Poklady Petra Vlasta
Už když se s nimi objevil v Polsku, nikomu nešlo na rozum, kde jich tolik nashromáždil. Každý měl jiný výklad. „Náš král se proto vypravil na dobytí Pomořan,“ vykládali jedni, „aby mu k nim pomohl. Petr je rodem Dán. Jeho otec ukryl poklad zavražděného dánského krále a syn jej chtěl vyzvednout za pomoci našinců.“
„To je nesmysl,“ namítali druzí, „náš král si bude chtít dobyté Pomořansko zajistit, a proto se bezpochyby s Dánskem spolčí. Dánové by nepodali ruku tomu, kdo by jim odnesl poklady.“
Toto bylo pravda, ale jedno bylo také jisté: že v Dánsku nebylo v dávných dobách o poklady nouze. Hromadil je tam Sven, divoký dobrodruh, který vlastního otce Haralda Blatanda vypudil do Švédska a se svou družinou plenil pobřeží Severního moře. Poláci o tom věděli, a snad právě proto někteří začali roztrušovat něco jiného: Petr Vlast prý je syn piráta, který olupoval lodi v Baltickém moři se plavící. Byl to prý odvážný muž z národa Vendů.
Petr zprvu konal platné služby své vlasti, bojoval proti Němcům, ale když v bojích všechno ztratil, stal se námořním loupežníkem. Teprve předčasná smrt jeho manželky ho vzpamatovala. Měl ji rád, a když ho tak náhle opustila, měl to za boží trest. Nechal prý svého nekalého zaměstnání, a než se sám ubíral ze světa, vyžádal si na synovi slib, že se nedá jeho cestou, že se při nejbližší příležitosti vrátí mezi své krajany a bude pokračovat v tom, co sám zrádně opustil: v obraně vlasti. Petr prý skutečně stejně slibně začal jako kdysi jeho nebožtík otec, ale také prý stejně zradil sám sebe a věc svého národa: oženil se s Ruskou, neobyčejně sličnou dívkou, a nyní se odebral sem do Polska, aby užil svých pokladů.
Kolik děr, tolik syslů, kolik hlav, tolik smyslů: řečí bylo habaděj, tolik, až to Petra Vlasta konečně omrzelo a snad sám dal rozšířit vysvětlení, jak se dostal k svému nesmírnému bohatství.
Jednoho dne prý lovil se svým sluhou, a když ho přemohla únava, lehl si k spánku na břeh uzounké lesní stružky. Meč odhodil tak, že padl přes vodu. Věrný sluha bděl nad jeho bezpečím, nebylo mu třeba zbraně. Kolem bylo ticho, tak hluboké ticho, že lesní myška vylezla bez bázně z doupátka a namířila si na druhý břeh potůčku po čepeli meče hraběte Petra.
Když se spáč probudil, povídá: „Měl jsem divný sen. Zdálo se mi, že utíkala myš po železném mostě a vběhla pod kořání stromu, kde prý je uložen veliký poklad.“
„To je zvláštní,“ divil se sluha, „já jsem prve myš opravdu spatřil, běžela po vašem meči.“
I pochopil prý pán, že to je onen železný most, vyptal se, kde zvířátko zmizelo, oba začali hrabat a kopat a vynesli z lesa ohromný poklad.
Buď jak buď, Petr Vlast byl v Polsku se svým ohromným majetkem a země ho potřebovala. Byla vyčerpána válkou o trůn. Boleslavův nevlastní bratr Zbyhněv, kníže Mazovský, se spojil s německým císařem Jindřichem V., aby s jeho pomocí Boleslava III. Křivoústého připravil o trůn, a trvalo dosti dlouho, nežli byli Němci vyhnáni a Polsko se upokojilo. I sám král potřeboval peněz, zvláště když se připravoval k své druhé svatbě. Boleslav, Slovan, po otci Piastovec, po matce Přemyslovec, zatoužil po Němkyni. Jmenovala se Salomena z Bergu, a byla to rodná sestra Richsy či Rejčky, která se provdala za českého knížete Vladislava. Do polské královské rodiny se však dostala ještě jedna Němkyně, méně ušlechtilá, než byla Salomena. Boleslav III. měl již dospělého syna a ten si zajel pro nevěstu do Rakous.
Vzal si za manželku Anežku, dceru Leopolda, vévody Rakouského, která se pyšnila tím, že je vnučkou německého císaře.
Na cesty za nevěstami do dalekých končin, na sněmy a sjezdy a rozmanité podniky Petr Vlast králi ochotně půjčoval a získal si tak jeho přízeň. Boleslav III. ho učinil svým zástupcem v Kališti i v památné Krušvici a konečně mu udělil i kastelánství ve Slezsku. Tak se stal Petr Vlast takřka prvním po králi a po jeho synu. Mnozí hádali, že je také jedním z nejšťastnějších lidí ve všem Polsku. V tom se však velice mýlili. Krásná žena – zbytečná starost, říká přísloví. Vlastova žena byla tak sličná, že po ní mnozí toužili, a na polském dvoře v Krakově zlí jazykové tvrdili, že to s manželskou věrností nebere na zlaté vážky, že se na cizí muže usmívá vlídněji než na vlastního. Nejdříve to říkali jen ti, kdo manželům nepřáli jejich blahobyt a postavení, potom však nad Petrovou ženou kroutili hlavou i takoví, kteří se pomluvami nešpinili; jen on sám nic nepozoroval. Hleděl si veřejných věcí, spravoval svěřené úkoly a dohlížel na stavby. Zdálo se, jako by opravdu měl něco z mládí na svědomí a jako tak mnozí tehdáž byl jist, že si nakloní přízeň nebes, dá-li budovat svatyně a kláštery. V Polsku a ve Slezsku prý dal vystavět na sedmdesát kostelů. I světské stavby se mu připisují, jako zbudování hradu Sobotek. Lovci ho zvláště velebili za to, že dal postaviti příbytek pro ně v kraji, kde nebylo dost bezpečno. Bylo to v Soboteckých vrších a dům dostal zvláštní jméno: Petr v lese. U toho loveckého útulku vznikla nová slezská osada.
Sešel-li se král Boleslav III. Křivoústý se svým přítelem Petrem, dost možná, že si navzájem otvírali srdce a svěřovali si, co by jiným nepověděli. Oba užíraly výčitky, že jednali jinak, než jak činit měli. Petrovo příjmení samo mu bez přestání připomínalo, že zradil svou otčinu, a v nitru králově žila stále palčivější vzpomínka na bratra Zbyhněva. Je pravda, že zasloužil trestu, ale vzít někomu zrak, to je mnohem, mnohem horší nežli připravit někoho o kralování. Oslepený Zbyhněv byl nadto uvržen do strašného žaláře a tam k němu konečně našla cestu milosrdná smrt, když bratrovo srdce milosrdenství neznalo.
Přicházely chvíle – nejčastěji za bouřlivých nocí – kdy král jako by docela jasně viděl ubožáka tápati tmou žaláře a všechna hrůza, kterou slepý bratr někdy prožíval, nyní padala na něho.
„Rádcové mne svedli,“ omlouvával svůj čin, „sám bych byl na tu myšlenku ani nepřipadl.“ Věděl však, že tím jeho vina není menší, trápil se stále dál.
„Nemohu-li nic už spravit svou lítostí,“ řekl si konečně, „musím se postarat, aby se takové smutné události v mém rodě neopakovaly.“
Domníval se, že zabrání bratrské nevraživosti a závisti, když ještě za svého života rozdělí Polsko mezi své čtyři syny a nakáže jim, aby dva prostřední poslouchali nejstaršího bratra Vladislava a postarali se o nejmladšího sourozence, teprv dvouletého. Boleslav III. dal všechno do pořádku, jak rozuměl, ale někteří prozíraví lidé v Polsku říkali, že to nic platné nebude, že z toho naopak nevzejde nic dobrého. A měli pravdu.
Snad by bylo všechno jakž takž šlo, ale nejstarší syn Boleslavův záhy mohl želet, že si zajel pro nevěstu do ciziny. Anežka Rakouská hned po smrti svého tchána vystrčila drápky. Nikterak se nechtěla spokojit tím, aby její manžel ovládal toliko Krakovsko.
„Proto jsem se za tebe nevdala, abych byla královnou nad takovým cípkem země,“ myslívala si a v duchu žehrala na to, že její muž je takový budižkničemu, kterému je všechno jedno. Vladislav byl člověk mírné povahy a nejednostejnými koňmi se špatně formaní. Na krakovském dvoře vznikl nelad, německé komonstvo královnino také by nejraději bylo poroučelo polským dvořanům a Vladislavovi předpisovalo, co má dělat. Od Vladislava se počali odvracet staří přátelé a královna čekala, co udělá Petr Vlast. Byl přítelem tchánovým a snad se dá získat pro její ctižádostivé plány...
Chytrá Anežka začala opatrně, ale brzy pochopila, že Petr Vlast se nedá na její stranu.
„Nechceš – nech být,“ řekla si, „však já tě ode dvora dostanu.“
Zatím mezi Petrem a Vladislavem trvalo stejně důvěrné přátelství jako dřív mezi Petrem a Boleslavem III. Jednoho dne se spolu vydali na lov a tak se zabavili, že je v lese překvapila noc. Co zbývalo, než si najít nocleh pod stromy na mechu? Oba byli zvyklí jinému pohodlíčku, nemohli usnout, i bavili se dlouho rozhovorem. Zbytečné řeči škodí a mrzutost plodí: krále svrběl jazyk, vzpomněl si na povídačky u dvora o Petrově manželce, neudržel se a vypustil z úst jedem napuštěnou poznámku. To slezského kastelána pobouřilo. Vymrštil se z mechového lože a vmetl do královy tváře něco velmi podobného: naznačil, že ani paní Anežka není výlupek všech ctností, ani zářivým příkladem manželské věrnosti, že se leccos povídá o její nápadné přízni k Němci Tobiášovi. Slovo dalo slovo, král si připomínal, že je prvním pánem nade všemi a Petr Vlast jeho poddaným, proto mluvil velmi podrážděně, ale potom zbystřil pozornost, když Petr Vlast užil příležitosti a pěkně od srdce králi pověděl, co si polský národ myslí o Němcích, jimiž se jen hemží na polském královském dvoře. Král už sám pozoroval, jak se jeho dobří přátelé ode dvora vytrácejí, protože se jim život u dvora znechutil, a nyní musil přiznat, že Petr Vlast má v mnohém pravdu. Umínil si, že si dá pozor, že se přesvědčí o manželčině oddanosti.
Po návratu z honby zbystřil svou bdělost, ale vypravuje se, že noční rozhovor nebyl jen tajemstvím královým a Petrovým: nějaký slídič jej vyslechl a královně všechno prozradil, proto král našel všechno v pořádku a měl Petra Vlasta za ničemného pomlouvače. Kastelán vycítil, že král k němu ztratil důvěru i lásku, proto se odstěhoval do Vratislavě. Za přátelství královo měl náhradu: úzce se spřátelil s polabským knížetem Jaksou, a když se měl Jaksa ženit, nabídl, že mu sám vystrojí veselku. Nevěsta byla Slezanka.
Královna Anežka zvěděla, že na tu svatbu se sjede mnoho hostí, mezi nimi královi bratři a samí vlastenci, kteří jsou hotovi hájit jejich práv proti ctižádostivé Anežce. Kdyby bylo šlo po jejím, byla by je všechny stihla královnina msta, na tolik si však netroufala, zatím se chtěla spokojit tím, že dostane do své moci Petra Vlasta.
Oddavky byly vykonány, svatebčané seděli u tabule v slavnostně vyzdobené síni, když najednou se vratislavské ulice naplnily ozbrojenci v brněních. Měli spuštěná hledí a tasené zbraně. Někteří zůstali v městě, jiní se hnali na koních do hradu. Naplnili nádvoří, chodby a hodovní síň. S ustrnutím čekali svatebčané, co se bude dít. Stáli bezbranní proti mnohonásobné přesile. Nedělo se nic víc, nežli že ti nepozvaní hosté vychvátili ze středu hostí kastelána Petra, svázali jej a odvlekli. Na jeho obranu holými dlaněmi nebylo pomyšlení. Zpráva o té události letěla Slezskem i celým Polskem a všude budila zděšení, všude soucit. Poláci v tom viděli křivdu, učiněnou na muži, jenž stál při jejich věci, a hned se začali radit, jak by mu pomohli z moci mstivé královny. Snadné to nebylo. Anežka se rozhodla, že mu zchystá horší osud než před časem její tchán svému bratru Zbyhněvovi: že ho dá zbavit nejen zraku, ale také jazyka. Petr byl uvržen do těžkého žaláře, ortel mu byl oznámen a nešťastník žil v hrozném očekávání, kdy k němu vstoupí katané, aby vykonali královnin rozkaz.
Mezi těmi, kdo se starali o Petrův osud, byli také sudoměřický vévoda a hnězdenský arcibiskup. Ti si počínali nejodvážněji. Jednoho dne se ozvaly za dveřmi Petrova žaláře kroky.
„Už jdou – jsem ztracen,“ pomyslil si Petr a sbíral všecku svou statečnost, aby hroznou chvíli přečkal připraven, aby se jeho zavilá nepřítelkyně nemohla těšit z jeho zoufalství. Nebyli to však vykonavači královnina zločinu, kdo vstoupili. Byli to jeho přátelé. Jeden z nich nesl obvazek.
„Nezbývá ti nic jiného, nežli aby sis nyní hrál na slepého a němého žebráka – královna dovolila, abys byl po vykonání ortelu propuštěn na svobodu, chce tě však vidět poníženého a nešťastného. Nesmíš ani slůvkem dát najevo, že ortel nebyl vykonán.“
Petr si opravdu musil nějakou chvíli hrát na zmrzačeného ubožáka. Jednoho dne však doletěla na krakovský dvůr k uchu královninu podivná zvěst: ten, kterého kázala oslepit a zbavit jazyka, nabyl úplného zdraví.
Královna se zděsila. Nemyslila jinak, než že samo nebe zasáhlo do osudu nevinného, a lekala se dalších věcí. Měla proč. Jakub, hnězdenský arcibiskup, se postaral, aby byla stižena papežskou klatbou. Poslední Poláci se ihned vytratili ode dvora, zůstali tam jenom Němci, ale nadarmo spoléhala na ně a na svého strýce, německého císaře Konráda. Konečně ji opustil i vlastní muž, kterého odcizila jeho národu. Její věrní utrpěli porážku ve vzbouřeném Poznaňsku. Nakonec s nepatrným zbytkem svých krajanů se zavřela do Krakova a byla ráda, že jí poslové německého císaře vymohli svobodný odchod z obleženého města. S hanbou, všemi Poláky proklínaná, odcházela ze země, kde rozsévala jen zlo. Ještě u německého císařského dvora dělala všemožné pokusy, aby Konráda III. štvala proti Polsku, těšila se na chvíli, až německé vojsko zaplaví zemi, která ji sice ozdobila královskou korunou, ale nechtěla tancovat podle jejího pískání. Na ni tvrdě zanevřela, ale jen se tou nenávistí sama užírala – císař měl co dělat se svými nepřáteli Velfy a nepopřával sluchu Anežčiným mstivým plánům.
V té době, kdy hvězda Anežčiny slávy zacházela, prožíval Petr Vlast časy navrácené rodinné spokojenosti. Když jeho manželka uslyšela, že jejímu manželi vyřízli jazyk, a spatřila ho s obvazem na očích, ubohého slepce, jak se domnívala, hnuly se v ní všechny lepší city: padla mu k nohám a prosila s pláčem, aby jí odpustil všechno hořké, co mu v životě způsobila. Jaká radost, když ji Petr sevřel do náruče, když jí zdravým jazykem šeptal slova dokonalého odpuštění a konečně si strhl obvazek se zdravých očí! Dívaly se na ni radostně, v tušení nového štěstí. A přišlo. Oba začali žít novým životem a dokonce se mohli těšit z narození dítek, jimiž do té doby jejich manželství požehnáno nebylo.
Boleslav IV. Kadeřavý, nástupce Vladislavův, vrátil Petrovi statky, zabavené Anežkou, a byl by mu vrátil také hodnosti, kdyby byl Petr o ně stál. Ten se však rozhodl jinak: nechtěl slávu, rozhodl se, že užije svého pokladu ve prospěch země, jež se mu stala druhou vlastí, ve prospěch lidu, mezi kterým zdomácněl. Umřel roku 1153 a byl pochován v Elbinku.