Misantropova knihovna

 

ZPĚV ČTVRTÝ

V ZAPADLÉ KONČINĚ MÚS, kam nevkročil člověk,

až já – je rozkoš se blížit k netknutým zřídlům

a pít; je rozkoš si nové květiny trhat

a pro svou hlavu je splétat v nádherný věnec,

jejž nevtiskly dosavad nikomu na skráně Músy:

předně že zvěstuji veliké věci a z tuhých

okovů pověr že hledím vyprostit ducha;

potom že zpívám tak jasně o temných věcech,

krášle všecko v své písni básnickým kouzlem.

I to má totiž svůj dobrý a patrný důvod;

jako když lékař se protivný peluněk děcku

pokouší podat, kol dokola okolek číše

sladkým a plavým mu napřed pomaže medem,

aby se bezelstné dítě tak ošálit dalo

alespoň po rty a mezitím peluňku spolklo

odporný odvar, tou mýlkou neduhu ušlo

a na tento způsob se zhojit a zesílit mohlo:

podobně nyní i já – neboť nauka tato

nezasvěceným se zdá být poněkud hořká

a dav se jí straní a hrozí – chci učení naše

vyzpívat s Músami básní luzného zvuku

a lahodným múzickým medem je pomazat jaksi,

zda by se na tento způsob snad na moje verše

upoutat dal tvůj duch, až prohlédneš do dna

věci i svět, jeho řád a podstatu celou.

LÁTKA ČTVRTÉHO ZPĚVU

JAKÉ JE PODSTATY DUCH, jsem vyložil výše,

z čeho je složen, jak žije ve svazku s tělem

a kterak v prvotní prvky se rozkladem vrací.

Teď začneme o tom, co s tamtím souvisí těsně:

to jsou ony tak řečené obrázky věcí,

které se věcem jak blána slupují z těla,

sloupnuty sem a tam se povětřím nesou,

a střetajíce se s námi, i v bdění, i ve snu

na nás pouštějí hrůzu: to hledíme leckdy

na mrtvých stíny a podoby úžasně věrné,

jež ze mdloby spánku nás nejednou vytrhly strašně.

To nejsou z Acherontu snad uprchlé duše,

nevěř, že stíny se vznášejí ve středu živých

či že by po smrti z nás snad zbývalo něco:

neboť podstata ducha i podstata těla

společnou smrtí se rozešly ve svoje prvky.

Proto ti říkám, že s vrchu a hladiny věcí

se nesou podoby věcí a obrázky jemné.

I s myslí tupou je možno to poznat: viz další.

O prvcích věcí všech je uzavřen výklad,

jaké že jsou a jak různými tvary se liší,

jak puzeny neklidem věčným se hýbají samy

a na jaký způsob z nich kdekterá věc může povstat;

teď začneme o tom, co s tamtím souvisí těsně:

to jsou ony tak řečené obrázky věcí,

které by mohly slout i blány či slupky,

neb obrázek nese tvar i podobu věci,

z jejíhož těla se pokaždé odloupne k letu.

Předně od mnoha věcí, jež vidíme okem,

uvolňují se prvky: buď v rozptylu řídkém,

jako z polena kouř a z plamene teplo;

anebo v spleti a hustě, jako když v létě

cikády odkládají svou kulatou kuklu

či telátko, na svět se derouc, s povrchu těla

odvrhne mázdru a v trní si vyzuje sukni

hladký plaz; neb vídáme na vlastní oči,

jak jeho vlající zbrojí se honosí křoví.

To se přihází běžně, a proto se musí

s povrchu věcí i teninký obrázek loupat.

Není, proč s věcí by spíše padaly slupky

a spíš by se odlučovaly než tyhlety jemné;

zvláště když na líci těles je přemnoho prvků

drobných, jež mohou se uvolnit v pořádku stejném,

ve kterém byly, a uchovat podobu věci

a rychlostí o to větší, oč méně je může

co zdržet; jsou v mizivém počtu a na čelném místě.

