Na Lehnici
I potomci Piastova rodu v Polsku byli raněni neblahou slovanskou vlastností, která též v rodě Přemyslovců natropila tolik zlého a zeslabovala skoro všechny slovanské státy: vzájemnou nevraživostí. Dost příčin k projevení nesvornosti dával zákon staršinství, i v Polsku vládnoucí. Údělná knížata měla poslouchati velkovévodu krakovského, činila to však nechutě a kde mohla, snažila se vymknout z tohoto závazku. Národu neprospívalo, že těchto údělných knížat bylo mnoho. Polsko tím bylo rozdrobeno. Ti, kdo dostali pod svou správu slezské kraje, přátelili se s Němci a povolávali německé osadníky. Jindřich I. Bradatý, poručník Boleslava V. Stydlivého, i jeho syn Jindřich Pobožný dokonce někdy vyháněli své vlastní poddané, aby do jejich dědin usadili Němce. Jiný z údělných knížat, Konrád Mazovský, pozval do své země dokonce řád německých rytířů, aby bojoval proti pohanským Prusům. Na Jindřicha I. Bradatého však Poláci vzpomínali rádi jako na sjednotitele Slezska a rozšiřitele země až k Vartě. Pověst o něm vypravuje, že jednou na honě zabloudil a jako by byl překročil bludný kořen, nemohl se vymotat z místa, kde bylo plno záludných třasovisek. Družina byla kdovíkde, na vévodovo úzkostlivé volání nikdo neodpovídal. I hledal dál mezi ostřicemi a sítím pevnou pěšinku, při vší opatrnosti však se mu nepodařilo, naopak vkročil na místo, kde se začal propadat do bahna. Zapadal hloub a hloub a již ztrácel naději na záchranu. I počal úpěnlivě volati k Bohu a dal slib, že vyvázne-li životem, dá v té končině postavit kostel i klášter. Sotva to vyřkl, vystoupil z nejbližší houštiny jakýs uhlíř, podal vévodovi hřeblo a tak jej dostal na pevnou zemi. Vévoda padl na kolena a děkoval nebesům, potom se jal ohlížeti po svém zachránci, aby jej bohatě odměnil. Uhlíře však nebylo. Zmizel, jako by se byl do země sám propadl.
Vévoda dal močál odvodnit, kus lesa vymýtit a roku 1203 položil základní kámen k stavbě. Voda, která se držela dříve v půdě a tvořila v ní mokřiny, byla svedena do studánky za oltářem nového kostela. Stavba rostla, už i klášter byl vybudován, ale místo bylo ještě bezejmenné. I tázal se vévoda jednoho dne jeptišek, jež v novém klášteře hodlal usaditi, potřebují-li ještě něčeho.
„Nám třeba nic,“ odpověděly, i dáno prý místu jméno Třebnice. Tam, kde dříve byla lesní pustina, nastal živý ruch, poutníci přicházeli a založili osadu. Také okolí Třebnice bylo osídleno a po okolních pahorcích bylo rozseto na padesát rytířských hradů nebo tvrzí. Až se tomu ve Slezsku divili a nějaký čtverák našel pro to žertovné vysvětlení.
Čert prý si jednou udělal zábavu: nastrkal všechny šlechtice do pytle a táhl je po břehu Odry. Rytířům se ovšem v pytli nelíbilo, i snažili se dostat se ven. Když je čert vlekl po třebnických vrších, podařilo se jim udělat do měchu díru, mnoho jich vypadlo a již zůstali, kde byli – každý si zřídil sídlo na Třebnicku.
Vévoda Jindřich I. Bradatý si kraj velmi oblíbil, přál klášteru a vyslovil rozkaz, až jednou umře, aby ho v třebnickém kostele pochovali. Také jeho žena vévodkyně Hedvika měla Třebnice ráda – vždyť tam byl zachráněn muž, kterého věrně milovala. Občas mívala o něho starosti. Znala jeho lásku k lovu a věděla, že podobná příhoda, jaká se mu stala na Třebnici, se může opakovat. Opravdu byl vévoda ještě jednou na honu v nebezpečí. Lovil v překrásných hvozdech u Frankensteinu – bylo to na podzim roku 1220 – a spatřil medvěda. Byl to chlapák, starý mrzout. Takoví bývají nejzuřivější. Snad se vévodovi přece jen chvěla ruka, jeho kopí zvíře minulo. Než mohl vytasit meč, medvěd skočil na útočníka a strhl ho s koně. Vévoda se již viděl rozdrcen v příšerné náruči silné šelmy, v rychlosti však opakoval, co učinil u Třebnice – dal slib, vyvázne-li, že na tom místě dá vybudovati kapli ke cti sv. Petra a Pavla. Vtom kdosi zasáhl. Nějaký myslivec včas přiskočil jako šíp, chytil odvážně medvěda za pracky, jimiž už už svíral vévodu Jindřicha, a ten mohl sáhnout po meči.
Tentokráte vysvoboditel nezmizel. Byl za svůj hrdinný a obětavý čin povýšen do šlechtického stavu a dostal celou okolní krajinu. Založil tam dědinu a podle pracek ji pojmenoval Pracan. Jeho potomci užívali znaku kopí a zkřížených medvědích tlap, nad erbem pak výzdoby v podobě dvou medvědů.
Osm let po té události trhlo na vévodu potřetí zle. Týž Konrád Mazovský, který pozval do své země řád německých rytířů, se mu stal nepřítelem a ve srážce u Skály a Meziboru jej porazil. Vévoda Jindřich byl zajat a dopraven do Plocku v Polsku.
Zpráva o prohrané bitvě a vévodově zajetí způsobila na Lehnici zděšení. Kněžna Hedvika však neupadla v neplodný nářek – hned se vydala na cestu, aby manželovi pomohla v neštěstí. Nedbala, že sama se vydává v nebezpečí. Myslila jenom na Jindřicha a přijde-li včas, nezahubí-li ho Konrád dřív, než mu ona vyžádá milost. Vypravuje se, že jednoho dne nocovala tam, kde je nyní jeden z nejstarších hornoslezských kostelů sv. Hedviky – u Plesu. Když se po neklidné noci probudila, ranní slunce ozařovalo líbezný lučinatý kraj i na jihu modravé pásmo Beskyd. Krásně, krásně bylo kolem smutné poutnice, ona však tím lítostivěji myslila na chotě, který se nemůže těšit z pohledu na volnou přírodu ani ze sluneční záře. Je někde pod zemí, v kobce, kam snad ani paprsek nepronikne. I dala tentokráte slib ona – dostane-li se její muž na svobodu, že kostelík bohatě obdaruje. A nebesa potřetí vyslyšela. Vévoda se šťastně vrátil do svého domova.
Jak se starala Hedvika o Jindřicha, tak se staral vévoda o ni. Také mu dělala starostí dost. Byla velmi zbožná a v duchu své doby se snažila sloužit Bohu nejen dobročinností, ale také nadmíru odříkavým způsobem života. Když svého manžela obdařila třemi syny a třemi dcerami, prosila ho, aby ji zbavil manželských povinností, že by ráda zbytek života věnovala jen Bohu. V přítomnosti biskupově dostala svolení a vévoda ji následoval s podivným slibem, že se do smrti nedotkne nůžkami svých vlasů ani vousů – odtud v historii jeho jméno Bradatý.
O zbožnosti a dobročinnosti vévodkyně Hedviky se vypravují četné příběhy. V Třebnici, kde je nyní kříž a kamenná socha Hedvičina, je pět hliněných, kameny obložených „stolů“. Tam prý vévodkyně třikráte do roka chystala okolní chudině nadílku: mouku, chléb, hrách, sůl, obilí i zvěřinu. Nuzní by byli pro ni do ohně skočili. Pamatovali si každé místečko jejím pobytem posvěcené a dávali jim po ní jména. Kdo přichází do Vratislavě k Třebnici, má před sebou při samém městě pahorek, odkud se otvírá rozhled po okolí do dálky a do šíře. Tam prý vévodkyně, putující ráda pěšky z Lehnice, odpočívala. I dostalo to návrší název Hedvičin odpočinek a po čase byla na něm zbudována kaple.
Tam, kde vévodkyně nestačila zmírnit lidskou bídu, přimlouvala se u jiných, nejčastěji ovšem u svého manžela. Podpory pro chudé prý tak často vkleče vyprošovala, až měla kolena ztvrdlá. Snad proto, že z vlastní zkušenosti poznala, jak těžké úzkosti zakoušejí ti, kdo mají někoho ze svých milých ve vězení, leželi jí na srdci zvláště vězňové. Mívala starost, aby nebyli trestáni nevinní, a s mateřskou láskou se věnovala hlavně těm, kdo se sice provinili, ale svého činu upřímně želeli. Jednou se stalo, že byl nějaký nešťastník omylem odsouzen a popraven dřív, než mohla vévodkyně Hedvika něco učiniti na jeho záchranu. Od rána se jeho bezduché tělo houpalo na šibenici, probudilo se však k životu na úpěnlivé prosby Hedvičiny.
Jindy seděla paní u krbu s modlitební knihou v ruce, ale únava ji přemohla a dřímota jí zamkla víčka, dřív než mohla knihu odložit. Sklouzla jí s klína – a padla rovnou do plamenů. Jak zašramotila, vévodkyně se vzbudila a strnula. Tehdy se knihy rozmnožovaly jen opisováním, každá znamenala mnoho práce i peněz, bývaly zdobeny ručními malbami a ztráta takové věci bývala sotva nahraditelná. Hedvika hmátla rychle do krbu a hle – kniha nebyla ani trochu poškozena.
Jak se otevřelo jaro, vévodkyně se na hradě nezdržela. Putovala sem tam jako obyčejná poutnice, v prostém oděvu, aby ji nepoznali, aby ji nehostili. O to nestála. Přicházely však chvíle, kdy by byla lidského přispění a pohostinství potřebovala a právě proto se jí ho nedostalo, že ji lidé nepoznali. Jednou za horkého letního dne přišla do dědiny umdlena, uprášena, žízniva. I zaťukala na dveře prvního stavení a prosila, aby jí dali napít. Nadála se, že žádost bude najisto splněna a hle – ani s ní nemluvili, dveře jí přibouchli před nosem. Šla do sousedství – stejná nevlídnost ji uvítala. A když se totéž opakovalo i dál, neudržela se vévodkyně a nahlas se podivila tvrdosti srdce tamějších lidí.
„Ale my nemůžeme rozdávat kdekomu vodu,“ řekli jí, „nemáme v obci studně ani studánky a dešťová voda, kterou si nachytáme, nám nestačí. Sami trpíme žízní.“
„Ach, to je něco jiného. Nemáte-li vody, pomohu vám k ní,“ řekla poutnice a otočivši se, ukázala na blízké místo se slovy:
„Tady kopejte. Neukáže-li se vám voda zde, nenajdete ji nikde jinde.“ S nedůvěrou se chopili občané motyk a lopat. A hle – netrvalo dlouho, narazili na spodní vlhkost. I kopali s větší chutí dál, až jim pod nástroji vyprýštil pramen. Zatím zvěděli, kdo byla poutnice, která jim vzácnou radu dala, a na její památku byla studna nazvána Hedvičinou.
Vévodkyně byla obdařena prorockým duchem a to je dar, z něhož nebývá vždy potěšení. Synu Konrádovi předpověděla náhlou smrt, a když ve snách spatřila také druhého syna Jindřicha, jak spěchá do nebe, tušila, že ho nepřežije. Jindřich byl dědicem jejího ducha, nerada by ho byla ztratila, ale vědouc, že ničeho nezmění, připravovala se raději, aby tu ztrátu statečně nesla.
Její tušení nabylo jasnější podoby, když proskočily zprávy, že se od východu žene tatarské nebezpečí. Tataři postupovali z Ruska úžasně rychle a právě ten chvat obávaných zhoubců budil největší zděšení.
Pajdar, synovec mocného chána Batu, vyrazil po velikém vítězství nad Rusy u Kyjeva k západu a postupoval vítězně. Na Popeleční středu – 13. března roku 1241 – dobyl Sandoměře a lámal každý pokus Poláků, aby ho donutili k návratu. Když se blížily tatarské voje ke Krakovu, nikdo se nenadál, že toto památné město padne tak záhy do jejich rukou. Od Krakova postupovali pustošitelé k Ratiboři. Tehdy vévoda Měšek dal spáliti most přes Odru, dobře obsadil hrad, ale nezůstal tam. Zvěděv, že vévoda lehnický Jindřich II. Pobožný shromažďuje hlavní sílu vojska u svého sídla, odtáhl mu na pomoc.
V Ratiboři měl velení zámecký purkrabí Bartak Lasata. Tin-fu, vůdce Tatarů, vzkázal obleženým, že si přeje, aby se vzdali na milost a nemilost, a na znamení, že nikoho šetřit nebude, dal nad svůj stan vztyčit černou korouhev ohavnými figurami pomalovanou. Lasata odmítl jeho návrh. Tatarské vojsko tedy dostalo rozkaz, aby zlezlo hradební zdi. Pokoušeli se o to se vší sveřepostí, ale Ratibořští je zasypali deštěm střel. Jedna trefila Tin-fua a tím se město zachránilo. Naříkajíce odtáhli Tataři od hradeb a bezhlavou mrtvolu svého velitele odnášeli s sebou. Namířili si k Vratislavi. Purkrabí Lasata poručil, aby Tin-fuova hlava byla na výstrahu Mongolům přibita šípem na hradní bránu. Po návratu vévody Měška byla sňata a zazděna do výstupku hradní kaple, ale její obraz byl na omítku namalován. Má-li se prý na hradě přihodit neštěstí, otvírá se zeď a Tatarova hlava se koulí k nohám toho, kdo je ohrožen. Hradní čeleď chodívala mimo to příšerné místo jen s modlitbou na rtech. Po čase byla namalovaná hlava nahrazena kamennou a je tam podnes.
Tak dobře jako Ratiboři nevedlo se však jiným slezským městům. Když ani Vratislav se Tatarům neubránila, padl strach na všecky.
Vévoda Jindřich II. byl švagrem českého krále Václava I., měl za manželku jeho sestru Annu. Václav spěchal Jindřichovi ku pomoci, ale Tataři byli mnohem rychlejší. Na Lehnici se řítilo nebezpečí tak chvatně, že vévoda ani nevyčkal konce bohoslužeb. Vévodkyně Hedvika, ač věděla, že jejího syna čeká porážka a smrt, ani slovem ho nezdržovala od konání povinnosti. Když Jindřich vyjížděl, spadla s chrámové věže taška a tak tak že mu nerozpoltila hlavu. Všichni v tom viděli výstrahu a radili, aby se vrátil, ale Jindřich nedbal znamení. Jeho vojsko rozmnožily také řady německých rytířů – nebezpečí se hrnulo nejenom na západní Slovanstvo, nýbrž na celou Evropu a v takové chvíli velmistr neváhal spojiti své síly s Jindřichovými.
U Lehnice, kde je nyní obec Wahlstadt, se rozpoutala bitva. V křesťanském vojsku se našli zrádci a jejich vinou polské voje zakolísaly. Vévoda Jindřich spolu s velmistrem řádu se pokusili napravit chybu a zdálo se, že budou mít úspěch, ale v rozhodné chvíli vztyčili Tataři proti nim korouhev, která všecky polekala. Byl na ní ležatý kříž a na konci žerdi bradatá lidská hlava, z níž prý vycházel nesnesitelný puch a jedovatý dým. Ten se rozlézal po bojišti, dusil a zahalil pohyby nepřátel, takže křesťanští bojovníci nemohli vidět, odkud Tataři chystají nové útoky. Někteří účastníci bitvy byli tak zděšeni, že později se dušovali, že Mongolové měli mezi sebou hadí potvory, chrlící z tlam oheň a jed. Ve vsích kolem Lehnice se však správněji vykládalo, že pohané neměli ani skutečné lidské hlavy ani živé plazy, nýbrž jakýsi válečný stroj na kolečkách a ten měl na zastrašenou bojovníků vpředu uměle vyřezanou hlavu ohavné podoby. Buď jak buď, u Lehnice se jim podařilo vnésti zmatek do řad slezského vojska a proraziti řady. Jindřich II. Pobožný utrpěl strašlivou porážku a jeho mrtvola zůstala na bojišti vedle tisíců a tisíců jiných věrných, kteří s ním položili život za záchranu Evropy. Tataři uřízli nešťastnému vévodovi hlavu a hodili ji do Košvického jezera. Také ostatní mrtvoly byly pohany znetvořeny – byly jim uřezány boltce a poslány v devíti pytlích Batu chánovi, aby viděl, jak velikou porážku jeho lidé způsobili křesťanům. Po bitvě bylo mnoho slezských osad načisto zhubeno a vypáleno, mezi nimi Pracan, ten byl však – jako i některé jiné – znovu zbudován od kamene.
Byla zpustošena i Zlatá Hora. Tam byl před tatarským vpádem velký rozkvět obce, v dolech prý pracovalo na půltřetího tisíce horníků. Před vpádem Tatarů dal vévoda Jindřich rozkaz, aby opustili svou práci a šli na pomoc. Pod velikým kamenem prý tedy zakopali nástroje, oblékli vojenské kabátce a vytáhli. Hrad obsadili obránci. Po bitvě u Lehnice přitáhli vítězní Tataři a marná byla obrana Zlatohorských – byli zdoláni a pobiti. Jen sedm jich prý zůstalo naživu a ti byli odsouzeni k smrti hladem. Tataři je zavřeli do tajné jizbice ve věži kostela a zazdili je. Když se v 15. století blížili k městu husité, měšťané se před nimi chtěli skrýt do chrámu a hledali v něm nejjistější úkryt. Uhodili přitom na tajnou komnatu, otevřeli ji – a našli sedm mužů v rytířském obleku, ponořených do hlubokého spánku. Když se probudili, a zvěděli, že jejich spánek trval dvě stě let, žasli a jali se děkovati Bohu – a zmizeli. Od té doby se jejich zvláštní ložnici říká „komora sedmi spáčů“.
Hůře než s těmi sedmi vyvolenými bylo s horníky po bitvě u Lehnice. Málo se jich z nešťastné řeže zachránilo a ti se společně uchýlili k Bolkenhainu. Na jakési louce se jim podařilo ubránit se loupeživé tatarské četě, ale když se vrátili domů, čekal je veliký smutek. Jejich město bylo zpustošeno, doly, které dal vévoda Jindřich pokrýt kamennými deskami, aby je nepřátelé nenašli, byly sice neodkryty, ale důlní stavby byly zničeny ohněm. Co však bylo nejhoršího – město bylo prázdné. Obránci na hradě pobiti, z těch nenašli nikoho – ale obyvatelstvo ve městě padlo do tatarské moci a bylo zavlečeno až do nitra Asie.
Už cestou ti chudáci chápali, že svou domovinu nikdy nespatří, ale konečně se smířili se svým osudem. Jak žili, tak žili. Než se ve službách tatarských pánů dočkali smrti, vykonali užitečnou práci. Chytří Tataři jim poručili, aby hledali kovy, a Slezané skutečně prý odkryli rudy na Sibiři a stali se zakladateli severoasijského hornictví a hutnictví.
Ani nevěděli, že nejsou docela zanecháni svému osudu, že se roku 1253 obětavý mnich Ruisbroek vydal za nimi na nebezpečnou pouť. Došel až za Kaspické jezero, ale když se mu nepodařilo odkrýt ani nejmenší stopu po nešťastnících, vrátil se. Nemohl tušiti, že jej dělí od zajatců vzdálenost měsíčního pochodu.
Zatím kdy odcházeli obyvatelé hornického města do zajetí, z něhož nebylo návratu, prožívala jejich domovina těžké dny. Král Václav I. byl v osudný den od bojiště na pouhý den cesty vzdálen. Doufal, že dostihne Tatary a potrestá je za jejich zločiny, Tataři ho však nevyčkali. Lehnice tím byla zachráněna – tatarské voje, zemdlené krvavou bitvou, si netroufaly svésti novou bitvu s českým vojskem, i pustili se ke Kladsku. Chtěli se vedrati do Čech, ale když našli průsmyky zatarasené, obrátili se na Moravu.
Vévodkyně Hedvika tedy přežila ztrátu milovaného syna, jak tušila. Na místě, kde padl, dala vystavět benediktinský klášter a vyhověla prosbě své snachy Anny, aby tam byli povoláni mnichové z Čech. Přišli z Opatovského kláštera. Vévodkyně navštěvovala často synův hrob i Třebnici, kde byl pochován její manžel, až na jedné té pouti ji zastihla smrt. Pochovali ji do Bartolomějského kostela. Když byla vyhlášena za svatou roku 1268, bylo její tělo přeneseno do nádherné kaple, jejím jménem nazvané.
VYSVĚTLIVKA:
hřeblo = náčiní k prohrabávání uhlí v peci. – Vysv. Mis.