Misantropova knihovna

 

KULT MATKY ZEMĚ

 

ZA JISTOJISTOU měj nyní zásadu další

a hleď si ji v mysl i v paměť hluboko vštípit:

ze všech těch věcí, jež lidské spatřuje oko,

z tělísek jednoho druhu se neskládá žádná;

není nic, co by nebylo směsicí semen,

a čím která věc má sil a možností více,

tím početnější v ní uhodneš atomů druhy

a o to i jejich tvar bude rozmanitější.

Především země má v útrobách tělíska hmoty,

z nichž trvale tryskají k obživě mocného moře

studené řeky; má rovněž semínka ohně;

na mnoha místech už plamen podpálil půdu

a z nejhlubších ohňů se vzteká soptící Etna.

Ale i štědré štěpy a jiskrná zrna

pro lidské plémě má odkud vydávat země

a také studánky, listí i šťavnatou píci

pro šelem horský rod z těch zasutých zásob.

Proto jen ona se zove Velikou Matkou

bohů i zvířat a rodičkou našeho těla.

Zpívali staří a učení básníci řečtí,

že na voze trůníc dvojspřeží lvů sama řídí –

prý proto, že veliká země se ve vzduchu vznáší

volně a země si na zem nemůže stoupnout.

Šelmy s ní sdružili proto, že mateřská láska

i sebedivější zvěř umí zdolat a zkrotit,

a na témě hlavy jí vložili věžatý věnec,

že baštami na horských výšinách ostříhá města;

pod touto korunou nyní se ubírá světem

obraz božské matky a vzbuzuje hrůzu.

Leckteré kmeny ji po starém zvyku a ritu

jmenují „Matka z Idy“ a po bok jí dali

skupiny Frygů, prý proto, že z tamějších končin

okrsek zemský se naučil obilí pěstit.

Jsou i kleštěnci s ní – to znamená tolik:

o kom se shledá, že urazil majestát matky

a není rodičům vděčen, už nebude hoden

živoucí potomstvo přivádět na světlo světa.

Okolo duní bubny a talíře řinčí

v rukou, ostře a výhružně vřeštějí trubky

a píšťala frygickou stupnicí vzrušuje srdce.

V čele jsou meče, to líté znamení hněvu,

jež nevděčné mysli a srdci bezbožné lůzy

naženou strachu a hrůzy z mocného božstva.

Kdykoli tedy se veze skrz veliká města

a smrtelné mlčky svým němým pozdravem blaží,

na dlažbu ulic jí stelou drobné a stříbro,

milodar štědrý, a sypou jí poupata růží,

až pod jejich stínem se tratí Matka i průvod.

Někdy tu uprostřed Frygů i oděnci skáčí,

jméno Kurétové jim Řekové dali;

je to válečný tanec, jsou zroseni krví

a hroznými chocholy na přílbě do taktu klátí.

To prý Kuréti krétští, když nemluvně Iova

a jeho pláč tehdy chtěli utajit v horách,

křepčili, sami jen děti, okolo děcka

a ve zbrani řinčeli o bronz do taktu bronzem,

aby ho nenašel Saturn a nestrčil do úst

a nezranil trvalou ranou matčino srdce.

Proto jsou v plné zbroji kol Veliké Matky –

anebo na znamení, že bohyně velí

otcovskou zemi mečem i chrabrostí chránit

a ochotně být i rodičům štítem a chloubou.

Všecky ty věci jsou smyšleny pěkně a vtipně,

nicméně na valné hony se rozešly s pravdou.

Je samozřejmé, že bozi svou bytostí celou

v hlubokém klidu se věčnému životu těší,

vzdáleni našeho shonu a zcela mu cizí;

bolesti každé jsou prosti, i nebezpečenství,

stačí si sami a nás jim netřeba v ničem,

na dobrodiní se nevážou, hněv se jich netkne.

Země pak po všechen čas je cítění prosta,

a protože přemnoha věcí má semínka v sobě,

na světlo světa jich mnoho rozličně rodí.

