Misantropova knihovna

 

ZPĚV DRUHÝ

CHVÁLA FILOSOFIE

MOHUTNÉ MOŘE když vzdouvají vichry, je sladko

na velkou trampotu plavců se z pobřeží dívat;

ne že by svízele druhých snad budily rozkoš:

leč jakých strastí jsi prost, je sledovat sladko.

Milo je vidět i šiků veliké klání,

cvičících v pláni, když sám jím ohrožen nejsi;

leč největší slast je být usazen v bezpečné tvrzi,

sroubené naukou moudrých na slunné výši,

odkud na druhé shlížíš a vidíš je všady,

jak bez cíle bloudí a hledají životní cestu,

jak závodí vtipem a soupeří urozeností

a s napětím sil se pachtí ve dne i v noci,

aby se dostali k moci a ovládli obec.

Ó slepá srdce, vy nebohé dušičky lidské!

V jakých to životních tmách a nebezpečenstvích

plyne váš kratičký věk! Což nechcete vědět,

že vaše přirozenost si nežádá více

než tělesných bolestí nemít a v mysli se kochat

pocitem blaha, jsouc strachu i starosti prosta?

Tělesné schráně – toť jasné – postačí málo,

ba velice málo: jen to, co ji bolesti zbaví

a nejednu rozkoš jí nad to dovede schystat.

Zpravidla nechce víc ani příroda sama:

nejsou-li sochy v tvém sídle, ty z ryzího zlata,

jinoši držící v pravici planoucí lampy,

aby i noční kvas měl dostatek světla,

jestliže dům se neleskne stříbrem a zlatem

a zlacené kazety stropu se nechvějí s lyrou:

lze v kruhu přátel se uložit na měkký pažit

poblíže studánky ve stínu strmého stromu

a skrovnými prostředky příjemně osvěžit údy,

zvláště když blankyt se směje a zelenou trávu

období roku a vesna zpestřuje kvítím.

Palčivá zimnice nezmizí rychleji z těla,

zmítáš-li sebou v nachu a na vyšívání,

než musíš-li ležet a stonat v laciné houni.

Protože k ničemu nejsou ty poklady tělu,

stejně i urozenost a královská sláva:

ani to druhé, náš duch, z nich užitku nemá.

Můžeš-li vyvést na pláň své legie vlastní,

aby ti bitvy a vřavy předvedly obraz,

opřeny o zálohy a o spoustu jízdy,

po zuby ozbrojené a bojovné stejně:

lekne se hejno tvých pověr takových věcí

a prchne ti zděšeno z duše? a myšlenka na smrt

přestane soužit srdce a nechá je v klidu?

Jsou to všecko jen trety a dětinské hříčky;

opravdu, lidské strachy a dotěrné trudy

se nebojí třeskotu zbraní a sveřepých šípů,

ve středu knížat a králů se zdržují drze,

lesklému zlatu se nekoří, oslnivému

šarlatovému šatu se nebudou klanět:

buď jist, že nad tím vším má moc jenom rozum,

neb lidský život se celý potácí v temnu.

Jako když děti se bojí a lekají všeho

za černé noci, tak my se děsíme za dne

věcí, kterých se netřeba bát o nic více

než představ, kterých se potmě strachují děti.

Nerozeženou tu duševní úzkost a temno

denního světla šíp ani paprsky slunce;

dokáže to však rozum a přírodní věda.

POHYBY ATOMŮ

JAKÝMI POHYBY tvoří ta tělíska hmoty

rozličné věci a vytvořené zas ruší,

co je nutí tak činit a jaké se těší

pohyblivosti, když letí velikým prázdnem:

to vyložím nyní; ty poslouchej dále má slova.

Nikterak v soudržnou masu ta mateřská hmota

stmelena není; vždyť každý předmět se scvrká,

vysokým věkem se jaksi rozplývá všecko

a pro svoje stáří nám mizí znenáhla z očí,

ačkoli vesmír je celý dál; to je vidět,

protože ona věc, které ubývá prvků,

stává se menší, a která je přibírá, roste;

zestárne jedna a naopak rozkvete druhá

a zase jen načas. To věčně se zmlazuje vesmír

a smrtelné věci si navzájem půjčují život:

vymírá jeden národ a druhý se množí,

pokolení jde rychle za pokolením

a předávají si život jak pochodeň běžci.

Myslíš snad, že by atomy mohly i přestat

a nehnuty rozvířit k novému pohybu věci,

od pravé cesty a vědy jsi daleko zbloudil.

Bloudíce prázdnem jsou atomy v pohybu všecky

dík vlastní tíži neb nárazu druhého prvku,

jak náhoda dá. Vždyť se ve spěchu potkají často

a srazí a náhle se rozskočí na různé strany;

a žádný div; ony mají poctivou váhu,

jsou nade vše tvrdé a nic jim nestojí v zádech.

Abys pochopil lépe, jak tělíska hmoty

jsou v pohybu všecka, jen vzpomeň, že u všehomíra

není dna, kde by atomy přestaly padat;

nesmírný prostor se táhne na všecky strany,

nemaje hranic a míry; o tom jsi slyšel

obšírně výše a tam je bezpečný důkaz.

Tak tomu určitě jest a matečné prvky

nemají žádného klidu v tom hlubokém prázdnu,

naopak, rozličný pohyb je pohání pořád;

do velké dálky se z chumáče rozskočí jedny,

na jedno místo zas druhé nažene náraz.

Ty, které skokem se octly v těsnějším shluku

a v mizivé vzdálenosti se drží druh druha,

navzájem spjaty a spleteny vlastními těly,

seskupují se v skály a balvany valné,

v litou ocel a ostatní podobné látky.

Něco těch prvků, jež těkají velikým prázdnem,

se rozprchne do velké dálky a daleko těká,

druh druhu vzdáleny značně; a z těchto se skládá

lehounký vzduch i skvoucí sluneční světlo;

mimoto obrovským prázdnem jich nemálo bloudí,

které se odtrhly od svého shluku a nikde

nemohly utkvět a sehrát se v společný pohyb.

V podobenství a v obraze takové dění

nám den co den a nadlouho na oči chodí.

Pozoruj: kdykoli do temné komnaty táhlým

proudem světla se linou paprsky slunce,

vidíš zrnečka prachu v tom prostoru tančit

drobounká, všelijak, hustě v tom světelném pásmu;

v jakémsi trvalém zápase svádějí bitvy,

boje i potyčky v hloučkách a neznají klidu,

v nové a nové srážky i roztržky hnána;

z toho už vidíš, jak asi i tělíska hmoty

v ohromném prázdnu se dávají bez konce zmítat.

Maličkost dovede nastavit veliké věci

zrcadlo leckdy a přivést na stopu pravdy.

Smítka, jež vídáš se třepetat v paprscích slunce,

jsou ještě zajímavější, když uvážíš toto:

ten třepot a ruch je známkou, že pod lícem hmoty

je rovněž neviditelný a ztajený pohyb.

Vidíš jich mnoho, jak nárazem neviditelným

jsou nucena měnit směr a vracet se zpátky,

pokaždé jinam a odevšad na všecky strany.

Takový neklid však vychází ode všech prvků.

Svou vlastní silou se nejdříve hýbají ony;

pak věci, jež nejsou nic než drobounké shluky

a svou silou jsou atomům bezmála rovny,

pod jejich údery potají konají pohyb

a samy strkají věci už o něco větší.

Takto se pohyb už od prvků šíří a stoupá

za krokem krok, až se vynoří před lidské oko

a tělíska v sluneční záři my uzříme vířit –

jen co je rozvířilo, je neznámo zraku.

JAKÉ POHYBLIVOSTI se tělíska těší,

o tom tě, Memmie, zpravím jen docela stručně:

jakmile úsvitem orosí zornice zemi

a pestří ptáci, co létají hlubokým hájem,

naplní plynulý vzduch svými jasnými hlasy:

jak náhle v tu hodinu slunce, když opustí obzor,

pokryje celý svět a zalije září!

To je na očích všem a na dosah ruky.

Jenže to sluneční teplo i zářivé světlo

neletí prázdnem – a tím se v rychlosti brzdí,

vlnami vzduchu si cestu jakoby klestíc.

Ostatně tělíska vzduchu se nepohybují

každé zvlášť, ale vespolek shluknuta v chumle;

proto je nezpomalují jen překážky vnější;

i každé tělísko brzdí a zdržuje druhé.

Naopak atomy, plné a z jednoho kusu,

letící prázdnem, kde vnější překážky není,

tvořící se svými dílky vždy jediný celek,

spějící v jedno místo, kam začaly tíhnout:

ty musí vynikat velikou pohyblivostí,

o mnoho rychleji letět než sluneční světlo

a urazit v prostoru vzdálenost mnohokrát delší

za tutéž dobu, co paprsky přeběhnou nebe

….................................................................

nač ještě sledovat zvlášť každé tělísko hmoty,

abys viděl, jak to či ono se děje.

Nicméně jiní, jimž zůstala tajemstvím hmota,

říkají opak: že příroda bez vůle bohů

nemůže s lidskými zájmy v tak veliké shodě

roční počasy střídat a plodiny skýtat

i ostatní dary, jichž užívat člověka učí

a navádí vůdkyně života, nebeská rozkoš,

a hrami lásky ho láká k plození dítek,

aby nezašlo lidstvo. A proto si myslí,

že bohové stvořili svět; ale od cesty pravdy

zbloudili takoví značně a na celé čáře.

I kdybych vlastností prvotních tělísek neznal,

samotným propočtem nebes si prokázat troufám

a mnoha jinými věcmi to potvrdit navíc,

že příroda nebyla nikterak stvořena božstvem

pro nás: tak velká jí připadla do vínku vina.

Takové věci ti ujasním, Memmie, níže;

teď ještě o pohybech co vyložit zbývá.

VŠE PADÁ DOLŮ

V TÉTO SOUVISLOSTI je na místě, myslím,

podat ti důkaz, že věc sama od sebe žádná

se nemůže vznést a těleso nahoru stoupat.

Tělísky ohně se přitom omýlit nenech!

Ten arci nahoru šlehá a vzhůru se dlouží,

dohůry roste i třpytivá setba a stromy,

ač každá tíha, co na ní jest, padá dolů.

Kdykoli požár se vyplazí k domovní střeše

a čilým plamenem líže i krovy i krokve:

nečiní tak sám od sebe, bez tlaku zdola.

Podobně lidská krev, je-li puštěna žilou,

vytryskne vzhůru a vysoko červená stříká.

Vidíš tu sílu, s níž vrátí a vyplivne voda

prkna a kůly? Čím hloub je ponoříš kolmo

a s napětím sil je důkladně přitlačíš shora,

tím chtivěji voda je mrští a vyhodí navrch,

až přečnějí hladinu o víc než o půli délky.

Přesto je myslím jisto, že všecky ty věci,

co na nich jest, se nesou prostorem dolů.

Oheň pak může jen proto do výše stoupat,

že ho vztlačuje vzduch; vždyť jinak ho váha,

co na ní jest, vší silou stlačuje shůry.

Viděl jsi pochodně noci, jak výšinou nebes

za sebou vláčejí táhlý ohnivý ohon,

ať na kteroukoli stranu je příroda pudí?

Hvězdu padat či povětroň k zemi jsi viděl?

Z výšiny nebes i slunce sesílá teplo

na všecky kraje a světlem osévá role;

tedy i sluneční žár se do země sklání.

S čarami deště se vidíš protínat blesky,

křížem krážem se v mracích srážejí ohně;

leč ohnivých sil se většina dostává na zem.

ÚCHYLKA OD SMĚRU PÁDU

NYNÍ BYS O POHYBU měl znát ještě toto:

jestliže atomy klesají v prostoru kolmo

svou vlastní váhou, tu na místě neurčitelném

a za neurčito se vychýlí maličko z dráhy –

jen tolik, aby ten směr byl maličko jiný.

