Misantropova knihovna

 

DUŠE JE ZÁVISLÁ NA TĚLE

PROTOŽE MYSL JE ČLOVĚKA ČÁST a ta v místě

určitém kotví a tkví jako oči a uši

i všecka ostatní čidla, jež spravují život,

a jako když ruka či chřípí či oko se octne

samo a bez nás, už nemůže být ani vnímat,

naopak podlehne hnilobě v kratičké době:

tak bez člověka být sám ani duch není schopen

a bez těla, které ho chrání jak nějaká schrána

či jiná věc, s ním ještě úžeji spjatá,

jelikož tělo je srostlé a propletlé s duchem.

Konečně těla a ducha živoucí síly

jen ruku v ruce jsou zdrávy a života schopny;

bez těla totiž své životní pohyby konat

nemůže duch svými silami sám, ani tělo

ducha prázdné trvat a užívat smyslů.

Jak oko, vyrvané z důlku, jež nemůže shlédnout

samotno nic, když se oddělí od celku těla,

tak ani duše a duch nic nesvedou samy.

A není divu: jsou vázány na celé tělo

pomocí cév a šlach a kostí a útrob;

ty prvky nemají volnost se do velkých dálek

rozeskakovat, a proto se hýbou v té vazbě

a pohybem vzbuzují vjemy; leč mimo své tělo,

smrtí vyhnány na vzduch, se nemohou hýbat,

protože na tento způsob už svázány nejsou.

Tělem a životem stal by se vzduch, kdyby duši

udržet uměl a v pohyby tytéž ji sevřel,

jaké v nervech a těle konala dříve.

Proto, když tělesná schrána se rozpadne celá

a vyvane životní van, věz opět a opět:

s pocity ducha je konec a právě tak s duší,

to musíš uznat, vždyť obé má společný úděl.

Konečně, protože tělo je neschopno s duší

rozluku přežít a zpráchniví v ohavném puchu:

proč pochybovat, že z nejhlubší hlubiny nitra

rozvanuta jak dým mu uprchla duše

a že jen proto se v takovou trosku a troucheň

rozpadlo tělo, že základy v hloubce se hnuly

ze svého místa, když duše se řinula z údů

skrz všecky ty cesty ven, jež se klikatí v těle,

a skulinami? I poznal jsi z přemnoha známek,

že rozkouskována se duše dostala z údů

a přímo v těle se musela rozbít už dříve,

než vyklouzla ven a vyplula do vanu vzduchu.

Dokonce dokud se zdržuje v území živých,

často jí otřese cosi a ona se chová,

jako by prchat už chtěla a uniknout z těla:

jak v hodinu smrti se člověku obličej dlouží,

zesiná tvář a údy mu bezvládně visí –

například někdy se někomu udělá špatně

anebo omdlí a dům je už na nohou celý

a života poslední pouto chce pozdržet každý.

Veškerá mysl je zviklána tehdy i duše;

leč jedinou ranou to sebralo duši i tělo;

i může ji rozbít jen o trochu silnější úder.

Proč pochybovat, že vyjde-li ven mimo tělo

slabá na volný prostor a zbavena krytu,

nejen se nemůže uchovat po celou věčnost,

ale že nemůže žít ani zlomeček času?

Vždyť nikdo nemá ten pocit v hodině smrti,

že z celého těla mu uniká celistvá duše

ven a napřed se vztlačuje v hrtan a hrdlo;

on ví, jak ona mu v určité oblasti slábne

a každý smysl se bortí v okrsku vlastním.

Kdyby náš duch se těšil nesmrtelnosti,

roztržky v smrti by tolik neželel, věda,

že vyjde ven a jak had jen opustí obal.

Konečně, pročpak ta mysl a důmysl ducha

nikdy nevzniká v hlavě či nohou či rukou,

naopak u všech je vázán na jedno místo

a určitou oblast? To proto, že všemu, co vzniká,

je k zrození určeno místo a určitý prostor,

kde může trvat. Tak připadly rozličné role

údům a nikdy se nezvrátí pořádek článků.