Mnoho věcí, jak vidíme, vrhá a pouští

nejenom z hloubi, jak řečeno výše, a zvnitřku,

ale zhusta i přímo s povrchu barvu.

Běžně to činí žluté a červené plachty

a modré, když napjaty pomocí tyčí a trámů

přes divadelní prostor se chvějí a vlní;

vždyť obecenstvo tam v hledišti dole a všechen

slavnostní úbor mužů i matrón se shora

od nich barví a do jejich odstínu hraje;

a čím uzavřenější má divadlo stěny,

tím utěšenější uvnitř je pokryje půvab

a v tlumeném denním světle se usmívá všecko.

Když tedy s povrchu plátna se slupuje barva,

musí věc každá i jemné obrázky ronit,

neb v případech obou se vrchní odloupne vrstva.

Máme tedy už zjištěny otisky tvarů,

jež spředeny z jemné tkáně se vznášejí všady,

leč samoten každý a zvlášť je neviditelný.

Mimoto všeliký dým a vůně a pára

a podobné věci se z těles v rozptylu vlní,

protože jdouce z hloubky a plynouce zvnitřku

se trhají klikatou poutí, vždyť po přímé cestě

nemohou dospět k ústí a vymknout se hbitě.

Naopak z venkovní barvy ta lupina jemná

jakmile pustí, se nemůže potrhat o nic,

ježto je pohotově a na čelném místě.

Konečně v zrcadle, na vodě, na hladké ploše

co vyvstává před naším okem, ty obrazy všecky,

majíce podobu tutéž co předměty, nutně

jsou ustrojeny z těch snímků, jež vyslaly věci.

Jemné odlitky tvarů, jim podobné snímky

tedy jsou; je nelze sic po kusech spatřit;

když ale pilně se odrážejí a stále,

vykouzlí odrazem od plochy zrcadla obraz.

Na jiný způsob by patrně nemohly trvat,

mají-li být tak věrnou podobou vzoru.

VZDUCHEM PLOVOUCÍ OBRÁZKY

POSLOUCHEJ TEĎ, jak je podstata obrázku jemná!

Především tělísek vzpomeň, jak hluboko stojí

pod prahem smyslu a oč jsou menší než věci,

které náš zrak už není rozpoznat schopen;

to ti stvrdím i nyní, jak velice jemná

jsou semínka věcí všech; to nebude dlouhé.

Předně zvířátka jistá jsou natolik malá,

že třetinu jejich těla už rozeznat nelze.

Jak malé droby si u nich musíme myslit!

Co kulička srdce a oka, co údy a klouby,

jak budou drobné! A mimoto všecky ty prvky,

z nichž jejich duše a duch se nezbytně skládá:

chápeš, jak budou jemné, jak velice drobné?

Mimoto vše, co je zdrojem ostrého pachu,

například panacea a protivný brotan,

pelyněk hořký a zeměžluč odporné chuti:

čeho jen chceš, se dotkni konečky prstů

….............................................................

Tím spíše všelijak bloudí ty obrázky věcí,

na počet hojné, leč stranou smyslu a bez sil.

Nemysli však, že všecky ty obrázky věcí

těkají po světě samy, co z věcí se roní;

navíc i jiné se rodí samy a maně

se v tomto vzduchu, jak říkáme povětří, tvoří.

Ztvárněny na různý způsob se ve výši nesou

jak po nebi mraky, jež vidíš lehounko srůstat

a jasný obličej světa čas od času chmuřit,

jak plynouce hladí vzduch; tu se zdává, že obří

tam postavy letí a vrhají široké stíny;

jindy zas hotové hory a balvany od skal

urvané předhánějí a míjejí slunce

a další už vleče a prostírá obluda chmury.

Nepřestávají tát a své vzezření měnit

a v obrysy jakýchkoli se obracet podob.

Také se stává, že právě bezmračné nebe,

než by ses nadál, se najednou ošklivě zkalí,

jako by z Acherontu se mrákoty zvedly

všecky a veliký prostor by postlaly nebi;

takovou temnou nocí je zatáhnou mraky

a černá škraboška Děsu se nahoře šklebí –

a toho jak mizivá část je obrázek oblak,

nikdo neumí říci a vyložit slovy.

SDRUŽOVÁNÍ A RYCHLOST OBRÁZKŮ

NYNÍ, JAK SNADNO a rychle se obrázky rodí

a plynule s věcí kloužou a sloupnuty plovou

…..............................................................

Povrch věcí má vždycky sdostatek látky,

kterou by pustil. Ta projde skrz některé věci,

jako je šat; ale najde-li drsnatý kámen

či hmotu rozličných dřev, pak se třepí a trhá

a obrázek ani jeden z ní nemůže vzejít.

A teď jí lesklého něco a hustého nastav,

zrcadlo hlavně, a všecko dopadne jinak:

nemůže skrz, jako plátnem, a také se o nic

nepotrhá, je celá: to dělá ta hladkost.

Z lesklých ploch se obrázky proto jen hrnou.

Kterou věc se ti zachce, tu kdykoli naráz

postav před zrcadlo: a hned je tu obraz;

to tenoučké roušky a jemné podoby věcí

s povrchu jejich těla se plynule linou.

Množství snímků se zrodí v mizivém čase;

právem se tedy praví, že vznikají rychle.

Jako když slunce tak rychle záplavu světla

vyšle, že naráz je všecko paprsků plno:

podobným způsobem musí i z předmětů tryskat

v mizivém zlomečku času ty obrázky věcí

bohatě, rozličně, zevšad a na všecky strany;

vždyť ať kamkoli chceš to zrcadlo stočíš,

všecko ti v téže barvě a podobě vrátí.

NYNÍ O TOM, JAK RYCHLE se obrázky nesou,

jaké pohyblivosti se plovouce vzduchem

těší, jak velký kus cesty urazí v mžiku,

ať kamkoli každý jiným se vrtochem vrhá,

tě poučí verše spíš libozvučné než hojné;

i krátká labutí píseň je lepší než skřeky,

jež metají jeřábi do mračen jižního větru.

Předně vidíme sami, že rychlé je všecko,

co je hladké a složeno z atomů drobných.

Toho druhu je sluneční světlo a teplo,

protože obé se skládá z maličkých prvků,

které prostorou vzduchu si chvátají chutě

jak za mincí mince a strkány nárazy v týle;

paprsek za paprskem se hrne a světlo

ponouká světlo, jak vola vůl podél oje.

Proto jistě i obrázky na stejný způsob

dovedou zdolat až k nevíře veliký prostor

za drobet času – vždyť za prvé pramalý popud

odzadu stačí a už je strká a tlačí

dále a dále; tak perutnou rychlostí letí;

za druhé tkáň má obrázek natolik tenkou,

že dovede pronikat lehounko kdejakou věcí

a takořka prosakovat skrz prostoru vzduchu.

Mimoto některé atomy metané zvnitřku

a z hloubi věcí – tak především sluneční světlo

a teplo – v mžiknutí oka, jak vidíme, sklouznou

a po celé oblasti nebe se rozlijí rázem,

proniknou moře a napojí zemi i blankyt.

Jak asi poletí ty, jež čekají v čele,

když se trhnou a nic jim neklade odpor?

O to rychleji letí a jistě i dále,

či ne? a dráhy se zhostí mnohokrát delší

za tutéž dobu, co oblohu osvětlí slunce.

Příkladem nad jiné věrným, jak rychle a hbitě

obrázky předmětů letí, je patrně toto:

když pod širé nebe se postaví za hvězdné noci

v nádobě lesklá voda, tu sršící jasem

souhvězdí kosmu se objeví v hladině naráz.

Už tedy vidíš, v jak kratičké době se z říše

éteru snese ten obrázek do končin země?

NA ČIDLO PŮSOBÍ TĚLÍSKA

OPĚT A OPĚT jsou vrhána tělíska z těles,

do očí bijí a dráždí zrak; to mi uznáš.

Z určitých látek se napořád linou i vůně,

od řeky chlad a ze slunce teplo a příboj

od mořských vln, jenž podmílá pobřežní hráze,

letíce vzduchem se netrhnou rozličné hlasy;

konečně do úst nám vnikne chuť slané vody,

když meškáme poblíž moře, a hořkost, když zblízka

přihlížíme, jak někdo pelyněk mísí.

Takovým proudem se ze všech předmětů řinou

částky a na všecky strany se odevšad šíří;

neznají žádného klidu či oddychu v toku,

protože vnímáme stále a všecko lze vždycky

vidět i čichat a slyšet, kde se co ozve.

Mimoto jestliže potmě si ohmatáš rukou

nějaký předmět a zjistíš, že je to tentýž,

který jsi viděl za dne a v slunečním světle:

pak působí příčina tatáž i na zrak i na hmat.

Když tedy nahmatáš čtverec a poznáš ho potmě,

kterápak napohled čtverhranná věc ti to padne

do oka za dne než tohoto obrazce obraz?

Příčina vidění tkví tedy v obrázcích těles

a bez nich žádná věc se uvidět nedá.

Tak tedy to, čemu říkám obrázky těles,

na všecky strany a zevšad se roznáší letem;

my ale jedině okem se můžeme dívat

a teprve tam, kam stočíme zornici, věci

všecky tvarem a barvou ji udeří zpředu.

Jak daleko která věc je od nás, je možno

vidět a rozeznat rovněž dík obrázku věci;

ten když je vyslán, už začne strkat a tlačit

na ten vzduch, co ho jest mezi věcí a okem,

a tak ten vzduch nám celý proklouzne zrakem,

panenky prosmýčí jaksi a proběhne jimi.

Dík tomu můžeme vidět, jak daleko leží

ta která věc; čím více vzduchu je hnáno

do našich očí, tím táhlejší vánek je protře,

v tím větší vzdálenosti ta každá věc leží.

Arci to všecko se děje nesmírně rychle:

že spatříme předmět i to, jak je daleko od nás.

Při těchto věcech se tomu nikterak nediv,

proč obrázky, které nám do očí bijí, se vidět

nedají samy a spatříme samotné věci.

Také vítr když člověka povlovně tepe

či ostrý ho protkne mráz, tu částečku větru

necítí každou zvlášť, ani jehličku mrazu;

spíš celek a úhrn a po těle podobný pocit,

jako by nějaká věc na ně sázela rány

a svou hmotu mu dávala pocítit zevně.

Mimoto na holý kámen když poklepeš prstem,

jen jeho vrchní vrstvy a barvy se dotkneš;

té však necítíš hmatem; ten postřehne pouze,

kterak je kámen skrznaskrz ve vnitřku tvrdý.

OBRAZ V ZRCADLE

POSLOUCHEJ NYNÍ, proč obraz je v zrcadle vidět

až vzadu za ním; vždyť jistě ho vidíme v hloubce.

Podobně vídáme skutečné předměty venku,

když otevřenými dveřmi se naskytne průhled

na řadu věcí venku, ač sedíme doma:

ten pohled je způsoben dvojím a dvojitým vzduchem.

Nejdříve spatříme vzduch mezi námi a dveřmi,

za ním je veřej vpravo a nalevo druhá,

potom nám provanou zrak ještě paprsky zvenčí

i další vzduch, a co skutečně vidíme venku.

