Dvojí pohoštění
Město Krakov nezůstalo trvale sídlem polských knížat. Rod Popelů sídlil v Hnězdně. Poslední panovník z toho rodu měl posměšný přídomek Chvostek. Jméno mělo naznačit, že to je ničema. Místo řádného panování si hleděl neslušných zábav, pitek, hýření a tanců, místo obrany země se staral o to, kde se chystá jaká rozpustilost, aby se jí účastnil. Ani jeho žena, původem Němka, za nic nestála. Byla sice pěkné tváře a půvabné postavy, ale z očí se jí dívala panovačnost, lakota a prohnanost. Věděla, že jejího manžela ustanovilo vládcem země jeho dvacet strýců. Těch se bála, těch by se byla ráda zbavila, aby její synkové Lech a Popel na nich nebyli jednou závislí. Kdykoli se nahodila příležitost, našeptávala mužovi, aby se jich co nejdříve zbavil, a dokonce tvrdila, že to je jeho otcovská povinnost.
Země trpěla, všude to vřelo spravedlivým rozhořčením.
Právě v té době, kdy se lidé neradi vydávali na cesty pro špehy Chvostkovy a jeho ženy, přijeli do Hnězdna na koních dva poutníci. Byli prostě oděni, ale ušlechtilých způsobů. Požádali o pohostinství nejdříve tam, kde jim nejsnáze mohlo být poskytnuto: na knížecím dvoře. Kdyby byli hovořili německy, byla by se kněžna sama postarala, aby byli přijati a jak náleží uctěni, poutníci však mluvili jinou řečí, než byla v zemi obvyklá, ale Poláci jim rozuměli, protože rozprávěli česky. Sám Popel vyšel na nádvoří a tvrdými slovy odehnal příchozí od svého prahu. Oba Čechové mlčky obrátili koně, mlčky vyjeli z nádvoří, projeli město a zastavili se až na jeho konci u chudého sedláka Piasta.
„Vítejte,“ znělo jim přívětivě vstříc, „jdete jako na zavolanou. Zítra má náš synáček postřižiny a my se obáváme, že zůstaneme sami. Doposud nepřijel ani jediný host.“
„Patrně se bojí nebezpečí na cestě,“ poznamenali příchozí, když poděkovali za nabídnuté pohostinství, „zdá se nám, že přijíždíme do země neklidné, vzbouřené.“
„Dobře pravíte,“ přisvědčil Piast, „není u nás pokoje a sotva hned bude. Náš kníže nám chce podle německého způsobu vládnout, nesedí-li právě při poháru. To se nikomu nelíbí, všude propuká nespokojenost a právě proto zas knížecí manželé všude posílají své zvědy.“
O tom si ještě pohovořili, když Piast opatřil koně svých hostí, když jeho žena Řepice postavila na stůl pokrmy a všichni usedli do jizbice prostých, jen roubených stěn, ale slavnostně poklizené a vonnými květinami vyzdobené na zítřejší slavnost. Piast potom představil hostům svého synáčka. Byl to hezký, zdravý pacholík, jemuž na ramínka spadaly dlouhé kadeře. Od narození se jich nůžky nedotkly, nazejtří měly být poprvé po chlapecku přistřiženy. Hosté se dívali se zalíbením na dítě, které si je rovněž zvědavě prohlíželo.
Vstal krásný letní den, do Piastova dvora se počali scházet hosté. Rodiče nachystali všeho dost, ale takového přílivu hostí se nenadáli. Nevěděli, mají-li se z toho těšit, anebo se jen starat, jak všechny uctít, ale konečně si řekli, že se to nějak spraví, a vítali příchozí radostně. Hospodyně pobíhala všechna uspěchaná, aby vše bylo v pořádku, aby muži neudělala hanbu, ale přes tu chvíli se jí draly slzy do očí. Ode dneška synáček už bude jen zpola její – bude nyní více otcův, bude se pod jeho dohledem připravovat, aby uměl hospodařit a bojovat, kdyby bylo třeba bránit domova.
Blížilo se poledne, když Řepice naposledy pročísla pečlivě vlásky svého synáčka a vedla jej k posvátnému prameni a k obětnímu kameni, kde všickni hosté již byli shromážděni. Podle návodu padl sedmiletý hošík otci k nohám a objal je. Otec pozvedl klučinu, pokropil jej vodou z pramene a první ustřihl mu nad čelem proužek vlásků. Po něm se chápali nůžek ostatní. Než se vystřídali, byly kadeře posbírány do matčiných dlaní. Nesměly se dostat na oheň, byly zakopány u kamene. Přišla chvíle, kdy chlapec měl dostati jméno. Piast se obrátil na oba cizince jako na své nejvzácnější hosty se žádostí, aby navrhli, kterak by se měl jeho synáček jmenovat.
Mladší z obou mužů – Jan – povstal a pravil:
„Přejete-li si, abychom vyvolili pro vašeho pacholíčka jméno, dovolte nám, abychom všechno učinili po našem způsobu. Náš Bůh, jehož my Moravané a Čechové ctíme, je Otcem nás všech.“
Přikročiv k posvátnému zdroji, nabral do dlaní vody a vylil ji na hlavu hošíkovu se slovy:
„Zemovite, já tě křtím ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. Budiž tobě dopřáno, aby ses dočkal ve své domovině spokojenějších časů.“
Čisté krůpěje stékaly po chlapcově čele. Všech se zmocnilo zvláštní dojetí. Šeptem chválili, jaké pěkné jméno vyvolil ten cizinec pro Piastova chlapce – vit že znamená vítěze a že by to mohlo být proroctví.
