Misantropova knihovna

GAIUS CAESAR

Vůči lidem nepoctivým a věrolomným by poctivost byla pošetilostí.
 

Když přátelé žádali, aby se obklopoval tělesnou stráží, a mnozí se k té službě nabízeli, nedovolil to; řekl, že je lépe jednou zemřít, než stále smrt očekávat.
 

A když přišla řeč na to, jaká smrt je nejlepší, vykřikl: „Neočekávaná!“
 

FÓKIÓN A CATO MLADŠÍ

FÓKIÓN¹

Zanícené oko nejraději spočine na tmavých, nelesklých barvách a odvrací se od záře a světla. Stejně tak i obec, která se dostala do tíživé situace, je zmatena a pro svou slabost je příliš citlivá, aby snesla otevřená slova v době, kdy je nejvíce potřebuje, protože za daných poměrů není možná jiná náprava chyb. Proto již předem kope hrob tomu, kdo se odvažuje mluvit otevřeně.
 

Fókión byl v mladém věku žákem Platónovým, později Xenokratovým v Akademii a tak se hned od počátku s nadšeným úsilím věnoval nejušlechtilejším zájmům.

Podle Dúridovy² zprávy nebylo pro Athéňany snadné spatřit Fókióna, jak se směje nebo pláče, jak se koupe ve veřejných lázních nebo jak má vystrčenou ruku zpod pláště, když ovšem měl právě plášť na sobě, protože na venkově a na válečných výpravách chodil vždy bos a bez pláště, nebyl-li zrovna třeskutý a nesnesitelný mráz, takže i vojáci říkali žertem, jestliže chtěli vyjádřit, že je velká zima: „Fókión má plášť.“

Milou a laskavou povahu zakrývala nevlídně vážná a zachmuřená tvář, takže kdo ho dobře neznal, neodvážil se tak snadno sám ho oslovit. Když proto jednou řečník Charés mluvil o jeho zachmuřeném obličeji k všeobecnému smíchu Athéňanů, odpověděl Fókión: „Tento zachmuřený obličej vás ještě nikdy nezarmoutil, ale smích těchto stál obec již mnoho slz.“ Podobně prospěla obci poctivě míněnými nápady a myšlenkami i Fókiónova řeč, jejíž úsečná stručnost vyznívala stroze, suše a drsně. Neboť jako Zénón požadoval od filosofa, aby každá věta, již vysloví, byla proniknuta duchem, tak i řeč Fókiónova obsahovala právě v nejstručnějším výraze nejhlubší smysl. Neboť v tom, jak dovede řečník vyjádřit málo slovy hlubokou myšlenku, se jeví jeho síla. Protože jediné slovo, jediné gesto velkého muže vyváží tisíce krásných myšlenek a uměle sestavených period.
 

Jako prý králové používají služeb pochlebníků teprve po umytí rukou, tak lid měl úslužné a veselé demagogy jen pro svou zábavu, ale na vedoucí místa v obci volil střízlivě a vážně právě toho, který byl nejpřísnější a nejrozvážnější a který samotný anebo častěji než jiní se vzepřel jeho přáním a choutkám.

Když jednou byla ve shromáždění lidu přečtena věštba delfské věštírny, že jen jediný muž má opačný názor než celá obec, zatímco všichni Athéňané jsou v mínění zajedno, Fókión povstal a prohlásil, aby byli bez starosti, že on je tím, koho hledá věštba; neboť jemu prý se nelíbí nic z toho, co se děje v obci. Jindy pak předložil lidu návrh, který byl přijat příznivě, a pozoroval přitom, že všichni svorně schvalují jeho řeč. Obrátil se proto na své přátele s otázkou: „Neřekl jsem snad nevědomky něco špatného?“
 

CATO MLADŠÍ³

Cato prý již od dětství projevoval v hlase a tváři, při zábavách a hrách neoblomnou, klidnou a pevnou povahu. Své úmysly uskutečňoval s houževnatostí přesahující jeho mládí. Vůči pochlebníkům se choval odmítavě a stroze; ještě více vzdoroval těm, kteří ho chtěli zastrašit. Stěží jej bylo možno rozesmát a jen zcela zřídka se jeho tvář rozjasňovala mírným úsměvem. Ani k hněvu nebyl náchylný, ale když se opravdu rozhněval, nebylo možno jej uklidnit.

V učení byl pomalý a těžko chápal. Co však jednou pochopil, to uchoval trvale v paměti; paměť měl výbornou. A to je zajisté i jinak přirozený zjev, že nadané děti spíše zapomínají, kdežto vědomosti získané s namáhavým úsilím jsou trvalejší, neboť každý poznatek jako by se hluboko vrýval do duše. Zdá se, že Catonovi ztěžovala učení také jeho vlastnost nedat se snadno přesvědčit; neboť učení je jakousi trpnou činností a dát se snadno přesvědčit je vlastností lidí, kteří dovedou klást jen slabý odpor. Proto mladý člověk se dá spíše přesvědčit než starý a zdravý spíše než nemocný. Vůbec tedy lze očekávat souhlas nejspíše tam, kde není pochybovačnosti. Cato vždy chtěl vědět důvod a tázal se proč.
 

