O caru Lazarovi
Léta, kdy české země se těšily požehnání míru pod vládou Karla IV., byla léta, kdy na Balkáně vedl car Štěpán Dušan Silný několik válek a stal se nejmocnějším srbským vládcem, ale osvědčilo se na něm, že kdo mečem zachází, mečem schází. Nezemřel sice přímo v boji, ale když vedl bojovnou výpravu proti Cařihradu. Jeho syn a nástupce Štěpán Uroš V. byl zabit na lovu a ten, kdo ho dal o život připravit, vladařil pouze čtyři roky. Jmenoval se Vlkašin a zahynul v bitvě proti Turkům roku 1371. Srbové očekávali, že na trůn se dostane jeho syn Marko, ale nestalo se. Lazar, nový vládce, byl sice z královského rodu Nemanjičů, ale Marko zůstal pouhým králevicem, to jest královým synem.
Srbský lid si zvláštní nástupnictví vykládal jinak, než stojí v kronikách. Zařídil to prý car Štěpán. Lazar prý na jeho dvoře sloužil a za mládí pásal kozy. Car si všímal, že mládenec má takový rozum, že by se hodil za cara spíš nežli jeho synové, i začal přemýšlet, jak by mu pomohl na trůn. Jednoho dne obsluhoval jako obvykle cara v jídelně prizrenského hradu, naléval mu vína a pokaždé přelil číši. Carovi se zdálo, že to sluhu nemrzí, naopak že se naň dívá nějak vyčítavě.
„Co se s tebou děje, můj věrný sluho Lazo?“ ptá se car, „pověz mi pravdu: proč mi číši vždycky přeliješ a tak divně na mne hledíš? Zhubeněl ti koník? Ošumělo tvé roucho? Nemáš dost peněz? Čeho se ti na mém dvoře nedostává?“
„Povím pravdu, care,“ odpověděl sluha, „ale buď mi milostiv! Nezhubeněl můj milý kůň, šaty mi nezvetšely, peněz nemám nedostatku. Mám na tvém dvoře všeho dost, ale jedno mi leží na srdci. Všechny sluhy, i ty mladší, než jsem já, jsi už dávno oženil, protože ti lichotili. Já jsem ti nepochleboval, mne oženit nechceš, dokud jsem mlád a hezký.“
„Ó Lazo, můj věrný sluho,“ usmál se car, „tebe nemohu oženit s husopaskou nebo s děvečkou. Hledám ti ušlechtilou dívku a sobě dobrého přítele, který by sedal po mém boku, s nímž bych píval chladné víno. Ale poslyš: Já jsem ti už hezkou dívku vybral i sobě dobrého přítele. Poradil mi moudrý stařec Jug-Bogdan. Dostaneš Milici, jeho nejmladší dceru, sestru devíti Jugovičů. Stařec mi vybral v tobě přítele, ale byl jsi a dosud tě tu mám jako sluhu – Jug je z panského rodu a nedal by svou dceru sluhovi. Já se však už postarám, abys Milici dostal. Až jednou usnu spánkem spravedlivých, zdědíš po mně carskou korunu a žezlo a budeš s Milicí carovat v Kruševci.“
Lazar se zaradoval, ale když poděkoval za milost, namítl, že se nesluší, aby se stal panovníkem. Car však trval na svém a pokračoval:
„Zítra je sobota, po ní velikonoční Boží hod. Budeme-li živi a zdrávi, přivstaneš si, jak se venku ozvou první ptáci, ustrojíš mi mého koně siváka, na nádvoří odevzdáš jiným sluhům a pospíšíš do hradu. Vyhledáš mi roucho, v kterém chodívám na bohoslužby, přistrojíš mě a já pojedu, abych se účastnil shromáždění křesťanského lidu. Ty zůstaň doma, pomůžeš mi s koně a dovedeš k tabuli. Zatím se venku strhne vřava. V tu dobu jezdívá starý Jug z lovu, s ním jeho synové, devět Jugovičů. Ty pochytíš Jugova koně za uzdu, a toto mu řekneš:
„Zlatá brado, starý Jug-Bogdane, pozdravuje tě starý car Štěpán a vzkazuje, že by chtěl tobě i tvým synům nabídnout vína. Hosty přivedeš. Jug-Bogdana posadíš po mé pravici, Jugoviče podle věku a počneš podávat číše. Až se napijeme, začne Jug o lecčem rozprávět: o tom, jak je který junák dobrý v boji, o tom, co je psáno v starých kronikách. Až spatříš, že Jug pije druhou číši, pospíšíš do věže a z mé komnaty přineseš onu vzácnou zlatou číši, kterou jsem koupil za mnoho peněz od mladinké zlatnice. Naliješ do ní červené víno a podáš Jug-Bogdanovi. Ten se jistě zamyslí, čím by tě obdaroval, a já mu připomenu Milici.“
Poručeno, vykonáno. Zatím kdy Jug upíjel z druhého poháru, přišel hovor na stará proroctví a Jug podle kronik zjistil, že přijde čas, kdy nebude pšenice ani květů v poli ani včel, že ustydne láska mezi lidmi, takže kmotr kmotra bude honit před soud a bratr vyzývat bratra do zápasu. Než se skončil rozhovor o zlé budoucnosti, už tu byl Lazo se zlatou číší, naplnil ji vínem a podal hostu. Jug-Bogdan však ji jen tak držel v ruce, neupíjel.
„Milý otče, proč nepiješ víno ze zlatého poháru, který ti podal ke cti Lazo?“ tázali se synové.
„Děti mé, devět Jugovičů,“ začal zvolna vysvětlovat Jug, „je snadno vypít pohár vína, ale nesnadno vymyslit, čím bych obdaroval Lazu. Peněz má u cara, kolik srdce ráčí, sukna víc než třeba, koní výběr.“
Mládenci se zastyděli, že si otec neví rady, jak by se zavděčil carovu sluhovi, že mu snad zůstane dlužen.
„Snadno obdaruješ Lazu, otče,“ vyhrkl pyšně jeden z Jugovičů, „máme přece cvičené sokoly a sobolí čapky se zlatými pery.“
„Chcete-li mého Lazu obdarovat,“ ozval se sám car, „nedávejte mu sokoly ani čapku se zlatým perem, toho má u mne dost. Dejte mu raději Milici, pěknou pannu za manželku, já mu zanechám carskou korunu a budou z nás přátelé.“
Sotva rada dozněla, Jugoviči vyskočili s tasenými šavlemi a hnali se na Lazara. Jen tak tak že stačil vyrazit ze dveří a zamknout za sebou. Junáci rozzuřeni, že by měli dát svou krásnou sestru za ženu sluhovi, tasili zbraně na samého cara.
„Probůh, ne tak, synové,“ vzkřikl Jug-Bogdan, „zahubíte-li cara, uvalíte na sebe těžkou kletbu.“
„Vezměte staré knihy s věštbami, jak o nich hovořil prve Jug-Bogdan, hledejte, za koho se provdá Milica a kdo po mně ponese carskou korunu. Nenajdete-li tam Lazarova jména, zabijte nás oba.“
I klesly Jugovičům paže, zbraně zasunuli do pochev a čekali, až sluhové donesou starobylé folianty. Jug-Bogdan našel proroctví a pokýval šedivou hlavou:
„Už není jinak, Lazar dostane Milici a bude s ní carovat v Kruševci.“
Odprosilo tedy devět Jugovičů cara Štěpána, zavolali Lazara Nemanjiče a Jug-Bogdan jej obdaroval tisíci dukáty, zlatým jablkem a třemi drahými kameny na znamení, že ho přijímá za zetě. I byla potom veselá svatba, neboť Milici se ženich líbil. Car Štěpán se radoval, jako by vlastního syna ženil, ale zanedlouho se odebral na věčnost a Lazar s manželkou odjeli do Kruševce, aby se tam nový car ujal vlády.