Orel vysoko létající
Toto zvláštní, honosné jméno si vymyslili Rusové pro svého miláčka – velkoknížete Dimitrije IV. Donského. Po otci Ivanovi II. Mírném mu říkali Ivanovič, přídomek Donský si musil těžce zasloužit. Když nastoupil, úpěla země stále ještě pod tatarským panstvím a navíc trpěla rozvratnou činností tverského knížete Michajla a rjazaňského knížete Olega. Ti oba ukuli plány, jak by se vymkli ze svrchovanosti velkoknížete a sledovali své ctižádostivé cíle zapomínajíce, že tím jen slouží Tatarům.
Na všech stranách rostlo rozhořčení proti cizím uchvatitelům Rusi, a tam, kde ještě trvalo tupé snášení poroby věky trvající, troufal si Dimitrij vzbudit hrdinného ducha odboje. Nejprve však musil vyřídit vnitřní nesnáze. Nebylo to snadné. Michajl dokonce, aby došel svého, samého tatarského chána požádal o pomoc. Dosáhl toho, že byl jmenován velkoknížetem, ale doopravdy se jím nestal, Dimitrij ho pokořil. Věděl, že si tím chána rozhněvá, ale co na tom? Tak jako tak chtěl už s Tatary podniknout boj.
V srpnu r. 1378 porazil s moskevským vojskem několik tisíc utlačovatelů v rjazaňském kraji u řeky Vosgy. Věděl, že chán pomstí tuto porážku, i posílal posly na všechny strany, nabádal všechny ke zmužilosti a sám se svým bratrem Vladimírem Andrejevičem „zostřil srdce mužností“.
Ve velkém Novgorodě se rozhoupaly zvony „věčové“, ty, které svolávaly Novgorodčany na sněmy, u chrámu svaté Žofie se kupily hloučky mužů a rostly v zástupy; v nich se pak ozývala výzva:
„Je třeba, bratří, spěchat na pomoc velikému knížeti Dimitriji Ivanoviči a jeho bratru Vladimírovi.“
A již se počali jako orlové slétati bojovníci. Když dospěli do Moskvy, přinesli zprávu, že Tataři stojí u Dunaje a chán Mamaj hodlá přebroditi řeku Meč.
„Bratře, kníže Vladimíre Andrejeviči,“ pravil velkokníže Dimitrij, „pojedeme tam dobýt svému životu slávy, starcům pověsti a mladým památky; pojedeme zkusit svých statečných a napojit řeku Don krví za ruskou zemi a za víru křesťanskou.“
Obrátiv se potom k ostatním, zvolal:
„Bratří, knížata ruská! Jsme jedno hnízdo velikého knížete Vladimíra Kyjevského, po rodu nejsme na kořist ani jestřábu, ani supu, ani černému havranu, natož tomu Mamaji pohanu!“
Všichni byli povzbuzeni zprávou, že jim táhne na pomoc vojsko synů Olegarda, zetě zrádného Michajla Tverského. Jeho vnuci chtěli napravit dědovu vinu, sebrali na Litvě vojsko a se sedmi tisíci dobře ozbrojených mužů spěchali k Donu.
Sjížděli se hrdinové a jako smečky vlků přihnali se i Tataři vedení Mamajem. Než se velkokníže odebral sám na bojiště, navštívil prý v Trojickém klášteře sv. Sergeje, aby si od něho vyprosil požehnání.
„Dobudeš vítězství,“ pravil prý mu mnich, „ale bude krvavé.“
Na bojišti bylo už shromážděno na tři sta tisíc bojovníků a v jejich čele vedle obou Olegardovičů i Fedor Semenovič a Mikula Vasiljevič, Timotej Volujevič, Michajl Ivanovič a Andrej Serkisovič. Všichni, prostí i vznešení, mladí i staří, byli hotovi položit životy za uhájení ruské svobody. Dne 8. září 1380 se srazili Rusové s Tatary na takzvaném poli Kulikovském. Bylo to při březích Něprjadvy a Donu v Tulském kraji.
Vladimír Andrejevič se svým lidem skočil nejprve do tatarských řad a hnal se jako bouře, Dimitrij zůstal v záloze. Když však Vladimír náhle na něho zavolal a prosil, aby vedl do seče i své pluky, byl hned hotov. Jen ještě aby rozplamenil statečnost svého lidu, připomněl jim:
„Bratří bojaři a vévodové, a děti bojarské, zde jsou vaše sladké medy moskevské a veliká vaše města. Hajte jich, ať zde starý omládne a mladý si dobude cti!“
Jako tur se vrhl do boje a Tataři, ač lítě bojovali, konečně se začali rozbíhat na všechny strany, hlasitě bědujíce:
„Už ve své zemi nepobudeme, svých dětí neuvidíme, ani do Ruska válečně nepotáhneme, ani od ruských lidí poplatků žádati nebudeme! Naše veselí pominulo, neboť ruští synové pobrali tatarské zbroje i koně, voly i velbloudy, víno i cukr a drahé skvosty!“
Mnich Sergej však měl pravdu: vítězství bylo draze zaplaceno krví nejstatečnějších synů ruského národa. Svému lidu nevybojovali plnou svobodu, takzvaná Zadonština – ruský epos oslavující je – končí voláním žen po padlých na Kulikovském poli:
„Pane náš, veliký kníže! Zamkni, hosudare, vrata Oky řeky, aby potom Tataři pohané k nám již nevjížděli, neboť muže naše již válka zchvátila.“
Vítězství stálo mnoho, všichni věděli, že není v moci velkoknížete, aby postavil závory Tatarům. Mamaj už jim nevládl, byl usmrcen Tachtamyšem. Ten se nyní rozehnal na Rusko, aby pomstil porážku svého předchůdce. Nejhůře odnesla jeho zlobu Moskva. Byla od Tatarů zapálena a na čtyřiadvacet tisíc lidí v ní pobito. A že hrozil zpustošit celé Rusko, nezbývalo velkoknížeti Dimitriji, než aby se mu poddal. Vítězové na poli Kulikovském tedy nevybojovali národu samostatnost, ale kdo tam padli, neumřeli nadarmo. Od té bitvy žilo v mysli všeho ruského lidu vědomí, že jejich tyrani nejsou nezranitelní a k Moskvě, která se stala po Kyjevě hlavním městem vší Rusi, začali všichni vzhlížet s větší důvěrou jako k místu, odkud vyrazily první paprsky volnosti.
Dimitrij se staral o raněnou zemi, jak mohl. Jako blesk působila proto zpráva, že velkokníže těžce onemocněl, a nikdo nechtěl věřit, že je vážně ohrožen na zdraví. Bylo mu teprve čtyřicet let, byl statné, pěkné postavy, jiskrných zraků – kdo ho však viděl na loži, byl jat těžkými obavami. Temná předtucha dolehla dvojnásob, když nemocný projevil přání, aby mu zavolali děti. Ani nejstarší Vasilij nebyl ještě dospělý, vzbuzoval však dobré naděje do budoucnosti. Jako ostatní sourozenci dostal poslední otcovo napomenutí, aby si vážil matky, aby ji poslouchal, všichni aby jednali svorně a měli v lásce svou vlast i věrné sluhy. Na jeho pokyn přistoupili potom k loži bojarové, většinou starci.
„Vám, svědkům mého narození a dětství, jest mé nitro známo,“ pravil velkokníže, „s vámi jsem panoval a nad nepřáteli vítězil, s vámi jsem se radoval ve štěstí a rmoutil se v neštěstí. Vždy jsem vás srdečně miloval a vystříhal jsem se, abych vám tvrdým slovem nezpůsobil zármutek. Nebyli jste jen bojary, ale knížaty ruské země. Vzpomeňte si nyní, co jste mi říkali, že jste hotovi pro mne i pro mé děti umřít. Služte věrně mé manželce i mým dosud mladým synům. Sdílejte s nimi radost i žal.“
Představil jim Vasilije jako svého nástupce, vyvolil pro něho rádce z nejzkušenějších mužů, a rozloučiv se se všemi, tiše skonal. Peruti Orla vysoko létajícího klesly. Moskevské zvony se rozhlaholily, aby zvěstovaly, že donský hrdina lid navždy opustil. Usedavý pláč zněl v domcích prostého lidu i v knížecích sídlech. Národu jako by byl z ruky vyražen obranný meč. Pocítili to záhy. Neuběhly ještě dva roky od bitvy na Kulikovském poli, když se do Ruska dostávaly znepokojivé zvěsti, že na Východě vyvstal mocně Timur. To jméno, znamenající železo, prý dostal od svého otce pro úžasnou tělesnou sílu.
Timur byl strašlivý dobyvatel. Za svého života podnikl třicet pět válečných tažení, a kudy prošel se svým vojskem, byla poušť. Západním zemím bezděky prospěl tím, že napadl Turky, kteří se proto musili vrátit z vítězného postupu do Evropy.
Pověst vypravuje, že se Timur Velký Lenk (Chromý) narodil u městečka zvaného Marakanda. Tak si lidé přezvali Samarkand v asijském Turkestanu, u něhož se vskutku – v Keši – zrodil. Jeho rodiče byli chudobní, otec živil rodinu pasením stád a také Timur byl zprvu ovčákem. Od dětství byl zchytralého vtipu, ale nadmíru toužil po chvále a vládě nad jinými. Vynikal nad své druhy také neobyčejnou mrštností těla a ve střelbě z luku se mu nikdo nevyrovnal.
Jednou, když se s druhy pastevci zabavoval, zvolili si ho za krále, který měl těm, kdo by ve hře zvítězili, odevzdávat odměny. Hra přešla ve skutečnost. Timur se druhů ptal, uznávají-li ho skutečně za prvního mezi sebou a jsou-li hotovi dělat, co jim rozkáže. I zavázali se mu prý tehdy přísahou a on je pak ujistil, že se s ním zle mít nebudou. První rozkaz, který dostali, zněl:
„Sžeňte svá stáda rozptýlená po horách, prodejte dobytek a přineste stržené peníze.“ To všecky zarazilo, ale Timur jim vyložil, že mnohem výnosnější jim bude vojenský život: budou-li se s nepřáteli hrdinně potýkat, mohou přijít k velikému bohatství. Věděl, kudy na ně. Není téměř člověka, který by po bohatství nešilhal žádostivýma očima. Jenom opravdoví hrdinové ducha nedají se mamonem zotročit. Takoví však Timurovi kamarádi nebyli. Ochotně slíbili, že vykonají rozkaz, a na obrátku byli z pastýřů jezdci po zuby ozbrojení. Když se sešli kolem Timura, začali mu hlasitě provolávat slávu a přáli mu štěstí. Timur se však nespokojil jejich společností, dal pátrat po lupičích a všelijaké líné sběři, lákal všecky k sobě a sliboval, budou-li ho poslouchat, že si mohou vybrat loupeží, kolik jim kde bude libo. Brzy měl pod svou mocí na dva tisíce lidí a začal s nimi podnikat vpády do pokojných dědin. Co kde s nimi ukořistil, všechno mezi ně rozdělil a tím si je docela získal. Byli by pro něho do ohně skočili. Počet poběhlého a jako po zrnku sloučeného lidu stále rostl a Timur Lenk nebo – jak mu zkráceně říkali – Tamerlan, mohl se odvážit velkých věcí. Podmanil si Persii, roku 1394 protáhl Ruskem až k samé Moskvě, a rozvrátiv středoasijské říše, pustil se až do Indie a opanoval Hindustan od Indu až po ústí řeky Ganges.
Jeho moc byla strašlivá. Věděl o tom. Když se turecký sultán odvážil mu odporovat, napsal mu:
„Věz, že osud světa spočívá v mých rukou a že je při mně vždycky štěstí. Kdo jsi ty, turecký mravenečku, že se opovažuješ vstávat proti slonu?“
Ani ruský vládce Vasilij II. Dimitrijevič nemohl se odvážit odporu proti tak strašlivému dobyvateli, zvláště když jeho země byla navštívena záhubným morem.
Tamerlan, zvítěziv nad Bajezidem I. v krvavé bitvě u Angory, nespokojil se tím, že je pánem celé střední Asie a že jeho moc sahá až do Egypta. Jeho panovačnost si troufala i na obrovskou Čínu. Na výpravě proti ní však ho stihla smrt. Ještě nikdy v dějinách se nestalo, aby veleříše, vzniklé násilím, se udržely. I Tamerlanova obrovská říše se rozpadla. Pro Rusko to bohužel neznamenalo ještě svobodu. Bezmála sto let leželo jho poddanství na ruském lidu. Teprve 23. června roku 1480 Tataři, zeslabení domácími spory, podlehli v boji s Rusy, které vedl pravnuk Dimitrije Donského, Ivan III. Vasiljevič. Ten se oženil s Žofií, neteří byzantského císaře, a když Cařihrad padl roku 1453 a říše byzantská podlehla Turkům, prohlásil se ruský car za nástupce byzantských císařů. Na znamení toho přijal dvouhlavého orla byzantského za znak ruské země.
Zase mělo Rusko Orla vysoko létajícího: ve znaku i na trůně, neboť Ivan III. byl panovník vynikající. Sňatek s Žofií měl dalekosáhlý význam. Byl uskutečněn z návodu papeže Pavla II., který doufal, že vzdělaná katolická nevěsta přemluví svého muže, aby se stal katolíkem, a že se také záhy Rusko pokatoličí. Stal se však pravý opak. Žofie po svém příchodu do Ruska přestoupila na pravoslaví. Přičiněním jejího bratra Ondřeje dovídala se západní Evropa o tom, že Rusko je rozlehlý křesťanský stát, který se ubránil Tatarům a byl by s to i Turky přemoci. I začalo chodit na Ivanův dvůr mnoho cizinců ze Západu, i slavná poselství západních států. Ivan III. zaváděl ve své zemi dost novot, ale nic, co by nebylo ve shodě s duchem jeho země. Zaměstnával i byzantské učence, kteří našli na Rusi po ztroskotání Konstantinopole útulek.
VYSVĚTLIVKA:
zvony „věčové“ = zvony, jimiž byli svoláváni členové věče neboli rady, nejvyššího správního orgánu svobodné obce (viz Jireček: Svod zákonův slovanských, Rittersberg: Dějiny ruské aj.). – Vysv. Mis.