Catonův vychovatel Sarpédón často vodil Catona na návštěvu do Sullova domu, který se tehdy podobal opravdové mučírně, protože tam byly odvlékány zástupy lidí na popravu a mučení. Catonovi bylo tehdy čtrnáct let. Viděl, jak jsou vynášeny hlavy mužů, o kterých slýchal, že jsou slavní, a jak přítomní je potají oplakávají, a tázal se svého učitele, proč toho člověka nikdo nezabije. „Protože jejich strach, chlapče, je větší než nenávist.“
 

Když mu kterýsi přítel řekl: „Catone, lidé kárají tvé mlčení,“ odpověděl: „Já začnu mluvit, jakmile budu nucen mluvit o věcech, o kterých se nemůže mlčet.“
 

Otužoval se namáhavými cviky a navykal si s nepokrytou hlavou snášet horko a sníh a cestovat v každé roční době pěšky. Také nemoci snášel s obdivuhodnou trpělivostí a sebezapřením. Měl-li horečku, zůstal celý den sám a nepouštěl k sobě nikoho, dokud nepocítil rozhodný obrat v nemoci a jistou úlevu.

Cato byl vůbec přesvědčen, že je nutno kráčet jinou cestou, než šel tehdejší život se svými návyky, které podle jeho mínění byly špatné a potřebovaly veliké změny. A když viděl, že přichází do módy sytě a živě červený purpur, začal nosit temně červený. Často vycházel po snídani na ulici bos a bez tuniky, ne protože chtěl pro toto podivínství získat slávu, ale protože si chtěl navyknout stydět se jen za hanebné věci a nevšímat si ostatních pomluv.
 

Munatius vypravuje, že příčinou jeho rozhořčení nebyla Catonova nedůvěra, nýbrž jeho přezíravé chování vůči němu a jakási osobní žárlivost. Na jeho klidnou stížnost se mu dostalo strohé odpovědi, že velká láska, jak říká Theofrastos, je často příčinou nenávisti. Cato pokračoval: „I ty se domníváš, že pro svou velkou lásku ke mně se ti dostává méně úcty, než si zasloužíš, a proto se horšíš.“
 

Protože lid byl zkažen úplatky od lidí ženoucích se za úřady a většina považovala uplácení za obvyklé řemeslo, chtěl Cato tento neduh v městě úplně vyhubit a navrhl senátu, aby zvolení úředníci, i když proti nim nikdo nevystoupil s žalobou, sami byli nuceni se dostavit před přísežný soud a odpovídali se z předvolební kampaně. Tento návrh popudil jak uchazeče o úřad, tak zejména lid zvyklý na úplatky. A tak když jednoho rána Cato přišel k soudu, vrhli se houfně na něho, křičeli, zahrnuli ho urážkami a házeli po něm kamením.
 

Protože spravedlivým může být každý, když ovšem chce, stydí se lidé za nespravedlnost nejvíce jako za špatnost, již nelze odpustit.

Proto také byli všichni mocní mužové Catonovými nepřáteli, jako by byl jejich výčitkou.
 

Cato pořádal divadelní hry. Hercům pak uděloval věnce, ne však zlaté, nýbrž olivové jako v Olympii. Místo drahocenných předmětů rozdával jako dary Řekům řepu, hlávky salátu, ředkvičky a hrušky, Římanům pak džbány s vínem, vepřové kýty, fíky, okurky a otepi dřeva. Někteří se ovšem smáli těmto laciným darům, jiní měli radost, když viděli, jak Catonova vážnost a přísnost pomalu přechází ve veselost.

Cato v roli pořadatele to činil jen proto, aby celou věc zesměšnil a ukázal, že hry jsou pro zábavu a že je nutno je pořádat spíše s prostým půvabem než s nákladnými přípravami, při nichž se mimořádná péče a úsilí věnuje věcem bezcenným.
 

Catonovi chyběla schopnost mluvit ve vlastním zájmu. Při svém charakteru se ucházel o přízeň voličů tak, že si raději chtěl uchovat důstojnost života než k ní připojit důstojnost úřadu, a ani přátelům nedovolil činit to, čím se svádí a získává lid, a tak při volbách propadl.

Cicero mu vytýká, že nevyvinul větší úsilí o dosažení úřadu ani se nesnažil získat lid přívětivým chováním. Na tyto výtky se Cato ospravedlňoval, že nepropadl podle svobodného rozhodnutí lidu, protože ten volil pod nátlakem a podplacen; prý poznal, že vzbudil u lidu nelibost pro své chování a pro svou povahu; tu však rozumný muž nemůže změnit kvůli tomu, aby se zalíbil druhým.

Cato dodal, že za něho není třeba prosit; neboť prý jen poraženému je nutná prosba a jen zločinci přímluva, že sám zůstal po celý život nejen nepřemožen, nýbrž svým dobrým a spravedlivým jednáním dosahuje v nejvyšší míře rozhodného vítězství.
 

Cato svým přátelům řekl: „Pak se nemáme divit, že naše věc je ztracena; jsme na pokraji záhuby a ještě nás přemáhá touha po moci.“

Když se vrátil domů, dal si zavolat syna a zakázal mu, aby se věnoval politické činnosti; neboť poměry prý nedovolují postupovat způsobem důstojným Catona, jinak jednat prý je hanebné.
 

Po jídle se při víně rozproudila příjemná zábava, když se mluvilo o té či oné filosofické otázce a hovor se stočil na tzv. stoické paradoxy,⁴ že jen dobrý je svobodný a všichni špatní jsou otroci. Proti tomu, jak se dalo čekat, vystoupil peripatetik, a tu mu Cato vpadl prudce do řeči a zvýšeným a podrážděným hlasem pokračoval s podivuhodným zápalem dlouho v sporu o tyto věty, takže nikomu nezůstalo utajeno, že se rozhodl dobrovolně si určit konec života a tak se osvobodit.

