Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lucretius: O přírodě 1.

lucretius---o-prirode--titulek-.jpg

* * *

ÚVOD

BÁSNÍK A JEHO DÍLO

Titus Lucretius (vysl. Lukrécius) Carus, jeden z největších básníků starověkého Říma, zemřel podle kroniky Hieronymovy (sv. Jeronýma) r. 55 př. n. l. O jeho životě víme bezpečně jen to, co lze vyčíst z jeho díla: že byl vroucně oddán svému příteli Gaiu Memmiovi, kterému epos věnoval; že byl nadšen pro Epikúrovu filosofii; že zemřel předčasně – neboť báseň sice obsahuje vše, co v ní být mělo (atomistickou fyziku), ale mnohé partie nemají definitivní podobu a pořadí jednotlivých odstavců, jak se čtou ve středověkých opisech (ze stol. 9. a 10.), nezůstalo mezi badateli nesporné. Prvním vydavatelem díla, a to přímo z básníkovy pozůstalosti, byl slavný řečník a politik Marcus Tullius Cicero; v jeho korespondenci je obsažena i nejstarší nám známá kritika Lucretiových veršů, prý prozrazujících nejen skvělé nadání, ale i důkladnou odbornou průpravu. Básník Metamorfóz Ovidius jim předpovídal nesmrtelnost; dnes už můžeme říci, že právem.

Lucretiovo epos De rerum natura (O přirozenosti věcí, O přírodě, O podstatě světa) je pro nás jednak pramenem pro poznání důležité kapitoly starořecké filosofie, jednak skutečnou básní. Taková dvojpolárnost nebyla v antice zvláštností; stačí vzpomenout Vergiliova „naučného“ eposu o rolnictví (Georgika), které u novodobých kritiků soutěží právě s Lucretiovou velebásní o titul nejkrásnější starořímské skladby. V obojím případě strhuje moderního čtenáře neskonale víc básnická hloubka díla než jeho „věcný“ obsah.

Z odkazu řeckého filosofa Epikúra (341–271/270) se kromě zlomků zachovalo jen několik dopisů přátelům. O jeho fyzice (včetně metafyziky) víme nejvíce právě z Lucretia. Je to v podstatě tzv. mechanický atomismus Démokritův (5. stol. př. n. l.), otřesený velikou syntézou Aristotelovou (384–322/1) a znovu zachraňovaný naivní Epikúrovou tezí o nepatrné úchylce atomů, padajících v nekonečném prostoru dolů, od kolmého směru. Ani v jednotlivostech nebyl Epikúros (Lucretius) vždy práv výbojům svých vědeckých předchůdců, zejména v astronomii; odmítnuv pojem středu, odmítl nezbytně i přitažlivost a geniální tezi pýthagorovců o oběhu Země kolem ústředního ohně, o protinožcích ani nemluvě; slunce i měsíc byl nakloněn pokládat za pouhý shluk ohnivých atomů, které se denně na určitém místě vždy znovu a znovu spojují a zase rozptylují (ač např. příčiny měsíčních fází byly v Římě 1. stol. př. n. l. obecně známy). V tom a v jiných podobných nedostatcích obráží Lucretiova kniha pozdní období řecké a vůbec antické filosofie, která už ztratila zájem o přírodovědecké poznání a soustřeďovala se na morální potřeby člověka.

Lucretius totiž chce Epikúrovou fyzikou zachraňovat člověka z jeho mravní bídy. Ta podle jeho přesvědčení pochází ze strachu před smrtí a posmrtnými tresty. V jeho soustavě není místa pro nic než pro atomy a prázdno; veškeré přírodní, psychické i společenské dění vzniká jen pohybem těchto „prvotních tělísek“, jejich shlukováním, rozpojováním, srážením, postrkáváním atd. Z nich se skládá i lidská duše a jejich rozptýlením hyne.

V básnickém „řemesle“ je Lucretius dokonale sběhlý. Neváhá sáhnout ani po klasické invokaci bohyně (on, materialista) na počátku díla; nevzývá však Músu, nýbrž Venuši, podle podání pramatku Římanů, kterou ztotožňuje ve shodě s ušlechtilejšími formami kultu s všemocnou matkou přírodou. V předvečer nových občanských válek ji prosí o mír, aby mohl v pokoji tvořit. Na mnoha místech zapřísahá své spoluobčany, aby se nepachtili za mocí, slávou, bohatstvím. Drasticky předvádí neblahé vášně. Velebí štěstí člověka, který dobrovolně omezil své potřeby. Úchvatně líčí přírodu, ale i věčný pokoj smrti. Rozkošnicky hovoří o své tvorbě, o hledání nových slov pro svou mateřštinu.

Zlomkovitost římské nám dochované literatury nedovoluje bezpečně posoudit, jak Lucretius latinu obohatil. Nápadné je, kterak se mu podařilo vyhnout se téměř úplně výpůjčkám z řečtiny (s výjimkou partie IV, 1160–1169, kde řecká mazlivá přízviska mají po vzoru soudobé komedie a satiry smysl parodický). Mistrně, ač bez přehánění užívá tradičního prostředku římské epiky i tragédie, smělých a skvělých zvukových figur. Nevyhýbá se však prozaismům, které byly vlastní prostému slohu výkladovému. Ovšem pathos jeho bezvadně vypracovaného hexametru není dán ani tak specifickými prostředky básnického slohu, jako především vírou v hlásané ideje.

