Misantropova knihovna

(výpisky)
 

THÉSEUS A ROMULUS

THÉSEUS

Tehdy bylo ještě zvykem, že ti, kdo odrostli chlapeckým letům, přicházeli do Delf a obětovali bohu své vlasy. Proto přišel do Delf i Théseus a ještě nyní se prý po něm jedno místo nazývá Théseia. Vlasy si ustřihl jen vpředu, jak to podle Homéra dělali Abantové,¹ a tak byl tento způsob stříhání nazván po něm Théseův střih. Abantové se stříhali tímto způsobem první, nenaučili se tomu však, jak se někteří domnívají, od Arabů, ani nenapodobili Mýsy, ale činili tak proto, že se při své bojovnosti utkávali muž proti muži a byli ze všech nejlépe vycvičeni vrhat se na nepřítele zblízka, jak dosvědčuje i Archilochos² těmito verši:

Luky tam nenapínají, ni praků neužívají,
kdykoli roznítí Arés na širé rovině boj:
tehdy žalostné dílo se začne provádět meči,
neboť eubojští vládci, kopím již proslulí jsou,
takových bojů jsou znalí...

Stříhali se tedy proto, aby je nepřátelé nemohli chytit za vlasy. To měl zajisté na mysli i Alexandros Makedonský, když prý rozkázal svým vojevůdcům, aby dali ostříhat Makedoncům bradky, poněvadž je za ně může nepřítel v boji nejlépe uchopit.
 

Krommyónská svině, zvaná „Faia“, nebylo zvíře ledajaké, nýbrž útočné a těžko přemožitelné. Théseus ji jen jda cestou mimo napadl, aby se nezdálo, že dělá jen to, co je nezbytně nutné. Domníval se také, že se na hrdinu sluší, aby se s ničemnými lidmi utkával v sebeobraně, ale mohutná zvířata aby napadal sám a v boji s nimi se vydával v nebezpečí. Někteří prohlašují, že Faia byla loupežnice, žena, která si libovala ve vraždách a prostopášnostech; bydlila prý v Krommyónu, sviní byla zvána pro svou povahu a způsob života a později byla prý Théseem zabita.
 

Théseus umínil si vykonat velké a podivuhodné dílo; sjednotil totiž obyvatele Attiky v jednom městě a učinil tak ty, kdo byli až dosud rozptýleni a těžko se dali pohnout k věcem obecně prospěšným, ba někdy se dokonce mezi sebou přeli a spolu bojovali, jediným lidem jedné obce. Obcházel proto démy³ a rody a snažil se je získat. Prostí a chudí lidé rychle přijímali jeho výzvu, mocným sliboval, že stát nebude spravovat král, nýbrž lid, on sám že bude jen vojevůdcem a strážcem zákonů, jinak však že budou všichni rovnoprávní. Jedny o tom přesvědčil, druzí se ze strachu před jeho mocí, která již byla velká, i před jeho odvahou rozhodli povolit raději po dobrém, než aby k tomu byli donuceni. Město nazval Athény.⁴

Mocní na Thésea již dávno nevražili, neboť se domnívali, že je vtěsnal do jednoho města, aby s nimi mohl nakládat jako s poddanými a otroky.

Théseus shledával, že ti, kdo ho nenáviděli, připojili k nenávisti pohrdání, a viděl, že lid je v mnoha ohledech zkažený, a místo aby mlčky konal, co se mu nařídí, chce, aby se mu lichotilo. Když se tedy snažil dosáhnout moci násilím, podlehl demagogickým pletichám a vzpouře. Nakonec se vzdal naděje na úspěch a sám pak vyřkl nad Athéňany kletbu.
 

ROMULUS

Někteří vypravují o jeho narození naprosté báchorky. V domě Tarchetia, velmi nespravedlivého a krutého krále Albanů, objevilo se prý božské znamení. Z krbu totiž vyvstal mužský úd a zůstal tam po mnoho dní trčet. V Etrurii byla tehdy věštírna Téthyina a odtud dostal Tarchetius věštbu, že s oním zjevením má obcovat některá panna, načež prý porodí syna, jenž se jednou velmi proslaví a vynikne jak statečností, tak štěstím a silou. Tarchetius pověděl o věštbě jedné ze svých dcer a přikázal jí, aby obcovala s oním zjevením. Ta to však odmítla jako nedůstojné a poslala tam služebnou. Když služebná porodila ze styku s oním zjevením dvojčata, dal je Tarchetius jakémusi Teratiovi a poručil mu, aby je odstranil. Ten je odnesl k řece a tam je pohodil. Potom k nim přicházela vlčice a kojila je svým mlékem a různí ptáci přinášeli drobty a vkládali je nemluvňatům do úst.⁵ Tuto pověst vypravuje jakýsi Promathión, jenž sepsal dějiny Itálie.

Tam prý tedy ležela nemluvňata a u nich meškala vlčice, která je kojila, a datel, který je pomáhal živit a střežil je. Tato zvířata jsou zasvěcena Martovi a obzvlášť datla Latinové ctí a váží si ho. Někteří tvrdí, že se z pověsti stala báje pro dvojí význam jména vztahujícího se ke kojné. Slovo lupa znamená totiž u Latinů, jde-li o zvířata, vlčici, jde-li o ženy, nevěstku. Taková prý byla Acca Larentia, manželka Faustula, jenž nemluvňata vychoval.
 

Héródóros Pontský praví, že Héraklés se radoval, když se mu při práci objevil sup. Je totiž nejméně škodlivý ze všech živočichů, neboť neničí setbu ani sadbu ani dobytek, nýbrž živí se zdechlinami a nic živého neusmrcuje ani nezraňuje. K ptákům se však nepřiblíží, ani jsou-li mrtvi, poněvadž patří k témuž druhu. Naproti tomu orlové, sovy a jestřábi napadají příslušníky svého druhu a usmrcují je. A přece praví Aischylos:

Je citlivý snad pták, jenž ptáka požírá?
 