Po večeři odešel do ložnice a ulehl na lože. Vzal si Platónův dialog o nesmrtelnosti duše.⁵ Syn přiběhl, s pláčem ho objal, naříkal a prosil. Cato vstal, podíval se děsným pohledem na syna a řekl: „Kdy a kde jsem se zbláznil, aniž jsem to sám zpozoroval? Nikdo mě nepoučuje, nikdo mě nezrazuje od mého rozhodnutí, které se vám zdá nesprávným, místo toho se mi brání jít za mým přesvědčením a odnímá se mi zbraň. Proč nedáš, synáčku, svému otci pouta? Proč mi nedáš svázat ruce? Máte snad v úmyslu držet mne násilím v mém věku při životě a sedíte zde mlčky, jen abyste mne hlídali? Proč tedy nemluvíte? Proč mě nepřesvědčujete? Proč mě nepoučíte o lepším rozhodnutí, abych odvrhl své dřívější názory a zásady, které mě provázely celým životem, a načerpal moudrosti? Ostatně jsem se dosud nerozhodl. Ale jakmile se rozhodnu, musím být s to své rozhodnutí uskutečnit. Budu se ještě nějak radit s vámi, budu se radit s důvody, kterých i vy obyčejně užíváte. Jen odejděte bez starosti a řekněte mému synu, aby svého otce nenutil k tomu, k čemu jej nemůže přemluvit.“

Démétrios a Apollónidés proti tomu nic nenamítali, ale se slzami v očích odešli. Potom přinesl malý chlapec dýku. Cato ji hned vytáhl z pochvy a prohlížel si ji. Když shledal, že hrot je ostrý a ostří neporušené, řekl: „Nyní mám nad sebou moc,“ a dýku odložil. Četl znova knihu a přečetl prý ji celou dvakrát až do konce.

Vytáhl dýku a bodl se pod hruď. Tak zemřel.

DIÓN A BRUTUS

DIÓN⁶

Prvý z nich byl Platónovým přímým žákem, kdežto druhý se vzdělal prostřednictvím jeho spisů. Oba tedy vyrazili k svým přetěžkým zápasům jakoby z jednoho cvičiště, a proto není divu, že vykonali mnoho podobných a téměř shodných činů, čímž jen dosvědčili Platónovi, svému vůdci ke ctnosti, že k moudrosti a spravedlnosti musí přistoupit moc a štěstí, aby státníkovy činy dosáhly též krásy a velikosti. Cvičitel zápasníků Hippomachos říkával, že své žáky pozná už na dálku, i když třeba vidí jenom, jak nesou z trhu maso. Je samozřejmé, že právě tak i duch žáků téhož filosofa, byv školen stejnými zásadami, se projeví podobnými činy, jež pak nesou, abych tak řekl, pečeť dokonalé krásy a spravedlnosti.
 

Dosud se nesetkal se zjevením boha či se strašidlem nikdo rozumný, vždy to jsou jen děti, ženy nebo lidé zesláblí nemocí, kteří v jakémsi duševním poblouzení či v tělesném oslabení podléhají chorobným a falešným představám, při nichž považují výplod své pověrčivosti za zlého ducha. Podle nich zlovolné a zlomyslné bytosti závidí dobrým lidem a staví se do cesty jejich podnikání tím, že na ně sesílají hrůzu a strach. Chtějí totiž otřást a zviklat jejich ctnost, aby nesetrvali pevně a ctnostně v dobrém a nedosáhli tak po smrti lepšího údělu než oni sami.
 

Tyran Dionýsios se sešel s Platónem a vyposlechl jeho názory.

Platón vykládal, jak blažený je život spravedlivých a jak bědný je život nespravedlivých. Tyran, jenž si to vykládal jako narážku na svou osobu, nesnesl takové výklady a dal svou nevůli najevo. Nakonec se ho prudce rozhněván zeptal, s jakým úmyslem vlastně přišel na Sicilii. Platón řekl: „Abych hledal dobrého muže.“ Na to mu tyran odpověděl: „Při bozích, toť se zdá, žes takového ještě nenašel.“

Platón pospíchal pryč lodí. Dionýsios tajně poprosil Pollida, aby Platóna během plavby zabil, a kdyby to snad nešlo, alespoň prodal do otroctví; Platónovi prý z toho nevznikne žádná škoda, nýbrž – řekl ironicky – „jsa spravedlivý bude blažený, i když se stane otrokem.“
 

Ony ocelové okovy, to nejsou strach, násilí, mohutné loďstvo a desetitisícová garda barbarů, nýbrž oddanost, věrnost a láska, tkvící svými kořeny ve ctnosti a spravedlivosti. Takové okovy, třebaže měkčí než ony pevné a tvrdé, přece jsou silnější, jde-li o zajištění trvalé vlády.
 

Jako si divoké zvíře časem a dlouhým stykem zvykne na dotyk člověka, tak si i Dionýsios zvykl na Platónovu společnost a jeho výklady.
 

