Misantropova knihovna

TÍMOLEÓN¹

Dionýsios:² „Z množství zla, jež je spojeno s neomezenou vládou, žádné není tak velké jako to, že nikdo z takzvaných přátel nemluví upřímně a pravdivě.“
 

Diogenés ze Sinópy, když se s ním poprvé setkal, pravil: „Jaký to máš nezasloužený život, Dionýsie!“ Tu se oslovený zastavil a odpověděl: „Je to správné, Diogene, že máš soucit se mnou nešťastným.“ „Copak,“ Diogenés na to, „ty si myslíš, že tě lituji? Nikoli. Jen mě velmi zlobí, že ty, takový otrok, jenž by si zasloužil, aby jako tvůj otec zestárl a zemřel ve vladařském paláci, si tu mezi námi žiješ v žertech a radostech.“ Doufám, že se takovéto odbočky nebudou zdát v životopisech ani nemístné ani neužitečné pro čtenáře, kteří nespěchají a mají dost volného času.
 

Když Tímoleón dobyl města, neměl dost občanů, neboť jedni zahynuli ve válkách a za nepokojů, druzí utekli před tyranidou. Náměstí v Syrákúsách bylo zpustlé a porostlé takovým množstvím vysoké trávy, že se na něm pásli koně a jejich pastevci se mohli uložit v bujné trávě. Jiná města na Sicilii byla kromě zcela nepatrných výjimek plná jelenů a divočáků, a lidé, kteří zpravidla neměli co dělat, pořádali v předměstí a kolem hradeb hony. Neuposlechl nikdo z těch, kteří bydleli na hradech a tvrzích, a nevrátili se do města, naopak všech se zmocňovala mrazivá hrůza a nenávist vůči všem náměstím, občanským zřízením a řečništím, odkud přicházeli obvykle jejich samovládci.
 

Je třeba, jak říká Símónidés,³ aby měl chocholku nejen každý chocholouš, nýbrž aby mělo i každé demokratické zřízení nějakého udavače.
 

SROVNÁNÍ AEMILIA PAULA A TÍMOLEONTA

Je třeba vyhýbat se hanebnému jednání a stydět se za ně, avšak plachá bázeň před jakoukoli zlou pověstí je sice znakem dobré a šlechetné povahy, ale nesvědčí o velkodušnosti.

ÁGIS A KLEOMENÉS A BRATŘI GRACCHOVÉ

ÁGIS⁴ A KLEOMENÉS⁵

Co praví Sofokleovi pastýři o svých stádech:

Jsme jejich pány, však otročíme jim,
a i když mlčí, musíme jich poslouchat,

to zakoušejí ti, kdo spravují stát podle náruživostí a pudů davů, otročíce jim a přizpůsobujíce se jim, aby se nazývali vůdci lidu a vládci. Tak ti, kteří spravují stát, jsou sluhy davu a mají jen jméno vládnoucích.
 

Důkladně vytříbený a dokonale řádný muž by ovšem vůbec ani slávy nepotřeboval.
 

Všeho moc škodí ve všem, a v případech politické ctižádosti je to zhoubné. Neboť upřílišenost ty, kdo se dostali k veliké moci, strhuje ke zjevné zběsilosti a šílenosti.
 

Fókión, když od něho Antipatros⁶ žádal cosi nečestného, pravil: „Nemůžeš přece mít Fókióna přítelem a současně pochlebníkem.“ To anebo něco takového je třeba také říci davům: „Nemůžete mít jednoho a téhož člověka vládcem a poslušným sluhou.“
 

Tak se stalo mnohým mužům, kteří spravovali stát tak, aby se zalíbili. Připoutali se totiž k davům nazdařbůh unášeným vášněmi, a později už nemohli zmatek ani odčinit, ani zastavit.
 

Co není čestné, je už hanebné.
 

Jakmile se do Sparty vkradla žárlivá láska ke stříbru a zlatu a nabývání bohatství začala následovat hrabivost a lakota, jeho pak užívání a požívání rozmařilost, změkčilost a přepych, Sparta ztratila většinu svých předností a setrvávala v nízkém a nedůstojném stavu až do těch dob, kdy kralovali Ágis a Leónidás.⁷
 

Ágis

Leónidás tázal se Ágida, zda myslí, že byl Lykúrgos spravedlivý a řádný muž. Když Ágis přisvědčil, pravil Leónidás: „Kde tedy Lykúrgos buď dovolil zrušení dluhů, nebo zařadil cizince jako občany, když přece měl za to, že stát vůbec ani nemůže být zdráv bez vyhánění cizinců?“

Ágis odpověděl, že Lykúrgos všechno dlužení a půjčování spolu s ražením peněz vykázal z obce a že se více než na cizince v obcích horšil na ty, kteří se zaměstnáním a životosprávou odlišovali od svých rodáků. Neboť ty vyháněl, ne že by je byl osobně stíhal, ale proto, že se bál, aby jejich způsob života a jejich chování nevzbudily u občanů horlivé napodobování rozmařilosti, změkčilosti a hrabivosti.

I snesli na agoru⁸ úpisy dané od dlužníků, takzvaná klária, všechny složili na jednu hromadu a spálili je. Když oheň vzplanul, boháči a poskytovatelé půjček pobouřeni odešli, avšak Agésiláos jakoby jim na výsměch řekl, že neviděl nikdy jasnějšího a čistšího ohně nad tento.
 