Mocné nazýval patrony, což znamená totéž jako ochránci, lid pak klienty, což je totéž jako chráněnci. Zároveň jim vštípil podivuhodnou vzájemnou náklonnost, z níž vyplývaly také velké oboustranné povinnosti. Patroni totiž vykládali zákony, hájili klienty na soudech, ve všem jim radili a chránili je. Klienti nejen prokazovali úctu svým patronům, nýbrž pomáhali jim i vybavit dcery a splácet dluhy. Nebylo zákona ani úřadu, který by nutil patrona, aby svědčil proti klientovi, nebo klienta, aby svědčil proti patronovi. Později zůstaly sice ostatní povinnosti v platnosti, pokládalo se však za hanbu a špatnost, aby mocní přijímali peníze od lidí níže postavených. Tolik tedy o těchto poměrech.
 

Také se udržel až dodnes zvyk, že nevěsta nepřekročí sama práh ložnice, nýbrž že ji ženich zvedne a přenese, neboť i tenkrát byly uloupené ženy doneseny do domů násilím a nevkročily tam dobrovolně.
 

Sabinové byli početný a bojovný kmen, který bydlil v neohrazených vesnicích. Jako vystěhovalci ze Sparty byli totiž přesvědčeni, že musí dokázat svou hrdost a odvahu.
 

Nic tak nepodporovalo vzrůst Říma jako zvyk, že poražené vždy přesídlovali do města a přijímali je za občany.
 

Zdá se, že to nebyl jen Antigonos,⁶ který prohlásil, že miluje zrazující, ale nenávidí zradivší, ani jen Augustus, jenž řekl o thráckém králi Rhóimétalkovi, že sice miluje zradu, ale nenávidí zrádce. Tento vztah k ničemným lidem je jaksi společný všem těm, kdo je potřebují, jako potřebují jedu a žluči některých zvířat, neboť si pochvalují jejich prospěšnost, pokud jich užívají, po použití se jim však protiví.
 

Římané projevovali ženám v mnohém ohledu úctu, například tím, že jim ustupovali z cesty, že nesměl nikdo v přítomnosti ženy vyslovit nic neslušného ani se ukázat nahý, jinak byl obžalován u hrdelního soudu.
 

Slavnost Lupercalií byla, jak se zdá podle doby, kdy se slavila, slavností očistnou. Připadá totiž na svátky v únoru, latinsky Februarius, což lze přeložit jako „měsíc očisty“, a den této slavnosti se kdysi nazýval Februata. Jinoši běhají nazí, opásáni jen zástěrou, a šlehají řemeny každého, koho potkají. Mladé ženy se ranám nevyhýbají, neboť věří, že jim přinesou plodnost a lehký porod. Zvláštností této slavnosti je, že Lupercové obětují psa. Gaius Acilius⁷ však vypravuje, že se Romulovi a Removi ještě před založením města ztratil dobytek. Pomodlili se prý k Faunovi a nazí běželi hledat dobytek, aby jim přitom pot nebyl na obtíž. Proto prý také Lupercové pobíhají nazí. Obětování psa by se dalo vysvětlit tak, jsou-li ovšem Lupercalia slavností očistnou, že ho obětují na očistu, neboť i Řekové nosí při očistných obětech kolem štěňata a na mnohých místech konají obřad zvaný periskylakismos. Obětování psa má svůj důvod také tehdy, koná-li se tato slavnost jako děkovná oběť vlčici v odměnu za vychování a zachránění Romulovo, neboť pes je nepřítelem vlků, není-li ovšem pes trestán za to, že obtěžuje Luperky, když pobíhají po městě.
 

Ani Romulus neušel tomu, co je údělem mnohých či spíše až na malé výjimky všech, které povzneslo velké a neočekávané štěstí k moci a vážnosti. Naplněn nezlomnou důvěrou ve své štěstí choval se s urážlivou pýchou, zpronevěřil se svému přátelskému poměru k lidu a uchýlil se k nenáviděné a tíživé samovládě.
 

Koluje mnoho takových báchorek, které nepatřičně povyšují smrtelnou část lidské přirozenosti na roveň božské. Bylo by ovšem bezbožné a neslušelo by se zcela popírat božskou povahu ctnosti, ale je pošetilé směšovat zemi s nebem. Musíme se tedy přidržovat toho, co je jisté, a prohlásit s Pindarem,⁸ že tělo každého člověka je podrobeno všemocné smrti, živý však že nadále zůstává obraz našeho bytí. Nesmíme tedy těla dobrých lidí posílat do nebe v rozporu s jejich přirozenou povahou, nýbrž věřme, že se duše ctnostných lidí ve shodě se svou přirozeností a podle božského práva povznášejí z lidí k héroům a z héroů ke geniům. Když se tyto duše zcela očistí jako při mystériích a stanou se svatými a oprostí se ode všech vášní, povznesou se z geniů k bohům. Neděje se tak podle rozhodnutí obce, nýbrž podle pravdy a spravedlnosti, a ctnostné duše dosáhnou tak nejkrásnější a nejblaženější dokonalosti.
 

LYKÚRGOS A NUMA

LYKÚRGOS

Především otužil těla dívek pěstováním běhu, zápasením a házením disku i oštěpu, aby ujímající se zárodek dostal v silných tělech silný začátek, aby se pak lépe vyvíjel, ony samy aby pak snášely porod s odolností a dobře a snadno zápasily s bolestmi. Dále odstranil rozmazlenost, choulostivost a veškerou zženštilost tím, že dívky přivykal stejně jako mladíky, aby při průvodech kráčely nahé a při některých slavnostech tančily a zpívaly za přítomnosti a před očima mladých mužů.

Ostatně obnažení dívek neznamenalo nic hanebného, poněvadž přitom převládala cudnost, nikoli nezdrženlivost, naopak to vštěpovalo ženskému pohlaví prosté mravy a snahu o slušné chování, a dodávalo to šlechetné mysli, neboť ženy měly stejnou účast na statečnosti a vážnosti.

Byly tedy i tyto věci účinnou pobídkou k ženění, totiž průvody dívek, svlékání a zápasy před očima mladých mužů, kteří pak byli unášeni, jak říká Platón, nikoli geometrickým, nýbrž milostným nutkáním. Mimoto vložil Lykúrgos na neženaté muže ještě jakési bezectí: nesměli se totiž dívat na hry nahých dívek; a v zimě pak museli na příkaz archontů⁹ sami chodit nazí kolem náměstí, a když tak kolem něho chodili, zpívali jakousi píseň na ně složenou, že trpí spravedlivý trest za to, že neposlouchají zákonů.

I ženili se Sparťané pomocí únosů. Unesené dívky se pak ujala takzvaná družička, ostříhala jí dohola hlavu, oděla ji mužským pláštěm, navlékla mužskou obuv a samotnou bez světla položila na stelivo. Potom se k ní vloudil ženich, nikoli podnapilý ani vysílený, nýbrž střízlivý. Prodlev pak u ní nedlouhý čas odcházel počestně spát tam, kde obvykle spával s ostatními mladými muži. A tak to činil i v dalších dnech, že den trávil mezi svými druhy a s nimi i v noci odpočíval, ke své choti však přicházel potají a opatrně, se studem a bázní, aby to nikdo v domě nezpozoroval, přičemž i jeho choť to dovedla nastrojit a zaonačit tak, aby se spolu mohli sdružit ve vhodné chvíli a potají. A tak to prováděli nikoli krátký čas, takže se některým mužům i děti dřív narodily, než ve dne uviděli své manželky. Takovéto scházení se bylo nejen cvičením v zdrženlivosti a umírněnosti, nýbrž přivádělo vždy oba k intimnímu styku tělesně plodné a láskou vždy svěží a jaré, a nikoli přesycené ani malátné příliš nevázaným stykem, naopak vždy si navzájem zanechávali jakýsi zbytek a podnět touhy a lásky pro příště.

Takovou tedy cudnost a takový řád zavedl Lykúrgos při sňatcích, a stejně tak vypudil i onu nejapnou a zženštilou žárlivost, neboť ustanovil za slušné, aby předně vzdalovali od sňatku svévoli a nevázanost, dále aby se intimně stýkali s osobami hodnými toho, aby měly děti a plodily, a vysmívali se těm, kteří to jako něco neslučitelného a nevhodného k obecnému dobru stíhali vražděním a válkou. Bylo totiž staršímu muži mladé ženy dovoleno, jestliže si oblíbil některého z krásných a šlechetných mladých mužů a uznal-li za hodného, aby ho k ní přivedl, a když ji ušlechtilým semenem oplodnil, aby pak novorozeně přijal za vlastní. Naopak zase bylo dovoleno řádnému muži, když se mu zalíbila některá z plodných a počestných žen, provdaná za jiného, aby požádal jejího muže o svolení k intimnímu styku s ní, aby zaséval v půdě úrodné a plodil ušlechtilé děti, které pak byly pokrevnými a sourozenci ušlechtilých.

Lykúrgos totiž předně nepovažoval děti za vlastnictví otců, nýbrž za společný majetek státu, a proto nechtěl, aby občané pocházeli od ledaskoho, nýbrž jen od nejlepších jedinců. Dále spatřoval velikou zpozdilost a tupost v zákonech ostatních národů, jež se těchto věcí týkají, že k fenám a klisnám připouštějí nejsilnější z psů a hřebců, přičemž za dovolení vlastníky těch zvířat prosí nebo jim za to platí, avšak ženy zavírají a hlídají a žádají, aby jen od nich rodily, i když jsou třeba nerozumní nebo přestárlí nebo nemocní; jako by se právě těm, kteří děti získávají a živí, nerodily špatné, pocházejí-li od špatných rodičů, a naopak ušlechtilé, když se jim dostane takového rodu.

Otec neměl výsostné právo vychovávat novorozeně, nýbrž po narození je vzal a odnášel na jakési místo zvané lesché,¹⁰ kde seděli nejstarší z krajanů; ti nemluvně napřed ohodnotili, a jestliže bylo dobře vzrostlé a silné, kázali je vychovávat; bylo-li však slabé a nepohledné, posílali je do takzvaných Apothet, jakési to propasti blíže pohoří Táygetu,¹¹ neboť bylo lépe pro novorozeně i pro obec, když nežilo, nejsouc hned od počátku patřičně způsobilé k dobrému vzrůstu a síle. Proto ženy nekoupaly novorozeňata ve vodě, nýbrž ve víně, aby tak prováděly zkoušku jejich tělesného složení. Neboť se říká, že děti epileptické nebo jinak nemocné dotekem vína chřadnou a odumírají, kdežto zdravé že se ještě více otužují a tělesně zesilují.

Chůvy si navykly jakémusi pečování o děti, jež bylo spojeno s uměním, takže nemluvňata odchovávaly bez plen a dopřávaly tak volnosti údům a celé postavě, a hleděly k tomu, aby se jejich svěřenci spokojovali s malým množstvím potravy a nebyli vybíraví, aby se nehrozili tmy a nebáli samoty ani aby neznali nezpůsobné mrzoutství a plačtivost.

Syny Sparťanů Lykúrgos nesvěřil ani koupeným, ani najatým vychovatelům, a rovněž nikomu nebylo dovoleno živit a vychovávat syna, jak by chtěl, nýbrž sám se ujímal výchovy všech, jakmile dosáhli sedmi roků, rozděloval je na družiny a hleděl k tomu, aby žili a byli vychováváni společně, a zvykal je pospolu si hrát a pospolu se učit. Za vedoucího družiny pak ustanovil toho, kdo vynikal moudrou rozvážností a v zápasech byl nejsrdnatější; jeho pokyny se pak řídili, poslouchali jeho příkazy a podrobovali se jeho trestům, takže vychovávání bylo cvičení v poslušnosti.

Vědami se zabývali jen kvůli potřebě. Celé ostatní vychovávání pak směřovalo jen k naprosté poslušnosti, k vytrvání v strastech a k vítězství v boji. Proto i v pokročilejším věku jejich cvičení dost přepínali, dohola je stříhali a zvykali je, aby chodili bosí a hráli si obyčejně nazí.

Jejich oběd je skromný, aby sami od sebe se bránili nouzi a byli nuceni k odvaze a zchytralosti. A to bylo hlavním účelem té skrovné stravy, vedlejším pak byl půst těla. Tělo se totiž vznáší do výšky, když duch nemá mnoho zdržování a překážky, jsa množstvím potravy stlačován dolů a do šíře, nýbrž když pro lehkost stoupá vzhůru, a pak tělo uvolněně a snadno prospívá. A totéž prý činí lidi i krásnými, neboť hubené a štíhlé postavy se snadněji a pozvolněji ohýbají, tlusté však a otylé se pro svou tíhu tomu zpěčují; stejně tak i ženy, které během těhotenství užívají pročišťovacích prostředků, rodí děti sice štíhlé, ale dobře vzrostlé a půvabné, takže se pro lehkost hmoty dají lépe ztvárňovat a ovládat. Avšak příčina tohoto zjevu budiž ponechána k posouzení jiným.

