Misantropova knihovna

Ve městě Ratnákaře žil král jménem Buddhiprabha, pravý lev pro stádo zuřivých slonů svých nepřátel. Jeho choti, jež se jmenovala Ratnarékha, se narodila dcera Hémaprabha, nejkrásnější dívka na celém světě; a jelikož to byla vidjádharka svržená kletbou na zem, ráda si hrála na houpačce, neboť jí to připomínalo létání v povětří, a nenechala toho, i když jí to zakazovali ze strachu, že spadne. Jednou jí dal kvůli tomu rozzlobený otec políček. Princezna, uražená tím ponížením a odhodlána uchýlit se do lesů, vyšla ze zahrady předstírajíc, že se jde projít; opila však sluhy vínem, toulala se a potom vstoupila do dutého stromu a tak jim zmizela z očí. Pak šla sama do vzdáleného lesa, postavila si chatrč z listí a zůstala tam živíc se plody a kořínky a uctívajíc Šivu. Když se její královský otec dozvěděl, že zmizela, dal ji hledat, ale nenašel ji a byl tím velice zarmoucen.

Po čase jeho žal poněkud oslábl a král Buddhiprabha se vypravil na lov, aby se rozptýlil. Z dopuštění osudu dorazil právě do vzdáleného lesa, kde žila jeho dcera Hémaprabha oddávajíc se askezi. Uviděl tam chatrč z listí, bez bázně vstoupil dovnitř a spatřil vlastní dceru vyhublou askezí. I ona ho uviděla, vstala, ihned mu padla k nohám a otec ji objal a se slzami v očích ji vzal do náručí. Hledíce po tak dlouhé době jeden na druhého, oba plakali, až se z toho i gazelám v lese řinuly slzy z očí. Konečně otec dceru utišil a řekl jí: „Proč jsi opustila, dceruško, královskou nádheru a jednala takto? Zanech života v lese a pojď za matkou!“ Hémaprabha však odvětila: „To osud mě k tomu přiměl, tatíčku, kde bych jinak vzala tolik síly? Netoužím užívat doma radostí a neopustím toto asketické štěstí.“ Když pak nechtěla od svého rozhodnutí ustoupit, dal jí král postavit v lese palác, vrátil se do hlavního města a každý den jí posílal uvařené pokrmy a peníze, aby mohla uctívat hosty. Hémaprabha pak hostila těmi jídly a penězi příchozí, ale sama jedla jen ovoce a kořínky.