Misantropova knihovna

 

ŠTĚPENÍ ZVUKU

Jediné slovo, jež hlasatel vypustí ze rtů,

zpravidla všemu lidu se dostane k uchu.

Tudíž se jediný hlas ještě ve mnoho hlasů

najednou štěpí, vždyť do mnoha boltců se dělí,

zpečetiv slova tvar i zřetelné znění.

Leč zvuků část, která nevnikne do ucha přímo,

přeletí, hyne a vzduchem se rozlila marně;

některá část se jich odrazí od tvrdé hmoty

a šalebným obrazem slova se ozývá znova.

Vidíš-li do toho dobře, pak vyložíš hladce

sobě i druhým, proč v pustině vracejí skály

slova ve stejném tvaru a v pořádku stejném,

když hledáme hluboko v lesích své zbloudilé druhy

a rozptýlené je voláme velikým hlasem.

Šestkrát i sedmkrát skála mi vrátila slovo

zvolané jednou; sráz je podával srázu,

takže znovu a znovu se vracely zvuky.

V takových místech prý bydlí faunové, nymfy

a satyři kozonozí; tak bájí a tvrdí

tamější lid; jejich noční reje a křiky,

šprýmy a hry prý ruší hluboké ticho;

je slýchat i zvuky strun a lahodné lkání,

jež zpívá a vydává flétna zpod tisknoucích prstů,

a selský lid i z dálky rozpozná Pana,

když třepaje chvojovým věncem své zvířecí hlavy

našpulí pysky a fouká v otvory třtiny,

bez konce loudě z té lesní píšťaly píseň.

Oni i jiné duchy a strašidla líčí,

aby se jejich kraj tak opuštěn nezdál

a bohů prázdný; i chlubí se v rozprávkách divy,

anebo mají i pohnutku jinou; vždyť celý

lidský rod má náramně dychtivé uši.

Dále: to není div, že skrz taková místa,

skrz která věc ani zřejmou nevidí oko,

těmi se dostanou zvuky a dotknou se sluchu.

Za zavřenými dveřmi je rozhovor slyšet;

hlas se totiž skrz klikaté průliny nese

neporušen, což nemůže obrázek věci;

ten se trhá, když nejde rovnými póry,

jaké má sklo, jímž každý obrázek projde.

Mimoto hlas se dělí na všecky strany;

z jedněch se rodí druhé, jak jeden se jednou

rozskočí mnohonásob; jak ohňová jiskra,

která se drobí co chvíli ve svoje jiskry.

Proto i odlehlé kouty se hlaholem plní,

všecko se dokola zvlní a rozlehne zvukem.

Naopak obrázky putují po přímé dráze,

jakmile vzletí, a proto se nemůže nikdo

dívat skrz zeď, ač hovor za stěnou slyší.

Přesto i zvuk se na cestě domovním zdivem

zmate a potemnělý se dostane k uchu

a nejednou spíše hluk nežli slova je slyšet.

CHUŤ

TO, ČÍM CÍTÍME CHUŤ, totiž jazyk a patro,

to už chce práce a důmyslu maličko více.

V ústech cítíme chuť, když koušeme sousto,

jaksi je lisujíce jak nasátou houbu,

kterou do ruky vezmeš a tiskneš a ždímáš.

Všecka ta šťáva se rozteče v průliny patra

a v řídkou jazyčnou tkáň skrze klikaté chodby.

Pakli ta sáknoucí šťáva je z tělísek hladkých,

je na dotek libá a příjemně pohladí celý

slinami zalitý sklípek i s jazykem vprostřed;

naopak prvky, jež mají drsnatý povrch,

uvolněny jen dráždí a drásají smysl.

Chuťová rozkoš se cítí v rozmezí patra;

jakmile lahůdka dolů se hltanem sveze

a vsakuje do všech údů, je požitku konec.

Jakou stravou se živíš, je úplně jedno,

jenom když můžeš to snědené strávit a rozdat

svým údům a správné si v žaludku udržet vlhko.

Jedno a totéž však chutná každému jinak;

proč tentýž pokrm je jednomu odporně hořký

a druhému sladký jak med, to vyložím nyní.

Ba v té věci je takový hluboký rozdíl,

že co je pro jedny jídlem, je pro druhé jedem;

jistý had, když člověk na něho plivne,

pojde a sám si bolest uštknutím zkrátí.

Pro lidi čemeřice je smrtelným jedem,

nicméně po ní kozy a křepelky tloustnou.

Chceš-li vědět, proč děje se tak a ne jinak,

musíš si vzpomenout nejdřív, co stojí už výše,

že v rozličných věcech se skrývají smíšené prvky.

Dále že zvířata všecka, jež shánějí pokrm,

se navenek navzájem liší a odrůdě každé

jiné obrysy vnější jsou vlastní; a proto

jsou z rozličných prvků a ty jsou různého tvaru.