Hochy učili užívat řeči vyhrocené, ale spojené s půvabem, mající při stručném výrazu hluboký smysl. Lykúrgos se přičinil o to, aby železný peníz měl při veliké váze malou cenu, ale naopak peníz řeči přivedl při prostém a stručném vyjádření k hojnému a nesmírně hlubokému smyslu, snaže se dlouhým mlčením učinit hochy v řeči důvtipnými a zběhlými v odpovídání. Tak jako sémě lidí, kteří jsou v pohlavním styku prostopášní, bývá zpravidla neúrodné a neplodné, stejně tak nevázanost v řeči přináší výroky mdlé a nerozumné. Vždyť zajisté král Ágis¹² řekl kterémusi Attičanovi, když se vysmíval lakónským mečům, že jsou krátké, a pravil, že je kejklíři na jevišti snadno polykají: „Ba věru, my právě těmito krátkými meči nejvíce doléháme na nepřítele!“ Já aspoň též shledávám, že lakónský způsob výrazu se sice zdá krátký, ale nejlépe se dotýká všech věcí a působí na mysl posluchačů.

Vždyť i Lykúrgos sám, jak se zdá, byl v řeči stručný a vtipný, lze-li takto soudit z jeho výroků, jež se nám dochovaly. Jako například jeho odpověď o obecní správě občanu, jenž žádal, aby se v obci zavedla lidovláda: „Ty tedy nejdřív si zaveď lidovládu ve svém domě!“¹³ A konečně, když se Sparťané tázali stran městských hradeb, odpověděl: „Není patrně bez hradeb město, které je obklopeno statečnými muži, a ne obloženo cihlami.“

Jaká však byla u Sparťanů nechuť k rozvláčným řečem, toho jsou důkazem takovéto výpovědi: Chariláos,¹⁴ synovec Lykúrgův, byv otázán, proč Lykúrgos vydal jen nevelký počet zákonů, odpověděl: „Lidé, kteří nepotřebují mnoho slov, nepotřebují ani mnoho zákonů.“¹⁵ Když někteří hanili sofistu Hekataia, že byl pozván k společnému obědu a nic tam nemluvil, řekl jim Archidámidás: „Kdo dovede mluvit, dovede si k tomu nalézt i vhodnou dobu.“

Z památných kousavých výroků, o nichž jsem se zmínil, že jsou plny půvabu, uvádím tyto: Když jeden ničemný člověk dotíral na Démaráta nevhodnými otázkami a často se ho tázal, kdo ze Sparťanů je nejlepší, Démarátos¹⁶ mu odpověděl: „Ten, kdo je tobě nejméně podobný.“ Jednomu athénskému řečníku, jenž nazýval Lakedaimoňany nevzdělanými, přitakal Pleistónax, syn Pausániův:¹⁷ „Máš pravdu, neboť my jsme jediní z Řeků, kteří jsme se od vás nenaučili žádné špatnosti.“

Je též možno soudit o jejich zvyku podle žertovných výroků. Byli totiž zvyklí neužívat nikdy řeči naplano a nepronášet ani slovo, jež by nemělo aspoň nějaký smysl hodný pozornosti. Kdosi byl například vyzván, aby si poslechl člověka napodobujícího hlas slavíkův, a on odpověděl: „Poslechl jsem si již samého slavíka.“ Jiný zas prohodil, když spatřil lidi sedět na stolici na záchodě: „Bůh chraň, abych si sedl tam, odkud nelze povstat před starším!“¹⁸

Způsob těchto vtipných odpovědí byl tedy takový, že někteří pravili ne bez důvodu, že výraz projevovat se po lakónsku¹⁹ znamená mít větší sklony k filosofování než k tělesným cvičením.

V čas války promíjeli mladíkům i nejpřísnější ustanovení kázně a nebránili jim, aby se fintili, pokud šlo o úpravu vlasů, o výzdobu zbraní i oděvu, a radovali se, když se pyšnili jako koně a ohnivě dychtili po zápasech. Nechávali si, jak dosáhli jinošského věku, vlasy volně růst, avšak hlavně v čas nebezpečí o vlasy pečovali, aby byly lesklé a uhlazené, majíce na paměti i onen Lykúrgův výrok o vlasech, že vlasy sličné lidi činí ještě krásnějšími, ošklivé však ještě strašnějšími. Mezi jednotlivými výpravami do pole prováděla se jen snadnější cvičení a ostatně také neukládali jinochům tak omezený a odpovědný způsob života, takže pro ně jediné ze všech lidí byla válka odpočinkem od vojenského cvičení.
 

Lykúrgos svým spoluobčanům zjednal, že měli dostatek volného času, poněvadž naprosto nebylo dovoleno zabývat se řemeslem; a rovněž vydělávání peněz, které bývá spojeno s obtížemi a námahou, nebylo nikterak zapotřebí, neboť bohatství se stalo nežádoucím a bezcenným.

Půdu jim obdělávali heilótové,²⁰ a ti za to odváděli sjednaný poplatek. Jakýsi Sparťan meškal právě v Athénách v době, kdy se konaly soudy, a slyšel, že jeden občan odsouzený pro zahálku se ubírá domů jsa zarmoucen a doprovázen přáteli, kteří s ním truchlí a těžce to nesou; i požádal přítomné, aby mu ukázali, kdo je onen občan, jenž byl odsouzen pro svobodu. Za tak otrocké pokládali zabývat se řemesly a vyděláváním peněz. A soudní spory, což je přirozené, přestaly zároveň s penězi, neboť u nich neexistovala ani zámožnost ani chudoba, nýbrž nastala rovnost v blahobytu a snadném žití, poněvadž životní potřeby byly laciné. Když právě nebyli na válečné výpravě, byly u nich na programu po všechen čas tance, radovánky a hostiny nebo se zabývali tělesným cvičením.²¹

Vždyť ani sám Lykúrgos nebyl nějak přílišně zatrpklý; jak vypravuje Sósibios,²² dal přec postavit sochu Smíchu²³ a velmi vhodně připojoval k hodům a k zábavám jim podobným žert jako prostředek oslazující těžkosti života.
 

Lykúrgos přivykal občany, aby nechtěli a nedovedli v soukromí žít, nýbrž aby jako včely vždy byli spojeni s celkem a navzájem se sdružovali kolem vůdce, přičemž se z nadšení a horlivosti bezmála odříkávali sebe samých a zcela patřili vlasti; takovéto smýšlení je možno poznati i z některých výroků. Tak například Paidarétos nebyl zvolen mezi třemi sty, ale přesto odcházel ve veselé náladě, ba takřka rozradostněn, že město má tři sta lepších nežli je on. Anebo Polykratidás, když přicházel ještě s jinými jako vyslanec k vojevůdcům krále perského, a ti se ho tázali, zdali jsou tu přítomni jen soukromě, nebo byli posláni jménem obce, odpověděl: „Jestliže dobře pochodíme, tedy jménem obce, jestliže špatně, tedy jen soukromě.“

Také nesvolil, aby se libovolně zdržovali a potulovali v cizině a pak zpátky s sebou přinášeli cizí mravy, napodobování nevzdělaných způsobů života a rozličných státních zřízení. Neboť je nutné, že zároveň s cizími osobami vcházejí i cizí řeči, a nové řeči přinášejí i nové náhledy; a z toho vzniká nevyhnutelně mnoho citů i zásad, které nejsou v souladu s platným státním zřízením jako s harmonií. Proto se domníval, že je třeba více dbát o to, aby se město nenaplnilo špatnými mravy než nakažlivými chorobami přicházejícími z venkova.
 

Sám pak uznal za vhodné dobrovolně skončit svůj život, neboť byl právě ve věku, kdy čas dozrál a bylo možno buď dále žít nebo život podle vlastní vůle ukončit, a kdy všechny jeho poměry se mohly pokládat za dost šťastné. I odmítl přijímat potravu a tak skonal v přesvědčení, že u velikých státníků i smrt musí být spojena s ohledem na stát a že ani konec života nesmí být nepřičinlivý, nýbrž že se musí jevit jako statečný a záslužný čin. Myslil si totiž, že když vykonal nejkrásnější skutky, že konec života je pro něho vpravdě dovršením blaženosti a že smrt zanechá svým spoluobčanům jako strážkyni toho, co dobrého a ušlechtilého pro ně za celý svůj život vykonal.
 

NUMA

Již od přírody měl povahu způsobilou k všeliké ušlechtilosti a ještě se zdokonalil vzděláváním, snášením nehod a filosofií; zcela ze sebe vypudil nejen hanebné náruživosti duše, nýbrž i násilnost a lakotnost, jež byla u nevzdělaných národů velmi proslulá, takže pak pokládal za pravou mužnost to, jestliže někdo dovedl rozumem potlačit žádosti svého nitra. Z toho důvodu odstraňoval ze svého domu veškerý přepych a nádheru; ve svém volném čase ani nevyhledával požitky, ani se neupínal k hromadění bohatství.

Zdržoval se většinou na venkově, kde se sám procházíval v hájích bohů a prodléval na posvátných lučinách a osamělých místech.

Numa²⁴ pravil: „Každá změna lidského života je věc nebezpečná. Komu nic potřebného neschází, ani nemusí naříkat nad tím, co má, toho nemůže pobídnout nic jiného leč zpozdilost, aby přetvořil a přeměnil obvyklý způsob života, který vyniká jistotou nad nejasnou budoucností, i kdyby do sebe neměl nic jiného.“
 

Městský pozemek jako celek rozdělil Numa mezi chudé občany, čímž chtěl odstranit chudobu nutící k nepravostem a lid přimět k obdělávání polí, aby zároveň se zemí vzdělával i sebe. Vždyť žádné jiné zaměstnání nepřivodí tak vřelou a tak rychlou lásku k míru jako rolnický způsob života, při němž i z bojovné odvážlivosti trvá a zůstává to, čeho je zapotřebí k ochraně vlastního majetku, ale vymycuje se náchylnost k páchání křivd a k lakomosti. Proto tedy Numa rozšířil mezi občany rolnictví jako nápoj vzbuzující lásku k míru a oblíbil si je spíše jako umění vedoucí k bohatství mravů než k bohatství peněz.
 

Numa uvažoval takto: tělesa svou podstatou neslučitelná a tvrdá se dají sloučit roztlučením a rozdrobením a pak se pro drobnost spíše sjednocují; a proto se rozhodl, že rozdělí všechen lid na větší počet malých částí. Toto rozdělení se stalo sjednocením a smířením všech se všemi.
 

Věčný oheň měl být na příkaz krále Numy ctěn jako počátek všech věcí. Oheň je totiž věc v přírodě nejpohyblivější; každé vznikání je pohyb nebo je alespoň spojeno s nějakým pohybem; všechny ostatní částice hmoty, nedostává-li se jim tepla, leží nečinně a jako mrtvy a postrádají síly ohně jako duše, a když se jim této síly nějak dostane, jsou opět schopny jednat i trpět. Numa tedy jako prozíravý muž, o němž vyprávěla pověst, že obcuje pro svou moudrost s Músami, učinil tento oheň posvátným a dal jej stále udržovat jako obraz věčné síly, jež vše řídí.
 

Za kralování Numova se nepřipomínají v celém světě ani války, ani povstání, ani převraty, ani proti němu samému nepřátelské činy nebo závist nebo úklady nebo spiknutí občanů, ale úcta před jeho ctností vydala zřejmé svědectví a potvrzení onoho výroku Platónova, jejž se tento mudrc odvážil o něco málo později pronést o vedení státu, že pro lidi jediným ukončením trampot a běd a vyváznutím z nich je to, když se v jedno sloučí věhlas mudrce s královskou mocí, dodá sílu ctnosti a učiní ji mocnější, než je špatnost. Neboť vskutku na výsost šťastný je mudrc sám a na výsost šťastni jsou i ti, kteří poslouchají slova vycházející z úst mudrcových. A je zřejmé, že nikdo jiný nepoznal tuto zásadu lépe než Numa.

Všem spravedlivým a šlechetným mužům se zajisté dostává větší chvály v době pozdní a po smrti, neboť závist je na dlouhou dobu nepřežije, ba zahyne dříve než některý z nich.
 

SROVNÁNÍ LYKÚRGA A NUMY

Ctnost učinila jednoho tak slavným, že byl uznán hodným královské důstojnosti, druhého zas tak velikým, že královskou důstojností pohrdal.
 

Střežení dívek stanovené Numou mělo větší zřetel k ženskému pohlaví a slušnosti; zato Lykúrgovo opatření v této věci, jež bylo veskrze nevázané a neodpovídalo ženské povaze, zavdávalo básníkům příčinu k posměchu. Někteří, jako Ibykos, nazývají ženy „ukazatelkami stehen“ nebo jim hanlivě přezdívají běhny, jako třeba Eurípidés, jenž praví:

Ty, které s jinochy pak opouštějí dům,
a mají nahá stehna, roucho nespnuté...

Vskutku totiž neměly spartské dívky sukně na dolních okrajích sešité, nýbrž rozvíraly se a ukazovaly při chůzi celou kyčel. A že tomu tak bylo, vyjádřil nejzřetelněji Sofoklés těmito verši:

A mladou Hermionu, jíž otevřený šat
kol nahého kyčle
se dosud vine...

Avšak Numa vštípil jim mnoho cudnosti a zabránil jim ve všeliké úskočnosti, naučil je střízlivosti a navykl je mlčet; pití vína se zcela zdržovaly a v nepřítomnosti muže nesměly mluvit ani o nutných věcech. A proto se vypráví, že když jednou žena sama vedla před soudem svou při, senát se poslal tázat věštírny, co asi tato událost pro obec znamená. A vážným důkazem o jejich ostatní poslušnosti a mírnosti je zmínka o špatných ženách. Neboť jak u nás dějepisci zaznamenávají, kteří mužové jako první způsobili prolévání krve spoluobčanů, nebo začali válku proti bratřím, nebo se stali vrahy svých otců nebo matek, tak zase Římané uvádějí v paměť, že Spurius Carvilius zapudil od sebe manželku, poněvadž se během dvou set třiceti let od založení Říma nic podobného nepřihodilo; dále že se za panování Tarquinia Superba poprvé dostala do rozepře se svou tchyní manželka jakéhosi Pinaria, pojmenovaná Thalaia. Tak skvělým a cudným způsobem bylo uspořádáno manželství od zákonodárce.
 

SOLÓN A PUBLICOLA

SOLÓN

Z básní Solónových lze soudit, že nebyl odolný vůči krásným chlapcům a že se nedovedl „jak pěstní zápasník“ dát zmužile do boje s láskou. Kromě toho vydal zákon, který otrokům zakazoval natírat si tělo čistým olejem a milovat chlapce, neboť to pokládal za jeden z krásných a vznešených obyčejů a vyzýval jaksi lidi toho hodné k tomu, z čeho vylučoval lidi nehodné.
 

Miloval zřejmě moudrost, když neváhal již v pokročilejším věku o sobě prohlásit: „Stárnu a ještě se vždy mnohému přiučit chci.“²⁵ Bohatství si nevážil, ba praví dokonce, že je stejně bohat ten, kdo

jedině to má,
že mu žaludek slouží,
slouží mu nohy i dech
k ozdobě mladistvých let.
 

Solón se počítal spíše mezi chudé než mezi bohaté, jak vysvítá z těchto jeho veršů:

Nesčetní špatní lidé jsou bohatí, chudí třou bídu;
já bych však neměnil s nimi za dobré jméno a čest
bohatství jejich, neb čest je majetek stálý a věčný,
kdežto majetek lidský tento a onen zas má.

Anacharsis²⁶ posmíval se prý činnosti Solónově i jeho víře, že psaným zákonem učiní přítrž nespravedlivosti a ziskuchtivosti občanů. Vždyť psané zákony se prý ničím neliší od pavučin, neboť jako ony zadrží z těch, které polapí, jen lidi slabé a nepatrné, kdežto mocní a bohatí je roztrhnou. Skutečnost dala za pravdu spíš mínění Anacharsidovu než nadějím Solónovým. Anacharsis řekl prý také, když se zúčastnil shromáždění lidu, že se diví, že u Řeků moudří sice řeční, ale nevědomci rozhodují.
 

Když přišel Solón do Míléta k Thalétovi, divil se prý, že se Thalés vůbec nestará o to, aby se oženil a měl děti. Thalés tehdy mlčel, ale za několik dní navedl jakéhosi hosta, aby řekl, že se právě vrátil z Athén a že tam měl jakýsi jinoch, syn slavného muže, pohřeb. Solón byl tak poděšen, že sám napověděl cizinci jméno; ptal se ho totiž, zda nebyl zemřelý synem Solónovým. Když muž přisvědčil, začal se Solón bít do hlavy a vůbec se choval a mluvil tak, jak činívají lidé v hlubokém zármutku. Thalés ho uchopil za ruku a s úsměvem pravil: „To mě právě, Solóne, odrazuje od toho, abych se ženil a měl děti, co i tebe drtí, ačkoliv jsi jedním z nejzmužilejších. Nermuť se však pro tuto zprávu. Není totiž pravdivá.“

Pošetilý a zbabělý je však ten, kdo se zříká vlastnictví potřebných věcí jen proto, že má strach, aby je neztratil; tak by se totiž člověk nemohl radovat, ani dostalo-li se mu bohatství, slávy nebo moudrosti, ze samého strachu, aby nebyl o ně oloupen. Je to totiž slabost a ne láska, jež přináší lidem, kteří se neučí čelit osudu rozumem, nemírný zármutek a vzbuzuje v nich strach. Mají-li to, po čem touží, nedovedou se z toho radovat, neboť budoucnost v nich ustavičně vzbuzuje bolestnou úzkost a strach, že ztratí předmět své lásky.
 

Nejvíc vytýkali Solónovi jeho přátelé, že si ošklivil samovládu již pro pouhé její jméno. V básni pak praví:

Nikdy moc tyrana jsem nechtěl,
čímž bych zhanobit moh své čestné jméno a pověst,
nijak se nemusím hanbit; tak myslím že vítězství získám nad všemi lidmi.
 

Prvním činem Solónovým bylo, že zrušil všechny Drakontovy zákony kromě těch, které se týkaly vraždy. Učinil tak pro jejich krutost a přísnost trestů, které stanovily. Téměř na všechna provinění byl totiž stanoven trest smrti, takže musil zemřít i ten, kdo byl souzen pro zahálku, a kdo ukradl kousek zeleniny nebo ovoce, byl potrestán stejně jako ten, kdo se dopustil svatokrádeže nebo vraždy. Proto se stal později Démádés²⁷ proslulý svým výrokem, že zákony Drakontovy jsou psány krví, ne inkoustem. Když se Drakonta²⁸ ptali, proč stanovil na většinu provinění trest smrti, odpověděl prý, že si podle jeho mínění malá provinění zaslouží tento trest, pro velká že nemá většího trestu.
 

Chválen bývá Solónův zákon, jenž zakazuje mluvit špatně o mrtvém.²⁹

Vydal také zákon odstraňující výstřelky při smutečních slavnostech. Odstranil zvyk drásat si při pohřbu tváře a tlouci se v prsa, zpívat žalozpěvy a naříkat při pohřbívání cizích lidí. Zakázal při pohřebních obětech obětovat vola, dávat zemřelému s sebou do hrobu víc než tři oděvy a přistupovat k cizím náhrobkům jindy než při pohřbu. Většinu z toho zakazují i naše zákony, kromě toho však ještě stanoví, že ti, kdo si takto počínají, mají být trestáni od gynaikonomů,³⁰ poněvadž se ve svém zármutku dávají unášet zženštilými city a dopouštějí se poklesků, které nesluší mužům.
 

Nejpodivnější jsou snad ty zákony Solónovy, které se týkají žen. Kdo totiž přistihl cizoložníka, směl ho zabít; za únos a znásilnění svobodné ženy stanovily však tyto zákony jen pokutu sto drachem.³¹
 

Solón řekl mnoho podobného tomu, co čteme v jeho básních:

Hledíte na jazyk jen a na řeči pochlebníkovy,
každý jedinec z vás jde v liščích stopách, však jste-li
v hromadě, jest váš duch jalové prázdnoty pln.

A skládal básně, v nichž činil Athéňanům výčitky:

Jestliže stihl vás žal jen pro vaši povahu špatnou,
nesmíte na bohy přec svalovat tento svůj hněv!
Sami jste ochranou svou přec povznesli mocné ty muže;
proto vás postihla teď neblahé poroby tíž.

PUBLICOLA

Tvrdostí nazývali Brutovu³² nesmiřitelnost vůči špatným lidem, příjmení „prostoduchý“ se nezbavil ani později, neboť, jak se zdá, předstíral po dlouhou dobu hloupost, aby byl bezpečen před tyrany.

Jeho hněvivě zachmuřená tvář se nezachvěla soucitem. Buď byla totiž jeho ctnost tak silná, že zbavila jeho duši všeho citu, nebo bylo jeho utrpení tak velké, že ji úplně otupilo. Ani to ani ono není však nic nepatrného ani lidského, nýbrž buď je to božské, nebo zvířecí. Spravedlnost však žádá, abychom posuzovali tohoto muže spíše podle jeho slávy, než abychom nedůvěřovali jeho ctnosti pro svou vlastní slabost.
 

Římané v té době neužívali ještě mnoho peněz, nýbrž jejich bohatství bylo ve stádech bravu a skotu. Proto se jmění dodnes nazývá peculium od slova pecus (dobytek) a na nejstarší mince razili podobu býka, ovce nebo vepře. Také svým synům dávali jména Suillus, Bubulcus, Caprarius a Porcius; kozy se totiž nazývaly caprae a selata porci.
 

„Konsule, tvůj syn onemocněl a zemřel.“ Tato zpráva zarmoutila všechny, kdo ji slyšeli. Horatius³³ se jí však nedal nikterak přivést z míry a odpověděl jen: „Hoďte tedy mrtvého, kam chcete, já se zármutku neoddám.“ Pevnost tohoto muže je obdivuhodná.
 

Výrok Epicharmův³⁴ vůči marnotratníku:

Nejsi lidumil, nejsi; jsi chorý, a proto rád dáváš.

SROVNÁNÍ SOLÓNA A PUBLICOLY³⁵

Vlastní zásluhou Solónovou je prominutí dluhů, čímž nejvíc upevnil svobodu občanů. Nic nejsou totiž platny zákony, které dávají rovnost všem, jestliže chudí tuto rovnost pro dluhy ztrácejí, tam však, kde chudí zdánlivě požívají největší svobody, totiž u soudů, úřadů a při veřejných poradách, nejvíc otročí bohatým, neboť zde jim bohatí poroučejí a oni jim musí sloužit.

THEMISTOKLÉS A CAMILLUS

THEMISTOKLÉS³⁶

Eurybiadés³⁷ mu řekl: „Při závodech, Themistoklee, bývají ti, kdo předčasně vyrazí, mrskáni.“ „Pravda,“ pravil Themistoklés, „ale ti, kdo zůstali pozadu, nebývají věnčeni.“ Když Eurybiadés zvedl hůl, aby ho udeřil, pravil Themistoklés: „Jen mě udeř, ale také vyslechni!“
 

Jeho vzezření bylo neméně bohatýrské než jeho duše. Athéňané užili proti němu tedy střepinového soudu, aby potlačili jeho vážnost a přílišný vliv, jak byli zvyklí činit se všemi, kdo podle jejich názoru byli na obtíž pro svou moc a vymykali se demokratické rovnosti. Vyobcování střepinovým soudem nebylo totiž trestem, nýbrž prostředkem k utišení a ulehčení závisti, jež se radovala z ponížení vynikajících mužů a tímto zneuctěním vybíjela svou zášť.
 

CAMILLUS³⁸

Lidská slabost nemá hranic a nedovede se ovládat, nýbrž brzy zabíhá v pověru a zaslepenost. Opatrnost a zásada „ničeho příliš“ je tu nejlepší.
 

Camillus vtrhl s vojskem do země Falisků a obléhal město Falerie. Dobytí tohoto města nepokládal sice za malý úkol, který by se dal uskutečnit v jakkoli krátké době, ale chtěl kromě toho také unavit spoluobčany a odvrátit jejich pozornost jinam, aby neseděli doma a neměli kdy naslouchat řečem tribunů a bouřit se. Tohoto léku se totiž vždy užívalo s úspěchem a – jako činí lékaři – dával se vnitřním politickým bouřím průchod navenek.
 

Gallové vytáhli proti etruskému městu Clusiu a obléhali je. Na otázku, čím jim Clusijští ublížili, že přitáhli proti jejich městu, odpověděl gallský král Brennus s úsměvem: „Clusijští nám křivdí tím, že ačkoli jsou schopni obdělávat jen málo půdy a malou zemi, přece chtějí vlastnit zemi velkou a nechtějí se o ni rozdělit s námi, početnými a chudými cizinci. I vám přece, Římané, křivdili takto dříve Albští, Fidenští a Adreaté a dosud ještě Vejští, Capenští a mnozí z Falisků a Volsků; nechtějí-li se s vámi rozdělit o svůj majetek, táhnete proti nim, děláte z nich otroky, olupujete je a boříte jejich města, a přece se tím ani vy nedopouštíte ničeho hrozného ani nespravedlivého, nýbrž řídíte se nejstarším ze všech zákonů, jenž dává silnějšímu majetek slabších, počínaje u boha a konče u zvířat. I těm je totiž od přírody vrozen pud, že silnější usilují mít víc než slabší. Přestaňte tedy litovat Clusijské, že jsou obléháni, abyste nenaučili Gally být dobrosrdečnými a soucitnými k těm, jimž křivdí Římané.“
 

Hérakleitos právem pokáral Hésioda za to, že označil některé dny jako šťastné a jiné jako nešťastné, jako by nevěděl, že povaha všech dní je stejná.

ARISTEIDÉS A CATO STARŠÍ

ARISTEIDÉS³⁹

Podivuhodnou se stala jeho stálost, kterou zachovával vůči změnám politické situace: poctami nezpyšněl a neúspěchy nesl klidně a bez nevraživosti, jsa přesvědčen, že státník má sloužit vlasti za všech okolností ne pro peníze, nýbrž zdarma a bez nároku na odměnu nebo slávu. Proto, jak se vypravuje, když návštěvníci divadla slyšeli slova Aischylova o Amfiaráovi

neb zdát se nechce spravedlivým, nýbrž být,
plod sklízí ze hluboké brázdy mysli své,
z níž vzklíčí mnohá moudrá rada občanům,

všichni se dívali na Aristeida v přesvědčení, že právě on vyniká nejvíce touto vlastností.
 

Z Aristeidových vlastností byla nejvíce nápadná spravedlnost. Proto chudý muž z lidu získal příjmení nejpřiléhavější pro krále a pro boha, totiž Spravedlivý. Po takovém příjmení nezatoužil žádný král ani vládce. Ti dávali přednost slávě síly a moci před slávou ctnosti a raději přijímali oslovení Poliorkétés (= Dobyvatel), Keraunos (= Blesk), Níkátór (= Vítěz), někteří Aetos (= Orel), Hierax (= Jestřáb). A přece podstata božství, s nímž touží stát se příbuznými nebo podobnými, je výrazná třemi znaky: nepomíjejícností, mocí a mravní velikostí; z nich nejušlechtilejší a nejbožštější je mravní velikost. Neboť nepomíjející je i prázdný prostor i živly, veliká moc se projevuje v zemětřesení, blesku, nárazu bouře a v proudění řek, avšak na právu a spravedlnosti má božstvo podíl jenom rozumem a myšlením.

Lidé bohy obdivují a považují za šťastné, jak se zdá, pro jejich nesmrtelnost a věčnost, děsí se a bojí se jich pro jejich neomezenou moc, milují je, ctí a váží si jich pro jejich spravedlnost. Ale i při tomto smýšlení lidé přece touží po nesmrtelnosti, jíž naše přirozenost není schopna dosáhnout, a po moci, která závisí většinou na náhodě, ale ve svém nerozumu nedbají mravní velikosti, jediné ze všech božských předností, jíž můžeme dosáhnout.

Aristeida stihl zvláštní osud. Jeho příjmení, jímž si zprvu získal lásku, mu přivodilo nenávist. Lidu se protivil každý, kdo měl jméno a moc. Shromáždili se tedy ze všech stran do města a vyobcovali Aristeida střepinovým soudem. Tak závist slávy přezvali na strach z tyranidy.

Ve skutečnosti střepinový soud nebyl trestem za provinění, nýbrž eufemisticky se tak nazývalo zmenšení a oslabení vlivu a příliš veliké moci; střepinový soud bylo lidské utišení závisti, která stíhá nepřátelstvím osobu nemilou ne trestem smrti, nýbrž desetiletým vyhnanstvím. Když někteří počali střepinového soudu používat i proti lidem bezvýznamným a špatným, byl tento soud zrušen.

Střepinový soud se prováděl zhruba takto: Každý napsal na střepinu jméno toho občana, jehož vyhoštění si přál, a střepinu odnesl na určené místo na athénském náměstí. Ten, jehož jméno bylo napsáno na největším počtu střepin, byl vyhoštěn.

Když tedy v té době Athéňané psali jména na střepiny, jakýsi úplně negramotný a vůbec zcela prostý venkovan prý podal střepinu Aristeidovi, s kterým se tam náhodou setkal, a požádal ho, aby mu na ni napsal jméno Aristeidés. Aristeidés se tomu podivil a otázal se ho, zda mu snad Aristeidés nějak ukřivdil. Tu ten člověk odpověděl: „Vůbec toho muže neznám, ale nelíbí se mi, že ho všude nazývají spravedlivým.“ Na to Aristeidés nic neodpověděl, napsal své jméno na střepinu a střepinu vrátil.

Střepinovému soudu propadal každý, kdo, jak se zdálo, vyvyšoval se nad lid pro slávu nebo urozený původ či výmluvnost. Proto byl střepinovým soudem vypovězen i Perikleův učitel Dámón, protože podle všeobecného přesvědčení platil za chytřejšího než ostatní.

další část >>>

POZNÁMKY: