Misantropova knihovna

 

DEN A NOC

Hluboká noc pak zemi pochová v temno,

jakmile slunce se dotkne po dlouhé pouti

okraje nebe a umdleno vydechne oheň,

ochablý cestou a zesláblý od množství vzduchu –

nebo že zabočit pod zem je přinutí síla

jedna a táž, co mu přenesla přes zemi kotouč.

V určitý čas i Jitřenka rozlije světlo

a nastele růžových červánků oblastí nebes:

buďto že totéž slunce, co zapadá pod zem,

paprsky předem se pokouší zažehnout blankyt,

nebo že v určitý čas se sbírají ohně

a četná tělíska tepla se stékají vjedno

a z těch se rodí vždy nové sluneční světlo.

Podobně prý, jak slýchám, z temene Idy,

když vychází slunce, je porůznu plameny vidět,

jež se pak stekou v kouli a vytvoří kotouč.

Při tom zjevu se nikterak netřeba divit,

že k obnově sluneční záře se atomy ohně

slévají pravidelně a v určitou dobu.

V určitý čas se děje po veškerenstvu

nemálo věcí: hleď stromy, jak v určitou dobu

vzkvetou a v určitou dobu zas ztrácejí květy;

v určitý čas a věk nám padají zuby,

lehounkým chmýřím se holé povlekou líce

a současně vous se měkce z čelisti spustí;

blesky a sníh a deště, vichřice, mraky

přijdou ne právě v nejistém období roku.

Vždyť jakmile v počátcích věci se chovaly takto

a takto od první chvíle to chodilo v světě,

už se to vrací i nadále v pořádku pevném.

Jednou vzrůstají dny a couvají noci,

podruhé ubývá světla a noci se dlouží:

buďto že slunce, dole i nad zemí totéž,

obíhá oblohou v obloucích nestejné délky,

svůj okruh dělíc i trať ve dvě nerovné půle;

oč jednu zkrátí, to zase té protější přidá,

když se tam vrátí, a o to v ní pobude déle –

dokavad nedojde po nebi k rozcestí roku,

jež délku dne a noční temnoty srovná.

Toť oběhu střed mezi jižním a severním větrem,

odtud k nebeským metám je daleko stejně

zásluhou polohy celého hvězdného kruhu,

po kterém po celý rok se plahočí slunce,

kosými na zem i nebesa paprsky patříc –

jak určuje učení těch, kteří nebesa celá

i s hvězdami kreslí, a každou na pravém místě.

Možná že vzduch je v určitých oblastech hustší

a planoucí sluneční záře tam pod zemí vázne

a může se k východu prodrat a vytonout těžko;

proto se v zimě tak líně vláčejí noci,

než přijde koruna dne a zasrší světlem.

Možná že ohně se podle období roku

sbírají jednou zvolna a podruhé rychle;

pak mají pravdu ti, kteří učí, že slunce

vychází vždycky jen na jednom určitém místě.

MĚSÍČNÍ FÁZE

LUNA SE LESKNE snad odrazem sluneční záře

a to světlo tím plněji obrací k oku

den ze dne, čím víc se vzdaluje sluneční dráhy,

až zasvitne naplno úplňkem na druhém konci

a sama vyšedši vzhůru je zapadat vidí;

potom za krokem krok jaksi schovává světlo,

a to tím více, oč blíže k plameni slunce

po zvěrokruhu se ubírá z opačné strany –

podle názoru těch, kdo učí, že měsíc

má podobu míče a krouží níže než slunce.

Také je možno, že koluje o vlastním světle

a jeho záře že střídá rozličné tváře;

snad nějaké těleso jiné mu po boku plyne,

to se mu do cesty plete a všelijak vadí

a vidět je nelze, když nemá žádného světla.