Za jednou věcí jde druhá, nešlehne nikdy

z řečiště plamen a led se nezrodí z ohně.

VNÍMÁNÍ JE VÁZÁNO NA TĚLO

Mimoto je-li snad duše svou podstatou věčná

a schopna vnímat, až unikne z našeho těla,

je tuším nutno jí přiřknout patero smyslů.

Alespoň sami si jinak nedovedeme

představit podsvětní duše, jež Tartarem bloudí;

proto je pěvci i malíři starého věku

začali malovat takové, se všemi čidly.

Leč svoje vlastní oči a ruce a nozdry

mít nemůže duch, ani jazyk či uši, a proto

vnímat od sebe sám ani být není schopen.

Celé tělo, jak cítíš, je sídlištěm citu,

jenž dává život, a samo je živokem celé;

tož kdyby ráznou ranou je nějaká síla

přeřízla středem a obě roztrhla půlky,

jistě by byla i duše přeťata s tělem,

rozbita v kusy a pak by se rozprchla zcela.

Co se dá štěpit a rozdělit v nějaké části,

to na žádnou nesmrtelnost si nečiní nárok.

Válečné vozy jsou zježeny srpy; ty kosí

hlava nehlava údy a leckdy jsou horké,

rubajíce tak rychle, že odřezek těla

se na zemi zřetelně třese, ač mysl a člověk

při té rychlosti zla ještě necítí bolest,

a zatímco mysl je oddána lítému boji,

se zbylým tělem se žene v krvavou vřavu,

netuše nic, že i s pavézou levici ztratil

a s koňmi ty dravčí ji odvlekly kosy a kola;

jiný, že o pravou přišel, když ztečí bral baštu;

třetí se pokouší vstát a chybí mu noha,

jež leží vedle a cepení, cukajíc prsty.

Z teplého trupu a živého sražená hlava

má na zemi tvář jako živou a dokořán oči,

dokavad nevydá poslední jiskřičku duše.

Máš-li snad nápad, když zmije táhlého těla

seká hrozebně chvostem a jazykem kmitá,

po celé délce ji rozsekat na více částí:

po čerstvé ráně se všecky ty komolé kousky

budou kroutit a hnisem písčinu třísnit;

ba přední část bude otáčet dozadu tlamu,

palčivou bolest ran chtíc kousnutím zhojit.

Máme snad říci, že každý takový kousek

má úplnou duši? Vždyť z toho bys vyvodil závěr,

že živočich jeden měl v těle několik duší.

Tudíž tu jedinou duši jsi rozdělil v kusy

zároveň s tělem, je smrtelné jedno jak druhé,

když na mnoho částí se obé dá rozdělit stejně.

NESMYSLNOST VTĚLOVÁNÍ

MIMOTO JESTLIŽE VSKUTKU je podstata duše

věčná a novorozeným se stěhuje do těl:

proč se nám z paměti ztratil náš předešlý život

a tehdejších skutků v ní není nejmenší stopy?

Jestliže mohutnost ducha se změnila tolik,

že vzpomínka minulých dějů z ní zmizela každá,

do smrti, myslím, to příliš daleko nemá.

I nezbývá nežli uznat, že po staré duši

je veta a nynější duše že vznikla až nyní.

Mimoto vchází-li do nás ta živoucí síla

ducha až tehdy, kdy máme už hotovo tělo,

když narozením práh života překračujeme:

nemá budit ten dojem, že vyrostla s tělem

přímo v krvi a ve spolku se všemi údy,

nýbrž že sama si žije svým životem vlastním

jak v kleci, ač cítěním celé jí oplývá tělo.

Dím tedy zas a zase: jsou početí duše

účastny jistě a poplatny zákonu smrti;

vždyť s údy tak důvěrně srůst by nemohly, myslím,

kdyby se do našich těl byly vloudily zvenčí.