Dionýsios se snažil smazat nepřátelství tím, že při Platónově odjezdu uspořádal na rozloučenou přátelskou hostinu, při níž mu řekl něco v tomto smyslu: „Myslím, Platóne, že asi budeš svým přátelům filosofům na mne žalovat hrozné věci?“ On však odpověděl s úsměvem: „Snad bohdá nebude v Akadémii takový nedostatek látky k rozhovorům, abychom museli mluvit o tobě.“
 

Dión měl v úmyslu zrušit neukázněnou demokracii, jež podle Platóna není vůbec ústavou, nýbrž jakousi jarmareční směsí všech možných ústav, a místo ní zavést zdokonalenou ústavu podle vzoru spartského a krétského, v níž by byly sloučeny prvky lidovlády a království a v níž by byla vedoucí složkou aristokracie, rozhodující o nejdůležitějších věcech.

BRUTUS⁷

Předkem Marca Bruta byl Iunius Brutus, jemuž postavili staří Římané na Capitoliu uprostřed mezi sochami králů kovovou sochu s vytaseným mečem za to, že vypudil navždy Tarquiniovce. Měl od přírody povahu tvrdou jako kalená ocel meče, nezměkčenou vzděláním, takže se dal strhnout svým hněvem proti tyranům až k usmrcení vlastních synů. Naproti tomu Marcus, o němž jedná tato kniha, byl zcela jiný. Zušlechtil svou povahu výchovou a filosofickým vzděláním. Ač byl od přírody těžkopádný dobrák, probudil svou mysl podnikavou rázností a zaměřil s největší péčí činnost svého ducha směrem k ušlechtilosti.
 

Když prý ho Caesar jednou slyšel mluvit, řekl svým přátelům: „Nevím, co ten mladý muž chce; ale to, co chce, chce velmi rázně.“

Při své strohé důslednosti Brutus jen zřídka někomu vyhověl, když naň naléhal prosbami; vždy dělal jen to, co shledal správným na základě rozumného uvážení, ale když se jednou pro něco rozhodl, prováděl to energicky a účinně. Neoprávněným prosbám nedopřával sluchu, i když byly okrášleny lichocením. Podlehl-li někdo prosbám nestydatých prosebníků – někdy se tomu říká „ostych před odřeknutím“ – pokládal to za největší hanbu pro velkého muže; říkával, že se mu zdá, jako by ti, kteří nedovedou nic odříci, nedovedli správně použít svých mužných sil.
 

Z jiných svých přátel Brutus nezasvětil do spiknutí epikurejce Statilia. Když totiž při filosofickém rozhovoru jaksi zdálky a opatrně zkoumal jeho názory, Statilius prohlásil, že moudrému a rozumnému člověku se nesluší, aby se vystavoval nebezpečí a neklidu pro špatné lidi a blázny.
 

Když se Cicero z nenávisti proti Antoniovi přiklonil k Caesarovi, Brutus mu to trpce vytkl v dopise, v němž píše, že Ciceronovi nevadí pán, ale že má jen strach z pánovy nenávisti. Ideálem Ciceronovy politiky je prý laskavé otroctví, neboť písemně i ústně hlásá, jak ušlechtilý člověk je mladý Caesar. „Avšak naši předkové,“ praví Brutus, „nestrpěli nad sebou ani laskavé pány.“ On sám, Brutus, se prý až dosud pevně nerozhodl, zda má začít válku, či se chovat klidně; ale o jedné věci už je rozhodnut, totiž že nebude otrokem. Diví prý se Ciceronovi, že se bojí občanské a nebezpečné války, ale nemá strach z hanebného a nedůstojného míru. To, že jsou otroky, je prý spíše vina jich samých než tyranů, a proto se musí vlastníma očima dívat na věci, o nichž pouhé vypravování by jim mělo být nesnesitelné.
 

Lyčany zachvátilo jakési hrozné a nevypověditelné zoufalství, jež by bylo možno nejspíše popsat jako jakousi touhu po smrti. Brutus hluboce zarmoucen spínal ruce ke Xanťanům a prosil je, aby ušetřili a zachránili své město.⁸ Leč nikdo z nich si ho nevšímal, nýbrž všemožným způsobem šli všichni vstříc vlastní záhubě. A to nejen muži a ženy, nýbrž i malé děti, jež s křikem a nářkem skákaly do ohně, jiné se střemhlav vrhaly s hradeb a opět jiné nastavovaly obnažená hrdla před meče otců a prosily, aby je probodli. Ve zničeném městě byla nalezena žena, jež oběšena visela ve smyčce a mrtvé dítě jí objímalo krk; v ruce držela pochodeň, jíž se snažila v okamžiku smrti zapálit dům.

DÉMÉTRIOS A ANTONIUS

DÉMÉTRIOS⁹

Staří Sparťané nutili heilóty o slavnostech pít mnoho čistého vína a přiváděli je na symposia, ukazujíce mladíkům, jaká je opilost.
 

Téměř ve všech královských rodinách se vyskytuje plno vražd dětí a plno vražd matek i žen. Neboť zabíjet bratry se tenkrát pokládalo za pravšední předpoklad, jako matematikové přijímají své postuláty, a za povinnost krále v zájmu bezpečnosti.
 

Jako je mezi Empedokleovými živly pro zášť a lásku vzájemný rozbroj a válka, a to zejména mezi těmi, které se sebe dotýkají a jsou si blízko, tak také byla vedena mezi všemi nástupci Alexandrovými ustavičná válka, ale stýkaly-li se u některých z nich přímo zájmy i kraje, činilo to válku tím zjevnější a ještě více ji to rozplameňovalo.
 