Leč prvky dělí i vzdálenost; proto se různí

i jejich rozstup a škvíry, tak řečené póry,

běžící všemi údy i ústy a patrem;

jednou jsou tedy užší a podruhé širší,

u jedněch o třech a u druhých o čtyřech hranách,

někdy jsou mnohoúhlé a mnoho je oblých.

Jak toho žádá pohyb a podoba prvků,

úměrně tomu se liší i podoba průlin

a při jiné tkáni prvků jsou jiné i póry.

Chutná-li jedněm to, co je pro druhé hořké,

pak musí těm prvým ta nejhladší tělíska klouzat

pohotově a hladce skrz průliny patra;

naopak těm, jimž totéž jídlo je hořké,

vnikají do hrdla drsnatá tělíska s ostny.

Podle toho si všecko rozuzlíš lehko.

Když z přebytku žluči si zimnici užene člověk

či upadne pro něco jiného v nějakou nemoc,

jeho tělo se octne v úplném zmatku

a ze svých ložisek jinam se vyšinou prvky;

pak atomy ony, jež dříve hověly smyslu,

mu nehoví nyní a vyhovují mu jiné,

jež při polknutí by mohly chutnat i hořce.

V medové chuti je totiž smíšeno obé,

jak jsem dříve už nejednou dovodil výše.

VŮNĚ

NYNÍ TI POVÍM, jak působí pršení vůně

na naše nozdry. Je jistě přemnoho látek,

odkud se rozličné vůně vlní a valí

a valem se linou a trousí a tryskají všady;

jenomže pro každé zvíře je příhodná jiná,

o jiném útvaru prvků. I z veliké dálky

vonící med skrz vánky přiláká včely

a mršina supy; kam vysokou paznehty nesly,

z řetězu puštěná smečka tam zavede lovce

a lidský pach už zdaleka vnímala napřed

k záchraně hradu i Říma bělostná husa.

Každému jiná vůně je dána a vábí

ho k píci, a černému jedu mu velí se vyhnout

a právě v tom je záchova zvířecích druhů.

Tedy každá z těch vůní, jež vzněcují chřípí,

urazí vzdálenost jinou, ta delší, ta kratší;

žádná však neurazí tak velikou dálku

jako zvuk nebo hlas, či dokonce znaky,

jež udeří v zornici oka a působí na zrak.

Bloudí, pomalu plyne a rychleji hyne,

do vanu vzduchu se zvolna a povolně tratíc,

protože látka ji vysílá těžko a z nitra;

vůně se linou a vinou až z hlubiny věcí;

to plyne z toho, že všecko, co rozlomíš, voní

více, i to, co utřeš či rozrušíš ohněm.

Patrně vůně je složena z tělísek hrubších

nežli hlas, ježto nemůže kamennou stěnou,

skrz kterou hlas i zvuk se dostanou běžně.

Však i to místo a věc, odkud vyvěrá vůně,

jak víš, tak docela snadno se vypátrat nedá.

Rozběh vůně, jak bloudí v povětří, stydne,

ta z věcí zvěst už nedojde zatepla k čichu.

Proto i ohaři bloudí a hledají stopy.

Nicméně tak tomu není jen s chutí a vůní;

podobně ani barvy a podoby věcí

nepřicházejí všecky vhod každému oku;

některé spatřeny dráždí víc jedny než druhé.

Dokonce ptáka, jenž noc svýma křídloma plaší

a jasným hlasem si zvykl denici volat,

draví králové pouště zas nemohou vystát

a vidět ho tváří v tvář; oni na místě prchnou.

V kohoutím těle jsou patrně jakési prvky,

jež jakmile zvenčí jsou vstřeleny do lvova oka,

bodají do zřítelnic a působí bolest

tak prudkou, že snést ji nemůže zuřivé zvíře.

Naopak pro lidské panenky škodlivé nejsou,

buďto že nemohou dovnitř – anebo, když přece

do oka vniknou, zas lehounko vyjdou, a tudíž,

když nepobudou, už nemohou ublížit zraku.

PŘEDSTAVY A SNY

NYNÍ SI VYSLECHNI STRUČNĚ, co vzrušuje ducha

a odkud se berou věci, co na mysli tanou.

Především ze všech stran se obrázky nesou

bohatě, rozličně, zevšad a na všecky strany

a na potkání se na sebe v povětří lepí;

jsouť jemné jak pavoučí vlákna či lupínky zlata.

Ba jejich tkáň je ještě o mnoho tenčí

nežli u těch, jež působí na čivy oka,

neboť se derou až v průliny těla a uvnitř

jemninkou ducha tkáň a obraznost dráždí.

Potom přízračné psy jako Kerber, i Skylly

a kentaury vidíme v duchu, i podoby oněch,

kteří jsou mrtvi a do země složili kosti –

protože všemožné obrázky po světě bloudí:

ve vzduchu přímo se rodí některé samy,

z předmětů rozmanitých se vzdalují druhé

a jiné vzniknou, když takové podoby splynou.

Představa kentaura nevzniká z živého tvora,

taková bytost přec nebyla na světě nikdy;

to se jen obrázky koně a člověka střetnou

náhodou pouhou – viz výše – a spojí se snadno

díky své útlé stavbě a teninké tkáni.