Věc se má úplně jinak, jak zkušenost učí:

do žil, vnitřností, šlach a kostí je duše

vpletena tak, že i zuby jsou účastny citu;

vždyť zuby bolí a zatrnou z ledové vody,

či kamínek ostrý když v chlebě najednou skousnou.

A je-li tak vetkána v tkáň, asi nevyjde celá

a nepoškozena a zdráva se nemůže vyplést

ze všech svalů a šlach a kostí a kloubů.

Máš-li snad za to, že zvenčí vstupuje dovnitř

na ten způsob, že jaksi vsakuje v údy:

tím spíše se rozlije potom a zahyne s tělem.

Co vsakuje, rozplývá se, a tudíž i hyne,

do všech průlin se totiž rozlije v těle.

Jak jídlo, když v údy a články všecky se vstřebe,

zajde a celé se obrátí v podstatu jinou:

tak i duch čili duše, ač v tělíčko nové

pronikla celá, se vsakujíc rozlije přece,

když jaksi skrz průliny všecky se rozdají údům

částečky, z kterých se skládá ta podstata ducha,

jenž našeho těla je pánem nyní a vzešel

z toho, jenž tehdy tou dělbou do těla zašel.

Z toho je znát, že má i podstata duše

svůj rodný den a že neujde hodině smrti.

Mimoto zbudou či nezbudou v umrlém těle

semínka duše? Když ano, když zůstane něco,

na žádný způsob ji nelze mít za nesmrtelnou,

protože odešla zkrácena o tyto dílky;

pakliže nechala trup při svém odchodu čistý

tolik, že ani zbla po ní nezbylo v těle:

kde se v mrtvole berou, jak zahnívat začne,

červi a odkud se hemží v napuchlých údech

bez páteře a bez krve živoků tolik?

DUŠE NEVZNIKÁ MIMO TĚLO

Máš-li snad za to, že duše se do těla červu

dostává zvenčí a zvlášť doň vstupuje každá,

a neuvažuješ, proč tisíce duší se schází

na místo, odkud se jediná stáhla: pak dotaz

na tebe musím vznést a můžeš si vybrat,

zdali ty duše si tělíska na červí tělo

loví a budoucí byt si budují samy,

či vcházejí do těl už jaksi vybudovaných.

Leč nač ta práce a proč by ji konaly samy,

je těžko říci. Vždyť dokud se vznášejí bez těl,

z nemocí nemají strach, ani z hladu či zimy;

takovým zlům je spíš tělo napospas dáno

a nemálo zla z jeho objetí na ducha přejde.

Připusťme však, že jim prospěje stavět si tělo,

svůj budoucí dům; ale na jaký způsob to činí,

nevím. Tož duše si nerobí tělo a údy.

Nemožné jest i to, že by zabydlovaly

už hotová těla; vždyť pak by se nemohly s nimi

tak jemně proplést a sehrát v smyslové dění.

Konečně, pročpak se lítého plemene lvího

nespouští dravost, lest lišek a jelenů rychlost?

Dědí se strach a jak dědům jim pohání údy

a nejinak vlastnosti další: proč všecky se v těle

i v mysli hned odmlada tvoří dle zákona rodu?

Ne-li proto, že každé plémě i sémě

má duši svou, a ta roste společně s tělem.

Kdyby však byla věčná a střídala těla,

zvířecí druhy by měly smíšené mravy:

ohař hyrkanské rasy by před paroháčem

co chvíli bral do zaječích a ve vanu vzduchu

před holubicí by jestřáb s třesením prchal,

divé šelmy by zmoudřely, zhloupl by člověk.

Z klamné zásady vyšli, kdo tvrdí, že duše

jsouc nesmrtelná se mění dík novému tělu.