Megarský filosof Stilpón měl pověst člověka, jenž je rozhodnut strávit život v úplném klidu. Démétrios dal si tedy pro něho poslat a tázal se ho, zda mu snad někdo nevzal něco z jeho majetku. A Stilpón odvětil: „Ne, neboť jsem neviděl nikoho, že by odnášel vědění.“
 

Stratoklés vzal si k sobě hetéru¹⁰ Fylakion; a když mu jednou nakoupila na trhu k obědu mozečky a krky, pravil: „I hleďme, tos nakoupila takové věcičky, s jakými my státníci hrajeme házenou!“
 

Ale byly ještě jiné věci, palčivější než oheň, jak praví Aristofanés.
 

Když se s Filippidem¹¹ kdysi Lýsimachos¹² přívětivě bavil a řekl mu: „Filippido, na čem ze svých věcí bych ti měl popřát podílu?“, odvětil básník: „Jen ne, králi, na svých tajemstvích!“
 

K sňatku s Filou, jež se k němu věkem nehodila, nýbrž byla starší, měl Démétria ještě velmi mladého, jak se zdá, jeho otec. Když k tomu syn nejevil ochotu, pošeptal prý mu do ucha Eurípidův výrok:

Kde můžeš získat, žeň se proti přírodě!

Přitom však zaměnil spatra Eurípidovo slovo „otroč“ slovem „žeň se“.

Koluje také Lamiino vyvrácení tzv. Bokchórova rozsudku. Kdosi v Egyptě dychtil po hetéře Thónidě, ale ta chtěla po něm mnoho zlata. Potom však se mu ve snu zdálo, že se s ní pomiloval, a tím se jeho touha ztišila. Tu ho Thónis zažalovala, aby jí ty peníze zaplatil. Když o tom Bokchóris slyšel, poručil tomu člověku, aby napočítal tolik peněz, kolik od něho žádala, a v nádobě aby jimi rukou pohyboval sem a tam; a hetéra aby se držela stínu té nádoby. Neboť pouhá představa je jen stín skutečnosti. Lamia však soudila, že tento rozsudek není spravedlivý. Neboť ten stín neukojil hetéřinu touhu po penězích, kdežto sen lásku jinochovu ukojil.
 

Nejchatrnější, jak se zdá, důkaz přízně davů ke králům a vladařům je zajisté přemíra poct. Proto také lidé rozumní nehledí na sochy, obrazy nebo zbožnění, nýbrž spíše na díla a zdárné činy.
 

Toho, kdo chce být opravdu bohat, vybízí Platón, aby nerozmnožoval majetek, nýbrž omezoval svou nenasytnost, poněvadž ten, kdo nekrotí svou touhu po bohatství, není prost ani chudoby, ani nedostatku.
 

Když přibyl z Lakedaimonu jen jediný vyslanec, rozzlobil se, mysle si, že si ho neváží. Ale když řekl: „Co pravíš? Lakedaimoňané že poslali jen jediného vyslance?“, odvětil onen vtipně a po lakónsku: „Ano, králi, k jednomu člověku!“
 

Kdysi na něho zase, když šel mimo, jakási starší ženština dotírala a opětovně ho prosila, aby jí popřál sluchu, ale on řekl, že nemá čas; i vzkřikla žena a pravila: „Tak nebuď králem!“
 

Sofokleův Meneláos předvádí kdesi své osudy tímto obrazem:

Hle, v rychlém kole stále osud můj
se otáčí a stále mění podobu,
tak jako obraz luny nikdy nemůže
dvě noci vytrvati v téže podobě:
jsouc nová, vystupuje ze tmy nejprve
a zkrášluje své tváře, roste, plní se;
však jakmile se nejjasněji rozzáří,
hned zas se rozplývá a navrací se v nic.

K té luně by tedy mohl leckdo připodobnit Démétriovy osudy, vzrůst a pád, vzestup a pokles, jež ho provázely.
 

Z nerozumu a pro planou slávu se potloukal světem a působil mnoho nepříjemností jak sobě, tak jiným, ve zbraních, na lodích a v táborech hledaje štěstí, jež nalezl nyní neočekávaně v nečinnosti, zahálce a klidu. Neboť co jiného je cílem válek a nebezpečí pro chatrné krále, kteří jsou plni bídy a nerozumu, nikoli jen proto, že se místo za ctností a dobrem honí za přepychem a rozkoší, nýbrž i proto, že nedovedou ani opravdu rozkoší a přepychu užívat?
 

ANTONIUS¹³

Antonius se oženil s Fulvií, jež bývala ženou demagoga Clodia. Ta ženština nepomýšlela na předení vlny a starost o dům, nespokojovala se tím, aby ovládala muže, jenž by byl obyčejným soukromníkem, nýbrž chtěla mít moc nad mužem mocným a velet tomu, jenž by velel jiným. Kleopatra, jež dostala Antonia už zkroceného a hned z počátku vycepovaného v poslušnosti k ženám, byla by měla zaplatit Fulvii školné za Antoniovo podrobení ženské nadvládě.
 

Antonius měl tu přirozenou vlastnost, že tenkrát, kdy se mu vedlo bídně, překonával sám sebe, a jsa nešťasten, byl zcela podoben člověku dobrému. Všem, kteří pro nějakou nesnáz mají neúspěch, je sice společný cit pro duševní velikost, ale při proměnách osudů nejsou všichni dost silní, aby napodobovali to, co obdivují, a vystříhali se toho, co neschvalují; naopak někteří dokonce ze slabosti ještě více povolují svým návykům a rozbíjejí svou rozvahu.
 

