Pan Twardowski
V šestnáctém století přišel v jednom polském zemanském dvorci na svět chlapeček, který byl hůře uvítán, než zpravidla první synáčkové bývají přijati. Otec se nechtěl k dítěti znát, odvracel se od něho, ba dokonce se šuškalo mezi služebnictvem, že pacholátko proklel. To se jeho manželky hluboce dotklo, chřadla a zanedlouho se utrápila k smrti. Její odchod hnul zemanovým srdcem. Litoval své tvrdosti a začal si hošíka více všímat. Staral se také, aby byl – třeba již dost pozdě – pokřtěn.
Když prý pacholíčka nesli z kostela, nejprv se líbezně usmíval. Sklonil se nad ním totiž nejdříve duch zemřelé matky, žehnal mu a přál mu do života všeho nejkrásnějšího. Znenadání se však dítě potom hořce rozplakalo. Objevil se mu totiž ďábel a prohlásil, že si na něho jako na prokletého udělá právo a jistě ho dostane do svého osidla.
Chlapeček rostl, každý jiný otec by se byl z něho radoval, ale zemanovi byl živou výčitkou. Zvláště se děsil, když mu dítě poprvé prozradilo, že se mu občas zjevuje divný člověk, že na něho upírá uhrančivý pohled a slibuje, že se k němu přidruží, jen až bude větší a ztratí svou nevinnost.
Zeman si nejprve vyučoval svého synka sám, ale když poodrostl, poslal jej do Krakova na studie. Mladý Twardowski si oblíbil hlavně počtářství a fyziku a pilně se zabíral do své práce. Byl tichý a ostýchavý a velkou společnost nemiloval. To dráždilo jeho zhýralé kamarády a tak dlouho jej přemlouvali, až ho přece vylákali do krčmy a nezkušeného svedli k nepěkným kouskům. V osudné chvíli, kdy se student dopustil prvního těžkého hříchu, stal se ďábel jeho druhem. Zavedl Twardowského na vrch Krzemionku a tam, v nočních tmách ho nutil, aby se mu zapsal krví, že mu za to opatří bohatství, moc a slávu a všechny jiné výhody života. Twardowski se rozmýšlel. Po jeho boku se objevil anděl a varoval ho před takovým zápisem, protože mu však nesliboval žádné zvláštní radosti života, rozhodl se student přece jen pro ďábla.
„Podepíši smlouvu, ale s podmínkou, že budeš mít na mne právo jen v Římě a nikde jinde.“
Ďábel se jen zašklebil a bez váhání svolil.
„Počkáš si,“ smál se do hrsti student, „byl bych blázen, kdybych ti sám lezl do hrdla. Do Říma se nikdy nevydám a jinde mi budeš muset sloužit do roztrhání.“
Ďábel měl opravdu při Twardowském mnoho práce. Na krakovské universitě mládence nepoznávali. Knihy zahodil, do přednášek nechodil, vysedával v krčmách, utrácel a strojil se, jako by nebyl syn prostého šlechtice, ale nějakého vévody nebo knížete. Dříve o sobě nemluvíval, nyní se v krčmách vychloubal, že je šlechticem po meči i po přeslici. Jaký div, že se do něho zamilovala hezká Krakovanka. Svatba byla slavná, nikomu nešlo na rozum, odkud vzal Twardowski peníze na tak skvělou hostinu, jakou by nevěstini rodiče nikdy nemohli vypravit.
Po svatbě se zdálo, že mladá paní, vyzbrojená ostrým jazýčkem, udrží mladého šlechtice na uzdě, že ho přiměje, aby pilně studoval a stal se učencem, jak dříve všichni očekávali. Brzy se však ukázalo, že paní Twardowska, třeba rázná, s manželem nic nepořídí. Twardowski hýřil a rozhazoval peníze plnýma rukama a nikdo nevěděl, že svému sluhovi – ďáblu – rozkázal, aby mu sehnal stříbro z celého Polska, složil je na jedno místo a pískem dobře zasypal. Poslušný pekelný sluha složil všechno v Olkuszi; tak povstaly známé stříbrné doly tohoto města.
Jindy si vzpomněl, že mu má ďábel do „Pískové skály“ přinésti vysoké skalisko, převrátit je nejtenčím koncem dolů a způsobit, aby tak věčně stálo. Ďábel poslechl a to místo se podnes nazývá Sokolí skála. Ďábel musil Twardowskému pomáhat při všelijakých taškařicích. Naučil ho létat v povětří bez křídel, plavat bez loďky a vesla po Visle a zapalovat pomocí skla vesnice na sto mil vzdálené. Někdy musil ďábel předvádět Twardowskému podoby lidí dávno zemřelých, jindy vysedali nad kelímky a křivulemi v alchymistické kuchyni a Twardowski se učil připravovat nejúčinnější léky. Nebylo nemoci, které by byl Twardowski nezvládl. Jeho jméno šlo v Krakově od úst k ústům, a kdo se roznemohl a mohl dobře zaplatit, volal k svému loži mladého doktora. V létě, kdy lidé málo stonali, odcházíval Twardowski do lesů a hor, sbíral tam byliny, doma je po návratu sušil a třel na prášky nebo z nich vyvářel léky a strojil divotvorné masti podle ďáblových předpisů. Jindy nechal všeho a projížděl se na obrovském kohoutu, který běhal tak rychle jako jezdecký kůň.
Ve všem všudy pomáhal Twardowskému také sluha Matěj. Jeho jediného brával Twardowski s sebou, když ho volali k těžce nemocnému. Sluha se nejdříve zděšeně díval na to, co Twardowski s nemocným provádí. Brával ostrý nůž, nemocného rozkrájel na kusy, jeho duši chytil do lahvičky, choré části jeho těla vypral, neduh odstranil, potom tělo zase složil, sešil, pustil do něho duši a nemocný byl uzdraven, byl omládlý a svěží jako v mládeneckých létech.
Jednou se vydal Twardowski sám na cesty a Matějovi uložil, aby hlídal jeho příbytek. I sedí ten služebník na prahu a najednou vidí, jak se blíží královský posel ve velikém chvatu.
„Je doma tvůj pán?“ ptal se, „hned mne k němu uveď!“
„Ne, pán odcestoval,“ povídá Matěj a hned viděl, jak se ten královský sloužící zasmušil.
„Princezna onemocněla, jsou u ní všichni věhlasní lékaři, ale nikdo si neví rady, i vzpomněl si král na pana Twardowského a vzkazuje pro něho.“
„Neprozradíš-li mne, pomohu princezně ke zdraví sám,“ povídá sluha. „Mám tu jeho čarodějné masti a umím všecko udělat jako můj pán.“
I dal si posel říci a přivedl Matěje na královský zámek. Nikdo z královské rodiny čaroděje osobně neznal, i domnívali se, že vítají mocného kouzelníka. Přijali ho se všemi poctami a uvedli k nemocné. Matěj prohlásil, že s ní musí zůstat sám, i začal dělat všecko, jak to vídal u svého pána. Počínal si obratně, ale na něco zapomněl: nelapil duši. Po celý den pracoval, pilně vypíral části princeznina těla, skládal, sešíval a když dívka přece nedýchala, začínal znova a znova. Všecko nadarmo. Na Matějově čele vyrážel pot, už viděl, že je zle. Jiné pomoci nevěděl, nežli prásknout do bot. Otevřel okno, seskočil, ale dole ho chytila stráž a když se ukázalo, co udělal, král byl bez sebe žalem a zlostí. Pod okny královského zámku se shromáždili občané, kteří měli princeznu rádi, a křičeli: „Upalte toho čaroděje, zplozence pekla, upalte ho!“
Matěj dostal bití a potom kráčel za zvuku umíráčku k hranici. V okamžiku, kdy ji kat zapálil, přiletěl povětřím sám Twardowski, chytil Matěje za vlasy a uletěl s ním. Na hranici, kde měl hořet viník, plál vysokým plamenem obrovský slaměný vích. Matěj však bez trestu nezůstal.
„Za to, cos provedl,“ povídá Twardowski, „zaklínám tě v pavouka. Soukej vlákna v koutě mé jizby a třeba se na nich vysoukej až do nebes.“
Od té doby visela v koutě alchymistické kuchyně čarodějovy velká pavučina a osminohý tvoreček tam tkal donekonečna své vlákno.
Za časů Twardowského seděl na polském trůně Zikmund II. August, který měl za manželku Alžbětu, dceru Ferdinanda I. Rakouského. Nežil s ní ani dva roky, a když zemřela, oženil se tajně se šlechtičnou Barborou Radziwiłłovnou. Nějaký čas zůstalo všechno skryto, ale když to vyšlo najevo, bylo pobouření v celém národě. Nejvíce se hněvala králova matka Bona. Jednoho dne uspořádali na královském dvoře velký ples. Uprostřed veselí královna Barbora najednou zbledla a skácela se ve mdlobách. Nežli jí mohla býti poskytnuta pomoc, skonala k velikému zármutku manželovu. Kdosi pověděl králi Zikmundovi o Twardowském, že umí vyvolávat ducha zemřelého, a panovník zatoužil, aby ještě jednou spatřil tvář milované ženy a promluvil s ní. Twardowski vskutku provedl s ďáblovou pomocí tento úkol, ale král byl tak rozčilen, že padl bez sebe na zem. Polekaní dvořané se obořili na černokněžníka a vyhnali jej ode dvora.
Štěstí odstoupilo od Twardowského. Ďábel mu již dlouho sloužil a přecházela ho trpělivost. Také Twardowského omrzel život slavného lékaře a lákala ho Itálie. Římu se ovšem chtěl vyhnout na tisíc honů, ale zatoužil po Benátkách. Tenkráte to město kvetlo, sjížděly se do něho koráby ze širokého světa, přivážely nejvzácnější zboží, šlechta i měšťané bohatli a vesele žili.
„V Benátkách mnoho uvidím a nových radovánek užiji,“ říkal si Twardowski. Věděl, že se do Benátek dostane bez námahy na ďáblově kouzelném plášti. Jednoho dne se tam skutečně vypravil se svým příšerným společníkem. Oba se přestrojili za zámožné pány a vrhli se do zábav velikého města. Všude byli přijímáni s poctami, z jakých se těšívají ti, kdo mají plné měšce. Ale netrvalo dlouho, čaroděje začínaly Benátky nudit. Nabažil se zábav i pohledu na skvostné paláce nořící se z vln i na umělecká díla slavných mistrů.
Twardowski čím dále tím častěji se zahloubával do myšlenek, zkoumal sebe sama i projevy života na této zemi. Hluboké záhady, odkud vzešel život a proč je člověk na světě, ho začínaly nejen zaměstnávat, ale i trápit. Byl by rád věděl, je-li Bůh, kde bydlí a jaký jest, byl by rád vyzkoumal tajemství vesmíru, jiným lidem zahalená. I nutil ďábla, aby mu dal pravdivé odpovědi na trýznivé otázky, ale ďábel, otec lži, nemá s pravdou nic společného, a kdyby byl i chtěl, nemohl dáti Twardowskému uspokojivé vysvětlení. Jediné, co učinil, bylo, že vynesl čaroděje vysoko, vysoko nad tuto zem, aby sám pozoroval tajemství světového prostoru. Oči člověka, který se upsal ďáblu, byly však vázány; Twardowski nic nevyzkoumal. Spatřil tam jen jediného ďábla, který vlekl za sebou obrovský tmavý měch. Na otázku, co v něm nese, prozradil, že to jsou duše lidí, kteří prohráli tento život; těch, kdo na světě lakotili a svatokupčili, podváděli a hýřili, lhali a klevetili, pochlebovali mocným tohoto světa, kteří jiným záviděli anebo se oddávali necudnostem, kteří se opíjeli a přejídali, jen sami o sebe dbali a k nuzným se obraceli zády.
Neuspokojen se vrátil Twardowski ze svého výletu, i vzal si do hlavy, že bez ďáblovy pomoci se pokusí vyzkoumat všechny odvěké záhady. Odebral se do Vysokých Tater. Doufal, že tam v samotě k němu bude hovořit příroda a postupně mu odhalí svá tajemství, takže jeho žízeň po pravdě bude ukojena a jeho duše, zmítaná nepokojem, dojde klidu.
Jednoho dne seděl před svou slují a jeho nerozlučný společník ovšem po jeho boku. Byli v závětří. Prudký vítr, který toho dne bouřil nad tatranskými štíty, k nim nemohl. Nepohoda byla čím dál horší, a přece najednou bylo slyšet kroky. Někdo se vydal na cestu a mířil tam, kde se přes divokou horskou bystřinu klenula chatrná lávka.
„Tomu něco provedeme,“ zašklebil se ďábel a vysvětlil: „Je to kněz. Daleko odtud se utrhla skála a poranila k smrti chudého horala, otce několika dětí. Stařec jde k němu s poslední útěchou. Ovšem že nedojde.“ Pekelník vstal a neviditelnou sekerou přeťal ve mžiku chatrné trámce. Lávka se zřítila do vody.
„Ach, kdo mi teď pomůže na druhý břeh?“ bědoval duchovní.
„Nač ti třeba pomoci?“ přiblížil se k němu Twardowski. „Učinil jsi, co jsi mohl, a můžeš se s klidným svědomím vrátit.“
„Nevrátím se,“ namítl oslovený, „tam nahoře umírá člověk, a jistě na mne toužebně čeká. Pomůže mi Bůh.“
Twardowski se ještě nikdy v životě nesetkal s někým, kdo by tak houževnatě lpěl na vykonání povinnosti. S úžasem se díval, jak stařec vystupuje po kamenitém břehu a pouští se do proudu. Prudká bystřina porazila starce a již začal tonout.
„Počkej, hned ti pomohu,“ zvolal Twardowski. Přiměl ďábla, aby rozestřel kouzelný plášť, aby se vznesli a Twardowski vychvátil tonoucího z vln.
„Máš to marné,“ chechtal se ďábel, „vždyť náš plášť hoří. Já ovšem vyplavu, ale vy dva se utopíte.“
A přece se tak nestalo. Plameny najednou rázem uhasly, plášť se rozletěl vysoko a ve mžiku byli všichni tři před chatou raněného skalníka.
Když se vrátili z výpravy, Twardowski mnoho myslil na starého pastýře duší. Zdálo se mu, že ho již někdy spatřil, ale nemohl se upamatovat, kde to bylo. Stejně i starý kněz mnoho myslil na Twardowského. Litoval soucitného muže, že je ve vleku knížete pekel, a umínil si, že ho zachrání.
Jednoho dne se vydal do skal. Twardowski pověděl, odkud pochází, a starý kněz všecek udiven zvolal: „Tam jsem v mládí pobýval! Jsi-li zemanův syn, odevzdal jsem tě ve křtu Bohu a ve tvém dětství jsem ti byl vůdcem ke Kristu.“
Twardowski byl překvapen. Právě teď v horské samotě vzpomínal často na domov a hle, před ním stojí starý vychovatel, který mu snad může říci, jak žije jeho otec. Léta letoucí se k němu nehlásil, ani na něho nevzpomněl. Nyní se v něm probudila touha spatřit domov a prosit otce za odpuštění, že na něho tak úplně zapomněl a svým životem mu nebyl ke cti.
„Tvůj otec,“ pravil duchovní, „se dal do služeb našeho utlačovaného národa, účastnil se odboje a slyšel jsem, že je někde ve vězení. Více ti neumím říci. Ale vidím ti na očích, že v sobě skrýváš nepokoj, a znovu tě volám k Bohu, který může zahojit tvé rány.“
Posledních slov Twardowski nedbal, kněz odešel s nepořízenou, ale sotva zmizel za skalou, poručil Twardowski, aby ho ďábel zanesl k otci. Pekelník poslechl, ale bylo již pozdě. V tu chvíli starý zeman umíral v žaláři a sotva vnímal synova slova, plná lítosti a proseb za odpuštění.
Twardowski se do Tater nevrátil, zatoužil znova po Krakově. Jeho manželka neměla odvahu se k němu hlásit, neboť manžel se objevil opět v nádherném oděvu. Umínila si, že ho vyhledá o blížící se slavnosti.
V Krakově vzpomínají každého roku vpádu Tatarů do města roku 1241 a svého osvobození. Tenkrát hlásný na věži Mariánského kostela troubil na poplach do všech čtyř úhlů světa, aby Poláci z okolních obcí přišli ohroženému městu na pomoc, ale jeden Tatařín si tak dobře namířil, že mu šípem proklál hrdlo. Od té doby zní vytrubování hlásného při každoroční slavnosti přerývaně. Některý mladý Krakovan se přestrojí za Tatara, jezdí po náměstí na dřevěném koni a ostatní okolo něho provádějí veselé tance. Této slavnosti nazývané „Lajkonik“ účastnil se i Twardowski. V reji se k němu přiblížila jeho manželka, ale než s ním mohla promluvit, navedl ďábel hezkou cikánku, aby Twardowského vyzvala k tanci. Čaroděj se s ní pustil do bláznivého reje a ani nepozoroval, že s ním tanečnice zamířila do dveří blízké krčmy. Sotva se octli za jejími dveřmi, pustila ho a zmizela. Zato však se objevil pekelný sluha Twardowského a příšerně se rozchechtal: „Dlouho jsem ti musil sloužit,“ skřehotal, „teď tě však mám konečně v moci. Všiml sis, že tato krčma se jmenuje Řím?“
Twardowski zbledl. Před jeho zrakem se roztančila rudá písmena, skládající slovo Řím. Spatřil je na zdech, na stropě, na podlaze, a dýchala na něho peklem. Ve smrtelné úzkosti přiskočil Twardowski ke kolébce, ve které dřímalo krčmářčino dítě, právě pokřtěné, a vzal je do náruče. Držel je před sebou jako ochranný štít a prchal s ním z krčmy. Nyní se smrtelně polekala mladá matka a běžela za Twardowským, vyrvala mu robátko a ponechala čaroděje jeho osudu. Twardowski podnikl s ďáblem zlý zápas. Ten pokračoval pak v povětří.
Ďáblovy spáry svíraly čím dál pevněji vzpouzejícího se proklatce a již se zdálo, že pro čaroděje není záchrany. Náhle se však v duši kouzelníkově vynořila vzpomínka z dětských let na píseň, které se kdysi naučil snad od chůvy, i začal ji se vší vroucností zpívat. Sotva píseň dozněla, ozval se shůry rozkaz, aby ďábel od Twardowského ustoupil. Pekelníkovi nezbylo než poslechnout a Twardowski zůstal opuštěn mezi nebem a zemí.
Byl tam po celé desítky let se svou neukojitelnou žízní po probádání tajemství světa a života, i se svou touhou po věčné spáse. Hluboko dole šel život dál, pokolení za pokoleními se tam rodila i umírala, jen Twardowski se nemohl zrodit pro nebe, ani zemřít pro zemi. Zůstane viset v prostoru do soudného dne?
Jednou, když opět jeho nářek zněl širým prostorem, uslyšel tenký hlásek. Nějaký nepatrný tvoreček si sedl k jeho uchu. Byl to pavouček. Vzlétl nad zem na dlouhém vláknu a nyní se zeptal:
„Poznáváš mne? Jsem tvůj sluha Matěj, kterého jsi zaklel. Podle tvého rozkazu jsem ustavičně soukal dlouhou nit a teď vím proč: abych se na ní jednou mohl vznésti k tobě a říci ti, že jsem ti zůstal druhem.“
Twardowski byl hluboce dojat. Poděkoval pavoučkovi a zeptal se, co se děje na zemi.
„Ach, milý pane, ani se neptej,“ odpověděl sluha, „a buď rád, že dole nejsi. Je tam zle. Lidé vedou ukrutné a dlouhé války a národ chystá národu jen otroctví a neštěstí. Kdo má moc a bohatství, ten vládne, nemilosrdně vládne nad chudáky. Nechtěj se vrátit na zem do všeho bahna, ve kterém se lidstvo dusí. Už dávno bych ti byl rád řekl na útěchu, co ti pravím dnes, ale kdykoliv jsem se chtěl vznésti za tebou, vždycky se mé vlákno přetrhlo a já jsem spadl a znova soukal svou nit. Teď již musím zpátky, ale vrátím se, až dole nastanou lepší časy.“
Twardowski pak viděl, jak se po nitce spouští do hloubky a mizí v ní. Sluha se domníval, že svého pána potěšil, ale mýlil se. Všechna bolest světa jako by se byla usadila v nešťastníkově srdci. Nyní zapomněl na vlastní neblahý osud a volal k Bohu o smilování pro trpící lidstvo.
Léta plynula a Twardowski bušil na brány nebes ustavičnými prosbami již ne za sebe, ale za jiné. I stalo se konečně, že uslyšel znovu pavoučí hlásek:
„Ó pane, můj milý pane, přicházím ti říci, že na zemi se všechno úplně změnilo. Lidstvu přišlo jaro. Střásá staré okovy, boří žaláře, zahodilo meče a jeho touha se vzpíná po světle pravdy a po dobru.“
Twardowski zajásal. Nyní, když jeho modlitba za člověčenstvo byla slavnostně vyslyšena, zvedla se v jeho srdci pevná naděje. Na vyšší pokyn rozletěla se duše Twardowského do nebes a jeho tělesná schránka spadla k zemi v podobě uschlého lupínku.