To, co se mění, se dělí – a tudíž i hyne,

neb se tu přeskupí částky a opustí místo;

však proto také se musí dělit i v těle,

aby tak všecky i s tělem nakonec zašly.

Pakliže řeknou, že pokaždé vstupují duše

lidské zas v lidská těla: chci vědět, jak moudrá

mohla o rozum přijít, proč nemá ho dítě,

proč hříbě je méně chytré než mohutný hřebec?

Výmluvu mají, že v slabém těle se stane

slabým i duch. A je-li to tak, potom duši

za nesmrtelnou neměj, když tělo ji mění

tolik, že dřívější život i cítění ztratí!

Jak dokáže duše se vyvinout současně s tělem

a vytouženého květu a věku se dotknout,

není-li tělu družkou hned od první chvíle?

Co hledá venku, že opouští zestárlé údy?

V tlejícím těle se bojí zavřena zůstat,

že stářím a časem zvetšelý stan na ni spadne?

Nebezpečenství však nehrozí nesmrtelnému.

Konečně, při hrách lásky a líhnutí zvířat

je směšno duše si myslet v pohotovosti,

jak nesmrtelné si žádají v nesmírném počtu

smrtelných těl a jedna přes druhou spěchá,

která to vyhraje nejspíš a vtělí se první –

ledaže duše se náhodou dohodly smluvně,

že tělo obleče ta, která přiletí první,

aby v té vzájemné při snad nedošlo k rvačce.

Konečně, ve vzduchu strom a v hlubině mořské

oblak nemůže být, ani na polích ryby,

v dříví se nekryje krev ani v kamení míza.

Co má kde růst a být, je určeno pevně.

Tak ani duše se nemůže bez těla zrodit

sama a stranou čivů a vzdálena krve.

To kdyby mohla, pak možná i mohutnost ducha

o mnoho dřív by se vzala v hlavě či pažích

či patách, ba vzejít by mohla kdekoli v údech,

a přece v člověku témž jako v nádobě trvat.

Protože však i našemu tělu je dáno

a určeno pevně, kde být i narůstat mají

duše a duch, to obojí zvlášť, tedy nevěř,

že celek by mohl trvat a vznikat vně těla.

Nelze než uznat, že jakmile zahyne tělo,

zaniká duše, jež celým tělem se táhne.

Snoubit smrtelné s věčným a věřit, že mohou

společně cítit a vzájemně sloužit druh druhu,

toť šílený nápad; což možno si nesmysl myslit

větší? neb vzájemný rozpor a protimluv hlubší,

než smrtelná věc že s nesmrtelnou a věčnou

spojena v jednotu divoké vichřice snáší?

Mimoto věc, která trvá věčně, ta hutné

musí mít tělo, a tudíž úderům čelit

a nevpouštět dovnitř nic, co by mohlo snad uvnitř

rozrušit skloubené články; tu povahu mají

prvotní tělíska hmoty, jak řečeno výše;

po celou věčnost se zadruhé udržet může,

co nezná ran, več nebije nic, jako prázdno,

jež netknuto trvá, jsouc naprosto nezranitelné;

nebo i to, čemu chybí dokola místo,

kam by se ztrácely jaksi a drobily věci.

Tak souborů věčný soubor: už místečka není,

kam by mu prchaly prvky, a není už prvků,

jež pádem a pádnou by mohly ho rozbíjet ranou.

Má-li spíš proto se pokládat za nesmrtelnou,

že od smrtonosných sil je chráněna hradbou

a životu škodlivé věci k ní nepřijdou vůbec,

či když už přijdou, pak jakýmsi způsobem couvnou,

zahnány dřív, než můžeme znamenat škodu:

….......................................................................

Nemluvě o tom, že churaví s churavým tělem,

pro věci příští se nejednou kormoutí navíc,

zle ji sužuje strach a skličuje starost,

a špatně-li jednala dřív, pak ji svědomí hryže.