Když byl zabit Cicero, Antonius poručil useknout mu hlavu a pravou ruku, jež napsala ony řeči proti němu. Když mu byly přineseny, díval se na ně s potěšením a radostí často propukal v chechtot. Potom, nasytiv se podívané, dal je vystavit na foru nad řečništěm.
 

Jednou prý se jakýsi lékař choval drze a byl svými řečmi velmi obtížný, a tu ho Filótás¹⁴ umlčel asi takovým sofismatem: „Člověku, který trpí poněkud horečkou, třeba dát studenou vodu; ale každý, kdo vůbec trpí horečkou, trpí horečkou poněkud; je tedy třeba každému, kdo vůbec trpí horečkou, dát studenou vodu.“ Ten člověk byl zasažen a umlkl.
 

Antonius opustil město i styky s přáteli a zřizoval si bydliště obklopené mořem u ostrova Faru, na hrázi, kterou dal vystavět daleko do moře. A tam žil, straně se lidí, a říkal, že nalézá zalíbení v životě Tímónově a že jej napodobuje, poněvadž se mu stalo tak jako onomu. Neboť sám prý také zakusil od přátel jen křivdy a nevděku, a proto také chová ke všem lidem nedůvěru a odpor.

Tento Tímón byl Athéňan a žil asi za peloponnéské války,¹⁵ jak lze usoudit z komedií Aristofanových a Platónových.¹⁶ Neboť je v nich zesměšňován jako člověk nepřátelsky smýšlející a misantrop. Ačkoli se vyhýbal všemu styku s lidmi a odmítal jej, měl rád Alkibiada, mladého drzého člověka, a horlivě ho líbal.

Když nad tím Athéňan Apémantos projevil podiv a otázal se, co je toho příčinou, odpověděl Tímón, že má toho mladíčka rád, ježto ví, že způsobí jednou Athéňanům mnoho zlého.

Tohoto Apémanta jediného někdy k sobě připouštěl, poněvadž mu byl podoben a snažil se žít jako on. Jednou, když byla slavnost Choí,¹⁷ jedli sami dva spolu; a když Apémantos pravil: „Tímóne, jak hezká je naše hostina!“ řekl on: „Ano, jen kdybys tu nebyl ty!“

Vypráví se také o něm, že kdysi, když Athéňané sněmovali, vystoupil na řečniště a tímto prazvláštním zjevem vzbudil ticho a napjaté očekávání. A tu on řekl: „Mám, Athéňané, malý stavební pozemek, a roste na něm fíkovník, na němž se už hezká řádka občanů oběsila. Poněvadž tedy hodlám na tom místě stavět, rozhodl jsem se vyhlásit to veřejně, aby, budou-li se někteří z vás ještě chtít oběsit, učinili tak včas, než bude fíkovník vyťat.“¹⁸

Když zemřel a byl pohřben v Halách u moře, zřítila se vyčnívající část břehu, kolem jeho hrobu se nahrnula voda a učinila jej úplně nepřístupným. Na hrobě byl nápis:

„Rozbiv trudnou duši i s životem, spočívám tady.
Jméno mé nezvíte nikdy, a zhyňte, vy bídáci, bídně!“

Tyto verše prý složil ještě za svého života, kdežto ten epigram, který o něm koluje, pochází od básníka Kallimacha:¹⁹

„Tímón, nepřítel lidí, zde přebývá. Rychle jdi dále,
zlořeč, jak chceš, a klej, jenom jdi ode mne pryč!“

To je několik z četných anekdot o Tímónovi.²⁰
 

Antonius opustil své obydlí na moři, jemuž říkal Tímóneion, a byv přijat opět Kleopatrou do královského paláce, podnítil město k hostinám, pitkám a rozdílení obilí. Oni sami pak rozpustili sdružení lidí nenapodobitelného života a založili nové, jež nijak onomu nezadávalo rozmařilostí, hýřením i přepychem, a jež nazývali sdružením kandidátů společné smrti. Zapisovali se totiž do něho přátelé s úmyslem zemřít společně a trávili svůj život poživačně na hostinách, jež pořadem za sebou pořádali. Kleopatra shromažďovala rozmanité druhy všelijakých smrtících jedů, a zkoušejíc u každého, působí-li bezbolestně, podávala jej lidem chovaným ve vězení proto, aby byli popraveni. Když viděla, že jedy vraždící rychle přinášejí smrt sice náhlou, ale bolestnou, kdežto mírnější že nepůsobí rychle, zkoušela to s jedovatými zvířaty, dívajíc se sama, jak štvali jedno proti druhému. To činila každý den a shledávala, že skoro ze všech jedině uštknutí kteréhosi jedovatého hada přivádí bez křeče a bědování strnutí podobné spánku a omámení, přičemž lidé zlehka odumírají za jemného potu na obličeji a zatemňování smyslů, a jsou-li buzeni a nuceni vstávat, projevují stejnou nevoli jako lidé v hlubokém spánku.
 

Když podnikl Antonius výpad, po skvělém boji zahnal na útěk Caesarovy jezdce a pronásledoval je až k hlavnímu ležení. Pyšně se tím vítězstvím, přišel do královského paláce ve zbrani, políbil Kleopatru a představil jí vojáka, jenž nejhorlivěji bojoval. Kleopatra mu dala jako cenu za statečnost zlatý pancíř a přilbu. Ale ten člověk to vzal a v noci zběhl k Caesarovi.
 