Jinak by padalo všecko, té odchylky nebýt,

hlubinou prázdna dolů jak dešťové kapky,

vrážet a strkat by do sebe nemohly prvky

a příroda nikdy by nebyla stvořila pranic.

Má-li kdo za to, že větší rychlostí letí

prostorem tělíska těžší, a spějíce kolmo,

padají na lehčí shora, čímž vznikají srážky,

ze kterých mohou vzít počátek pohyby tvůrčí:

notně si zašel a zbloudil od pravé vědy.

Padá-li něco skrz řídký vzduch nebo vodu,

úměrně váze to musí zrychlovat pohyb,

protože voda a vzduch, ta nebeská hmota,

nemůže překážet každému tělesu stejně,

nýbrž poddá se těžším a rychleji couvne;

naopak prostora prázdná se nikdy a nikde

žádnému tělesu nemůže do cesty stavět;

každé si putuje dál, kam je povaha pudí.

Proto se musejí všecka, ač o váze různé,

skrz nehybné prázdno nést dolů rychlostí stejnou.

Nemohou shora ta těžší na lehčí padat,

sama tak vyvolat srážky a pohyby zpestřit,

aby tak mohla své divy příroda dělat.

Tož maličko odbočovat ty atomy musí,

jak nejméně možno, nic víc – sice vymyslíš pohyb

nový a šikmý, jejž zkušenost vyvrací sama.

To mají na očích všichni a na dosah ruky,

že předmět, co na něm jest, když seshora padá,

pokud to rozpozná oko, se nenese šikmo;

že však docela nic se od kolmé dráhy

nemůže uhnout, to nikdo nespatřil okem.

Konečně, jestliže pohyb je s pohybem svázán

a v železné řadě vždy visí na starém nový,

jestli se neuhnou prvky a nedají popud

k pohybu, který by osudu přetrhl řetěz,

odvěký sled, v němž příčina příčinu stíhá:

kde se v pozemském tvorovi svoboda bere

a odkud, pravím, ta osudu urvaná vůle,

že každý putuje tam, kam ho ponouká rozkoš,

ba mění směr, a to v dobu neznámou předem

a neznámo kde, jak ho vlastní ponoukne rozmar?

Takových věcí je zdrojem určitě vůle

v každém těle; ta sděluje pohyby údům.

Nevidíš také, jak nemohou ohniví hřebci,

když v jediný okamžik před nimi závory padnou,

vyrazit naráz tak, jak by dychtili sami?

Vždyť po celém těle se musí veškerá látka

zburcovat napřed, a je-li už v pohotovosti

ve všech údech, vší silou je po vůli duši;

z toho se vidí, že pohyb začíná v srdci,

že z rozhodnutí a z ducha vychází nejdřív

a odtud se po celém těle a do údů šíří.

Věc se má jinak, když vykročíš donucen ranou,

velikou cizí silou a velikým tlakem;

pak zřetelně veškerá tělíska celého těla

stržena vpřed se hýbají proti své vůli –

až je zas nakonec po údech zastaví vůle.

Už je to jasné? Ač leckoho násilí zvenčí

žene a často ho nutí jít nedobrovolně,

ba tváří v prachu ho smýká: je v člověčí hrudi

cosi, co umí klást odpor a může se bránit!

To je ta vůle, jež dovede po celém těle

všechna tělíska svalstva jak vozataj řídit,

krotit je v běhu a opět jim dopřávat klidu.

Proto přiznejme totéž už semenům bytí,

další příčinu dění než tíhu a srážky,

to, z čeho vzešla ta naše vrozená volnost;

vždyť vidíš, že z ničeho nic se nemůže zrodit.

Nárazem, zevnější mocí se neděje všecko;

ještě je tíha; a jestliže nemusí mysl

ve všem, co koná, se vnitřní nutností řídit

a jako zajatkyně být trpná a trpět:

je toho příčinou drobounká úchylka prvků

na libovolném místě a v nejistou chvíli.

ZDÁNLIVÁ NEHYBNOST

NIKDY NEBYLA celá ta zásoba látky

stěsnána úže a neměla mezery větší,

vždyť nemůže růst a nic se z ní nemůže ztratit.

V jakém reji jsou prvotní tělíska nyní,

v takovém byla i po celou minulou dobu

a na tentýž způsob si budou i v budoucnu těkat;

co si už navyklo vznikat, zas podobně bude

přicházet na svět a růst a trvat a vzkvétat,

nakolik přírodní zákony každému káží.

Síla svět v jeho souhrnu nezmění žádná;

vždyť není prostoru vně, kam by nějaká hmota

od celku mohla prchnout či odkud by vzešla

nová nějaká síla a do světa vtrhla,

změnila přírodu celou a zvrátila dráhy.

Na tomto místě se netřeba divit, proč asi,

když ona semínka bytí jsou v pohybu všecka,

přece se zdá, že celek je v úplném klidu –

vyjma ty věci, jež konají pohyby samy.

Hluboko totiž je pod prahem našeho smyslu

veškerá povaha prvků; a protože oko

je nemůže vidět, i pohyby konají kradmo;

však i patrné věci své pohyby leckdy

dovedou skrýt, když je dělí veliká dálka.

Na bujném pažitě chlumu se rounaté ovce

pásají často a bloudí, kam kterou zvábí

lákavé byliny čerstvými perlami rosy;

beránci, syti, se trkají hopkem až milo;

a přece z dálky to všecko člověku splyne

v jedinou běl a ta stojí v zelené stráni.

Kdykoli k válečným hrám se prostory pláně

naplní valnými pluky a všichni se ženou,

že se až od třpytu zbroje i nebes i země

zaleskne vůkol a pochodem pěchoty temně

zaduní kraj; i hory zasáhne pokřik

a od nich se ozvěnou odrazí ke hvězdám v modru;

kolkolem harcují jezdci a náhle se pustí

v mohutném trysku středem, až zasténá půda;

leč vysoko v horách jsou místa, odkud to všecko

vidíš stát a záře se v rovině nehne.

RŮZNÉ TVARY ATOMŮ

O PRVCÍCH VĚCÍ si poslechni nyní to další:

jaké že jsou a jak velice odlišné tvarem,

navzájem rozrůzněny dík podobě různé;

ne že by stejný tvar jich mělo jen málo:

napořád stejné však nejsou se všemi všecky.

A není divu: když prvků je takové množství,

že nebere konce, jak víš, a nelze je sečíst,

nemůže potom být každý ustrojen stejně

jako ty druhé a těšit se podobě stejné.

Mimoto lidstvo i němá zvířena vodní

v krunýři šupin, i tučné krávy a šelmy

a strakatí ptáci, co chladivou hladinu vodní

oživují kol řek a jezer a břehů,

i ti, co se hemží a létají hluboko v hvozdech –

zkoumej po kuse kus vždy z jednoho druhu:

uvidíš přec, že se podobou navzájem liší.

Jinak by mládě svou matku nemohlo poznat

a matka své mládě; leč oba to dovedou dobře

a znají se navzájem stejně jak člověka člověk.

Před krásnou svatyní bohů a v kadidla dýmu

nejednou oltáři v oběť se telátko skácí

a horká krev mu proudem vyhrkne z hrudi;

leč sirá kráva, skrz zelené doliny bloudíc,

poznává otisky dvojitých kopýtek v půdě,

každičkou zkoumá píď, zdali neuzří někde

svůj ztracený plod a žalostným bučením plní

bukový les, po svém býčku raněna touhou;

chvílemi stojí a opět se k ohradě vrací;

vrbičky měkké a byliny s bohatou rosou,

ani ty vlny, jež plynou při samém břehu,

ji nepotěší a nezprostí nastalé trýzně;

pohled na jiná telátka na bujné pastvě

ji nemůže zmást a ulevit jejímu bolu;

tak velice po čemsi vlastním a důvěrném touží.

Znají svou rohatou matku i kůzlata útlá

s třaslavým hláskem a stejně beránek bujný

svou bečící bahnici zná; toť přírodní zákon,

že vlastní vemeno mléka si vyhledá každý.

Konečně obilí, které jen chceš: jeho zrna

neshledáš navzájem stejnými ve stejném druhu;

jejich tvary se jaksi navzájem liší.

Na stejný způsob, jak vidíme, zpestřují škeble

klín země tam, kde na křivém pobřeží mořském

vláčné vlny se vtiskují v žíznivý písek.

Podobně prvky – to říkám znovu a znovu –

ty útvary přírodní, nikoli výrobky lidské,

které by vyklopil jediný určitý kadlub,

musí se nějak lišit druh od druha tvarem.

V tento rozum teď můžeme rozuzlit lehko,

proč o hodně pronikavější je bleskový oheň

nežli ten náš, který loudíme z pozemských loučí.

Můžeme říci, že oheň nebeských blesků

se skládá z útvarů menších, je o mnoho tenčí

a projde i póry, skrz které se nemůže prodrat

pozemský oheň, ten získaný z dříví a třísek.

Podobně rohová tabulka propouští světlo –

a odráží déšť; to proto, že světelné prvky

jsou menší než tělíska vody – živného živlu.

Pozoruj víno, jak ve mžiku sítkem se scedí;

naopak vazký olej ti na okách vázne;

podle všeho je složen z tělísek větších

anebo výběžkovitých a spletených spolu;

následkem toho se všecky ty olejné prvky

nemohou ze sebe navzájem vyvázat rázem

a mřížkou každého síta se provléci mžikem.

Všimni si také, že doušek medu a mléka

v dutině ústní ti jazyk lahodně hladí;

pelyněk zato a zeměžluč, trapná a trpká,

svou nechutnou chutí až ústa člověku křiví.

ATOMY HLADKÉ A DRSNÉ

Uhodneš tedy, že tělíska oblá a hladká

jsou látkou tomu, co čidla lahodně hladí;

naopak to, co palčivě chutná a hořce,

je spletí tělísek s více a delšími háčky;

taková našim čidlům jen drásají dráhy

a do našich útrob si musejí prorážet cestu.

Všecko, co libě či nelibě vnímají smysly,

je navzájem různé dík rozličné podobě částic;

ne abys myslil, že příšerné skřípání pily

a husí kůži ti působí tělíska hladká

jak múzické tóny, jež dovedou probouzet v strunách

umělci jemnými hmaty a sestavit v nápěv;

nemysli si, že lidem vnikají v chřípí,

když spalují ošklivé mrtvé, snad tělíska stejná,

jako když pokropí hlediště asijský šafrán

a z oltáře poblíž se rozdechne arabská vůně;

u dobrých barev, jež dovedou oblažit oko,

myslet se chraň, že se skládají z takových částic,

jako ty barvy, jež dráždí zrak skoro k pláči

či zdají se škaredé, šeredné, ošklivé oku.

Žádná totiž z těch věcí, jež lahodí smyslům,

nepřišla bez jisté vrozené hladkosti na svět;

naopak to, co se drsně a nemile vnímá,

je jaksi kostrbaté už ve vlastní látce.

Jsou také prvky, jež za hladké pokládat nelze,

aniž na nich jsou háčky a ohnuté ostny,

ale jen hrbolky maličko vyčnívající;

takové dovedou smysly spíš dráždit než drásat;

takovou chuť má vinná sůl nebo oman.

Konečně horoucí oheň a mrazivé jíní

nestejně štípou; vždyť mají nestejné zoubky;

o tom nás přesvědčí toho neb onoho dotek.

Dotek, ba dotek – a svatí bozi jsou svědky! –

je tělesný pocit, když něco cizího vnikne

nebo když překáží něco, co zbytnělo v těle,

či hrami lásky se s rozkoší vypudí z těla

nebo když tělíska v těle se srazí a zmatou

a navzájem pomatena pak zmatou i pocit;

vlastní pěstí se uhoď do části těla,

do kterékoli, a na vlastní kůži to zkusíš.

Když tedy dovedou vzbuzovat pocity různé,

musí se atomy značně svou podobou lišit.

Jestliže látka nám připadá hutná a tuhá,

pak z tělísek o mnoha háčcích je skloubena v hloubi,

které se pospolu drží jak spletené větve.

Této skupině v čele je nezdolná žula

na prvém místě, co údery pohrdá ráda,

sveřepý křemen i kalené oceli síla

a bronz, který skřípe a brání závoře zamknout.

Naopak věc, jejíž hmota se lije a teče,

je z tělísek hladších a oblejších složena jistě;

vždyť makový odvar se pije lehko jak voda;

kulaté atomy na sobě neváznou nikdy

a docela hladce se linou a klouzají dolů.

Konečně vše, co se rozprchne v zlomečku času,

látky, jako je dým a mlha a plamen,

nejsou-li zrovna jen z hladkých a kulatých všecky,

přece ty propletené je nezadržují,

když se do skulin derou a bodají kůži;

leč soudržné nejsou – tu vlastnost má trní a hloží,

jak zkušenost učí. A teď už pochopíš lehko,

že tamty netvoří spleť, ale tělíska ostrá.

Jestliže kapalná látka je zároveň hořká,

například mořská voda, tu není proč žasnout

….....................................................................

Tekutost dávají hladké a kulaté částky,

odporná chuť je z příměsi hrubých; leč háčky

ty atomy nemusí mít a za ně se držet;

jsou kostrbaté, to stačí, a kulaté k tomu,

takže se kutálejí a zraňují jazyk.

Abys mi věřil víc, že jsou s hladkými drsné

v společné směsi (tím tělo Neptuna zhořklo):

je způsob, jak vidět je zvlášť a oddělit obé:

voda už sladká, když vícekrát prosákne zemí,

až vteče do nádrže a stane se pitnou,

zanechá nahoře tělíska ošklivé soli,

která jsou hrubá a lehko uvíznou v písku.

POČET ATOMOVÝCH TVARŮ JE OMEZEN

S TÍMTO ČLÁNKEM JSEM HOTOV; teď připojím něco,

co na tomto místě se nejspíše nemine víry:

atomů rozdílné tvary jsou konečné počtem.

Nebýt té okolnosti, pak některé prvky

by musely samy mít bezmezně veliký objem.

Vždyť jednu a tutéž míru má každý a skrovnou

a nemohou proto svou podobu přetvářet příliš.

Dejme tomu, že atom je z malinkých dílků,

řekněme ze tří, či chceš-li, o málo více;

když v jediném prvku ty dílky přeskupíš všecky,

s horními prohodíš dolní, dáš doleva pravé

a vyzkoušíš každý způsob, jak výměnou dílků

tu onu podobu propůjčit tělíska tělu:

budeš-li nad to si přát ještě přeměny další,

musel bys dílků přidat. A důsledkem bude,

že pořádek nový si podobně vyžádá dalších,

budeš-li náhodou chtít ještě měnit ty tvary.

Vznikne-li nový tvar, pak přibude hmoty

a obráceně. Tož chraň se mi všemožně myslit,

že rozličné atomů tvary jdou do nekonečna;

to by zas některé byly až nestvůrně velké –

už výše jsem řekl, že tohle by nebylo správné.

Tkaniny perské i zářivý thessalský šarlat,

co v Meliboji se napájí barvami z lastur,

plemeno zlatých pávů, tu svítivou krásu,

hedvábí nového lesk by zatlačil do tmy;

stejně i sladký med a voňavá myrha,

labutí písně a zpěvy s průvodem lyry,

nástroje Apollónova, by zhrzeny zmlkly;

nad každou věc by vznikala vzácnější nová.

Zrovna tak by se mohlo i k horšímu měnit

všecko a nejen k lepšímu, jak jsme si řekli;

nad každou věc by vznikala špatnější jiná,

nechutná pro čich i ústa a oko i ucho.

Nic takového: jsou dány souboru věcí

po obou stranách určité meze; pak uznáš,

že tvarová rozdílnost látky má také své meze.

Od ohně k šedému mrazu a jíní je dráha

o jisté délce a táž i v opačném směru,

protože všeliký žár a zima i vlažno

leží vprostřed a po řadě vzdálenost plní.

Tedy ty stupně se liší jen v určitých mezích,

protože z obou stran mají vytyčen mezník,

zde hrozíce žárem a onde ledovým sněhem.

STEJNOTVÁRNÝCH ATOMŮ JE BEZPOČTU

S TÍMTO ČLÁNKEM JSEM HOTOV; teď připojím něco,

co na tomto místě se nejspíš nemine víry:

atomů, jejichž tvary jsou střiženy stejně,

je bezmezně mnoho. Vždyť jakmile rozdílů v tvarech

je konečný počet, pak tělísek stejného tvaru

je bez konce mnoho – ač není-li veškeré hmoty

konečné množství; to není, jak řečeno výše

…...............................................................

veršem ti povím, že tělíska hmoty jen proto

podnes pohromadě svět od věků drží,

že ze všech stran se nehrnou pršící rány.

Jsou sice některá zvířata vzácnější druhých

a skoro se zdá, že mají nevalnou plodnost;

zato v krajinách v cizích a v dalekých zemích

žije jich mnoho a tím se dovrší počet;

z čtvernožců na prvém místě tu jmenujme slony

s chapadlem v podobě hada, jichž tisíckrát tisíc

Indii chrání jak bašty ze slonoviny,

že do vnitrozemí je nemožno vniknout; těch oblud

je tolik – a u nás jich vidíme sotva pár kusů.

Ostatně dejme tomu, že nějaká bytost

jedinečného těla je na světě sama

a po celém okrsku zemském jí nenajdeš rovné:

přece i tak, kdyby nebylo bez počtu hmoty,

z níž by se mohla počít a narodit, nikdy

se nenarodí a nebude růst a se živit.

Připusťme také, že zárodky jediné věci

by těkaly po veškerenstvu jen v konečném počtu:

odkud a kterak a kde a na jaký popud

se stmelí v tom cizím moři a lomozu hmoty?

Důvod, proč by se shlukly, se nenajde, myslím.

Jako když obrovská loďstva se obrátí v trosky

a mohutné moře z nich roznese hladinou prkna,

kajuty, vesla a ráhna, stěžně i přídu

a vyplaví po celém pobřeží ozdoby zádi

pro podívanou a výstrahu smrtelným lidem,

že přesily, falše a lsti toho zrádného moře

se mají chránit a nic mu nevěřit nikdy,

když hladina hladká se usmívá, lichotná léčka –

stejně když některé prvky si představíš jednou

v konečném počtu: pak zvířený oceán hmoty

je bude po věky tříštit a rozmítat všady,

takže se potkat a spojit nebudou moci,

ani pospolu zůstat a růst nebo přibrat;

ale to obé se děje, jak zkušenost učí:

vznikají věci a vzniklé dovedou vzrůstat.

Je tedy v každém druhu těch matečných prvků

nesmírně mnoho a z nich se vytváří všecko.

Nemohou proto mít vrch ony ničivé děje

nepřetržitě a navěky pochovat život,

a právě tak ani pohyby tvůrčí a živné

nemohou vzniklým věcem dát trvání věčné.

Tak se odvěký boj mezi atomy vede

a obě strany v něm mají střídavé štěstí.

Pokaždé jinde to vyhrává životní síla

a podléhá zas; i mísí se pohřební zpěvy

v pláč rozeňátek, jež vstupují na světlo světa;

nemine po dni noc ani po noci jitro,

aby s tím žalostným křikem se nedaly slyšet

i nářky, druhové smrti a černého pohřbu.

4. část >>>

<<< 2. část

 

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY: