Misantropova knihovna

 

ZPĚV PÁTÝ

DRUHÁ CHVÁLA EPIKÚRA

ČÍ MOHUTNÉ SRDCE by stvořit dovedlo píseň,

jíž zaslouží takový objev a vznešenost látky?

Kdo tolik ovládá řeč, aby chvalozpěv složil

důstojný zásluh toho, jenž takový poklad

svým umem našel a dobyl a zůstavil lidstvu?

Žádný, tuším, kdo vzešel z lidského rodu.

Máme-li hovořit tak, můj Memmie vzácný,

jak poznaná vznešenost přírody žádá: byl bohem,

ano, bohem byl ten, kdo objevil první

umění žít, teď zvané filosofií,

a vyvedl vědou z tak líté bouře a z temna

život do tichých vod a jasného světla.

Jiných bohů s tím porovnej novoty dávné:

obilí přinesla lidem dle pověsti Ceres

a Bakchus mok je naučil lisovat z révy;

ačkoli život je možný i bez těchto plodů

a některé kmeny prý bez nich žijí až podnes.

Leč dobře žít se už nedalo bez čisté mysli.

O to větším právem je ten pro nás bohem,

od něhož po celém světě až dodneška sladce

životní útěchy balzám se do duší vlévá.

Práce Herkulovy mu nelze naroveň stavět;

když myslíš, že ano, pak daleko od pravdy bloudíš.

Koho by ohrozil nyní svou ohromnou tlamou

nemejský lev nebo ježatý arkadský kanec?

Co by jen krétský býk mohl ztropit či hydra,

potvora z Lerny s tím límcem z jedu a zmijí?

Co Géryon se třemi těly a s trojitou hrudí

či Diomédovi až v bistonské končině koně,

až pod Ismarem, co oheň chrlili z chřípí?

Co po nás ptákům, co sídlili v stymfalském bahně?

Zářící jablka zlatá prý obrovský hlídal

pro Hesperidky had a divě se díval,

ovinuv jabloni o kmen své ostnaté tělo;

leč koho by uštkl tam na smutném atlantském břehu,

kam z našich nepřijde nikdo a barbar se bojí?

Co se tkne ostatních stvůr, jež kdy vybili lidé:

nebýt toho, a kdyby i žily, co z toho?

Žádná škoda; vždyť dodnes se po zemi hemží

spousty šelem a strachu i hrůzy jsou plny

vysoké hory i háje a hluboké hvozdy;

takovým místům je zpravidla na nás se vyhnout.

Zato když není vyčištěn duch, jaké boje

a nebezpečenství chtěj nechtěj musíme snášet!

Jak ostrými zobci pak bědného člověka klovou

strasti a strázně, jak veliké mučí ho strachy!

Co všecko napáchá pýcha, co lakota, zvůle,

co zla se naplodily! Co přepych a lenost!

Když tedy někdo ty všecky neřesti zdolal

a z duše je vyhostil slovem, ne silou a kovem:

není slušno ho zařadit do počtu bohů?

Zvláště když k lidem tak dobře a štědře a božsky

si navykl promlouvat slovy, jež od bohů slyšel,

a podstatu světa jim takto odhalil celou.

SVĚT VZNIKL A ZANIKNE

V JEHO ŠLÉPĚJE VKROČIV teď vykládám veršem

příčiny světa a řád, dle něhož byl stvořen,

jak všecko, co jest, ho musí nezbytně šetřit

a tuhé zákony času že nemůže zlomit.

Zde jsme shledali hlavně, že podstata ducha

z hmoty svůj počátek vzala a z tělísek srostla

a nemůže bez újmy vydržet po celou věčnost;

to jenom v snách se dá mysl hrou obrázků zmýlit,

když míní, že někoho vidí, kdo života pozbyl.

Dle nauky řádu je nyní na řadě další:

složit ti počty z toho, že svět jednou začal

a jeho tělo je tudíž poplatno smrti;

jak z tohoto skupení hmoty svůj počátek vzaly

země, nebe i moře, i hvězdy a slunce,

i měsíční koule; jak potom ze země vzešly

bytosti živé a kterých nebylo nikdy;

jak lidské pokolení se jazykem různým

domlouvat začlo, když vynašlo pro věci jména;

odkud ten z bohů strach se jim do srdce vloudil,

takže teď celý svět pro ně světí a chrání

oltáře, studánky, sochy a háje i chrámy.

Mimoto zvíš, jak koluje slunce a luna,

jak řízeny otěží přírody obloukem běží;

nevěř, že svoji pouť mezi nebem a zemí

konají od věků svobodně, o vlastní újmě,

nám vděk, aby stád i obilí narostlo více,

a nevěř, že krouží dle plánu nějakých bohů!

Vždyť i kdo vědí, jak pokojně žijí si bozi,

a vědí to dobře, přece, když pocítí úžas

nad během světa a zejména nad těmi věcmi,

jež spatřují nad svou hlavou a v oblasti nebes,

v pověry staré se vracejí znova a přísné

dostanou pány, jež mají za všemohoucí,

ubozí, nevědouce, co vůbec je možné,

co nikoli, kterak má každá věc svoje meze

a každá možnost svůj mezník hluboko tkvící.

SVĚT NESTVOŘILI BOHOVÉ

TAK TEDY TEĎ, abys neztrácel čas mými sliby,

pozvedni očí k nebi a zemi a moři:

tu trojí podstatu, Gaje, to trojité tělo,

ty útvary rozdílné tolik, tu trojdomou stavbu

zahubí jediný den a staletí celá

přeživší kolos a budova světa se zřítí.

Já tuším dobře, jak připadá nová a divná

tvé mysli ta věc, že zahyne země i nebe

a že mi nebude lehké to prokázat slovy;

to vždycky, když doletí v sluch něco neobvyklého

a zkoušce zrakem to zatím podrobit nelze

či do rukou vzít, od nichž k svatyni ducha a srdce

má nejbezpečnější cestu a nejkratší víru.

Přesto to vyřknu. Je možné, že skutečnost sama

má slova stvrdí a zakrátko uzříš, jak země

nastane třesení mocné a všecko se hroutí.

Kéž osudu řád to odvrátí od naší hlavy,

kéž raději rozum než skutek nás přesvědčí o tom,

že s hrozným rachotem svět se rozskočí v trosky!

O této věci než započnu zvěstovat věštby,

jistější mnohem a posvátnější než slova,

jež z trojnožky Pýthie hlásá zpod Foibova lauru –

v učených verších ti nejednu útěchu podám;

to abys nemyslel, věze snad v pověry poutech,

že země i slunce, nebe i moře i měsíc

i hvězdy jsou bohy a musejí bez konce trvat,

takže bys mohl mít za to, že za strašný zločin

je spravedlivo jak Giganty ztrestat ty všecky,

kteří ohrady světa svou naukou boří

a skvoucí nebeské slunce by uhasit chtěli,

tupíce nesmrtelné svou smrtelnou řečí.

Leč ani zdaleka nejsou ta tělesa božstvy

a počtení mezi bohy jsou hodna tak málo,

že si podle nich spíš lze učinit pojem

věci, jíž životní pohyb a cítění chybí.

Neboť si nesmíme myslit, že na každou hmotu

se mohou duše a rozum dle libosti vázat;

ve vzduchu nerostou stromy a v hlubině slané

nemohou oblaky plout, ani na polích ryby,

v dříví se nekryje krev ani v kamení míza.

Co má kde růst a být, je určeno pevně.

Tak ani duše se nemůže samotna zrodit

bez těla, stranou čivů a vzdálena krve.

To kdyby mohla, pak možná i mohutnost ducha

o mnoho dřív by se vzala v hlavě či v pažích

či patách, ba vzejít by mohla kdekoli v údech,

a přece v člověku témž co své nádobě trvat.

Protože však je dáno i našemu tělu

a určeno pevně, kde být i narůstat mají

duše a duch, to obojí zvlášť, tedy nevěř,

že celek by mohl trvat a vznikat vně těla,

v drobivých hroudách hlíny či v slunečním ohni,

či v lůně vod nebo nahoře v éteru říši.

Božský cit tedy není údělem živlů,

když ani živočišnou mít nemohou duši.

Mimoto nevěř – to není možné – že svatá

bydliště bohů jsou někde v oblasti světa!

Podstata bohů je jemná a lidskému smyslu

úplně cizí; i mysl ji postihne stěží;

a ježto se vymyká hmatu i doteku ruky,

ničeho hmatatelného se dotýkat nesmí;

nač nelze sáhnout, to není dotyku schopno.

Proto ta sídla se nesmějí podobat našim,

jsou jiná a jemná, jak sluší těm jemnějším tělům;

o tom zevrubný důkaz ti později podám.

ZLO V PŘÍRODĚ I V ŽIVOTĚ

A PAK, ŘEKNE-LI NĚKDO, že velebný vesmír

kvůli lidem se rozhodli bohové stvořit,

to jejich dílo chvalné že musíme chválit

a věřit, že potrvá věčně a nepozná smrti,

aniž nějaké síle je svobodno viklat

základy toho, co dávný úradek bohů

zbudoval pro lidská plemena navěky věků,

či slovy to tupit a stavět nohama vzhůru:

spřádá-li někdo tyto a podobné báje,

Memmie, blouzní. Vždyť jaký by užitek vzali

z naší vděčnosti věční a blažení bozi,

aby se kvůli nám něco rozhodli dělat?

Která to nová věc v nich vzbudila touhu

změnit po dlouhé prázdni svůj předešlý život?

Novinky musí mít rád jen ten, komu vadí

to staré; leč komu se nestalo v minulém čase

smutného nic, kdo trávil blaženě život:

kde se po novém touha v něm vzala a vzňala?

Či snad bohové v tmách a v žalosti žili,

dokud rodný den všemu nesvitl tvorstvu?

Kdybychom nepřišli na svět, co za škodu z toho?

Kdo se už zrodil, má arci naživu zůstat,

dokud ho lichotná slast bude k životu poutat;

kdo však nepoznal nikdy, jak sladký je život,

kdo s námi nebyl – co vadí, že nepřišel na svět?

Dále, co vzory a pojmy budoucích věcí,

ano i lidí? Odkud je bohové vzali,

tak aby znali a viděli v duchu, co chtějí?

Na jaký způsob si zjistili schopnosti prvků,

co všecko z nich může změnou polohy povstat,

když příklad tvorby jim nedala příroda sama?

Tak mnoho je tělísek hmoty, jež na různý způsob

už od věčnosti, svou vlastní puzena tíhou

i nárazy zvenčí, si hbitě navykla těkat,

všelijak splývat a všecky způsoby zkoušet,

co všechno by mohla svým vzájemným spojením stvořit,

že není divu, že vešly v takové vztahy

a začly opisovat i takové dráhy,

jimiž se zmlazuje podnes a spravuje vesmír.

Kdybych i nevěděl o tom, že svět vzešel z prvků,

přec bych si troufal už s pomocí zákonů nebes

a mnoha jiných věcí ti vyvodit důkaz,

že příroda není dar nám od bohů daný

ani dost málo; tak veliká lpí na ní kletba.

Především z toho, co pokryl oblohy oblouk

obrovský, hory a hvozdy si přespříliš vzaly,

pelechy šelem, i rozlehlé močály, skály

a moře, jež břehy tak daleko od sebe drží.

A ze souše dobré dvě třetiny ukrádá lidem

věčně se sypoucí sníh a horoucí vedro.

Ostatek půdy by pokryla trním a hložím

příroda z vlastních sil – ale čelí jim člověk,

s motykou těžkou už zvyklý se za chlebem pachtit

a s úpěním svíraje radlici rozrývat zemi.

Nebýt toho, že obrací úrodné hroudy

i zemi rádlem a nutí ji vydávat klasy,

nikdy by nevzešly na jasné povětří samy.

Nicméně leckdy i tak, když po těžké práci

po nivách kol se už zelená všecko a kvete,

sežehne setbu až příliš palčivé slunce,

náhlý ji potluče příval a ledové kroupy

a divokým váním ji zbičují poryvy větru.

A strašlivé šelmy, ty vrahy lidského rodu,

pozemské jako mořské, nač příroda živí

a rozmnožuje? Proč střída počasí ročních

nemoci nosí? A smrt – proč předčasně chodí?

Jako plavec, jejž vyvrhly divoké vlny,

dítě, nemluvně nahé, se na zemi octne

beze všech životních potřeb, když z matčina lůna

je křečemi vyžene příroda na světlo světa;

žalostným pláčem kol dokola komnatu plní –

právem, když tolik strastí je v životě čeká.

Naopak jehňata, telata, dravčata rostou

bez chřestítek a nikdo k nim nebere kojnou

či chůvu s tou její sladkou a šišlavou mluvou,

dle období roku je nebalí do různých šatů;

nepotřebují zbraní a vysokých hradeb

k ochraně jmění; jim všecko v hojnosti rodí

země sama a příroda, tvůrkyně všeho.

I ŽIVLY VZNIKAJÍ A ZANIKAJÍ

ZA PRVÉ: PROTOŽE ZEMĚ i tekutá voda

i lehce vanoucí vzduch a plamenné teplo,

z kterých se tento vesmír, jak vidíme, skládá,

jsou vesměs složeny z látky, jež začla i zajde:

musí z takové být i světový celek.