Agésiláos, jenž byl ještě eforem,⁹ nevyhýbal se žádné nespravedlnosti, která vynášela peníze. Dokonce proti zavedenému časovému pořádku vsunul, ačkoli toho oběh roku nevyžadoval, třináctý měsíc pro vybírání daní a neprávem je vymáhal. Poněvadž se obával těch, kterým křivdil, a byl všemi nenáviděn, choval si ozbrojence a pod jejich ochranou chodil do radnice. A rozšířil pověst, že bude i příští rok eforem.
 

Když Agésistrata spatřila Ágida ležet na zemi, zlíbala jeho obličej a pravila: „Tvá veliká mírnost, synu, a láska k lidem tě zničila!“
 

Kleomenés

Lakedaimoňané mají svatyni nejen Strachu, ale také Smrti a Smíchu a jiných takových pocitů a stavů. A Strach uctívají ne proto, že by jej pokládali za škodlivý jako démony, které od sebe odhánějí, nýbrž proto, že se domnívají, že se ústava udržuje hlavně strachem. Proto také eforové nastupujíce úřad, jak praví Aristotelés, vyhlašovali veřejně občanům, aby si stříhali knír a dbali zákonů, aby je tyto těžce nepostihly. To o kníru zvláště vytýkali tuším proto, aby navykali mladé muže poslouchat i ve věcech zcela malicherných. A mužnost pokládali staří, jak se mi zdá, nikoli za nebojácnost, nýbrž za strach před pohanou a za bázeň před špatnou pověstí. Neboť lidé vůči zákonům nejbázlivější bývají vůči nepřátelům nejodvážnější; a utrpení se nejméně strachují ti, kdo se nejvíce obávají špatné pověsti. Proto také správně řekl onen básník:

...kde strach je, tam je i ostych.

Neboť davy se ponejvíce stydí před těmi, kterých se také bojí.
 

Toto píšeme ne proto, že bychom chtěli žalovat, ale proto, že cítíme lítost nad slabostí lidské povahy, že nemůže ani u povah tak pozoruhodných a ve zdatnosti vynikajících vydávat dobro zcela dokonalé.
 

„Smrt zvolená dobrovolně nesmí být útěkem před činy, musí být sama činem.“
 

Královský dvůr upadl do velké prostopášnosti, nezřízenosti a vlády žen. Neboť sám král Ptolemaios Filopatór¹⁰ byl ženami a pitím na duši tak zkažen, že, vystřízlivěl-li kdy co nejvíce a nabyl své nejvážnější nálady, slavil posvátné obřady a s bubínkem v ruce sbíral po královském paláci dárky, kdežto velmi důležitá vládní jednání obstarávala králova milenka Agathokleia a její matka bordelářka Oinanthé.
 

Ani dary ho neupokojovaly, nýbrž jako Ápis¹¹ žijící v hojnosti a zdánlivě péči mající touží po přirozeném životě, pobíhání a skotačení na svobodě a zřejmě těžce snáší zvůli z rukou kněží, tak se ani jemu nelíbilo nic z těch rozmařilých požitků:

on žalem mořil své srdce.

Kleomenés těkal pak a bloudil po městě, přičemž se nikdo k němu nepřidával, nýbrž všichni se báli a prchali.

Tu tedy ustal, pravil k přátelům: „Není věru nikterak divu, že vládnou ženy nad lidmi prchajícími před svobodou,“ a vyzval všechny, aby skončili svůj život způsobem důstojným jeho i vykonaných činů.
 

BRATŘI GRACCHOVɹ²

Tiberius Gracchus

Tiberius se chopil své zákonodárné činnosti z takovéto příčiny.

Římané část půdy, kterou za války odebrali sousedům, prodávali, část postátňovali a tu dávali k užívání nemajetným a nuzným občanům, kteří za to platili nevelkou dávku do státní pokladny. Ale když začali bohatí dávky přeplácet a chudé vyháněli, byl vydán zákon, jenž zakazoval mít k užívání půdy více než pět set jiter.¹³ A na krátký čas ten předpis zadržel hrabivost a pomohl chudým, kteří nyní zůstávali na svých najatých pozemcích a vzdělávali úděl, jaký kdo od počátku měl. Ale když později bohatí sousedé nastrčenými osobami převáděli nájmy na sebe, ba nakonec už otevřeně na svá jména měli v držení většinu státní půdy, chudí, byvše vytlačeni, neosvědčovali už ochotu k vojenské službě a nestarali se o to, aby vychovávali děti, takže celá Itálie brzy pocítila nedostatek svobodných lidí, zato se však zaplnila robotárnami barbarských otroků, kterými boháči, vyhnavše občany, dávali vzdělávat své pozemky.

Jeho bratr Gaius v jedné knize napsal, že Tiberius viděl, jak je země opuštěná a jak tam rolničí nebo pasou barbarští otroci z ciziny získaní, a tehdy prý mu vstoupil na mysl ten státnický plán, jenž se jim stal počátkem nesčetných běd.
 

Gaius Gracchus

Právě když hodlal vykročit ze dveří, jeho žena se k němu vrhla a pravila: „Horší věc už zvítězila: násilím a ocelí rozhodující o právu.“
 

Gaius poklekl, vztáhl ruce k bohyni Dianě a proklel římský lid, aby za nevděk a zradu nikdy už nepřestal otročit.

(výpisky)
 

LÝSANDROS A SULLA

LÝSANDROS¹⁴

Socha Lýsandra v životní velikosti má podle starého zvyku velmi dlouhé vlasy a mohutné vousy. Neboť není pravda, jak někteří tvrdí, že si Sparťané, když Argejští si po veliké porážce na znamení smutku stříhali vlasy, nechávali naopak jim na posměch z chlouby nad vítězstvím vlasy narůstat, ani si nezačali zakládat na dlouhých vlasech, když Bakchiovci, vypuzení z Korintha, uprchli do Sparty a ostříhanou hlavou poskytovali ubohý a odporný pohled, ale i to je zařízení Lykúrgovo. Ten prý také řekl, že dlouhé vlasy dodávají ušlechtilým lidem krásnější vzhled, nehezké však že činí ještě hroznějšími.
 

Zdá se, že mocným přisluhoval více, než je v spartské povaze, a že ochotně snášel ve svůj prospěch břímě cizí zvůle, což někteří pokládají za důležitou část politické zdatnosti.
 

Aristotelés, který líčí velké duchy se sklonem k melancholii, jako třeba Sókrata, Platóna a Héraklea, shledává, že i Lýsandros propadal melancholii, ne sice ihned, ale až v pokročilejším věku.
 

Těm, kteří mají rádi u vojevůdců upřímné a ušlechtilé chování, jevil se Lýsandros jako úskočný muž a sofista, který mnoho válečného dění prováděl klamem a úskoky a právo měřil podle prospěchu, jinak však jen užitečné pokládal za krásné a domníval se, že pravda není lepší než lež svou podstatou, nýbrž cenu obou určoval podle potřeby. Ty pak, kteří žádali, aby potomci Hérakleovi neužívali ve válce úskoků, uváděl v posměch slovy: „Tam totiž, kde nestačí kůže lví, je třeba nastavit liščí.“
 

Mnohem rychleji pronikají zvyky z veřejných zařízení do života soukromníků, než aby šířily v obci zkázu chyby a zločiny jedinců. Neboť je přirozené, že se části spíše zhoršují s celkem, kdykoli se celek začne oddávat špatnosti, kdežto proti škodlivým vlivům jednotlivých částí má celek pomoc a oporu ve zdravých. Sice postavili před domy občanů jako strážce strach a zákon, ale samotné duše občanů neučinili necitlivými a lhostejnými vůči penězům, neboť ve všech vzbudili touhu po zbohatnutí jako po něčem krásném a velikém.
 

Platón pravil, že nevědomost je pro neznalce takovým zlem, jako slepota pro nevidomé.
 

Nechtěje snášet domácí jho ani se podrobovat, toužil po bloudění a jakémsi dalekém cestování jako kůň, který se opět vrací z pastvy na volné louce ke žlabu a opět je veden k obvyklé práci.
 

V Pontu žila žena, která o sobě říkala, že otěhotněla z Apollóna, čemuž, což je přirozené, mnozí sice nevěřili, ale mnozí zas tomu popřávali sluchu, takže když porodila chlapce, mnoho vznešených lidí pečovalo o jeho výživu a výchovu; z nějaké příčiny pak dali chlapci jméno Seilénos.
 

Jak se zdá, byl ve Spartě stanoven trest za neženění, i na pozdní a nečestné ženění; a ten trest byl namířen především proti těm, kteří se zasnubovali s bohatými ženami místo s řádnými a příbuznými.
 

SULLA¹⁵

Mezi jeho předky jmenují Rufina, který dosáhl hodnosti konsula, ale svou pohanou proslul více než onou poctou. Byl totiž usvědčen, že měl v majetku přes deset liber stříbrných nádob, což zákon nedovoloval; za tento přestupek byl vyloučen ze senátu.
 

Když se po válečné výpravě do Afriky nadmíru vychloubal a honosil, řekl mu prý kterýsi znamenitý a šlechetný muž: „Jakpak bys mohl být řádný člověk, když ti otec nic nezanechal a ty máš najednou tak veliký majetek?“
 

Když jako praetor vyhrožoval v hněvu Sextu Caesarovi, že proti němu použije své vlastní moci, Caesar se usmál a řekl mu: „Správně pokládáš svěřenou úřední moc za svou vlastní, neboť sis ji koupil.“
 

Tribun lidu Sulpicius byl člověkem, který se osvědčil jako nikdo jiný i v nejhorších svízelích, takže nebylo třeba hledat, koho překonal ve špatnosti, nýbrž v jakém druhu špatnosti překonal sám sebe. Byl totiž obklopen surovostí, drzostí a hrabivostí a bez ohledu na ostudu byl schopen každého zla; vždyť dokonce prodával veřejně i římské občanství propuštěncům a přistěhovalcům a beze studu počítal peníze za ně stržené na stole stojícím na náměstí.
 

„Sluší se přece, aby mluvili napřed ti, kdož prosí, vítězům postačí mlčet.“
 

Sulla zacházel zprvu se svým štěstím uměřeně a státnicky rozvážně, takže budil dojem, že bude vůdcem, jenž je sice nakloněn šlechtě, ale i zastáncem lidu, a k tomu ještě byl od mládí přítelem smíchu a žertu a při lítosti zas tak měkký, že snadno propukal v pláč, a proto právem přivodil veliké moci výtku, že nedovoluje, aby lidé zůstávali při svých původních povahových vlastnostech a při svých mravech, nýbrž že přílišná moc vede k nestálosti, k zpupnosti a nelidskosti. Je-li však tento zjev nějaká vnitřní pohnutka anebo změna přirozené povahy vlivem štěstí, anebo že se špatné vlastnosti, jež leží ukryty uvnitř, při nadměrném štěstí teprve projeví, to nechť rozhodne jiné zkoumání.
 

Sulla a Valeria na sebe vzájemně vrhali zamilované pohledy, stále se po sobě ohlíželi a vyměňovali si líbezné úsměvy, až nakonec došlo k vzájemnému dorozumění a k uzavření sňatku; jí zřejmě nelze činit výtky, ale Sulla, i když tato žena byla počestná a vznešená, neuzavřel s ní tento sňatek počestným a náležitým způsobem, neboť se jako nějaký mladíček dal oblouznit pohledy a zamilovaným tlacháním, z čehož obvykle vznikají nejhanebnější a nejnestoudnější vášně.
 