Filostratos dovedl ze všech sofistů, kteří tehdy žili, nejlépe promluvit spatra. Dal si narůst dlouhý vous, oblékl se do tmavého pláště a volal stále tento verš:

„Jsou spásou moudrým moudří, ačli moudří jsou.“
 

SROVNÁNÍ DÉMÉTRIA S ANTONIEM

Na žádném jednání Antoniově nelpí tak veliká bezbožnost páchaná ze zhýralství, jaká lpí na činech Démétriových. Historikové vyprávějí, že bývali z celé Akropole vyloučeni dokonce i psi, poněvadž se toto zvíře páří většinou docela veřejně. Ale on v samém Parthenónu obcoval s děvkami a zprznil mnohé občanské ženy.
 

Smrt žádného z nich nelze pochválit, ale Démétriova si zaslouží více hany. Strpěl stát se zajatcem, a byv uzavřen, spokojil se tím, že přivyzískal ještě tři roky, dav se ochočit vínem a břichem jako zvířata. Antonius opustil tento svět sice zbaběle, uboze a nečestně, přece však alespoň dříve, než se stal nepřítel pánem jeho osoby.
 

OSTATNÍ ŽIVOTOPISY

ARTAXERXÉS²¹

Když jednou konal cestu, přinášeli mu lidé všechno možné. Jen jakýsi venkovan, živící se prací vlastních rukou, který nemohl v rychlosti najít nic vhodného, běžel k řece, nabral oběma rukama vody a přinesl mu ji. Artaxerxés měl z toho velikou radost a poslal tomu člověku zlatou číši a 1000 dáreiků.²²

Lakedaimoňanu Eukleidovi, který si dovoloval k němu mluvit příliš volně a drze, vzkázal: „Ty můžeš mluvit, co chceš; ale já mohu nejen mluvit, nýbrž i činit.“
 

Když jakýsi Méd Arbakés za boje přeběhl ke Kýrovi a po Kýrově smrti se znova vrátil k němu, král to nepovažoval za zradu a nepřátelské smýšlení, nýbrž za projev strachu a zbabělosti a poručil mu vzít na ramena nahou nevěstku a nosit ji, jak mu seděla za krkem jako jezdec, celý den po náměstí. Jinému, který k přeběhnutí na nepřátelskou stranu ještě přidal lež, že skolil dva nepřátele, dal propíchnout třemi jehlami jazyk.
 

Král dal Mithridata usmrtit v neckách.

Usmrcování v neckách se děje takto. Vezmou se dvoje troky, které jsou zhotoveny tak, aby k sobě těsně přiléhaly, a do jedněch se naznak položí trestanec. Potom se druhé troky položí na ně a spojí tak, aby hlava, ruce a nohy přečnívaly, zatímco ostatní tělo je přikryto. Tomu člověku dávají jíst, a jestliže nechce, nutí jej bodáním do očí. Po jídle mu vlijí do úst mléko smíchané s medem, aby se napil, a zároveň mu tím polijí obličej. Pak mu obracejí oči vždy proti slunci a brzy je jeho obličej pokryt hejny much, které na něm usedly. Protože i uvnitř necek člověk dělá to, co je možno očekávat od lidí, kteří jedí a pijí, vznikají rozkladem a hnitím z výkalů červi různého druhu, kteří zalézají dovnitř těla a celé je rozežírají. Když pak je zjevné, že ten člověk je mrtev, sejmou horní necky. Tu je možno pozorovat, že maso je ohlodáno a na vnitřnostech visí množství takových živočichů, kteří je rozežírají. Tak také po sedmnáctidenním mučení zemřel Mithridatés.
 

Parysatis byla chytrá žena a zejména vynikala ve hře v kostky. Jednou zpozorovala, že se Artaxerxés z dlouhé chvíle nudí. I vyzvala ho, aby s ní hrál v kostky o 1000 dáreiků. Nechala ho klidně vyhrát a peníze vyplatila. Tvářila se však, jako by ji prohra rmoutila a mrzela, a proto ho vyzvala k nové hře, a to o eunucha. Parysatis vyhrála a dostala Masabata. Odevzdala ho katům s rozkazem sedřít mu za živa kůži, jeho tělo upevnit napříč na tři kůly a kůži napnout zvlášť. Její rozkaz byl přesně vykonán. Král se kvůli tomu mrzel, a když jí to v hněvu ostře vytýkal, odpovídala mu ironicky s úsměvem: „Ty jsi tak milý a citlivý a pro starého ubohého eunucha děláš tolik řečí, zatímco já musím mlčet a být spokojena, když jsem prohrála 1000 dáreiků.“
 

Traviči jsou v Persii podle zákona popravováni takto. Na široký kámen položí hlavu odsouzence a na ni bijí a tlačí jiným kamenem tak dlouho, až obličej a hlavu úplně rozmačkají.
 

Aspasia pocházela z Fókaie v Iónii, narodila se ze svobodných rodičů a byla velmi pečlivě vychována. Ještě s jinými dívkami byla přivedena ke Kýrovi, když byl právě v hodovní síni. Ostatní si hned posedaly kolem něho a ochotně si nechaly líbit jeho žerty, bujné laškování, hlazení a jiné projevy něžnosti. Jen Aspasia stála mlčky u lehátka a nešla k němu, ani když na ni Kýros volal. Sluhové ji chtěli k němu přivést násilím, ale Aspasia volala: „Běda tomu, kdo se mne dotkne!“ Proto se její počínání zdálo všem přítomným neslušným a hrubým. Avšak Kýros se tomu srdečně smál a řekl člověku, který mu dívky přivedl: „Tak nyní vidíš? Ze všech dívek, které mi přivádíš, jedině ta je opravdu svobodná a neporušená.“
 

Barbaři jsou ve věcech lásky až chorobně žárliví, takže trestají smrtí nejen toho, kdo se přiblíží ke králově milence a dotkne se jí, nýbrž již i toho, kdo na cestách projde před vozy, na kterých jedou, anebo projede mezi nimi.
 

ARÁTOS²³

Antigonos řekl: „Domníval jsem se, že ten mladý muž ze Sikyónu je svou povahou jen přítelem svobody a svých spoluobčanů. Ale jak se zdá, dovede také dobře pozorovat život a činy krále. Nyní však nahlédl za scénu a zjistil, že celé dějiny jsou jen komedie s kulisovou výzdobou.“
 

Tyranovi pochlebníci, aby se zalíbili svým pánům, šířili pomluvy, řeči, posměšky a vtipy, že se achajský stratégos při každé bitvě podělá, nebo když se vedle něho postaví trubač, že se o něho pokoušejí závratě a mdloby, a když prý dá rozkaz svým jednotkám zaujmout bitevní sestavu a vydá heslo, že se táže svých podřízených velitelů a důstojníků, zda je ještě nutná jeho přítomnost, neboť kostky prý již byly vrženy, pak že se vzdaluje a čeká ve vhodné vzdálenosti na výsledek.

Tyto řeči byly tak rozšířeny, že i filosofové ve školách řešili otázky, zda tlučení srdce, změna barvy v tváři a průjem ve chvíli zjevného nebezpečí je projevem zbabělosti anebo jen následkem nějaké tělesné poruchy a přirozeného chladu, a přitom vždy jmenovali Aráta jako opravdu vynikajícího vojevůdce, který však při každém boji trpí takovými stavy.
 

S Lýdiadem bylo tomu jako v Aisópově bajce: kukačka se ptala malých ptáčků, proč před ní prchají. Na to ptáčci odpověděli, že by se z ní mohl stát jednou jestřáb. Tak se zdá, že i Lýdiada provázela od jeho tyranidy jakási nedůvěra.
 

Fýlarchovi²⁴ nelze v ničem věřit. Neboť kdekoli se zmíní o Kleomenovi, mluví o něm s nadšením a vůbec historii chápe jako soudní proces, přičemž stále vystupuje proti jednomu v úloze žalobce, u druhého v úloze obhájce.
 

Nyní, když Arátos předal otěže do rukou Antigonových, je unášen silou královské moci a není již pánem ničeho jiného než svého hlasu. A svobodně pozvednout hlas byla velmi nebezpečná věc.
 

Jistě mnoho věcí, které se děly, Aráta rmoutily, například když s Antigonovou pomocí dobyli město Mantineiu, dali nejvznešenější a nejvlivnější muže popravit, z ostatních část prodali, část spoutali a v poutech odeslali do Makedonie, ženy a děti uvedli do otroctví. Ale k těmto opatřením došlo podle zákona odplaty. Neboť ačkoli je hrozná věc postupovat takto v hněvu proti lidem společné krve a stejného jazyka, přesto v nutných případech je podle Símónida nikoli tvrdé, nýbrž sladké poskytnout trpící a vzrušené mysli osvěžení a uspokojení.
 

S Filippem²⁵ se stala veliká a nejvýš překvapující změna: z mírného krále a mravně opravdového jinocha se stal nevázaný muž a ničemný tyran. Ve skutečnosti se jeho povaha nezměnila, nýbrž v době, kdy se už nebylo potřebí čeho obávat, se vyjevila v plném světle jeho špatnost, kterou byl nucen po dlouhý čas ze strachu skrývat.

Že totiž jeho oddanost k Arátovi, k níž byl od počátku vychováván, byla jen směsí studu a strachu, ukázalo jeho pozdější chování k tomuto muži. Chtěl ho odstranit, protože byl přesvědčen, že pokud Arátos žije, nemůže být nikdy svobodný, tím méně být tyranem nebo králem; upustil však od myšlenky na zjevné násilí a přikázal Tauriónovi, jednomu ze svých velitelů, aby tu věc zařídil nenápadným způsobem, když sám nebude přítomen, a to nejlépe jedem.

Taurión se nejprve stal Arátovým důvěrným přítelem a pak mu podal jed, který nebyl silný ani neměl okamžitý účinek, nýbrž nejprve vyvolával v těle mírně zvýšenou teplotu a potom vedl k pozvolnému chřadnutí. Přesto to Arátos poznal. Ale protože by mu výtky a stížnosti nic nepomohly, snášel své utrpení mlčky a trpělivě, jako by trpěl nějakou obyčejnou a známou nemocí. Jen jednou si postěžoval, když ho navštívil přítel a s údivem zpozoroval, že Arátos vyplil krev: „Milý Kefalóne, to je odměna za přátelství s králem.“

Takovým způsobem zemřel Arátos v Aigiu v roce, kdy posedmnácté zastával hodnost stratéga.²⁶

OTHO²⁷

Štěstí, které se vůči všem vždycky projevuje jako stejné, nemůže ušlechtilým mužům odejmout aspoň tu jedinou věc, že i když klopýtnou, opět se po zralé úvaze vzpřímí.
 

„Uvěřte mému častému ujišťování, že dovedu slavněji umírat než vládnout.“

<<< předchozí část

POZNÁMKY: