Předmluva
Bylo mi dvanáct let, když se za výkladními skříněmi knihkupců objevily čerstvé výtisky Jiráskových „Starých pověstí českých“ a já jsem se záhy stala přešťastnou majitelkou jednoho z nich. Chodila jsem do školy v Kutné Hoře, dokonce do Vlašského dvora, a nejen tato budova, ale celé město k nám hovořilo na každém kroku památnou minulostí. Měly jsme výbornou učitelku dějepisu – Kateřinu Svobodovou – jaký div, že Jiráskovy pověsti byla pro nás kouzelná kniha!
Ubíhala léta, a než jsem se nadála, stála jsem sama před žačkami jako učitelka dějepisu a brzy jsem zpozorovala, jak se vyučování oživí třeba docela jednoduchou pověstí, jak děj uvázne dětem trvale v paměti, jak jsou za takovou vložku vděčny. Stávalo se, že některá čiperka uměla sama něco takového vyprávět, a když jsem se dostala na Slovensko a brzy potom do Lázní Bělohradu, začala jsem od dětí i od dospělých pověsti sbírat. Tak vznikla sbírka „Z tajemné studánky“, z větší části zničená nacisty, potom obsáhlá kniha „Staré pověsti a legendy“, po ní „Staré zkazky“ a konečně „Z dávných dob“.
V době, kdy tyto práce rostly, setkávala jsem se s pověstmi jiných slovanských národů a ty budily můj zájem. Dost dlouho jsem nevěděla, že jsem měla v příbuzenstvu předchůdce: babiččin švagr prof. František Zvěřina, malíř, který hodně cestoval po Balkáně, nebral s sebou jenom náčrtníky, štětce a plátna, ale také sešitky, kam zapisoval sebrané pověsti a legendy. Některé vycházely v českých, některé ve vídeňských časopisech. S několika se setkáte i v této knize. –
Mám-li říci, proč jsem tolik času věnovala sbírání pověstí, dovolím si čtenáře upozornit na trojí skutečnost. Ani románské ani germánské národy neprocházely ve svých dějinách tak nebezpečnými a tak svízelnými časy jako my od nastoupení Habsburků na český trůn, jako Jihoslované pod nadvládou Turků, jako Poláci po roztržení své vlasti a jako Rusové za vlády Ivana Hrozného a řady neschopných carů. U národů tak těžce zkoušených má znalost minulosti velký výchovný význam. Vždyť to byly pověsti ukazující, že zlo nemá konečného trvání, pověsti zvedající hlavy starých a burcující mládež.
Potom tu je historický jev, na který sami málo myslíme a který cizina vůbec neoceňuje: Slovanstvo, nezatížené kletbou nadměrného blahobytu, se nedopustilo viny, která ve svých následcích podlamuje význam i velkých národů a ohrožuje jejich budoucnost. Jeho pověsti neoslavovaly dobyvatele a kořistníky, ale udržovaly i v utlačených víru ve vítězství spravedlnosti, lásky a dobra vůbec.
A konečně je i třetí skutečnost i námi samými nedoceněná: že smysl pro krásu a poezii je vlastní zvláště slovanskému citu. Hledejte pod nebem končinu, kde by bylo vznikalo i za mimořádně svízelných dob tolik lidových písní, pořekadel, přísloví a pohádek, kde by se uchovalo tolik pověstí a v nich tolik tradic a lásky k předešlým pokolením jako v zemích na východ od Labe, kde by se tak tklivě jevila i láska k přírodě a ke všemu živému vůbec. Z tohoto základu vyrostly podivuhodné plody lidové tvořivosti, chlouba slovanských literatur.
Má láska k pověstem vyrůstala z kořenů vděčnosti.
Leontina Mašínová (1975)