Misantropova knihovna

(výpisky)
 

Potřete Boha, potřete vlast, potřete krále. Potřete tyto tři bůžky! J’accuse, j’accuse, j’accuse! A s tím židovským přízvukem ch’accuse!

Pozastavil bych se poněkud nad tím. Proč hýbe se veřejnost, vzrušují žurnály, otřásají ministerstva, zachvívá celý svět k vůli tomuto člověku? Proč ochotně staví se do jeho služeb fráze, doktrina i talent? Jediný člověk, takový jediný člověk bez ducha! Tisícové hynou − klidný je svět. Statisícové hynou − nepohnou se filosofové a pravda se nedá na pochod. A miliony hynou, stamiliony hynou − není důvodů k protestu. Ale stane se, že určitý člověk tluče na dveře − žurnalistika se hne, filosofové se hnou, světy se hnou. A pravda se na pochod dala. Jsou jisté rozdíly mezi cenou lidských bytostí; a pojem má svou váhu a svou efektnost, ale jen … někdy. Jaké štěstí pro židovského setníka, že vypozoroval onu vhodnou chvíli! Tolik mnohem lepších nemělo to štěstí. Blaze buď klidnému svědomí. Buďme klidni! Co možno namítati proti řádu světa? Zasmáti se lze, jediné zasmáti.

Znáš mé smýšlení. Leben und leben lassen. Chci míti pokoj a dáti lidem pokoj. V prvé řadě ho míti.

Host do domu, Bůh do domu … to není v našem stylu; nevidíme tak snadno Boha…

Chci býti volný … jako pták … Přiletím a odletím.

Jsem já přítelem pohodlí? Jsem demokrat, člen demokratického národa. Nás, Aristidy, ruší komfort. Je známkou zchátralého měšťáctví pro nás Aristidy. Volnost, volnost, volnost! Volnost a špínu, toť heslo pravého demokrata. Liška má své doupě … a syn člověka, zvaný Hackenschmidem, najde též jakés. „Hotel na zelené mezi,“ velmi dobře − „Hotel Příkop“ − ještě lépe! Nežádám nádhery, paláců; chaloupky naše, buďte požehnány! Jen přibližnou střechu nad hlavou. Něco málo může skrze ni téci déšť. Reumatism je podmínkou hloubavého ducha. Přibližnou půdu pod nohama − δὸς μοὶ, που στώ.¹

Upřímně řečeno, hyneme. Kde je nadšení starých dnů? Bláznivé noci? Noví lidé mezi nás přišli, řemeslníci od kusu. Pravý smysl byl jim neznám. I my jsme se opotřebovali. Jsme otřelí jak mince, která byla dlouho v oběhu. Starý lesk zmizel. Záhy bude zářit pouze naše pleš.

Nezapomeňme na mozolnou ruku. Líbat ji ovšem nechci.

Jednoho chraniž nás Bůh: − moralismu. Od ducha čistého − vysvoboď nás, pane! Od úkladu ctnosti − vysvoboď nás, pane!

V moralismu naše škoda,
Masaryk je mělká voda.
Principy jsou maska bludů,
filosof je pro ostudu.
S politikou je to běda,
Palacký byl naivní děda.
Pokroku se zvrhla bryčka,
a my kašlem na Havlíčka.
Rád bych chtěl se zaprodati,
nikdo, žel, mne nezaplatí!
Kde je v hlavě hodně hnoje,
lze se nadchnout pro Tolstoje.

Ať umře chlap, nemá-li čemu žíti.

Spas se každý podle svého způsobu. Nenávidím oktrojování.²

Už necítím se doma v Praze − jsem venkovan, homo rusticus simplex³ − tolik se změnilo tam, vše je jiné − kámen nezůstal na kameni − také mnoho pěkného zmizelo. Třeba pouze v mých starých snech. Mimoděk se z nás stane laudator temporis acti,⁴ stárneme-li. A dovedeme pak teprve cenit klid a ticho venkova. Tady je více nežli ticho. A hlavně: klid! A krajina! Zdrávo tu býti!

Promiňte, nezachovám-li obvyklé formule salonní. Jsem v tom barbar. „Nemá čas na zdvořilost,“ praví tuším Montesquieu o Angličanovi. A mohu to říci o sobě. Neměl jsem na ně také nikdy čas.

Kdo vidí machinaci zblízka, kdo zná v nedbalkách hrdiny, kdo prohlédl celou bídu jejich duší, musí být naplněn hořkostí. Kdo vidí frivolnost, s jakou se vyrábí akce, projevy, schůze, volby, zrádcování − musí být zhnusen. A kdo vidí celou podlízavost těch, kteří potřebují žurnalisty, jeho pomoci, jeho péra, jeho vloh, a tupost a nadutost těch, s jakou s ním nakládají ti, které povznesl a z nichž učinil polobůžky, musí býti naplněn odporem.

Není pochyby, že každé mizení národního organismu, jeho přenárodňování, spojeno je s úpadkem. Nelze popírati jeho znemravňující vliv. Ovzduší takového zjevu ubije několik generací.

Vědomí určitého poslání neexistuje u širokých vrstev, ani u tak zvaných inteligentů. Kolik tisíc uvažuje o tom? Kolik jich si uvědomí, že vlastně myslíme německy? A ví-li o tom kdo, jako tonoucí stébla se chytá naivních a marných prostředků … pomůže sympatie Evropy, pomůže baťuška car, pomůže republikánská Francie. Pomůže. Nedopustí.

To je naše débâcle, to je národní katastrofa. Bez ideje není energie a bez energie není práva k životu. Ty věci souvisí jedna s druhou. Ztrácíme tak půdu. Nejen že nepostupujeme, nýbrž i couváme. Fysicky i morálně ztrácíme půdu. Překvapuje někdy, že o náš národnostní zápas je tak nepatrný zájem. Jaký by tu byl kulturní podklad národnostní? Jaká výše mravní? Jaká energie u nás? Jaká hloubka myšlenková?

