Matvějevův palác
Za ruského cara Alexeje Michaloviče žil v Moskvě hrabě Artamon Sergejevič Matvějev, velký přítel vzdělanosti. Založil divadelní školu a vzal do svého domu učence a umělce. To car schvaloval a líbilo se mu, že Matvějev je poctivý a věrný, rád slýchal o jeho štědrosti k chudým, vážil si jeho moudrosti, jen pro jeho přílišnou skromnost neměl pochopení. „Jsi člověk znalý světa, pobýval jsi ve Vídni, v Paříži, v Londýně, viděl jsi, jak se tam žije, divím se, že bydlíš vlastně v malém domku, že si nepostavíš pořádný příbytek, jak se sluší na mého předního dvořana,“ domlouval car hraběti, ten však panovníkovu poznámku mlčky vyslechl, ale bydlil dál ve svém nehonosném stavení.
„Víš co,“ řekl mu jednou panovník už rozmrzele, „já ti sám dám vystavět palác.“
To ťalo do živého. Hrabě prohlásil, že toho netřeba, že carovi vzdává dík, ale že už dal rozkaz, aby povozníci sváželi materiál na jeho palác. Bylo to pravda, ale brzo se po Moskvě rozkřiklo, že hrabě nemůže dostat kameny na vybudování pevných základů. Moskva byla tehdy ještě skoro celá dřevěná, protože tam byl vždycky nedostatek stavebního kamene. O těchto nesnázích rokovali mezi sebou i tak zvaní Střelci. Hrabě Matvějev byl jejich vrchním soudcem a oni si ho velmi vážili. Byla to vlastně osobní stráž carova, proto jich na pět tisíc bydlilo v Moskvě.
Jednoho dne se dala u hraběte ohlásit jejich deputace a její mluvčí pravil:
„Střelcové se dověděli, že potřebuješ kamení, proto ti vzkazují své pozdravy a žádají, abys od nich kamení přijal darem.“
„Milí přátelé,“ odpověděl hrabě překvapen, „jsem vám vděčen za váš dar, ale jsem zámožný, mohu si stavivo zaplatit. Máte-li kamení, prodejte mi je.“
„Nemůžeme,“ odporovali vyslanci, „ti, kdo nás k tobě vypravili, toto kamení za žádné peníze neprodají, tobě však, svému dobrodinci, je dávají darem a snažně tě žádají, abys je přijal.“
Matvějev nevěděl, co má dělat. Dar byl nabídnut upřímně, bylo nesnadno odmítnout. Po dlouhém rozmýšlení hrabě konečně přivolil. Jaké však bylo jeho překvapení, když se ráno vzbudil a podíval se na dvůr! Stály a ležely tam na sobě nakupeny samé – náhrobní kameny. Vyslanci přišli znovu a vysvětlovali:
„Zbavili jsme hroby svých rodičů a svých dítek těchto náhrobků, proto bychom je za žádnou cenu neprodali, ale muži, který nám tolik dobrého učinil, rádi dáváme, co máme v takové vážnosti.“
Matvějev požádal Střelce, aby vyčkali jeho příchodu, a odebral se k caru Alexeji, aby si od něho vyžádal radu, co má dělat.
„Přijmi ty kameny, národ tě upřímně miluje, když pro tebe loupí hroby svých miláčků. Měl bych se za šťastného, kdyby mně můj lid něco takového daroval.“
Hrabě tedy deputaci poděkoval, vzkázal dík všem, kdo mu takovou příchylnost dali najevo, a stavitelé kladli náhrobní kameny do základů jeho paláce.
A přece tento miláček Střelců zakusil, že dvorské štěstí visí na tenoučké pavučině a lidská přízeň je jako dubnové počasí.
Po smrti Alexeje Michaloviče dosedl na trůn jeho patnáctiletý syn Feodor Alexejevič, umřel však, jedva mu minulo dvacet jar. Sotva zavřel oči, utvořily se u dvora dvě strany. Hrabě Artamon Sergejevič Matvějev stál v čele strany Naryškinců a proti nim vystupovali Miloslavští.
Tito obvinili křivě Naryškince, že mladého cara usmrtili, a že prý ukládají také o život jeho mladším bratrům Ivanovi a Petrovi.
Střelci vtrhli do paláce a usmrtili tam četné dvořany, mezi nimi také hraběte Matvějeva. Pověrčiví Moskvané tvrdili, že si přece jenom do základů svého paláce neměl klást, co náleželo mrtvým.