Stejně se rodí i ostatní podobná zdání.

Obrázky létají hbitě a rychlostí značnou,

jak jsi už slyšel, a jeden jediný dotek

útlého obrázku zburcuje našeho ducha:

i mysl sama je úžasně hybná a jemná.

A toto popsané dění si ověříš lehko:

pokud je stejné to, co vidíme v duchu,

a to, co okem, pak vzniká obojí stejně.

Ježto už víš, že kdykoli zornici vzruší

například obrázek lva, pak toho lva vidím:

chápeš, že na týž způsob se vzruší i mysl

obrázkem lva a těch věcí, jež spatřuje stejně

jak oko, o nic méně, jen v podobě tenčí.

Stejně se děje, když k spánku uložíš údy:

mysl je vzhůru, jen snímky vzrušují ducha

jedny a tytéž, co dřív ho dráždily v bdění –

a to tak mocně, že s jistotou vidíme mrtvé,

už pokryté hlínou a vyňaté ze středu živých.

To je přirozené a nezbytné dění,

protože smysly jak svázány odpočívají

a nemohou vyvracet nepravdu vnímanou pravdou.

Mimoto mlčí i paměť, zemdlena spánkem,

a nenamítá, že smrt a Morana dávno

skosila toho, kdo mysli se ukázal živý.

A ještě: žádný div, že se obrázky hýbou

a patřičně zvedají ruce i ostatní údy.

Tak si počíná vskutku ta vidina ve snu.

Kdykoli obrázek zajde a nastoupí druhý

v jiné poloze, zdá se, že prvý se pohnul;

to se však děje, jak zřejmo, rychlostí blesku;

tak velká je jejich hbitost a v každičkém zlomku

času, jejž si lze myslit, i zásoba věcí

a zásoba částic, že na to na všecko stačí.

NA MNOHO VĚCÍ se tady lze tázat a mnoho

vysvětlovat, když chceme mít úplně jasno.

Předně se ptáme, proč mysl si dovede myslit

obratem zrovna to všecko, co člověku libo.

Stojí snad obrázky v pozoru před naší vůlí,

a jakmile se nám zlíbí, už vyskočí obraz

moře, či libo-li, země a dokonce nebe?

Hromady lidu či průvod, hostiny, bitvy,

to všecko nám příroda stvoří a schystá dle přání?

Zvláště když v jediném kraji a na témže místě

každá duše má představy docela jiné.

A co ta věc, že vidíme obrázky ve snu

plynule chodit a vládnout pažemi vláčně,

měkce spouštět vpřed vždy pravou či levou

a pohyb opakovat vždy příslušnou nohou?

Umějí chodit a jsou to cvičené loutky,

aby v hluboké noci nám divadlo hrály?

Či je to tak, že nejkratší doba nám známá,

za kterou totiž lze jedinou vyslovit hlásku,

má v sobě četné chvilky, jen rozumu zjevné?

Proto jsou všady a v každém zlomečku času

v záloze obrázky každé a v pohotovosti.

Tak velká je jejich hbitost a zásoba věcí.

Kdykoli snímek zajde a nastoupí druhý

v jiné poloze, zdá se, že prvý se pohnul.

Jsou však jemné, a proto jsou patrny jasně

duchu jen ty, k nimž pozornost upne; ty druhé

jdou nazmar všecky krom těch, jež je sledovat hotov.

A na ně se chystá tak, že čeká, že spatří,

co obvykle následuje: a vidí to vskutku.

Což nevíš, jak oko se napnout a soustředit musí,

když nějaký drobný předmět si prohlížet začne?

A že jinak se nedá zřetelně vidět?

Poučit se však můžeš i z dostupných věcí,

že kdybys nedával pozor, by zůstaly mimo,

jako by po celý věk byly na konci světa;

jakýpak div, že duchu uklouzne všecko

mimo ty věci, jež sám je připraven vidět?

Z drobných známek si spřádáme veliké věci

navíc a do sítě klamu se chytáme sami.

Někdy se stane, že obrázek stejného druhu

už v záloze není; pak to, co bylo dřív ženou,

nám takořka pod rukama se promění v muže

či v osobu jiného vzhledu a jiného věku.

To způsobil – nediv se – spánek a zapomenutí.

V PŘÍRODĚ NENÍ ÚČELNOSTI

TADY SE URČITÉ CHYBY hleď vystříhat pilně,

je to nutné, a varuj se bedlivě bludu:

ne abys myslel, že svítilna oka je k tomu

stvořena, abys viděl; že stehna a lýtka,

ty sloupy na patce plosky, se hýbají v kloubech,

abychom dlouhými kroky se procházet mohli,

nebo že k mohutným plecem jsou připjaty paže

a z obou stran nám jsou dány pomocné ruce,

aby robily vše, čeho k životu třeba!

Všecko, co v tento smysl bys vykládat slyšel,

je převrácené a obrací naruby pravdu.

V těle nevzniklo nic, aby sloužilo lidem,

nýbrž to, co vzniklo, je člověku k službám.

Dokavad nevznikly oči, tak nebylo vidět

a mluva nezněla dřív, než se utvořil jazyk;

naopak, nad řeč je jazyk o mnoho starší,

nežli byl slyšen zvuk, už byly tu uši,

ba o mnoho dřív, a konečně veškeré údy,

než se jich užívat začlo, už hotovy byly;

tož pro tento cíl a službu nemohly narůst.

Naproti tomu rvačky a boje a bitvy,

zkrvavování údů a drásání těla

bylo už běžné, když lesklé vzletěly střely,

a příroda přiměla lidi se před ranou chránit

dříve, než levice štítem ho ukryla umně.

Arci i zvyk přát spánku umdlelým údům

je o mnoho starší než měkce vystlané lože

a žízeň tišili dříve, než vynašli číše.

Co vynašli pro užívání a pro život lidé,

o tom lze věřit, že vzniklo pro tento účel.

Jinak je tomu s tím vším, co dřív bylo samo

a čeho užitečnost se poznala potom.

Toho druhu jsou především čidla a údy;

proto dím opět a opět: ne abys myslil,

že mohly být stvořeny pro nás a pro naše dobro.

ANI TOMU SE NEDIV, že živoucí tělo

každé už od přirození se po píci pídí.

Kterak od věcí proudí a prchají prvky

na mnoho způsobů mnohé, už víš, ale nejvíc

ze živých těl: neb zde jimi otřásá pohyb,

mnoho jich vydýchá zvíře, když umdleno supá,

mnoho jich ztratí a vytlačí v podobě potu.

Tím řidne tkáň a živoucí tělo se hroutí

od hlavy k patě a za tím jde vzápětí bolest.

Proto se přijímá pokrm, že podepře údy,

vstřebán obnoví síly a v údech a žilách

všudy přítomnou touhu se nasytit ztiší.

Také nápoj se rozejde na všecka místa,

jež chtějí vláhu; a četné atomy tepla,

které nahromaděny nás v žaludku pálí,

rozptýlí vypitý doušek a zdusí jak oheň,

aby ten suchý žár už nežehl tělo.

Takto tedy si splachuje dusivou žízeň

tělo a takto se sytí hladová žádost.

CHŮZE

NYNÍ TI POVÍM, proč můžeme konat i kroky,

kdykoli chceme, čím to, že vládneme údy,

a čím se postrkuje to veliké břímě

našeho těla; dej pozor na každé slovo.

Pravím, že nejdřív se naskytnou našemu duchu

a ducha se dotknou už popsané obrázky chůze.

Nato se ozve vůle; vždyť nemůže nikdo

započít nic, když mysl nevidí napřed,

co chce; a co vidí, je obrázek žádané věci.

Když tedy duch se pohne tak, že si přeje

chodit a kráčet, dá popud pojednou duši,

vpletené v údy a články celého těla;

a není to těžké, vždyť obé je důvěrně spjato.

Ta zase pobídne tělo a takto se začne

znenáhla sunout a hýbat celá ta masa.

Navíc se přitom i rozpíná tělesná hmota

a vzduch, jak musí, jsa věčně v pohybu, proudem

do rozevřených štěrbin se lije a hrne,

pronikaje až k nejmenším částečkám těla.

Tedy tyto dvě věci to působí obě,

že tělo jak plavidlo vanem a vesly se sune.

Tady se netřeba divit, proč dovedou točit

tak maličká tělíska takovým velikým tělem

a obracet celou tu naši přetěžkou hmotu;

i vítr, tak jemný a z teninké podstaty, žene

a mohutným úsilím pohání veliký koráb;

jím vládne jediná ruka i za rychlé plavby,

a kamkoli libo, ho jediné kormidlo stočí;

s pomocí kladek a hřídelů lehounko zvedne

a přeloží přemnohá přetěžká břemena jeřáb.

SPÁNEK

NA JAKÝ ZPŮSOB SVŮJ POKLID do údů spánek

roní a starostí zprošťuje ducha i srdce,

řeknou ti nyní mé verše spíš ladné než hojné:

i krátká labutí píseň je lepší než skřeky,

jež metají jeřábi do mračen jižního větru.

Naslouchej jemným uchem a vnímavým duchem;

ne abys tvrdil, že říkám nemožné věci,

couval a srdce chtěl zamykat před hlasem pravdy;

vina by byla tvoje, že neumíš vidět.

Usínáme, když mohutnost duše se tělem

rozutíká a část jí unikne mimo,

část se jí srazí a sesedne hlouběji dovnitř;

teprve tehdy nám ochabnou údy a umdlí.

Je totiž jisto, že naše smyslové vjemy

jsou dílem duše; a ty když podváže spánek,

musíme soudit, že duše je v zmatku a z těla

vyhnána ven – ne celá; sice by tělo

věčným chladem a smrtí už leželo ztuhlé.

Vždyť kdyby nezbyla v údech té duše už žádná

část jako v popelu oheň a zasutá jiskra,

z čeho se potom tak najednou po těle smysly

vzkřísí, jak ze skryté jiskry když vyskočí plamen?

Odkud se bere ten nový stav a proč duše

se ocitá v nepořádku a malátní tělo,

vyložím nyní: ty hleď, ať nemluvím marně!

Předně ta věc, že nezbytně na povrch těla,

jelikož vanoucí vzduch na ně dotírá těsně,

jenjen prší a sypou se z povětří rány;

proto i kdekterá bytost je pokryta kůží,

skořápkou, rohovinou či alespoň kůrou.

Tentýž vzduch však bičuje tělo i v nitru

tím, že ho vdechujeme a vydechujeme.

Je tedy tělo bito i uvnitř i zvenčí,

a protože drobnými chodbami putují rány

až k nejmenším částečkám těla a tělískům prvním,

údy se pozvolna hroutí a jakoby bortí:

to ložiska atomů ducha a tělísek těla

se octnou v nepoměru; pak duše se zčásti

vypudí ven a zčásti se skryje a schoulí,

ba i ta část, jež porůznu po těle zbývá,

v souhře spojitý pohyb už nemůže konat,

vždyť spoje a cesty jí příroda zatarasila.

Změnil se pohyb a do hloubky odešly smysly.

Není tu nic, co by mohlo podepřít údy,

chabne tělo a všecky články mu zemdlí,

padají paže i víčka, a třeba bys ležel,

zbavena sil ti kolena podklesávají.

Spát se ti chce i po jídle; rozváděn do žil

působí pokrm totéž co tělíska vzduchu.

Daleko nejhlubší sen se ti vydaří tehdy,

usneš-li syt nebo znaven; velikou prací

zbije a zmate se prvků obzvláště mnoho.

Tenkráte duše se uteče do větší hloubky,

větší množství než jindy jí unikne na vzduch

a o to více se rozsype to, co je uvnitř.

SNY

ZÁLIBA, KTEROU KDO MÁ a se kterou srostl,

které před usnutím se věnuje dlouho

a upne na ni svou mysl nezvyklou měrou –

tatáž věc ho zpravidla poutá i ve snu:

právník před soudem řeční a zákony píše,

velitel válčí a chvátá v bitevní vřavu,

námořník vede svůj odvěký se živly zápas

a mně se zdává, že napořád přírodu zkoumám,

a cokoli zjistím, to spisuji mateřskou řečí.

I ostatní vědy či záliby zpravidla stejně

šalebně poutají ve spaní lidského ducha.

Kdokoli po řadu dní se věnuje pilně

návštěvě her a divadla, zpravidla shledá,

sotvaže svými smysly je přestane vnímat,

že ostatní průchody k mysli jsou nicméně volné

a těmi že tytéž snímky se dostanou dovnitř;

potom po řadu dní mu na oči chodí

tytéž, ba i když bdí, má dojem, že vidí

tanečníky, jak půvabně hýbají údy,

lahodný loutny hlas se mu do uší line

a mluva strun, i tytéž diváky vidí

a nádherou pestrou se třpytící hlediště celé.

Tak veliký vliv má zalíbení a láska

k věci a vše, co si jednou navykli konat

lidé, a nejenom ti: i všecko, co žije.

Vždyť i závodní koně, když ve stáji usnou,

přece se ve spaní potí a supou co chvíli,

ba napnou síly a sval, jak by pádili k palmě,

či zařičí tak, jak by před nimi závoru shodil.

Každou chvíli se v měkkém pelíšku pohnou

honicí psi a zatřepou ve spaní běhy,

začnou štěkat a čenichem do vzduchu větřit,

jak by se divoké na stopu dostali zrovna;

někdy se vzbudí a začnou pronásledovat

domnělou laň, kterou vidí před sebou prchat –

až to mámení střesou a přijdou zas k sobě.

Štěňátka roztomilá, co vyrostla v domě,

s chvěním se opět a opět vztyčují ze sna,

jako by viděla tváře a postavy cizích,

a oč bojovnější se honosí rasou,

tím rozhořčeněji si také ve spánku vedou.

Pestří ptáci se plaší a šumotem křídel

posvátné háje a ticho za noci ruší,

spatří-li v blahém spánku, jak za nimi letí

a útočí jestřábi půtek a potyček chtiví.

A lidský duch, jenž z mohutné činnosti plodí

mohutné činy, i ve snách dělává totéž:

král bojuje, upadá v zajetí, obléhá města

a křičí, jak by mu na tomtéž místě šlo o krk;

mnohý se v aréně bije a bolestně sténá,

jak by ho lev nebo pardál čelistmi drtil

a jeho ryk a lkání se rozlehne kolem.

Nejeden hovoří ve spaní o velkých věcech

a leckdo se takto už k vlastnímu zločinu přiznal.

Nejeden prožije smrt a jiný se zděsí,

jako by z vysokých skal se po hlavě řítil

celou vahou; jen stěží se probere ze sna,

jako rozumu zbaven a zalitý potem.

K studánce čiré neb k řece si žíznivý sedne

a bezmála přes celé řečiště roztáhne ústa.

Spoutáni spánkem se často vídají čistí,

jak nad nízkou nádobou šat nebo u louže zvednou,

a nahromaděné mokro jim vyhrkne z těla,

až peršan proslulé krásy se potřísní celý.

MILOSTNÉ JITŘENÍ

A JESTLIŽE NA VLNY MLADOSTI poprvé vpluje

símě, když dospělý věk je vytvoří v těle,

tu zvenčí ze všech těl k němu obrázky letí,

poslové sličné tváře a spanilé pleti;

ty semeny zduřelou schránku tak budí a dráždí,

že nejednou mohutným proudem se vylije šťáva

jako při skutku samém a poskvrní oblek.

Símě, jak jsme už řekli, se probouzí v těle,

jakmile dospívání nám utuží údy.

Vždyť každou věc něco jiného dráždí a vzruší

a lidské z člověka símě jen člověčí síla.

Jakmile ona je vyslána z místa a vyjde,

putuje údy a články celého těla,

až do jistých okrsků čivstva se vdere a vlastní

plodistvé ústrojí ve mžiku pobouří tělu.

Tím vzruchem semeno bobtná a ozve se touha

vylít je tam, kam hrozná se napřáhla vášeň,

a chce to tělo, jež mysl ranilo láskou.

Vždyť tělo se kácí v tu stranu, kde dostalo ránu,

tím směrem vystřikne krev, odkud bodnutí přišlo,

a je-li nepřítel blízko, mok rudý ho zbrotí;

tak i kdo Venušinou byl zasažen střelou,

třebaže chlapec ji vyslal podobný dívce,

či žena, jíž z celého těla se pramení touha –

odkud byl raněn, tam tíhne, a do toho těla

v objetí mok svého těla s rozkoší vlévá,

neboť ten němý pud byl předtuchou slasti.

VARUJ SE VÁŠNĚ

Toť naše Venus a odtud má jméno i Amor,

z tohoto zdroje nám skanula do srdce krůpěj

milostné slasti – a nastaly mrazivé strasti.

Nejsi-li s milou, je s tebou přec její obraz

a její sladké jméno ti do uší zvoní.

Leč představám prchej a do ohně oleje nelij;

najdi si jinou a do toho prvního těla,

jež se ti naskytne, lij svoji zbytnělou šťávu;

pro jednu jedinou lásku ji neuchovávej,

jistou bolest a trýzeň si za ňadry nehřej!

Vřed se jitří a zažírá, když se ho šetří,

víc hoří chtíč a hoře hořkne den ze dne,

nechceš-li přebít svou ránu novými šípy

a levnými láskami předem ji ledakde léčit

či konečně převést své duševní pohyby jinam.

Neztrácí milostnou slast, kdo se varuje vášně,

naopak, rozkoše lásky si beztrestně bere;

vždyť požitek čistší z ní mají určitě zdraví

než choří: v tu chvíli, kdy žena je konečně jejich,

vášniví milenci bloudí a zmateni tápou,

kam sáhnout a pohledět dřív, o tom nemají zdání.

Co chtěli, to tisknou tak těsně, až působí bolest,

často se ženě i zuby zahryznou do rtů

a celováním je drtí, neb rozkoše ryzí

se netkli a skrytý osten je nabádá zkrušit

to, co v nich živí tu vášeň, ať je to co chce.

Leč během milkování jim ubírá útrap

Venus a lahodná slast začne hrubosti mírnit.

Myslí se totiž, že milencův žár může zhasit

jen totéž tělo, jež založilo ten požár.

Ze samé povahy věci však vyplývá opak:

jedině po této věci se hromadí v hrudi

tím žhavější žádost, čím více jsme jí už měli.

S jídlem a pitím je jinak; to vstupuje v údy,

v útrobě určitá místa si zabere hladce

a chtivost chleba a vína se ukojí lehko;

naopak z lidské líce a půvabné pleti

nevstřebá tělo nic než obrázky tenké

a ubohá touha je marně ze vzduchu lapá.

Jako když ve snu je žíznivý žádostiv doušku,

a nemaje nic, čím by zavlažil vypráhlé hrdlo,

jen k vidině vody se sklání, marně se pachtí

a čerpaje ze středu bohaté bystřiny žízní;

tak milence šálí i v lásce skrz vidiny Venus;

pohledem na holá těla ho nasytit nelze

a rukama nic si neurve z líbezných údů,

tápaje bezradně po celém ženině těle.

Když pak v objetí těsném své mladosti květy

začnou trhat a tělo už předvídá rozkoš

a když chce ženino lůno už Venuše osít:

divoce se k ní přimknou, až obojí sliny

i dech se smísí, a do rtů jí zaryjí zuby –

nadarmo, žádná jim odtud nekyne kořist,

aniž celým svým tělem jí do těla vniknou;

vždyť o to jim běží a o to se zřetelně snaží.

Ve vazbě milostné vášně pak vězí tak dlouho,

dokavad silou slasti jim nezemdlí údy.

Když se pak vybije vilnost, jež doutnala v čivech,

jen nakratičko se zastaví plamenná vášeň;

vrací se tentýž běs a posedlost stejná –

i zkoušejí znovu, jak dostat to, co by chtěli;

aniž naleznou lék, jak tu chorobu zdolat,

chřadnou na skrytý vřed a nevědí o něm.

ÚTRAPY LÁSKY

Mimoto mrhají silami, trudí se k smrti

a tráví v područí cizího rozmaru život;

po zaměstnání je veta a pověst je vepsí,

tenčí se jmění a v drahé masti se mění,

střevíce ze Sikyónu se na nohou lesknou,

veliké smaragdy vrhají zelené světlo

ze zlatých obrub, je šatem pro všecko šarlat,

už ošumělý a prosáklý milostným potem.

Poctivý majetek předků se obrací v zboží

z Alindy, z Chiu a v přehozy, čelenky, čepce,

strojí se hry i hody s vzácnými chody,

poháry, vonidly, závěsy, festony, věnci –

nadarmo, ze středu slastí jak ze vřídla stoupá

jakási hořkost a dusí i uprostřed květin:

buďto že duši samu už svědomí hryže,

že žije v nečinnosti a topí se v bahně,

či milá že mlčí, ač pronesla dvojznačné slovo,

jež uvízne v oddaném srdci a pálí jak oheň,

či má-li on dojem, že příliš očima hází,

po jiném hledí a na rtech má úsměvu zákmit.

Tolik zla s sebou nese vzájemná láska,

i nejšťastnější; a je-li nešťastná, sirá –

i s očima zavřenýma ty trampoty vidíš,

jak neberou žádného konce, a jak jsem už řekl,

lépe je předem bdít a nedat se zlákat.

Stříci se tenat vášně a nedat se chytit

je lehčí než uniknout z léčky, v které už vězíš,

než zpřetrhat tuhá pouta a milostný svazek.

Přesto i ten, kdo uvízl v osidle zhouby,

může se spasit, jen není-li sám proti sobě

a je-li hotov si všimnout, co za kazy těla

i duše má ta, kterou miluje, kterou si vybral.

Neboť v lásce jsou lidé většinou slepí

a spatřují přednosti tam, kde jich opravdu není.

Proto je leckdy i šeredná, nepěkně rostlá

předmětem lásky a těší se nemalé úctě.

Jedni se smějí druhým, jak škaredé slouží

lásce a ještě jim radí si Venuši smířit;

jen vlastní ti chudáci nevidí zlo: pro ně černá

má „pleť jako med“ a nemytá, neupravená

je „samorostlá“; ta šlašitá, kostnatá „laňka“;

zelenooká je „Pallas“ a zakrslá „Charis,

skřítek a výlupek vtipu“; ta nestvůrně velká

„vznešenost sama“; když koktá a neumí mluvit,

„cvrliká“, němá je „cudná“ a protivná, vzteklá

a řečná „jak oheň“; „drobek a mazlík“ je tenký,

že uschne; „křehotinka“ se ukašle k smrti.

Prsatá, tlustá je „Ceres, Bakchova chůva“,

ploskonosá je „v sukních Satyr a Silén“,

pyskatá „pusinka“ – všecko by bylo moc dlouhé.

Nicméně ať si je sebekrásnější v tváři

a milostné kouzlo jí line z celého těla:

jsou tu i jiné, bez ní jsme žili i dříve

a dělá totéž co šereda; víme to dobře;

čpavými pachy se napouští, chuděra paní,

až utekou služky co nejdál a vskrytu se smějí.

Milenec nesmí dál a pletenci květů

pokrývá plačky práh, i veřeje pyšné

mastí nardem a nebožák pažení líbá –

a kdyby směl dovnitř a pocítil jediný zápach,

hned by záminku hledal, jak zdvořile zmizet;

svůj nářek srdcervoucí a skládaný dlouho

by si už nechal a sám by si pitomců spílal,

že v ní spatřoval víc než se člověku sluší.

Naše krásky to vědí a všemožně hledí

takový rub svého života před těmi ukrýt,

které si láskou spoutat a uvázat přejí –

nadarmo ovšem: vždyť důmysl na světlo denní

přivede všecko a prohlédne pletichu každou,

či je-li ona snad milá a bystrého ducha,

vidí v tom lidskou slabost a přimhouří oko.

DĚDIČNOST

ŽENA NEVZDYCHÁ VŽDYCKY jen líčenou láskou,

když obejmouc mužovo tělo s ním spojí své vlastní

a vlhkými ústy se milenci přisaje na rty;

často to činí z duše, chce společnou rozkoš,

a aby na vrchol lásky se dostali oba.

Jinak by ani slípky či ovce a šelmy

nesnesly samce a stejně krávy a klisny,

nebýt toho, že bujně v nich zahoří vilnost

a milostné úsilí druhovo oplácí rády.