Jen duch se může pomást a o paměť přijít

a v letargii jak v močále utonout černém.

SMRT SE NÁS NETÝKÁ

NIC NENÍ SMRT a nás se netýče vůbec,

když tedy víme, že duch je poplatný smrti.

Tak jako v minulých dobách jsme neznali žalu,

když Punové ze všech stran se sem valili k válce,

když v branném ruchu a poplachu vzrušeno všecko

pod nebes vysokou bání se otřáslo hrůzou

a nebylo jisto, zda pod žezlo těch nebo oněch

se skloní smrtelné plémě a moře i země:

stejně, až nebudeme, až nastane rozchod

těla a duše, jež v nás se spojily vjedno,

docela nic nás nebude moci už potkat

zlého – vždyť nebudeme – či působit na cit,

byť moře pozřelo zemi a nebesa moře.

Kdyby ta podstata ducha a mohutnost duše

přec mohla cítit, až vyprchá z našeho těla,

nic se to netýče nás: jsme svazek a celek,

v němž tělo a duše se v bytost jedinou snoubí.

A kdyby čas naši hmotu po smrti sebral

a zas by ji sestavil tak, jak je složena nyní,

a života světlo a dar by nám udělil znovu:

ani to by se nás už nemohlo týkat,

když našeho bytí nit se přetrhla jednou.

Nic se nás netýče dnes, čím jsme bývali dříve,

a o svoje někdejší já už nemáme starost.

Na všechen nesmírný čas když pohlédneš nazpět,

na uplynulý věk a na pohyb hmoty,

jak je různotvárný, pak uvěříš lehko,

že často už v pořádku témže co teď byly prvky

právě tytéž, z nichž my jsme složeni nyní,

ač mysl a paměť se toho nemůže dobrat;

vždyť ustal mezitím život a veškeré dění

bloudilo široko daleko od cesty smyslů.

Má-li totiž být zle a těžko, pak musí

současně být i ten, koho neštěstí stihne;

to maří smrt; ona být té bytosti brání,

na jejíž hlavu by mohly svízele padnout;

proto se ničeho bát není potřebí v smrti,

nemůže trpět, kdo není, a bude už jedno,

zdali se narodil vůbec či nepřišel na svět,

když věčná smrt mu odejme smrtelný život.

PRO SMRT NETŘEBA TRUCHLIT

Když tedy vidíš, jak člověk sám nad sebou reptá,

že buďto v hrobě mu po smrti zpráchniví tělo,

anebo zajde v ohni neb v čelistech šelem:

věz, že to nezní čistě, že v srdci mu vězí

cosi jak tajný osten, ač sám bude tvrdit,

že nevěří, že by mrtvý měl nějaké vjemy;

neplní, tuším, svá slova a zapomněl důkaz,

z živých se nevylučuje a netrhá zkořán;

že z něho zůstane něco, si bezděky kreslí.

Když totiž zaživa člověk si představí v duchu,

jak supi a šelmy to mrtvé sápají tělo,

má nad sebou lítost, neb neumí oddělit sebe

a odmyslit sdostatek od toho padlého těla,

v duchu s ním splývá a svoje city mu vlévá.

Proto lká, že má umřít, a nehledí na to,

že v skutečné smrti se z něho nestane žádný

jiný, jenž živ jeho skonu by želel a truchlil

nad padlým stoje, že má být sápán či spálen.

Je-li v tom zlo, když zuby a dásněmi dáví

mrtvého šelma, pak nevím, proč nemá být krušné

být na drva vložen a pražit se v horoucím ohni,

či naložen v medu se dusit a v studenu tuhnout,

když nebožtík spočívá na chladné kamenné desce,

či tíhou hlíny být tísněn, zasypán shora.

„Už vesel tě nepřijme dům ani výtečná žena,

sladké dítky ti nebudou v ústrety běhat

s hubičkou, tichým tvé srdce plníce plesem;

už nebudeš působit slavně a pro svoje drahé

nebudeš baštou; a tolik života darů

ti bídně, ty bídný, den jediný surově vyrve.“

Tak se mluví, a neřeknou: „Po těchto věcech

zároveň v tobě tkvít už nebude touha.“

Kdyby to nahlédli v duchu a vyznali ústy,

veliká úzkost a strach by jim zmizely z mysli.

„Tebe sic uspala smrt a pro zbytek časů

jsi tedy každého bolu a zármutku zproštěn;

leč my, když hranice hrozná tě sežehla v popel,

nenasytně jsme lkali a z našeho srdce

žádný den nám nesejme věčného žalu.“

Tak se mluví; i ptejme se, nač se má někdo

užírat věčným hořem a proč mu tak hořko,

jestliže věc se uzavře spánkem a klidem!

I to se dělá, když lidé ulehnou k stolu

a zdvíhají číše a věncem si zastíní líce,

že říkají tklivě: „Té révy je nakrátku lidem,

užuž je po ní a nikdy se nevrátí zpátky.“

Jako by pro ně tím nejhorším zlem bylo v smrti,

že palčivá žízeň je chudáky spalovat bude

a pražit, či po jiné věci v nich zůstane tužba!

Nikdo nepostrádá své já a svůj život,

když mysl i tělo mu společně zkonejší spánek;

vždyť takový sen, co je na nás, může být věčný,

a nijaký stesk nás nepojme po sobě samých –

ačkoli tehdy ta tělíska po našem těle

docela nablízku smyslových pohybů bloudí,

vždyť člověk sám se vzchopí a protrhne ze sna.

Nás tedy smrt se týká o mnoho méně –

pokud je méně než holé nic ještě možné;

vždyť soubor hmoty se rozmetá o mnoho více,

když nastane smrt, a ještě se nevzbudil nikdo,

kdo studený života konec už zakusil jednou.

Konečně, kdyby se příroda ozvala náhle

sama a někoho z nás by kárala takto:

„Co je ti, synu smrti, že bolu a žalu

propadáš tolik? Co pro smrt pláčeš a kvílíš?

I minulost, dodneška žitý tvůj život byl zdarma

a všecky ty dary snad nevzaly neblaze zasvé

a nevytekly jak nalité v děravou konev:

proč nechceš, už syt, se od stolu života zvednout

a klidnému klidně, ty bláhový, spánku se oddat?

Pakli jsi všecky své hřivny zmařil a zmrhal

a život tě mrzí, proč navíc přidávat něco,

co propaseš znovu a nešťastně prohraješ všecko,

proč raději neuzavřít i život i práci?

Není už nic, co bych našla a vynašla navíc

k libosti tobě: je stejné napořád všecko.

Pakli ti tělo už nezvadlo léty a údy

se neseschly mdlé: i tak vše zůstane stejné,

i kdybys po řadě přežil snad staletí všecka,

ba kdyby umřít ti nebylo souzeno nikdy.“

Co na to říci než tolik, že příroda právem

se s námi pře a že věci vykládá správně?

Pakli muž v letech se lituje takto a starý

a více než slušno si ubožák stěžuje na smrt,

tím větším právem mu vylaje zvýšeným hlasem:

„Dost už slz, ty nenasyto, a nářků.

Života darů jsi okusil všech, než jsi zvetšel;

chceš ale pořád, co není, a dostupným zhrdáš

a proto nehotov, bez krás ti unikl život,

a než ses nadál, smrt ti stanula v hlavách

dříve, než odejít syt a ukojen umíš.

Všeho teď nech, co se nesluší na tvoje léta,

a klidně se kliď té veliké nutnosti z cesty!“

Tak by se horšila, myslím, a horlila právem;

novými věcmi se dávají vytlačit staré

vždycky a z jednoho druhé je potřebí hradit.

V Tartaru černou propast se neztrácí nikdo;

je potřebí látky, z níž vyrostou plemena příští;

leč dožijí také a půjdou za tebou všechna:

tak jako ty tedy padli a padnou i jiní.

Z jednoho druhé se vždy bude rodit a život

nikomu kupem se nedá; každému v nájem.

Pohlédni nazpět, jak před naším zrozením doba,

věčnosti starší část, se nás netýče vůbec!

V ní zrcadlo příštího času, jenž nakonec přijde

po naší smrti, nám před oči příroda staví.

Co tam hrozného vidíš? či smutného něco?

není to bezstarostnější než nejhlubší spánek?

POSMRTNÉ TRESTY JSOU MÝTUS

PŘIROZENĚ, že cokoli v Tartaru hloubi

podání líčí, nás potkává zaživa všecko.

Ve vzduchu visící skály dle pověsti bídný

se nebojí Tantal a netrne daremnou hrůzou;

to spíše před bohy bázeň nás smrtelné tíží

pro nic a z náhody strach, kterou přinese osud.

V hruď Titya pnícího v Tartaru nelezou supi;

pod jeho mocnými žebry by nemohli přece

po celou věčnost si něco nacházet k snědku.

Byť byly sebedelší ty olbřímí údy,

byť se natáhl obr – ne na devět jiter,

celý okrsek zemský ať zalehne tělem:

věčnou bolest by přesto nemohl snášet

a z vlastního masa jim dávat napořád pastvu.

Tityos náš je tady a klovou ho supi,

když podlehne lásce a hlodá v něm smutek a úzkost

nebo mu srdce rve jiná vášeň a starost.

I Sísyfos dlí mezi námi: vidíš, jak lačně

si od lidu žádá prutů a surových sekyr

a věčně se smuten a s prázdnou od voleb vrací.

Za stínem moci se hnát a nikdy ji nemít

a úmorné práce se pro ni podjímat věčně:

toť totéž, co lopotně valit do kopce balvan,

který se vždycky už z vrcholu skotálí dolů

a na rovnou pláň a plochu se poskokem žene.

Ten, kdo má nevděčné srdce a věčně je sytí

a plní dobrými věcmi – a přece syt není,

ač rok co rok nám ročních koloběh časů

nosí a rodí plody a rozličné krásy

a nám je pořád málo těch života darů:

toť smysl té zkazky, jak dívky ve květu mládí

do sudů s puklým dnem prý vlévají vodu,

ač na žádný způsob ty nádoby naplnit nelze.

Konečně Lítice, Kerber a o světlo nouze,

hrozivý dým skrz hrdlo chrlící Tartar,

to není nikde a být ani nemůže nikde;

zato veliký strach mají z pokuty živí

za velké viny a trest je za zločin čeká,

strašlivé svržení ze skály, vězení, důtky,

pochodně, smola, cejch a kláda a kati,

a ujdou-li tomu, tu hříchů si vědomá mysl

v předtuše bodci a biči se spaluje sama,

a nevidouc zatím, jak mohla by vzít její muka

konec a kde je konečně mez její trýzně,

z téhož má ve smrti strach, že to pak bude horší.

Tak z života bloudů se konečně Acherón stane.

ZEMŘELI I KRÁLOVÉ A FILOSOFOVÉ

OBČAS SÁM SOBĚ i takto domlouvat můžeš:

„Opustil světlo světa i výborný Ancus,

nad tebe každým coulem, ty hříšníku, lepší.

Po něm králové mnozí a vladaři světa

zapadli v nic, ač národům veleli velkým.

Ba i ten mocnář, jenž přemostil mohutné moře

kdysi a po hlubině jít přikázal plukům

a po slané hladině pěšky je naučil kráčet,

pohrdnuv reptáním vln, jež pošlapal koňmo –

zamhouřil oči a skonal, vypustiv duši.

Scipio, válečný blesk a Karthága postrach,

do země složil jak poslední čeledín kosti.

Stejně i ctitelé věd a tvůrcové uměn,

průvodci Múz, a jejich jediný kníže

Homér, jenž stejně jak ostatní v pokoji dříme.

Konečně Démokritos, když ve zralém stáří

viděl svou paměť slábnout i pohyby mysli,

dobrovolně svou hlavu nabídl smrti.

Skončiv životní pouť i Epikúr zesnul,

génius, největší z lidí, jenž zastínil všecky,

jak výsostné slunce když vyjde a uhasí hvězdy.

BEZTOHO NEUMÍME ŽÍT

Tobě se umřít nechce a zlobíš se proto?

Tvůj život je bezmála mrtev, ač žiješ a vidíš,

o větší života díl se obíráš spaním,

jsa vzhůru chrápeš a snít si necháváš věčně,

s myslí zmámenou marnými strachy se nosíš

a nepřijdeš na to, ty chudáku, co ti to schází,

když samými starostmi zevšad jsi zpitý a zbitý

a v nejistotách se zmítáš na vlnách bludu.“

Kdyby jen dovedli lidé dle toho, jak cítí,

že tíživé břímě a těžké jim na duši leží,

i pochopit, z kterých příčin to pošlo a odkud

se jim na srdci vzal ten žal jako kámen:

pak by nežili tak, jak je vídáme nyní,

kdy nikdo neví, co chce, a věčně se honí

sem a tam, té tíhy se doufaje zbavit.

Opustí jeden co chvíli svůj výstavný palác,

že se mu zprotivil domov, a náhle se vrátí,

protože venku se o nic necítil lépe.

Druhý tak zběsile štve své klusáky k vile,

jako by hořící střechu tam zachránit chvátal,

a sotva se prahu a dvorce dotkne, už zívá

či usne, umdlen a hledaje zapomenutí,

nebo se sebere rychle a už je zas v Římě.

Tak prchá každý sám sobě, a jak to už bývá,

utéci není s to; je se sebou nerad,

je mrzut, neboť je churav a příčiny nezná.

Kdyby ji viděl a znal, pak by opustil všecko

a podstatu světa by hleděl pochopit napřed,

jelikož neběží o jednu hodinu pouze,

nýbrž o věčný čas, v němž smrtelní stráví

celou tu dobu, jež každému po smrti zbývá.

Co je to vlastně, ta neblahá života chtivost,

která nás nutí se v pochybné počiny pouštět?

Života konec je lidem jistotně souzen,

nedá se obejít smrt, je nutno se poddat.

Mimoto dlíme a bloudíme v zavřeném kruhu

a z života novou je nemožno vykovat rozkoš;

jen předmět touhy nám připadá nadevše vzácný,

leč sotva nám do klína spadne, jsme zmámeni jiným,

života lačni a žíznivi do smrti stejně.

Není jisto, co za osud přinese zítřek,

co nám náhoda dá, jaký konec nás čeká,

a žiješ-li déle, tím nikterak nemůžeš ubrat

drobet z trvání smrti a zkrátit ji o vlas,

abys měl možnost snad méně dlouho být mrtev.

Kdyby ses dožil i nevím kolika kolen,

nicméně smrt tě čeká neméně věčná,

a čí život se skončil dnešního rána,

nebude v nebytí kratšeji než jeho bližní,

jenž umřel o mnoho let a měsíců dříve.

7. část >>>

<<< 5. část

 

 

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

živok – živočich, živý tvor. - Vysv. Mis.

Punové ohrožovali Řím zvláště v druhé punské válce (218–201), kdy jejich vůdce Hannibal napadl Itálii nečekaně od severu pochodem přes Alpy (i s válečnými slony) a jiná punská vojska napadla římskou Hispánii a Sicílii. - Pozn. překl.

naložen v medu – tj. balzamován. Med byl jednou (snad hlavní) ze složek balzamovací masti. - Pozn. překl.