Tajemní obránci
Jako v českých zemích, tak i v Polsku bývaly časté hádky o trůn. Když umřel král Lešek II., byli by po něm rádi panovali dokonce tři: Jindřich IV., kníže vratislavský, Přemyslav Velkopolský a Vladislav Lokietek, ale vdova po králi nepřála nikomu z těch tří, volala do Polska českého krále Václava II. A tak se polská říše roztrhala na kusy; Václav II si podrobil Malopolsko a Sandoměřsko, Přemyslav zdědil Pomoří, o poněmčilého Jindřicha IV. v Polsku nikdo valně nestál. Zato houževnatý Vladislav Lokietek se nepolekal ani toho, když český král dostal do své moci bezmála celé Polsko a byl dokonce v Krakově korunován za krále roku 1300, věděl, že papež ani německý císař králi Václavovi nepřejí vzrůst jeho moci, i pokoušel se proti němu vystupovat vojensky. I Přemyslav dosáhl koruny polské dříve než Václav II. – pomocí papežovou, ale brzy umřel a Vladislav se chystal dobýt jeho země.
Z té doby se zachovala tato pověst: Jednou oblehl Vladislav Lokietek v Pomoří pevný hrad, a protože u něho nebylo podhradí, nezbývalo, než aby se oblehatelé spokojili chyšemi pokrytými došky a rákosím. Vladislav vysílal do okolí zvědy, aby nebyl českým vojskem překvapen, a všichni přijížděli se zprávami, že daleko široko nepřátel není. Jinak hovořili ti, kdo v noci byli určeni, aby hlídali nejbližší okolí Lokietkova tábora: hlásili, že spatřili šiky bojovníků, kteří se chystají napadnout oblehatele. V táboře se bubnovalo a troubilo do zbraně, ale když měl začít boj, nepřátel nebylo. A nikdo je nevypátral ani za ranního rozbřesku – jako by se pod nimi země slehla. Hlídky byly následující noci zesíleny, hlásily opět, že se vojsko blíží – a zase byl z toho planý poplach. To se dělo po řadu nocí. Bojovníci Vladislava Lokietka se špatně vyspali a byli mrzuti, i dali si slovo, že tomu udělají rázný konec. Jedné noci se k spánku vůbec neuložili, vyčkávali, až se záhadní protivníci objeví. A dočkali se – stráže opět hlásily, že nepřítel se blíží. Nebyl to klam, když oblehatelé hradu vyrazili určeným směrem, sami vojsko spatřili, honili je – ale najednou bylo před nimi prázdné prostranství, nikde po bojovnících ani památky.
Zato v obleženém hradě bylo živo. Tam si pomyslili, že byli oblehatelé napadeni, i vyšli z hradu, připraveni do boje. Nebylo ho třeba. V ležení se jim nikdo nepostavil na odpor. I zapálili louče a pochodně a zapalovali slaměné střechy. Požár se šířil velikou rychlostí a plameny ozářily širé okolí. Vladislavovi bojovníci uhodli, co se stalo, ujížděli zpátky, ale už bylo darmo, zachránit se nedalo nic. Ti, kdo je připravili o přístřeší, byli už zase zavřeni za branou a z výše hradeb se jen pošklebovali. Věděli, že útočníci odtáhnou, neboť nastávalo období třeskutých mrazů. Nemýlili se: Vladislav musil dát rozkaz k návratu, hrad byl osvobozen. Ovšem ne nadlouho.
Vladislavovi Lokietkovi se postarala smrt o úspěchy. Kosila jednoho jeho odpůrce za druhým: umřeli oba králové, pomořanský Přemyslav i český Václav II., umřel i Jindřich IV. a Vladislav Lokietek byl konečně roku 1319 korunován v Krakově korunou polskou. Pomořansko mu však do smrti působilo těžkosti. Lokietek se dopustil neopatrného činu: když té země dobýval, povolal na pomoc řád Německých rytířů. Ti sice pokořili pomořanskou šlechtu vzdorující Lokietkovi, ale Pomořanska dobyli – pro sebe. I nastaly dlouholeté boje mezi Polskem a řádem Německých rytířů, kteří už dávno přestali bojovat o Palestinu a raději válčili o rozšíření svého panství. Konce toho zápasu se Lokietek nedočkal, ač kraloval dosti dlouho – až do r. 1333, kdy i jemu smrt sňala korunu, o kterou tak vytrvale zápasil.