Benešovská štika
Stará pověst vypravuje, že po smrti krále Jiřího z Poděbrad přijeli na ponuknutí patriarchy aquilejského zástupcové českých stavů do slezského Benešova východně od Opavy. Chtěli se tam uradit a připravit se na volbu Vladislava Jagellonce za krále českého. Benešovští nebyli hostům rádi. Ne že by si byli nepřáli, aby se porady konaly u nich, naopak, dělali si z toho čest – ale kde vzít potravu na pohoštění tolika příchozích, jejich družin a sluhů? Slezsko bylo válkami proti Jiřímu tak ochuzeno, jak ani nejstarší lidé nepamatovali.
V Benešově byl ovšem i mlýn a jako ve všech mlýnech scházeli se tam mleči. Přicházeli nyní víc ze zvyku na besedu, protože nebylo, co by dávali do mlýna.
„Sami nic nemáme – a toto jsou lidé mlsných jazýčků – co jim dáme?“ starali se.
„Zaplatili by dobře, ale kde to pro ně vzít?“
„Však už se proslýchá, že odtud odjedou, pozorují prý, jakou nám dělají nesnáz.“
„A to ne, to se nesmí stát,“ vyskočil mlynář Šimon Přích, „to by bylo pěkné! Jednou za čas si na nás vzpomenou, je tu významný sjezd a my je necháme odjet? Víte co, sousedé – já si je vezmu na starost.“
Mlynář mohl ovšem snadněji slíbit než ostatní, měl nejvíce ze všech, ale nevěřili mu, že by byl tak obětavý, protože právě nejmajetnější zpravidla drží měšec nejpevněji v hrsti a neradi se loučí s grošíkem. Přích však stál v slově, vymínil si jen, že se páni spokojí rybami, na rozličný způsob připravovanými. To už byla ostatně věc kuchařů.
Z mlynářova rozhodnutí měl snad největší radost jeho prášek. Byl to chlapec čiperný a již leccos věděl, oč se hoši jeho věku nezajímali. Věděl například, že tu a tam jsou ve slezských městech ještě uherské posádky, věděl, že uherští zvědové brousí krajem, a všiml si, když mlynář hovořil o tom, že mají dost peněz a za ně si získávají přátele; benešovský sjezd jim je trnem v oku a kdož ví, co a jak, skončí-li se porada jen tak hladce. To všechno prášek věděl, ale jedno nebylo známo jemu ani mlynáři Příchovi: že je mezi rokujícími v Benešově zrádce. Jmenoval se Jiří Lucký. Zavoněly mu penízky. Uherští zvědové mu slíbili, že mu dají celých dvacet tisíc zlatých, bude-li jim posílat zprávy o benešovských poradách a pomůže-li jim zjímat české pány.
Jednoho dne si mlynář zavolal svého práška a zeptal se ho:
„Chlapče, chtěl bys, aby byla zase válka?“
Hoch se podíval na pana otce udiveně – kdo by si mohl něco takového přát?
„Nu, řekni, chtěl bys, aby se zase bojovalo?“
„Ani za nic,“ vyhrkl prášek.
„Já také ne – proto hostím to panstvo, protože věřím, že z jejich porad vzejde něco dobrého pro mír. Ty pro to musíš také něco udělat.“
Prášek byl v pokušení, že se dá do srdečného smíchu – což on má také tři veliké rybníky a lesy kolem i pole?
„Vím, chlapče, že rád pomáháš rybařit – ale já bych tě potřeboval k něčemu jinému. Jsi obratný, mrštný, umíš lézt po stromech, znáš v našich lesích každou houštinku. Já bych byl rád, kdybys v lese hlídal. Mně se zdá, že čeští páni nejsou dost opatrní. Spoléhají na své družiny. Mohlo by se však leccos stát, při čem by jim ani mnoho lidí nepomohlo. Choď do lesa, ale tak, aby tě nikdo neviděl, a hlídej, kde se co hne. Kdybys něco podezřelého zpozoroval, hned přijď!“
Prášek slíbil a ještě toho dne začal svou strážnou službu. Ti, kdo lovili na udice nebo zatahovali sítě, sice se divili, co že prášek mezi ně nepřišel, když jindy tak rád pomáhal, ale v práci na hocha zapomněli. Ovšem divné bylo, že se ve mlýně objevil a zase zmizel jako voda z koše a že dokonce ani pozdě večer nebýval doma.
Byl temný červnový večer roku 1471, když prášek proklouzl vraty a hned se sháněl po mlynáři.
„Pane otče, pane otče – honem! Uhři jsou tam – víte – v té smrkové houštině u Závady, za dvorem. Slyšel jsem jejich hejtmana, když dával rozkazy. Chtějí zapálit Benešov a vzít pány do zajetí.“
„Pojď se mnou,“ vyzval mlynář hocha a cestou ho zticha pochválil, že vykonal tak dobře svou povinnost. Mířili rovnou do bytu patriarchova. Před ním a ještě před několika pány musil opakovat, co a jak, potom nastal po městečku tichý, ale čilý ruch. Nejprve bylo učiněno opatření, aby byl zajištěn zrádce. Zámek, ve kterém Jiří Lucký byl ubytován, byl odříznut od okolí silnými hlídkami, do zahrad u rybníků byli vysláni ozbrojenci. Aby nepřítel nebyl uveden do podezření, že je jejich podnik vyzrazen, vydal se mlynář jako jindy se svými lidmi na rybolov. Zatím vyšel úplněk a pěkně jim svítil na práci. Když zatáhli první síť, byla v ní štika neobyčejné velikosti, pravá rybí obryně. V hubě držela bělici. Když ji chytili, chystala se bělici pozřít a nepustila ji ani v síti. Sotva ji hodili do připravené kádě, Uhři vyrazili z houští u dvora a hnali se do městečka. Hlídky a připravené zálohy sice jich nemohly docela zdolat a zahnat, ale zeslabily útočníky a překvapily je jak náleží – uherský hejtman se nenadál, že jeho plán je prozrazen. Ve městě byla jeho porážka dokonána. Bojoval kdekdo, dokonce prý i ženy. Útočníci ustupovali a mnoho jich utonulo v bahně na břehu rybníků.
Stavové se teprve ráno dověděli, co na ně uherský hejtman z Opavy šil a kdo je prozrazoval. Jiří Lucký došel zaslouženého trestu. Ve městě se pak hodovalo a snědena vesele také ona obrovská štika.
Událost v Benešově připravila Uhry o poslední kousek přízně. Slezsko se na sněmu v Opavě jednomyslně rozhodlo pro volbu Vladislava Jagellonského, jež potom provedena v Kutné Hoře v památném Vlašském dvoře. Poselství o tom přinesla do Krakova skupina českých vyslanců, v jejichž čele přijel pan Ctibor Tovačovský z Cimburka. Zpráva o tom všem letěla Slezskem a budila radost. I v Příchově mlýně v Benešově byla uvítána s nejupřímnějším veselím. Když se král Vladislav dověděl o vlasteneckém činu mlynářově, osvobodil jeho i všechny jeho potomky od placení daní. Jistě ani prášek nevyšel s prázdnýma rukama. Městečko Benešov musilo trochu počkat, ale také ono bylo odměněno. Jeho pán Beneš z Drahotuše požádal krále, aby propůjčil Benešovu znak stříbrné štiky s rybkou v tlamě, a bezpochyby na památku boje měla být ryba namalována na rudém štítě. Tento znak dostalo městečko o velikonocích roku 1493. Zároveň dostalo právo na trhy a na osmidenní jarmark.
VYSVĚTLIVKA:
prášek = mladý mlynářský pomocník, učedník. – Vysv. Mis.