Zrada a věrnost
Slezské město Břeh při řece Odře bývalo hlavním sídlem vévodství břežského. V těch dobách, kdy ještě stále zuřila třicetiletá vojna, tam nastoupili – roku 1639 – tři vévodští bratři, aby vládli společně. Panovali v nesnadných časech. Již počátkem následujícího roku propukla v zemi zlá nákaza, a sotva vymizela, stalo se Slezsko znova bojištěm mezi císařskými a švédskými. Jak šla léta, brzy to, brzy ono město utrpělo pohromu. Olava, Hlohov, Svídnice... na mnoho měst a míst došlo, a kde právě nezuřily bitvy, tam trpělo obyvatelstvo průchody vojsk, ať přátelských, ať nepřátelských, vše jedno. Bývaly doby, kdy se válka přenesla jinam, do Čech, do severního Německa, ale Slezané proto neměli docela pokoj. Na všechno se však zvykne, i na válku, na cizí posádky a strach. Zvláště mladí lidé rádi ukazovali, jací jsou chlapíci, že se ničeho nebojí, a někdy se zbytečně uváděli do zlých nebezpečí.
Nejmladší z vévodských bratří na Břehu, Christian, se rád zabavoval honbou a vzpomněl si dva dni před koncem roku 1645, že se vydá s některými šlechtici na saních na hon. Varování se jen smál a příliš spoléhal na to, že nemá nepřátel.
Tehdy byla doba, kdy kvetla pšenice zrádcům. Za peníze se propůjčovali k službám tomu, kdo dobře zaplatil, a byli ochotni kohokoliv vydat nepříteli za jidášskou odměnu. Také mezi družinou vévody Christiana byl takový nepěkný člověk. Nikdo si valně nepovšiml, kdy se od ostatních oddělil, vždyť na lovu není možno zůstat pohromadě a v dohledu ostatních. Když se lovci vraceli rozjařeni celodenní zábavou a octli se v blízkosti michalovického kostela, byly saně, kde seděl vévoda, přepadeny Švédy, kteří tenkrát z Trachenbergu ohrožovali celý břeh Odry, a všichni byli zajati. Vévodovi druhové příhodu odnesli pouhým leknutím. Byli propuštěni, na obyčejných Slezanech Švédům nezáleželo, jen když dostali do své moci samého vévodu.
V Břehu nastalo hotové pozdvižení, když se rozlétla zpráva o zlé nehodě. Ulice se hemžily lidmi, všichni vyšli, aby společně politovali mladého muže a zároveň se poradili, co by bylo možno učinit na jeho záchranu. Jak nenáviděli v Břehu Švédy! Břežští řezníci projevovali nejráznější úmysl, že vévodovi půjdou na pomoc.
„Torstenson nás nedostal, musil od nás couvnout,“ vzpomínali hrdě, „to by bylo, aby takový švédský hlouček, jak o něm vypravujete, nám unikl.“ A již se vytahovaly z domácích zbrojnic halapartny, připínaly se tesáky a řeznické sekery. Co na tom, že se zatím snáší nad kraj tma tmoucí – tím lépe!
Z brány se hrne veliký houf ozbrojených měšťanů, všichni plni horlivosti, jedva se drží v sedle. Jedou tiše, sníh tlumí dusot koní, ale také prozrazuje, kudy se dali únosci. A ti spěchali. Teprve k ránu se octli u Ellguthu u Třebnice, dostali jistou zprávu, že tamtudy před hodinou táhl hlouček švédských jezdců a že měli mezi sebou mladého pána v loveckém oděvu. Za obcí se měšťané zastavili, ještě jednou si navzájem slavnostně slíbili, že dají za vévodu třeba život, když k nim býval tak laskav.
Švédové se nenadáli, že by je kdo mohl pronásledovat. Věděli, že vévodovi bratři nejsou v Břehu, a nevstoupilo jim na mysl, že by někdo jiný mohl podniknout v jeho prospěch dalekou, nepříjemnou, ba nebezpečnou jízdu. Ještě se docela nerozbřesklo, když se kolem odpočívajících zablýsklo od zbraní, byly vypáleny salvy – zatím do vzduchu – a ozvalo se důtklivé: „Vydejte nám vévodu!“
„Zde jsem!“ ohlásil se zajatec. Z jeho hlasu zněla radost a naděje. Švédové na výzvu odpověděli výstřely. Rozpoutal se krátký boj – ve chvilce byli únosci obráceni na útěk. Břežští se pak shlukli kolem dvou osob: kolem osvobozeného a kolem Schnorbeina z Hofu, jednoho ze svého středu, který ležel na sněhu bez hnutí. Dal za svého vévodu život.