Jeho pomník stojí na poli Martově. Sám si prý pro něj napsal a zanechal v pozůstalosti nápis, jehož hlavní myšlenka je, že mu žádný přítel neprokázal tolik dobra, ani žádný nepřítel nezpůsobil tolik zla, aby je v tom i onom sám nepřekonal.
 

SROVNÁNÍ LÝSANDRA A SULLY

Je-li rozštěpen národ, i zloduch pak dosáhne pocty, jako tehdy v Římě, kde byl lid tak pokažen, a římské státní zřízení trpělo všemi neduhy, takže jeden po druhém povstával jako vládce. Nečiním výtku tomu, kdo dovede za takovéto situace dosáhnout největší moci, ale také nepokládám za bezpečný důkaz právě ten, že je nejlepší, kdo se stane první ve státě žijícím v tak bědných poměrech.
 

Jestliže špatnost je něčím bezectným i při vznešeném původu, tak zase ušlechtilost dochází cti nikoli kvůli urozenosti, nýbrž sama kvůli sobě.
 

AGÉSILÁOS A POMPEIUS

AGÉSILÁOS¹⁶

Símónidés říkal o Spartě, že je krotitelkou lidí, protože přivykáním z občanů činí lidi poslušné zákonů a krotké, ovšem krotí je hned od mládí jako koně. Od této nutnosti osvobozuje zákon jen ty chlapce, kteří jsou předurčeni k vládě.
 

Jak vypráví Theofrastos, uložili eforové Archidámovi pokutu za to, že se oženil s malou ženou; zdůvodňovali to takto: „Vždyť ta nám nebude rodit krále, ale králíky.“
 

Tak jako přírodovědci se domnívají, že kdyby byla z vesmíru odstraněna nenávist a nejednotnost, hvězdy by se zastavily a ustalo by vznikání a pohyb všeho z toho důvodu, že by všude vládla všeobecná harmonie, ze stejného důvodu, jak se zdá, zakotvil spartský zákonodárce v ústavě ctižádost a řevnivost jako živnou půdu pro ctnost s úmyslem, aby stále vládl mezi dobrými občany spor a soupeření, protože sklon všude a vždy ustupovat bez vyzkoušení sil na protivníkovi je vlastně lenost a zbabělost, jméno svornost nese takové počínání neprávem.

Někteří myslí, že rozhodně už Homér zastával tento názor; jistě by nevylíčil, jakou měl Agamemnón radost z toho, že se Odysseus a Achilleus pustili do hádky a hrozně si nadávali, kdyby nevěřil, že soupeření a různice nejlepších lidí jsou velmi dobré pro společný prospěch. Nelze to ovšem připustit jen tak jednoduše, neboť přemíra sporů je pro obce škodlivá a nese s sebou velké nebezpečí.
 

Když na jeho rozkaz musili zajatce svlékat, smáli se jim jako neužitečným a k ničemu se nehodícím, protože jejich svlečená těla byla bílá a zchoulostivělá působením změkčilého života, tu přistoupil Agésiláos a řekl: „Tak takoví jsou ti, proti nimž bojujete.“
 

Lékař Menekratés, když měl úspěch v několika případech, které zprvu vypadaly beznadějně, dostal příjmení Zeus a užíval ho, až tím byl protivný, a odvážil se poslat Agésiláovi dopis tohoto znění: „Menekratés Zeus přeje králi Agésiláovi zdraví.“ Agésiláos mu odepsal: „Král Agésiláos přeje Menekratovi zdravý rozum.“
 

Při každé příležitosti tvrdil, že spravedlnost je první ze všech ctností. Statečnost prý nepřináší žádný zisk, když není provázena spravedlností, a kdyby všichni byli spravedliví, nebylo by statečnosti vůbec třeba. Když někteří o něčem prohlašovali, že to je vůle velkého krále, odmítal je: „V čempak je větší než já, není-li spravedlivější?“ Je správný a krásný jeho názor, že spravedlivostí jako nějakou královskou mírou je nutno měřit, oč přesahuje ostatní ten, kdo je větší.
 

„To, co lze vyléčit, ponechejte míru, co nelze vyléčit, válce.“
 

Těm, kteří se chovali v bitvě zbaběle, říkali třasořitkové. Takoví lidé nejsou jen vyloučeni ze všech úřadů, ale přináší hanbu i dát někomu z nich dceru za manželku nebo se oženit s dcerou takového člověka; kdokoliv je potká, může je udeřit. Chodí stále špinaví a zanedbaní, nosí záplatovaný strakatý plášť a holí se jen na jedné straně, druhou tvář musí nechat zarostlou.
 

Agésiláos už nemohl pozvednout z úpadku moc a slávu Sparty, ale tak jako u zdravého těla, které bylo po všechen čas příliš zvyklé na přesný a do maličkostí upravený pořádek, jediná chyba jako přidané závaží způsobila, že štěstí města začalo klesat. A je to pochopitelné. Vždyť k ústavě nejlépe sestavené pro potřeby míru, ctnosti a svornosti připojili panovačnost a násilnou vládu, o nichž Lykúrgos soudil, že jsou naprosto nepotřebné pro obec, která chce žít ve štěstí, a proto to s nimi špatně dopadlo.

I krásné jednání vyžaduje svůj čas a svůj věk, nebo spíše by se mohlo říci, že vůbec krásné jednání se liší od špatného právě správnou mírou.
 

