Zrádkyně
Tam v hornatém slovenském kraji mezi Vrbovým a Berezovou leží po vrších kopanice a nedaleko silnice je dědina, nesoucí zvláštní jméno Pustoves. Za panování velkomoravského krále Svatopluka byla to prý veliká obec, ale nikdo se již nepamatuje, jak se jí tehdy říkalo. V té vesnici žila dívka sirotek. Sloužila. Když byla docela malá a neuměla nic dělat, kdekdo se na ni škaredil, skoro nikdo jí nedal dobrého slova a jen tak tak, že neumřela hlady. Všechny křivdy, kterých užila, vracely se jí do paměti i tenkrát, kdy už si vydělávala na živobytí jako děvečka. Nikomu nevěřila, ani tomu, kdo to s ní myslel dobře. Její hospodář nebyl zlý člověk, a přece se s ním dostávala často do sporu. Lidé se divili, proč si ji nechává, když je takový kakabus, ale gazda neměl srdce sirotka vyhnat. Stále doufal, že se dívka změní, že i k jeho rodině přilne; věděl, že se jí křivdívalo, a uměl si tedy vysvětlit její nedůvěru a zasmušilost.
Jednoho dne toho nešťastného roku, kdy se Maďarům podařilo roztrhnout Velkomoravskou říši a Slováky na celé tisíciletí oddělit od Čechů – snad to bylo roku 906 – nastalo ve vsi, kde sirota žila, veliké zděšení. Někdo přinesl zprávu, že maďarské vojsko vítězně postupuje, že překročilo Váh a může tu zanedlouho být. Vesničané bledli strachem. Už toho tolik slyšeli o řádění nepřátelských hord! Přispěchali domů, vázali do loktuší, co měli nejcennějšího, odpoutali dobytek, pobrali drobné děti do náručí, větší vzali za ruce, a již klusali do lesního úkrytu.
Měli na čase. Sotva je skryla hlubina lesa, zadusali na cestě koně a houf nevázaných Maďarů vtrhl do dědiny. Nikde nebylo živé duše, nikde jediného telátka, drůbež byla rozplašena kdesi daleko v polích a stavení téměř prázdná. Naděje na hojnou kořist mizela. Když dlouho marně pátrali po dobytku a po mouce nebo obilí, už dříve poschovávaném, pomstili se na staveních. Z několika stran vesnici zapálili a že bylo sucho a všechno všude ode dřeva, chalupy plály jako pochodně. Maďaři se zatím rozjeli po okolí, leč darmo slídili po slovenském obyvatelstvu dědiny. Konečně objevili nějakou služebnou děvečku. Byla to ona sirota. Nic neměla, nic neschovávala a ze vzdoru zůstala ve vsi, protože se ráno zase nepohodla se svým gazdou.
Teď, když ji maďarští jezdci obklopili a nakazovali, aby jim prozradila, kam se vesničané uchýlili, nic se nebála a nezdráhala se. Pomstí se nenáviděnému gazdovi a jeho rodině, ukáže jim všem, zač je toho loket. To si nepomyslili, že jednou je bude mít všechny v hrsti! A že může zbohatnout, že se jí nikdo ve vsi nevyrovná!
„Povím,“ vykřikla, „ale zadarmo ne.“
„Dáme ti třetinu všeho,“ slíbil Maďar. To bylo mnoho. Děvčeti se radostí zatočila hlava. I vedlo nepřítele do lesních houštin ke skaliskům, kam se vesnice přestěhovala. Za okamžik se odtamtud ozýval srdcelomný nářek, dětský křik a zoufalé volání. Všichni Slováci byli beze zbraní, vydáni docela napospas krvežíznivým kořistníkům. Všechny ty strašné nářky, volání o pomoc, která odnikud přijít nemohla, smrtelné stony deroucí se z hrdel nešťastníků, slévaly se v jedinou výčitku té, jež z pomstychtivosti a hamižnosti na všecko živé ze vsi uvedla pohromu, i na nevinné děti. A volaly k vysokému nebi o zasloužený trest.
Ten přišel. Když se maďarský vůdce ohlížel po dívce, aby jí dal podíl z kořisti, nebylo jí. I pobrali vítězové všechno sami a táhli do jiných krajů rozsévat zhoubu. Na místě, kde přepadli pokojné vesničany, vládl večerní klid, jako by se nic nebylo stalo. Dětské mrtvolky ležely jako ve spánku po boku pobitých rodičů a brzy zavládl nade vším pokoj letní noci. Neměla však pokoje ta, která je zradila. Bloudila krajinou, obličej v dlaních. Chtěla utéci sama sobě, ale nemohla. Chtěla opustit rodný kraj, ale jako by ji tajemné neviditelné ruce vždy znovu a znovu přiváděly na místo, kde dříve žila. Hladová, zchátralá, s neuspořádanými vlasy bloudila tam, kde spáleniště začínalo zarůstat býlím. Paměť jí přiváděla na mysl výjevy z vesnického života, jak je vídala a čeho se kdysi sama, třeba ne zrovna nejradostněji, účastnila: senoseč, veselé žně, pasácké zábavy, zimní přástky. Všechno jí ožívalo známými postavami, spatřovala mladé, staré, celé rodiny, jež tu kdysi žily, a dnes mohly žít s novou nadějí v lepší doby. Pamatovala si, že byli mezi nimi takoví, kteří jí v dětství přece někdy rádi podali chléb, že byly stařeny, které jí pospravily sukničky, byly dívky, které ji zvaly mezi sebe – ne, nebyli všichni zlí, jak se jí zdávalo, teď to vidí docela dobře – ale do života už nikoho zpátky zavolat nemůže...
Zrádkyně sama dlouho nežila a její duše po smrti prý nedošla klidu. Bylo jí souzeno dál se potulovat po místech, která se vylidnila její vinou, a to i tehdy, kdy se tam začali usazovat noví lidé. Slýchali prý její nářek za nocí po celá staletí, jak pokolení za pokolením vstupovalo do života. Dědina, která na spáleništi vznikla, nese jméno Pustoves.
VYSVĚTLIVKY:
kopanice – západoslovenský výraz pro (vsi) samoty. – Vysv. Mis.
Pustoves – dnešní Dolná a Horná Pustá Ves v okrese Piešťany. – Vysv. Mis.
loktuše – velký šátek n. plachta na trávu n. na jiné břemeno. – Vysv. Mis.