Strašidla na Christburce
Za křížových výprav do Palestiny vznikly tři rytířské řády: johanitů, templářů a německých rytířů. Po skončení válek se nerozešly, přenesly svá sídla do Evropy a němečtí rytíři válčili dál. Už ne proti Saracénům, ale proti Polabským Slovanům Litvanům a proti jejich sousedům Polákům. Tvrdili, že je chtějí přivést ke křesťanství, ve skutečnosti jim šlo o rozšíření vlastní moci, která rostla překvapujícím způsobem. Měli statky po celé Evropě, ale hlavně u Baltického moře. Ač vedli vyhlazovací boje zcela proti duchu Kristova učení, rádi se zastírali jmény všem křesťanům drahými. Své hlavní sídlo nazvali Mariiným hradem – Marienburkem – a jiné Kristovým hradem – Christburkem. V Marienburce bydlil náčelník rytířů, zvaný velmistrem, na Christburce sídlil jeden z komturů, vlastně opatů. Němečtí rytíři měli však i mnoho jiných hradů a měst, i znamenité Gdaňsko, a vedli rozsáhlý obchod.
Moc a bohatství se hromadily hlavně v Marienburce. Nad písčitými náplavami, nad obrovskými sklepy přepevných kleneb se zvedaly nedobytné zdi hradu, ochráněného i valy a příkopy, naplněnými vodou z Nogatu. Uvnitř byla nepopsatelná nádhera. Malby, řezby a sochařské práce plnily chrám, hradní síně i chodby. Gotické klenby prostorných sálů a komnat zářily zlatem, modří a honosným purpurem. V jiných hradech se lidé – i sami majitelé – choulívali chladem za zimních dnů, protože krby nestačily vyhřát klenuté prostory, ale na Marienburce byly všechny místnosti důmyslně vytápěny jakýmsi ústředním topením.
A jak tam bylo všude živo! V přízemí pracovali zbrojíři, v konírnách pečovali podkoní o dlouhé řady válečných ořů, pastýři a sýraři tam dojili na dva tisíce oveček, jinde pracovali tesaři, truhláři, obuvníci a krejčíři, v kuchyni strojili lahůdky nejen pekaři, ale také cukráři a paštikáři s jinými kuchaři. Řádové lodi zajížděly až do Portugalska a dovážely mimo jiné i silná vína, která byla míchána ještě s vajíčky nebo se smetanou.
A kdo spatřil rytíře v jejich nádherných brněních, hlučné slavnosti a hostiny, býval pobouřen: toto přece nebyli šiřitelé Kristova království pokoje a lásky, to byli podněcovatelé nenávisti a zpupnosti. Jejich obětí bylo tolik, že konečně se spravedlnost hlásila o slovo. Mocný polský král Vladislav II. se spojil s Litvou a obě země vyhlásily řádu válku.
To bylo něco překvapujícího, neslýchaného – až do té doby to byli němečtí rytíři, kteří války začínali, a třeba bez opovědění nepřátelství. Velmistr svolal na poradu všechny přední členy řádu.
„Bude hračkou přemoci polského krále,“ holedbali se mnozí řinčíce zbraněmi.
„Brzy ho zkrotíme,“ přizvukovali ostatní.
Jen jediný s nimi nebyl jedné mysli: Ondřej ze Sangerwitz, komtur na Christburce. V něm jediném se probudilo svědomí. Věděl, kolik násilí má řád na svědomí, a soudil, že je načase, aby obrátil. Když se hluk utišil, chopil se slova. Jeho řeč vyzněla smířlivě a vrcholila v radě: „Umluvte, bratří, mír s polským králem, i kdyby nás to něco stálo, kdybychom se musili zříci některého území.“
Za jeho řeči vládlo v síni posupné ticho. Oči rytířů metaly blesky a velmistr seděl v čele stolu jako vtělené rozhořčení. Když komtur skončil, neváhal tomuto moudrému a rozvážnému rytíři vmetnout ve tvář urážku, že je váhavý a zbabělý.
„Víte, že nepřítel už překročil hranice našeho území?“ končil velmistr otázkou.
„Na vyjednávání pokoje není nikdy pozdě,“ namítl komtur. Konečně vida, že neprorazí, pravil: „Radil jsem Vaší Milosti, jak jsem nejlépe uměl. Znova opakuji, že tento čas je neobyčejně příznivý k ujednání trvalého míru. Poněvadž se však Vaší Milosti jinak líbí, musím poslechnout. Chci vám v této válce, ať už se skončí jakkoli, stát mužně po boku a tak věrně pro vás vydat své tělo a život, jak věrně vám nyní radím k míru.“
Brzy poté vyjížděli němečtí rytíři branou Marienburku s velmistrem Ulrichem z Jungingen v čele. Ve všem lesku, troufale, vesele, mířili k jihovýchodu, mlčky, zachmuřen jel za nimi také christburský komtur. Dne 15. července roku 1410 střetl se řád s polským vojskem v bitvě u Grunwaldu pod Dubrovnou. V ní byla navždy zlomena moc zlopověstného řádu. Na polské straně prý tenkráte bojoval také český rytíř Jan Žižka z Trocnova. Podle pověsti vrátil se odtamtud jednooký. Poláci slavně zvítězili. Na bojišti ležel bezpočet mrtvol německých rytířů; sám velmistr zaplatil svou bojovnost životem. Mezi padlými byl také věrný komtur Ondřej ze Sangerwitz a jeho bratr Otto.
Po hrozné porážce řádu vládl na Marienburce smutek, a na Christburce, ještě sklíčenějším, se dály divné příhody. Jakmile řádoví bratři, kteří ušli smrti u Grunwaldu, usedli k naplněným pohárům a mísám, jídlo a pití se jim před očima proměnilo v krev. Pokojně se mohli najíst jen pod širým nebem. Někdy se v kuchyni objevili koně, nikdo nevěděl, jak se tam dostali, zato kuchyňské nádobí našli v konírně nebo ve sklepě.
Nejhůře se vedlo novému komturovi. Jednou zaslechli jeho zoufalý křik ze studně, k jejíž stěně byl zavěšen za vousy, jindy ho neviditelné paže vynesly na nejvyšší hradní střechu. Jednou mu z ničeho nic počala hořet brada a plameny se nedaly uhasit, dokud komtur v šíleném strachu nevyběhl ven.
I šuškalo se v podhradí i v okolí, že se plní, co nebožtík komtur na odchodu do bitvy pronesl. Když totiž ozbrojen vyjížděl z brány v čele svých řádových bratří, potkal ho jeden z kanovníků a s úsměvem se tázal, komu komtur poroučí hrad za své nepřítomnosti. Ondřej ze Sangerwitz se zamračil a v spravedlivém rozhorlení vykřikl:
„Tobě a všem čertům, kteří k této válce radili.“
Uplynuly dva roky od osudné bitvy. Bývalí povýšenci porážkou trochu zkrotli, ale nastal mezi nimi nebývalý úpadek mravů. Na všech řádových sídlech to bylo znát. I na Christburce.
Před bitvou u Grunwaldu vydal se do světa tamější kovář z podhradí. Chtěl navštívit Řím, o němž mnoho slýchal. Jeho cesta se protáhla, takže se vrátil až po dvou letech. Sotva ho doma v sousedství uvítali a poptali se, co se děje ve světě, vysypali mu za tepla, že se počet řádových rytířů povážlivě ztenčil a že komtur i jeho bratr jsou pochováni. Pověděli také o podivných příhodách na hradě. Kováře se nejhlouběji dotkla zpráva o smrti komturova bratra. Otto ze Sangerwitz byl vlídný pán, který neváhal postavit se kdysi jeho dítěti kmotrem. Škoda, že ho hrobový kámen kryje!
Co však slyšel poutník o hradních strašidlech, podnítilo jeho zvědavost, i vypravil se jednoho dne nahoru, aby se známých mezi čeledí zeptal, co je na tom pravdy. Bylo kolem poledne, když došel na most. A hle – tam stojí Otto ze Sangerwitz živ a zdráv. Pln radosti běží kovář k němu a volá:
„Ó pane kmotře, to jsem rád, že vás vidím! Chtěli mi namluvit, že jste padl v bitvě. Jak mohli říci takový nesmysl! Je to tedy lepší, než jsem si myslil. Snad ani na hradě to není tak zlé, jak mi povídali. Dějí prý se tam hrozné věci.“
„Pojď se mnou,“ pravil rytíř, „a uvidíš, jak se tam hospodaří.“
Otto vedl kováře po točitém schodišti. Když před ním otevřel první dveře, octli se v komnatě, kde seděli rytíři u karet a kostek. Někteří se pustě smáli, jiní kleli, div se klenby netřásly. V další síni se prohýbaly stoly pod tíží lahůdek a naplněných korbelů a na stolicích kolem seděli jiní rytíři zřejmě podnapilí a přejedení. V největším sále se tancovalo a provozovaly se všelijaké kratochvíle i ve společnosti žen. Kovář hleděl užasle na rozpustilé kousky rytířů a potom se podíval na svého průvodce, co tomu říká. Otto však ani brvou nehnul. Konečně dovedl svého hosta do kostela. Před oltářem stál kněz oblečený do bohoslužebných rouch, ale zdálo se, že vstoje dřímá. I kanovníci ve svých vyřezávaných stolicích chrápali. Z kostela byl kovář veden zpátky do hradu. Na chodbách nebylo živé duše, zavřenými dveřmi mnišských cel však se draly ven srdcelomné nářky, pláč a vytí, až otužilému, světem prošlému muži se vlasy ježily hrůzou. Náhle pochopil, že není veden živým člověkem, ale duchem.
Otto ho doprovodil ke kovaným dveřím a poručil:
„Jdi a pověz novému velmistrovi v Marienburce, co jsi viděl a slyšel. Takový je život rytířů a po něm nastane nářek.“
Když dozněl Ottův truchlivý hlas, byl kovář sám. Poslechl tajemného průvodce, vydal se na cestu, dal se ohlásit u velmistra a věrně, nic nezatajiv, mu pověděl, co zažil. Velmistr poslouchal se zakaboněným čelem. Kovář se domníval, že se tak polekal božího hněvu. Bylo však jemu lekat se člověka, neboť velmistr vstal, udeřil na svůj meč a zařval:
„To vše, cos mi vypravoval, sis od začátku do konce drze vymyslil! Chceš potupit náš řád a způsobit mu nepřátelství v lidu. Trestu neujdeš.“
V minutce tu byl žalářník a odváděl nového vězně s těžkými pouty na rukou do vězení. Odtamtud byl ubožák vyveden k řece. Vlny umlčely navždy jeho ústa. Řád žil dále po svém, čím dál bídněji, až jeho moc nadobro klesla. I nedobytný Marienburk se nakonec octl v polských rukou.