Misantropova knihovna

 

ROZPAD VĚCÍ MÁ SVÉ MEZE

Konečně věz, že příroda určila meze

rozpadu věcí; vždyť jinak by částečky hmoty

pod zubem přešlého času už bývaly sešly

tolik, že nic, co by načly, by nemohlo dorůst

v určité lhůtě až k hoření hranici věku.

Všecky věci, jak víme, lze rychleji zničit

než vzkřísit a to, co by rozbila předlouhá doba,

minulých věků už celá nesmírná věčnost,

rozmetávajíc ještě ty trosky a drobíc:

to by ve zbylém čase už nevstalo z mrtvých.

Ve skutečnosti jsou vytčeny určité meze

štěpení hmoty, neb všecko se poznovu rodí

a bytosti každé je druhově určena doba,

v které by došla květu a vrcholu věku.

 

Pak ještě tohle: ač prvky jsou naprosto tvrdé,

je nicméně vyložit možno i povolné látky,

jako je vzduch nebo voda, hlína a pára,

odkud se vzaly a která moc každou řídí –

to proto, že jednou s věcmi je smíšeno prázdno;

a naopak, kdyby snad byla ta tělíska měkká,

odkud se bere ocel a odolná žula?

To nikdo nezodpoví a celému světu

by takto základ a počátek úplně chyběl.

Jednolité jsou tudíž ty prvky a plné,

a když se těsněji semknou, je tužší i celek

a může se vyznačovat i velikou silou.

Dále, nebýt té meze, až po kterou věci

se mohou drobit, pak hmota některých věcí

od věčné doby by musela trvat až dodnes,

náporem žádným až po dnešek nenarušena;

ježto však věci jsou nesporně povahy křehké,

nemohly přežít věčnost, toť nemyslitelné,

když po celý věk na ně padají nesčetné rány.

Konečně protože věcem je dána dle druhu

určitá hranice růstu i záchovy sebe

a protože to, co může či nemůže která,

zákony přírodními je vytčeno svatě:

ani se nemění nic, vše zůstává stejné,

takže i strakatí ptáci se po řadě všichni

honosí po těle rodovou pestrostí stejnou.

Proto i jejich tělo je z neměnné hmoty –

a není divu: vždyť kdyby ta semenná hmota

nějakým zázrakem mohla se měnit a trpět,

nikdy by nebylo jisto, co může se zrodit,

co nikoli, kdeže má každá věc svoje meze

a každá možnost svůj mezník hluboko tkvící –

a v druzích by věk co věk se nemohly vracet

způsoby, zvyky, vzrůst a pohyby předků.

NUTNO UZNAT MINIMUM

Dále: tělísko každé, už lidskému oku

neviditelné, má konečný vrcholek, špici,

která je určitě dál už nedělitelná,

má nejmenší možný objem a nebyla nikdy

o sobě sama a samotna nebude nikdy –

neb sama je první a jednou jiného částí

a po řadě za ní jdou podobné další a další,

sevřeny těsně, a skládají tělíska tělo;

a protože o sobě samy by nemohly obstát,

nikterak nelze je z tohoto vězení vyrvat.

Tedy jednolitý je prvek a plný,

ustrojen z nejmenších částeček semknutých těsně –

nikoli tak, že by částky se sešly a shlukly,

spíš věčnou jednoduchostí se honosí prvek;

od něho urvat nic a nic na něm zmenšit

nenechá příroda, semena pro věci střežíc.

Onoho minima nebýt, pak těleso každé

i sebemenší by mělo bezpočet dílků;

vždyť každý ten díl by se dělil ve vlastní zlomky,

ty na části další a dělení nevezme konce.

Čím by se lišil pak od věci nejmenší vesmír?

Zhola ničím: vždyť třebaže součet všech věcí

jde donekonečna, i ony nejmenší věci

by nicméně měly zas nesčetné částice vlastní.

To se rozumu příčí a nemůže věřit

tomu náš duch; i nezbývá nežli se poddat

a uznat jsoucnost věcí už nedělitelných,

jež mají minimum hmoty. A jsou-li, pak uznáš,

že také ony jsou neprostupné a věčné.

