Stínavské pivo
Tehdy, kdy se duchovenstvo stavělo docela lhostejně k božím věcem a hledělo si bohatství, moci a tělesných požitků víc než horlení pro slávu božího království, žili ve Slezsku tři knížecí bratři: Jindřich, Konrád a Přemysl. Konrád se nemohl rovnat oběma bratrům při zápasech, protože byl vadné postavy, a proto ho rodiče určili, aby se stal duchovním. Jako syn vznešené rodiny postupoval velmi rychle v církevních hodnostech, až se stal vratislavským proboštem. To však bylo žádostivému duchovnímu málo, i dal se zvolit roku 1299 metropolitní kapitulou v Aquilei za patriarchu. Stalo se to prý proti vůli papežově, který chtěl tuto hodnost udělit některému svému oblíbenci, proto Konrád nebyl od něho potvrzen. To rozhněvalo podivného sluhu Kristova tak, že se odřekl duchovní hodnosti vůbec. Lidové podání vysvětluje toto rozhodnutí jinak.
Mladší bratr vratislavského probošta nepřečkal svého bratra duchovního. V závěti odkázal své stínavské knížectví Konrádovi a ten se skutečně do Stínavy odstěhoval, aby se – třeba kněz – ujal vlády jako Konrád II. Co ho ve Stínavě nejvíce těšilo, byl pivovar. Sládek tam vařil výborné pivo, jež knížeti kněžskému jak náleží chutnalo. Konrádův starší bratr Jindřich III. Hlohovský však nerad viděl, že Stínava s okolím nepřipadla k jeho panství, a přemýšlel, jak to navléci, aby Stínavu po dobrém dostal.
Tehdy se uprázdnil arcibiskupský stolec v Solnohradě a kníže Jindřich si dal velikou práci, aby jej zabezpečil pro svého bratra, pána již asi padesátiletého, jenž o tuto vysokou hodnost ani valně nestál. Když bylo jmenování potvrzeno, vydal se přece po nějakém váhání do své značně vzdálené diecéze a na cestu se dobře opatřil. Mimo zásobu potravin vezl si také objemný sud stínavského piva. Novopečený arcibiskup si cestou řádně přihýbal, a protože se mimo moře všechny tekutiny časem vyčerpají, hlásil jeho číšník, že sud je prázdný, ještě než dojeli do Vídně. Hrdlo, zvyklé častému prolévání, volalo po svém, musilo však počkat na vídeňská piva, ta však mlsnému jazyku nechutnala. Nu což, v Solnohradě asi bude lépe. Pro jistotu se arcibiskup Konrád začal vyptávat, jaké pivo se vaří v solnohradských pivovarech. Odpověď byla překvapující: v Solnohradě prý pivovar vůbec není, tam se prý pije jenom víno. Nový hodnostář se tvářil kysele. O víno vůbec nestál. Marně ho ujišťovali, že se v Solnohradě dostanou vína italská, přivezená přes Alpy, a že jsou výborné chuti. I kázal bez dlouhého rozmýšlení, aby zapřahali, že pojedou do Stínavy.
Zprvu nikdo nevěřil, že by pánovi bylo stínavské pivo milejší než arcibiskupská hodnost, ale bylo tomu tak.
Zpráva o tom, že se kníže Konrád vrátil, dostala se záhy na Hlohov. Jindřich III. se rozzuřil. Bez odkladu se vydal na cestu do Stínavy, s bratrem ani mluvit nechtěl, poručil, aby jej spoutali, dal ho naložit na vůz a zavezl si jej pod svůj dohled do Hlohova. Na ostrově u hlohovského hradu stála věž a v ní musil žíznivec sedět při džbánech vody a rozjímat, kam ho zavedl mlsný jazyk a nestřídmost. Povídá se, že Stínavští se vypravili, aby svého pána vysvobodili, ale nebylo toho třeba, Jindřich sám prý Konráda brzy pustil na svobodu. Konrádovi však pivečko způsobilo nemoc a dočasný půst mu již nebyl nic platný. Jindřich věděl, že bratr je churavec, že po něm bude brzo tak jako tak dědit. Nemýlil se: Konrád umřel vskutku za krátký čas.