Luna se může i točit jak míč nebo koule,

pokrytá bělostným jasem jen po jedné straně;

jejími obrátky vznikají obrazce různé,

až nakonec onu část, co je pokryta světlem,

vystaví na odiv sem a otočí k očím;

načež koule či míč svou svítivou stranu

za krůčkem krůček nám bere a odvrací zpátky –

jak nauka babylónská a Chaldejci tvrdí

a hvězdářům počty se urputně vyvrátit snaží –

ač možno je stejně, co hlásají jedni i druzí,

a není proč zvolit jedno a nikoli druhé.

Proč by se konečně nemohla zrozovat luna

pokaždé nová, mít pevný pořádek fází

i určité rysy a denně se zrozena ztrácet

a na jejím místě a hlídce se utvářet další?

Věda a slovo to popře a vyvrátí stěží,

když tolik věcí se děje dle pevného řádu.

Přichází Vesna a Venus, před nimi kráčí

Venušin křídlatý posel a Zefyru v patách

matka Flóra jim všady plnými hrstmi

nádherné barvy a vůně do cesty sype.

Pak přijde suché Léto a v parnu a prachu

je provází Ceres a z půlnoci vanoucí pasát.

Za nimi kráčí Jeseň a s bakchami Bakchus,

potom se počasí mění a strhnou se větry,

hřmí to nad Volturem a z jihu se blýská.

Pak přinese slunovrat sněhy a lenivé ledy,

za ním jde Zima a zuby jí jektají mrazem.

Tím menší je div, když se v určitých obdobích měsíc

utváří nový a v určitý čas zase hyne,

když tolik věcí se stává v určitou dobu.

Podobně zatmění slunce a lopota luny

může mít, jak už tušíš, několik příčin.

Proč by mohl jen měsíc brát sluneční světlo

zemi a tarasit nad ní to nebeské zřídlo,

temným terčem mu planoucí paprsky cloně?

Proč by mu nemohlo světlo vždy v určitou dobu

křísit těleso jiné, jež postrádá svitu?

Proč by nemohlo slunce vždy v určitou dobu

zemdleno tratit svůj žár a světlo si křísit,

kdykoli pro oheň neblahá opustí místa,

jež mají moc mu plameny hasit a hubit?

Proč jenom země by mohla oplátkou luně

ukrádat světlo a svrchu jí zaclánět slunce,

když kuželem chladného stínu se za novu sune:

proč v tentýž čas by nemohlo těleso jiné

pod lunu vbíhat a putovat přes kotouč slunce

a načas mu paprsky přervat i záplavu záře?

Pakliže vlastním leskem se honosí luna,

což nemůže umdlévat v určité končině kosmu,

když míjí místa, jež nepřejí jejímu jasu?

ZEMĚ VYDALA ROSTLINSTVO

HOTOV JE VÝKLAD, proč v moři modrého kosmu

a na jaký způsob se děje to nebo ono:

teď složitý oběh slunce i klopoty luny

už znáš, i síly a příčiny, které v tom vězí,

i kterak mohou své světlo tratit a mizet

a naráz okrsek zemský potopit do tmy,

jako by zamkly víčka – pak otevrou oči

a sršíce bělostným jasem naň shlížejí znova.

K mladosti světa se navracím nyní a k zemi,

k nivám měkkým a k novému plodu, jejž nejdřív

vydaly na den a svěřily bujnému větru.

Nejdříve plemeno bylin a bujarou zeleň

vydala pod svahy země a na každé pláni

v zelených barvách se zaskvěly květnaté louky

a bylo dáno růst jak o velkou cenu

do vzduchu prudce a bezuzdně rozličným stromům.

Jako když srst a štětiny na těle savcům

vyrazí nejdřív a peří na těle ptačím,

tak i z mladistvé země se nejdříve zvedla

tráva a větve; pak zrodila smrtelné tvory,

rozličné, četné a stvořené na různý způsob.

Vždyť bytosti živé by spadnout nemohly z nebe

a pozemní živočich nevzejde ze slané tůně.

Příjmení „matka“ se proto dostalo zemi

právem: ze země přece se zrodilo všecko.

Dodneška nemálo živoků povstává z hlíny,

zplozeno deštěm a vlahým slunečním teplem;

tím méně je divu, že tehdy jich povstalo více

a větších, pěstěno nebem a mladistvou zemí.

Nejdříve pernatá zvěř a rozliční ptáci

jarem vysezeni se klubali z vajec,

jako když cikády v létě své kulaté kukly,

žíru a života lačny, teď svlékají samy.

Až tenkrát vydala země i člověčí plémě.

V nížinách bylo vlhka a tepla až nazbyt,

a proto tam, kde se našla příhodná půda,

dělohy rostly a tkvěly kořeny v zemi;

ty pukly, když přišel čas a hotové plody

se tlačily z vlhka ven a mířily na vzduch;

v ta místa pak příroda skláněla průduchy země

a z otvoru žláz je nutila vydávat šťávu

podobnou mléku – tak podobně, jako když nyní

sladkým mlékem se rodičce naplní ňadra,

an veškerý pokrmu příliv se obrací do nich.

Robátka krmila země a šatilo teplo,

lože jim stlala hebká a bujará tráva.

Mladý svět ještě neznal třeskutých mrazů

ani úmorných veder a divokých smrští.

Vše rostlo rovnoměrně a sbíralo síly.

Proto ano, ba ano! to příjmení „matka“

má země právem, neb lidstvo povila ona

a v určitý čas i všecky živoucí tvory,

co se jich honí a hemží hluboko v horách,

a zároveň nebeské ptactvo pestrého peří.

Že však nějaká mez musí pro plodnost platit,

ustala jako žena, jež zeslábne stářím.

Čas totiž celý svět s jeho tvářností mění,

z jednoho stavu se všecko obrací v druhý,

nic nevydrží být sebou, všecko je v toku

a všecko přetváří příroda v podobu novou.

Jedno vadne a trouchniví, umdleno věkem,

a pod tím už pučí druhé a dere se z prachu.

Tvářnost celého světa tak převrací doba,

z jednoho stavu se země obrací v druhý,

nemůže už, co kdysi, a nosí zas nové.

ZE ZEMĚ VZEŠLI ŽIVOČICHOVÉ

ZKUSILA TEHDY ZEMĚ i nejednu zrůdu

stvořit, podivné tváře a podivných údů,

cvikéře, napůl muže a zpolovic ženu;

beznohé tvory a podobně bezruké trupy,

ba němé bez úst a slepé bez obličeje

a bezmocné s údy kol dokola srostlými s tělem;

ti nemohli nikam na krok a nemohli robit

ani uhýbat zlému a brát, co je třeba.

Takové zrůdy a nestvůry tvořila země –

zbytečně: možnost vyrůst jim příroda vzala,

sladkého rozkvětu věku se nemohly dotknout,

ani se s rozkoší snoubit a nalézat pokrm.

Vidíme totiž, že tvor má nemálo potřeb,

má-li se množit a zachovávat své plémě:

především píci, pak cestu, kudy by símě

mohlo vytékat z těla, když povolí údy,

a konečně to, co by samce i samici spjalo,

tak aby vzájemnou slast si sdíleli oba.

Nemálo zvířecích druhů tak vymřelo nutně;

nemohly mláďata mít a se nemohly množit.

Co vdechuje živný vzduch, to všecko, tu čeleď

uchovávala a chránila od první chvíle

síla anebo lest nebo konečně rychlost.

Mnoho je těch, které přežily, protože lidem

užitek nosí a my jsme je v ochranu vzali.

PŘEŽÍVÁNÍ DRUHŮ

I chránila dravé lvy, to plenivé plémě,

síla, lišky zas lest a jeleny rychlost.

Psi však, lehkého spánku a věrného srdce,

a všecky druhy, jež vzešly z domácích zvířat,

stejně rohatý skot jako rounaté ovce –

to všechno, Memmie, lidem je v ochranu dáno;

ta zvířata prchala šelmám a hledala pokoj

a štědrou píci, již sklízejí bez vlastní práce

odměnou za to, že my z nich užitek máme.