Chce-li kdo říkat pšenici Ceres a moři

raději Neptun a zneužít Bakchova jména,

než aby vyslovil název, jenž náleží vínu:

nechme ho při tom, ať nazývá okrsek zemský

mateří bohů – jen v hlubině srdce ať vpravdě

se uchová prost té mrzké pověrčivosti.

VĚCI JSOU Z RŮZNÝCH ATOMŮ

ČASTO NA TÉŽE LOUCE a trávě se pasou

rounem obrostlé ovce i hříbata bujná

a pod touž nebeskou střechou i rohatá stáda

z téhož pramene vody svou konejší žízeň:

leč žijí co rozličné druhy a podobu předků

i jejich mrav v každém koleně dědí a nesou.

Tolik rozličných látek je v bylině každé,

takové pestré je složení každého zřídla.

Z toho všeho pak vzejde jediná bytost

s kostmi, krví i teplem, s žilami, čivy,

střevy a mízou; ty složky se navzájem různí

rovněž, a velmi; jsouť z tělísek rozličných podob.

Všecky ty věci, jež mohou vzplanout a shořet,

ne-li nic víc, mají v těle takové látky,

z nichž mohou metat oheň a vysílat světlo,

chrlit jiskry a široko rozmítat popel.

I případy jiné si prober podobně v duchu:

zárodky rozličných věcí se naleznou v těle

bytosti každé a tělíska různého tvaru.

Mnoho je věcí, jimž společně s chutí a barvou

je dána i vůně; viz většinu ovocných plodů;

ty musí samy být složeny z tělísek různých;

vždyť jinudy vůně se do čidel dere než barva,

barva jde zvlášť a chuť se jinudy bere;

ten rozdíl je dán zase růzností v podobě prvků.

To v jediný celek se shlukly nerovné prvky,

a tedy ze směsi semen jsou složeny věci.

Vždyť i v těch našich verších je napořád vidět

rozličná písmena, společná přemnoha slovům,

ačkoli uznáš, že navzájem slova i verše

každý a každé se skládají z jinakých hlásek;

ne že by písmen, společných všem, bylo málo

či že by nikdy dvě slova neměla stejná:

napořád stejná však nejsou se všemi všecka.

Tak i v ostatních věcech je přemnoho prvků

společných mnoha jiným; leč tělíska věcí

se mohou seskupit v celky i hluboce různé;

proto se praví právem, že z jiných je složen

lidský rod nežli štědré štěpy a plody.

Nicméně všecko se nemůže slučovat se vším –

sice bys viděl, jak obecně vznikají zrůdy,

postavy napolo koňské a napolo lidské;

z živého těla by vzpučely haluze dlouhé,

nejedny pozemní údy by s mořskými srostly

a všeživná země by dávala život i píci

Chimaiře, chrlící plameny z ošklivé tlamy.

Z toho se neděje nic, toť jasné; neb všecko

z určitých semen se rodí a z určité matky

a vlastnímu druhu, když roste, zůstává věrno.

To se zajisté děje dle pevného řádu.

Z každé krmě se rozejdou v živoucí údy

příslušné látky a vytvoří potřebný pohyb,

když se spojí; leč tělíska naopak cizí

vytrousí živočich na zem a mnoho jich mizí

neviditelně z těl, na něž nárazy prší –

ta, která nikam se nemohla vpojit a uvnitř

život napodobit a sehrát se v pohyb.

Neměj však za to, že jedině bytosti živé

váže ten zákon: věc každá podléhá řádu.

Jako to všecko, co vzniklo, se vespolek liší

svou povahou celou, tak všecky ty věci se jistě

i různými tvary atomů navzájem různí;

ne že by stejný tvar jich mělo jen málo –

napořád stejné však nejsou se všemi všecky.

A dále, když prvky se liší, jsou nezbytně různé

i jejich dráhy a spoje, rozstupy, váha,

pohyby, nárazy, srážky a tím je dán rozdíl,

nejen živoucích těl, ale zemí a moří,

v tom je i celá mez mezi nebem a zemí.