Všiml sis páru, jejž spojila vespolná rozkoš,

co leckdy vytrpí oba v té společné vazbě?

Vídáme venku psy, jak od sebe chtějí

a ze všech sil sebou trhají na různé strany,

leč v železných svorách své Venuše uvízli oba.

To jenom proto, že znají vzájemnou rozkoš,

která je láká v léčku a okovy sevře.

Tedy, jak pravím: ta slast je údělem obou.

Když při styku samém je zdatnější ženina síla

než síla muže a stráví ji náhle, pak dítě

podobné matce a z vlastního semene počne,

z otcova podobné otci; a má-li snad dítě

z každého něco a obou podobu v tváři,

je plodem otcova těla i matčiny krve;

to semena vznícená vášní a hnána skrz údy

si spěchala v ústrety v souzvuku vzájemné lásky,

aniž vyhrálo jedno či prohrálo druhé.

Někdy se stane, že děti jsou podobné dědům,

ba i pradědů tvář u nich uvidíš často,

protože mají v svém těle ti rodiče oba

v rozličné směsici přemnoho rozličných prvků,

jež patří k rodu a z otců se na otce dědí.

Právě z těch jaksi losuje podoby Venus

a křísí tak tváře předků, i vlasy a hlasy;

ty totiž jsou a vznikají z určitých semen

zrovna jak tělo a údy i podoba naše.

Z otcova semene vzchází i pohlaví ženské

a muži se tvoří i z tkáně matčina těla.

Každému plodu dá život obojí símě,

a kterému z obou se dítě podobá více,

z toho má víc než půl; to postřehneš lehko,

ať už je mužský ten plod či ženského rodu.

NEPLODNOST

PLODISTVÉ SÍMĚ však nikomu nekazí bozi,

jestliže v jalové lásce mu utíká mladost

a sladký dětský hlas naň nevolá „otče!“

Je to jen mýlka, když kropí obětní krví

truchliv kdejaký oltář a kupí naň dary,

z hojnosti semene plod aby počala žena;

takový bohy i věštírny zbytečně trudí.

Neplodných símě je buďto nadmíru hrubé,

anebo jemné a prchavé více než třeba.

Jemné se nemůže ujmout a usídlit v lůně,

roztaje náhle a bez plodu opustí tělo.

Když do těla vpadne to hrubší a tužší než třeba,

není schopno tak dlouhou urazit cestu

a dojít stejně až k cíli – či dojde-li přece,

není mu možno se s ženským semenem smísit.

UŠLECHTILOST NAD KRÁSU

Milostné harmonie jsou hluboce různé,

každý oplodní jinou a z každého muže

počne lehčeji jiná a stane se matkou.

Nejedna zůstala neplodná v náruči mnohých,

až přišel konečně muž, jenž ji učinil matkou

a řadou rozkošných dítek jí osladil život.

Nejeden muž, jemuž nemohla manželka rodit,

sám z mnoha dětí, si nalezl přiměřenější,

aby si mohl svou starobu obklopit dětmi.

Všecko záleží v tom, aby spojila spolu

semena k plození obzvláště příhodná Venus

a sladila s tekutým hrubé a tekuté s hrubým.

Tady úlohu hraje i to, čím se živíš;

po jedněch jídlech ti v těle semínka houstnou,

po druhých naopak řidnou a tajíce hynou.

Jaký způsob se ku blahé rozkoši zvolí,

na tom záleží dost, neboť panuje názor,

že nejspíše žena počne a semeno přijme

v poloze každé šelmě i čtvernožci běžné,

leží-li prsy dolů a nazvedne bedra.

Mazlivé pohyby nic nejsou manželkám platny.

Naopak žena si početí překazí sama,

když milostné dílo chce mužovi oplácet bujně

a kyprými prsy i boky se rozvlní celá.

Svede tak rádlo z té pravé dráhy a brázdy

a znemožní vržení semene na pravé místo.

Nevěstky mají ten zvyk, a to ve vlastním zájmu,

ty nechtějí útěžek často a nechtějí ležet,

a také že mužům jde potom hladčeji soulož;

není toho však potřebí pro vdané ženy.

Venušin šíp a bohové nenesou vinu,

když stvoření nevalné krásy si přítele najde.

Vždyť nejednou sama svým chováním způsobí žena,

umí-li vyjít vstříc a je pěstěná pěkně,

že si s ní navykneš lehko žít pod jednou střechou.

To další chce návyk a lásku dovrší doba;

nač dopadá úder často a třeba jen zlehka,

to podlehne po čase přece a začne se viklat.

Vidíš přece, jak padají na kámen kapky,

jak za dlouhý čas ta krůpěj vyhloubí kámen!

9. část >>>

<<< 7. část

 

 

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

satyři – polozvířecí průvodci Bakchovi; zobrazováni s kozlíma nohama a s ocasem, někdy s rohy; křesťanství z nich zpotvořilo čerty z pekla. - Vysv. překl. & Mis.