Naše činy nemají mnoho společného s rozumem, a totéž platí o celých národech… Historie národů je historií tajemných sil. Vzniknou a zanikají.

Nemohu souhlasiti s popíráním všeho živelného, pudového. Otázka existence národa dá se mnohem spíše omeziti na sílu těchto pudů než na ideologické rozbory. Vidím, že tato síla klesla, že naše vytrvalost je mnohem menší, než bývala, že živočišná, řekl bych, energie životní mizí, že zakrňujeme sociálně a národně. Tajemná síla, která bývala, ubývá, chřadne bohužel. Co je naše neštěstí? Volné vykrvácení. Stálé odpadání. Děti se pro nás ztrácejí.

Nerozumím kráse. Nerozumím estetice. Nerozumím veršům. Nechápu, proč se píší. Neexistuje pro mne toto krásno. Pokládám je za pojem zbytečný. Anebo − lépe řečeno: rozumím pod tím pojmem něco docela jiného.

Je to prosté a jednoduché: milovati sebe. My jsme právo, my jsme svět, my jsme vše. Určitě a přesně zní z těch mlh a nejasností jenom ono slovo: Já, já, já! Tato sebeláska je tajemství moderního. Sláva a čest titánům dneška. Skláníme se před nadčlověkem. Co zbývá? S’enivrer de soi, ainsi qu’un insensé.⁵ Nic nového pod sluncem; pokud vím, řekl to Baudelaire, praktikoval Poe. Je to poslední program, jediný program moderního: s’enivrer. Opíjejme se. Probatum est. A této směsi, mám-li mluvit vážně − této snůšce zmatenosti, nadutosti a exotismu mám říkati: Umění? A toto umění mám klást za něco záslužného, ušlechtilého? Alkoholik, člověk svých vášní, ležící ve škarpě, toulající se silnicemi, je mnohem poctivější a jasnější: nechodí s maskou. Krása je touto maskou: přikrývá se jí hnus a prázdnota a k tomu chladná, sobecká pýcha.

Vidím v umění jen zmnožování sobectví. Vyvýšení individua. Za ním může býti mravní bída, nahé sobectví: jen když je pěkná metafora a lahodný rytmus. Kde končí inteligence a charakter, počíná umění. Je to zbraň samovládců. Augustus bude přáti Horáciovi. Car bude blahovolný k Puškinovi. Goethe nebude neoblíben u knížátek. Umění kvete v těch bařinách. Čím společnost více znemravněna a zotročena, tím větší rozkvět umění. Umění útočí na smysly člověka, uspává jeho energii a rozum. Narkotikum. Chtěl bych užitečné, ne krásné. Vítězství etiky nad estetikou, toť proces Tolstého, tak příznačný. Estetikové bílí hroby. Ukolébávají. My chceme buditi. Požitky, krásné, opojivé − tedy žádné povinnosti? Příjemné sny fantasie, rozkošné tvary − jak je to půvabné a graciésní hledat přiléhavý výraz, vkusnější formu, zatím co naši bližní nemají co jísti! Poslechněte hudbu − něco co kolébá a dráždí zároveň… zatím co máme tak málo času. Tak málo času! Chápe se to? Je to, jako kdyby se valila pohroma, a někdo zatím počítal zrnka písku. Život jako motiv k básničkám, komposicím, náčrtům, a ne už život. Co je lidstvo? Genius je povznesen nad ně. Pohrdá davem. Přehlíží jej. A vidí-li jej, je to pouze materiál k jeho velikému epochálnímu dílu, jehož velikost bohužel bývá viditelná pouze jemu. Občas i napíše − blahovolný − několik slov soucitu; že je to móda, a že nutno psáti. Jinak − nechť padnou před ním a klanějí se mu: on je veliký, on je vznešený, on je jediný! Literatura vychovává všechny špatné pudy. Ecrasez l’infâme!⁶ Jako chorobu, jako zlý přízrak! Z kořene se ovšem musí vyvrátiti. Úkol je všechno ozdraviti. Všechno ujasniti. To je dnešní úkol.

Ale umění nerozumím. Nechci mu rozuměti. Ony toulky do nekonečna, ono opojení je mi daleké. Nekonečno vynalezeno pro ty, jimž konečné na konec bylo nepříjemným; je to vyhnutí se. Nerozumím kráse, tak, jak se pojímá. Nerozumím radosti ze života, tak, jak se chápe.

Mohu jít jen svou cestou, v niž věřím, a neohlížeti se napravo ni nalevo. Co by mi prospívalo, kdybych s ní sešel? Vše, co mne od ní odvádí, je škodlivé a nepřátelské.

Hackenschmid seděl na balvanu nad řekou, nahý; jeho nohy se chladily ve vlnách říčky. Tuzar ležel na dně řeky, vydávaje své tělo proudu, jenž ho málem unášel. Kopulent ležel v trávě v příjemné malátnosti po koupeli. Doktor Hilarius stál opřen o strom, zamyšlen.

„Jaké blaho býti tak živočišný! Jediné blaho těla, smyslný pocit lahodný a milý. Zanechme úvah, nepatří do toho živlu.“

Nemám nic proti masce. Maska je krásná věc. A život je maškaráda. Je tudíž logická. Kdybych chodil tak, jak jsem, nahý Olympan, po ulicích, myslím, že by policie zakročila; je někdy požitkem býti nahým, ale Fauni nepřipouštějí se na promenádě. A na mnohém není nic kromě jeho masky. Připusťme tedy masky.

Homo novus.⁷ Oběť středoškolských mučíren. Produkt zvrácené výchovy, sociální nedorozumění.

Květen, − − − V těch dnech květů a vůně, jež úhrnem nazývají časem lásky, vtírá se v mou mysl melancholická vzpomínka. Sentimentalita je náš nepřítel, říkám si; ale ona neodchází. Neblahé oblomovské snění se mne zmocňuje, neřest naší slovanské rasy; a neodolám…

Tak vždycky se rozesním a je mi smutno. Procitnu-li, musím se přesvědčovati: to vše byl pouhý sen, vzpomínka trochu bolestná. Nevím, proč to vše je, myšlenky mé se matou, jediné, co cítím, je, že láska je surové sobectví, hnusná vášeň lidská!