Obrázek zrcadla stejně: když vymrštěn z plochy

putuje k našemu zraku, hned strká a tlačí

na ten vzduch mezi sebou a zornicí oka,

takže ho můžeme vnímat už celý a dříve

než zrcadlo samo; leč jakmile zpozorujeme

i ono, dorazí k němu už obrázek od nás,

vyslaný z nás, a odražen do našich očí

se vrací, jiný vzduch zase před sebou tlače,

kterého my si všimneme dříve než jeho;

proto se zdá, že je zrcadlu daleko v zádech.

Proto dím opět a opět: nediv se tomu,

věcem, jichž obraz se z plochy zrcadla vrací,

protože obé je dílem dvojího vzduchu.

Nyní dej pozor, jak v zrcadle našeho těla

pravá část se ukáže vlevo: to proto,

že obrázek na jeho plochu když vymrštěn vletí,

neobrací se stejný: on nazpátek rovnou

se odráží tak, jako na prkno anebo pilíř

když přitiskneš – dříve než uschne – sádrovou masku;

ta na čelné straně svou podobu podrží správně

a přitlačením svůj protější vytvoří otisk;

avšak to oko, jež měla škraboška vpravo,

je nyní vlevo a vpravo je naopak levé.

Podobu může i zrcadlo zrcadlu předat,

takže až pětkrát či šestkrát se objeví obraz.

Cokoli dům ve svých vnitřních prostorách skrývá,

ať je to sebedále a schováno za roh,

to všecko klikatou drahou lze vyvolat z krytu,

a co je v bytě, skrz několik zrcadel zhlédnout.

Z plochy na plochu světlý se promítá obraz,

pravá půle se opět ukáže vlevo,

odtud se otočí nazpět a zase je vpravo.

Dokonce všecka ta zrcadla s postranicemi,

zakřivenými jak boky lidského těla,

v poloze správné nám vracejí obraz: to proto,

že z jednoho zrcadla na druhé přeletí snímek

a potom se dostane k nám už odražen dvakrát;

nebo se otočí cestou, že točitá plocha

obrázek učí se obracet ve směru k očím.

Dále bys řekl, že chodí ty obrazy s námi,

stejně našlapují a zvedají ruce;

vždyť jestliže z některé strany se zrcadlu schováš,

obrázky v mžiku se odtamtud přestanou vracet;

je to přírodní nutnost, že všecko se musí

od věcí vracet a odrážet ve stejném úhlu.

OSLNĚNÍ * VIDĚNÍ ZE TMY

LESKLÝCH VĚCÍ se chrání a varuje oko.

Oslepne ten, kdo se do slunce upřeně dívá,

protože síla slunce je velká a z výšin

obrázky jeho se řítí povětřím čistým,

a jakmile udeří v zrak, jeho tkanivo kazí.

Ostatně ostré světlo ho ožehne často

každé, vždyť v sobě má mnoho semínek ohně,

jež vnikají v oko a tím mu působí bolest.

Žloutenkou postiženým se všecko zdá žluté,

protože z jejich těla se v hojnosti řinou

tělíska žluti vstříc obrázkům věcí; té žluti

je konečně vmíšeno množství i do jejich očí

a jejím dotykem všecko se zbarvuje žlutě.

To, co je osvětleno, lze vidět i ze tmy,

protože bližší vzduch, ten temný a černý,

přijde první a obsadí otvory očí;

vzápětí za ním jde druhý, jasný a světlý,

jenž jaksi očistí oči a tamtoho vzduchu

černé rozptýlí stíny, jsa hbitější značně,

účinnější a z atomů o mnoho menších.

Jakmile průliny oční ti naplní světlem

a otevře cesty, jež prve zabralo temno,

vzápětí za ním se nesou obrázky věcí

a dráždí zrak, aby na světle předměty spatřil.

Naopak ze světla do tmy je nemožno vidět,

neboť ten tmavý vzduch, co přijde až druhý,

je hustší a zrakové dráhy tak naplní všecky,

že je až zatarasí a od žádné věci

vržený snímek už nemůže putovat okem.