POMPEIUS¹⁷

Věřil, že musí stále bdít nad svou důstojností a vyhýbat se důvěrnému styku s širokou veřejností.
 

V Athénách přečetl si monostichum,¹⁸ verš napsaný na jeho oslavu na městské bráně. Verš zněl:

Do jaké míry si uvědomíš své lidství, do té míry jsi bohem.
 

Zajaté piráty, jichž bylo přes dvacet tisíc, vůbec neměl v úmyslu pobít, avšak propustit je a dovolit, aby se rozptýlili nebo znova spojili, když mezi nimi bylo tolik chudáků a rváčů, to také nepokládal za správné. Když tedy uvážil, že člověk se od přírody nestal a není divoké, samotářské zvíře, ale že se jím stane, když se proti přírodě oddá špatnosti, naproti tomu, že zvyky a změnami místa i způsobu života může být zušlechtěn; když uvážil také, že i zvířata, jimž se dostane jemnější potravy, odkládají svou divokost a krutost, rozhodl se ty lidi převést z moře na pevnou zem, aby ochutnali řádný život a zvykli si bydlet ve městech a živit se zemědělstvím.
 

Pompeius svraštil prý před přáteli obočí, udeřil se do boku a povzdychl si, jako by mu jeho funkce už byla obtížná a protivná: „Ty věčné boje! Oč lépe by mi bylo, kdybych byl obyčejný člověk, jestliže nemám mít nikdy pokoj od válečných výprav, jestliže se nikdy nebudu moci zbavit závisti a žít na venkově se svou manželkou!“

I nejdůvěrnějším jeho přátelům byla licoměrnost těchto jeho slov protivná, protože věděli, že z toho má radost.
 

Právě když chtěl odplout, strhla se velká bouře a kormidelníkům se na moře nechtělo; tu první vstoupil na loď, poručil zvednout kotvu a zvolal: „Plout je nutné, žít nutné není!“
 

Jak sluší ušlechtilým vše, co dělají!
 

Pompeius se rozloučil s Cornelií, ta už napřed oplakávala jeho konec, obrátil se ještě k ní a synovi a recitoval Sofokleovy jamby:

Kdo vchází k tyranovi, je jeho otrokem,
i kdyby vstupoval tam jako svobodný.

To byla poslední slova, která řekl své rodině.
 

SROVNÁNÍ AGÉSILÁA A POMPEIA

Agésiláos si zajistil neporazitelnost tím, že dokázal přinutit nepřátele k boji, když sám byl silnější, a nedal se k boji přinutit, když byl slabší, a to je schopnost, jíž především se vyznačuje dobrý vojevůdce.
 

NÍKIÁS A CRASSUS

NÍKIÁS¹⁹

Lid se bojí těch, kteří ho přehlížejí, a povyšuje ty, kteří se ho bojí. Vždyť pro obyčejné lidi je největší poctou, když jimi mocnější neopovrhují.
 

Níkiův život byl takový, že o sobě mohl říci Agamemnonova slova:

Je ve znamení nádhery můj život,
a přitom musím davu otročit.

Vítězem je ten, kdo je svrchovaným pánem, a svrchovaným pánem není ten, kdo o něco žádá, protože svrchovaný pán si to může sám vzít.
 

Kleón²⁰ z řečnické tribuny úplně odstranil slušnost. Byl první, který při řeči na veřejnosti vykřikoval, rval si oděv, plácal se do stehen a během řeči pobíhal a nakazil tím i jiné politiky, že také přestali dbát na to, co se sluší, a to o málo později zavinilo úplný rozklad veřejného života.
 

Níkiovi záviděli jeho bohatství a především připadal Athéňanům podivný jeho nevlídný a nedružný vztah k lidem, který měl v sobě něco samotářského a aristokratického.

Dosáhne při sváru v obci i úplný ničema pocty –

a tak to dopadlo nakonec i tenkrát.
 

V noci došlo k zatmění měsíce a to velmi postrašilo Níkiu a z ostatních ty, kteří se z nezkušenosti nebo pověrčivosti nechávají takovými věcmi poděsit. I obyčejní lidé si už domyslili, že zatmění slunce nějak závisí na měsíci, jak je to ale se samotným měsícem, s čím se ten setká a jak se to stane, že tak náhle i při úplňku ztrácí světlo a různě se zbarvuje, to nebylo snadné pochopit, to považovali za něco nepřirozeného, za nějaké božské znamení předcházející nějakým vážným událostem.

První, kdo psal jasněji než kdo jiný a velmi odvážně o osvětlení a stínu měsíce, byl Anaxagorás, šlo však o autora nového, o jeho názorech se ještě nemohlo mluvit veřejně, ale opatrně a důvěrně se s nimi seznamovali jen jednotlivci.

Tenkrát totiž nesnášeli fysiky a tak zvané meteóroleschy,²¹ protože prý neuznávají božské působení a mluví místo toho o příčinách neočekávaných, o silách neprobádaných a o nutných důsledcích přírodních zákonů. Prótagorás²² byl dokonce poslán do vyhnanství, Anaxagorás byl uvězněn, a jen s potížemi se podařilo Perikleovi ho osvobodit, a Sókratés, třebaže s něčím takovým neměl nic společného, zahynul jen proto, že byl filosof.

Teprve později Platónova sláva, která se zaskvěla zásluhou jeho života i proto, že přírodní nutnost podřídil božským principům jako mocnějším, zbavila takové výklady špatné pověsti a otevřela vědám cestu ke všem lidem.

Podle Filochora²³ nebylo takové znamení jako zatmění měsíce pro prchající zlověstné, naopak bylo považováno za velmi příznivé; vždyť věci, které jsou dělány ze strachu, vyžadují utajení, světlo jim je nepřátelské.
 

CRASSUS²⁴

Hospodaření, které je zaměřeno jen na vydělávání peněz, když jde o neživé věci, stává se politikou, když jde o lidi.
 

SROVNÁNÍ NÍKIA A CRASSA

Jestliže nade všechno miluješ bezpečnost a klid, tu je ve státě dost místa, aby sis někde stranou sedl a uvil si věnec duševní vyrovnanosti, jak říkají někteří sofisté.
 

DÉMOSTHENÉS A CICERO

DÉMOSTHENÉS²⁵

Ctnost, tak jako silná a vytrvalá rostlina, zakoření všude, kde najde ušlechtilou povahu a přičinlivou duši.
 

Teprve pozdě a v pokročilém věku jsem se začal dostávat do styku s latinskou literaturou. A zažil jsem při tom něco, co je sice zvláštní, ale zároveň pravdivé. Nestávalo se mi tak často, že bych chápal a poznával věci ze slov, ale z věcí, které jsem už trochu znal, jsem postihl i význam slov. Vychutnat krásu a výstižnost latinského stylu, jeho metaforičnost, harmonii i všechno ostatní, co je jazyku k ozdobě, to považuji za něco příjemného a potěšujícího; avšak péče o takové věci a cvičení v nich není nic snadného, je jen pro ty, kteří mají více volného času a jimž věk ještě dovoluje takovou horlivou činnost.
 

Kdyby měl každý před očima výrok „Poznej sebe sama,“ nebyl by tento výrok snad už ani považován za božský rozkaz.
 

Démétrios²⁶ uvádí, že jednou jako v božském nadšení přednesl před lidem tuto veršovanou přísahu:

Při zemi, při pramenech, při řekách a proudech.
 

Když Filippa²⁷ chválili, že je nejschopnější řečník, nejkrásnější člověk a nejlepší piják, donutila závist Démosthena, aby o tom vtipkoval, že to první hodnocení se hodí jako pochvala pro sofistu, to druhé pro ženu, to třetí pro houbu, ale rozhodně ne pro krále.
 

Když odcházel z Athén do vyhnanství, vztáhl ruce k Akropoli a zvolal: „Vládkyně Athéno, jak je to možné, že máš ráda tři nejodpornější zvířata, sovu, hada a athénský lid?“ Mladé muže, kteří za ním chodili a byli jeho žáky, odvracel od veřejné činnosti a říkal jim, že kdyby před ním na začátku jeho života ležely dvě cesty, jedna k řečnické tribuně a ke sněmu, druhá rovnou k smrti, a on znal napřed všechno zlé, co je spojeno s politikou, strach, závist, osočování a zápasy, vydal by se cestou mířící přímo k smrti.
 

CICERO

V Římě nebyla žádná síla, která by byla schopná postavit se podvratným živlům na odpor.

Vůdcem těchto lidí byl Lucius Catilina, člověk odvážný, ke všemu odhodlaný a vychytralý, který byl viněn – nemluvě o jiných vážných zločinech – z toho, že obcoval s vlastní dcerou a že zabil svého bratra; protože se bál trestu za tento zločin, přemluvil Sullu, aby bratra zanesl do proskripčních seznamů, jako by ještě žil. Toho si tedy vybrala za svého náčelníka chátra; vzájemně si dávali různé záruky, také zabili člověka a jedli jeho maso. Catilina zkazil také velkou část římské mládeže tím, že se bez ustání každému staral o radovánky, pití a ženy a opatřoval na to v hojné míře potřebné peníze.
 

„Dožil!“ Takto vyjadřují Římané, že někdo umřel, když se chtějí vyhnout zlověstným slovům.
 

Ve vyhnanství byl většinou skleslý a smutný, hleděl k Itálii jako nešťastně zamilovaný, tak malomyslný, ubitý tím, co se mu stalo, a sklíčený, že by to nikdo nečekal od člověka s takovým filosofickým vzděláním. A přece často sám žádal své přátele, aby mu neříkali řečník, ale filosof, protože si vybral filosofii za náplň svého života, řečnického umění užíval z nutnosti jako nástroje při politické činnosti. Avšak ohled na veřejné mínění je schopen smýt rozumnou úvahu z duše jako nátěr a politikům, jak se stýkají a přátelí s mnoha lidmi, vtisknout jejich sklony, jestliže si člověk nedá dobrý pozor a není k vnějšímu světu v takovém vztahu, aby měl účast na událostech samých, ne na citech, které jsou s nimi v těsném spojení.
 

Žádné zvíře není krutější než člověk, když se v něm spojí vášeň s mocí.
 

Jen v jedné věci ukázal Antonius trochu smyslu pro spravedlnost – Pomponii, manželce Ciceronova bratra Quinta, vydal propuštěnce Filologa, jenž prozradil Cicerona jeho vrahům. Když Pomponia dostala tohoto člověka do své moci, mučila ho různými příšernými způsoby, také ho nutila, aby si po kouskách řezal vlastní maso, pekl je a jedl. Tak to aspoň vypravují někteří historikové. Ciceronův propuštěnec Tiro se naproti tomu vůbec nezmiňuje o Filologově zradě.
 

SROVNÁNÍ DÉMOSTHENA A CICERONA

Nejvíc ukáže a vyzkouší povahu člověka moc a úřad, probouzející k životu každou vášeň a odhalující každý kaz charakteru.

Cicero potvrdil jako pravdivou Platónovu předpověď, že státy budou mít pokoj od potíží, až se šťastným řízením osudu u jednoho člověka sejde velká moc, moudrost a spravedlnost.
 

ALEXANDROS A CAESAR

ALEXANDROS²⁸

Vypisujíce v této knize život krále Alexandra a Caesara, jenž přivodil pád Pompeiův, pro množství činů, jež tu jsou, nepředešleme předmluvou nic jiného, leč že si vyprosíme od čtenářů, aby nás nehaněli, nebudeme-li vyprávět všechny události, aniž tak, že bychom nějaký z proslulých příběhů dopodrobna vypracovávali, nýbrž tak, že si většinou povedeme stručně. Vždyť nepíšeme historie, nýbrž životy, a v nejznamenitějších skutcích se nejeví tak veskrze zdatnost a zbabělost, ale často nepatrný skutek, výrok, žert nějaký spíše ozřejmí povahu než bitvy s tisíci a tisíci mrtvých, největší řady vojsk a dobývání měst. Jako se tedy snaží malíři zachytit podoby z obličeje a z tvarů očí a jejich okolí, kde se jeví povaha, a o ostatní části těla se pramálo starají, tak také je třeba dovolit nám, abychom se spíše ponořovali do projevů duše a těmi charakterisovali život každého jednotlivce a abychom jiným ponechali ty velkoleposti a zápasy.
 

Zdá se, že byl Alexandros Aristotelem vyučen nejen v etice a politice, ale že se také zúčastnil tajných a hlubších přednášek, jež jeho žáci nazývali zvláštním jménem akroamatickými²⁹ a epoptickými³⁰ a jež nevynášeli na veřejnost. Neboť když již Alexandros přešel do Asie a dozvěděl se, že Aristotelés uveřejnil nějaké výklady o tom knižně, píše mu zcela otevřeně o filosofii dopis tohoto znění:

„Alexandros přeje Aristotelovi mnoho štěstí. Neučinil jsi dobře, žes uveřejnil své akroamatické výklady. Neboť čím my budeme vynikat nad ostatní, stanou-li se ty výklady, z kterých jsme nabyli vzdělání, obecným majetkem všech? Já bych raději chtěl vynikat v znalostech týkajících se nejvyšších věcí než mocí. Buď zdráv!“

Aristotelés konejší tuto jeho ctižádostivost a hájí se o oněch přednáškách, že prý jsou sice uveřejněny, ale přece nejsou uveřejněny. Neboť opravdu je jeho Metafysika, jež neposkytuje užitku vyučování a škole, napsána vůbec jen pro poučení lidí s důkladným vzděláním.

Byl také od přírody přítelem literatury, vědy a četby. Iliadu, již pokládal za vademekum válečné zdatnosti a tak jí říkával, vzal si v kritické úpravě Aristotelově – říká se jí „Ilias v narthéku“³¹ – a měl ji stále se svou dýkou ležet pod poduškou, jak zaznamenal Onésikritos.³² Poněvadž pak se mu v nitru Asie nedostávalo jiných knih, nakázal Harpalovi,³³ aby mu nějaké poslal. A on mu poslal knihy Filistovy,³⁴ četné tragedie Eurípidovy, Sofokleovy i Aischylovy a dithyramby Telestovy a Filoxenovy.

Aristotela ctil a měl ho, jak sám říkával, neméně rád než svého otce, protože prý se mu zásluhou tohoto dostalo života, jeho však zásluhou vyššího života.
 

Alexandros sám se na základě úvah rozhodl zjednávat odvahou a duševní silou bezpečnost a záchranu říši, poněvadž, ukáže-li se, že jen dost málo povoluje ve své zmužilosti, zdvihnou se proti němu všichni.
 

Mnoho politiků a filosofů se s ním setkalo a blahopřáli mu, a on doufal, že Diogenés Sinópský, jenž pobýval v Korinthu, učiní totéž. Ale když si ho ani dost málo nevšímal a nečinně trávil svůj čas v Kraneiu, sám šel k němu. A on právě ležel na slunci. I vzpřímil se poněkud, když přicházelo tolik lidí, a pohlédl na Alexandra. Ten ho pozdravil, oslovil a otázal se ho, zda by si něco přál.

„Ustup trochu ze slunce,“ odpověděl Diogenés.

Tato příhoda prý se tak dotkla Alexandra, a ač se mu dostalo opovržení, takový podiv pocítil nad pýchou a velikostí toho muže, že když odcházeli a jeho průvodci se smáli a vtipkovali, pravil: „Ale já, kdybych nebyl Alexandrem, byl bych Diogenem.“
 

Chtěje se dotázat boha o válečné výpravě, přišel do Delf. A byly právě neblahé dny, o nichž není zvykem udílet věštby. I poslal nejprve s prosbou k věštkyni. Ale když odmítala a odvolávala se na zvyk, vyšel za ní sám a násilím ji vlekl do chrámu, a ona, jakoby překonána jeho prudkostí, pravila: „Jsi nezdolný, synu!“ Jakmile to Alexandros slyšel, pravil, že jiné věštby nepotřebuje, že už má výrok, jejž od ní chtěl dostat.
 

Říkával, že si svou smrtelnost nejspíše uvědomuje z toho, že spí a obcuje s ženami, neboť z jedné slabosti se dostává lidské přirozenosti jak bolestného, tak příjemného pocitu. Byl také velmi zdrženlivý v jídle a v pití. Pravil, že kuchaře a pekaře vůbec nepotřebuje: má prý lepší kuchaře – pro snídani noční pochod a pro večeři skrovný pokrm.

Před jednáním ho nezdržovalo ani víno, ani spánek, ani zábava nějaká, ani sňatek, ani podívaná, jak tomu bývá u jiných vojevůdců. Dokazuje to jeho život: žil život docela krátký, ale naplnil jej přečetnými a největšími činy.
 

Sladčeji spí ti, kdo nad námahami zvítězili, než ti, kdo námahám podlehli.
 

„Dosáhneme vrcholu vítězství tím, nebudeme-li činit totéž, co poražení.“
 

Je údělem králů, aby se jim za dobré skutky dostalo pomluv.
 

Když dostihl Béssa,³⁵ dal ho roztrhat za živa: dva rovné stromy byly ohnuty tak, aby se stýkaly, na každý z nich dal přivázat jednu část těla, potom oba stromy uvolnit, a jak se prudce vyšvihly, odtrhly si příslušnou část těla.
 

U tak zvaného moře Hyrkanského čili Kaspického narazili nějací barbaři neočekávaně na ty, kdož vedli jeho koně Búkefalu, a zmocnili se ho. Alexandros se tím nesmírně rozčilil, poslal k nim hlasatele a pohrozil jim, že je všechny pobije i s dětmi a ženami, nevrátí-li mu toho koně. Ale když přišli, vedouce koně i odevzdávajíce mu svá města, zachoval se ke všem laskavě a těm, kteří koně zabrali, dal za něho výkupné.
 

Obávaje se, aby Makedonci na dalším tažení úplně neochabli, zanechal ostatní sbory na místě, ale nejlepší vojáky, jež měl s sebou v Hyrkánii – bylo to 20.000 pěšáků a 3.000 jezdců – získal řečí. Až dosud prý se na ně barbaři dívají jako na zjevení ve snách, ale odejdou-li, způsobivše jen poplach v Asii, ihned prý na ně učiní útok jako na ženy. Po těchto jeho slovech všichni vzkřikli, aby je vedl, kam na světě chce.
 

Kallisthenés³⁶ odmítal většinou pozvání, a když byl s někým pohromadě, budil svou vážností a mlčením zdání, že nesouhlasí a není spokojen s tím, co se děje, takže i Alexandros pravil o jeho osobě:

„K mudrci mám zášť, jenž není moudrý ani pro sebe.“

Tu prý Kallisthenés pravil:

„ale když nastane rozbroj, i ničema dochází pocty.“

Z gymnosofistů³⁷ zajal Alexandros deset, kteří nejvíce způsobili Makedoncům mnoho zlého. Poněvadž měli pověst, že dovedou obratně odpovídat několika slovy, předložil jim obtížné otázky a pravil, že dá usmrtit toho prvního, který správně neodpoví, a potom takto pořadem ostatní. Jednomu z nich, nejstaršímu, poručil, aby rozsuzoval.

Prvního tedy se tázal, co myslí, zda je více živých či mrtvých. On odpověděl, že živých; neboť mrtví už nejsou.

Druhého, zda živí větší zvířata země či moře. – „Země, neboť moře je její část.“

Třetího, který živočich je nejprohnanější. – „Ten,“ odpověděl, „kterého člověk dosud nezná.“

Pátého se tázal, co podle jeho mínění bylo dříve, den či noc. „Den,“ pravil, „o jeden den.“ A když se král podivil, dodal, že jsou-li obtížné otázky, musí být obtížné i odpovědi.

Z ostatních čtyř se jednoho otázal, jak se kdo, jsa zrozen lidmi, může stát bohem. „Vykoná-li,“ odpověděl on, „co je člověku nemožno vykonat.“

Dalšího se tázal o životě a smrti, co z obého je silnější; i odpověděl, že život, může-li snášet tolik neštěstí.

Potom se obrátil k soudci a vyzval ho, aby pronášel své mínění. Ten prohlásil, že jeden odpovídal hůře než druhý, i pravil Alexandros: „Tedy ty, jenž vynášíš tento rozsudek, zemřeš první.“

„To se nestane, králi,“ řekl on, „ač nechceš-li být lhářem, když jsi řekl, že prvního zabiješ toho, kdo nejhůře odpoví.“

I obdaroval je a propustil. Ale k těm, kteří měli nejslavnější pověst a žili v tichosti o samotě, poslal Onésikrita, žádaje, aby přišli k němu. Onésikritos byl filosof ze školy kynika Diogena. A vypráví, že Kalános Alexandrovi zcela zpupně a drsně poroučel, aby si svlékl chitón a naslouchal jeho řečem nahý, nebo že s ním nebude hovořit, aťsi přišel třeba od Dia. Dandamis však prý byl mírnější, vyslechl, co vyprávěli o Sókratovi, Pýthagorovi a Diogenovi, a řekl, že to byli, jak se mu zdá, mužové důvtipní, ale že žili, příliš se ostýchajíce platných zvyklostí.
 

Když zemřel Héfaistión,³⁸ způsob, jakým Alexandros tuto ztrátu snášel, byl prost všeho rozumu. Hned poručil na znamení smutku ostříhat všechny koně a mezky, u okolních měst dal odstranit cimbuří, nešťastného lékaře ukřižoval, hře na píšťaly a všeliké hudbě učinil v táboře na dlouhý čas přítrž, až přišla ze svatyně Ammónovy věštba nařizující ctíti Héfaistióna a obětovat mu jeho héroovi.³⁹ Užívaje války jako útěchy ve svém zármutku, vytáhl jakoby na lov a hon lidí, podroboval si kmen Kossaiů a všechny v mladých letech pobíjel. To se nazývalo Héfaistiónovým zasvěcováním smrti.

další část >>>

<<< předchozí část

POZNÁMKY: