Vznik Tarnovic
O tom, jak bylo založeno město Tarnovice v Horním Slezsku, vypravuje pověst pohádkového zabarvení.
Okolí bývalo lesnaté a plné, plničké bařin. Nepatrná vesnička Staré Tarnovice se v nich zrovna utápěla. Tam, kde byl postaven v pozdějších Tarnovicích dřevěný kostelík, rozkládala se do šíře i do dálky rozsáhlá mokrá louka, zarostlá ostřicemi, a v jejím středu vyrostla mohutná prastará borovice. Byla stále opuštěna, ani človíček si nikdy neodpočinul pod její korunou, protože všichni z okolí od malička slýchali varování, aby si v té končině dávali pozor, že pod borovicí provozují své rejdy strašidla všeho druhu. Ovšem bahnitá půda kolem stromu sama stačila nahánět hrůzu. Nejeden pasák plakal, když se mu tam zatoulala kráva: každá zabředla do bahniska, propadla se a bez pomoci utonula. Jednou i nějaký chlapec se odvážil k borovici nedbaje výstrah – a zůstal v močále. Zle zaplatil dětskou zvědavost a nerozvážnost. Lidé tvrdili, že hocha stáhli do hlubin skalní mužíčkové.
Sedlák Rybka z okolí také slýchával, že pod starou borovicí se dějí podivné věci. Když se o tom doma začalo za zimních večerů, jeho děd k tomu dodával: „Pod tím stromem leží v zemi veliké bohatství, mocné žíly stříbra a ty se jednou za sto let objeví. Kdo se k tomu právě trefí, a má dost odvahy, tomu kyne štěstí.“ To si Rybka dobře zapamatoval, věděli to i jiní, ale co se vypravovalo o strašidlech, zahánělo i nejsmělejším laskominy na stříbro.
Jednou pásl Rybka svá dobytčata na oné mokré louce. Užil pokojně krásného letního dne, a když se skláněl večer, pomyslil si, že jsou v tuto dobu krátké noci, že skoro nestojí za to, aby hnal domů, a že se může zas jednou vyspat u dobytčat pod širým nebem.
Jaká to byla jasná, kouzelná noc! Nejprve ji mírně prozářily hvězdy, potom zamodralé měsíční světlo. Úplněk stál nad borovicí, takže sedlák mohl dobře rozeznat každou její větev. Dokonce i stébélka trávy u jeho nohou byla zřetelná jako za dne a Rybkovi se zdálo, že za tak jasné noci vůbec ještě v životě venku nebyl – a přece za jinošských let pár nocí přespal pod oblohou! Sedlák přemýšlel, uvažoval, potom se mu myšlenky kalily a mátly; usínal. Náhle byl z polodřímoty vyrušen. Něco se mu zamíhalo pod nedovřenými víčky, a zas, a zas. To vyskákala pod borovicí světýlka a nebyla to skupina bludiček – zář vycházela z lucerniček, jimiž mávala drobná stvořeníčka – vousatí mužíčkové. Vypadali, jako by panáčky pro děti převlékl někdo za havíře. To jsou tedy skalníčkové, o kterých slýchával...
Rybka se nehnul. Pozoroval, co bude dál. Sotva se odvažoval dýchat. Havířkové začali rej okolo kmene starého stromu. Když ustali v tanci, postavili lucerničky na zem, chopili se drobounkých kladívek a k Rybkovu sluchu doléhá ťukání. Za chvilku se u paty borovice něco krásně do běla třpytí. Není pochyby – jsou to hromádky stříbra. Sedláka posedla touha, aby si všechno to bohatství zblízka prohlédl. Už se chystal, že se polehounku připlazí blíž, ale vtom na něho padla nepřemožitelná ospalost. Za chvíli sedlák spal jako nemluvně.
Probudil se, když mu sluneční paprsky padly do tváře. Vyskočil rovnýma nohama, všecko si okamžitě připamatoval. Louka ležela před ním orosena jako jindy, hromádek stříbrně se lesknoucích pod borovicí nevidět, ale sedlák má přece tisíc chutí se pod strom podívat. Jak jen to narafičit, aby to nezaplatil životem? Je tam hluboká bařina a Rybka je rád na světě; jeho žádostivost po stříbře není tak mocná, aby se bez rozvahy řítil do nebezpečí. Hnal potom domů, nikomu slova nepověděl, ale den co den chodíval na kraj louky, pásal tam a hledíval žádostivě k jejímu středu, k stařence borovici.
Jednou ho začaly zlobit krávy. Zvířata, jindy poslušná, najednou nechávala pastvy a namířila si přímo k borovici. Sedlák je volal, vábil zpátky, ale krávy jako by neslyšely, ani se neohlédly. Má tam Rybka jít za nimi? Ještě jednou zkusil volat, jak nejvábněji uměl, div své Stračky a Plavky neprosil, aby se vrátily, ty však se už dostaly do blízkosti borovice, řvou tam jako pominuté, lítají kolem stromu a dokonce rohy ryjí do země. A kupodivu: neklesají do bahna! Pěkně si tam provozují své jako na stole za ohlušujícího řevu. Co se to s nimi děje? Sedlák nepoznává svá mírná dobytčata a je ze všeho dost zmámen. Ještě chvíli divoké skoky a bučení – potom náhle ticho. Kravky se upokojily a již se samy poslušně vracejí ke svému hospodáři. Sedlák si je spokojeně hladí, dobrácky jim domlouvá, poplácává po hřbetech – a najednou vidí, že se jedné kravce něco třpytí na rozích. Kousky do stříbrna lesklé rudy. Sedlák je pečlivě sundal, zabalil do hadříku, a když přihnal z pastvy, vypravil se do Bytomě ke zkušenému horníkovi.
„To je stříbrná ruda, leštěnec olověný,“ řekl hned horník a ptal se, kde ty kousky našel. Už nazítří přišli pod borovici beze strachu havíři a začali kopat. Brzy narazili na mocné žíly vzácné rudy. Okolní les byl vykácen, dal své dřevo na roubení štol, padla i stará borovice a na jejím místě byla zbudována prostá dřevěná svatyně. Okolo ní si havíři postavili své příbytky a to byl počátek nynějšího města Tarnovic.