Na Kosovu poli
Hezky bylo na Kruševci, dokud se na skráních cara Lazara skvěla koruna srbského carství a když s ním carovala jeho žena Milica. Oba manželé se měli rádi a mnoho radosti jim působily jejich děti: dcerky Danica a Mara. Splnila se i vroucí touha Lazarova, aby měl dědice – jako třetí dítě přišel synek, jehož pokřtili na jméno Štěpán, bezpochyby na paměť Štěpána Nemanji, zakladatele rodu, nebo proto, aby chlapcovým vzorem byl výtečný panovník Štěpán Dušan Silný. Všecky tři děti rostly, a než se Lazar s Milicí nadáli, měli dcery na vdávání a ze synka byl výrostek.
Mile a veselo bývalo na Kruševci, nejveseleji v den sv. Ámosa, patrona rodu Nemanjičů. V Srbsku má každý rod svého patrona a jeho den se oslavuje bohatou hostinou. Každého roku se rozjíždívali poslové do daleka široka, aby zvali srbské panstvo na výroční slavnost, na bohoslužby a na znamenitou hostinu. Vojvodové a přední osoby carství sedávali kolem Lazara a hodovali a vesele se bavili.
Jednou – už kdoví pokolikáté – se opět sešli srbští šlechticové, mladí, staří, aby se účastnili rodové oslavy patronovy na kruševeckém dvoře, a car Lazar s nimi seděl v čele stolu prostorné hodovní síně, když se stalo něco docela neobvyklého: sluha otevřel do široka dveře a jimi vešla cařice ve svém slavnostním kroji. To všechny překvapilo, nebývalo zvykem, aby se ženy účastnily zábav a hostin, držely se po východním způsobu v komnatách vyhrazených ženám.
„Vím, Lazare, můj slavný kníže,“ začala se Milica hned omlouvat, „že nesluší mi na tě pohledět, tím méně s tebou hovořit. Nemohu však mlčet, zvláště dnes, kdy slavíme památku patrona svého rodu. Hle, jací byli staří Nemanjiči – neskládali si velkých pokladů, ale stavěli slavné monastýry.“ Cařice potom vyjmenovala dlouhou řadu staveb pravoslavných zádušnic, tj. budov postavených za duši zakladatelů.
„A ty,“ pokračovala směle Milica, „jen stále na to myslíš, jak bys nashromáždil velký poklad. Ten nikomu z nás neprospěje, ani nám, ani našim dětem.“
Výtka lakomství by se byla bezpochyby těžce dotkla cara Lazara, kdyby nebyl měl dobré svědomí – vždyť on chtěl také budovat zádušnice, jen udělal chybu, že o tom cařici nepověděl. Nyní tedy odmítl Milicinu výčitku a veřejně prohlásil, že bude stavět na Resavě chrám, na který má už poklad připravený. Základ bude olověný, stěny stříbrné, střecha zlatá, drahými kameny vyložená.
„Vystav,“ volali všichni nadšeně, „za svou duši i na zdraví kněžici Štěpánovi.“ Všichni se rozhovořili o velkolepém plánu, jen mladý Miloš Obilič nepromluvil ani slova. To neušlo bystrému carovi.
„Zdráv buď, vojvodo Miloši!“ připil mu zvedaje pohár, „ale také ty něco promluv!“
Mladý velmož vyskočil, poklonil se uctivě, potom vzal do rukou pohár, nepil však, ale zahovořil:
„Díky tobě, že chceš, náš pane, stavět zádušnici – ale to nemůže být! K tomu není čas. Vezmi si staroslavné knihy a tam hledej! Nastaly nám poslední časy. Přijdou Turci, vezmou naše carstvo a sami budou carovat. Poboří naše zádušnice, poboří monastýry i tvůj chrám Ravanici, vykopají základy a z olova ulijí dělové koule, zboří stříbrné stěny a rozlijí je na koňské ozdoby, rozbourají střechu a ze zlata budou kovati řetízky pro své ženy, rozeberou perly a drahé kamení a zasadí je do rukovětí šavlí a do prstýnků svých manželek. Chceš-li, můj care, stavěti zádušnici, vystav ji od kamene! Vezmou-li Turci naše carstvo, stavba zůstane a bude sloužit do božího soudu – kámen je kámen!“
„Díky tobě za radu, vojvodo Miloši,“ pravil car a všichni přítomní souhlasili, že bude nejlépe, dá-li na stavbu nalámati mramoru. Už nebylo v hodovní síni bujného veselí, všichni se připamatovali, jaké nebezpečí visí nad jejich domovinou, a divili se Miloši Obiličovi, že měl odvahu o tom začít a svému panovníku takovou radu dát.
„Moudrý je Miloš vojvoda,“ říkali si. Jiní, kdo znali život u dvora, dodávali, že by si rád odvedl k oltáři nejstarší dceru carských manželů Danici a že se tak bezpochyby stane, protože car mu přeje. Však si toho vojvoda Miloš Obilič zasloužil! V moudrosti předčil všechny vrstevníky, v síle a statečnosti se mu rovnal jen Marko králevic a druhý jeho věrný přítel Milan Toplica.
Opravdu netrvalo dlouho, byla svatba, Miloš dostal svou Danici a brzy potom si odváděl jeho mladou švagrovou Maru z domova Vuk, jeden ze sedmi synů velmože Brankoviče. O té druhé svatbě byli ještě Miloš a Vuk přáteli a nikdo netušil, že brzy vznikne mezi oběma carovými zeti nepřátelství na život a na smrt a že bude mít osudné následky.
Příčinou všeho, co se přihodilo, byla řevnivost obou vdaných sester Danice a Mary. Miloš Obilič byl uznávaný hrdina, u carského dvora se hovořívalo o jeho dobrotě srdce, o jeho moudrosti a zdatnosti, zvláště však byly vynášeny hrdinské kusy, které konal sám nebo se svými přáteli Markem králevicem a Milanem Toplicou. Každé to slovo se těžce dotýkalo srdce Vukovy ženy Mary. Jejího manžela nikdo nechválil, mezi dvořany měl mnoho nepřátel a nebylo nikoho, kdo by byl tvrdil, že je větší chlapík než jeho švagr Miloš. Maru to dráždilo, byla by celému Srbsku ráda dokázala, že se Vuk ve všem Milošovi vyrovná. Věděla, že to není pravda, ale povídejte ženě, která miluje svého muže, že ten její vyvolený není chlapík jak se patří! I začala se jednoho dne holedbati statečností svého Vuka, Danica nemlčela, ostrý výsměšek jí bezděky vyletěl z úst, a ten byl začátkem nepěkné hádky mezi rodnými sestrami. A při hádce nezůstalo. Vuk se o všem dověděl od své uražené choti a vyzval švagra na souboj před zraky celého dvora. Kdyby byl car Lazar tušil, jaké neblahé následky vzejdou z tohoto zápasu, byl by mu zabránil. Myslil si však bezpochyby, že neuškodí, když oba zkříží zbraně, že bude o zábavu víc, a dovolil, aby zeťové změřili svou sílu a obratnost.
S bušícím srdcem pozorovala Mara, na čí stranu se přichýlí vítězství. Danica o svém Milošovi nepochybovala. U dvora znali všichni už napřed výsledek, kdo by se mohl rovnat Miloši Obiličovi! Všichni mu také přáli, a když mu Vuk podlehl, zněl hrad takovým jásotem, až Mara zbledla závistí a poražený div nezahynul od prudké nenávisti, která se zmocnila vší jeho duše. Mezi oběma příbuznými visel od té chvíle těžký mrak a nikdy se již nezdvihl.
„Pomstím se Milošovi, o tom nepochybuj,“ řekl Vuk Brankovič své ženě, „vyčkám příhodného času, ale potom dopadne má pomsta tvrdě na oblíbence tvého otce i všeho dvora.“
To už Vuk z opatrnosti nedodal, nesvěřil se, jaký úmysl pojala jeho temná duše: že bude Miloš zahuben, i kdyby se měl vojvoda Vuk Brankovič na to spolčit třeba s úhlavním nepřítelem národa, s Turkem. Od té chvíle užíval každé příležitosti, aby carovi Miloše zošklivil. Však o tom vypravuje i srbská národní píseň.
Jednou se konala opět na Kruševci slavnost. Carův tchán Vuk-Bogdan seděl u tabule se svými devíti syny, Vuk Brankovič se svými šesti bratry a ze srbského panstva bylo přítomno na třicet velmožů. U tabule byl ovšem i vojvoda Miloš Obilič. Všichni hovořili, popíjeli, a jak už to bývá – píseň sama přišla na rty. Začal ji sám car Lazar. Vstal, číši v pravici, a zpíval. Měl krásný hlas, píseň jen zvučela klenbou hodovní síně a nikdo si netroufal se připojit, jen vojvoda Miloš. Pěl s tchánem ve dvojici a šlo jim to krásně. Přítomní poslouchali se zálibou, jen jediný se kabonil jako noc: Vuk Brankovič. Sotva píseň dozněla, poznamenal:
„Podívejte se, care, na své staré sluhy: nikdo se neodváží zpívat s tebou, jen vojvoda Miloš. Poslechni mé rady a dej ho zítra v Kruševci před chrámem oběsit.“
Lazar byl už podnapilý, nevěděl, co mluví, i přísahal, že skutečně dá rozsudek vykonat. Sotva carevna Milica uslyšela, co se děje, přichvátala a jala se prosit manžela, aby jí vojvodu daroval. A když prosba nepomohla, volala:
„Nechceš-li mně Miloše darovat, slib mi, že ho nedáš oběsit zde, ale dovedeš ho do Miloševa, kde se za duši Milošovu postaví kostel.“
To car slíbil, a cařice doufala, že zatím její manžel vystřízliví a odvolá krutý soud; Lazar však pro přísahu neodvolal. Když dojeli s odsouzencem do Miloševa, vyšel jim vstříc stavitel Rade. Za ním stálo tři sta mistrů s obnaženými hlavami a všichni se dívali s úžasem, že mezi sedmi Brankoviči stojí Miloš Obilič v poutech.
„Komu zde stavíte kostel?“ ptá se car a diví se v duchu velkoleposti novostavby.
„Slavný care,“ odpověděl Rade, „už tři roky budujeme kostel a mzdu nám stále vyplácí tvůj zeť vojvoda Miloš. Za duši jeho stavíme chrám.“
I použil Lazar příležitosti, aby nemusil dát rozsudek vykonat, a řekl:
„Slyš, vojvodo, daruješ-li mi své záduší, bude ti odměnou tvá hlava.“
„Slavný care,“ odpověděl Miloš zticha, „jsi pánem mého života, ale mé duše pánem nejsi. Máš dosti zlata, sám si buduj záduší!“
„Chopte se ho!“ vykřikl Lazar, „oběsíme šelmu!“
Tři sta mistrů zaplakalo a všichni sborem volali:
„Ó slavný care, daruj vojvodovi život! Až my dostavíme kostel, kdo nám zaslouženou mzdu vyplatí?“
A když car nechtěl o milosti slyšet, prosili dál:
„Nechceš-li mu darovat život, odveď ho na planinu Šargan, abychom neviděli jeho smrt.“
V tom car povolil a dal vést Miloše na Šargan. Když tam došli, uviděli trojí vodu, tři koryta a tré kašen – prý od zlata a stříbra – a při nich třicet Bulharů hlídalo svá stáda.
„Děti moje, pastevcové,“ oslovil je car. „Čí je toto zařízení, za čí duši bylo pořízeno?“
„Slavný care,“ odpověděli, „ta stavba je Milošovo záduší. Naše strmé hory byly bez vody, a než nám tvůj zeť Miloš zbudoval kašny, nemohli jsme napájet krav a máme tři tisíce oveček. On nám zrobil koryta i kašny a podívej se – dal nad kašny i tři drahé kameny, aby i v noci byla napajedla osvěcována.“
„Slyš, Miloši,“ praví car, „daruješ-li mi to záduší, bude ti odměnou tvá hlava.“
„Slavný care,“ odvětil tiše Miloš, „jsi hospodářem mého života, mé duše pánem však nejsi. Máš dostatek zlata, zbuduj si sám záduší!“
Car se velmi rozhněval a poručil, aby Miloše hned oběsili. I rozplakalo se hlasem třicet pastýřů a prosili:
„Slavný care, daruj nám vojvodu Miloše, my ti za něj dáme tisíc ovcí!“
Car nepovolil, i prosili ovčáci:
„Nechceš-li nám Miloše darovati, musí-li být oběšen, doveď ho do Budíma hradu.“
I slíbil car, že vyplní jejich přání, a vedl odsouzence do Budíma. Když dojeli na podhradí, zastihli tam tři sta malých dětí. Koupaly se v mělké vodě, hrály si a cizinců si nevšímaly. Vtom však jedno z dětí–sirotků poznalo vojvodu Miloše a již všechny utíkaly k cestě a křičely:
„Laskavý hospodář, hodný Miloš k nám přišel! Vždycky, kdykoliv přijede do Budíma, dostáváme od něho dary.“
Car Lazar se dívá, dívá, a z očí mu tryskají slzy.
„Bože milý,“ vzdychl potom, „jaké ty činíš divy! Na všech čtyřech stranách naší země má vojvoda Miloš přátele, i ty děti ho milují.“
„Pane Lazare, slavný care,“ prosily ty malé, „rozvaž Milošovi ruce, aby nás mohl obdarovati!“
I pokynul car, sluhové rozvázali vojvodovi ruce, a ten, ponořiv je do kapes, lovil odtamtud dukáty a všech tři sta sirotků jimi podělil. I vrátil se car se svým zetěm do Kruševce a miloval ho jako prve.
Tolik píseň, ve které Vuk Brankovič prvně vystupuje jako zapřisáhlý nepřítel Miloše Obiliče. Ve druhém zpěvu se objevuje car Lazar jako osvoboditel svého zetě Miloše. Jednou poslal jej mezi Byzantince, či jak Srbové říkali, Latyny, pro daň. Ti ho vyčastovali a pak jej dovedli před kostel Dimitrijův.
„Takového kostela vy Srbové nemáte,“ nadýmali se.
„Máte moudré hlavy,“ usmál se Miloš, „ale hloupě mluvíte. Kdybyste znali monastýry, založené našimi slavnými cary, Studenii, Jirské sloupy, Vilindar, Žiču, Ibru, Sopoťany, Popraťu, Vysoké Dečany, Raču, Tronošu, Ravanici – podivili byste se; co je váš kostel Dimitrija! Přehodím jej buzdoganem.“
Tomu ovšem Latynští nevěřili a vsadili se o tisíc dukátů. Miloš si vysoukal rukáv, pomodlil se, aby mu Bůh odpustil, hodí-li přes jeho svatyni svůj buzdogan, zatočil jím – a mrštil. Zbraň podobná pozdějším husitským palcátům se ztratila v oblacích, padla daleko za kostel do Banova sídla, rozbila křišťálový altán a zabila jeho dva syny, čtyři generály a dvanáct velmožů. Miloš byl jat a vsazen do žaláře. I stával u okénka a díval se, kdo půjde mimo. Dočkal se Kosty Ciganina – dal mu tři dukáty a požádal, aby mu donesl papír. Když se Kosta vrátil, napsal vězeň svou krví list caru Lazarovi. Tam všechno vypověděl, co a jak bylo. I sedl car Lazar a poslal Latynům rozkaz, aby hned mu odvedli povinnou daň, pro kterou zetě poslal, aby Miloše propustili a dali mu slíbených tisíc dukátů. Neučiní-li tak, zdvihne se car proti nim, poplení jejich vlast a domy srovná se zemí. I běželi, sotva psaní přečtli, Latynové vězně vysvobodit a všechno mu vyplatili, jak car Lazar žádal. –
Skutečné události byly v té době hrozivé. Sultán Murad odňal Srbům důležité město Niš při východní hranici a Bělehrad při pomezí severním. Car Lazar byl donucen, aby mu posílal každého roku tisíc liber stříbra a – což bylo ještě potupnější a bolestnější – tisíc junáků, aby jimi Turci rozmnožili své vojsko. I spolčil se car Lazar s bulharským carem Janem Šišmanem a roku 1388 úplně potřel vojsko, které sultán vypravil do Bosny. Podařilo se to dosti snadno, neboť neukázněné hordy začaly v zemi drancovat, rozptýlily se a mohly být zničeny bez velkého odporu. Vědělo se však, že toho Murad nenechá bez pomsty. Od východu se zvedaly na Balkán zlověstné mraky a Blesk se blížil. Říkali totiž Blesk Muradovu synu Bajezidovi, jemuž mělo být příštího roku svěřeno velení nad tureckým vojskem. A to vpadlo do Srbska jako příval a rozložilo se na Kosovu poli. Odtamtud prý poslal Murad do Kruševce psaní tohoto obsahu:
„Oba carovat nemůžeme, pošli mi klíče od všech srbských hradů a daň za sedm let. Nevyhovíš-li, vyjdi na Kosovo pole a rozdělíme si zemi šavlemi.“
Car se rozplakal, ale potom se vzmužil a rozeslal posly po vší zemi, ke všemu svému lidu, a proklel prý toho, kdo by na Kosovo nepřišel, aby se mu nic na poli neurodilo ani na vinici, aby jeho rod bez památky vyhynul, on sám pak aby bídně živořil do nejdelší smrti. I chystali se všichni a bylo živo na srbských hradech. Muži brousili zbraně, ženy plakaly, neboť leckterou vyděsil varovný sen, jako manželku Štěpána Bušiče. Bydlil nedaleko Kruševce, i poslal ji ráno, aby pohleděla, přešla-li už oblohu sedmihvězda, a aby poslechla, bijí-li už kotle před Lazarovým dvorem. Vrátila se zvěstujíc, že už na kotle bili, a panstvo se kupí před Lazarovým dvorem. I dal Štěpán Bušič ženě rozkaz, aby mu probudila sluhu Olivera, by chystal koně.
„Neodcházej, pane můj, milý Štěpáne,“ řekla mu paní, „neodcházej s carem na Kosovo pole! Měla jsem dnes v noci zlověstný sen. Sokol se vznesl nad tyto knížecí dvory a vrátil se bez hlavy. Bojím se o tebe, Štěpáne!“
„Kdybych i měl jistotu, že složím život na Kosovu, nezůstal bych doma,“ odpověděl Štěpán Bušič a za chvíli se s ním mladá žena rozloučila. V tomto životě ho už nespatřila.
Na Kruševci toho rána chystali snídani a cařice Milica stála u okna a dívala se na nádvoří, kde přibývalo panstva. Když k ní přistoupil zeť Miloš Obilič, promluvila:
„Jaká je krásná podívaná na srbské panstvo, jeden junák jako druhý, jako by to rodní bratři byli.“
„Nadívej se dosyta, matko, na to švarné panstvo,“ řekl Miloš, „nadívej se i na své bratry Jugoviče, Bůh ví, uvidíš-li se s nimi živými.“
Milica se zachvěla. Se slzami v očích vypravovala, že v noci se jí snilo, jak hvězdy padaly z nebe, měsíc se zatměl na čisté obloze a ta se na čtvero rozlomila.
„Ten podivný sen ti mohu vyložit – že hvězdy padaly, znamená, že budou padati hlavy těchto pánů, že se měsíc zatměl – značí zármutek našeho cara Lazara, a že se jasná nebesa na čtvero rozlomila, věští, že tobě v hrudi pukne srdce za mužem, otcem i devíti bratry.“
Nebylo šetrné, že tak Miloš tchyni pravil, ale nechť je připravena na zlou novinu, neboť on sám, Miloš, nic dobrého nečeká na Kosovu poli.
Ale již volali k snídani a cařice usedla vedle svého muže.
„Zlatá srbská koruno, ó care,“ pravila, „odtáhneš mi dnes na Kosovo a vezmeš s sebou vojvody i sluhy. Nikomu z mužů nebudu moci dát ani list, kdybych ti chtěla psát na Kosovo. Odvedeš i devět mých milých bratří. Nech mi doma aspoň jediného!“
„Kterého bys chtěla nejraději?“
„Nech mi zde Božka Jugoviče!“
„Nuže, postav se u hradní brány, až bude vojsko vyjíždět,“ pravil Lazar, „Božko pojede v čele kopiníků s korouhví poznamenanou křížem. Pověz mu, že mu vzkazuji, aby prapor odevzdal komu chce, a zůstal s tebou zde.“
I postavila se cařice u brány a hle – již vyjíždějí srbští pánové, všichni kopí v rukou, a v jejich čele v brnění zlatem se třpytícím Božko Jugovič. Korouhev křížem ozdobená, kterou drží v pravici, ovíjí při závanech větru jeho pěknou postavu. I přistoupila Milica, chopila jeho koně za uzdu a šeptala:
„Bratře, car mi tě daroval. Posílá ti pozdrav – a máš dát prapor komu chceš a zůstat se mnou na Kruševci.“
„Vrať se, sestro,“ odvětil Božko, „z tažení bych se nevrátil a prapor nikomu nedal, i kdyby mi car za to nabízel celý Kruševec. Co by mi řekli druhové, že jsem se bál jít na Kosovo, že jsem se zdráhal umřít za svatou víru?“
Božko pobodl koně a zmizel v bráně. Vtom se blíží na koni Milicin starý otec Jug-Bogdan a za ním jeho sedm synů. Všecky cařice zastavuje, všechny prosí, ale nikdo nevyhověl. Konečně přijíždí poslední z Jugovičů Vojen. Vede carovy koně.
„Odevzdej ty koně, komu chceš,“ vyzývá opět Milica, „a zůstaň se mnou, car dovolí.“
„Já bych se ti, sestro, nevrátil, a koně nikomu nedal, i kdybych věděl, že zahynu. Jdu s bratry mřít za svatou víru,“ odpověděl Vojen a pobodl koně. Už neviděl, že sestra se kácí ve mdlobách k zemi. Spatřil to však car Lazar sám, neboť jel uprostřed svých pánů za Vojenem. I pojala ho taková lítost nad ženou, až ho polily slzy.
„Golubane,“ řekl sluhovi, „sestup s koně, vezmi paní za ruce a dones do komnaty. A zůstaň zde, nejezdi s námi na Kosovo, Bůh ti odpustí.“
Nyní zaplakal sluha, že nesmí s carem. Poslechl, donesl paní do komnaty, ale když ji svěřil péči žen, popadla ho tak mocná touha, aby jel za ostatními, že neodolal, sedl na koně a ujížděl cestou znamenanou stopami nesčetných kopyt.
Car Lazar nevyjížděl vesele. Znal nebezpečí lépe než kdokoliv jiný. Jeho prosby, aby mu evropští panovníci přispěchali na pomoc proti Turkům, zůstávaly bez povšimnutí, německý císař mu neposlal vojska ani peněz, maďarský král bude také pouhým divákem, až se nyní za jeho bezpečnost budou bít Srbové, něco Bulharů, Rumunů, Albánců a Poláků. A v jeho rodině není svornosti – Vuk mu narážkami naznačuje, že Miloš není, jak se k němu staví, že je hotov zradit. Jen Bůh vidí lidem do srdce, kdož ví? Stává se, že člověk hřeje hada za ňadry. Nevesele jel Lazar, stísněn dal rozbít tábor při řece Marici, zachmuřen sedal k večeři toho dne, kdy už se vědělo, že nazejtří bude bitva svedena, neboť vojska stála již proti sobě.
V té chvíli, kdy zlaté číše kolovaly, vstal náhle Vuk Brankovič a přede všemi zvolal: „Care, Miloš se ti na Kosovu zpronevěří!“
Zraky všech přítomných byly obráceny na Miloše. Ten vstal, bledý jako plátno stanu, v němž seděli, ale než se vzchopil k odpovědi, uchopil car Lazar číši a zvolal: „Zdráv buď, zeti Miloši, na mé i na tvoje zdraví, na zdraví všech přítomných pánů! Zapřisahám tě Bohem Stvořitelem, zapřisahám tě tvou ženou Danicí, aby se tebou do smrti honosila: zachovej víru! Nezrazuj mne na Kosovu!“
I Miloš se chopil poháru, vstal a zvolal: „Zdráv buď, tcháne Lazare! Na mé i na tvé zdraví, i na zdraví všech těchto pánů! Přísahám ti při jediném Bohu Stvořiteli i při své Danici, že tě zítra nezradím, a v bitvě se ukáže, kdo zrazuje!“
Jeho zraky planoucí spravedlivým hněvem hledaly Vuka Brankoviče, ale s pohledem jeho očí se nesetkal. Vuk seděl se sklopenými víčky. Miloš se už ve večeřadle nezdržel. Nemohl setrvat na místě, kde mu bylo vmeteno do tváře tak těžké podezření. Vyhledal svého druha Milana Toplicu a Ivana Kosančiče a s nimi ráno se bral kradmo do tureckého ležení.
V té době, ba dříve, před úsvitem, dostal car Lazar – před samou bitvou – psaní. Donesl mu je Ilja Hřímatel, světec, a stála v něm otázka, jaké carství sobě Lazar volí: žádá-li si pozemského nebo nebeského. Stojí-li o pozemské, ať se bez odkladu hurtem oboří na Turky, že nad nimi zvítězí a všechny zahubí. Je-li mu však milejší carstvo nebeské, ať dovede své vojsko napřed ke stolu Páně. Jeho vojsko na Kosovu zahyne, on sám bude zahuben také. I vyzval ráno car patriarchu, aby s ostatními duchovními připravil jeho i všechny ostatní k Večeři Páně, a potom své bezhříšné vojsko řadil do bitvy. Nedobře bylo, že Miloš nikomu neprozradil, kam jde, neboť se ráno po něm všichni ohlíželi, a sám car už nemyslil jinak, nežli že Vuk měl pravdu. K náladě bojovníků to nepřispělo.
Zatím Ivan Kosančič dal Milošovi podrobnou zprávu o síle a rozloze tureckého vojska. Nebyla veselá.
„Kdybychom se my všichni proměnili v sůl,“ začal Ivan, „sotva Turkům oběd osolíme. Prochodil jsem patnáct dní, ale nedobral jsem se konce. Od Mramoru Sucha do Javoru. Od Javoru do Sazlije, od Sazlije do Zvečanů, od Zvečanů do Čečanů, všechno je Turky jako posypáno, kopí strmí jako černé lesy, prapory se honí jako mračna, stany leží jako padlý sníh, a kdyby padla prška, ani na zem by nedopadla, jenom na bojovníky a koně.“
„A kde je stan Muradův?“ ptá se Miloš a dodává, že by se tam chtěl dostat.
„Stan sultána Murada je uprostřed všech tureckých stanů; kdyby ses tam chtěl dostat, musel bys být sokolem a musel by ses tam snésti z jasného nebe.“
„Ó Ivane,“ zapřisahal Miloš přítele, „cos mně řekl, nepovídej carovi, aby se naše vojsko nestrašilo. Řekni mu, že má Turčín ve svém táboře jenom samé derviše, řemeslníky a kupčíky, kteří jakživi zbraně v rukou neměli, řekni mu, že jeho tureckého vojska je málo a to ještě stůně těžkou úplavicí. I koně že se jim rozstonali a kopyta jim změkla od kulhavky.“
Potom se rozešli a Miloš si namířil k tureckým hlídkám. Hlásil se tam jako zběh a žádal si být uveden před sultána. Turci viděli velmože v krásném brnění a neváhali vyhovět jeho přání.
Zatím se na Kosovu rozzuřila bitva. Jug-Bogdan první vyrazil do boje se svými syny a zahubili sedm pašů – padlo však všech devět Jugovičů, padl Jug-Bogdan, všechno vojsko, které vedli, položilo život za víru a vlast.
Náhle se rozlehla táborem neslýchaná zpráva: Někdo zabil sultána Murada v jeho stanu, probodl jej mečem. I jméno už znělo ve všech ústech – Miloš Obilič, Miloš Obilič! I rozplamenilo to srbské junáky a bojovali tak, že Turci začali prchat. V té chvíli však Vuk Brankovič, dávno s Turky smluvený, odvedl z bojiště vojsko sobě svěřené. Zradil. On, který podezření chtěl vrhnout na Miloše, zradil hanebně tchána i vlast i víru.
Dokud Srbové viděli v svém čele cara Lazara, dotud bojovali jako lvi. Stala se však zlá věc. Kůň se pod carem splašil a mířil do tureckých řad. Car musel s něho seskočit a tato nepatrná příhoda byla příčinou zkázy ještě větší než Vukova zrada. Srbové spatřili carova koně v rukou Turků a protože Lazara pěšího neviděli, myslili, že je car mrtev, a dali se na útěk. Lazar vyskočil na jiného koně a snažil se prchající zastavit, ale nebylo už možno. Sám byl stržen proudem utíkajících, jeho kůň klopýtl a padl do příkopu a Turci dostali tak cara do své moci.
Nadarmo vykrvácelo v první srážce tolik dobrých srbských junáků, nadarmo dělali prve Jugoviči divy statečnosti. Zvláště Božko, třímající do poslední chvíle svůj prapor, po zástupech Turky hubil, sháněl do řeky Sitnice – bitva byla ztracena, sedmdesát tisíc srbského vojska prý pokrývalo bojiště.
A Miloš? Když usmrtil Murada – jak se domníval – prosekával se řadami Turků se svými druhy, Ivanem a Milanem Toplicou. Ti zahynuli, Miloš bojoval dál. I praví lidová píseň, že by byli Turci Miloše nedostali, kdyby byla zlá víla neporadila Turkům, jak se ho zmocní: aby před jeho koně naházeli štíty a šavle. Po nich se smekl Milošův kůň a Lazarův věrný zeť byl zajatcem. Z těžce raněného sultána Murada se duše ještě nedobyla, i dovedl Bajezid, vůdce a vítěz na Kosovu, jeho syn, Miloše před něho, aby rozhodl o jeho osudu. Před Muradem shledal se Miloš s Lazarem. Jaké to bylo setkání! Slzy tekly proudem z Lazarových očí, když Obiliče, krvácejícího z četných ran, spatřil.
„Blažená matka, jež tě porodila,“ řekl mu. „Býval jsi vždy mou chloubou před bratry a pány. Prokleta buď však matka, jež přivedla na svět Vuka. Učinil mi hanbu – zradil mne na Kosovu.“
Bajezid, ukazuje na raněného otce a na bratra, padlého v boji, tázal se Lazara výhružně: „Jak jsi mohl spáchat takovou vraždu?“
„A jak tvůj otec i ty jste směli vpadnout do mého carstva?“ opáčil srbský car. A bez bázně dodal: „Kdybych měl po boku, co nemám, položil bych tebe vedle nich.“
I byli hned toho dne sv. Víta 15. června 1389 oba sťati; Miloš Obilič i car Lazar Nemanja, na staletí poslední samostatný srbský panovník. Vypravuje se, že sluha Lazarův prostřel svůj plášť, aby Lazarova hlava nepadla na zem, a potom, když byla poprava vykonána, sám sklonil hlavu pod jatagan se slovy: „Zapřisáhl jsem se, že svou hlavu položím vedle hlavy svého pána.“
Ochotně vyhověl kat jeho přání. Když pohřbili sultána Murada, dali prý mu k pravému boku mrtvolu Lazarovu a podle posledního přání Milošova položili tělo jeho zetě carovi k nohám. Lazarovo tělo však bylo pohřbeno bez hlavy. Ta zůstala na bojišti a jakýsi turecký chlapec ji potom zdvihl ze země.
„Jaká to vznešená, krásná hlava,“ řekl si, „bylo by hříchem ji nechat, aby ji klovaly vrány nebo pošlapali lidé nebo koně.“
I vzal prý ten hoch, syn Turka a Srbky otrokyně, Lazarovu hlavu a ponořil ji do čisté studánky. Tam zůstala po čtyřicet let. Jednou šla karavana ze Skoplje do Vidína a nedaleko toho místa odpočívala. Nějaký karavančík šel pro vodu a spatřil v ní hlavu carovu. I byla pohřbena uctivě v Ravanici pod Pučajem v krásném chrámě, který dal car za svého živobytí zbudovat. Tak si to ovšem vybásnila jen láska srbského národa, Lazar nebyl pochován vedle Murada, ani jeho hlava se nezachovala ve studánce. Byl pohřben na místě, kde ho sťali. Po dvou letech se odvážilo srbské duchovenstvo jeho tělo pochovat v nádherném chrámě v Ravanici. Když se však kněží obávali, aby Turci carovy ostatky nezneuctili, přenesli je do Srěmu, do kláštera Vrdníka. Ještě dnes ve výročí nešťastné bitvy tam putují zástupy Srbů, aby se poklonily památce Lazarově a jeho druhů.
V neděli ráno po bitvě si přivstala mladá Srbka, vykasala si bílé rukávce, vzala na ramena košík chleba a do rukou dvě konvice: jednu s chladnou vodou, druhou s vínem a spěchala na Kosovo pole. Brala se zvolna pátrajíc, najde-li nějakého junáka naživu. Koho našla, tomu vymyla rány, vyčastovala ho vínem a posilnila chlebem. A jak tak sloužila raněným, trefila na mladého carského praporčíka, Pavla Orloviče. Jak byl ubožák zveden! Levou nohu měl useknutou po koleno, pravou paži celou a v hrudi takovou ránu, až mu bylo vidět plíce. A přece žil a dokonce tak pookřál, když ho dívka ošetřila, že se mohl se svou dobroditelkou dát do rozhovoru.
„Drahá sestro,“ oslovil ji, „jaká těžká touha tě zavedla na toto smutné místo? Koho hledáš na bojišti? Bratra nebo příbuzného? Nebo dokonce svého otce?“
„Drahý bratře, neznámý junáku,“ odvětila panna, „nehledám tu nikoho ze svých krevních příbuzných. Ale když se všechno vojsko zpovídalo u samodrežského kostela a potom přijímalo, vycházeli z kostela poslední tři vojvodové: Miloš Obilič, Ivan Kosančič a Milan Toplica. Stála jsem u dveří chrámu a dívala jsem se. Miloš Obilič, krásný junák, šel a šavle se mu vlekla po dláždění. Na hlavě měl kalpak s vlajícím pérem, přes ramena mu visel řasný plášť, krk měl ovinut hedvábným šátkem. Zastavil se, sňal s ramen svůj hedvábný plášť, podal mi jej a pravil:
'Vezmi si, dívko, ten řasný plášť. Po plášti si vzpomeň na mé jméno. Drahá duše, já jdu zahynout s celým vojskem velikého cara. Modli se, má duše, k Bohu, vrátím-li se přece z té bitvy zdráv, provdám tě za svého pobratima Milana Toplicu a sám ti budu svědkem na svatbě.'
Za Milošem Obiličem vyšel Ivan Kosančič. Krásný junák podobně oděný řasným pláštěm, na hlavě kalpak s lesklým pérem. Ohlédl se, podíval se na mne, stáhl s ruky snubní prsten:
'Dávám ti ten prsten, dívko – po čem bys na mne vzpomínala? Jdu zahynout s celým vojskem velikého cara. Modli se, má drahá duše, k Bohu! Vrátím-li se zdráv z té bitvy, vzejde ti veliké štěstí – a vyvolím tě pro svého pobratima Milana a sám ti budu na svatbě starosvatem.'
Třetí vyšel sám Milan Toplica. Krásný junák! Jak mu to slušelo! Také on měl kalpak s lesklým pérem, šavle se mu vlekla po dláždění, přes ramena visel řasný plášť. Ohlédl se, podíval se na mne, sňal s ruky lentu, dal mi ji a pravil:
'Zde, má dívko, vezmi zlatotkanou lentu. Po čem by sis na mne vzpomínala? Duše drahá, já jdu bojovat s celým vojskem velikého cara. Modli se k Bohu, abych se ti zdráv z té bitvy vrátil. I tobě potom vzejde štěstí. Vezmu si tě za svou věrnou ženu.'
Potom odešli tři vojvodové a já je dnes hledám na bojišti.“
„Drahá sestro,“ pravil Pavel Orlič, „vidíš tamhle tu hromadu kopí? Tam teklo nejvíc junácké krve, až koním po třmeny, ba po udidla, junákům po hedvábné pasy. Tam všichni tři vojvodové padli. Vrať se do bílého dvora svých rodičů, nekrvav si rukávy a sukně!“
S hořkým nářkem odcházela soucitná kosovská dívka z bojiště, slzami kropila cestu k rodnému dvorci a s ní naříkalo tisíce jiných srbských dívek, jejichž snoubenci zůstali na Kosovu, tisíce sirot, které se nedočkaly návratu svých otců.
A jak bylo na Kruševci, jak ve dvoře Jugovičů?
Milica s oběma dcerami se procházela pod hradem, když se před nimi objevil na zpěněném koni vojvoda Vladeta.
„Pro živý Bůh, vojvodo, odkud jedeš, že je tvůj kůň všecek v potu vykoupán? Nepřináší tě z Kosova pole? Viděl jsi tam cara?“
„Věru, jedu z Kosova pole,“ odpověděl vojvoda zasmušile, „cara jsem neviděl, jenom jeho koně se zelenou čabrakou. Běhal bez pána, honili jej Turci a já se domnívám, že car zahynul.“
Milica se rozplakala, vyptává se však dál:
„Probůh, vojvodo, když jsi meškal na Kosovu poli, nespatřil jsi mé bratry, devět Jugovičů – a desátého Jug-Bogdana, mého otce?“
„Křížem krážem jsem projel Kosovo,“ zněla odpověď, „viděl jsem Jugoviče, jak se bijí, až jim raněné paže umdlévaly.“
„A nespatřil jsi, vojvodo, mé dva zetě: Miloše Obiliče a Vuka Brankoviče?“
„Miloše jsem viděl,“ řekl vojvoda, „podpíral se kopím, ale kopí se mu přelomilo. Turci se naň nahrnuli a myslím, že živ nevyvázl. Vuka nikde nebylo. Kéž ho zítřejší slunce už neuzří, zradil ctihodného cara, hospodáře mého a tvého.“
Zlé byly zprávy vojvody Vladety, horší ty, které přinesl sluha Goluban. Vrátil se, krváceje ze sedmnácti ran. Cařice mu běžela vstříc.
„Co se děje, Golubane?“ volala. „Nezradil jsi cara na Kosovu?“
„Sundej mě, paní, s koně,“ žádal Goluban, „umyj mne studenou vodou a oblij červeným vínem. Mám těžké rány.“
Milica ošetřila raněného, a když se trochu vzpamatoval, zahrnula jej otázkami:
„Co se dálo, Golubane, na Kosovu? Kde mi zhynul slavný car, můj Lazo, kde Jug-Bogdan a devět mých bratří, kde zahynul Miloš vojvoda?“
„Všichni, paní, padli na Kosovu. Jug-Bogdan ti zahynul na počátku, zahynulo osm Jugovičů, bratr bratra nechtěl opustit, dokud jiskra života v nich byla. Ještě zůstal z Jugovičů Božko, s praporem v ruce rozptyloval Turky, jak by sokol rozháněl holubí hejno, ale padl též. O Milošovi Obiličovi budou vypravovat písně, dokud bude Srbsko stát – co však říci o Vuku Brankovičovi? Proklet buď on, proklet, kdo ho zrodil – dvanácte tisíc bojovníků odvedl z bitvy, zradil cara, zradil nás všecky.“
Milica vyslechla mlčky hrozné zvěsti, beze slova se skácela na zem a již ji nevzkřísili – od žalosti jí puklo srdce.
Na Kosovu poli mrtví bohatýři a mezi nimi bloudí opuštění koně, dokud je Turci nezlapali. Přicházejí ženy z okolí podívat se, komu by mohly ještě posloužit, koho obvázat, a mezi nimi chodí také matka Jugovičů. Všechny si je našla, od nejstaršího do nejmladšího, všechny mrtvé zobjímala i muže starce Jug-Bogdana. Padli za vlast a čestnější smrtí nemohli zahynout – nechce se pro ně stařeně plakat. Jen pohledem se s nimi rozloučila, jejich koně pochytala a vrátila se s nimi do dvora.
Snachy jí vyšly vstříc, všechny vdovy se svými sirotami. Plakaly, ale matka Jugovičů slzy neuronila.
Okolo půlnoci je v konírně neklid. Damjanův kůň zaržál, až se dvorcem rozléhalo.
„Proč ten Zelenko, Damjanův kůň, řehtá?“ ptá se stará matka snachy, „nedala jsi mu pšenice, nebo má žízeň?“
„Ne, Zelenko dostal pšenici i vodu,“ odvětila vdova po Damjanovi, „ale želí mého muže, svého hospodáře, že ho neodnesl z bitvy.“
Stará máť vyslechla, slzy neuronila. Ráno na úsvitě přiletěli do dvora dva havrani. Černá křídla mají od krve a na zobácích bílou pěnu. Donesli do dvora useknutou ruku a pustili ji do stařenina klína.
„Má snacho, Damjanova choti, pojď se podívat, poznáš, čí je to ruka?“
Mladá žena přistoupila.
„Milá tchyně, to je Damjanova ruka,“ zaplakala, „poznám ji po zlatém prstenu – byl s ní se mnou u oltáře.“
I vzala matka Jugovičů useknutou synovu ruku.
„Má ručičko, zelené jablíčko,“ zalkala, „kde jsi rostlo, kde jsi učísnuto? Ej, tys rostlo na mém křídle měkkém, učísnuto na Kosovu poli.“ Pomazlila se máť stará s rukou svého syna, pomazlila se a zhroutila se, jako Milici puklo i jí srdce od velkého hoře.
A nad Srbskem se rozestřela tma.
Co však dělal Marko králevic v tu dobu, kdy umírala svoboda jeho národa? Jako vazal Turků byl povinen stát se svým vojskem na turecké straně. Nikdo neví, byl-li na Kosovu poli nebo ne, a žádná národní píseň o tom nehovoří, že by měl ten zlý úděl. Zdá se však, že na Kosovu poli nebyl, neboť sotva by tolik junáckých zpěvů slavilo jeho památku, kdyby ji byl poskvrnil tím, že by pomáhal úhlavnímu nepříteli vlastního národa. Marko však přece jen skončil žalostně. Za pět let po osudné bitvě se musil připojit k vojsku Bajezida I., jež táhlo na vojvodu Mirča do Valachie, a tam padl, 10. října 1394. Jako Srbové ani Bulhaři v jeho smrt nevěřili. Tvrdili, že se pustil jednou přes moře, že ho zastihla prudká bouře a donutila, aby přistál na pustém ostrově. Tam našel překrásné podzemní paláce a v nich prý dodnes žije.
Podle jiné pověsti se někde králevic Marko ukrývá od té doby, kdy byly vynalezeny střelné zbraně. Tehdy nechtěl věřit, že by mohly mít nově sestrojené smrtící nástroje takový účinek, učinil s nimi pokus, a ten skončil špatně: Marko si při něm prostřelil ruku. Roztrpčen, uchvácen spravedlivým hněvem, zvolal:
„Nyní je čas, abych šel, teď už pro mne na světě není místo. Může-li tímhle malé dítě usmrtit hrdinu, nemohu již na světě žít.“
Západně od Vardaru, nedaleko Železných Vrat, zdvíhá se hora, ve které podle víry Bulharů králevic Marko spí. Jdou-li pocestní tou končinou, volají: „Marko, žiješ?“ A když ozvěna opakuje jejich slova, dušují se, že se jim hrdina ozval. Někteří ujišťují, že po té příhodě se střelnou zbraní Marko opustil svůj rodný kraj, usadil se v Alpách a tam prý podnes žije jako poustevník. Jednomu ani druhému nevěří Markovi krajané, Srbové. Mají za to, že se uchýlil se svým věrným strakošem Šarcem do hory Urviny. Králevicův meč se zvolna prodírá horou. Komu by se poštěstilo najít pravé místo, spatřil by, že polovice čepele je už venku. A až se meč docela vynoří, Marko procitne.
VYSVĚTLIVKA:
lenta = páska, stuha, pentle. – Vysv. Mis.