Na březích Borysthena
Prastará slovanská legenda, sahající svým dějem až do časů apoštolských, je obsažena v Prvotním letopise ruském. Dlouho se mu říkalo Nestorův letopis – žila totiž domněnka, že je to dílo Nestora, řeholníka Pečerského kláštera v Kyjevě. Nyní je známo, že se tento mnich účastnil sice práce na nejstarší ruské kronice, ale že nebyl sám. V první části je mnoho legend, z nichž jedna se týká apoštolského putování Kristova učedlníka Ondřeje, bratra Šimona Petra.
Když se prý družina Kristova rozcházela, aby splnila jeho přání a zvěstovala evangelium, rozhodl se Ondřej, že půjde na sever. Bral se napříč Malou Asií, až se dostal do hornaté Paflagonie a zastavil se v Sinopii. Město, vyzdobené krásnými stavbami, mělo dva příhodné přístavy a rozsáhlý obchod rybami založil jeho blahobyt. To snad zarazilo kroky dřívějšího rybáře. Ondřej asi doufal, že mezi lidmi téhož povolání, jaké měl kdysi sám, naloví pro Krista nejvíce lidských duší. Neví se, jak se mu v tom dařilo, ale nakonec v Sinopii nezůstal. Zlákal ho protější břeh půvabného Krymu, i přeplavil se tam se svými učedlníky a po nějaký čas působil prý v Chersonu. Potom se rozhodl, že se odebere do Říma, střediska tehdejšího světa, a že půjde pěšky. Jaké to bylo rozhodnutí, jaká ho čekala předaleká, namáhavá a nebezpečná cesta! A přece si ji Ondřej ještě dobrovolně prodloužil.
Když se totiž dostal na břeh Borysthena, nynějšího Dněpru, široká řeka ho zlákala, aby se pustil proti její vodě a poznal končiny, odkud žene své proudy. Ondřej a jeho druhové si opatřili lodici, veslovali zprvu mezi plochými, rákosím porostlými ostrůvky, až se dostali na volnou hladinu. A již pluli mezi vysokými pobřežními svahy, které Ondřejovi mile připomínaly břehy Genezaretského jezera, rodnou Galileu. Poutníkům se zdálo, že jsou v hornaté, nebo aspoň pahorkaté krajině – a přece se brali rovinami. Ruské řeky si totiž časem vyryly hluboká koryta do měkkého řečiště a pobřeží připomíná horské hřebeny. Kdo však na ony vysoké břehy vystoupí, má před očima rovinaté stepi, pláně ničím neohraničené, ničím nechráněné. Vítr má po nich volnou proháňku, bouřívá tam, sténá a tak mocně se opírá, že lidé i zvířata jedva dechu popadají. Snese-li se na krajinu déšť, nebývá to tichá prška, ale divoce bubnující lijavec nebo dokonce průtrž mračen.
Zdá se, že počasí Ondřejově cestě přálo, neboť v ní pokračoval hluboko do nitra slovanské země. Jednoho rána si umínil, že opět – jako asi již několikrát – vystoupí na pravý břeh Borysthena. Hned při řece se zastavil, ukázal na výšinu zvedající se asi čtyřicet sáhů nad hladinu i na okolní vrchy a volal v prorockém vytržení:
„Vidíte tyto hory? Na nich vysvitne milost boží a bude tu město veliké a lidé tu postaví mnohé chrámy.“ Když potom všichni postavili na příhodném místě kříž, apoštol poklekl a modlil se za širou slovanskou zemi, která se do nedozírné dálky prostírala před jeho zraky. Zamyšlen sestupoval potom zase k řece a všichni se na lodici pustili ještě dál. Nikdo jim nepřekážel, nikdo je nepronásledoval. Mohli si na říčním toku zamířit, kam chtěli, nalovit ryb, kolik bylo třeba, a v domácnostech pobřežních osad byli vítáni vždy vlídně. Ondřej užil příležitosti, aby nabyl nových zkušeností, neboť byl ducha zvídavého.
Jak dlouho putoval, kam až se dostal, legenda nevypravuje. Mlčí také o jeho nekonečné pouti Evropou. Když se však konečně shledal se svými římskými bratřími a sestrami, rád jim vypravoval, co poznal v tajemné zemi při Borysthenu. Nejobšírněji líčil, co se mu bezpochyby zdálo nejpodivuhodnější:
„Divnou věc jsem viděl v zemi slovanské, když jsem se tam ubíral. Spatřil jsem dřevěné lázně. Lidé je náramně vytopí, svléknou se, a když se oblili louhovým kvasem, vezmou mladé proutí, bijí se a tak se dobijí, že sotva živi odlezou. I polijí se potom studenou vodou a tak ožijí. A to dělají po všecky dny. Nejsouce nikým mučeni, sami se mučí. A to si dělají lázeň – a ne kázeň!“
Římané slyšíce to jistě nežasli tak, jako žasl apoštol v končinách při Borysthenu. Sami se také rádi a často koupali, nemrskali však svá těla, jen je hnětli a mazali olejem. Ovšem kdyby byl apoštol prožil ruskou zimu, nebyl by překvapen přísným otužováním, jež tam zůstalo zdravým zvykem podnes.
Nad zasněženou zemí, utuhlou do veliké hloubky, visívají znízka modré mraky těžké sněhem, zuřivé vichřice pronikají nejsilnějším oděvem a metou sněhové jehličky chodcům do obličeje, div je neoslepí. Smečky vlků se v létě drží v severnějších lesnatých končinách, ale sotva nastanou mrazy, vynořují se z hlubin hvozdů a slídí po kořisti. Ostrý vítr, v zimě tak nebezpečný, má však jinak své dobré následky. Nedopouští, aby se někde hromadily výpary močálů. Náhlé změny povětrnosti vyžadují, aby lidé měli mimořádnou otužilost. A tak horké koupele a švihání metlami mají svůj význam. Legenda o apoštolu Ondřejovi podává první zprávu o tomto užitečném zařízení. Zdá se, že zpráva má historický podklad, že se apoštol skutečně do slovanských končin dostal.
Končina, které požehnal, zůstala ještě po staletí zarostlá hvozdem. Pověst vypravuje, že se tam potom přistěhovali tři bratři a že dva mladší, Štěk a Choriv, založili hrady Štěkovice a Chorivice. Byly zřízeny bezpochyby na obranu kraje, neboť na příkré hoře zvané Břestovo se usadili loupeživí Varahové, původem Skandinávci, bydlili v jeskyních a shromažďovali tam, co uloupili. Právě blízko brodu nejstarší bratr Kyj si dal zbudovat třetí hrad, který po něm dostal jméno Kyjev.