Neboť to vše, co má takové články a části,

jež kdysi vznikly, a podobu poplatnou smrti,

to vše, jak vidíme sami, je smrtelné rovněž

a začalo být. Když obrovské údy a články

vesmíru hynou a stráveny rodí se znovu,

potom už víme, že měly nebe i země

jakýsi rodný den a že podlehnou zkáze.

Nemysli, že to byl ode mne skok nebo úskok,

když jsem smrtelnost přiřkl i zemi i ohni

a neváhal tvrdit, že voda i povětří hynou,

že znovu a znovu se živly rodí a rostou!

Především hlína: tu zčásti vysouší slunce,

trvale pražíc, a mnohá noha ji šlape;

i dýchá jak mlhu se valící oblaky prachu,

jež roznesou po celém povětří mohutné větry.

Jinou část prsti jak povodeň splachují deště

a řeky podemílají a berou své břehy.

Mimoto všecko, co dává vzrůst a co živí,

se do země v pořádku vrací; a ježto je jisto,

že rodička všeho je všemu společným hrobem,

země se tratí a ze vzatků dorůstá znovu.

Kterak se plní moře i řeky a studny

vždy novou vodou, jak vláha vyvěrá věčně,

o tom netřeba slov; toho svědky jsou proudy,

jež odevšad plynou. Leč vody i ubývá svrchu

a souhrn vodstva se nevzduje nad pravou míru;

něco mu z hladiny vysmýčí mohutné vichry,

něco mu upijí paprsky jasného slunce

a zčásti se roztéká pod celým povrchem zemským:

to se procedí kal a na zem se vrací

čistá voda a řekám napájí zřídla;

odtud se sladký proud už klikatí tudy,

kudy mu tanec vln jednou prorazil cestu.

Nyní ti o vzduchu povím: jak celá ta oblast

bezpočtukrát se každou hodinu mění.

Vždyť všecko, co uniká z věcí, se v mohutné moře

toho povětří vlévá a ono zas věcem

tělíska splácí a hradí jim úbytky; jinak

by bylo už napadrť všecko a rozváto ve vzduch.

Z věcí se vzduch tedy rodí a v ně se i mění

trvale, protože všecko se trvale drolí.

V éteru slunce, zdroj bohatý čirého světla,

podobně jasem vždy novým napájí nebe

a paprsek každý hned nahradí paprskem dalším.

Kamkoli totiž mu konec paprsku padne,

tam mu i zhasne. To seznáš třeba i z toho,

že jakmile slunce se začne pokrývat mračny

a příval paprsků světla se jakoby přetne,

po jejich dolní vrstvě je najednou veta,

a kudy se oblaka valí, je krajina v stínu.

Je tedy potřebí světu vždy nového svitu

a průčelí vržené záře se pokaždé ztratí;

předměty na slunci vidíme jedině proto,

že přímo z pramene světla se netrhne přísun.

Stejně i tvoje noční a pozemská světla,

visuté lampy i smolou napité louče,

zářící z nejhlubší temnoty kmitavým svitem,

horlivě vrhají v náhradu za světlem světlo

z plamene knotu a oheň se míhá a míhá,

aniž se přerve světlo či vyklidí jizbu;

s takovým chvatem mu každý paprsek zmírá,

tak urychleně se nový narodí plamen.

O slunci, luně a hvězdách si pomysli totéž,

že napořád rodí a vrhají za světlem světlo

a každého paprsku konec že pokaždé zhyne;

ta svítidla nezmarná nejsou; to nemysli, prosím.

VĚČNÉ JSOU JEN ATOMY

Nevidíš, jak zub času i kamení hlodá,

jak vysoké hradby se hroutí a větrají věže,

jak svatyně bohů i sochy pukají stářím

a nebeské božstvo jim nemůže oddálit metu

souzené smrti a zákonu přírody čelit?

Rozpadlé náhrobky hrdin kol dokola vidíš

i balvany žuly, jak urvány od skal se řítí

a nesnesou mohutnou moc jim určené lhůty;

vždyť by se neutrhly a nespadly náhle,

kdyby už od nekonečna a bez porušení

bývaly snášely veškerá mučidla času.

Viz i ten éter, jenž shůry i dokola svírá

v objetí celou zemi: když ze sebe plodí,

jak říkají, všecko a zhynulé do sebe střebá,

celý se zrodil a celý má smrtelné tělo.

Neboť to vše, čím se druhé živí a roste,

se nezbytně tratí a křísí, jak stravuje věci.

Ostatně, nemá-li země a nemá-li nebe

svou hodinu zrodu a vždy bylo obojí věčné,

proč také jiní a o jiném nepěli pěvci,

o dějích před vojnou thébskou a před pádem Tróje?

Kam tolik činů, kam tolik zapadlo reků,

proč neslynou vyryty ve věčný památník slávy?

Bude to, myslím, tak, že vesmír je nový,

svět je mlád a teprve nedávno vznikl.

Proto až podnes se některá řemesla šlechtí

a vznikají nová; teď zrovna jsme zlepšili lodi,

nedávno sestrojil hudebník stupnici tónů,

na tuto přírodní vědu se nedávno přišlo

i nauku naši a nyní já jsem ten první,

který ji dovede tlumočit mateřskou řečí.

Myslíš-li snad, že to všecko bylo i dříve,

ale že tehdejší lidstvo žár plamene strávil

či obecné třesení země že srovnalo města

nebo že pro samé deště se rozlily z břehů

po souši dravé řeky a pohřbily obce:

tím spíše mi složíš zbraně a poražen uznáš,

že ani nebe a země se nevyhnou zhoubě.

Když tedy takové rány a takové zkoušky

stíhaly svět, tu dolehnout pohroma horší,

v trosky a rum by se býval obrátil celý.

Proto i my jsme počteni za syny smrti,

že choroby, které nás moří, jsou jedny a tytéž

jako těch starých, jimž příroda odňala život.

Mimoto věc, která trvá věčně, ta hutné

musí mít tělo a tudíž úderům čelit,

a nevpouštět dovnitř nic, co by mohlo snad uvnitř

rozrušit skloubené články; tu povahu mají

prvotní tělíska hmoty, jak řečeno výše;

po celou věčnost se za druhé udržet může,

co nezná ran, več nebije nic, jako prázdno,

jež netknuto trvá, jsouc naprosto nezranitelné;

nebo i to, čemu chybí dokola místo,

kam by se ztrácely jaksi a drobily věci.

Tak souborů věčný soubor: už místečka není,

kam by mu prchaly prvky, a není už prvků,

jež pádem a pádnou by mohly ho rozbíjet ranou.

Už jsme však řekli, že není těleso světa

z hutné hmoty; jeť do věcí vmíšeno prázdno;

také se nerovná prázdnu a v prostoru bez dna

je tělísek dost, jež se mohou náhodou zvednout

jak mohutná smršť a povalit světový celek

či pohromou jakoukoli ho ohrozit jinak;

nechybí ani místa a hlubiny prázdna,

kam by se rozešla suť z jeho ohnivých ohrad;

i jiná síla je může strhat a zničit.

Brána smrti, ta není zavřena nebi,

slunci, zemi a hluboké hladině mořské,

ba zeje na ně a širokým rozšklebem civí.

Proto mi uznej, že jednou vznikly i ony;

vždyť mají-li smrtelné tělo, pak nemohly jistě

od nekonečné doby až po naše časy

vzdorovat tvrdému náporu věčného věku.

VZÁJEMNÝ BOJ ŽIVLŮ

KONEČNĚ JELIKOŽ olbřímí živlové světa

vojnu lítou a bezbožnou vespolek vedou,

může jednou ten dlouhý zápas i skončit,

až třeba slunce a vůbec veškeré teplo

vypije všelikou vláhu a ovládne pole.

O to se opravdu bere, leč doposud marně;

tolik se hradí z řek – ba doufají vody

z propasti mořské a z hlubiny zatopit všecko,

leč marně; mohutné vichry jim hladinu smýčí,

paprsky jasného slunce ji párají v páru,

hotovy všecko a všudy vysušit dříve,

nežli by vodstvo své dílo dovedlo k cíli.

Takovou válkou velkou a o velké věci

sokové soptí, druh druhu silami rovni.

Přesto už jednou se vítězství sklonilo k ohni

a jednou vládla dle pověsti na souši voda.

Zvítězil oheň a široko sežehl kraje,

když bezcestím vláčeli splašení sluneční hřebci

Faëthonta kraj světa a nebesy napříč.

