Misantropova knihovna

MARCUS CATO

Cato využil otroků jako tažného dobytka a ve stáří je vyháněl a prodával.

S bytostmi majícími duši nemáme zacházet jako s botami nebo nářadím a je sešlé a vyčerpané službami odhodit, nýbrž je nutno si navykat laskavosti a mírnosti k nim. Já aspoň bych neprodal pro stáří ani tažného vola.
 

Když se jednou římský lid hrnul v nevhodnou dobu k rozdílení obilí, chtěl jej Cato od toho odvrátit a začal svou řeč takto: „Občané, je těžko mluvit k žaludku, když nemá uši.“

Říkal, že se Římané podobají ovcím; neboť jako ony jednotlivě neposlouchají, avšak jsou-li pohromadě, jdou za svými vůdci.

Mluvě o nadvládě žen pravil: „Všichni lidé vládnou nad ženami, vy nade všemi lidmi a nad vámi ženy.“

Když král Eumenés¹ přišel do Říma, Cato se zřejmě na něho díval s nedůvěrou a vyhýbal se mu. Když kdosi namítl: „Vždyť je to přece slušný člověk,“ odpověděl: „Aťsi, ale od přirozenosti je král živočich masožravý.“

Cato říkal, že rozumní mají větší prospěch z nerozumných než nerozumní z rozumných; neboť rozumní prý se vyhýbají omylům nerozumných, avšak ti nenapodobují správné jednání rozumných.

Nevyhověl prosbě kteréhosi člověka oddaného požitkářství, který chtěl být jeho přítelem, s odůvodněním, že nemůže žít s člověkem, který má citlivější patro než srdce.

O zamilovaném tvrdil, že jeho duše žije v cizím těle.

Starci, který žil zhýrale, řekl: „Člověče, k stáří, které samo přináší člověku mnoho potupného, nepřidávej ještě potupu špatnosti.“

A těm, kteří se divili, že mnozí bezvýznamní občané mají pomník, kdežto on nemá, odpovídal: „Raději chci, aby se lidé tázali, proč mně pomník nebyl postaven, než proč mi byl postaven.“
 

Když se Catonovi narodil syn, jakmile začal chlapec chápat, vzal si ho Cato sám do učení. Učil ho číst a psát, ačkoli měl vzdělaného otroka Chílóna, který byl učitelem a měl mnoho žáků. Nepovažoval za důstojné, aby otrok, jak sám praví, plísnil a tahal za ucho jeho syna, jestliže pomaleji chápe, a aby syn za první vědomosti byl zavázán vděčností otroku.

Nikdy se s ním nekoupal. A to, jak se zdá, byl obecný zvyk Římanů. I zeťové se vyhýbali společnému koupání s tchány, protože se ostýchali před nimi se svlékat a obnažovat. Potom se ovšem naučili Římané od Řeků obnažovat se a sami opět nakazili Řeky ještě druhou nectností, jíž bylo společné koupání mužů a žen.
 

Žádný otrok nesměl vstoupit do jiného domu, jestliže ho tam neposlal sám Cato nebo jeho žena. Na otázku: „Co dělá a jak se má Cato?“ odpověděl otrok vždy jen, že neví.

Vždy hleděl, aby otroci měli mezi sebou nepřátelství a spory, protože vzájemný soulad mezi nimi pokládal za podezřelý a obával se ho.
 

Cato nepřál filosofii a z řevnivosti zesměšňoval vše, co bylo řecké, vědu i umění; vždyť i o Sókratovi se vyjadřoval, že to byl žvanil a násilný člověk, který se pokoušel ze všech sil stát se tyranem své vlasti, a to tak, že rušil staré zvyklosti a sváděl a přemlouval občany k názorům, které se příčily zákonům.
 

SROVNÁNÍ ARISTEIDA A CATONA

Catonův rod až do čtvrtého pokolení dával Římanům praetory a konsuly, jeho vnukové a jejich děti dosáhli nejvyšších hodností. Zcela jiný osud měli potomci prvního muže v Řecku. Veliká a tíživá nouze dohnala jedny k žebravému vykládání snů podle tabulek, druhé donutila z nouze nastavovat ruku milodarům z veřejných prostředků, a tak nikomu nedovolila pozvednout se k vznešené myšlence hodné jejich velikého předka.

Uvažme, zda je možno tuto první výtku odmítat. Nouze sama od sebe není přece ničím ponižujícím, nýbrž jen v tom případě, kdy je důsledkem nedbalosti, nevázanosti, přepychu a neschopnosti hospodařit. Ale u rozumného a statečného muže ve spojení se všemi přednostmi svědčí o velkodušnosti a ušlechtilém smýšlení. Neboť nemůže vykonat nic velikého ten, kdo se obírá malichernými věcmi. Pevnou oporou není bohatství, nýbrž skromnost, protože sama pro sebe nepotřebuje věcí zbytečných.

Zcela beze všech potřeb je bůh a z lidské činnosti je nejdokonalejší a nejbližší bohu to, co omezuje potřeby na nejnižší míru. Neboť jako silné a zdravé tělo nepotřebuje ani přepychový šat ani vybraná jídla, tak i zdravý život i dům se udržují jednoduchými prostředky. Majetek má být úměrný potřebě; neboť kdo si opatřuje mnoho a užívá z toho jen málo, není skromný, ale bláhový, jestliže není chtivý, a přece se pachtí po tom, po čem netouží; a jestliže touží, je ubohý, protože si odpírá požitek pro lakotu.

Je-li něčím vznešeným, jako vskutku je, jíst obyčejný chléb a nezatoužit po purpurové látce a omítnutém domě, pak Aristeidés jednal správně, když se nestaral o nabytí věcí, jejichž užívání zavrhoval. Neboť pro člověka, který si k jídlu nejraději připravoval řepu a sám si ji vařil, zatímco jeho manželka zadělávala na chléb, nebylo nutné, aby nadělal tolik řečí o každém asu² a o tom, které zaměstnání je zdrojem rychlého zbohatnutí. Vždyť prostota a skromnost je čímsi velikým, protože zároveň osvobozuje od žádosti po věcech zbytečných a zbavuje starosti o ně. Proto prý řekl Aristeidés, že za chudobu se mají stydět ti, kteří jsou chudí proti své vůli; ti však, kteří jsou chudí dobrovolně, jako on sám, mají být na ni hrdi.
 

KIMÓN A LUCULLUS

KIMÓN³

Kimón měl sen; zdálo se mu, že na něj štěká zlá fena a z jejího štěkání bylo slyšet lidský hlas, který říkal:

Budeš mně i štěňatům milý.

Výklad snu nebyl lehký, a tu Astyfilos z Poseidónie, věštec a dobrý přítel Kimónův, prohlásil, že mu zjevení předpovídá smrt, a vysvětlil to takhle: pes je nepřítel člověka, na kterého štěká; nepříteli se člověk nejvíc může stát milým, když zemře.
 

LUCULLUS⁴

Když ho Kýrénští prosili, aby jim dal zákony, připomněl jim jakýsi Platónův výrok a odvětil, že je těžké dávat zákony, když se jim vede tak dobře. A opravdu, nic se nedá řídit hůře než člověk, který se považuje za šťastného, a zas nikdo se tak snadno nepodřídí vůli druhého, jako ten, koho osud přiskřípl.
 

Tehdy byl zajat i gramatik Tyrannión. Murena si ho vyžádal, a když ho dostal, propustil ho na svobodu; nebyl to zrovna hezký způsob, jak použít daru! Vždyť Lucullus nechtěl, aby člověk vážený pro svou učenost se nejprve stal otrokem a pak propuštěncem. Darovat mu domnělou svobodu znamenalo přece připravit ho o svobodu, kterou měl od přírody.
 

Pozornosti a zmínky si zaslouží jeho způsob, jak nakládal s knihami. Získal mnoho krásných rukopisů a způsob, jak jich užíval, mu přinesl ještě víc slávy než to, že je měl. Jeho knihovny byly otevřeny pro všechny a do sloupových síní a studoven, které byly zřízeny hned vedle nich, měl přístup kdokoliv bez omezení; Řekové tam chodili jako do nějakého útulku Mús.

Filosofii měl rád celou a byl nakloněn každému filosofickému učení a v každém se vyznal.
 

SROVNÁNÍ KIMÓNA A LUCULLA

Povahy s aristokratickými sklony se davu málo líbí a málo se mu mohou zavděčit, často ho musí násilím obracet na správnou cestu a tím mu působí bolest tak jako obvazy lékařů, i když pomáhají vykloubeným údům dostat se zas do správné polohy.

PERIKLÉS A FABIUS MAXIMUS

PERIKLÉS⁵

Když císař Augustus jednou v Římě spatřil nějaké bohaté cizince, kteří chovali v náručí štěňátka a opičátka a mazlili se s nimi, zdvořile se jich otázal, zda u nich ženy nerodí děti; takto jim vpravdě vladařským způsobem vytkl, že vrozenou nám lásku a něžnost, která je určena jen pro lidi, vyplýtvávají na zvířata. Když tedy naše duše má od přírody vrozenou touhu po vědění a pozorování, zdaž není rozumné pokárat ty, kdož promarňují tuto touhu tím, že poslouchají a pozorují věci naprosto bezcenné a přitom zanedbávají věci krásné a užitečné? Lidské smysly, jež trpně přijímají nárazy podnětů z okolního světa, jsou ovšem nuceny přijímat jakýkoliv jev, ať užitečný, či neužitečný; přesto však každý člověk, chce-li, má od přírody dánu možnost užívat svého rozumu a rozhodovat se kdykoliv a bez jakékoliv námahy pro určitou věc, popřípadě své rozhodnutí zase měnit. Proto si má člověk vyvolit nejlepší věc, a to nejen proto, aby ji pozoroval, nýbrž aby z toho pozorování měl prospěch. Neboť jako oku prospívá ta barva, jejíž život a půvab zrak posilují a osvěžují, tak je třeba, abychom svou mysl obraceli k takovým pozorováním, která jí zároveň s potěšením nabízejí její vlastní dobro.

Pro tento účel se dobře hodí činy vynikajících mužů, které probouzejí u pozorovatelů jakousi horlivost a snahu je napodobit. U jiných věcí nebývá obdivovaný výkon provázen okamžitou touhou po napodobení. Právě naopak: často se nám líbí dílo, ale jeho tvůrcem pohrdáme. Tak například těšíme se z vonných mastí a nachových látek, ale mastičkáře a barvíře pokládáme za lidi nedůstojné a nízké. Proto také Antisthenés, když uslyšel, že Isméniás je výborný pištec, velmi správně dodal: „Ale neužitečný člověk, neboť jinak by nebyl tak výborným pištcem.“ A král Filippos řekl svému synovi, jenž líbezně a dovedně hrál na kitharis⁶ při jakési hostině: „Nestydíš se tak krásně hrát?“ Stačí totiž, když král věnuje svůj čas jen naslouchání hudbě, a velkou čest prokazuje Múzám už tím, že takové produkce ponechá jiným a sám se jich zúčastní jako divák.

Kdo se zaměstnává nízkou činností, ten svou neužitečnou námahou vydává sám proti sobě svědectví, jak zanedbává věci krásné.

Z toho důvodu jsem se rozhodl pokračovat ve spisování životopisů. Zda jsem plně dosáhl svého cíle, rozhodne dílo samé.
 

Nejvíce se Periklés stýkal s Anaxagorou Klázomenským. Ten ho především naučil důstojnému vystupování a vůbec povznesl jeho mravní ušlechtilost na vysokou úroveň.

Básník Ión⁷ říká, že Perikleovo vystupování bylo povýšené a tuze pyšné a že do jeho domýšlivých slov byla přimíchána velká dávka přezíravosti a pohrdání vůči ostatním. Avšak Ióna nesmíme brát příliš vážně. Jeho zásada totiž byla, že ke ctnosti – zrovna jako k tragédii – patří také kus čehosi satyrského. – Ty pak, kteří Perikleovu vznešenost nazývají ctižádostivostí a nadutostí, vyzýval Zénón, aby i oni byli takovým způsobem ctižádostiví; neboť už samotné osvojování si ušlechtilosti budí v člověku touhu po ní, takže se zvolna a nepozorovatelně stává jeho zvykem.

To, co jsem uvedl, však není vše, co si odnesl Periklés ze styků s Anaxagorou. Jak se zdá, jeho vlivem přemohl v sobě také pověrčivost, kterou vyvolává úžas a strach před nadpřirozenými zjevy u lidí, kteří neznají jejich příčinu; proto věří na působení démonů a jsou plni hrůzy z čiré nevědomosti, kterou odstraňuje přírodověda.
 

Komikové jsou lidé se satyrskými sklony a při každé příležitosti přinášejí pomluvy nejlepších mužů za oběť závistivému davu jako nějakému zlému démonu. Pravda je vždy nesnadná a těžko postižitelná: potomkům brání poznat události velký časový odstup, kdežto současné zprávy o lidech a jejich činech zatemňují a překrucují pravdu buď závistí a nepřátelstvím, nebo naopak přílišnou přízní a pochlebováním.
 

Periklés zůstal vždy neúplatný, ačkoliv nebyl v peněžních věcech netečný.

Takový způsob se nijak neshodoval s filosofií Anaxagorovou, vždyť ten ve svém nadšení a velkomyslnosti dům zanedbal a neobhospodařenou půdu ponechal za pastvu ovcím. Ovšem život přemítavého filosofa a praktického politika není tuším totéž. Filosof pozvedá do říše krásna svou mysl, jež nepotřebuje žádných nástrojů a vnějších statků.

A přece se i o Anaxagorovi vypravuje následující příběh. Jednou se stalo, že Periklés, maje plnou hlavu důležitých prací, dočasně zanedbal péči o Anaxagoru. Ten už byl velmi stár a síly ho opouštěly. I zahalil svou tvář a vyčkával smrt. Když se o tom doslechl Periklés, rozrušen přiběhl k filosofovi, úpěnlivě mu rozmlouval jeho úmysl odejít ze světa a víc než jeho litoval sám sebe, že má přijít o takového státnického rádce. Tu prý Anaxagorás odhalil tvář a řekl: „Perikle, kdo potřebuje svítit, musí přilévat olej.“
 

Periklea zachvátil mor, přičemž nemoc zvolna stravovala tělo a podrývala síly duševní. Theofrastos předkládá na jednom místě své Ethiky otázku, zda povaha podléhá změnám vlivem životních okolností a zda účinkem tělesných útrap může ztratit svou původní sílu. V této souvislosti vypravuje, že Periklés, když ho v nemoci přišel navštívit jeden přítel, ukázal mu amulet, jejž mu ženy zavěsily kolem krku, jako by mu chtěl ukázat, že už je to s ním velmi zlé, jestliže si dá líbit takovou hloupost.
 

FABIUS MAXIMUS⁸

Poněvadž viděl, jak četné jsou války, otužoval své tělo jakožto zbraň danou člověku od přírody.
 

Řekl: „Muž, kterého by ohlušilo lidské mínění, pomluvy a potupy, by si nezasloužil mít tak vysoké postavení, jaké mám já, nýbrž byl by otrokem těch, jimž má vládnout a poroučet, když jsou na omylu.“

Ti, kteří ho chtěli ponížit, ho však neznali dobře. Nepokládal jejich zpozdilost za své neštěstí, nýbrž zachoval se jako kdysi filosof Diogenés. Když mu totiž kdosi řekl: „Tihle se ti smějí,“ odpověděl: „Jejich smích je mi lhostejný,“ čímž mínil, že posměch se může dotknout jen lidí slabých, kteří se jím dají přivést z míry. Právě tak Fabius klidně a snadno snášel vše, cokoliv ho potkalo, a podal tím důkaz pro správnost mínění těch filosofů, kteří tvrdí, že dobrému a poctivě smýšlejícímu člověku nelze způsobit ani ublížení ani potupení.
 

Minucius⁹ svolal své vojsko a pravil: „Spolubojovníci! Je nad lidskou sílu neudělat chybu v důležitých věcech; ale povinností dobrého a rozumného muže jest, aby z chyby a z ní vyplývající pohromy si vybral poučení pro budoucnost.“
 

Fabiovi vždycky připadalo podivným, že štolbové a cvičitelé psů, chtějíce odvyknout svěřená zvířata neposlušnosti, divokosti a vrtošivosti, užívají přitom raději starostlivosti, přivykání a dobrého krmení než bičů a obojků, zatímco leckterý vládce lidí při jejich napravování kupodivu neklade hlavní důraz na laskavost a mírnost, nýbrž zachází s nimi tvrději a násilněji, než zacházejí rolníci s planými fíky, hrušněmi a olivami, když se je snaží usilovným pěstěním proměnit ve stromy ušlechtilé.
 

SROVNÁNÍ PERIKLEA A FABIA MAXIMA

Je snadnější spravovat obec, jež, zdrcena pohromami, z nutnosti poslouchá rozumného muže, než udržet na uzdě zpupnost a smělost lidu, jenž zpychl a zbujněl štěstím.
 

ALKIBIADÉS A CORIOLANUS

ALKIBIADÉS

Jednou byl při křížkování zle tištěn, a tu, aby nepodlehl, přitáhl si k ústům svírající ruce protivníka, jenž ho tiskl, a byl by je prokousl. Když ho sok pustil ze sevření a řekl: „Ty koušeš, Alkibiade, jako ženy!“, odvětil: „To ne, ale jako lvi!“
 

Když vyrůstal z chlapeckého věku, přišel jednou k jednomu elementárnímu učiteli a žádal ho o nějaký homérský spis. A když učitel řekl, že nemá nic od Homéra, dal mu políček a odešel.
 

Když měl Alkibiadés jeden ze svých šťastných dnů a byl provázen se vší slávou ze sněmu, misantrop Tímón se mu nevyhnul z cesty a neminul ho, jak míval ve zvyku činit u ostatních, nýbrž vyšel mu vstříc, potřásl mu pravicí a řekl: „Výborně, synu, jednáš, že se povznášíš; neboť se povzneseš na velké zlo pro všechny tyhle.“
 

Když se ocitl v Thúriích, vystoupil z triéry¹⁰ na břeh, skryl se a unikl těm, kteří ho hledali. Ale kdosi ho poznal a ptal se ho: „Což nedůvěřuješ, Alkibiade, své vlasti?“ „Ve všem ostatním důvěřuji,“ odpověděl Alkibiadés, „ale co se týče mého života, ani matce ne, aby snad z nějakého nedopatření nevhodila do osudí proti mně černý kamének místo bílého.“ Když později uslyšel, že ho obec odsoudila na smrt, pravil: „Ale já už jim ukáži, že jsem živ.“
 

Vedl život čistě po spartsku, takže když ho vídali, jak nosí dlouhé vlasy a vousy, koupá se ve studené vodě, jí ječné placky a požívá černou polévku, nechtěli tomu ani věřit a pochybovali, zda měl ten muž kdy ve svém domě kuchaře, zda se kdy podíval na prodavače mastí anebo kdy strpěl dotknout se mílétského pláště.¹¹
 

Lidi prosté a chudé si získal tak, že začali pociťovat podivuhodnou touhu, aby jím byli ovládáni jako tyranem, a někteří to dokonce říkali.
 

MARCIUS CORIOLANUS¹²

Největší užitek, kterého se lidem z přízně Mús dostává, je ten, že se vědou a vzděláním zjemní lidská povaha, když si působením rozumu navykne zachovávat pravou míru a odvrhne všeliké upřílišňování. Ovšem za tehdejších dob Řím vůbec nejvíce slavil tu stránku zdatnosti, která se týká činů válečných a vojenských; svědectvím toho je, že nazývají zdatnost (ctnost) jedním a týmž slovem „mužnost“ – virtus – a výraz, kterým speciálně označují mužnost, je obecným pojmenováním pro zdatnost (ctnost) vůbec.
 

Nevyjádřil se špatně ten, kdo řekl, že člověk, který první vystrojil lidu hostinu a dal mu dary, připravil jej o svobodu.
 

Marcius byl vždycky přímočarý a zatvrzelý, domníval se, že být vítězem a mít vrch nade vším je venkoncem věc mužnosti.
 

PELOPIDÁS A MARCELLUS

PELOPIDÁS¹³

V přítomnosti Catona Staršího kdosi chválil člověka, který se v boji odvážně a bez rozvahy vrhal do nebezpečí, a tu Cato prohlásil, že je ovšem rozdíl, zda někdo tak vysoko hodnotí statečnost či si jen málo váží života. A má pravdu. Tak v Antigonově vojsku sloužil voják chorobného vzezření a chatrného zdraví. Na královu otázku, proč je tak bledý, přiznal, že trpí tajnou chorobou. Král se ho ujal a přikázal svým lékařům, je-li ještě nějaká naděje na záchranu, aby mu věnovali všemožnou péči a nic neopomenuli. Milý voják se vyléčil, ale ta tam byla jeho touha po nebezpečí a smělost, takže se i Antigonos divil té změně a vytýkal mu to. A voják se netajil s příčinou, nýbrž odpověděl: „Králi, tys to sám zavinil, že jsem nyní zbabělý, když jsi mě zbavil útrap, pro které mi byl můj život bezcenný.“

Podobnou myšlenku, zdá se, vyslovil jakýsi Sybaríťan¹⁴ o Sparťanech, že pro ně není smrt v boji hrdinským činem, protože prý se smrtí jen zbavují strastiplného života. Avšak Sybaríťanům, kteří tonuli v rozmařilosti a zahálce a nebyli schopni ušlechtilých vznětů a ctižádosti, se pochopitelně zdálo, že všichni, kdo se nebojí smrti, nenávidí život, kdežto Lakedaimoňanům dávala statečnost oboje, radost ze života i ze smrti, jak to ukazuje náhrobní nápis, v němž se praví, že „tito zemřeli,

aniž žitím či smrtí se chtěli kdy ješitně pyšnit,
slavně však zakončit obé jejich byl toužený cíl.“

Vždyť vyhýbat se smrti není hanebné, jestliže ovšem někdo nelpí zbaběle na životě, ani podstoupit nebezpečí smrti není hrdinstvím, nestojí-li někdo příliš o život. Proto také Homér posílá do boje nejudatnější a nejbojovnější hrdiny dobře a skvěle vyzbrojené a řečtí zákonodárci ustanovili trest pro toho, kdo zahodí štít, ne však pro toho, kdo ztratí meč nebo kopí, naznačujíce tak, že pro každého a zejména pro toho, kdo stojí v čele obce nebo vojska, je důležitější obrana než útok na nepřítele.

Považoval jsem za nutné vyslovit tyto myšlenky jako úvod k životopisům Pelopidy a Marcella, kteří oba byli vynikající muži, ale zahynuli svou nerozvážností.
 

Epameinóndás¹⁵ si na chudobu, v níž vyrostl od dětství, zvykl a učinil si ji lehčí a snesitelnější studiem filosofie a časným rozhodnutím neženit se. Naproti tomu, když Pelopidovi přátelé vytýkali a domlouvali, že zanedbává nutnou věc, totiž peníze, odpověděl: „Na mou duši, velmi nutnou pro tohohle Níkodéma,“¹⁶ a ukázal na jakéhosi slepého mrzáka.
 

Jen v slabé a zlé duši žijí nesmyslné a hanebné žádosti.
 

Je první a obecně platný zákon, že ten, kdo potřebuje pomoc, se přirozeně podřizuje tomu, kdo ji může poskytnout.
 

Závistiví lidé nalézají jakousi společnou útěchu v tom, že ve srovnávání s jinými snižují ty muže, jejichž velikosti nemohou dosáhnout.
 

Aisópos¹⁷ říkal, že smrt šťastných není nejbolestnější, nýbrž nejblaženější, protože prý ukládá úspěchy vynikajících lidí na bezpečném místě a zamezuje změně osudu. Jakýsi Sparťan pozdravil olympijského vítěze Diagoru, který viděl na stupních olympijských vítězů stát i své syny, vnuky a zetě: „Zemři, Diagoro, na Olymp nemůžeš vystoupit.“
 

MARCELLUS¹⁸

Hannibal zvolal: „Na mou věru, ten člověk ani jako vítěz nedá pokoj, ani jako poražený jej nechce mít; proti němu abychom stále bojovali, jak se zdá. Má-li úspěch, žene ho odvaha k novým útokům, při nezdaru stud.“
 

SROVNÁNÍ PELOPIDY A MARCELLA

Pelopidu omlouvá spravedlivá touha po pomstě. Vedle vášnivého hněvu to byl cíl dosáhnout vítězství zničením tyrana, cíl, jenž právem ovládl Pelopidovu duši. Neboť je těžko najít druhý hrdinský čin, který by měl krásnější a skvělejší opodstatnění.
 

PYRRHOS A MARIUS

PYRRHOS¹⁹

Jak by lidé, pro něž ani moře, ani hory, ani neobydlená poušť neznamená konec panovačnosti, jak by se takoví lidé mohli spokojit s tím, co mají, a vzájemně si nekřivdit, když se takřka chytají za ruce a vzájemně se dotýkají! To není myslitelné, naopak takoví lidé stále spolu válčí, protože jim je vrozena lstivost a závist, a dvou pojmů, válka a mír, užívají jako dvou stran jedné mince, podle prospěšnosti, ne podle spravedlivosti, jak se jim to hodí; jsou lepší v tom, že přiznávají, že vedou válku, a neříkají dočasnému zastavení nespravedlivosti spravedlnost a přátelství.
 

Králové si nemohou stěžovat na dav, že mění své názory podle toho, co je prospěšné; vždyť při takovém počínání dav napodobuje je samé jako své učitele v nevěrnosti a zradě, přesvědčené o tom, že nejvíce získá ten, kdo se nejméně řídí právem.
 

Osud mu dal možnost užívat vlastního majetku v nečinnosti, žít v míru a vládnout svému národu, on však považoval život, při němž by druhým nepůsobil zlo a od druhých zlo netrpěl, za nesnesitelně nudný, tak jako Achilleus nesnášel nečinnost,

však ve volném čase
trápil své milé srdce a po vřavě válečné toužil.

Když řečník Kíneás viděl, že se Pyrrhos chystá k výpravě do Itálie, zavedl s ním takovouto řeč:

„Až nám bude všechno poddáno, co budeme dělat?“

Tu se Pyrrhos usmál a pravil:

„Pak si pořádně odpočineme, můj drahý, každý den bude džbán po ruce, a pobavíme se spolu v družné zábavě.“

Když takhle dostal Kíneás Pyrrha tam, kde ho chtěl mít, řekl mu:

„Co nám tedy nyní stojí v cestě, chceme-li sedět u džbánu a společně si pohovět, jestliže už máme vše a jestliže bez práce je nám pohotově to, k čemu nám má dopomoci krev, velká námaha a nebezpečí, přičemž bychom nejdřív musili druhým lidem způsobit mnoho utrpení a také sami mnoho zkusit?“

Takovými slovy Kíneás Pyrrha podráždil, ale nepodařilo se mu odvést ho od jeho záměrů.
 

MARIUS²⁰

Obyvatelé Massilie²¹ z kostí padlých stavěli ploty kolem vinic a země díky mrtvolám, které v ní zpráchnivěly, a zimním dešťům byla tak pohnojena a tak se do hloubky naplnila zplodinami hnití, že v čas sklizně přinášela bohatou úrodu a potvrdila tak Archilochův výrok, že takové věci činí ornici úrodnou.
 

Barbaři chovali vůči svým protivníkům takové opovržení a byli tak drzí, že víc proto, aby ukázali svou sílu a odvahu, než proto, že by to bylo nutné, chodili nazí ve vánici a ledem a hlubokým sněhem vystupovali na výšiny, nahoře si sedli na své ploché štíty, pak se odrazili a jeli po hladkých horských úbočích podle zejících propastí.
 

Metellus²² řekl lidem kolem sebe, že udělat něco špatného je hanebné, udělat něco krásného, co není spojeno s nebezpečím, to umí každý, avšak správný muž jedná krásně, i když to je nebezpečné.

A nejhorší chátra byla hned ochotná Metella zabít. On po rozumné úvaze odešel z města a vyjádřil se takto: „Buďto se poměry zlepší a lid změní své názory, pak se vrátím, protože budu povolán zpátky, nebo zůstanou poměry stejné, a pak bude nejlepší být daleko odtud.“

Jak během jeho vyhnanství trávil čas filosofickými studiemi na Rhodu, to bude lépe řečeno v jeho životopise.
 

Když Platón došel na práh smrti, velebil své ochranné božstvo a osud především za to, že se narodil jako člověk, pak za to, že se narodil jako Řek, ne barbar nebo nějaké zvíře, které je od přírody nerozumné, a navíc že jeho zrození připadlo do časů Sókratových. A při Diovi, i o Antipatrovi z Tarsu²³ se říká, že před koncem života podobně vypočítával všechno štěstí, kterého se mu dostalo, tak byl vděčný za každý dar milostivého osudu a uchovával ho až do konce života v paměti, nad niž člověk nemá bezpečnější pokladnici pro svůj majetek. Lidem, kteří si nic nepamatují a o ničem nepřemýšlejí, během doby nepozorovaně uteče všechno, co zažili; proto nic neudrží a neuhlídají, stále jsou prázdni všeho dobrého, plni naděje hledí do budoucnosti a promeškávají přítomnost. A zatímco tomu, co čekáme, může osud zabránit, to, co jsme prožili, nemůže být nikým vyrváno. A přece tuto část svého osudu lidé odhazují jako něco cizího a blouzní o neznámé budoucnosti. Stihne je za to to, co si zaslouží. Vždyť shánějí a snášejí vnější statky, dříve než jim pro ně vzdělání a výchova poskytnou pevné místo jako základnu, a nemohou naplnit svou nenasytnou duši.
 

SERTORIUS A EUMENÉS

SERTORIUS

Není snad divné, že v průběhu dlouhého času, kdy se osud naklání pokaždé jinam, se náhodně opakují tytéž události. Neboť buď množství daných případů je neomezené a pak hojnost materiálu poskytuje osudu nekonečné možnosti pro události podobné, anebo je běh souvislých událostí omezen počtem a potom často nutně ze stejných příčin plynou stejné následky.

Někteří lidé s potěšením sbírají z historie i z mýtů všechny náhodné události, jež se jeví jako díla rozumu a prozřetelnosti, například že nejbojovnější vojevůdci, kteří dosáhli úspěchů nejen svými schopnostmi, ale především válečnou lstí, byli jednoocí, totiž Filippos, Antigonos, Hannibal a Sertorius, jehož život i činy se právě chystám vylíčit.
 

Sertorius prohlásil, že čas je pro muže spějící za vyššími cíli nejcennějším statkem.
 

Sertorius plul k jakýmsi ostrovům.

Jsou to dva ostrovy oddělené od sebe úzkou úžinou a vzdálené od Afriky 10.000 stadií. Nazývají se ostrovy Blažených. Jen zřídka je svlažují mírné deště, zato je většinou ovívá lahodný vánek přinášející rosu. Proto mají ostrovy nejen dobrou a úrodnou půdu vhodnou k orání a osévání, nýbrž samy od sebe rodí takové množství nejchutnějších plodin, že jejich obyvatelé z toho mohou být pohodlně živi bez práce a bez starosti. Na ostrovech je velmi příjemné podnebí, a to pro teplotu ročních dob, jejichž změnu lze sotva postřehnout, takže se i do daleké ciziny rozšířila pevná víra, že tam je nutno hledat élysijské nivy a obydlí blažených, jak je opěvoval Homér.

Sertorius poslouchal tyto zprávy dychtivě a zatoužil usadit se na těchto ostrovech a žít tam v klidu daleko od násilné vlády a válek.
 

Žádný osud nemůže pravou ctnost založenou na rozumu přeměnit v opak; na druhé straně ovšem není nemožné, aby člověk ušlechtilých předsevzetí a ryzího charakteru, které těžkými životními pohromami byly nezaslouženě potlačeny, nezměnil i svou povahu. A to se, jak soudím, přihodilo i Sertoriovi, který se od té doby, co ho opouštělo štěstí, vlivem zhoršujícího se postavení stával čím dále tím krutějším vůči těm, kteří mu ublížili.

Počínal si však také vychytrale a snažil se klamem a kouzly ovlivnit domorodce. Hlavní úlohu tu měla laň. Věc se přihodila takto.

Jeden prostý hispanský venkovan narazil na laň, která s nedávno narozeným mládětem prchala před lovci. Protože ji nemohl dostihnout, pustil se za kolouchem, nad jehož neobvyklou barvou – byl celý bílý – užasl, a chytil jej. Náhodou se Sertorius zdržoval v těch místech, ale protože nejen s radostí přijímal každý dar, který mu kdo přinesl, nýbrž i dárcům přátelsky oplácel jejich pozornost, přinesl mu ten muž chyceného koloucha. Sertorius dar přijal, aniž z počátku z něho měl větší radost. Časem mladou laňku ochočil, takže se nebála lidí, slyšela, když na ni zavolal, a běhala všude za ním. Nevadil jí ani shon hlučného vojenského života. Sertorius začal té věci ponenáhlu přisuzovat nadpřirozený význam, tvrdil, že laň je darem Artemidy, a rozhlašoval, že mu prozrazuje mnohé skryté věci; byl si totiž dobře vědom toho, že barbarské národy jsou náchylny k pověrčivosti. Přitom ještě používal tohoto úskoku. Jakmile se totiž tajně dověděl, že nepřátelé vpadli do některé části jím ovládané země a že se pokoušejí převést město na svou stranu, předstíral, že laň s ním rozmlouvala ve snu a přikázala mu, aby měl vojska v pohotovosti. Jindy opět uslyšev o vítězství, jehož dobyl některý jeho vojevůdce, posla ukryl a laň ověnčenou z vděčnosti za šťastnou zprávu veřejně předváděl a vojáky vyzýval, aby byli bez starosti, protože brzy uslyší potěšující zprávu.

Takovým způsobem si Lúsitany úplně ochočil, takže byli ve všem povolní, protože byli přesvědčeni, že se dávají vést nikoli rozumem jakéhosi cizince, nýbrž božstvem.
 

Sertorius řekl: „Vytrvalost má větší úspěch než síla a také mnohé, co se nedá zdolat najednou, povoluje pomalu. Vytrvalost je nepřemožitelná, v průběhu času zdolá a zničí každou sílu. Proto je čas pro ty, kteří s rozvahou vyčkávají vhodnou příležitost, nejvěrnějším spojencem, avšak pro ty, kteří jednají unáhleně, nejnebezpečnějším nepřítelem.“
 

Sertorius byl velmi sklíčen ztrátou laňky, neboť přišel o výtečný prostředek k ovlivňování barbarů. Po nějaké době náhodou na ni narazili lidé, kteří se za nějakým účelem v noci potloukali po kraji, poznali ji podle barvy a chytili. Jakmile se o tom Sertorius dověděl, slíbil jim mnoho peněz, jestliže o tom pomlčí, a laň ukryl. Po několika dnech šel s velmi radostnou tváří k tribunálu a přitom vyprávěl vůdcům barbarů, že mu bůh ve snu zvěstoval nějaké velké štěstí. Potom vystoupil na tribunál a zatím vyřizoval běžné záležitosti; lidé, kteří laňku opatrovali, vypustili ji v jeho blízkosti. Jakmile jej laňka spatřila, radostně vyskočila k němu na tribunál, postavila se vedle něho, položila mu hlavu na kolena a olizovala mu pravou ruku, jak to měla ve zvyku. Sertorius opětoval něžně její mazlení, v jeho oku se zaleskla slza, takže přítomné pojal nejprve úžas, potom s potleskem a jásotem vyprovázeli Sertoria jako šťastného člověka a miláčka bohů do jeho stanu v dobré náladě a radostnými nadějemi.
 

Šlechetný muž zajisté touží vítězit jen se ctí a odmítá nectně si zachovat život.
 

EUMENÉS²⁴

„Zde je to jako v přísloví: Na konec se nikdo neohlíží.“
 

Štěstí povznáší i malé lidi k velkým myšlenkám, takže lze na nich pozorovat jakousi velikost a důstojnost, poněvadž je pozorujeme jen ve světle jejich vynikajících činů, naproti tomu dokonalost vskutku velkého a pevného charakteru se pozná spíše v neštěstí a při nezdaru, jak tomu bylo u Eumena.
 

Když mu Antigonos dával na srozuměnou, aby s ním mluvil jako se svým nadřízeným, odpověděl Eumenés: „Dokud vládnu mečem, neuznávám nad sebou žádného nadřízeného.“
 

Eumenés brzy poznal, že číhají na příležitost, aby ho mohli odstranit. Proto předstíral, že potřebuje peníze, a vypůjčil si najednou veliké částky právě od těch, kteří ho nejvíce nenáviděli, aby mu věřili a neubližovali mu z obavy, že přijdou o své peníze. A tak se stalo, že v cizím majetku měl vlastní tělesnou stráž a byl jediný, který si zajistil bezpečnost penězi jiných, kdežto ostatní byli nuceni na svou záchranu dávat vlastní peníze.
 

„Já jsem nebyl poražen, přesto mne odvlékají, porazil jsem nepřátele, ale přátelé mne posílají na smrt.“
 

SROVNÁNÍ SERTORIA A EUMENA

Jako vojevůdci jsou oba stejní a snesou srovnání, v ostatním se liší: Eumenés byl bojechtivý a svárlivý, kdežto Sertorius byl nakloněn míru a klidnému způsobu života. Onen mohl žít v bezpečí a vážnosti, kdyby byl ustoupil jiným z cesty, vyhledával však stále jen nebezpečí a boj s mocnými; druhý byl nucen, aniž vyhledával spory, za vlastní bezpečnost vést válku s těmi, kteří mu nedovolovali žít v míru.

Sertoriova smrt nebyla potupou jeho života, jestliže od svých druhů utrpěl to, co mu nemohl udělat nikdo z jeho nepřátel. Avšak Eumenés, který před svým zajetím nemohl uprchnout a po něm ještě chtěl žít, nedovedl ani čestně uniknout smrti, ani ji klidně přijmout, nýbrž prošením a žadoněním vydal svému pánu, který, jak se zdálo, měl moc jen nad jeho tělem, také svou duši.
 

FILOPOIMÉN A TITUS FLAMININUS

FILOPOIMÉN²⁵

Své vlastní jmění se snažil rozmnožovat zemědělstvím jakožto nejspravedlivějším způsobem výdělku, aniž pokládal tuto práci za nějakou vedlejší činnost, nýbrž byl zcela přesvědčen, že se sluší, aby ten, kdo se má zdržet cizího majetku, musí si získat svůj vlastní. Také poslouchával rozmluvy filosofů a čítával jejich spisy, ale ne všechny, nýbrž jen takové, o nichž se domníval, že budou přínosem k zušlechtění. I v Homérových básních věnoval svou pozornost především těm místům, o nichž se domníval, že dovedou vzbudit a roznítit statečnost, maje za to, že slova mají vést i k činům, jestliže nesměřovala jen k ukrácení času nebo k neplodnému tlachání. Zdá se totiž, že tento muž vynakládal více horlivosti na věci vojenské, než bylo nutné, válku samu pak cenil jako nejvšestrannější předpokládanou podmínku pro zdatnost a všemi, kteří se těmito věcmi nezabývali, zcela pohrdal jako lidmi neužitečnými.
 

TITUS QUINTIUS FLAMININUS²⁶

Statečnost a rozvaha bývá u lidí řídkým zjevem, avšak ze všeho dobra je nejvzácnějším pokladem spravedlivý člověk.
 

Vypráví se o filosofovi Xenokratovi,²⁷ že když ho jednou řečník Lykúrgos²⁸ vysvobodil z rukou výběrčích daní, kteří ho pro neplacení odváděli do vězení, a dal ony pochopy za tuto nehoráznost potrestat, řekl prý Xenokratés Lykúrgovým dětem, s nimiž se potkal: „Milé děti, vzdávám vřelý dík vašemu otci, neboť ho všichni chválí za to, co udělal.“
 

Antiochos²⁹ přitáhl s velikým loďstvem a vojskem do Řecka, způsobil nepokoje v městech a usiloval, aby odpadla od Římanů. Aitólové, kteří už dávno byli vůči Římanům nepřátelsky naladěni a ochotni válčit, Antiocha podporovali, a jako důvod a záminku k válce uváděli osvobození Řeků; ti však toho nikterak nepotřebovali – vždyť byli svobodní – a proto ho Aitólové učili zneužívat nejkrásnějšího slova ze všech slov, když měli nedostatek vhodnějších důvodů k válce.
 

Nic neodnímá ani stáří, neboť přirozená podstata povahy se nemění. Jenom štěstí nezůstává stále stejné, nýbrž podléhá změnám a nadějí podněcuje k novým činům ty, kteří by z vrozené nenávisti stále chtěli vést války.

A tak žádná z přítomných věcí není vzhledem k budoucnosti ani malá ani velká a střídání lidského štěstí nekončí dříve než s koncem našeho bytí.
 

SROVNÁNÍ FILOPOIMENA A FLAMININA

Je vždycky snazší prokázat nějaké dobrodiní těm, kdož toho potřebují, než zkrušit odporem mocnější.
 

AEMILIUS PAULUS A TÍMOLEÓN

AEMILIUS PAULUS³⁰

Psaní těchto životopisů jsem se zpočátku věnoval kvůli jiným, ale teď v nich pokračuji s radostí i kvůli sobě; neboť se dívám na historii jako na zrcadlo, a pokouším se svůj život ozdobit skvělými vlastnostmi oněch mužů a v tom je napodobit. Tato práce se zcela podobá dlouhému styku a spolužití, kdy prostřednictvím dějin přijímáme po řadě každého z těchto mužů jako přítele a hosta, a přitom uvažujeme, jak byl veliký a jak byl znamenitý, a z jeho činů si vybíráme ty nejdůležitější a nejkrásnější, vhodné k poznání a zaznamenání.

Ach, kde bys získal větší potěšení,
jež přispělo by víc k mravů zušlechtění?

Démokritos totiž říká, že je třeba, abychom se stýkali jen s příjemnými obrazy, a že by nám jich mělo z našeho okolí přicházet mnohem víc spřízněných a dobrých než cizích a škodlivých. Tím, že se zabýváme historií a pokračujeme v tomto díle, jsme připraveni vtisknout si hluboko do duše vzpomínky na tyto nejlepší a nejslavnější muže, a jestliže je něco špatného, zlého nebo nešlechetného, co nevyhnutelným stykem s ostatními lidmi na nás lpí, jsme hotovi zcela to od sebe odvrhnout a všechny naše myšlenky s radostnou a přátelskou myslí zaměřit na nejkrásnější vzory.
 

Aemilius Paulus nezabýval se soudními řečmi a zcela se vystříhal toho, aby zdravil občany, tiskl jim ruce a projevoval jim přátelskou náklonnost, čímž přečetní muži získávají lid jsouce mu ochotně sloužit a lichotit se v jeho přízeň. Usiloval o hodnotnější slávu, jež se získává statečností, spravedlností a věrností, a brzy vynikal těmito vlastnostmi mezi svými vrstevníky.
 

Všechno vykonával s úsilím i v maličkostech a poučoval, že přehlížení a nedbalost by byla pro stát nebezpečná. Nikdo totiž hned ze začátku neotřese státním zřízením skrze nějaké veliké zcela nezákonné jednání, ale ti, kteří opomíjejí důkladnost v maličkostech, porušují tím obvykle i starostlivost o věci větší.
 

Bezmála pokládal vzdělání občanů za věc hlavní a vítězství nad nepřáteli za vedlejší.
 

Za manželku si vzal Papiriu, žil s ní nějaký čas, ale pak ji od sebe propustil, ačkoli s ní měl krásné děti. Když mu jeho přátelé domlouvali a ptali se ho: „Cožpak není moudrá? Což není mladá? Což není plodná?“, podržel jim před očima svůj střevíc a řekl: „Cožpak není vzhledný? Cožpak není nový? Ale nikdo z vás neví, kde mě ten střevíc tlačí.“³¹ Vždyť jen skutečně veliké a zlovolné chyby odlučují jiné ženy od mužů; avšak i malé a stále se opakující třenice, vznikající z odporu nebo nesouladu povah, mohou často v manželském životě způsobit nenapravitelné odcizení a nakonec úplný rozchod, i když ostatním lidem zůstávají skryty.
 

Docela malý dům a jediný pozemek postačil všem, aby mohli mít s mnoha ženami a dětmi jen jeden společný krb. Avšak nynější bratři a příbuzní musí svůj společný majetek oddělovat pruhy půdy, řekami, rozlučujícími zdmi a navzájem se mezi sebou odlučují velikými prostorami země, aby nežili ustavičně ve svárech. Toto zjištění tedy předkládají dějiny k úvaze a bližšímu zkoumání těm, kteří ho chtějí použít.
 

Bylo by nespravedlivé, aby zasáhl cíl, kdo nestřílí, aby zvítězil, kdo nesetrvá na bojišti, aby zdárně dokončil dílo, kdo nedělá, aby byl šťastný ten, kdo je špatný.
 

Perseus³² dal po své porážce nejvíce najevo, že v jeho duši panuje ještě méně ušlechtilá vášeň, než je touha po penězích, totiž láska k životu, a tím se zbavil i soucitu, jediné věci, kterou neštěstí nemůže utištěnému odejmout. Když totiž požádal, aby byl přiveden k Aemiliovi, Perseus (hrozná podívaná!) se vrhl obličejem k zemi, napřáhl ruce k Aemiliovým kolenům a pronášel neušlechtilá slova a prosby, jež Aemilius nemohl déle poslouchat. I pohleděl naň zrakem bolestně dojatým a řekl: „Nešťastníku, pročpak svým jednáním dáváš najevo, že nejsi v neštěstí nezaslouženě a že jsi hoden nynějšího osudu? Pročpak zlehčuješ mé vítězství a zmenšuješ můj znamenitý čin tím, že se ukazuješ neušlechtilým a nedůstojným odpůrcem Římanů? Vždyť statečnost získává nešťastným velikou úctu nepřátel, zato zbabělost, i když ji provází štěstí, je u Římanů ve svrchovaném opovržení.“

Sám pak přikázal svým synům, zeťům a z ostatních velitelů především mladším, aby k němu přišli do stanu; tam seděl drahnou chvíli v tichém zadumání, že to až všechny udivovalo. I jal se rozmlouvat o štěstí a o lidských osudech a řekl: „Zdalipak je vhodné, aby se člověk vypínal svým štěstím a byl příliš pyšným na to, že si podmanil nějaký národ, město nebo království? Či spíše štěstí předvádí pro bojovníka tuto změnu osudu jako příklad společné slabosti a poučuje ho, aby nic neposuzoval jako neměnné a stálé? Neboť jakýpak je pro lidi vhodný čas k radosti, když i samo vítězství nad jinými je nutí, aby se štěstí co nejvíce báli a myšlenka, že vrtkavý osud oblažuje hned toho, hned onoho, připojuje k radosti tolik drtivé sklíčenosti? Neboť vidíte-li, jak pokolení krále Alexandra, který dosáhl nejvyššího vrcholu moci a své panství všude rozšířil, v jediném okamžiku nám náhle kleslo k nohám, a že králové, kteří ještě před krátkou dobou byli obklopeni tolika desetitisíci pěšáků a tolika tisíci jezdců, přijímají teď svůj denní pokrm z rukou nepřátel, domníváte se snad, že my můžeme v našem postavení počítat s nějakým stálým trváním štěstí vzhledem k času? Potlačte proto, milí synové, onu pošetilou pýchu a nadměrnou domýšlivost nad tímto vítězstvím a čekejte v pokojné ostýchavosti na budoucnost, jak osud na konci projeví vůči každému svou nepřízeň nad přítomným štěstím.“
 

Marcus Servilius svlékl plášť a ukázal na prsou neuvěřitelný počet jizev. Potom se otočil a odhalil některé části těla, které se podle obecného mínění nesluší v zástupu obnažovat, a obrátiv se ke Galbovi, řekl: „Ty se tomu sice směješ, ale já se tím honosím před občany. Vždyť kvůli nim jsem seděl den a noc na koni a tohle mám od toho.“
 

Perseus poslal k Aemiliovi úpěnlivou prosbu, aby se nemusel ubírat v průvodě a účastnit se triumfu. Ale Aemilius mu odpověděl, vysmívaje se zřejmě jeho nestatečnosti a přílišnému lpění na životě: „Ale vždyť tohle bylo už dříve v jeho moci a je to i nyní, jestliže bude chtít.“ Tím mu dával na srozuměnou, že si měl místo ostudy volit smrt, ale ten bázlivec se k tomu neodhodlal, nýbrž stále se ukájel nějakými nadějemi a tak se nakonec sám stal částí kořisti, jež mu byla odňata.
 

Existuje nějaké božstvo, které má za úkol odčerpávat příliš veliké a nadměrné štěstí a promísit lidský život tak, aby nezůstal nezkalený a bylo v něm přimíšeno i nějaké zlo, a aby se zdálo, jak říká Homéros, že jsou na tom nejlépe ti, u nichž se v životě stejným způsobem střídá i štěstí i neštěstí.

Aemilius však přesto správně uvažoval, že lidé potřebují statečnosti a mužné odvahy nejen proti zbraním a oštěpům, ale stejně tak i proti všem protivenstvím osudu.
 

Aemiliovým činům v Makedonii někteří ještě připisují vysoce důležitou zásluhu o široké vrstvy římského lidu, že totiž při tak obrovských sumách, které tehdy uložil do státní pokladny, nemuseli občané odvádět žádné daně až do doby Hirtia a Pansy,³³ kteří byli konsuly za první války mezi Antoniem a Caesarem Octavianem.³⁴