Hyneme, když přestaneme míti sílu k životu. Mám ještě tu sílu. Bolí mne mnohdy to citlivůstkářství. A pak… pak potřebuji samoty. Chci se soustřediti. Mnohé problémy jsou nerozřešeny, mnohé otázky nezodpověděny.

Celá řada nedorozumění má svůj původ v tom, že neznáme dosti dobře náš lid.

Péče o ducha podmiňuje péči o tělo. Musí býti v tom soulad. Churaví lidé neměli by existovati. Jsou přítěží lidstva a šíří nákazu a nemoc dále a rozšiřují tak kruh zbytečných a škodlivých bytostí. Nemocní měli by se zahlazovati. Vzpomínám na sestru; je lépe, že zemřela. Bude třeba, aby lidé se zbavili falešné sentimentality. Soucit je mnohdy zločinem: pro jednoho churavého obětuje se pět zdravých. To není žádná hospodárnost. A konec konců: máme vůbec právo k soucitu?

Ten život nestojí za to, aby byl žit. Život je bolest. Bolest je v myšlence. A v citu je bolest. Bolest je na dně všeho; ponoříme se tam.

Chování Masarykovo se mi nelíbí: ostatně není modlou. Kriticismus náš nesmí se zastavit před jeho osobou; a jeho přednosti nesmí nás učiniti slepými k vadám. Zaslouží vždy, aby byl slyšán. Ale je snílek − v mnohém. Nemá schopnosti soustředivé. Není dost stálý; tříští se. A není dost praktický. Ostatně, co chceš? Děkujeme jemu za to, čemu nás naučil: non iurare in verba magistri.⁸

Něco pochyby je zdrávo; mnoho škodí; mně rozhodně to uškodilo, ale nyní vidím jasně, že i víra může škoditi.

Jsou chvíle, kdy se cítíme příliš Čechy… docela méněcennými, šlapanými Čechy, hříčkou kapitálu, který k tomu je nesmyslně hloupý.

Galantnost je z jistého stanoviska urážkou.

Co je to vlastně stáří? Když už nemáme z ničeho radost.

Chci býti beránkem obětním; beránek, to je eufemismus, mělo by se říci něco jiného.

Jsem vinníkem − a mám jedinou omluvu: zlo se vrací. − Zlo se vrací a přemůže nás. A to je tragické, ta věčnost zla, není-li pravda? Ale zlo se nicméně vrací.

Právník říká vis maior,⁹ Čech říká hloupost.

Nutno býti opilým; čímkoliv, vínem, láskou, poesií. Dokonce třeba kořalkou.

Bezduché, strašně bezduché; mým vlastním povoláním je buditi duchy! Kromě toho tělesná práce otupuje.

Nechtěj příliš mnoho krásy, chceš-li žíti. Život je opakování, opakování není krásné. Život je opakování. Opakování není krásné.

Tak pronesla se prý sage femme:¹⁰
Hoch podivně a vztekle křičí.
Já, nutno říc’, už praxi mám.
Však dosud nezněl hlas tak ničí.
Jak odhadnout směr jeho vloh?
Já vídám jindy zcela jasně.
Má jistě talent tento hoch.
Jen kdybych znala, k čemu vlastně!

A pravila tak milá má:
Chiméry podivné má v hlavě.
On hledí v modra neznámá.
Je snílek. Ano. Snílek právě!
On bude dumat, tesknit, psát!
A jaký smysl mají básně?
Prý talent má. Já nevím. Snad.
Jen kdybych znala, k čemu vlastně!

Smrt zubatá až přijde kdys
a zařinčí svou ostrou kosou,
uprostřed věty skončí spis.
Jsou oči všech, hle, vlhké rosou!
Podivně žil, dí, divně mřel.
Co znamená to slovo: krásně?
Říkali: talent k čemus měl.
Jen kdybych znala, k čemu vlastně!

Nic nemá smyslu. Můj život nemá smyslu, život všech ho nemá; a život národa rovněž. K čemu tedy ještě žíti? Nevěřím v to. Není tu účelu. Vše tu hyne beze smyslu a logiky. Prospět nelze, zachránit nelze. Většinou se to snese; ale časem přijdou šeredné chvíle.

Krev. Může co jiného vzbuditi tuto línou rasu? Jen krev! Jen krev!
 

Dekadenti, ti jsou první,
co nám otrávili svět.

Líná rasa se nevzbudí, líná rasa se nevzruší. Jsme tu všichni k ničemu, mimo život jaksi! Prokletá kaluž! Hyneme v bahně. To je nejhnusnější. Proč si aspoň nemohu zvyknouti na tu sprostotu, je-li nutno býti sprostým? Ibsen to praví: Lidé se dovedou a-kli-ma-ti-so-va-ti. Proč se nedovedu já aklimatisovati? Ne, nechci! Schází mi trochu sprostoty, abych byl Čechem.
 

Jaký to život, jaké to dny! Vše ušlechtilejší a lepší zabředá, vše krásné hyne. Není tu kultury duchů, není tu jejich ušlechtilost. Jak možno žíti tak?
 

Ne, tady se neumírá. Buď pozdravena moje dobrá vlasti! Buďte pozdraveni, spříznění duchové! Hnijme, synáčkové, vespolek! Je čas. Hyne tu cosi. Jako hyeny jdeme za tím puchem. Vám pozdrav, bratři, ať kterýmikoliv hoříte lety, pozdrav vám, ó pyšní…
 

Ožení se, bude míti děti, dědice svého vrtáctví. Mohl bych klidně spáti při tom. Proč nespím klidně? Ale mne ta mašina rozčiluje. A co mne moří, je možný úspěch tohoto typu, který se mi z duše protiví. Čechy těmito zvířátky zalidněné! Oběť těchto lidí bez ducha! A tolik víry v sebe u nich. Uráží mne, může-li někdo věřit v sebe.

