Misantropova knihovna

"Ale to přece nikam nevede! Kam může něco vést! I kdybych se postavil ke stanici metra, když se ven valí nejhustší davy, nebo na velké slavnostní shromáždění a měl před sebou megafon – stejně by moje volání neproniklo dál než k několika málo ušním bubínkům v nezměrném Světovém státě, a od nich by se odrazilo jako prázdný zvuk. Jsem kolečko. Jsem bytost, jíž vzali život... A přece: právě teď vím, že to není pravda. Přece jenom žiji – přese všecko, co mi vzali – a právě teď vím, že to, co jsem, někam vede. Viděl jsem, jak se síly smrti šíří světem v širších a širších kruzích – ale copak síly života nemají rovněž svoje kruhy?

Oni to tuší! Bojí se, stavějí se na odpor – tedy to tuší. Když mluvím, slyší sami sebe. Když se pohybuji a existuji, bojí se sami sebe. Kdyby tak chtěla existovat ta zelená hlubina, to nezničitelné – a teď věřím, že existuje. Jsem rád – že tomu můžu věřit..."