Misantropova knihovna

Zkazka o něm začíná jako pohádka a dějepisci tvrdí, že to je pohádka, ale v každém takovém třeba docela vymyšleném příběhu je dobré jádro a najde se i v tomto. Český kmen Charvátů v Pojizeří měl svého knížete. V době, kdy uprostřed země vládl Čechům kníže Neklan anebo jeho syn Hostivít, poslouchali Charváté Hostimysla. Jednou svolal Hostimysl radu zemanů, lechů a vladyků svého kmene, a než se skončila, zavolal mezi ně také nejstaršího syna.

„Ivane,“ pravil, „zestárl jsem a konec mého života není daleko. Byl bych rád, kdyby ses ujal vladaření, dokud žiji, abych ti mohl být radou nápomocen a viděl, jak všechno vedeš. Knížecí hodnost náleží tobě; tvoji bratří a tito moji věrní za všecky ti slíbí věrnost.“

Ivan hned neodpověděl. Nejraději by byl hned odmítl a vysvětlil, že pomýšlí na službu a ne na vladaření, ale věděl, že většina přítomných ještě o křesťanství ani neslyšela, že by mu nerozuměli a najisto by se domnívali, že přišel o zdravý rozum. Sám otec by ho sotva pochopil, i začal se vymlouvat, že na takový velký úkol nestačí, a tvrdil, že jeho bratří jsou k tomu schopnější.

„Dám ti čas na rozmyšlenou,“ řekl Hostimysl konečně. Znal syna, věděl, že není lehkomyslný, aby spěšně dal slovo, ale soudil, že se rozmyslí a svolí. Aby mu život u dvora zpříjemnil, dal pořádat hojnější radovánky a lovy. Ivan věděl, že to je všechno pro něho, a obával se, až odmítne, že způsobí víc nepříjemného rodině i celému kmeni, než udělá-li všemu rázný konec.

I ztratil se jednoho dne na lovu svým společníkům a namířil si k východu, daleko od rodného hradu. Lovecká vášeň nedala knížecí družině myslit na to, kde kdo jest, teprve když lovecké trubky svolávaly účastníky a kořist se kladla na hromadu, pohřešili nejstaršího knížecího syna. Vydali se do hvozdů znova, dávali ztracenému znamení mocným vytrubováním, ale vrátili se jen s dědicovým koněm. Zvíře neumělo povědět a nebyl to pes, aby uvedl na stopu zmizelého. Teprve pozdě v noci se vraceli lovci na hrad a zvěstovali otci smutnou zprávu, že se Ivan stal bezpochyby obětí divoké zvěře. Tomu Hostimysl nevěřil, syn byl statný chlapík a se zbraní v ruce by se i nejdivočejšímu medvědu ubránil, i dal rozkaz, aby hned za časného rána svolala se všechna jeho čeleď i lidé z vesnic a celé okolí aby důkladně prohledali.

Zatím uprchlík šel bez odpočinku a beze strachu divokými hvozdy, až se dostal na nynější Rychnovsko. U potoka Včelného se mu zdálo, že by si mohl zřídit poustevnu, a začal hned snášet klestí na prozatímní příbyteček, a protože se hlásil hlad, hledal kořínky a lesní plody. Těmi se živil a vodou z potoka hasil žízeň.

Živá dušička o něm nevěděla, zpráva o něm nedošla dokonce ani do pekla, ač rarachové prošmejdili kde co. Jednou však sám kníže pekel uslyšel o potoku Včelném, jaká v něm teče čerstvá chladná voda, a vzal si do hlavy, že by možná zchladila i pekelný žár, že by mu koupel v potoce přinesla vítanou úlevu. I dal zapřáhnout do ohnivého kočáru a již frčel povětřím, až hřmělo. Nedaleko cíle poručil pekelnému kočímu, aby na něho počkal. Jeho zlé srdce mu nepřálo, aby také došel zchlazení, sám šel tam, odkud se ozývalo bublání vody. Najednou slyší šouravé kroky. Proti němu se belhá stařena. I čerti věří, že potkat bábu znamená neštěstí, i dopálil se satanáš a vyřkl divoké zaklínání. Chudák babka se ve mžiku proměnila ve strom přihnutých větví a tomu lidé doposud neříkají babyka, ale babka.

Ačkoliv se ďábelník tak vyzuřil, zůstalo v něm tušení, že se mu toho dne dařit nebude. A tušil dobře. Sotva vstoupil do vody, zaslechl Ivan šplouchání a šel se podívat, jaká veliká ryba ve vodě rejdí.

„To jsem si mohl myslit,“ povídá si, když uviděl chlupatou obludu, „že takové řádění neprovozuje boží tvor, ale pekelník.“ I postavil se tiše za balvan nad potokem a ve chvíli, kdy se satan tak ponořil do vody, že mu jen ocas čouhal, opřel se o skalisko. Rup! Už se valí tvrdý pozdrav na raracha. Div ho to načisto nezamáčklo. S naraženým hřbetem drápe se pekelník na břeh a v duchu láteří na divnou náhodu, že se skála utrhla zrovna ve chvíli, kdy si liboval pokoupáníčko. Ani na mysl mu nepřišlo, že by mu mohla lidská ruka připravit něco takového.

Když se později lidé dověděli, co se přihodilo, začali si ukazovat důl, kudy satan utíkal k svému kočáru, a pojmenovali jej Čertovým dolem.

Poustevník Ivan u Včelného nezůstal. Přišlo mu na mysl, že není správné, aby se lidem tak vyhýbal, že by měl zvěst o Kristu rozšiřovat, i vydal se do končiny při horním Labi. Na místě, kde nyní stojí jaroměřská radnice, bývala prý tenkráte hluboká sluj a v ní se poustevník usadil. Protože byl rozložité postavy a všecek zarostlý vousy i dlouhými vlasy, děti se ho bály a utíkaly před ním, dokud je rodiče nepoučili, že to není zlý člověk, že je moudrý, mnoho ví, umí dávat dobré rady a v lecčem i pomůže. Těmi službami si Ivan nejdříve naklonil srdce okolních venkovanů a teprve potom jim pověděl, proč mezi ně přišel, že jim nese poselství o Ježíši Kristu, který přišel na svět, aby naučil všechny lidi, že se mají mít rádi a nemusí se bát zlých bohů ani smrti. To lidé rádi slyšeli. Doposud se scházeli k svým žrecům a modlám nosili oběti, protože se jich velice báli. Ivanovi se tedy dílo apoštola dařilo. Když je vykonal, rozhodl se odejít opět do úplné samoty. S pláčem se s ním loučili jeho vyučenci, a když odešel, uložili člověku, který uměl do kamene tesat lidské podoby, aby jim za čerstvé paměti zhotovil sochu milovaného učitele. A ta jim zůstala na památku.

V té době se v knížecím sídle dávno smířili s myšlenkou, že Ivana v tomto životě už nespatří, ale stalo se jednoho dne desátého roku, že před knížata, Ivanovy bratry, předstoupili venkované a řekli: „Potkali jsme v lese takového a takového člověka, jakého hledáte, ale nebyl v krásném obleku, měl odřenou halenu a střevíce z lýka. Přece vám to však poslušně oznamujeme.“ I vyptali se na hradě, kudy a kam se bral, a potom sedli na rychlé koně a pustili se do těch končin, aby se přesvědčili, je-li ten poutník jejich bratr nebo ne. Ivan je spatřil dřív než oni jeho a hned je poznal.

„Pane Bože,“ prosil, „učiň, aby mě nepoznali, ani když s nimi promluvím.“

Vyhnutí nebylo, knížata dostihla Ivana a začala s ním hovořit, ale jejich oči neprohlédly, viděly v něm jen cizího chudáka potřebného almužny. Obdarovali ho tedy a vraceli se s nepořízenou domů. Ivan se ubíral dál do středu České země, dostal se přes Labe i Vltavu a pustil se podél Berounky, potom odbočil k jejímu přítoku Loděnici a zastavil se teprve v úvalu ze všech stran ohrazeném skalami. Úval byl zarostlý starými stromy a ze skály tam stékal ručej čisté vody. Ničeho více si poustevník nepřál. K své veliké radosti zpozoroval, že si nebude musit ani připravit příbytek, ale že zde bude mít jako u Jaroměře pohodlnou jeskyni ve skále. Měl za sebou dalekou a nesnadnou cestu, byl unaven pochodem, kdy se musil vyhýbat mokřinám, stromům vyvráceným od vichřic a brodit se vodami, ale dlouhého odpočinku si nedopřál. Začal si obydlí upravovat podle své potřeby. Nanosil si mechu, aby mu jeho hromada byla ložem, připravil kámen, aby mu sloužil jako sedadlo a větší jako stůl – a poustevna byla zařízena. Ivan tušil, že mu do smrti bude útulkem. Už ve Včelném se naučil rozumět všemu živému, zvláště zpěvavým opeřencům, a radoval se, že jich je tady zvlášť mnoho.

Chodil v létě i v zimě bos, sháněl si kořínky osladiče a jiných lesních rostlin, sbíral jahody, borůvky, maliny a ostružiny, sušil ty lesní plody i na zimu a dělal si také zásoby lesního medu. Byla to však přece jen strava tak chudičká, že i jeho statné tělo, dlouho odolávající slabosti, začalo mu vypovídat službu. V tu dobu byla mu božím řízením poslána laň, aby si ji denně podojil a tak nabyl vydatnější potravy.

Plynul již čtrnáctý rok Ivanova pobytu v zapadlém lesním úžlabí, a přec ještě živá duše o něm nevěděla. Bylo to zvláštní, neboť Tetín, sídlo českého knížete Bořivoje, nebylo příliš vzdálené a kníže si rád vyjíždíval na hony. Jednoho dne si zavolal svého lovčího a dal mu rozkaz, aby se svými lidmi vypátral medvěda, že by si jej rád uhonil. V lese však dřív než na medvěda uhodili na laň. Byla to ta ochočená, která poustevníku Ivanovi poskytovala mléka. Polekaná laňka běžela k jeskyni hledajíc ochranu, ale lovečtí psi byli rychlí a hned jí byli v patách. Nezbylo jí, než aby skočila do Loděnice, kde bylo právě dost vody. Plavala středem říčky. Z břehu na ni zuřivě štěkali psi, ale do prudkého proudu se neodvážili. Knížeti nebylo snadné dostat se dolů po svahu zarostlém divokými křovisky a zavaleném balvany. Družina však přispěchala, pomohla svému pánu přes neschůdná místa, takže se záhy octl na místě, odkud měl zvíře na dostřel. Jeho šíp uvízl mu v boku. Krvácejíc napjala laňka poslední síly, dostala se na břeh a klesla k nohám neznámého muže dlouhých vlasů a nestříhané brady.

Kníže i jeho průvodci pak viděli, že se sklání nad raněným zvířetem, vytahuje opatrně šíp a vztahuje svou žehnající dlaň nad rozšklebenou ránu. Laňka vděčně líže ruku, která jí tak rychle a vydatně pomohla – rána se zacelila. Lovci stojí jako přimrazeni údivem. Něžné jednání cizího obyvatele lesa bylo v tak příkrém rozporu s jeho divokým vzezřením, že kníže Bořivoj zvolal:

„Zaklínám tě ve jménu Ježíše Krista, abys nám pověděl, jsi-li dobrý nebo zlý!“

„Člověk jsem, z knížecího rodu, nehodný služebník Ježíšův,“ zněla odpověď.

„Prosím tě tedy, muži boží, abys mi pověděl, odkud jsi přišel.“

„Jsem rodem Charvát od Jizery řeky, knížete toho kmene nejstarší syn, a bydlím zde již léta v jeskyni.“

I přistoupili všichni, kníže se omluvil, že ranil zvíře Ivanovi oddané, a požádal, aby směli vstoupit do poustevníkova obydlí. Pak si všechno zvědavě prohlíželi. V temnu spatřili mechové lože, kamenný stůl i sedátko, nářadí a náčiní, jež si obyvatel skalního příbytku sám vyrobil, i zásoby sušeného ovoce a kořínků již nyní v létě připravovaných na zimu.

„Chleba nemáš?“ divil se kníže.

„Nemám, kníže Bořivoji.“

„Jak víš, že jsem Bořivoj kníže?“

„Poznal jsem to pomocí Ducha svatého.“

„Vidím, že jsi svatý člověk. Prosím, vsedni na mého koně a pospěš se mnou na Tetín, abys mohl požehnat mé manželce!“

„Neumím už jezdit na koni,“ vymluvil se Ivan, „ale bude-li to vůle boží, přijdu k vám. Nyní tě však prosím, jasný kníže, abys nikomu nevyzradil, kde jsi mě našel; ani své manželce o mně slova neřekni a nikdy už sem nechoď!“ Stejnou prosbu vyslovil Ivan i ke knížecí družině a všichni slíbili.

Po návratu z lovu seděl kníže Bořivoj u večeře zamyšlen. Předložených jídel se sotva dotkl, ač mu jindy po lovu chutnávalo. Kněžna Lidmila na něho hleděla starostlivě i začala se vyptávat, co se mu přihodilo. Knížecí manželé neměli ve zvyku jeden před druhým něco skrývat, jaký div, že Bořivoj porušil dané slovo a všecko věrně vylíčil? Končil tím, že poustevník s ním tak sladce hovořil, že se mu po něm stýská. Kněžnu to všecko dojalo k slzám.

„Jak ráda bych spatřila člověka, jemuž je Bůh tak milostivě nakloněn,“ zatoužila vroucně, „prosím, umožni mi, abych ho také poznala!“

Bořivoj hned neodpověděl. Padlo mu na duši, že neměl rušit slib daný poustevníkovi, co mu asi ten svatý muž řekne! I prosili manželé v noci o radu a ráno se podle ní rozhodli. Kníže Bořivoj si zavolal jednoho ze svých dvořanů, který minulého dne byl s ním na lovu, a pravil:

„Po všechen čas, jak jsi mi začal sloužit, neshledal jsem u tebe nic než upřímnost a věrnost. Důvěřuji ti a proto ti chci svěřit svou manželku, abys ty sám ji dovedl k jeskyni svatého muže, kterého jsme včera poznali.“

Průvodce se cítil poctěn takovou důvěrou, ale připamatoval si, co včera neznámému poustevníkovi slíbili všichni, i sám kníže, a zůstal stát v rozpacích.

„Vím, nač myslíš,“ pravil Bořivoj, „ale jeď s kněžnou přece, uvidíš, že všechno bude dobře.“

Když dojeli pod skálu, Ivan dlel právě v jeskyni. Spanilá tvář kněžnina zazářila u vchodu sluje jako nebeské zjevení. Poustevník však odvrátil obličej a nechtěl s návštěvnicí ani mluvit. Pokorná paní se neurazila.

„Dobrý otče,“ prosila, „nebuď zlé mysli, že jsem přišla. Nevede mě k tobě zvědavost, ale touha, abych se tvou sladkou řečí potěšila a duši posilnila.“

Svatý vyjasnil tvář. Živě si vzpomněl na doby, kdy u jeho nohou sedali v Jaroměři prostí posluchači, i počal s kněžnou hovořit a byl dojat její hlubokou zbožností. I stalo se, čeho se kněžna nenadála: Ivan slíbil, že někdy přijde na Tetín.

Jak rád to kníže uslyšel! Zdálo se mu, že bude lépe, pošle-li pro Ivana kněze Pavla Kajcha, i požádal ho po několika dnech, aby se s třemi sluhy vypravil do údolí Loděnice a svatého muže přivedl.

Oba zbožní muži si hned porozuměli a Pavel hlásil, že přivedli oslátko, aby na něm poustevník jel a nemusil trmácet starých nohou. Pověděl také, že má Ivan připravenu na hradě tichou síňku, kde bude nocovat. Jeho odpočinek byl však nedlouhý. Skoro celou noc rozmlouval s knížecími manžely o duchovních věcech. Ráno se nedal zdržet a nabízeného pohodlí nepřijal, že prý půjde do své jeskyně pěšky.

Když se octl mezi vesnicemi Hodyní a Svinary, usedl na kámen, padla na něho únava z nevyspání a chtěl si odpočinout. Nedaleko pásli vesničtí výrostkové koně a hříbata. Nechali stádo stádem a přiběhli k vrásčitému muži, i počali se mu pošklebovat a nadávat. Jeden dokonce zvedl kámen a starce do krve poranil. Několik kapek krve skanulo na kámen a rudá stopa po nich už nezmizela.

Na blízké cestě se objevil svědek toho, co ti rozjívenci udělali, a na místě je bičem ztrestal. Potom přistoupil k neznámému a pravil:

„Vidím, že jsi zemdlen. Jistě máš také hlad. Pojď se mnou, nasytíš se a odpočineš pod mou střechou.“

Ivan však už spěchal do své samoty a nedal se pohnout, aby přijal pohostinství.

„Jsi upřímný muž a máš se mnou slitování,“ pravil, „prosím tě, půjč mi svého koníka a já ti na svou čest a víru slibuji, že ještě dnes jej budeš mít zase doma. Prokaž mi pro Bůh tu službu.“

Hospodář byl křesťan a že byl pro Bůh požádán, neodepřel. Ještě Ivanovi na koně pomohl; nebyl to slavný oř, jen takový drobný kleprlík, ale kráčel přece vesele. Když se octli na kopci, odkud měl Ivan domů jen kousek, sesedl s koníka a povídá:

„Posloužilas mi, němá tváři. Nyní ve jménu Boha, který nás i vás stvořil, slyš můj rozkaz: Běž domů, klusej!“

Když to dořekl, zvíře začalo před jeho očima růst, mohutnět, až z něho byl pěkný silný kůň, radost se podívat. A jako by se opravdu z toho zvíře radovalo, zařehtalo, obrátilo se a za chvilku zmizelo.

U stavení byla otevřena jen vrátka. Jindy by byl koník jimi snadno projel, tentokrát se sotva protlačil a začal po dvoře vesele poklusávat. První ho spatřila hospodyně, i volala:

„Podívej se, hospodáři, nějaký kůň k nám zabloudil, čí to asi je? Snad někde shodil svého pána a utekl mu.“

Hospodář vyšel a poznal okamžitě sedlo, uzdu a udidlo, že jsou jeho. Chvíli mudroval nad zvířetem, potom mu svitlo, že dostal za svou důvěru a ochotu odměnu od svatého muže. I prodal koně za pěkné peníze a upotřebil jich na zvelebení svého statečku.

Cesta na Tetín byla Ivanova poslední. Nejvíce jej trýznila zimnice a souchotiny. Ležel sám a sám, jen zvířátka lesní samoty k němu přicházela, jako by ho chtěla potěšit. Z lidí nikdo nevěděl o jeho stavu, ale to ho netrápilo, toužil jen, aby k němu přišel duchovní, který by ho připravil na odchod z tohoto světa.

Jedné noci měla kněžna Lidmila živý sen. Zdálo se jí, že dostává andělský rozkaz, aby vypravila hned ráno k Ivanovi kněze Pavla a sluhu, který by nesl motyku a lopatu, aby mohl zemřelému vykopat hrob.

Když Pavel přišel do Ivanovy jeskyně, stařec už skonával, ale přece mohl dát najevo, jak je rád, že kněz přišel, a šeptem ho prosil, až zemře, aby jeho kříž odevzdal knížecím manželům na památku a požádal je, aby v údolíčku, které jej hostilo, postavili kostelík. Dojat slíbil Pavel Kajch, že vykoná, oč byl požádán, a potom Ivana pohřbil za pomoci sluhovy. Kostelík tam vybudovaný byl zasvěcen Ivanovu patronovi Janu Křtiteli. Jeho okolí je jeden z nejhezčích koutků naší vlasti. Na okolních lukách se vyskytuje vzácný kavyl peřitý, a protože jeho osina chmýřím porostlá připomíná vousy, dostal pojmenování „vousy sv. Ivana“.

Zrádkyně >>>

<<< Slepý král

VYSVĚTLIVKA:

kleprlík – (žertovně) kůň špatně chodící (z něm. der Klepper = bídný n. starý kůň). – Vysvětlivka Misantropova.