Lucretiova sláva byla přirozeně obnovena v době, kdy se křesťanství hasnoucího středověku začalo znovu poměřovat s materialismem, v renesanci. První rukopis díla nalezl účastník kostnického koncilu kardinál Poggio r. 1417; první tištěné vydání vyšlo r. 1500 v Benátkách; mezi filosofy se nejvíce zasloužil o Lucretiův věhlas francouzský fyzik a matematik Petr Gassendi (1592–1655), odpůrce aristotelismu. Po dvou stoletích byl Lucretius přeložen veršem do němčiny (1821). Byl jím uchvácen Arthur Schopenhauer, jakož i Friedrich Nietzsche; v našem století jsem jím byl nakonec uchvácen i (viz oddíl Lucretius v literatuře a filosofii).

Julie Nováková (překladatelka) & Misantrop (editor)

 

Filosof odhalující Přírodu


 

PŘEDMLUVA MISANTROPOVA

Přináším vznešenému čtenáři zdarma a v nezkrácené podobě

(kromě ztracených míst) Lucretiovo dílo O přírodě.

Ano, čtenáři „vznešenému“, neboť se domnívám,

že číst „jen tak“ v dnešní prodejné a dyslektické době

nějaké klasické dílo starověku patří už samo o sobě

k projevu nadlidskosti a jistého duševního šlechtictví.

Započni tedy s četbou, ty vznešený aristokrate ducha,

jenž jsi tuto stránku otevřel, a oddej se své vzácné vášni!

A naopak budiž proklet ty, kdo vstupuješ sem

s úmysly zištnými aneb za účelem školního studia!

Kochej se pouze tímto dílem antického básníka

a na výhody čili mrzký zisk zde ani nepomysli –

budeš odměněn stonásob, slast pouhá vzejde-li ti z čtení.

Misantrop,

v Políčkách,

v říjnu 49. roku (2014)

 

* * *

 

LUCRETIUS: O PŘÍRODĚ

ZPĚV PRVNÍ

 

VZÝVÁNÍ VENUŠE

 

ROZKOŠI BOHŮ i lidí, rodičko Říma,

milostná Venus, jež pod nebes hvězdnatou točnou

splavné moře i plodů dárkyni zemi

naplňuješ – vždyť každá živoucí bytost

na světlo světa se počata rodí skrz tebe:

z cesty ti, paní, jdou vichry, jdou nebeská mračna,

tvůrkyně země ti v ústrety líbezné stele

kvítí, hladina mořská se na tebe směje

a ztišený blankyt se leskne v záplavě záře.

Jakmile jasného jara se rozletí brána

a plodivý od jihu van se rozduje volně,

nebeské ptactvo tě první, bohyně, hlásá,

i tvůj návrat, tvou mocí protknuto v srdci;

po něm se rozjaří zvířata na bujné pastvě

a plovou přes dravé vlny; tak dychtivě každé

jde za tebou, kam si je vedeš, tvou zvábeno krásou.

Nakonec v mořích i v horách i v divokých řekách,

v listnatých sídlech ptačích i v travnatých pláních,

všechněm vštěpujíc do srdce lahodu lásky,

každému druhu se dychtivě plemenit velíš.

 

Protože jsi to jen ty, jež přírodu řídíš,

a protože bez tebe do jasné oblasti světla

nevzejde nic, co by rozkošné bylo a milé:

pomoci tvé si žádám pro svoje verše,

kterými podstatu světa se hotovím popsat

našemu Memmiovi; ten přednostmi všemi

od tebe ozdoben, paní, se proslaví provždy;

tím spíše dej trvalý lesk, ó božská, mým slovům!

 

Mezitím učiň, ať dílo divoké války

po všech mořích i zemích usne a umdlí!

Oblažit můžeš ty jediná hlubokým mírem

lidstvo, vždyť řídí to války divoké dílo

ten, jenž se vrhá, bůh boje, ti častokrát na klín,

Mavors, milostnou ranou jsa odzbrojen věčnou;

tu zvrátí svou oblou šíji, a vzhlížeje k tobě,

vpíjí tě lačným zrakem a sytí ho láskou,

na znaku leže, a dechem ti na ústech visí.

Na tvých kolenou svatých když spočine takto,

nad ním se skloň, ty slavná, a sladkými slovy,

bohyně, blažený mír pro své Římany vypros!

Nelze mi pracovat klidně, když neklidné doby

nastaly vlasti a Memmiů ratolest slavná

o spásu obce v čas takový nemůže nedbat.

 

EPIKÚRŮV NÁZOR NA BOHY

 

JE SAMOZŘEJMÉ, ŽE BOZI svou bytostí celou

v hlubokém klidu se věčnému životu těší,

vzdáleni našeho shonu a zcela mu cizí;

bolesti každé jsou prosti i nebezpečenství,

stačí si sami a nás jim netřeba v ničem,

na dobrodiní se nevážou, hněv se jich netkne.

 

Do očí bilo, jak hnusně pověra dusná

dusila lidský život a tiskla ho k zemi;

její hlava se šklebila z oblastí nebes,

hrozivým pohledem stíhajíc smrtelné tvory –

až přišel Řek, jenž první smrtelné zraky

na ni se osmělil upřít a první jí čelit.

Věhlas bohů ho neodstrašil, ni blesky,

ni hromem hrozící nebe, jež urputnou vůli

mu naopak ponouklo v duši tím víc, aby toužil

přírody brány a závory prolomit první.

Dosáhla svého ta bujará duševní síla;

daleko překročil ohnivé ohrady světa

a proputoval svým rozumem nesmírný vesmír.

Odtud co vítěz nám přinesl pravdu: co může

se stát, co ne, jak má každá věc svoje meze

a každá možnost svůj mezník hluboko tkvící.

Oplátkou proto teď deptáme pověru sami,

šlapeme po ní a nebi jsme vítězstvím rovni.

 

Jednoho bych se bál: že si pomyslíš třeba,

že je to bezbožná věda, žes nastoupil cestu

hříchu. Naopak: právě z té bohabojnosti

častěji vzešly zlé a bezbožné činy.

 

Například v Aulidě panenské Diany oltář

hanebně zbrotili volení vůdcové řečtí

krví Ifigenie, ti nejlepší z mužů!

Když panenský vrkoč jí ovili obětní stužkou,

jež z obou skrání jí stejnými splývala cípy,

a ona shlédla blíž oltáře smutného otce,

po jeho boku kněze, jak skrývají čepel,

a lid, jak prolévá slzy, sotva ji spatřil:

něma strachy se svezla jak podťata k zemi.

Nebylo nic v tu chvíli jí ubohé platno,

že byla první, jež králi říkala „otče“;

muži ji zvedli a s třesením k oltáři vedli –

ne aby mohla, až památný obřad se skončí,

být vedena v průvodu za zvuku svatebních písní –

leč aby nečistě, čistá, když dozrála k sňatku,

ocelí otce co oběť neblahá padla:

to aby šťastně a bezpečně vyplulo loďstvo.

K tolika zlům tedy člověka pudily kulty.

 

Možná i ty se pokusíš ode mne zběhnout

jednoho dne, jsa poděšen výroky věštců.

Kolika mátohami by mohli tě zmámit,

jež by ti dovedly naruby zpřevracet život

a jako strašidla všecko ti rozvrátit štěstí!

A není divu: vždyť kdyby nahlédli lidé,

že jejich strasti se skončí, měli by sílu

výhrůžkám věštců a pověrám odolat nějak:

takto však nelze se vzepřít, není to možno,

protože ve smrti trestů se lekají věčných.

 

Nevědí totiž, jaká je podstata duše,

zdali se rodí či vstupuje do narozených,

zda zaniká zároveň s námi a smrtí se ztrácí

či putuje v temnoty Orku a bažiny pusté

či po vůli bohů se vtěluje do jiných zvířat –

jak pěl náš Ennius, první, jenž zelený věčně

z luzného Helikónu si přinesl věnec,

po všech italských kmenech pak slynoucí slávou.

Nicméně mimoto Acherón, podzemní sídlo,

nesmrtelnými nám Ennius vylíčil verši,

kde nebudou naše těla a nebudou duše,

jenom jakési stíny až na podiv bledé;

v takové podobě prý se mu zjevil i Homér,

navěky slavný, a slanými slzami plakal

a podstatu světa mu začal zvěstovat veršem.

 

Bedlivě tedy si všimněme nebeských věcí,

kterak běží svou drahou slunce i luna

a jakými silami všecko se na zemi děje;

především ale vší silou umu a vtipu

pátrejme, jaká je podstata duše a ducha,

která to věc naši mysl děsí i za dne,

přijde-li nemoc, a jindy v náruči spánku,

až se nám zdá, že zřetelně vidíme mrtvé

a slyšíme ty, jejichž kosti pokryla hlína.

 

LÁTKA BÁSNĚ

 

NEZBÝVÁ TEĎ, než se starostí zbavit a sluchu

pravému učení popřát i bystrého ducha.

Nepohrdej tím darem, jejž oddaný ctitel

ti zhotovil, ležet ho nenech – dříve ho poznej.

O celé soustavě nebes ti vykládat začnu

i bohů a věcí ti zjevím počátky první,

z nichž tvoří, pěstí i živí příroda všecko,

a ve které příroda tatáž zas rozkládá všecko

co zajde; v dalším je budeme nazývat hmotou,

semínky věcí a tělísky zárodečnými,

ty atomy, tělíska první či konečně prvky,

protože z nich je prvotně složeno všecko.

 

Předobře vím, že hluboké objevy Řeků

nebude lehké ti vyložit latinským veršem;

chudoba mateřské řeči i novota látky

i novotná slova mne nejednou přinutí tvořit;

ale tvá ctnost a naděje v milený svazek

přátelství s tebou mne nutká podstoupit všecko,

ba nedá mi spát; i věnuji hvězdnaté noci

hledání pravého verše a pravého slova,

které by jasné světlo tvé podalo mysli,

abys až do dna tak prohlédl skutečnost skrytou.

 

Takový tedy strach a temnotu duše

nemohou rozptýlit paprsky denního světla

ni šípy slunce – jen rozum a přírodní věda.

Základy k tomu klást tedy začněme takto:

 

NIC NEVZNIKÁ Z NIČEHO

 

Z NIČEHO NIKDY SE NESTANE zázrakem něco.

Vždyť veškeré lidstvo i proto pojala bázeň,

že na této zemi i na nebi nemálo věcí

vidí a dějů, jichž příčiny na žádný způsob

nemůže spatřit; i hledá v nich působnost bohů.

Nicméně nic se nemůže obrátit v něco,

to seznáš brzy a pak se ti otevrou oči

i pro to hlavní: co může povstat a z čeho

a jak se co děje, aniž se bozi s tím trudí.

 

Když by co vzcházelo z ničeho, mohlo by vzrůstat

ze všeho všecko a semen by nebylo třeba.

Moře by rodilo lidi a obloha ptáky,

v krunýři šupin plémě by vydala země,

pole i pouště by plnily všeliké šelmy

a stáda skotu i bravu, neznámo odkud;

ovocné stromy by plody nestálé nesly

pokaždé jiné a rostly by na každém všecky:

vždyť kdyby nemělo všecko svou matečnou látku,

kterak by mohlo mít všecko určitou matku?

Ale že všecko se rodí z jistotných semen,

do krajů světla se vyvíjí všecko a vine

odtamtud, kde má svou hmotu a příslušné prvky;

z čehokoli se nemůže cokoli zrodit,

protože každá ta hmota má mohutnost zvláštní.

 

Proč puká na jaře růže a obilí v létě,

proč vinnou révu pudí se nalévat jeseň,

ne-li proto, že včas se určité prvky

sloučí a jejich plod se objeví tehdy,

když jim počasí přeje a bujará země

na světlo světa své rozence bezpečně pouští?

Kdyby je vydalo nic, tu by vyrostly náhle,

v neznámé lhůtě a v cizím období roku;

to kdyby nebylo prvků, jimž nevlídný čas

by nedovolil se sloučit v matečnou hmotu.

 

Však také milostné símě by nebylo věcem

k ničemu, ani čas, kdyby z ničeho rostly;

z drobných robátek naráz by mužové byli,

rázem by vzešly a vzpučely ze země lesy.

Z toho se neděje nic, jak vidíš; neb všecko

povlovně roste, jak slušno, z určitých semen

a ve svém druhu trvá, když roste; tak vidíš,

že všecko se živí i roste z příslušné hmoty.

 

Nemluvím o tom, že bez jistých období dešťů

země by nemohla rodit nám k potěše chleba

a že by bez jídla žádná živoucí bytost

nemohla zachovat rod a uhájit život;

je tedy hodnější víry, že v mnohosti věcí

jsou prvky společné všemu jak písmena slovům,

nežli že něco by mohlo bez prvků povstat.

 

Ostatně proč asi nedala příroda lidem

takový vzrůst, aby mohli přebrodit moře,

holýma rukama rozmetat ohromné hory

a živoucích pokolení i několik přežít?

Ke zrodu věcí je určena určitá hmota,

co může z ní vzejít a povstat, je určeno pevně.

Žádná věc tedy nemůže z ničeho vzniknout,

každá chce svoje símě, z něhož by vzešla

a v jemné vanutí vzduchu by pozvedla hlavu.

 

Konečně pěstěná půda je lepší než pustá

a rukám splácí, jak vidíš, lepšími plody;

jsou tedy v zemi ty první počátky věcí,

jež loudíme ven, když hroudy úrodné hlíny

drtíme rádlem a pluhu se poddává půda.

Těch prvků nebýt, pak všecko rostlinstvo samo

by bylo lepší a lepší bez naší práce.

 

Mimoto v původní prvky zas rozkládá každou

příroda věc, aniž kterou obrací vniveč.

Kdyby něco snad bylo smrtelné zcela,

každá věc by se z očí ztrácela náhle;

žádné síly by nebylo třeba, jen části

by jí tříštit mohla a uvolnit spoje.

Každá věc je však složena z tělísek věčných;

dokud nepřijde moc, jež by rozbila ranou

věc či skrz póry v ni vnikla a začla ji leptat,

žádnou nenechá příroda znatelně zajít.

 

Viz i ty věci, jež hynou sešlostí věkem:

hynou-li plně a jejich látka se stráví –

odkud pak každé plémě a zvíře si Venus

přivádí na světlo světa? a tvůrkyně země

z čeho je živí a pěstí, všem skýtajíc píci?

Z čeho hlubinné zdroje i pozemské řeky

zásobí moře? čím živí obloha hvězdy?

Jestliže hmota je smrtelná, měl ji už strávit

nesmírný její věk a doba, jež přešla.

Pakli už byly v tom čase a prostoru prošlém

prvky, ze kterých svět je sestaven dnešní:

jistojistě jsou nadány nesmrtelností;

proto vniveč se nemůže obrátit žádný.

 

Všecko by hubila síla a příčina tatáž,

kdyby jí nečelila ta odvěká látka,

vnitřními vazbami úže či volněji spjatá;

na pouhý dotyk by mohly umírat věci,

neboť žádná by neměla trvalé tělo

a každá síla by každé strhala stavbu.

Ve skutečnosti jsou tělíska sloučena spolu

rozličně jedno s druhým a hmota je věčná;

celistvá zůstane věc – než se naskytne síla

úměrná její tkáni a sdostatek pádná.

Žádná věc se tudíž nevrací vniveč:

jen v prvotní částice všecko se rozpadem vrací.

 

Ztrácejí se i deště, kdykoli otec

do klína mateře země je vylije Éter;

i vzklíčí osení třpytné a zaskví se zeleň

na stromech, ony pak rostou a ztěžkají plodem.

Odtud si člověk i zvíře obživu bere,

odtud blažená obec má kvetoucí dorost

a listnaté lesy vždy nové zpěvánky ptačí;

proto i tučné krávy si na bujný pažit

znaveny léhají večer a bělostné mléko

jim tryská z nalitých vemen; kol po měkké trávě

na vratkých kopýtkách laškovná telátka skáčí;

nekřtěné mléko jim opilo mladičkou mysl.

Nic tedy z toho, co vidíme, nehyne zcela;

jedno z druhého příroda tvoří a zrodit

se nenechá nic, leč za cenu cizího skonu.

 

KOLOBĚH PRVKŮ

 

HOTOV JE DŮKAZ, že nic se nemůže zrodit

z ničeho aniž, co vzešlo, se obrátit vniveč.

Abys však neztratil víru v má slova snad proto,

že prvotní tělíska okem je nemožno vidět:

poslyš, co svět má tělísek, o kterých uznáš

jistě, že jsou, ač oko je nemůže vidět!

Zběsilou silou ti vichřice bičuje tělo,

obrovské koráby bortí a rozhání mraky;

jindy co dravá smršť se rovinou žene,

kácí letité kmeny a temena horská

váním a polomy souží; tak velice zuří

hvízdaje ostře a huče výhružně vítr.

Nic tedy nejsou větry než tělíska slepá,

jež drásají moře i souši i nebeská mračna

a vírem nenadálým je shrábnou a smetou.

Ona nejinak proudí a záhubu nosí

než voda, svou povahou měkká, když ve vzduté řece

lijavci rozvodněné se najednou valí

a z vysokých hor se řítí záplava vody,

vláčejíc urvané větve i s kořáním stromy;

ba ani mohutné mosty se nemohou opřít

náhlému návalu vln; s tak velikou silou

udeří na zdivo přívalem zjitřená řeka,

s jekotem kutálí korytem balvany celé,

rozsévá zkázu a každou překážku drtí.

Tak nějak musí proudit i vanutí větru:

jakmile někam se napře jak veliká voda,

hrne a povalí všecko, co v cestě mu stojí,

poryvy vytrvalými, ba někdy se stočí

a unáší to, co popadne, v krouživém víru.

Jsou tedy větry jen tělíska neviditelná,

neboť si počínají a působí stejně

jak veliké řeky – a ty jsou zřetelně hmotné.

 

Vnímáme z věcí se nesoucí rozličné vůně,

aniž je zříme se blížit k našemu chřípí;

nelze se na horko dívat, je nemožno oku

na zimu zírat a neumí zahlédnout zvuky.

Nicméně má to všecko svou podstatu hmotnou,

protože našich smyslů se dovede dotknout:

dotknout se a být dotknut, to může jen hmota.

 

Když na břehu moře a příboje rozvěsíš roucha,

zvlhnou, a jakmile slunce se rozpálí, uschnou.

Leč kterak ta vlhkost se dostane do nich a voda

a kterak se vypaří v parnu, to nespatříš okem.

V maličké částky se tedy rozešla vlhkost,

tak malé, že oko je nemůže uvidět vůbec.

 

Jestliže po dlouhý koloběh slunečních roků

nosíme prsten, i ten se odspodu ztenčí;

krůpěj proráží kámen a oradlu v poli

železo z radlice křivé se potajmo ztrácí;

kamenné dláždění chodníků roznesly skorem

proudící davy a u bran bronzové sochy

nastavují svou pravici kratší a kratší

od polibků a doteků okolojdoucích.

To všechno, jak vidíš, se zmenšuje, když se to tenčí;

jenom ty částky, jež v každé chvíli se tratí,

na vlastní oči nám nepřála příroda spatřit.

 

Podobně látku, již povlovně příroda dává

bytostem, pomalu růst je nutíc den ze dne,

ani ta nejlepší nemůže zornice zočit;

stejně i to, oč zhubneme v nouzi či stáří.

Hlodavá sláň kolem břehů omlela skály;

avšak co ztrácejí právě, to nevidíš nikdy:

s tělísky skrytými koná své příroda dílo.

 

ATOMY JSOU NEVIDITELNÉ

 

NEMYSLI VŠAK, že hromadně zabrala hmota

veškerý vesmír: je uprostřed věcí i prázdno.

Poznání prázdna ti prospěje po mnoha stránkách:

už nebudeš bloudit a váhat a napořád bádat

o stavbě světa, ni ztrácet víru v má slova.

 

Je tedy prostor, je prázdný a nehmatatelný.

Jinak by na žádný způsob se nemohly věci

pohybovat; vždyť tělesům připadl úkol

stát v cestě a brzdit – a ten by plnila všecka

po všechen čas a nic by se nemohlo hýbat,

protože ustupovat by nezačlo žádné.

Leč v okruhu moře i země i v nebeské výši

kdeco se před očima nám všelijak hemží

a všemožně hýbe – a nebýt žádného prázdna,

nejenže věci tak rušně by nemohly těkat,

ale na svět by bývaly nepřišly vůbec,

jelikož stěsnaná hmota by trvala v klidu.

 

Myslí se sice, že věci jsou tuhé a plné;

mají však řídké tělo; to pochopíš takto:

Jemně prolíná slují a skalinou vláha

a hustými kapkami všecko tam pleská a pláče.

V celé živoucí tělo se vstřebává pokrm;

stromoví roste a včas se obalí plody,

protože veškerá strava je prosákla celé

od nejdolejších kořínků po peň a větve.

Stěnami proniká zvuk a proletí napříč

i zamčeným domem a mráz až do kostí vniká.

To by se nemohlo dít, kdyby nebylo prázdna,

jímž tělísko jedno jak druhé dovede projít.

 

A jak to přijde, že některé předměty předčí

svou váhou jiné, ač nemají rozměry větší?

Jestliže v klubíčku vlny a v kotouči kovu

je tolikéž hmoty, ať váží oboje stejně!

Vždyť úkolem hmoty je všecko stlačovat dolů,

zatímco prázdno svou povahou postrádá váhu.

Když tedy věc je stejně velká a lehčí,

říká to jasně, že prázdna má v útrobě více;

naopak více hmoty má v sobě ta těžší –

a zato prázdna má uvnitř o mnoho méně.

 

Do věcí zřejmě je vmíšeno tedy to druhé,

co hledáme s napětím umu, tak řečené prázdno.

 

PROSTOR ČILI PRÁZDNO

 

JEDNOMU PŘEDEJÍT MUSÍM: sic některých lidí

výmysl svést by tě mohl ze správné cesty.

 

Plovoucím šupináčům prý ustoupí voda

a dráhu jim uvolní proto, že za sebou ryby

vždy nechají prostor, kam uhnuvší vlny se stekou;

tak je prý možno i ostatním věcem se hýbat

a místo si vyměňovat, ač všecko je plné.

 

Rozumí se, že celý ten důkaz je mylný.

Kam by se vlastně ty ryby posunout mohly,

jestliže vlny jim nedají místo? A voda,

kam se nahrne asi, když ryba se nehne?

Nezbude tedy než pohyb u všeho popřít

anebo uznat, že s věcmi je smíšeno prázdno,

jež pro každou věc je pohybu podmínkou prvou.

 

Pozoruj širší tělesa dvě, když se srazí:

rozeskočí se rychle – a prostor, jenž vznikne

uprostřed obou, se nutně naplní vzduchem;

leč ať ten vzduch seberychleji odevšad vtéká,

nicméně celý ten prostor nemůže zabrat

na jeden ráz; on zaplní nejbližší místo,

pak teprve další, až nakonec obsadí všecko.

Někdo snad řekne: „Když od sebe odskočí koule,

bude to tím, že vzduch se za nimi zhustí.“

Omyl! Zde vzniká prázdno, jež nezelo dříve,

a opět se plní to prázdno, co bylo už předtím.

Na tento způsob se vzduch ani nemůže zhustit –

a kdyby i mohl, jen díky prázdnu by mohl

sám se smrštit a vlastní částice stáhnout.

 

Pročež, ať sebevíc oklik a výmluv si najdeš,

nakonec uznáš, že v nitru věcí je prázdno.

Mimoto pro tebe mám ještě nejeden důkaz,

který by víru v má slova utužil v tobě.

Leč bystrému umu i drobné náznaky stačí;

ty s jejich pomocí sám už pochopíš další.

Čenichem zvětří i ohař, po hoře slídě,

přečasto zvířecí doupě, ač ukryté v houští,

jakmile jednou se octne na jisté stopě;

podobně z jednoho poznatku dovodíš druhý

vlastními silami tady, ba v tajemství temná

se ponoříš do dna a z hlubin vylovíš pravdu.

 

Pakliže váháš a maličko od věci couvneš,

Memmie, tolik ti mohu lehounko slíbit:

z hlubokých zřídel v mém srdci má lahodná mluva

bohaté doušky tak dlouho ti nalévat bude,

že liknavé stáří mi dříve ochromí údy,

myslím, a v žilách mi stavidla života zvedne,

nežli ti všecku tu zásobu důkazů veršem

o jedné každé otázce do uší pošlu.

 

NENÍ NEŽ HMOTA A PROSTOR

 

ABYCH NAVÁZAL NIT a vrátil se k dílu:

příroda celá, jak jest, se v podstatě skládá

z dvojího: z částic a prázdna. V tomto jsou ony

umístěny a v něm se porůznu hýbou.

Hmota že jest, to dosvědčí obecný smysl,

základ, kterému věřit je především třeba,

měřítko, ve kterém zakotven důmysl ducha

cokoli ze skrytých věcí si ověřit může.

Pak je tu prostor a místo, tak řečené prázdno:

toho nebýt, pak věci by nebyly nikde

a rozličné pohyby konat by nemohly nikam;

to jsem ti vštípil už dříve, o kousek výše.

 

Ostatně nenajdeš nic, co by nebylo s hmotou

spjato, a nic, co by nemělo souvislost s prázdnem

jakožto nějaká řekněme podstata třetí.

Neboť všecko, co jest, je určitě něčím;

ať už je objem té věci velký či malý,

jestliže vnímá ji hmat, třeba lehce a letmo,

patří k souboru těles a do jejich počtu;

pakli ji nahmatat nelze a na žádný způsob

nemůže ničemu jinému zamezit průchod,

je to pak to, čemu říkáme prostor a prázdno.

 

Všecko, co o sobě jest, buď působí samo,

anebo musí být účastno činnosti cizí,

anebo umožnit věcem kde být a se konat;

trpnost a činnost však není bez hmoty možná

a místo dovede skýtat jen prostor a prázdno:

tož kromě prázdna a tělísek v světovém celku

nemůže být už žádná podstata třetí,

která by mohla kdy spadat pod naše smysly

či kterou by někdo snad postihl důmyslem ducha.

 

Uvidíš totiž, že všecko, co má svoje jméno,

je přívlastkem anebo případkem těchto dvou věcí.

Přívlastek jest, co odnít a odloučit nelze,

aniž by podstata sama se rozpadla vniveč;

žár plamene, kamene tíha a tekutost vody,

u hmoty hmatatelnost a u prázdna opak.

Na rozdíl od toho otroctví, bohatství, bída,

válka, svoboda, svornost a ostatní věci,

bez kterých podstata věci se uchová celá

stejně jak s nimi: ty správně případky zveme.

 

Čas sám o sobě není: to předměty samy

nám dávají znát, co se stalo v minulé době,

co probíhá nyní a co se později zběhne;

čas sám o sobě – to uznáš – nevnímá nikdo,

bez souvislosti s klidem a pohybem věcí.

 

Zpívají Heleny únos i potření Tróje

a boj s jejím lidem; leč pozor: my nesmíme myslit,

že takové věci snad samy o sobě byly;

pokolení, jimž připadly případky tyto,

do nenávratna už unesly minulé věky.

Země je jedna věc, a druhá je případ

či případky všecky, jež mohou se zběhnout v tom kraji.

Konečně nebýt hmoty, té podstaty věcí

a prázdna či místa, v němž všecky věci se dějí:

v barbaru Paridovi by nebýval vzplanul

milostný oheň, tak rozdmýchán Heleny krásou,

až rozpoutal slavný a divoký válečný požár;

dřevěný kůň by byl za noci rozence Řecka

nevydal z útrob a nezžehl Trojanům pevnost:

je tedy nabíledni, že veškeré děje

o sobě nejsou, jsou na světě jinak než hmota

a neexistují na tentýž způsob co prázdno;

větším právem je nazveme případky hmoty

a projevy místa, v němž věci se konají všecky.

 

ATOMY JSOU VĚČNÉ

 

HMOTA JSOU PŘEDNĚ ta prvotní tělíska věcí,

za druhé vše, co je shlukem řečených prvků.

Žádná síla však nemůže atomy zničit,

ty nakonec vítězí vždycky svou neprostupností.

Je sice zatěžko věřit, že nějaký předmět

v světě by mohl být z látky veskrze tuhé:

vždyť domovní stěnou se proderou nebeské blesky,

hlasy i hřmot a železo roztaví oheň,

skálu rozštěpí prudké a úporné parno;

tuhost zlata se ruší a rozpouští žárem,

ledovost mědi se plameni poddá a taje.

Jehličky zimy i teplo proniknou stříbrem;

jasně to cítíme obé, když třímáme číši,

do které shůry nám lijí perlivý nápoj.

Potud se zdá, že nic není tuhé a plné.

 

Tak ale skutečná věda a příroda velí;

poslouchej dál! Chci vyložit v nemnoha verších,

že skutečně bytuje hutná a trvalá hmota:

semena věcí – viz výše – a počátky první,

z kterých nynější svět je vytvořen celý.

 

Předně se hluboce liší a povahu dvojí

mají ty věci dvě, jak shledáno výše,

hmota a prostor, v němž všecky věci se dějí;

nezbytně tudíž jsou o sobě samy a čisté.

Kamkoli sahá prázdno, tak řečený prostor,

tam není hmoty; a tam, kde se rozkládá hmota,

není prázdna a prostoru na žádný způsob.

Tělíska první jsou bez prázdna tedy a plná.

 

Za druhé: ve vzniklých věcech se nachází prázdno;

pak musí okolo něho být celistvá hmota:

vždyť o žádné věci se bezpečně dokázat nedá,

že ve své útrobě chová a ukrývá prázdno,

jestliže to, co je obmyká, nebude hutné.

Takové může však být jen skupení hmoty,

objímat dutiny věcí je s to jenom ono.

Tedy ta látka, jež nemá dutiny v těle,

může být věčná; to ostatní postihne rozpad.

Za třetí: nebýt prázdna a žádného volna,

bylo by stmeleno všecko; a tělísek nebýt,

která by plnila prostor a kdekteré místo,

jedno jediné prázdno by dokola zelo.

Prázdno a hmota se navzájem ohraničují,

protože ve světě nemáme úplně plno

ani naprosto prázdno; toť dílo těch částic,

jež dovedou odlišit od prázdných prostorů plné.

Takové úderem zvenčí se nemohou rozbít,

podobně nic je nemůže rozleptat zevnitř,

aniž je lze snad ohrozit na jiný způsob.

To jsem ti vštípil už dříve, o kousek výše.

Nemožno rozbít věc, v níž prázdnoty není,

nelze ji zlomit a nelze ji rozpoltit vedví;

ona nepojme vody, jí neprolne zima

ni lezavý oheň, to dvojí, co proniká všady;

čím více má která věc v své útrobě prázdna,

tím víc těmi vlivy trpí a vniterně chátrá.

Jestliže tedy jsou prvotní tělíska hutná

a bez dutin, jak jsem už řekl, jsou nezbytně věčná.

 

Ostatně nebýt toho, že hmota je věčná,

měly se všecky věci už obrátit vniveč

a z ničeho znovu se měly ty nynější zrodit.

Leč z ničeho nevzniká nic, jak řečeno výše,

aniž co vzešlo, se může obrátit vniveč.

Proto musí ty prvky, v něž v poslední chvíli

se rozpadá všecko, být samy z trvalé látky,

aby k obnově věcí byl dostatek hmoty.

Jednolité jsou tudíž ty prvky a plné

a jedině proto se mohou uchovat věčně,

od věků do věků bytosti obrozujíce.

2. část >>>

 

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

Memmius, celým jménem Gaius Memmius, příslušník patricijského rodu římského, asi týž, o kterém psal básník Catullus i jiní. Znalec řecké literatury, básník milostných námětů, řečník, politicky nestálý; pro nedovolené „obcházení“ voličů odsouzen k vyhnanství, trávil je v Athénách. - Vysvětlivka překladatelky Julie Novákové.

Římané: na základě pověstí, uměle vytvořených ve vysoké literatuře jako ohlas bájí řeckých, se pokládali za potomky Ijúla (Aenea), syna Venušina a Anchísova. Ijúlos platil jednak za praotce římského rodu Juliů, jednak za zakladatele dynastie v Dlouhé Albě (Alba longa), z níž vzešel mytický zakladatel Říma Romulus. - Pozn. překl.

Venus, Venuše, staroitalská bohyně jara a lásky, ztotožněná s řeckou Afrodítou. V řecké báji sdružena s bohem Areem (Ares, lat. Mars), v římské pokládána za pramatku Římanů. Patronka rodu Memmiů. Srov. úvodní předmluvu a heslo Římané. - Pozn. překl.

Mars, Mavors, římský bůh války. Martovy legie = římské legie. - Vysv. překl.

Je samozřejmé atd. – asi zlomek výkladu, který měl tvořit přechod mezi invokací Venuše a následující chválou Epikúra. Někteří vydavatelé tyto verše vypouštějí. - Pozn. překl.

Diana, řec. Artemis. Bohyně měsíce, lovu, panenství, v nejstarší době uctívána i lidskými oběťmi; viz Ífigeneia. - Vysv. překl.

Ífigeneia, Ifigenie – dcera Agamemnona, vůdce Řeků proti Tróji. Když nemohli pro bezvětří způsobené hněvem Artemidy (Diany) vyplout, byla dána věštba, že ji lze usmířit jen obětováním Ífigeneie. Podle známější verze za ni Artemis podstrčila na oltář laň (tak v slavné Eurípidově Ífigeneia v Aulidě); Lucretius se drží pochmurnější verze, patrně starší, že byla obětována skutečně. Srov. Starověké báje a pověsti: Paris a Helena. - Vysv. překl. & Misantropova.

Orcus – latinské jméno pro podsvětí, sídlo mrtvých. - Vysv. překl.

Ennius (239–169) – největší římský epik před Lucretiem, tvůrce hexametru, zbásnil mj. římské dějiny od mytických počátků až po svou dobu (Annales, Anály, zachovány jen zbytky, např.: Dobrodiní prokázané špatnému pokládám za zločin.“Jen v době nejisté se pozná věrnost přítele.“ „Osud etruské země v tu noc bude na vlásku viset.“). - Vysv. překl. & Mis.

Acherón – podsvětí, zvané tak podle stejnojmenné řeky „vzdechů“ je obtékající. - Vysv. překl. & Mis.

Éter, řec. Aithér, vlastně nejvyšší vzduchová vrstva, mytické sídlo bohů; u některých básníků personifikován jako manžel Země, v této funkci blízký Diovi (Iovovi). - Vysv. překl.

sláň – básnicky slaná voda, mořská voda, moře. - Vysv. Mis.

přívlastkem … případkem – řecky symbebékos … symptóma. Je sporné, jsou-li to pojmy dva nebo jeden. - Pozn. překl.