Ještě toho dne zažili všichni zvláštní překvapení. Když usedli k hostině, cizinci pronesli nad stolem požehnání. Potom si leckdo všiml, že se zraky mladé hospodyně úzkostlivě točí po muži, jako by se ho tázala, co si počne, až dojdou pokrmy. A hle – nedošly. Masa bylo stále dost a chleba neubývalo.
Hodovalo se vesele, cizí hosté z Moravy se zapsali Polákům do srdcí a neradi od nich odcházeli. Ještě nesnadněji se loučili Piast a Řepice i malý Zemovit s oběma hosty, když nazejtří sedali na dvoře na koně. Jako by je rodní bratři opouštěli...
Nedlouho po Zemovitových postřižinách se roznesla po Hnězdně zpráva, že se kníže nebezpečně roznemohl a že pojedou poslové ke všem jeho strýcům, aby ho navštívili, s ním se rozžehnali a po jeho skonu se účastnili pohřební hostiny. Nikdo netušil, že jde o ohavnost, o jaké nebylo ve Slovanstvu slýcháno, že kněžna k ní svého muže navedla a nyní všechno řídí.
Strýcové již dlouho litovali, že Popela kdysi zvolili k důstojenství, jehož nebyl hoden, ale před majestátem blížící se smrti všichni se sklonili. Přijali pozvání, sjížděli se a cestou přece jenom litovali Popela, že musí opustit rodinu a svou zemi tak mlád. Kdož ví, snad by se lety umoudřil?
V branách hnězdenského hradu vítala hosty uplakaná kněžna a vodila je do světnice umírajícího. Ten sotva mohl s nimi slovíčko promluvit. Všichni se domnívali, že skutečně jeho duše se brzo odebere na onen svět – snad ještě dřív, než budou po cestě pohoštěni. Hrad se ozýval nářkem žen a hosté se připojili k velikému smutku nad knížetem. Pláč prý zněl tak usedavě, že kovové sochy, jež zdobily hrad, roztály slzavým potem. Dlouho trvala hostina, dlouho se konaly obřady, jak se vždy při umírajících dálo.
„Přineste mi číši medoviny, ať se s vámi naposledy napiji a s vámi se rozžehnám,“ velel skomírajícím hlasem chorý. Sama kněžna spěchala vyplnit jeho přání. Přinesla veliký, uměle zhotovený pohár s dvojitým dnem, který také bylo možno naplnit dvojím nápojem. Tentokráte byl svrchu neškodný, vespod otrávený. Popel dělal, jako by si byl přihnul, ve skutečnosti ani kapky neokusil. Malátně podal číši příbuzným. Všichni pili, nic netušíce. Sotva byl osudný pohár vyprázdněn, jed počal účinkovat. Hosté se počali svíjet v krutých bolestech a jeden po druhém v křečích umíral. Když posledního z knížat porazila Morana, ohavník vyskočil z lůžka, na kterém sehrál svou bídnou hru, a kázal připravit novou hostinu. Víno teklo proudem, kněžna se veselila a Popelova družina, o málo lepší než její pán, si statně přihýbala vína a medoviny.
Popel zakázal, aby mrtvoly strýců byly počestně pohřbeny na hranici, jak bývalo zvykem. Pohodili tedy těla do sklepení a tam se začalo líhnout nevídané množství myší. Rozlézaly se po hradě, vrhaly se na jídla, na koberce a jiné tkaniny, všechno kazily a lidem se nijak nevyhýbaly. Lezly jim po nohou i do talířů, v noci nedaly nikomu zamhouřit oka, byly čím dál dravější a drzejší. Kníže je rozkázal horlivě hubit, ale čím více jich čeleď potloukla, tím hustěji se myši hemžily po podlahách, po stěnách, po nábytku, po dvoře, v komorách i v konírnách. Někoho napadlo, kdyby se na nádvoří zapálily veliké ohně, že by se myši udusily kouřem a pohynuly horkem, ale k překvapení všech myši běhaly skrze plameny a nepopálily se. Zločinný kníže, všecek zděšen, sedl s ženou a s dětmi do člunu, aby se dostal po jezeře do dřevěné věže, zbudované na ostrůvku, ale hlodavci plavali za ním, naplnili hladinu, vyšplhali se na věž, prohlodali dřevo stavby s neuvěřitelnou rychlostí a potom rozkousali knížecí rodinu. Po nikom nezbylo ani kostičky.
I sjeli se polští páni, pochovali uctivě kosti otrávených a potom svolali do Krušvice sněm, aby tam zvolili nového panovníka. Tam se stala podivná věc: volba všech padla na Piasta.
„Je to dobrý našinec,“ říkali si, „poctivý, pracovitý, moudrý. Ten se nebude nad nikoho vypínat a všichni se u něho dovoláme spravedlnosti.“
A bylo tak. Jako kdysi Přemysl si nechal na památku lýčené střevíce a kabelu, aby si jeho potomci připomínali prostý původ, tak učinil i Piast. Vzal si na knížecí hrad svou selskou obuv, zhotovenou z dubové kůry. Když umřel, ujal se vlády Zemovit, jehož postřižiny byly tak zvláštně slaveny. Byl to udatný muž, který značně rozšířil hnězdenské knížectví a byl stejně oblíben jako jeho otec, zakladatel rodu Piastovců.