Dejme tomu, že k rozpadu v nejmenší částky

by tvůrkyně příroda napořád nutila všecko:

pak by z nich ona už nemohla obnovit pranic,

protože tomu, co žádných částeček nemá,

chybí i vlastnosti potřebné matečné hmotě:

rozličná slučivost, pohyby, nárazy, srážky

i váha, to vše, čím se věci konají všecky.

POLEMIKA S HÉRAKLEITEM

KTEŘÍ VŠAK MĚLI ZA TO, že pralátkou věcí

je oheň a svět že je ustrojen jedině z ohně,

takoví zbloudili daleko od pravé cesty.

Hérakleitos se první bil v jejich čele;

oslnil po řeckých vlastech svou nejasnou mluvou

spíš jalové hlavy než vážné hledače pravdy;

vždyť bloudi ctí a milují spíše to všecko,

co vidí v kroucený sloh a slova se halit,

a za pravdu mají, co lahodně pohladí uši

a líčidlem lepého zvuku se nabarvit může.

Kde by se vzaly tak rozličné bytosti, řekni,

jestliže z ohně a jedině z ohně by vzešly?

I když ten horoucí oheň prý řidl a houstl,

nepomůže to nic, když částečky ohně

by měly zas podstatu tutéž co úplný plamen!

Kdyby se shlukly, tu žár by prudčeji sálal,

kdyby se rozpjaly řídce, teplo by sláblo;

tak se věc má a třetí možnosti není;

tím méně by z řidnoucího či hustého ohně

mohla vzejít ta veliká rozličnost věcí.

Ostatně oheň, ten může houstnout i řidnout,

až jestliže ve věcech uznají příměsek prázdna;

leč protože vidí, jak mnohé je v rozporu s nimi

a nechtějí v světě dát místo ryzímu prázdnu,

ze strachu ze strmé stezky ztrácejí pravou.

To jim ušlo, že uprou-li vesmíru prázdno,

v jednu jedinou masu se zahustí všecko,

jež by ze sebe nic už nemohla vrhat

jak horoucí oheň, z nějž tryská světlo a teplo;

ten z částic napěchovaných, jak patrno, není.

Věří-li snad, že by mohl shluknutý oheň

hasnout na jiný způsob a měnit se v hmotu

(nejsou-li svolni mu povolit výjimku nikde),

pak veškerý oheň se musí obrátit vniveč

a z ničeho vzejít to všecko, cokoli vzniká;

když opustí změněno cokoli hranice vlastní,

mrtva je naráz ta věc, co bývala dříve.

Tož musí přežít tu věc cosi nezměněného,

aby ti nepřešlo vniveč tak docela všecko

a nevzešla vzkříšena z ničeho bohatost věcí.

Jisto je však, že v tom vězí určité prvky,

jež povahu jednu a tutéž napořád mají;

ty když se připojí, odpojí, přeskupí jinak,

povaha těles se převrací, věci se mění.

Zřejmě nemohou být ta tělíska z ohně.

K čemu to, že by jedna se oddělovala,

družila jinam a druhá se přeskupovala,

kdyby každé zas mělo podstatu ohně?

Byl by to zase jen oheň, co by z nich vzniklo.

Avšak mé učení dí: jsou jakési prvky,

jichž podoba, poloha, pořádek, pohyb a srážka

vytváří oheň, a kdykoli místa si smění,

změní se věc; leč ohni podobny nejsou,

ba nijaké látce, jež dovede vysílat v čidla

částice hmoty a tlakem se dotýkat hmatu.

Takhle tvrdit, že veškeré věci jsou z ohně,

že v souhrnu světa vše skutečné není než oheň,

jak říká tento, je zřejmě bláznovství vrchol.

Proti svědectví smyslů se protiví smyslům,

otřásá tím, s čím vědění stojí a padá

a z čeho poznal i on tak řečený oheň;

smyslům věří, že pravdivě poznaly oheň,

nevěří, že i to druhé – ač neméně jasné.

Vidím, že nejenom bloudí, ale i blouzní.

Čemu pak věřit? Co najdeme bezpečnějšího

než smysly, máme-li pravdu a nepravdu lišit?

Mimoto, proč by měl člověk popírat všecko,

proč nechávat světu jen jedinou podstatu, oheň,

proč raději nepopřít oheň a ostatní nechat?

Vždyť jedno i druhé je bláhové docela stejně.

POLEMIKA S EMPEDOKLEM

KDO TEDY VYŘKL, že pralátkou věcí je oheň,

že z pouhého ohně lze vyložit veškerý vesmír,

nebo kdo zrod všech věcí přičítal vzduchu

nebo měl za to, že věci vytváří voda

z vlastních zdrojů či všecko že vydává země,

podobu všemožných bytostí na sebe berouc:

zbloudil patrně daleko od pravé cesty.

Nejinak ti, kteří stanoví počátek dvojí,

pojíce s ohněm vzduch a se zemí vodu,

či kteří věří, že vyrostlo ze čtvera živlů

všecko, z ohně a vzduchu a země a vody –

především Empedoklés, ten z Girgenti rodem.

Na světlo světa ho přivedl trojhranný ostrov,

skrápěný sinými pěnami Jónského moře,

jež dokola kolem se láme v mohutný příboj;

jen úzký průliv dělí a hltavé vlny

od jeho okraje končiny italské země.

Tam Charybda zeje a tam je i zlověstná Etna,

jíž ohně hněvu se s hukotem hromadí v hrudi,

až síla výbuchu z jícnu jí vychrlí požár

a poznovu vynese k nebesům plamenné blesky.

U všech národů budí ta krajina obdiv

po mnoha stránkách a stojí za podívanou

pro svoji žírnost i množství branného lidu;

leč tento muž byl své vlasti největší slávou,

byl jí paladiem, byl pokladem, divem.

Ba z jeho božského srdce se ozvaly písně,

takové slovutné učení rozvíjející,

že se až zdá, že nebyl lidského rodu.

Nicméně tento i svrchu řečení jiní,

stojící v nejednom ohledu hluboko pod ním,

třebaže na leccos božsky a výborně přišli

a vydali ze svého srdce jak ze svatostánku

světější slova a pravdivější než věštby,

jež z trojnožky Pýthie hlásá zpod Foibova lauru:

museli ztroskotat v otázce pralátky věcí

a velikým pádem tu těžce velicí padli.

Předně uznali pohyb, ač popřeli prázdno,

a strpěli v světě i věci měkké a řídké,

oheň, slunce i vzduch a rostliny, hlínu

i živočišstvo, ač prázdno v nich neuznávají.

Za druhé tvrdí, že hmotu lze bez konce dělit;

do nekonečna se štěpí podle nich všecko

a krajně malého dílu prý ve světě není –

ač na každé věci je vidět konec a vrchol,

který je pro naše smysly tou konečnou částkou;

z toho lze soudit i na díly neviditelné,

že mají svou mez; a v těch je ta konečná malost.

Za třetí: za živly světa si vybrali látky,

které jsou měkké a mají smrtelné tělo

a před očima nám hynou; veškerý vesmír

se takhle už dávno měl obrátit v zkázu a vniveč

a z ničeho bohatost věcí se vzkřísit a ožít;

ale ty víš, jak daleko pravdy jsou obé.

Za čtvrté, živlové na sebe rozličně sočí

a jeden je druhého jed; proto při srážce hynou

nebo se rozptýlí tak, jako v nastalé bouři

se rozutíkají blesky a deště a větry.

Za páté, jestliže všecko je ze čtvera živlů

a na tyto živly se všecko rozpadá zpětně,

proč je pak nazývat prvky a počátky věcí,

proč nevidět ve věcech naopak počátky jejich?

Střídavě obojí vzniká a obapol věčně

si vyměňuje svou tvářnost i povahu svou.

NE ŽIVLY, ALE ATOMY

Pakli máš za to, že látka ohně a hlíny,

voda a vzduch se slučují na zvláštní způsob,

že totiž povaha živlu tím nedozná změny:

žádná z nich nevzejde věc a nemůže vzejít,

žádný neživý strom ani živoucí zvíře.

V takové pestré snůšce by každá ta složka

jevila povahu vlastní a v jediné změti

bys viděl hlínu i vzduch i oheň a vodu.

Tělíska, z kterých se mají vyvíjet věci,

musí mít vlastnosti skryté a neviditelné,

aby snad zrodu i podstatě věci, jež vzniká,

nepříčilo se nic a nestálo v cestě.

Také nebeský oheň si na pomoc berou;

nejdříve prý se ten oheň obrací ve vzduch,

vzduch se mění v déšť a déšť zase v zemi;

ze země prý se všecko zas postupně vrací,

nejdřív voda, pak vzduch a nakonec oheň;

jedno v druhé se mění prý nepřetržitě

a putuje od nebe k zemi a od země k hvězdám.

Takto však počátky první se nemohou chovat!

Cosi neproměnného tu nezbytně trvá,

nemá-li docela všecko se obrátit vniveč;

ať cokoli opustí změněno hranice vlastní,

mrtva je naráz ta věc, co bývala dříve.

Pakli se tedy ty právě popsané živly

mění a mění, pak samy se skládají z jiných,

které se na žádný způsob už nemohou měnit –

nemá-li vniveč se obrátit docela všecko.

Lépe bude si myslet nějaké prvky

jiného druhu a ty, když vytvoří oheň,

dovedou, jestliže změní svůj pořad a pohyb,

jestliže přibude něco a něco se ztratí,

ustavit vzduch; a obdobně mění se všecko.

Řeknou: „Je přece zřejmé, že do vanu vzduchu

všichni tvorové rostou a živí se z půdy;

a jestliže včas jim povětří nepřeje deště,

aby se průtrží mračen proprala zeleň,

a jestli je nehýčká slunce jak náleží teplem,

pak obilí, strom ani zvíře nemůže vyrůst.“

Jistě; a nemá-li člověk svůj tekutý nápoj

i potravu tuhou, pak ztrácí na váze rychle

a všechen život mu vyprchá z kostí a svalů.

Určité věci nás udržují a živí,

určité věci živí i ostatní tvory.

Je přemnoho prvků, jsou společné přemnoha věcem,

do věcí vmíšeny různě, a proto se živí

každá jinak a s pomocí jinaké hmoty.

U těchto tělísek velice záleží na tom,

s kterými prvky se v jaké poloze spojí

a jaký pohyb si navzájem sdělí či přejmou.

Nebe i moře a země i řeky i slunce

jsou z jedněch a týchž co zvířata, stromy a plody;

jen spoje a pohyby prvků jsou pokaždé jiné.

Vždyť i v těch našich verších je napořád vidět

rozličná písmena společná přemnoha slovům,

ačkoli nelze popřít, že slova i verše

smyslem i líbezným zvukem se navzájem liší.

Pouhou proměnou sledu to dokáží hlásky;

leč tělíska hmoty, ta mohou přibírat další,

s kterými dovedou vytvořit všemožné věci.

POLEMIKA S ANAXAGOROU

ZKOUMEJME NYNÍ i názor Anaxagorův,

po řecku homoiomereiu; našeho názvu

nemáme pro ni dík chudobě mateřské řeči;

není však těžké ten pojem osvětlit slovy.

 

Homoiomereia věcí mu znamená toto:

po jeho rozumu z malých a drobounkých kůstek

se tvoří kosti a z drobných a malinkých drobtů

masa zas maso; když četné krůpějky krve

se vespolek sejdou, tu vznikne podstata krve;

z pouhých zrneček zlatých je složeno zlato,

z mizivých krupiček hlíny je stmelena země,

z plamínků oheň a voda z kapiček vody;

obdobně vidí a vykládá ostatní hmoty.

Nicméně nepřipouští, že v světě je prázdno,

a mimoto nezná mez ani v dělení látky;

proto si myslím, že v obojí příčině bloudí

o nic méně než ti, jež jsem uvedl výše.

Ostatně ty jeho prvky jsou nadmíru křehké –

jsou-li to vůbec prvky, když povahu tutéž

mají co věc a stejně i trpí a hynou,

aniž je nějaký prostředek uchrání zmaru.

Vždyť co z těchto prvků se ubrání mocnému tlaku,

co v samotném chřtánu smrti se záhubě vyhne?

Vzduch či voda či oheň? krev nebo kosti?

Myslím, že nic, je-li stejně smrtelné všecko

jako ty věci, jež vidíme na vlastní oči

a které jakási moc tak patrně ničí.

Přejít v nic však nemohou věci a vzejít

z ničeho nemohou také: viz důkazy výše.

 

Ještě: čím tělo žije a roste, je pokrm.

Proto i naše krev a kosti a žíly

….........................................................

leda by řekli, že všechna jídla jsou směsí

a chovají v sobě i maličká tělíska svalstva,

kousíčky kostí a žil i krůpějky krve;

leč potom by každá i tuhá i tekutá krmě

obsahovala zas částice nestejnorodé,

ve směsi šlachy i krev a mízu i kosti.

Mimoto jestliže těla, jež vzklíčila z hlíny,

tkví v půdě, i sama zem je nestejnorodá,

směs všeho rozličného, co ze země roste.

Obrať to jinam a posluž si tolikéž slovy:

chová-li dřevo dým a plamen a popel,

i samo dřevo je nezbytně nestejnorodé,

směs toho rozličného, co ze dřeva vzniká.

Jakási výmluva chabá by zbývala ještě,

už Anaxagorova zbraň: že všechno je ve všem,

že jedno je navzájem skryto a vmíšeno v druhé;

prý je vidět jen to, co je na dosah oka,

čeho je ve věci nejvíc či na čelném místě.

 

Než tento výklad je nesmírně daleko pravdy.

Jinak by nejednou zrní, když ukrutný žernov

je hrozivě drtí, přec vydalo znamení krve

či něčeho podobného, co živíme v těle;

krvavý pot by se musel perlit i z bylin,

kdykoli o kámen kámen je v moždíři třeme;

krůpěje chutné a sladké by ronila voda,

podobné mlezivu z vemene rounatých ovcí;

nejednou oráč, když kruší zemité hroudy,

by zahlédl rozličné zeliny, ovoce, listy

drobounce rozptýlené a ukryté v hlíně;

konečně by se měl ukázat dým nebo popel,

když štípeme dříví, a skryté jiskérky ohně.

Zkušenost učí, že takových úkazů není;

to není ten způsob, jak s věcmi jsou smíšeny věci;

to tělíska, jedna a tatáž pro mnoho věcí,

všemožně promíšená se ve věcech tají.

 

Namítneš snad: „Vždyť vysoko v horách se stává,

když scirocco burné se stromům do korun napře,

že navzájem začnou se třít ty sousední větve,

až vyskočí plamenný květ a ony se vznítí.“

Ano – a přece v nich není ztajený oheň,

jen spousta ohňových prvků; a splynou-li ony,

když totiž nastane tření, pak podpálí hvozdy;

kdyby byl v kmenech ukryt už hotový oheň,

v žádnou hodinu žár by se potlačit nedal,

lesy by úplně strávil a zpopelnil stromy.

Chápeš už tedy, co stojí o kousek výše,

jak pro prvky jedny a tytéž je předůležité,

s kterými druhy se v jaké poloze spolčí

a jaký pohyb si navzájem sdělí či přejmou?

Jedny a tytéž ti sestaví dřevo i oheň,

maličko přeskupeny. I slova se stejně

navzájem liší jen drobnou záměnou hlásek,

nazvu-li plamen a poleno různými jmény.

 

Máš-li konečně za to, že to, co je vidět,

se může dít jen proto, že za tím jsou prvky

o stejných vlastnostech s předměty viditelnými –

na tento způsob bys přišel o prvky bytí:

chechtaly by se, třásly a třepaly smíchy

a slanými slzami skrápěly bradu i líce.

 

VĚDU ZPŘÍSTUPNÍ VERŠ

VZHŮRU, TEĎ POZNEJ a jasněji poslyš, co zbývá!

Vím dobře, jak je to temné; leč naděje v slávu

veliká ostrým mé srdce ranila thyrsem

a do mých prsou tak vetkla lahodnou lásku

k Músám; tou nyní raněn se procházím chtivě

po jejich zapadlém kraji, kam nevkročil člověk –

až já. Je rozkoš se blížit k netknutým zřídlům

a pít; je rozkoš si nové květiny trhat

a pro svoji hlavu je splétat v nádherný věnec,

jejž Múzy dosavad nikomu nevtiskly na skráň –

předně že zvěstuji veliké věci a z tuhých

okovů pověr že hledím vyprostit ducha;

potom že zpívám tak jasně o věcech temných,

krášle všecko v své písni básnickým kouzlem.

I to má totiž svůj dobrý a patrný důvod:

jako když lékař se protivný peluněk děcku

pokouší podat, kol dokola okolek číše

sladkým a plavým mu napřed pomaže medem,

aby se bezelstné dítě tak ošálit dalo

alespoň po rty a mezitím peluňku spolklo

odporný odvar, tou mýlkou neduhu ušlo

a na tento způsob se zhojit a zesílit mohlo:

podobně nyní i já – neboť nauka tato

nezasvěceným se zdá být poněkud hořká

a dav se jí straní a hrozí – chci učení naše

vyzpívat s Múzami básní luzného zvuku

a lahodným múzickým medem je pomazat jaksi –

zda by se na tento způsob snad na moje verše

upoutat dal tvůj duch, až prohlédneš do dna

věci i svět, jeho řád a podstatu celou.

PROSTOR JE BEZ HRANIC

 

UŽ JSME SI ŘEKLI, že nezdolná tělíska hmoty,

veskrze plná, se bez konce věčností nesou;

teď uvažme, kolik jich je: zda konečný počet

či ne, a pak, co se týče našeho prázdna

neboli místa a prostoru, jeviště dění,

hloubejme, má-li v svém celku a souhrnu meze

či zeje-li bezednou hloubí a do nekonečna.

Souhrn všeho, co jest, nemá hranice nikde

a v žádném směru; vždyť jinak by musel mít okraj;

leč okraj je u věci možný jen tehdy, když něco

jí odjinud klade meze: a z toho je vidno,

až po kterou mez jde schopnost lidského smyslu.

Uznejme tedy, že nic mimo vesmír už není;

tož pokraje nemá a postrádá meze i míry.

V které končině světa se octneš, je jedno;

stoupni si, kamkoli chceš, a na všecky strany

nesmírný docela stejně ti zůstane vesmír.

 

Ostatně dejme tomu, že veškerý prostor

má nějaké hráze a někdo doběhne na kraj,

na samý konec a vymrští házecí oštěp,

jsa veliký silák: co myslíš, poletí kopí,

kam on je vrhne? a bude daleko letět?

Nebo je zadrží něco a zastaví v cestě?

Vyber si to nebo ono a nějak to vyslov!

Octneš se pokaždé v úzkých a tak nebo onak

shledáš, že vesmír se táhne do nekonečna.

Ať už je něco v cestě, co zadrží oštěp,

aby se nedostal dál a nedošel cíle,

či letí-li pořád: tak jako tak nevzletěl z konce.

Stejně ti budu v patách a budu se tázat,

co je s tím kopím, ať kam chceš umístíš konec;

nakonec shledáš, že konec nebude nikde;

s možností letět dál bude přibývat dálky.

 

Mimoto, kdyby byl svět kol dokola sevřen

jak dlouhý, tak široký v pevné a určité hráze

a omezen, zásoba hmoty se odevšad měla

svou těžkou váhou už dávno sesednout dolů;

pod klenbou nebeskou nic by se nemohlo udát,

ba vůbec by nebylo nebes a sluneční záře;

veškerá hmota by byla jen usazeninou,

od nekonečné doby si sedajíc ke dnu.

Leč prvotní tělíska neznají žádného klidu,

protože dna ani spodku ve světě není,

kam by se jaksi stekly a nalezly domov.

V nepřetržitém reji se kolkolem dějí

všecky věci; i zdola jsou dosazovány

od věků do věků čiperné částice hmoty.

 

Vidíme také, jak jedno je druhému mezí:

vzduch je hranicí horám a pahorky vzduchu,

pevnina moři a moře veškeré zemi;

není však nic, co by mohlo omezit všecko

odněkud zvenčí. Má místo a hlubina prázdna

tu vlastnost, že lesklé a střelhbité blesky

by za celou věčnost tu dálku nemohly zdolat

ani si zbytek cesty snad ukrátit letem;

tak nesmírný prostor je dokořán otevřen věcem,

na všecky strany kol dokola nemaje hranic.

 

Samotný vesmír si nemůže položit meze;

toť přírodní zákon; ten chce, aby hranici hmoty

tvořilo prázdno a hmota zas hranici prázdna,

a zásluhou takové střídy je bez konce vesmír.

Ba kdyby jedno či druhé nekladlo meze

druhému, samo by nezbytně neznalo míry;

potom by moře i země i modrojas nebe,

smrtelní lidé i svaté postavy bohů

ani zlomeček hodiny nemohly trvat;

to by se ze svého skupení rozprchla hmota

a vyvázána by těkala velikým prázdnem,

či lépe: nic by bývala nevytvořila,

v nic by se rozptýlena už nemohla sloučit.

Arciže prvky se na místě neseřadily

z vlastního rozhodnutí a bystrého vtipu,

aniž by umluvily svůj budoucí pohyb;

protože však se jich bezpočtu po světě zmítá

a různými ústrky různě se po věky mění,

mohou si všemožné vazby i pohyby zkoušet,

až nakonec dospějí takových vzájemných poloh,

na jakých spočívá tento už hotový vesmír –

ba jakmile jednou byl uveden v případný pohyb,

zůstane uchován po řadu velikých roků;

proto teď v hltavé moře své bohaté vlny

vlévají řeky a sluncem laskaná země

rok co rok rodí, i zvířata zrozená jednou

se množí a hvězdy jsou v kroužícím blankytu živy.

To by se nemohlo dít, kdyby z bezedné hloubi

prázdna se nezvedal přísun a zásoba hmoty,

z níž všecko včas si své ztráty uhradit může.

Jako když na váze ztrácí a zahyne zvíře,

když nemá co jíst, v ten den by se rozpadlo všecko,

v který by přísun látek se zastavil nějak

a nějaká věc by je svedla z obvyklé cesty.

Žádná z těch věcí, jež vznikly shluknutím hmoty,

nemůže zůstat celkem dík nárazům zvenčí;

ty mohou dopadat často a částečky zdržet,

než za ně nastoupí jiné a doplní celek;

leč občas jsou nuceny ustat a tělískům hmoty

zároveň místa i času k útěku dopřát,

aby si mohla volně a bez vazeb těkat.

Nezbytně tedy jsou k službám nová a nová;

aby však na ně i rány dopadat mohly,

odevšad látky je potřebí bezmezně mnoho.

STŘED NEEXISTUJE

MEMMIE, NEVĚŘ a z dálky se vyhýbej bludu,

když řeknou, že všecko se tlačí do středu celku,

že soustava světa, i bez těch nárazů zvenčí,

se nemůže rozskočit ničím a trvá jen proto,

že shora i zdola se všecko do středu táhne:

věříš-li ovšem, že něco spočinout může

samo v sobě a podzemní tělesa všecka

že nahoru tíhnou a vzhůru nohama leží

jak obrazy věcí, jež vídáme v hladině vodní;

i bytosti živé tam chodí prý jakoby naznak,

leč od země spadnout že nemohou na dolní nebe,

zrovna jako se nemohou vznést naše těla

vlastními silami na horní nebeskou klenbu;

vidí-li slunce, my patříme na noční hvězdy;

ve střídě s námi si dělí nebeské časy

a jejich den by se rovnal hoření noci.

Je to však holý blud a výmysl hlupců,

kteří za špatný konec se chopili věci;

jakmile neomezen je veškerý prostor,

nemá středu. A kdyby se nějaký našel:

proč by se raději tady co usadit mělo,

než z nějaké příčiny jiné se potloukat jinde?

Neboť veškerý prostor a místo či prázdno

musí v středu i v nestředu uvolnit cestu

každému tělesu stejně, ať kamkoli spěje.

Není žádného místa, kde příchozí věci

by ztratily sílu své váhy a utkvěly v prázdnu:

žádnému tělesu nemůže překážet prázdno,

každé putuje dál, kam je povaha pudí.

Tož pohromadě se nemohou udržet prvky

na tento způsob, to jest, že by do středu tíhly.

Ostatně nemají za to, že k středu se tlačí

docela všecko; prý jenom země a voda

neboli moře a řeky kvapící s kopců

a všecko, co bytuje jakoby v hliněném těle;

naopak jemný vzduch, jak říkají oni,

jakož i horoucí oheň prý od středu prchá;

proto se po celém blankytu kmitají hvězdy

a plamenné slunce se pase na modrém nebi,

že prchaje od středu veškerý žár se tam sbírá;

v korunách stromů by nemohlo vyrazit listí

bez oněch živin, jež každému znenáhla z hlíny

….................................................................

…..............................................................

jak plameny šlehající že ohrady světa

se rozskočí náhle a rozběhnou v nesmírné prázdno;

že ostatní živly se budou podobně chovat;

dunivá nebeská klenba se seshora zřítí,

zpod našich nohou se ztratí najednou země

a ve změti trosek těles i nebes, jež věci

obrátí v rum, se propadne v bezedné prázdno;

v mžiknutí oka že po ní nebude stopy,

jen pustý prostor a tělíska neviditelná.

Ať ze strany které chceš se atomy ztratí,

věcem bude ta strana za bránu smrti;

veškerá hmota se skrze ni pohrne střemhlav.

Bez velké práce si takto osvojíš všecko;

jedno ti ujasní druhé a temnota noční

ti neskryje pěšinu k poznání přírody do dna;

jedna věc bude druhé rozžíhat světlo.

3. část >>>

<<< 1. část

 

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

Hérakleitos z Efesu (5. stol. př. n. l.), jeden z největších filosofů antiky; spisy se nezachovaly, pouze zlomky. Psal těžko srozumitelným slohem, proto zván skoteinos, „temný“. Nápadně ostrá polemika Lucretiova plyne z toho, že Hérakleitos byl vysoko oceňován protichůdci epikúrovců, stoiky. S jeho „fyzikou“ (tj. s přírodní filosofií) stoikové převzali i dogma o všesvětové konflagraci (řecky εκπυρόσης = zánik světa v ohni), prohlašoval „praoheň“ za světovou pralátku (neboť z ohně všechno vzchází a ohněm vše též zaniká). Stoikové převzali od Hérákleita učení, že svět není věčný, jak se domníval Aristotelés, nýbrž že po dlouhém, pevně stanoveném období (περιοδος) vždy shoří za všeobecné konflagrace (εκπυρόσης): tehdy v sebe pojme světový požár všechny věci a pak se zhušťováním praohně vytvoří nové světy a na nich se všechno podle zákona nezměnitelné nutnosti znova opakuje. – Pozn. překl. & Mis.

třetí možnosti není – lat. TERTIUM NON DATUR, Třetí možnost není dána. Takto je ve formální logice formulován jeden ze čtyř zákonů myšlení – zákon o vyloučení třetího. V případě dvou zcela odlišných soudů je třeba volit z těchto dvou, třetí cesta není možná. Srov.: „Chtějí válku? Budou ji mít! A budeme je nemilosrdně ničit! Buďto oni, nebo my! Tertium non datur.“ (Zítra to roztočíme, drahoušku...!) → AUT AMAT AUT ODIT MULIER, NIHIL EST TERTIUM (Publilius Syrus, Myšlenky A 6) – Jen city dva zná žena – lásku a nenávist, nic třetího. - Pozn. Mis.