Jediná věc je krásná: va banque! Stále va banque! Va banque… o lásku, o život, o vše. Karta padne − a žijeme. Karta padne − umříti. Proč ne umříti? Ale před tím ještě převrhnout stůl! Ale ten jejich život. Promyšlený, osekaný, přistřižený život. Všechno se váží po miligramech: ať se nepřehoupnou vážky. Fuj, plivám na to! Nikdy jsem nevážil, nikdy jsem nepočítal − va banque! Ale to nenávidí všichni ti střízliví. Nesmí se hazardovati. Ani s bytostí vlastní, ani se statky národními. A hazardování bylo přeci to jediné krásné, co bylo na životě. Co jsou nejkrásnější stránky historie? Zoufalý hazard! Co jsou nejgeniálnější bytosti? Zoufalý hazard přírody. Ale to není sympatie světa. Chce rozum, pořádek, šablonu, prostřednost. Vše, co je nad průměr, přistřihne se. Mravní požadavky, obsáhlý rejstřík! Génius se postaví pod dohled policejní. Sem, psychiatrové! Jsou ještě určité rozdíly duchů. Nivelisujte! Uniformujte! Jediný tón, jediná teorie, jediné stádo, jediná humanita. Nikdy bych tak nesnížil život.
 

Pravda musí na světlo boží, třeba by se celý svět proti ní stavěl. Byli mučedníci, a pravda zvítězila. Pravda je pravda. A neustaneme.

Kriminální případy těší se zájmu. Je to zájem o ctnost, nebo o hřích?
 

Běží o to, jaké máme právo trestati lidi. Nechápal jsem nikdy toho práva. Byly vymyšleny teorie, jedna krásnější než druhá, teorie absolutní, relativní, smíšené; a vše vysvětleno a uhájeno. Možno si vybrati z těch teorií. Mají ráz eskamotáže. Konečně se však praktikují. Na více nezáleží. Život je otázka moci a spravedlnost též. Unus quisque tantum juris habet, quantum potentia valet.¹¹ Trestání je fakt, ale není právo. Pijme, přátelé! Ať žije síla!

Všechno jsou problémy těch, kteří mají čas týrati se sami. Jsou to plody nudy, sladké nečinnosti. Zbytečný čas, to je celá tragédie! To je ta můra, která tlačí. Horních deset tisíc se baví svou můrou a filosofují. Tam dole jsou nutnosti. A nemožno se ani horšiti; mějte si své vrtochy a nervozity. Vše má svou příčinu a účel. A jsou nutny posměšky Voltairovy. Vše má své místo. Připravujete revoluci, a ona přijde.
 

Něco se prý rodí: vidíme pouze nabubřelá břicha.
 

Prokletý Bábel! Každý náš krok vede ke zkáze; hni se a zašlápneš. Proklatá doba!
 

Vše je slabost. Systémy filosofické jsou manifestací našich chorob. Naše vady se povýší v nich na ctnost. Každý máme sklonnost k tomu. Nedejme se zlomiti − toť jediné, co zbývá. Nač klopit hlavu? − A je-li kolem Bábel, zařiďme se podle toho. Co můžeme činiti více? Všechny naše bolesti pocházejí z toho, že jdeme za sebou a že pouštíme k sobě. Daleko od všech, daleko ode všeho, sví − takoví měli bychom býti. Co nás může raniti, co může nás ponížiti? Je to všechno pouhý materiál pro náš smích. Máme své potřeby, své touhy. Co je nám po ostatním? Nebudeme smlouvati. Hrajeme-li už, u ďasa, tož va banque. Va banque − bez ohledů na důsledky, bez ohledu na okolí − va banque! Vyžít život − býti spasen podle svého způsobu. Co chceš? Proč se rozčiluješ pro to, co bude nebo co nebude někdy po nás? Ať vše má volný průběh! − Je-li něco zdrávo, udrží se to. Je-li organismus chorobný, zahyne. Lámat si hlavu tím, co se stane se společností? Není to směšné, že každý cítí potřebu spasit ty druhé? Neměl by trochu více péče věnovat svým zájmům vlastním?
 

Byl jsem vždy do světa a kus tuláka; a říkal jsem vždycky spíše: všude dobře, doma nejhůř.
 

K ďasu, co bude z toho? Liliputáni přišli. Liliputáni, to jsme bohužel my. My, drobouncí človíčkové, jdeme tmou a čekáme ráno. My, trochu ubozí a více směšní, máme své teorie a koníčky. Všechno zněžnělo, všechno zdrobnělo. Proklatá doba! Jsme zjemnělí, ach, bože, jak! Neseme každý v sobě nějakou svou skrupuli − my liliputáni. Zlo nás zalehne. − A vytvořili jsme si krásný název pro svoji slabost a zbabělost: svědomí!
 

Jaká spravedlnost! Rovný díl každému − a je-li ta spravedlnost nespravedlností? Neuznati nic většího, nic silnějšího, nic mimořádného! Hlasovací lístek rozhodne. K urně, občané!
 

Procitli jsme, vystřízlivěli, chlad se prostřel kolem nás. Sychravo je po Čechách, a z francouzského futura ça ira¹² se stává často triviální praesens: nejde to! Přeloží-li se něco do češtiny, stává se to vždy triviálním: myšlenky, city, programy.
 

Osamocení má svou cenu, uchrání jednotlivce jako takového. Ale jaké utrpení býti mimo proud! Ten, kdo stojí mimo proud, má všechnu jeho bolest a žádnou z jeho radostí.
 

Konce kteréhokoliv hnutí byly horší počátku.
 

Za námi leží zklamání a hořkost. U nás, bohužel, nekončilo všechno písní, ale ostudou. − Až musila přijít noční můra realismu! Ten chce umrtviti všechny předpoklady opojení; a umrtví organismus celý. Nižádný národ nemůže odporovat bez onoho vzrušení citového: mesianismus, šílenství, cokoliv, jenom ne kritiku a rozum.
 