 

ATOMY JSOU BEZBARVÉ

SLYŠ MOJE SLOVA – jsou ovocem lopoty sladké –

a chraň se myslit, že předměty o bílé barvě,

napohled běloskvoucí, jsou z tělísek bílých

nebo že černé věci jsou z tělísek černých;

ať jakoukoli se oděje těleso barvou,

není jí pokryto proto, že takovou barvu

už jeho látkové prvky by bývaly vpily;

vždyť barvu nemají tělíska naprosto žádnou,

nemají tutéž co věc a také ne jinou.

Máš-li snad za to, že přijít tělískům na kloub

nemůže duch, to jsi daleko od cesty zbloudil.

 

Rodilí slepci, co neshlédli sluneční světlo

nikdy, i tak svým hmatem vnímají věci,

které jsou pro ně už od dětství bezbarvé vlastně;

z toho je vidno, že naší mysli se mohou

dát poznat i prvky, jež nejsou účastny barvy.

Konečně čehokoli se v temnotě husté

dotkneš sám, na tom barvu necítíš žádnou.

 

Že se tak děje, už víš; teď vyložím další:

kdekterá barva se mění ve kteroukoli;

to ale na všechen způsob je nemožno prvkům.

Cosi neproměnného tu nezbytně trvá,

sice by vniveč se zvrátilo docela všecko;

ať opustí cokoli změněno hranice vlastní,

mrtva je naráz ta věc, co bývala dříve.

Proto se chraň mi prvky poskvrnit barvou,

aby ti nepřešlo vniveč tak docela všecko.

 

Mimoto jestliže prvkům se pražádné barvy

nedostalo a mají rozličné tvary,

z nichž tvoří všemožné věci a různě je barví,

a jestliže mimoto velice záleží na tom,

s kterými prvky a v jaké se poloze spojí

a jaký pohyb si navzájem sdělí či přejmou:

hravě si vysvětlíš sám a bez rozmýšlení,

proč něco, co zrovna teď bylo zbarveno černě,

může se rázem jak mramor bělostně zaskvít –

například hladina mořská, když bouří se vzedme,

zpění se do světlých vln jak svítivý úběl:

řekl bys totiž, že věc, která vypadá černá,

když se v ní promíchá hmota a přesunou prvky

a když v ní přibude jedněch a ubude druhých,

na jeden ráz se ukáže světlou a bílou.

Kdyby snad z atomů modrých se skládalo moře,

nikdy a na žádný způsob by nemohlo zbělet;

modrými zrnky si můžeš jakkoli míchat,

v mramornou barvu ti nikdy nemohou přejít.

Pakli ty prvky, jež moři dávají odstín

jeden a čistý, jsou o barvách nejrozličnějších,

jako když podoby jiné a útvary různé

složíme v jediný obrazec, jakýsi čtverec:

tu jako v tom čtverci ty rozličné podoby vidíš,

tak by mělo být vidět i na vodní ploše

či v každém čistém a jediném barevném tónu

zcela si nepodobné a rozdílné barvy.

Mimoto nestejné obrazce nevadí celku

a nebrání čtverci mít zevní podobu čtverce;

zato rozličné barvy jsou v cestě a brání,

aby nemohl celek mít jedinou barvu.

 

Příčina, která nás vábí a pokouší někdy

představovat si barvy už u semen bytí,

neplatí, protože z bílých nevzniká bílé

ani to černé z černých: je obojí z různých.

Co z toho plyne? Že z bezbarvé látky se bílé

ustaví spíše než ze semen černých či jiných,

jež by se protivila a příčila běli.

 

Mimoto není-li světla, jsou nemožné barvy

a prvky samy se na světlo nevynořují:

z toho je vidno, že nejsou pokryty barvou.

Jakápak barva v tmách a v neviditelném?

Vždyť se i na světle mění a leskne dle toho,

zda na ni kolmo či šikmo paprsky padnou;

tak vypadá na slunci například holubí peří,

ten okolo hrdla a šíje vinutý vínek;

jednou se skvěje jak světle růžový rubín

a vzápětí z jiného úhlu se vyjímá jinak,

jako když zelený smaragd se přimísí v lazur.

Paví chvost, je-li štědře naplněn světlem,

nastaven slunci vstříc mění podobně barvy;

ony se jakoby rodí tím zásahem světla;

z toho ti plyne, že bez něho nemohou vznikat.

Panenka našeho oka když uvidí barvu

takzvanou bílou, to dostane jakousi ránu

a zase jinou, když uvidí čerň a tak dále;

ohmatáváš-li věc, už ti neběží o to,

jaké je barvy, leč jakým je nadána tvarem;

je tedy zřejmo, že atomům netřeba barev,

neb rozličné vjemy jsou účinkem rozličných forem.

 

Mimoto protože nespjala určité tvary

příroda s určitou barvou a všemožné formy

prvotních semen se tají v odstínu každém:

proč tedy podobně nejsou i atomů shluky

v kdekteré odrůdě skropeny barvami všemi?

Tak by měl totiž vrhat i letící havran

bílý záblesk co chvíli z bílého peří

a z černých semen se černé labutě líhnout

zrovna jak jiné, buď o jedné barvě či pestré.

 

Dokonce jestliže látka se obrátí v drobty,

kterákoli, čím drobnější drť, o to lépe

je znát, jak postupně barva z nich mizí a hasne;

například rozcupuj na drobné třásničky purpur,

foinický šarlat, ten odstín nad jiné skvoucí,

až dostaneš pouhá vlákna – a je po něm veta;

veškerá barva se z takových částeček ztratí

ještě dřív, než se rozejde v semena bytí.

Konečně zvuk ani vůně se neline z těles

napořád všech, jak víš; a proto mi netvrď,

že vůně a hlas jsou každému tělesu vlastní;

podobně, protože okem se postihnout nedá

všecko, jsou některé věci, jež nemají barvu,

tak jako hlas nebo vůni některé jiné;

leč důmysl ducha je znamená neméně dobře

nežli to vše, čemu chybí zas vlastnosti jiné.

NEMYSLI VŠAK, ŽE ATOMŮM chybí jen barva

a dále už nic; ony nejsou účastny tepla,

nedotkne se jich mráz ani horoucí horko,

nevydávají zvuk, jsou suché a bez šťáv

a žádný vlastní pach jim nečiší z těla.

Podobně výtažek z myrhy a majorán vonný

s nardovým květem, tím nektarem pro naše nozdry:

chceš-li je zpracovat v směs, musíš především sehnat,

pokud to lze, jen úplně bezvonný olej,

z něhož by žádný pach se nedotkl nosu,

aby ty zamíchané a svařené vůně

jedem vlastního dechu co nejméně rušil:

z podobné příčiny nemohou semínka věcí

do jejich zrodu vnášet své osobní pachy

anebo zvuky – vždyť žádné nemohou vydat –

podobně žádnou chuť ani konečně zimu,

žádný žár ani teplo či vlastnosti další.

Ty jsou poplatné smrti: i měkkého vláčnost,

průlinčitého tuhost a kruchého křehkost –

proto je nutno je upřít atomům všecky,

chceme-li podložit vesmíru základy věčné,

na nichž by spočinul svět a nadále trval,

aniž by docela všecko se zvrátilo vniveč.

 

V ATOMECH NENÍ CITU

NYNÍ VĚZ, ŽE TO VŠECKO, co vidíme vnímat,

je nicméně skloubeno z prvků, jež nemají citu,

a naprosto nutně. To nemůže zkušenost popřít

a nejsou s tím v rozporu věci, jež z názoru známe;

naopak, ony nás za ruku vedou a nutí

věřit, že z neživého se zrozuje živé.

Vidíme přece, jak vznikají živoucí červi

z kalu a bláta, když hlína patřičně zpuchří

a v nečase zlém se průtrží promočí země.

Ostatně takovou proměnou putuje všecko.

Řeky se mění v listí a zelená pastva

v těla stád a stáda zas v postavy lidské,

ba i z těch našich údů si posilu berou

nejednou těla šelem i křídlatých dravců.

Všechen žír mění příroda v živoucí těla

a vytváří z něho i veškeré zvířecí smysly

stejně či přibližně tak, jako ze suchých polen

když vyloudí plamen a všecka je obrátí v oheň.