Kterým však to ani ono nebylo dáno

a na vlastní pěst si nemohou žít, ani lidem

nějaký užitek dávat a bezpečně za to

pod naší ochranou jíst a své zachovat plémě –

ta arci padla v plen a za kořist jiným,

v tenatech vlastního osudu vězíce všecka,

až řízením přírody celá ta odrůda zašla.

ZRŮDY

Jen kentauři nebyli nikdy, vždyť dvojtělé zrůdy

o dvojí přirozenosti a s dvojími údy

různého druhu jsou nemožné; žádná ta půlka

v podvojném těle by nemohla stačit té druhé.

I s myslí tupou je možno to poznat: viz další.

Bujný oř je v rozkvětu o třetím létě;

ne tak hoch; vždyť leckdy i tříleté dítě

ve spaní prs a mléčnou bradavku hledá.

Potom když síla už opouští statného k stáru

hřebce a z umdlených údů se vytrácí život,

v tom věku hoch teprv začne rozkvétat v muže

a na jeho lících se zavlní hedvábné chmýří.

Tož nevěř, že zkřížením koňských a člověčích semen

by mohli kentauři vzniknout, a nevěř mi na ně,

ani na Skylly s dravými psy místo boků,

obludy napolo mořské a podobné zrůdy,

u kterých vidíme vespolek nesvorné údy;

ty nedospívají a nesílí ve stejnou dobu,

aniž současně stárnou, když nastane stáří;

různá je vzněcuje Venus a žijí si různě

a jedno a totéž jim není vítáno v těle.

Vidíme často, jak tloustnou po bolehlavu

bradaté kozy – a pro nás je smrtícím jedem.

Plavého lva může po těle popálit plamen

a zpražit ho o nic méně než jiného tvora,

každého z masa a krve, jejž zrodila země;

kde by se vzala ta Chimaira o trojím těle,

odpředu lev, vzadu had a uprostřed koza,

chrlící z trupu a z tlamy horoucí oheň?

Kdo tedy myslí, že z lůna mladistvé země

a pod novým nebem se taková zvířata líhla,

a vychází přitom jen z holé představy mládí,

ten může vypouštět z úst i leccos v ten smysl,

jako že potoky zlata se řinuly krajem

běžně a stromy že drahými kameny kvetly,

nebo že člověk se zrodil s tak dlouhými údy,

že překročit široké moře mu nebylo těžké

a rukama dokola zatočit oblohou celou.

Přemnoho semen se sice skrývalo v půdě

v ten prvotní čas, kdy vydala živoky země;

není však stop, že by došlo k míšení zvířat,

že údy rozličných druhů by srůstaly spolu;

vždyť z toho, co bují a dere se ze země podnes,

obilí, ovocné stromy a rozličné býlí,

z toho nevzniká nic jako srostlina rostlin –

nýbrž věc každá se vyvíjí po svém a všecko

dle pevného zákona přírody zůstává různým.

PRVNÍ LIDÉ

TEHDEJŠÍ LIDÉ, že žili venku a z drsné

se zrodili země, ti o mnoho drsnější byli,

stavěni v nitru z větších a silnějších kostí

a po těle dotuha mocnými svázáni svaly:

mráz nebo horko jim mohly ublížit těžko

či nějaký nezvyklý pokrm či tělesný neduh.

Po celá léta, co na nebi kroužilo slunce,

vedli potulný život a podobný zvěři.

Ohnutý pluh tehdy neřídil svalnatou rukou

nikdo a pláň ještě neuměl radlicí drtit,

ani do hlíny zahrabat mladinkou odnož

a přestárlé haluze se stromů sřezávat žabkou.

Co dalo slunce a déšť, co zrodila země

od sebe sama, ty dary stačily srdci.

Žaludy, ovocem dubu, se živilo tělo

a takových malvic, co vídáš za zimní doby

dozrávat na planikách a rudě se barvit,

tenkráte mnoho a větších skýtala země.

V rozpuku mladosti svět dával štědře i jiné

plodiny hrubé – a skvělé pro bídné lidi.

K tišení žízně je řeky a studánky zvaly,

jako když z velehor tekoucí průzračná voda

nyní žíznivou zvěř až zdaleka volá.

Ze svých toulek i lesní jeskyně znali,

příbytky nymf, kde štědře se řinoucí zřídlo

smáčelo balvany, kluzké a vlnami vlhké,

balvany vlhké, jak shůry padalo na mech

a prýštilo přitom a tryskalo z roviny dole.

Neznali služeb ohně a neměli kůže,

v odění svlečené šelmě se neoblékali;

sídlili v dutinách skal a v hájích a hvozdech

a doprostřed houští své špinavé skrývali údy,

nuceni vání větru a deště se chránit.

Obecné dobro ctít ještě nemohli, žádný

neznali mrav mezi sebou či vzájemný zákon.

Komu štěstěna přála, ten popadl kořist,

sám od sebe živ a zdráv být dovedl každý.

Po lesích těla i k lásce splétala Venus;

odzbrojovala každé buď vzájemná vášeň,

neb mužův bujarý chtíč a mohutná síla

neb odměna: žaludy, mukyně, vybrané hrušky.

Nadáni úžasnou silou i v rukou, i v nohou,

lovili po lesích rozličná plemena šelem

pomocí kamení z praků a těžkého kyje.

Těch většinu dovedli skolit, jen před málokterou

se skryli a v noční čas jak ježatí kanci

ukládali svá nahá a kosmatá těla

na holou zem, kde si ustlali v listí a chrastí.

Za noční tmy jim nepřišlo shánět se s nářkem

po dni a slunci a bloudit v zděšení krajem,

nýbrž čekali tiši a zmámeni spánkem,

až růžová pochodeň slunce dá obloze světlo.

Ježto už odmalička si uvykli vídat,

kterak se světlo a temno střídavě rodí,

nikdy se nemohlo stát, že by upadli v údiv

anebo bázeň, že zemi pokryje věčná

noc a sluneční světlo jí odejme navždy.

Větší starost jim ubohým dělaly šelmy,

pro které zhusta se nemohli v pokoji vyspat;

tu prchali, vyštváni z lože a skalního bytu,

když přišel mohutný lev nebo zpěněná svině,

a přenechávali v hrůzné a hluboké noci

lítému hosti své doupě, vystlané listím.

Tehdejších lidí jen o málo více než dnešních

sladký život a světlo ztrácelo s nářkem.

Do spáru dravcům se každý lehčeji dostal,

živé žrádlo a sousto pro jejich zuby,

a háje, hory i doly svým úpěním plnil,

vida se zaživa pohřbena v živoucí hrobce.

Kdo však, rozsápán zpola, se útěkem spasil,

ten pak na strašné rány si třesoucí dlaně

tlače, strašlivým hlasem sám po smrti volal,

až nakonec v ukrutných bolestech života pozbyl,

bez pomoci a na rány neznaje léku.

Jediný den však nenosil tisíci mužům

v bitevním poli smrt a hladina mořská

na skály lodi i s plavci nehnala v bouři.

Zbůhdarma leckdy se dmulo a běsnilo moře,

lehce zas odkládalo své jalové hrozby

a nikoho nemohly v hlubokou záhubu zlákat

na klidné hladině lstivě se smějící vlny.

Neznali ještě to všetečné řemeslo plavčí.

Tenkrát nosila smrt jejich umdleným údům

o jídlo nouze – nás naopak blahobyt hubí.

Nejednou bezděky sami se napili jedu –

dnes čiperněji ho umíme namíchat jiným.

PRVNÍ SPOLEČENSTVÍ

KDYŽ PAK POZNALI chaty a kůže a oheň

a s mužem žena se spojila pod jednou střechou

…...................................................................

známy, když viděli dítky, jež přivedli na svět,

tenkráte lidské plémě už začalo krotnout.

Zavinil oheň, že tělo zchoulostivělo,

mrazy pod širým nebem už snášelo hůře,

Venus mu ubrala sil a rozkošné děti

urputnou povahu rodičů zlomily lehko.

Sousedé tenkrát se začali spojovat k družbě,

už nechtíce bezpráví páchat a navzájem snášet,

a děti i pohlaví ženské si v ochranu dali,

neladně skřeky i posuňky naznačujíce,

že se slabými by všichni měli mít soucit.

Nicméně svornost se nemohla obecně ujmout.

Část větší a lepší však plnila úmluvu svatě;

sic lidstvo by bývalo zašlo už tenkráte všecko

a bylo by nemohlo dnešku se plozením dožít.

ŘEČ

PŘÍRODA PŘIMĚLA rozličné vydávat zvuky

jazyk a jména věcí mu potřeba vnukla

přibližně tak, jako nyní, když neznalost mluvy

nutí děti si pomáhat posuňky sama

a ukazovat kol dokola na věci prstem.

Tvor každý cítí svou sílu a hledí jí užít:

dříve než rohy se býčkovi prořežou z čela,

doráží jimi hněviv a urputně trká;

podobně lvíče a pardálí mládě se brání

všemi čtyřmi a zuby nehty už tehdy,

když se mu drápy a tesáky teprve tvoří.

Každé ptačí mládě se svěřuje křídlu,

jak vidíš, a spásu hledá jen v třepotu peří.

Věřit tedy, že někdo obdařil věci

jménem a prvním slovům že naučil lidstvo,

je bláhovost; jak by byl mohl ten člověk dát názvy

všemu a tvořit svým jazykem rozličné zvuky

v době, kdy druzí to určitě nemohli umět?

Mimoto jestliže předtím si neřekli jiní

navzájem nic, jak dospěl ten jediný k pojmu

užitečnosti a odkud on obdržel první

tu schopnost, že věděl, co chce, a v duchu to viděl?

Ostatně zkrotit mnohé, to nemohl jeden

a nutit je, aby si přáli se slovíčkům učit.

Trudno udílet rady a vykládat hluchým,

čeho je třeba; k tomu by nebyli svolni

a zvuku nezvyklých slov by nedovolili

pro nic a za nic dál jim do uší bušit.

Konečně, co je vlastně tak divného na tom,

když nadáno hlasem a jazykem plemeno lidské

dle rozličných pocitů nazvalo předměty různě?

Vždyť i ta němá tvář a divoké šelmy

ozývají se různě a jinak dle toho,

zda se v nich nítí bol nebo strach nebo libost.

Však je to vidět i z věcí každému zjevných.

Když molosská fena se podráždí, vrčí a cení

z veliké masité tlamy své tesáky ostré,

docela jinak zní její hněvivé hrozby,

než když už spustí a štěkotem naplní všecko;

když ale jazykem něžně svá štěňata líže

nebo je kojí, a třeba má mohutné zuby,

v širokém rozvoru dásní je přenáší jemně,

zní její mazlivé mručení docela jinak,

nežli když zůstane sama a ve dvorku vyje

anebo skrčena kňučí, když uhýbá ráně.

Nemyslíš také, že ržání hřebce zní jinak,

když mezi klisnami mlád a v bujarém věku

ostruhou křídlatce Amora pobodnut řádí

a když zařičí k boji zpod širokých chřípí

anebo celý se třesa smrtelně chroptí?

Konečně pernatá zvěř a rozliční ptáci,

ostříži, rybáři-orli a potápky, do vln

a mořské sláně když slétají pro žír a žrádlo,

jiným skřekem se dávají slyšet než tehdy,

když se o sousto rvou a o kořist perou.

Ba krákavý zpěv se mění některým ptákům

zároveň s povětrností; prý stařeny vrány

a havrani věští deště a volají vodu

a někdy předpovídají i větry a vichry.

Když tedy rozličné pocity nutkají zvíře,

ač je to němá tvář, se ozývat různě,

oč více je podobno pravdě, že tenkráte lidé

dovedli rozličným věcem dát rozdílná jména!

11. část >>>

<<< 9. část

 

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

slunce … vydechne oheň – srov. podobné představy o Měsíci níže; viz i předmluvu. - Pozn. překl.