Leč Otec všemocný lítým se rozpáliv hněvem,

popadl blesk a ranou hrdinu srazil

z kvadrigy k zemi; i padal a Slunce mu vyšlo

vstříc, aby věčné se ujalo svítilny světa,

shledalo rozutíkané a zlekané koně,

zapřáhlo je, a po známé cestě je řídíc,

spasilo svět – podle básníků starého Řecka.

Leč tato báj je nesmírně daleko pravdy.

Oheň může mít vrch, když přespříliš mnoho

tepelné látky se z bezedna prostoru zvedne;

potom mu ubude sil a něco ho zdusí,

anebo zahyne svět a uhoří v ohni.

Podobně kdysi dle pověsti vládla i vláha

a propuklá potopa zalila lidnatá města;

leč cosi ji potlačilo a poklesly vody,

co jen jich ze sebe vydal bezedný prostor,

ustaly deště a v síle oslábly řeky.

VZNIK SVĚTA

Z ONOHO SKUPENÍ HMOTY jak počátek vzala

země i nebe i běhuté slunce a luna

a hluboké moře, to popíši postupně tady.

Jistěže prvky se na místě neseřadily

z vlastního rozhodnutí a bystrého vtipu,

aniž si umluvily svůj budoucí pohyb;

leč tělísek hmoty je mnoho a na různý způsob

už od věčnosti, svou vlastní puzena tíhou

i nárazy zvenčí, si hbitě navykla těkat,

všelijak splývat a všechny způsoby zkoušet,

co všecko by mohla svým vzájemným objetím stvořit –

i není divu, že bloudíce po dlouhé věky

a všemožné vazby si zkoušejíce a dráhy,

konečně jednou se shlukly v takové celky,

z jakých se mohou už rodit veliké věci,

země, nebe i moře a bytosti živé.

Poutník výšin, kruh slunce, sršící světlem,

tenkráte nebyl a nebyla souhvězdí v kosmu,

moře, obloha, vzduch ani konečně země

a pranic z toho, co vídáme na našem světě –

až propuklo cosi jak smršť a nezvyklý nápor.

Tehdy začaly prvky druh od druha prchat,

rovné se na rovné vázat a ztvárňovat vesmír,

členit ho v údy a štěpit v mohutné živly

z tělísek všeho druhu, jichž vzájemný nelad

jim pohyby hatil i rozstupy, dráhy a srážky

i nárazy, váhy a spoje a vyvolal boje

pro jejich podoby různé a nestejné tvary;

nemohly totiž zůstat v té poloze všecky

ani v příhodný pohyb se navzájem sdružit –

to jest, vysoké nebe se od země zvedlo,

jinam se slily vody a prostřelo moře

a jinam se vznesly i čisté nebeské ohně.

Semínka hlíny se arci spájela napřed,

že byla těžká a jedno na druhém vázlo,

vprostřed a všecka se sedala docela dolů;

a v čím těsnější spleť se splétala spolu,

tím více vytiskla látky, z níž mohlo být moře,

měsíc, slunce i hvězdy a ohrady kosmu,

neboť to všecko se skládá z tělísek hladších,

kulatějších a o mnoho menších než zemská.

Vyrazil proto skrz volné průduchy půdy

nejprve lehký éter a vznesl se vzhůru,

světlonoš, nemálo ohně vzav po cestě s sebou.

Bylo to podobno tomu, co vídáme často,

kdykoli v perlách rosy se na louce zardí

za jitra světelné paprsky zlatého slunce,

ze živých vod i z rybníků zvedá se pára

a někdy i ze samé země se zřetelně kouří;

to všecko se nahoru zvedne, ty prvky se srazí

ve výši v oblačný kryt a opředou nebe.

Tak se i tenkráte lehký a těkavý éter

srazil a obalem hmoty se obetkal zevšad,

a na všecky strany se široko daleko rozliv,

v objetí těsné tak všecko ostatní sevřel.

Po něm se odtrhla semínka slunce a luny,

jichž koule putují středem a kolují vzduchem.

Je nevzala země a nevzal je široký éter;

těžké nebyly dost, aby usedly dole,

ku plavbě v nejvyšším pásmu zas nedosti lehké;

uprostřed nebe a země se nicméně točí

jako živoucí těla a součásti celého světa –

jako když z našich údů se některé hýbou,

zatímco jiné se mohou poklidu těšit.

Po těchto újmách se země náhle v těch místech,

kde nejširší pruh se teď táhne modrého moře,

slehla a průrva se zalila hlubinou solnou.

A den ze dne, čím prudčeji pražící éter

a sluneční paprsky odevšad hustými šípy

nutily zemi se srážet úže a úže

a do krajnosti se smršťovat k vlastnímu středu,

tím více slaného potu jí cedily z těla,

jenž stékaje množil moře a plovoucí pláně,

a o to více jí z průduchů prchalo prvků

onoho tepla a vzduchu; ty lesklého nebe

daleko od země ztužily vysokou klenbu.

Pláně se sesedaly a vstávaly hory

příkrého boku, vždyť kámen se nemohl sléhat

a všecky části se nemohly stahovat stejně.

Tak tedy srostlo a stanulo těleso těžké,

země, a světa řekněme kal stekl dolů

svou váhou všechen a dosedl na způsob kvasnic

na dno; leč moře i vzduch i sám světlonoš éter

zůstaly vesměs čisté, jsou z těkavých částek,

jedno lehčí než druhé a nejlehčí éter,

jenž nadevše plynný se vznáší nad tahem vzduchu

a s neklidem povětří nikdy svou běhutou hmotu

nemísí: nechá v něm zuřit bořivé bouře,

nechává valnými vichry v něm zobracet všecko,

sám po pevně vytčené dráze své plameny nesa.

Neboť že proudí v rytmu a rychlostí stejnou,

je patrno z Pontu, kde příliv je napořád stejný

a jediný valivý pohyb si libuje moře.

NYNÍ ZPÍVEJME O TOM, proč kolují hvězdy!

Veliká nebeská koule se otáčí proto,

že na osu shora i zdola povětří tlačí,

zvenčí ji drží a svírá z obojí strany;

nad ním proudí vzduch další a spěje v tu stranu,

kam hvězdy věčného světa se spěchají míhat –

či jiný, snad spodní, tou oblohou opačně točí,

jako když kolo a čerpadlo pohání potok?

Také je možno, že celá nebesa stojí

na jednom místě, ač jasné stálice běží;

snad že éteru proud je v nich uzavřen prudký,

jenž hledaje cestu se točí a kutálí hvězdy

po celé prostoře velebné nebeské klenby;

snad je to vzduch, jenž vtékaje odněkud zvenčí

žene i roztáčí světla; snad kolují sama,

kam které při jeho procházce přivolá pokrm,

a semotam po nebi pasou svá plamenná těla.

Co z toho zde v našem světě se opravdu děje,

nepovím; jen co je možné a stává se vskutku

ve světech různých a stvořených na různý způsob,

o tom učím a rozkládám několik příčin

toho, proč hvězdám je možno vesmírem kroužit;

nicméně jedna z těch příčin je jistě ta pravá,

která je pobádá v chod; ale rozhodnout která,

nemůže ten, kdo zvolil rozvážný postup.

ZEMĚ UPROSTŘED SVĚTA

JESTLIŽE UPROSTŘED SVĚTA má spočívat země,

musí znenáhla hubnout a na váze ztrácet

a mimoto pod sebou mít ještě podstatu jinou,

jež od první chvíle je spojena s oblastmi vzduchu

vjedno a s nimi srostla, v ně vštípena žije.

Proto netlačí na vzduch a není mu těžká –

jako když vlastní údy se člověku zdají

nevážit nic, hlava není na obtíž krku

a břemeno celého těla se necítí v nohou;

zato břemena vnější když na sebe vložíš,

ta tě tísní, ač bývají o mnoho lehčí.

Tak velice záleží na tom, co která věc zmůže.

Tak ani země se nevzala odjinud náhle

a nebyla vložena na vzduch co těleso cizí;

vznikla pospolu s ním už v počátcích světa

a je mu pevnou složkou, jak člověku údy.

Někdy se země pohne a zaduní mocně

a s ní se chvěje a třese všecko, co nese;

to je však možné jen proto, že s oblastmi vzduchu

je ve světě svázána vjedno a právě tak s nebem;

společných kořenů spletí je spjato to všecko,

od první chvíle to spojeno srůstalo vjedno.

Nevidíš také, jak naše přetěžké tělo

unese dobře tak teninká podstata duše,

protože je s ním srostlá a sloučena vjedno?

Konečně k běhu a skoku vymrštit tělo

co jiného umí než duše, lodivod údů?

Nahlížíš už, co dokáže teninká látka,

jakmile jednou se s těžkým tělesem sváže,

jak povětří se zeměmi a s člověkem duše?

SLUNCE, MĚSÍC, HVĚZDY

SLUNEČNÍ KOULE a oheň je o málo větší,

než jak ho vidí zrak, nebo o něco menší.

Ať ze sebevětší dálky nám na údy světlo

sešle ten oheň či horkým nás ovane teplem,

ničeho neujme vzdálenost plamenné látce

a pro pohled o nic ten oheň nebude zkrácen.

Když tedy sluneční žár a vylité teplo

dospějí k našim smyslům a zazáří země,

jistě vidíme tvar i velikost slunce

tak správně, že chtít mu přidat či vzít by byl omyl.

Luna na zemi svítí snad nevlastním světlem,

snad vrhá záři vlastní a z vlastního těla –

ať tak či onak, ta poutnice nebude větší,

nežli se jeví nám, když k ní zvedneme oči.

Neboť to všecko, co vidíme z veliké dálky,

skrz moře vzduchu, má spíše rozplizlý obrys

než menší rozměr. A proto musí i měsíc,

ježto má jasný terč a určité rysy,

ať obvod má jaký chce, ať je jakkoli velký,

být nahoře velký stejně, jak vypadá odtud.

Konečně éterné ohně, jež ze země vidíš,

mohou být ve skutečnosti jen maličko menší

anebo drobet, jen o pouhý zlomeček větší.

Vždyť i ty ohně, jež vídáš na této zemi,

když popatříš na jejich třepot a zářivý plápol,

viděny z dálky se mění jen docela málo,

jednou se zdajíce menší a podruhé větší.

Také se nediv, jak to přijde, že slunce,

samo tak malé, tak veliké vysílá světlo,

že jím zbrotí a naplní veškeré země

i moře a nebe a všecko prokrví teplem.

Snad ten jediný zdroj, jenž je celému světu

otevřen štědře, kypí a přetéká světlem

proto, že z celého světa se sbíhají takto

odevšad atomy tepla a splývají vjedno,

takže ten žár pak prýští z jednoho zřídla.

Pohleď, jak široká luka i uzounká stružka

svlažuje leckdy a ještě zatopí pole!

Také je možno, že z nevelké sluneční výhně

povětří protkne žár a plamenné teplo

proto, že vzduch je vhodnou a poddajnou látkou,

která může už od drobných paprsků chytit –

jak se to se slámou někdy a s obilím stává

a z jediné jiskry je široko zachvátí požár.

Snad ruměná sluneční lampa, jež zvysoka svítí,

velikou zásobu ohně v svém okolí chová

o žáru skrytém a bez lesku, jenž by ji zradil,

ohnisko ohně, jež násobí světelné pršky.

Nelze rozuzlit rovnou a prostě, proč slunce

z oblastí léta se ubírá ke kozorožci,

k obrátce zimy, a proč se odtamtud vrací

k mezníku slunovratu a k znamení raka –

a proč luna už za měsíc uběhne dráhu,

na kterou slunci je třeba jednoho roku.

Na to dát odpověď prostou, jak řečeno, nelze.

Především taková věc může pocházet z toho,

co podává ctihodná poučka Démokritova:

oč méně od naší země je vzdálena hvězda,

o to méně ji strhuje nebeský kolot;

vždyť jeho rychlost a prudký rozběh se dole

tratí a slábne; i zůstává pozadu slunce

čím dál tím víc mezi zadními hvězdami kruhu;

vždyť putuje o mnoho hloub než horoucí hvězdy.

O to více pak luna: čím blíže je zemi

a čím hloub její dráha pod nebem vede,

tím méně je v oběhu s to těm stálicím stačit.

Čím je už chabější vír, jenž ji strhuje s sebou

níže než slunce, tím spíše ji dohoní hvězdy,

o to spíše ji minou a předhoní všecky.

Proto se zdá, že se ke každé vrací tak rychle,

ježto ta souhvězdí pokaždé dohoní měsíc.

Také je možno, že z protější končiny kosmu

střídavě jiný vzduch začne v určitou dobu

proudit a slunce tak zavleče od letních stálic

až k zimnímu obratníku a lednému mrazu,

načež je z přítmí a studené zimy zas žene

nazpátek do krajů léta a k horoucím hvězdám.

Podobně snad i měsíc a bloudivé hvězdy,

jež kolují velkými kruhy své veliké roky,

pohání vzduch, tu z jedné, tu z opačné strany.

Vždyť i hoření mraky se přes dolní valí

na jinou stranu, kam protivný vítr je pudí!

Proč by pak nemohly v éteru planety plynout

po svých velikých kruzích dík protivným proudům?

10. část >>>

<<< 8. část

 

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY: