Misantropova knihovna

ÚVOD

Trilogie Aischylova Oresteia (Hra o Orestovi), skládající se ze tří dramat, zvaných Agamemnon, Choeforoi (Ženy, přinášející oběť pohřební), Eumenides (Milostivé bohyně), provozována byla na jaře r. 458 př. n. l. v Athénách, kde došla první ceny. Básník, když ji skládal, byl již stařec asi 67letý (* 525 – 456 †).

Látku k ní vzal Aischylos z bájí o tragických osudech rodu Pelopova, z nichž tragikové řečtí vůbec hojně čerpali. Báje ty znal již nejstarší epický básník Homeros (Homér), ač v podobě poněkud jiné, než se nám jeví u pozdějších básníků tragických a také u Aischyla.

V Praze, dne 11. ledna 1902.

Josef Král (překladatel)

 

AISCHYLOS:

ORESTEIA

(ΟΡΕΣΤΕΙΑ)

- výpisky -

I.

AGAMEMNON

(ΑΓΑΜΕΜΝΩΝ)

Klytaimestra:

Kéž blahé jitro, jakož praví přísloví,

se ze šťastné nám matky noci narodí!

Kéž to, co dobré, nepochybně zvítězí!

Ten převzácný bych ráda měla požitek.

Sbor:

Ať tolik jen chce,

co stačí neškodíc,

má-li kdo rozum zdravý.

Toho, kdo by chránil ho,

bohyně pomsty zničí.

Přílišná sláva je trudná.

Štěstí chválím si závisti prosté.

Bořiti nechci měst

ani dožít se, bych se sám

octl v porobě jiných.

Čtvrtý člen sboru:

Až příliš lehkověrně,

příliš rychle vzkaz se ženin šíří;

rychle však též zanikají zprávy,

ženou hlásané.

Náčelník sboru:

Dost mlád i stařec, aby dal se poučit.

Přemnoho lidí jen přetvářky dbá

a nikterak nešetří pravdy.

Vždyť ochotně každý hned naříká s tím,

kdo pohromou stižen, však bolesti hrot

mu při tom nevniká v srdce;

a radost svou jevě, je podoben těm,

kdo k úsměvu nutí svou mračnou tvář.

Agamemnon (ke sboru):

Tvoje v paměť jsem si vštípil zásady

a sám tak soudím, zcela s tebou souhlasím.

Jeť málo lidem vrozeno, by vážili

si bez závisti přítele, když šťasten jest.

Jed nepřátelství srdce lidí proniká

a novou trýzeň k neduhu jich přidává.

Jsou svými strastmi tíženi a nad štěstím

též naříkají cizím, když je postřehnou.

Znám dobře styků lidských klamné zrcadlo

a z vlastní zkušenosti zovu přeludem

tu velkou přízeň, již mi mnozí jevili.

Třeba rozvážit,

jak mohlo by, co dobré, zůstat trvalým,

však čemu třeba prostředků je léčivých,

to šetrně buď řezem nebo pálením

se pokusíme zhojit a zlo zažehnat.

Klytaimestra:

Kdo závisti ušel, jest jí nehoden.

Kasandra:

Zpěvný slavík

má los přeblahý.

Vždyť bůh perutnou

mu dal podobu

a život sladký až na jeho kvílení.

Lhostejno mi, v čem-li mi kdo nevěří.

Co na tom? Přijde, co má přijít. S lítostí

mne brzo nazveš věštkou příliš pravdivou.

Ó žití lidské! Štěstí zkalí pouhý stín,

a neštěstí tak rychle padá v nepaměť,

jak rychle vlhká houba malbu zhlazuje.

Náčelník sboru:

Kdo z lidí, to slyše, by chlubit se směl,

že k stálému štěstí je zrozen?

Žít v stálém štěstí, to smrtelných všech

je horoucí tužba; ni bohatý muž

mu nezavře dveří, když vstoupiti chce,

a neřekne: „Ke mně již nechoď!“

Šestý člen sboru:

My prodléváme; oni chválou rozvahy

však pohrdají: jejich ruka nelení.

Klytaimestra:

Jen hroz si; hotova jsem hrozbou odplácet.

Až přemůžeš mě mocí, pak mi poroučej;

však dá-li bůh, že opak toho nastane,

ač pozdě, přec se naučíš být rozvážný.

Aigisthos:

Žalář a též trýzeň hladu

výborní jsou lékaři a mistři,

kteří napraví i stáří.

Máš jazyk, jenž jest Orfeova protivou.

On všecko poutal líbezností zpěvu,

ty bláhovým štěkotem jen k hněvu dráždíš.

Zkrotneš, až tě přemohu.

II.

OBĚŤ NA HROBĚ

(ΧΟΗΦΟΡΟΙ)

Sbor:

K čemu mám skrývat to,

co z mé hrudi se dere s úsilím?

Jak nepříznivý vítr,

proti korábu vanoucí,

v mém srdci se hněv bouří,

záští nezkrotné.

Elektra:

Kdy je již všemocný Zeus rukou svou zasáhne?

Ach, kdy, ach, kdy jim rozpoltí hlavu?

Neb jako krvelačný vlk jest hněv můj.

Náčelnice sboru:

Naprosto šťastně a docela prost

jsa útrap nežije nikdo.

Ach, ach!

Strast nastane dříve neb pozděj.

III.

USMÍŘENÉ LÍTICE

(ΕΥΜΕΝΙΔΕΣ)

Věštkyně (modlí se):

Tou modlitbou svou ze všech bohů nejprve

ctím Zemi, první věštkyni.

Klytaimestra:

Ve spaní duch jasně vidí,

ve dne však mu není dáno dohlédnouti daleko.

Sbor:

Lidská sláva, k nebesům hrdě se pnoucí,

do prachu zemského klesá a s potupou mizí,

napadne-li ji a děsným ji obklíčí rejem

tento černorouchý sbor.

Mocný skok učiním;

těžký krok nohy mé

vraha v týl zasáhne.

Klesne tíhou běd,

vratkým prchaje krokem.

Zhoubným bludem není si vědom, že padá.

V takovou mrákotu halí ho poskvrna hříchu.

AISCHYLOS:

UPOUTANÝ PROMETHEUS

(ΠΡΟΜΗΘΕΥΣ ΔΕΣΜΩΤΗΣ)

- výpisky -

Hefaistos:

Tu odměnu máš za svou k lidem náklonnost.

Neb jsi proti právu lidem výhod poskytl.

Prometheus:

Sám jsem vinen tím já,

že přílišnou láskou jsem k smrtelným lnul.

Že lítost měl jsem s lidmi,

za hodna jsem sám jí nebyl uznán.

Já to věděl vše.

Já chtěl jsem, chtěl jsem chybit – toho nezapřu –,

a lidem pomáhaje, sám jsem muka ta si způsobil.

Okeanos:

Nech při této mě chorobě!

Jeť nejlepší mít rozum,

přitom nerozumným však se zdát.

Tvé, Promethee, neštěstí mi výstrahou.

Náčelnice sboru:

Jen nepomáhej smrtelníkům přes míru,

a sám se starej o sebe v tom neštěstí!

Sbor:

Svou vůlí příliš smrtelných si, Promethee, vážíš.

Toť, příteli, nevděčný vděk!

Rci, kde je jaká pomoc?

Kdo z lidí ti přispěje?

Což nepoznal jsi,

jak malátná jest jich mdloba,

rovná snu, jíž lidstva slepý

jest poután veškeren rod?

Io:

Zda jest mi život ziskem?

Nemám hned se vrhnout s drsné skály,

a rozrazíc si o zem hlavu,

ujíti všem pohromám?

Jest věru lépe život rázem ukončit,

než po všechny dni příští snášet útrapy.

Prometheus:

Bych zkrátka mluvil, nenávidím bohů všech.

Hermes:

Z tvých zjevno slov, že šílíš těžkou chorobou.

Prometheus:

Ač chorobou-li nenávidět nepřátel.

Nemysli, že kdy změkne mysl má

a prosit budu toho, k němuž nenávist

mám hroznou, ruce jako žena vzpínaje,

by pout mě zbavil. Toho dalek jsem!

Hermes:

Tvé srdce prosbou neměkne a netaje,

než jako hřebec, zapřažený poprvé,

se vzpínáš, hryzeš uzdu, střásáš otěže.

Náčelnice sboru:

Veď jinakou řeč!

Slov, jež z úst jsi vypustil,

těch nelze mi snést.

Jak k špatnosti chceš mě pobízet?

Nenávist mít jsem zvykla si

k těm, kdo strůjci jsou zrad.

Tou pohrdám chorobou nejvíc.

AISCHYLOS

v literatuře

 

„Králové, byť se nám zdáli sebenudnější, uznávají a hýčkají Shakespeara, Molièra, Wagnera, Huga atd.; republiky posílají do vyhnanství Aischyla, pronásledují Danta, popravují Andrého Chéniera. V republice, víte, mají na starosti jiné věci než dbát o génia! Mají plné ruce práce, jak víte.“

(Villiers de l'Isle-Adam: Kruté povídky)

Student, který čte Homéra nebo Aischyla v řečtině, se nemusí obávat, že marní čas něčím výlučným.

(Thoreau: Četba)

CANTUS CYGNEUS

Labutí zpěv, labutí píseň

Labutě, ptáci zasvěcení Apollónovi, při umírání zpívají. Obrat zná už Aischylos, Agamemnón 1445. Rčení označuje poslední projev někoho (něčeho) před koncem, smrtí apod.

* * *

FACILE OMNES, CUM VALEMUS, RECTA CONSILIA AEGROTIS DAMUS

Snadno všichni, v plném zdraví, nemocným dáváme dobré rady

Zdravý může snadno dávat nemocnému rady, ale uzdravit ho neumí. Až se sám dostane do úzkých, rady si vědět nebude. Podobnou myšlenku vyslovuje už Aischylos, Upoutaný Prométheus 263.

(Latinský lexikon)

Aischylos:

„Lidé nenávidí smrt neprávem – je to nejjistější obrana proti mnoha nemocem a svízelům.“

(Antická žeň)