Cena myšlenek se odhadne peněžitě v obecné ceně. Není ti časem úzko z toho zamerikanizování idejí? A ne pouze úzko − nejímá tě časem hnus? Ať žije systém Liliputánů!
 

Zabije se člověk. Kolik lidí se zabije? A tolik křiku pro tuto omeletu. Zabíti není ostatně zlé; horší je zabíjeti soustavně… vlekle… tak, aby se žilo dlouhá léta se smrtí v srdci. Ale rána, která béře život najednou? Není nic nepříjemného na tom. Je to krásná smrt naopak. Přál bych si tak zemříti: jíti lesem, který by šuměl nad mou hlavou, naslouchati ještě zpěvu ptákův a najednou z čista jasna býti sklácen nečekanou ranou. Pak bych mohl strašit zde po smrti a zde by se to dost příjemně strašilo, myslím; ptáci, kteří mi zpívali tehdy, štěbetali by nad mou hlavou. Ptáci se nebojí smrti. Příroda se jí vůbec nebojí. Pouze lidé se bojí, jenom nepřirození. Ti mají své citlivůstkářství, své skrupule.
 

Není práva. Právo je fikce. Jsou jen síly. Která síla zvítězí? Záleží na jejím uplatnění. Stane se, že nutno zabíti. Aby byla volná cesta, aby odvalen byl kámen, aby byla přetržena pouta. Život jednoho bývá někdy smrtí druhému. Ne pouze druhému: třeba i tisícům! Stane se, že nemohou dva žíti vedle sebe. Co činiti? Mají živořiti, skomírati, podříditi se? Jaké autoritě? Morálka? Co je morálka? Přijde okamžik, kdy se utvoří autority; jakmile totiž z dobývajících stanou se beati possidentes.¹³ Pak je na čase uchránit kořist, uschovat ji v suchu. Autorita bude uznána, zákoník ustálen: vlastnictví je svaté, život je svatý, vše se opatří slavnostním noli tangere,¹⁴ jehož stvrzením a podepřením je kriminál a šibenice. Jest nejvyšší autorita, Bůh. Bůh chce, abychom drželi, za tím účelem stvořil svět. Bůh chce, aby naše práva byla zachovávána: Nezabiješ! Nepokradeš! Bůh chce − kněz požehná a vysvětí. Přijde soudce, uzná a upevní podle přání Boha. Nač nyní předjímati pojmy, které nesouhlasí s naší situací? Výsada existuje; nejsme dosud beati possidentes. Není dosud autority pro nás. Ale není-li autority, čemu se podřizovati? Nač neužíti výsady? Jediný je zločin: stane se totiž, že menší síla ničí velkou, že Herakles hyne pídimužíkem. Co dím, pídimužíkem? Hmyz ho potře. Každého dne uzříme takové divadlo. Takovýto čin je zlem: bohužel je často skutečností.

S tohoto hlediska není možno odsouditi vraždu jako takovou. Může býti sice nepříjemným faktem, ohrožujícím osobní bezpečnost. A zákon určitými paragrafy ji odsuzuje. Ale já nemám důvodů odsouditi; jak ji odsouditi? Můžeš logicky odsouditi ojedinělou vraždu? Nevraždí se, dejme tomu, aby vlast byla svobodna, veřejné blaho pojištěno, nevraždí se za určitých formalit, za pathetických řečí. Ne, mnohem skromněji a pokoutněji; nižádný nárok na vděčnost lidu! Ale fakt vraždění je stejný, pouze dekorace jiná.

Je-li kdo přísný, nezbaví se nikdy skrupulí. Stále se děje křivda, od okamžiku k okamžiku. Stále se někdo raní, stále se někdo zabíjí. A díváme-li se na všechny strany, abychom neublížili, zpytujeme-li, ohlížíme se − nemůžeme se na konec ani hnouti. Pozor, napravo ublížíš, pozor, nalevo učiníš křivdu. Jíš, piješ − odnímáš jinému jídlo a pití. Žiješ − bereš místo jiným. Jdeš kupředu − pozor, zašlápneš někoho. Couváš − pozor, někdo se ti připletl k nohám. A tak neučiníš na konec nic, utkvíš a nehýbáš se. Dojdeme pak až k svatosti Buddhově. Má to smysl? Jsou-li věci neschopné života, slabé, špatné − ať se z života vypudí, čím dříve, tím lépe. Je to plevel, býlí; ujme ještě místo věcem lepším a krásnějším. Není to dostatečný důvod k odsouzení? Staří Sparťané věděli dobře, proč slabé děti vrhali do Taygetu. Ale šetř to všechno ubohé, bídné, mrzácké − a zakrátko vše, co je silnější, života schopnější, bude udušeno a zničeno v té záplavě ubohosti, ba ještě hůře, bude nuceno napínat síly, aby ta ubohost mohla žíti.
 

Ženich nebyl příliš duchaplný, pravda. Ale duch není podmínkou štěstí. Ani království nebeské nepodmiňuje bohatost ducha. Naopak.
 

Herečky! Co to jsou herečky? − To, co ostatní. V každém je trochu divadelní krve. Někdy víc, někdy méně. Co je na tom. Někdo hraje pro víc, někdo pro jednoho. − A jaké úlohy! Hanebné úlohy! A všechno musit hrát! Ano, hráti, hráti jakous úlohu, k níž máme odpor! Úlohu špinavou a nízkou. Je to nehezké a sprosté.
 

Mníte, že zpěv můj mým jest jen želem,
jenž se mně leskne ve zraku?
Pravím vám, jestiť řeřavým uhlem,
který vám shůry se mraků
na hlavy deštěm metati budu,
do srdcí jeho vrhati pal,
sypati žhavý na cesty, dráhy,
aby vás bodal, zvukem svým žhal:
v zajetí lid, vrah šlape mu v šíji,
v okovech národ, v prachu se svíjí!

Jací jsou to nyní lidé? Mraky na tváři, trochu ohně nezajiskří v očích. A stále rozumovat.
 

Žena − nač míti trochu úcty k ženě? Je to tak směšné, poznáte to! Nejlépe viděti ve všem a v každém bahno; nezklamete se.

Ty lesy, miluji je. A miluji ty srázy a skály a celý kraj. I jeho pusto a zamlklo miluji. Je to mnohdy tak slavnostní ticho; nic nevyruší klid. Sednete na pasece a jste tak daleko hluku města, jeho neklidu a vzrušení. Myšlenky stanou se jasnějšími a čistšími ve vzduchu těch lesů, duše se uklidní. Nebe je modré, a ta vůně, kterou cítíte! A pak zase šelest a bzukot kolem vás − z jakých tajných zvuků se skládá toto šelestění? Pouze zde by měly býti čteny knihy. Město není místo ke čtení knih − nemáte oddechu pro své nitro, vždy něco brání vám úplně vnořiti se do sebe. Stále nějací lidé, stále nějaký hluk a rozptylování. Vím, co čekati od lesa. My dva si rozumíme.
 

Je příjemno seděti na pasece, čísti knihu, oddávati se snění a míti představu, že provozujeme něco sebe důstojného, něco, co lze nazvati ušlechtilým. Les je prostě užitečný. Je v něm zdravý vzduch. A my máme povinnost býti zdravými − nejvážnější mravní požadavek.
 

Kde je vlastně pravda? Tápá v tmách.
 

„Nečekám spásy od žádné strany; ale budeme nepřemožitelní, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelného spojování, každý v okruhu svém, pracovati budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme bezpečně žíti, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovati.“

Krásná a hluboká slova Masarykova z „České otázky“.
 

Není nic krásnějšího a úchvatnějšího nad Tolstého. Ať mu laje Hackenschmid, ať štěkají psi na měsíc. Není divu, že jeho klidná velikost pobuřuje malichernost našich Hackenschmidů, jejich titěrné uctívání pomíjejících bůžků. Připadám si jako očištěn od vší té špíny, která mne hrozila zatopiti. Zde je záchranná ruka, která se podává tonoucímu, nit, jež vyvádí z bludiště. Vidím vše mnohem jasněji: nebezpečí smyslnosti i zhoubnost egoismu. Ne, smyslnost ne! Smutná minulost jeví se před mýma očima. Nechci ani mysliti, že by bylo něco příbuzného mezi tím a onou neskonalou hrubostí, která se zove požitkem. Je to přátelství duší, nic jiného; chtěl jsem říci: nic více. Ale může býti více než přátelství duší? Jaký nesmysl! Užíváme mnohdy neopatrně slov.

Oh, býti čistým a dobrým!

Věru, je mi volno. Není už bludiště. Jdu lesem, a jako by balvan mi spadl se srdce. Nikdy nebyl les tak čistý a vzduch tak čistý. Všechno je čisté a jasné, země, nebe, srdce, vše tak krásné… jako v prvý den. − Ptáci pějí; vzduch voní; vše je dobré a krásné, na co září slunce.
 

Oh, život je hanebná věc, není-li pravda? A nejhanebnější, co dovedeme přežíti. A nakonec zbývá jedna útěcha: že život je něco, co možno ukončiti. To je vše, co vám může říci Hackenschmid.

Je to neklid, který se zmocnil generace, a vystupuje tu silněji, tu slaběji; je to neklid, který je příznakem kritických období. Toť to, co charakterisuje značnou část mladé naší inteligence: ona nemá nic, pro co by žila, a chtěla by pro něco žíti. Nedovede se připoutati k žádnému centru. Ptá se: „Proč žiji?“ Odpoví dnes tak, zítra jinak, potom opačně pozítří. A nakonec řekne: „Není vlastně záhodno žít.“ Toť odpověď těch, kteří odpovědi nenalezli.
 

K čemu ještě život? Jeho užitek? Jeho existence? Všechno se popřelo, všechno se zviklalo − a je třeba přece věcí pevných a jistých. Je potřebí, aby naše práce měla nějaký smysl; jinak je hnusno robotovati. A nemá-li už práce smyslu pro nás? Je to choroba skepticismu. Je třeba víry v člověka nebo v Boha; více nezbývá. Skepticismus, který popírá vše rozumové, logické, může na konec utkvíti v illogickém, nadsmyslném, v nějaké samospasitelné církvi, kde čeká vytrvale na zázraky, které nepřicházejí. Credo, quia absurdum! Čím jemnější povaha, tím více trpí nedostatkem víry. Nejsme-li sami dost pevnými, všechno kolísá před našimi zraky.
 

Nesmál jsem se starému, abych uznával nové; nechci vůbec nic uznat krom toho, co je. Nechci nová dogmata, nechci dogmata vůbec. Onoho okamžiku, kdy bych jednal jinak, přestávám být tím, čím jsem. Sim ut sum, aut non sim.¹⁵ Byl jsem dítě noci par excellence; vaše budoucí dny mne zarážejí; nechci se udusit vašimi formulemi a vaší prostředností. Chci býti ztracen, ale jako Hackenschmid. Nikdo nemá práva na mne, ani lidé ani ideje. Jsem vogelfrei.¹⁶ Stojíme na míle sobě vzdáleni! Ať tedy padne, co nemá podstaty. Ať zhyne to, co není schopno života.
 

Nemáme-li už práva, jen slovník povinností, co je pak život? Nic pro mne. Nechci uznati povinnost: uznávám pouze sebe. Kdo jest oprávněn, aby mi diktoval: to a to máš, to a to musíš? Nižádný člověk, nižádná idea; nejsem služebný nikomu. Nežiji pro lidstvo, nežiji pro národ, žiji pouze pro sebe. Mohl bych umřít pro cokoliv, pro maličkost, hračku, kdyby se mi právě chtělo. Vše na světě má pouze pretium affectionis,¹⁷ ne cenu absolutní a nezměnitelnou. Ale doktríny diktují mi životosprávu, jíž neuznávám; obávám se zkažení žaludku. Doktríny nedovolují mi žít ani umřít podle mého vkusu. Jděte mi k ďasu, moralisování nad každým krokem. Možno pak ještě někam dojíti? Největší skutky se konají nemorálně, ve vzepětí energie, jež zbavila se pout konvence; nebo je aspoň jiná morálka! „Herrenmoral.“¹⁸ Jak to chcete nazvat? Chápu, že střízlivost to dráždí; ale co to znamená pro mne? Cit pro velikost. Pocit velikosti.

Je něco krásnějšího než násilí? Násilí je důsledek každé síly. Jen slaboch se dožaduje humanity; to jest, bude mu prostředkem zesíliti. Jakmile přijde k moci, odloží některé ostýchavosti, pokud které měl!
 

Žena potřebuje děti. Muž potřebuje čin.

„Nechtěla bych být Madonnou. To je hloupé. Aj, já děvka Páně. Chci býti svou!“
 

Zdá se mi, že rosteme bouřemi více než pohodou. Štěstí a velikost vylučují se patrně. K tomu chci připojiti pozorování o blahodárném působení altruismu. Soucit s cizí bolestí zbavuje nás vlastní. Mezi altruismem a egoismem není, přesně vzato, zásadních rozporů; jedná se spíše o prostředky, jakými se k cíli dospívá.
 

Lekati se? Jsem jako Hackenschmid: nemohu ztratiti nic. A nemohu nabýti ničeho. Dujte větrové! A vše nechť padá do sutin! Chci státi zde pevně, nezdolán a vzpírati se vám!
 

Nic než utrpení není na světě. Ať přijde bouře, nechci nic než umříti!
 

„Statistika je něco ohebného; každý si vypočítá, co chce.“

„Fakta se nedají oddisputovati.“

„Ale dají se zkroutiti.“

„To ubozí jsou snílkové,
kteří jdou sníti v svitu luny.
Jich peněženka prázdná je,
hrad jejich kdes u Pampeluny.“
 

„Snílek není ubohý. Snílek je šťastný; pouze kdo se probouzí, může být nešťastným.“

„Obyčejně se také vzbouzíme ze sna. To je to nepříjemné.“

„Ze snů nebude nic. Zbýváš jenom ty.“

„Všichni jsme mívali zvláštní sny; ba snilo se s otevřenýma očima. − Procitnutí může býti pak vskutku tesklivé.“
 

„Byl tu starý Šebesta,“ pravila hostinská. „To byla komedie za groš. On totiž chodí a říká, že hledá Pána Boha. A tak přijde a klekne a začne se modlit: ‚Bože, smiluj se nade mnou. Narodil jsem se; a to byl hřích. Nemohu se zbaviti hříchu. Má tělesnost je hříchem a hříchem jest jí se zbavit. Moji rodiče byli v hříchu, moji prarodiče byli v hříchu. Smiluj se, Bože!‘ − Najednou vstane, jde a povídá: ‚Nechtěli by mi dát napít?‘“

„Tělesnost ho přemohla.“

„Pojem cti je problematický, praví Sudermann.¹⁹ Můžeme klásti do něho, co se nám líbí. Ale jistota, že, ať jakýkoliv je obsah tohoto slova, schází nám − jak popírat tu jistotu? Cítíme to v slabé chvíli. Poslyš mne, lide pravoslavný. Jsme bezectní. Čí je to vina, že jsme bezectní? Kdož ví! Lze pomluvit mnohé; dobu, své otce a sebe samé. Ale co je právě to šeredné, lide pravoslavný? Nejsme dost zralí pro tu bezectnost a je v nás něco, co se bouří proti ní. K čemu ten zbytek studu, který nestačí k nápravě?

Vy vstanete ráno, budete se lopotiti do večera. Druhý den vstanete zas a budete se lopotiti znovu. Budete se dříti za mizerných pár grošův. Celý život neodložíte to jho. Budou při tom vás časem kopat, napadne-li pány rozmar; a pustí vás z práce, bude-li se jim chtíti, že ano? Celý život ve fabrice věnovaný cizí práci… Jednoho dne umřete, nebo ještě lépe, stane se, že nebudete schopni práce. Na štěstí zavádí se nucené pojišťování; bude nutno něco strhnouti ze mzdy, příteli! Jak krásný život, občané! Jak nemilovati tento život? Máte ostatně právo opíti se. − Jen abyste zítra mohli opět pracovati! Život krásný, hodný, aby se žilo. A já vás chci bouřit!

Máte svou chalupu, nějaké to drobné políčko. Chalupa − jaký to palác, jsme-li skromní. A země − neblaží vůbec něco míti? Jsme majetníci, vykořisťovatelé, bezmála Rotschildové. Daně nutno ovšem platit. Daně − jak by bez nich mohl obstáti stát, který platí tolik věcí? Od rána do večera lopota. Dřeli jsme se nakonec zadarmo? I to se stane. I to je hodno závidění. A já vás chci bouřiti!

− Což není jiného života?

Doby jsou zlé, říká se tomu krise. Všichni si stěžují, musí to být tedy pravda. Buďte dobré naděje; nad vámi všemi je Bůh. Bez jeho vůle ani vlas nespadne s hlavy − a tudíž, umřete-li náhodou hlady, byla to jeho vůle. Není to krásné, staral-li se tak o nás?

− Vy, otče, snad umřete; pro ten případ čeká nás jiný, lepší svět. Bohužel nevíme to zcela určitě; ‚in dubiis mitius,‘²⁰ praví latiník; to znamená: proč nedoufati, je-li zoufalost nepříjemná?

− Nemá-li cenu náš život, hleďme jej ukončit příslušným způsobem. Ne tichý odchod; nějaký pěkný aktus. Myslím si, že to vše je fraška, která jako fraška nekončí. Je prý jistá důslednost v lidských věcech. Nelpěme na životě bídném a beznadějném.

Dočkáme se přece něčeho? Kalendář je trochu nudný, a dny chodí, aniž se od sebe liší. To není správný pořad věcí, a půjde-li to dále, budeme se nuditi. Na štěstí nezbývá nám příliš mnoho času.

Bůh zatrať národ, zatrať malé české dušičky, zatrať obskurní tribuny − pokud je Bůh. Kdybych mohl pobouřiti někoho! Kdyby byla nějaká ozvěna! Ale něco podobného není. Plahočte se dále, služte, hyňte, množte se! Osud váš se nezmění a nezlepší, ale vy budete otročiti. Přeji vám k tomu mnoho štěstí a dobrou zábavu. Mně není milé žít takto, lide pravoslavný. Bezectní mají býti drzými.

Skončil jsem, lide pravoslavný; jděme svou cestou, která nás rozvádí − takže se už záhy neshledáme. Přeji vám mnoho dobrého humoru k takové existenci. Potřebujete ho.“
 

V myšlence leží lež, jak v slupce jádro leží.
 

Nedal bych se vyrušovati ze svého klidu. V každém je něco zajímavého − třeba to jen nalézti. U někoho je to gesto, odstín slova, forma, u jiného obsah, idea, vášeň; není možno žádati totéž od lidí. Ty dole neučiníme revolucionáři za čtyřiadvacet hodin. Zatím je lze pouze opíti, jak vidíme.
 

Dívají se na mne úkosem, ti oficiální, vůdcové, předáci. Není dost syrovátky v mých žilách a nespokojuji se jejich thesemi. Oni vidí, že prohlížím jejich fráze, které tak patheticky přednášejí s tribun; a oni nejsou rádi prohlíženi. Lidé mimo tucet nebudou nikdy milováni, od straníků hlavně ne. Nehlásím se k zvláštní originalitě, ale také ne k onomu tuctu.
 

Je potřebou míti trochu kočičí povahy: jsme-li svrženi s výše svých ilusí, dopadnouti tak, abychom mohli klidně kráčeti dále.
 

„Viděl jsi někoho umírati?“

„Několikráte. Často dokonce. Nic na tom není.“

„Choroba je horší, že ano? Není-li nic na tom, proč váhají lidé umříti? Tak choří, že již nic jim nekyne?“

„Podle Elišky Krásnohorské je to vyvrácení pesimismu.“
 

Proč je tak na obtíž ten nedostatek víry? Víra je ješitnost, která nahrazuje vědění.
 

Jako věci lidské; jednotka je vždy malicherná − nenajde-li nuly k sobě. Může však mnoho znamenati, najde-li ty nuly. Genius je právě jen velké soustředění nul pod tou jedničkou.
 

Kteréhos dne padne únava na nás. Čím je mi existence? Nemám zájmu, abych někomu prospěl, a unavuje mne škoditi.

Chtěl bych zpolíčkovati takového spokojeného tvora. Nic mu neublíží, nic ho neporaní.

Jaké blaho, usnouti! Jediná možnost nezkrocené fantasie. Možno míti i revoluční sny. Mé sny jsou plny krve, a to je příjemné ve snu. Časem se mi zdá, že gilotinuji celý svět. To všechno z lásky; pure Menschenliebe.²¹

Mladost klame; dává slibné zabarvení lidem.
 

Zbožňovala velikost a sílu. Bylo to přeceňování jistých duchů, skvělých, blýskavých, tvořících hravě a lehce, ovládajících vše, cokoliv chcete, všestranných talentů. Běda, jejich lehkost má v sobě svoji zradu! Vyniknou v poměru s těžkopádnými a vlekle pracujícími hlubšími duchy. Ale jejich nedostatky bijí do očí záhy. Nejsou schopny vývoje, utkví na jednom bodu, nedovedou se soustřediti k určité práci, jejich schopnosti, kterés doby svůdné a imponující, srovnáváme-li, mizejí průběhem doby, blednou, ztrácejí lesk a vůni právě tím, že se nevyvíjejí. − Dosáhly záhy určitého stupně vývoje; a nevyvíjejí se pak už dále.
 

Jak možno existovat déle, došli-li jsme toho největšího? To je největší hrubost lidí. Dostupuje se výše jenom proto, aby se z ní sestupovalo. Lidé by měli umírat v takových chvílích. A musilo by být příjemné umříti, když jsme dosáhli toho nejkrásnějšího na světě.
 

Drama je otřelé; nechápu, jak lze psáti pro divadlo; podívejte se do hlediště. Neurážejí ty obličeje?
 

Práva jsou škola nepřirozeného myšlení, zhanobení logiky.
 

Většina lidí zapomíná umříti v pravý okamžik − to je to nejtruchlivější, že zparodujeme vposled i to veliké, co v nás snad bylo! Drama či fraška − já jsem pro drama.
 

Překážka, je-li, je tu jen, aby byla odstraněna. On může býti zdržen, ale ne zaražen.
 

Poslání, poslání! To slovo tě kryje. Vše se jím dá omluviti, chceme-li. Jaké to pohodlné slovo. My nezabíjeli, my neušlapávali, my nedusili: bylo to poslání, byla to idea, která učinila to vše. Pokořme se poslání. A to je tvá síla, nalézati zvučná slova. Jak ubohý, kdo jim uvěří. Třikráte ubohý!
 

Smějeme se veškeré bídě lidstva, která nemá odvahy. Proč není té odvahy? Zbabělci, zbabělci! A ty, také z nich? Také lpěti na životě. Visíš nad srázem, drž se, dokud můžeš. Je jasno, že nevytrváš… síly tvé ochabují, únava roste… nevytrváš, padneš − ale drž se, přese všechno se drž, aby ses zachoval pro několik okamžiků utrpení a bolestí. Drž se, ještě chvíli stačí tvé síly. – Jsme děti propasti. Vraťme se do ní. Není třeba držeti se té větve. Smyslu to nemá. Jsme děti propasti.

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY: