Černý den v Trnově
Doba čtrnáctého století je dobou, kdy Turci, příbuzní Pečeněhů, krok za krokem obsazovali Balkán. Roku 1393 zvěděli Bulhaři, že sultán Bajezid táhne do jejich země. Zpráva se šířila bleskem a budila nepopsatelné zděšení. Obyvatelé opouštěli své příbytky a s nejnutnějšími potřebami utíkali tam, kde se domnívali, že budou bezpečni. Nejvíce se jich ovšem hrnulo k hlavnímu městu Trnovu. Leželo na severním svahu balkánského pohoří při řece Jantře a bylo obklíčeno pevnými hradbami. Z hor sem přihnali svá stáda Bulhaři, od severu utíkali se sem Rumuni, od pobřeží se uchýlili do Trnova rybáři a pokřtění Kumáni, z Čiporovce i horníci, přivedení tam ze Saska – všichni prosili o přijetí a tísnili se mezi domácím obyvatelstvem.
Car Jan Šišman pozoroval s úzkostí, jak se město plní. Věděl, že přijde chvíle, a dost brzy, kdy budou snědeny zásoby potravin. Co potom? A Turci se blížili, hotová záplava se jich jednoho dne objevila pod hradbami Trnova. Obklíčili město, sevřeli je jako had svou oběť. Car učinil několik výpadů, ale měl vždy co dělat, aby se zachránil zase do bran. A pokaždé zanechával na bojišti výkvět svého rytířstva. Už i několik členů carské rodiny padlo, a carevna z toho žalem umřela.
A právě v té přetěžké době měl být oddán carův synovec Radko se svou snoubenkou Danicí. Měli se rádi a bylo ustanoveno, že se vezmou, ať se již děje co děje, ovšem že svatba bude tichá, bez hostiny, bez radovánek, zpěvů a tanců.
Byl krásný červnový den, když v chrámě sv. Petky stál před oltářem stařičký biskup Eftimi, připraven, že oddá ten krásný pár lidí. Radko, urostlý mladý muž, stál v rytířském brnění po boku své sličné nevěsty, jíž rozpuštěné vlasy proudily po zádech jako roztopené slunce, jak v nich slunce hrálo. Car a vévoda Kalin, otec nevěstin, se zálibou se dívali na oba snoubence, ale také s obavami, co jim bude souzeno v nebezpečné době. Ač byl chrám do posledního místečka naplněn, vládlo v něm velebné, až ponuré ticho, takže všichni zřetelně slyšeli modlitby biskupovy i jiných kněží, jakkoli jen polohlasně pronášené. Vůně kadidla plnila chrámové prostory a jeho namodralý kouř se nesl vzhůru ke klenbě v proudu slunečních paprsků. Právě když biskup Eftimi žehnal šťastným novomanželům, zalehl sem zvenčí hluk; něco se dělo hrozného, neboť už bylo možno rozeznat výkřiky děsu. Vtom se rozlétla těžká vrata, do kostela vrávorá raněný vojín a volá:
„Turci vnikli do města, spaste se!“ a klesl mrtev na dlažbu. Za ním proudily do chrámu davy lidí, matky s plačícími dětmi, bezbranní obyvatelé, hledající v kostele útočiště. Zatarasili dveře, takže jen nesnadno se prodírali ven rytíři s tasenými meči, první ze všech Radko. Kněží se shlukli kolem svého biskupa pod velkým zářícím křížem. Tam s nimi byla i Danica a ostatní ženy i děti z carské družiny a vévodova příbuzenstva.
Před chrámem už je zle. Kam oko dohlédne, všude Turek, ozbrojený křivou šavlí. Radko se bije jako lev, deset Turků padá za každého Bulhara, statečně se bijí také ostatní rytíři i sám car, ale co je to všechno platno, když nepřátelé jsou v strašlivé přesile! Už hoří carský palác, požár stravuje Trapezicu i Carevec, Trnovo hoří, Trnovo hoří! A car je zajat. Bulharsko, svobodné Bulharsko, rozluč se na staletí se svou nezávislostí!
Přes Radkovu mrtvolu se hrnou Turci do chrámu sv. Petky. Tam se bezbranní zatarasili, ale útočníci vypáčili dveře a jako dravci se vrhli na kořist. U oltáře stojí neohrožený stařec – biskup – a volá k Bohu o pomoc. Jeho zjev na okamžik zastavil tureckou chamtivost, ale potom začali drancovat. Co kde spatřili cenného, rvali, i oděv strhávali s žen a dětí, chňapali po špercích, odnášeli kostelní nářadí, snímali obrazy se stěn. Kdo se pokusil o odpor, byl bez milosti zabit, ostatní svázáni. Carovy děti, princ Alexandr a jeho sestřička Karaza, byly vzaty do zajetí, jediný princ Fružin Turkům utekl.
V té chvíli nebylo již Danici v chrámě. Rozbivši okno, dostala se do zahrady, ale od toho, jak si pořezala ruce sklem, vykrvácela za hořícím chrámem. Jeho klenba se zřítila, spadly i zdi, vyzdobené velkými mozaikami, všechno bylo v troskách, všechno!
Obyvatelé nešťastného města prý vídali za měsíčních nocí za chrámem na kamení postavu. Mívala zlaté vlasy propleteny chudobkami a na sobě bílý svatební šat.
Za tři roky po dobytí Trnova upadl do zajetí i bratr cara Jana Šišmana Jan Stracimír, který utekl před Turky do Uher. Bulharsko v něm ztratilo jedinou svou naději v svobodu. Nabylo jí až v devatenáctém století za pomoci bratrského národa ruského.
VYSVĚTLIVKA:
balkánské pohoří = pohoří Stara Planina. – Vysv. Mis.