STÍN * ZRAKOVÉ KLAMY

ČASTO SE STÁVÁ, že hranaté hradební věže

viděny z dálky se zdají oblé; to proto,

že každý úhel se jeví na dálku tupý –

či lépe, vůbec ho není vidět a úder,

jejž vyslal k oku, se ztratí a nedojde cíle;

vždyť kdykoli obrázky plovou skrz prostory vzduchu,

vzduch do nich bije a bije a činí je mdlými.

Každý úhel se proto vymyká smyslu

a soustruhem vykroužené ti připadnou kvádry –

ač jinak než válce pravé a viděné zblízka:

jsou jim podobny trochu, jak nějaký nástin.

Na slunci vídáš, jak vlastní stín je ti v patách

a suna se napodobuje každý tvůj posun –

vskutku-li světla zbavený vzduch může kráčet

a lidský pohyb i chůzi napodobovat.

Není to nic než vzduch, vzduch zbavený světla,

to, co my jsme si zvykli nazývat stínem.

Jak jinak: vždyť s půdy se ztrácí sluneční světlo

postupně všude tam, kam nás zanesou nohy,

a na to místo, odkud jsme ušli, se vrací.

Proto se zdá, že sotva jsme vytáhli paty,

jeden jediný stín se nám na paty věší.

Ze světla paprsky nové a nové se hrnou

a dřívější hynou, jak ohněm strávená vlna.

Proto země tak lehko pozbude světla

a zas je ho plna a černé stíny si setře.

Přesto nepřipouštíme, že oko se klame.

Ono jen vidí, že v některém místě je světlo

a jinde stín; leč zdali se stěhuje z místa

vždy jeden a týž a jsou-li ty paprsky tytéž,

či spíše se děje to, co jsme popsali výše:

to rozeznat umí a musí až důmysl ducha,

podstaty věcí se oči nemohou zmocnit;

omyly ducha mi tedy nesváděj na zrak!

Jestliže vypluješ s lodí, máš dojem, že stojí,

že okolo pluje ta, která zůstala v doku;

vidíš utíkat k zádi i vrchy a pláně,

jež plavidlo hnané veslem či plachtami míjí.

Všecky hvězdy jak přibity na nebes báni

jsou zdánlivě v klidu – a všecky jsou ve věčném reji:

vyjdou a navštíví znovu svůj daleký západ,

změřivše celé nebe svým zářivým tělem.

Stejně se bez hnutí zdá i slunce a luna

na stráži stát – a zkušenost praví, že běží.

Mezi mysy, jež z mořské úžiny strmí,

pro celá loďstva se otvírá široký průliv,

a přece z dálky jsou srostlé v jedinou výspu.

Točit se dvůr a sloupy dokola tančit

vidí dítě, když samo se přestane točit,

dokonce tolik, že uvěří stěží, že celé

stavení na ně co nevidět nehrozí spadnout.

Jakmile v třepení červánků růžové slunce

se začne do výše zvedat a nad hory stoupat,

tu se ti zdá, že těch hor se horoucím ohněm

zblízka dotýká samo; jsou vzdáleny od nás,

jen co bys dostřelil šípem tak dvoutisíckráte

nebo co pětsetkráte bys oštěpem hodil –

a mezi nimi a sluncem je na tisíc zemí,

kde sídlí rozliční lidé i plemena šelem.

Dešťová kaluž, ne hlubší jednoho palce,

v štěrku na vozovce a ve škvíře dlažby

pod zemi průhled ti otevře hluboký stejně,

jako je země a nebes vysoký průzev;

celé nebe i mračna uvidíš dole

i tělesa podivně skrytá v tom podzemním nebi.

Jestliže ohnivý oř ti uprostřed řeky

zůstane stát a ty do vln bystrého toku

shlédneš, tu uzříš, jak koně to unáší napříč

a strká rychle a proti proudu, ač stojí;

pak odtrhni od vody oči, kam chceš, a tu spatříš,

že na stejný způsob je hnáno a uplývá všecko.

Na stěnách rovnoběžných je sroubeno loubí,

stojí a stejné sloupy je navěky nesou;

z jednoho konce je zhlédneš po celé délce;

nicméně v jehlan a špici se povlovně zúží,

s podlahou splyne strop a pravý bok s levým,

až nakonec všecko se stáhne v nejasnou špici.

Mořeplavcům se zdává, že sluneční záře

vstává z vody, že do ní se vrací a skrývá;

vždyť oni nevidí nic než vlny a nebe –

chraň se však bludu, že smysly se napořád klamou!

Kdo nezná moře, ten v přístavu uvidí kotvit

lodi chromé a s vazy zpřelámanými,

neboť celý kus vesla, jenž vyčnívá z moře,

je rovný a rovné je rovněž kormidlo svrchu;

co je však ponořeno, to jako by zlomil

a pokroutil vše; to se vrací nahoru naznak

a ohnuto bezmála po vodním zrcadle plove.

Průzračná mračna když vítr po nebi honí

za noční doby, tu jako by zářivé hvězdy

plynuly proti mrakům a spěchaly přes ně

docela jiným směrem, než skutečně běží.

Jestliže odzdola prst si na jedno oko

přitiskneme, tu jakoby v šálení smyslů

spatříme všecky věci kol dokola dvakrát:

dvojí plamen se rozvije na knotu lampy,

po celém bytě se nábytek ukáže dvojmo,

i se dvěma hlavami lidé a o dvojím těle.

Když údy spánek nám v sladké dřímotě spoutá

a celé tělo si hoví v hlubokém klidu,

zdá se nám přece, že bdíme a hýbeme údy;

za černé noci sníme, že vidíme slunce

a denní světlo, ba ve čtyřech sevřeni stěnách

chvátáme pod jiné nebe a k jinému moři,

horám a řekám a pěšky kráčíme krajem;

ač kolkolem noc a mlčení panuje přísné,

slyšíme hlasy a mlčíce odpovídáme.

SMYSLY NEKLAMOU

PODOBNÝCH PODIVNÝCH ÚKAZŮ vidíme mnoho

a každý by chtěl naší vírou ve smysly otřást –

marně, protože nejvíc je těch, co nás klamou

jen pro to, co přidáme sami, domnění ducha,

majíce za berný vjem, co nevnímal smysl.

Nic není těžší než rozeznat viděné věci

od nejistých, jež duch si přimyslí v mžiku.

Prý se neví nic; kdo to tvrdí, ten neví,

jak to ví; vždyť nic, jak se přiznává, neví.

S takovým tvorem se tedy nehodlám hádat,

jenž na své šlépěje vlastní se postavil hlavou.

Připusťme však, že to ví, a teď se ho ptejme,

když neviděl v světě co živ ani za nehet pravdy,

odkud ví, co je nevědět, odkud, co vědět,

co mu ponětí pravdy a nepravdy dalo,

jak zjistil, že jisté se liší od nejistého!

Shledáš, že pojem pravdy se původně získal

od vlastních smyslů a smysly že vyvrátit nelze.

Vždyť větší víra se musí přikládat tomu,

co nepravdu pravdou je schopno přemoci samo.

A potom, co víry je hodno více než smysly?

Což soud bude schopen, když z klamného počitku vyšel,

proti nim svědčit – soud vzchází z počitků celý!

Lžou-li smysly, i každý soud bude mylný.

Mohou uši snad opravit oči, hmat uši?

A bude ten hmat snad usvědčen chutí a ústy,

či budou ho vyvracet nozdry a oči ho hájit?

Nikoli, každé čidlo má působnost zvláštní

a svoji úlohu vlastní; a k tomu je nutno

vnímat zvlášť, co je měkké a chladné a hořké,

a vidět odděleně i rozličné barvy,

jež mají věci, a vše, co souvisí s barvou;

v ústech se znamená chuť, a vůně i zvuky

cestu si jinudy razí; tož nezbytně uznej,

že jedněmi smysly se nedají vyvrátit druhé.

Ani sám sebe by nemohl opravit žádný,

protože vždy bude stejně důvěry hoden.

Je pravdivé všecko, co kdykoli postřehly smysly.

Pakliže nebude schopen to rozuzlit rozum,

proč věci, hranaté zblízka, jsou na dálku oblé:

přece, kdo příčinu neví, ten učiní lépe,

jestliže vysvětlí obě ty podoby chybně,

než kdyby zahodil to, co je nad slunce jasné,

prvotní jistotu rušil a dočista zviklal

základy, o něž se opírá žití i bytí.

Nebyl by konec jen veškeré vědě: sám život

by padl v ráz, kdybys věřit si netroufal smyslům,

kdybys neuhnul srázům a podobným místům,

kterých je třeba se stříci, a nehledal opak.

Tedy to vojsko slov, to mi věř, to je marné

celé, jež proti smyslům si sešikovali.

Na stavbě též, je-li tesařské pravítko křivé

a krokvice špatná se odklání od pravé míry

a olovnice jde třebas jen o vlásek šikmo:

celá pak bude chybná a nahnutá stavba,

schýlena na tvář i naznak, bez ladu skladu,

na spadnutí, ba budova opravdu spadne,

jakmile základní míry ji zradí a selžou.

Tak i tvůj života běh by byl špatný a chybný,

klamou-li smysly; vždyť s nimi stojí a padá.

ZVUK A SLUCH

OSTATNÍ SMYSLY jak vnímají každý to svoje,

o tom teď zbývá jen nikterak složitý výklad.

Předně slyšíme hlas a všeliké zvuky,

jichž látka donikne k uchu a dotkne se sluchu.

Je nutno přiznat, že hlas je v podstatě hmotný,

i zvuk; to proto, že působí na naše čidla.

Mimoto hlas nás nejednou v hrtanu škrábe

a křik, který vydáváme, nám zdrsňuje hrdlo.

Jakmile tělíska hlasu se k odchodu zvednou

po úzké cestě ven, a to ve větším počtu,

snadno se brána úst tím návalem drásá.

Je tedy jisto, že hlas i slova jsou v jádře

z tělísek hmoty, a proto mohou i škrábat.

Také víš dobře, co ubude člověku hmoty,

co ubere nervů a sil, když nepřetržitě

musí řečnit až do tmy a do černé noci

od té chvíle, kdy třpytná jitřenka vyšla,

obzvláště je-li nucen co nejvíce křičet.

Nezbytně tedy hlas je v podstatě hmotný;

vždyť ztrácí své hmoty část, kdo se namluví mnoho.

Drsný hlas je dílem drsnatých prvků,

sladký hlas je vyvolán sladkými prvky.

Tělíska stejného tvaru se nelinou k uchu,

když z důstojné žesti to hučí hlubokým zvukem

a z píšťaly sípavý hvizd jí v odvetu vřískne

a z helikonských zahrad už žalostným hlasem

začnou labutě pět své líbezné nářky.

Když tyto zvuky se derou z našeho nitra

a ústy se hrnou ven tou nejkratší cestou,

jazyk, umělec slova, je článkuje hbitě

a zčásti jim dávají tvar i posuny pysků.

Jestliže člověk je poblíž onoho místa,

odkud přichází hlas, tu zaslechne jasně

i samotná slova a rozezná příslušné hlásky,

neb tentýž zůstane tvar i podoba zvuku.

Pakli je od mluvícího už dále než třeba,

dlouhou vzdušnou poutí se zkomolí slova

nutně a hlas, než povětřím projde, se zmate.

Potom se stává, že sice slyšíme zvuky,

ale významu slov už nerozeznáme;

tak velice mluvu zmate a zatemní dálka.

8. část >>>

<<< 6. část

 

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY: