Vévodovy ořechy
Onoho času, když markrabě Karel urovnával české věci za svého toulavého otce Jana Lucemburského, odebral se r. 1342 do Vratislavě, aby si dal od slezských knížat slibovat věrnost. Dne 1. července toho roku se k němu dostavil také kníže Václav Lehnický a jménem svého bratra Ludvíka uznal svrchovanost české koruny nad knížectvím lehnickým. Tento Ludvík, za něhož sliboval, se stal později zapřisáhlým nepřítelem husitů a spojoval se proti nim s Vratislavskými a Svídnickými. Podařilo se jim sice způsobit husitům některé škody, ale když se na ně r. 1430 husité pod vedením Prokopa Holého vypravili, prchali neslavně domů.
Přítelem proradného císaře Zikmunda však Ludvík Lehnický zůstal, navštěvoval ho v Uhrách a tam si také vybral nevěstu Maďarku. Když ji uložil do hrobky, jel zase do Uher ke dvoru. A že se rád honosil svým bohatstvím, vzal si do hlavy, že tentokráte pozve císaře se všemi kurfirsty ke svému stolu. Ani mu do hlavy nevstoupilo, že by mohl pyšný císař odmítnout, i konal již porady se svým kuchmistrem, co vše připravit, aby vznešení hosté odcházeli spokojeni. Zásoby nejvzácnějšího vína a všelikých pochoutek se nosily do sklepů domu, kde kníže bydlil, chystala se masa i sladké konfety, všechno – předčasně. Císaři nebylo vhod, že by měl poctíti svou přítomností domácnost slezského knížátka, jak ho v duchu jmenoval, i navrhl, aby raději vévoda přišel s kurfirsty na hostinu na hrad. To Ludvíka proti Zikmundovi rozjeřábilo. Prý ke dvoru za nic nepůjde a provede svou, kurfirsty pozve a císař ať sedí na svém hradě, když se mu tak líbí.
Přišel den, kdy kuchmistr s celou četou kuchařek a kuchtíků měli začít přípravné práce, roztopit pod kotly, ale – neměli čím. Spolehli se, že dříví snadno opatří, a zatím kuchmistrovi nezbylo než dát se ohlásit u vévody a povědět, co se stalo: císař vydal přísný zákaz, že nikdo v celé Pešti nesmí prodat vévodovi a jeho lidem ani polínko dříví.
„Ne, ne, nikdo nám opravdu nic neprodá,“ naříkal neblahý posel. „Všichni se bojí císařova hněvu.“
Dobrá rada byla drahá – ale co si vévoda vzal jednou do hlavy, od toho neustoupil, byl to nepoddajný tvrdohlavec. Však císaři ukáže!
„Poslouchej,“ povídá kuchmistrovi, „viděl jsem, jak vezli do trhu několik vozů vyloupaných ořechů. Ty koupíš a těmi zatopíš.“
„Ale to bude drahé topeníčko,“ upozornil kuchmistr.
„Ať stojí, co stojí, kup a top,“ zněla odpověď, vévoda vyklopil zlaťáky a provedl svou. I byl rozdělán veliký oheň navzdory císaři přímo na náměstí a na něm se vesele vařilo, smažilo a peklo, až vůně pálených ořechů a připravovaných pokrmů vála daleko ulicemi a snad i do oken císařské rezidence. V Pešti se dlouho vypravovalo, kolik lidí se tehdy zadarmo najedlo, a jak pozvanému panstvu i těm, kdo se přiživili, chutnalo. Všichni se věrovali, že jakživi neměli v ústech lepších jídel, než byla ta, která byla připravena nad ořechovými plameny. Jen ořecháři litovali, že takového dobrého obchodu hned tak neudělají.