Chápeš už tedy, jak velice záleží na tom,

v jakém pořádku prvky se spojí a smísí

a jaký pohyb si navzájem sdělí či přejmou?

 

Co je to za věc, co ještě ruší tvou mysl,

bere jí klid a nutí ji ke kolísání

v otázce čití, zda vzchází z nečivých věcí?

Zajisté ta, že kamení, dřevo a hlína

smíšeny nejsou s to dát život i smysly.

 

V těchto souvislostech měj na mysli toto:

neříkám přec, že se smysly vyvinou naráz

ze všech těch prvků, jež tvoří zvířecí těla –

ale že záleží na tom, jak malé jsou prvky,

jež skládají živočicha, i na jejich tvaru

a konečně poloze, pohybu, uspořádání.

Takové věci se nevidí v dřevu a v hroudě –

a přece i ona, když deštěm jakoby zpuchří,

přivede na svět červy; to tělíska hmoty,

kterými ze starých kolejí pohnula novost,

se přeskupí tak, že se zrodí tvorové živí.

 

VNÍMÁ JEN ŽIVOČICH

KTEŘÍ VŠAK SOUDÍ, že čijící tvor může vzejít

jen z prvků čivých a z jiných vnímání schopných

….........................................................................

myslíce, že jsou měkké; vždyť veškeré smysly

na čivy, vnitřnosti, tepny jsou vázány vesměs,

na věci zřetelně měkké a poplatné smrti.

Nicméně dejme tomu, ať trvají věčně:

pak by měly mít cit jako jediná složka,

anebo celým se budou podobat tělům.

Leč tělesný úd sám o sobě nemůže vnímat;

na všecky pocity údů se ohlíží duše,

od těla uťatá ruka si nemůže vjemy

už uchovat sama a podobně žádný úd těla.

Pak by atomy byly jak celistvá těla,

mají-li v smyslový život se všestranně sehrát.

 

Bude pak možno jim říkat „prvotní prvky“?

Jak uhnou ze smrti drah, jsou-li živými tvory

a smrtelný tvor je s živým jedno a totéž?

Dejme tomu: leč až se pak sejdou a shluknou,

nic nevytvoří než hejno a zvířecí stádo.

Podobně nemohou lidé či brav nebo šelmy

něco nového zplodit jen tím, že se sejdou.

Totéž co my by atomy vnímaly nutně.

 

Pakliže snad své cítění ztrácejí z těla

a dostanou jiné: nač to, nač udílet něco,

co jim zas vezmeš? A potom, jak jsme už řekli,

z ptačího vejce se klube živoucí pískle,

a kdykoli hlína se v dešti a nečase spaří,

hemží se žížalami. Je patrno tedy,

že smyslový tvor se z věcí bez citu rodí.

Někdo snad řekne, že živoucí bytost se rdí

dík jakési proměnlivosti v té nečivé hmotě,

či že ji vypudí ven takřka jakýsi porod;

tomu však dostačí říci a ukázat jasně,

že porod je možný jen tam, kde už k sloučení došlo,

a kde se neshluklo nic, tam proměny není.

 

Zásadně nemůže v těle být žádného citu,

dokavad nevznikne živoucí stvoření samo;

vždyť jeho příští hmota se porůznu kryje

v povětří, vodě a hlíně i v rostlinách země,

ještě se nemohla shluknout a v pohyby sehrát,

ty pravé, životodárné a zažehnout smysly,

vševidné ochránce každého živého tvora.

Mimoto živý tvor je vystaven ranám

jaké jsou nad jeho síly a dolehnou náhle

a zmatou tělu i duši veškeré smysly.

Ze svých poloh se přitom vyšinou prvky,

životodárný pohyb se podváže zcela,

až nakonec po celém těle už zborcená hmota

rozváže životní spoj mezi tělem a duší;

tu vypudí ze všech průduch a rozvane venku.

Vždyť takový úder, když přijde, co dokáže více,

co myslíš, nežli že přetne a rozmete všecko?

 

Někdy se stane, že dopadne mírnější rána;

pak zvítězí leckdy ten zbylý životní pohyb,

zdolá a utiší vzruch z té otřesné rány,

do starých kolejí nazpátek zavolá všecko

a smrtelné dění, už jakoby vládnoucí v těle,

potře a smysly už bezmála ztracené vzkřísí.

Jak jinak by mohli už přímo od prahu smrti

lidé se probrat a vrátit se zpět mezi živé,

ne jít a dojít tam, kde už bezmála byli?

 

Mimoto bolest se ozve, když tělíska hmoty

nějakou mocí se v živoucím nitru a údech

znepokojí a v hloubi svých sídel se třesou –

a když se vracejí zpět, toť lahodná rozkoš.

Nesporně prvků se bolest nemůže dotknout

žádná a žádnou rozkoš si nesklidí samy;

vždyť složeny nejsou už z žádných částeček dalších,

jejichž pohyb by nějakou novotou trpěl

nebo z líbezné slasti měl nějaký úrok;

proto je jisto, že nejsou nadány citem.

Konečně nutno-li city už atomům přiznat,

aby živočich každý byl vnímání schopen:

co potom ty, jež jsou vlastní lidskému rodu?

Asi že ony se třesou a třepají smíchy,

skrápějí bradu i líce slzavou rosou,

dovedou ledacos povědět o směsi látek

a ptají se, z jakých prvků se skládají samy;

vždyť jakmile jednou jsou podobny celému tvoru,

musí samy být složeny z tělísek dalších,

ta zase z jiných a nikdy to nevezme konec;

potom by vše, co se směje, mluví a myslí,

bylo z částeček jiných, jež dělají totéž.

To je však zřetelně scestné a šílence hodné;

i ten se směje, kdo není ze smíšků složen,

a člověk myslí a podává důkazy slovem,

aniž se ze semen moudrých a výmluvných skládá.

Proč by pak nemohlo to, co očitě cítí,

být složeno z prvků, jež nemají žádného citu?

Ostatně z nebeských semen jsme povstali všichni,

z téhož a jednoho Otce, jenž všeživné Zemi

sesílá krůpěje vláhy a rodičce rosu;

ta počavši porodí zrno i bujaré sady,

lidské plémě i všechny odrůdy zvěře,

dávajíc píci, jíž veškeré tělo se pase,

žije žádoucí život a mláďata plodí;

příjmení matka jí proto připadlo právem.

Do země všecko, co ze země vyšlo, se vrací

rovněž; a to, co se sneslo z éteru končin,

to nahoru nazpět si bere klenuté nebe.

Tak věci neničí smrt, aby tělíska hmoty

zničila s nimi; jen rozpráší skupení prvků,

každý s jiným spojí a nutí tak všecky

věci měnit své tvary a obracet barvy,

nabývat smyslů a ve mžiku oka je ztrácet.

Tak vidíš, jak pro jejich prvky je rozhodující,

s kterými druhy a v jaké se poloze spojí

a jaký pohyb si navzájem sdělí či přejmou!

Ne abys myslil, že s věčnými semínky hmoty

je tomu tak jako s tím, co se povrchem věcí

míhá a chvílemi vzniká a najednou hyne!

Vždyť i v těch našich verších jde napořád o to,

co se napíše k čemu a na které místo.

Pro nebe, moře i zemi, pro řeky, slunce

jsou tytéž značky co pro zvěř, stromy a plody;

ne-li všecka, pak jistě většina písmen

je stejných a obsah se liší jen uspořádáním.

Tak i v souhrnu světa: když samotných prvků

podoba, poloha, pořádek, pohyby, srážky

se promění nějak, i věci se nezbytně mění.

SVĚTŮ VZNIKLO VÍCE

NYNÍ NA PRAVOU VĚDU mi pozornost obrať!

Nauka nová si u tebe slyšení žádá

snažně a novou tvář ti ukáže vesmír.

Nicméně žádná věc není natolik snadná,

aby se zpočátku nezdála nehodnou víry,

a také nic není velké a podivné tolik,

aby to divení nepřešlo znenáhla všecky.

Předně ten jasný a čistý nebeský blankyt,

a co je na něm: i v šíru plynoucí hvězdy,

i luna a slovutný lesk, jejž vysílá slunce:

kdyby tak smrtelným lidem to vstoupilo všecko

na oči znenadání a teprve nyní,

byl by to největší div, co svět světem stojí,

a ničeho by se byl člověk nemohl nadít

méně; tak zvláštní by bylo to divadlo; nyní

jsme ho k umdlení syti a nemá už cenu

pozvednout k zářivé nebeské obloze oči.

Novotou věci se tedy odstrašit nedej,

v duchu se nevzpěčuj vědě a spíše ji zkoumej

na přesných vážkách, a pakli ji nalezneš pravou,

vzdej se, či je-li to lež, buď opásán k boji!

Táže se totiž rozum, když za tímto světem,

za jeho hradbou se rozkládá bez konce prostor,

co dále, co tam, kam ráda by dohlédla mysl

a kam jen volnému duchu je doletět dáno.

Za prvé: v každém směru a na všecky strany,

vpravo i vlevo a dole i nahoře všady

neznáme žádného konce, jak řečeno výše;

plyne to z povahy prázdna a křičí to samo.

Už na žádný způsob se nemůže podobat pravdě –

když ze všech stran se rozvírá bezedný prostor

a nezměrnou hloubí se nesou v nesčetném počtu

odvěkým pohybem rozličně puzené prvky –

že vznikl jen tento náš svět a jediné nebe

a tělísek tolik že mohlo by zahálet venku:

zvláště když tento byl stvořen přírodou: prvky,

jak o své újmě se strkaly namátkou samy

a mnohdy se úplně marně a naprázdno shlukly,

konečně najednou v taková skupení rostly,

z jakých se mohly už vyvíjet veliké věci,

obloha, země i moře i bytosti živé.

Proto dím zas a zas a ty uznej, že jiné

takové sestavy hmoty jsou jistě i jinde

jako ta naše, již horoucně objímá éter.

Mimoto kdykoli hmoty je po ruce hojně,

stačí-li místo a věc ani příčina žádná

nestojí v cestě, už něco se děje a tvoří.

Ve skutečnosti je semínek tolik, že sečíst

se nedají za všechen čas, co je na zemi život,

trvá v nich povaha táž a ta dovede prvky

zahnat do každých míst a na tentýž způsob,

jako je zahnala sem: pak neuznat nelze,

že v jiných místech jsou jiné okrsky zemské

s různými lidskými kmeny i plemeny šelem.

Mimoto považ, že není na světě tvora,

jenž by se narodil sám a samoten rostl

a nepatřil k žádnému druhu, jenž plemene téhož

má zástupců mnoho. A nejdřív si povšimni zvířat:

tak je tomu i s horským plemenem šelem,

tak se zrodilo lidstvo i bezhlasá hejna

v krunýři šupin a všecky odrůdy ptačí.

 

Měř proto podobným loktem i ostatní věci,

nebe i zemi, moře i slunce a lunu:

nejsou ve světě samy, jsou v nesčetném počtu;

vždyť jejich život má neméně hluboko tkvící

mezník a jejich tělo je přírody dílo

jako ty druhy, jež tady se množí a bují.

Máš-li to osvojeno, už přírodu chápeš,

jak trvale, volná a svobodna sveřepých pánů,

vše koná bez bohů sama a o vlastní újmě.

Při svatém srdci a hluboké pohodě bohů,

již tráví pokojný věk a blažený život:

nesmírný řídit vesmír a rukama třímat

mohutné otěže prázdna jak vozataj, nebem

otáčet neměnně celým a éteru žárem

zahřívat žírnou zem – kdo by tohleto uměl?

Kdo může v každý čas být přítomen všudy,

působit mračny tmu a modrojas nebes

roztřásat hromem a sesílat blesky a bořit

často i vlastní chrámy a couvaje na poušť

řádit, nešetře střel, jež se viníku vyhnou

leckdy a z hodných a nevinných vyrazí duši?

 

VZNIKÁNÍ, RŮST, ZANIKÁNÍ

NEMÁLO SEMEN se po době zrození světa

a po prvém dnu, jenž zasvitl moři i zemi

a slunci, přidalo zvenčí: to uvízly kolem

prvky, jež celý vesmír sem vmetl a snesl,

aby z nich pevniny rostly i moře a prostor

aby byl pro nebes dóm, jenž by vysoko střechu

od země zvedl, a vzduch se nahoru napřel.

Tělíska totiž jsou ranami odevšad hnána

každé k svému a řadí se k vlastnímu druhu,

voda k vodě a k zemi zrníčka země,

vzduchu přibývá vzdoušky a ohýnky ohně,

dokavad příroda, dovedná tvůrkyně věcí,

vše nepřivede až k horní hranici růstu;

to když o nic už nepojmou životní žíly

více, než co se ztrácí a uplývá z těla.

Tady se končí věk už pro všecky věci,

zde příroda vlastní silou je zdržuje v růstu.

Všecko to, čeho přibývá radostným růstem,

co k zralému věku se postupně po stupních bere,

to přijímá látky víc, než dovede ztratit:

když lehounko strava se vstřebává do žil a objem

tak velký nemá věc, aby vracela mnoho

a ztrácela víc, než je mladosti k obživě třeba.

Že z věcí se ztrácí a mizí nemálo látky,

je nezbytno uznat; leč přísun musí být větší

až po ten čas, co se dotknou vrcholu růstu.

Pak uzrálou mužnost i síly po drobtech lámou

letící léta a v horší se rozplynou stránku.

Neboť čím větší je věc, když se vyvine plně,

a čím je širší, tím více prvků jí prchá

a do všech stran se jich od ní rozlétá více;

už ne tak lehko se jídlo rozdílí do žil

a není ho dost, aby dovedlo vyvážit tolik

a hradit všecko, co proudem pryč z těla proudí.

Řádně umírá tedy to všecko, co zřidlo

úbytkem hmoty a podléhá úderům zvenčí;

vždyť s vysokým věkem i potrava nakonec zklame,

žádného tvora ta lítá tělíska zvenčí

neustávají tepat a ubíjet k smrti.

I NÁŠ SVĚT ZANIKNE

Podobně jednou i hradby velkého světa

podlehnou zkáze a v rum a trosky se zhroutí;

vždyť všecko má obnovovat a zmlazovat jídlo,

výživa naživu držet a podpírat pokrm –

nadarmo, dostatek látky už nepojmou tepny

a tolik, kolik je třeba, už příroda nedá.

Ba čas je jakoby zlomen a vyžilá země

sotva dá drobné tvory, ač zrodila všecky

druhy a vydala z lůna i obrovské šelmy.

Neboť smrtelné tvorstvo se nesvezlo shůry

z nebe na zem, jak doufám, po zlatém laně

a nevzešlo z moře či skal, kde naříká příboj:

je zrodila země, je živí z vlastního podnes.

Ostatně jiskrná zrna a bujarou révu

původně sama a ráda poskytla lidem,

sladká mláďata stád a bohatou píci,

to vše, co vyroste dnes jen stěží a z dřiny;

utrmáceni jsou voli, je vysílen oráč,

k rozrytí role je pomalu železa málo:

tak málo je nyní plodů a přibývá práce.

Potřásá hlavou a vzdychá letitý rolník

více než dříve, co potu zas nadarmo prolil,

a kdykoli s minulou dobou svou přítomnost vlastní

porovná, nejednou velebí blahobyt otcův.

Smuten i pěstitel vetché a zestárlé révy

žaluje na zlé časy a vyčítá nebi

a reptá, že za starodávna si dědové zbožní

z políček jako dlaň tak lehounko žili,

ač tehdy každý měl půdy o mnoho méně;

neví, že věci jsou zemdleny vysokým stářím,

zvolna se rozkládají a kráčejí k rakvi.

5. část >>>

<<< 3. část

 

 

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

Ída – 1) pohoří v maloasijské Frygii, středisko kultu Veliké Matky; 2) pohoří na Krétě, kde byl podle pověsti odchován novorozený Zeus. V pověsti obojí splývalo. - Vysv. překl.