Misantropova knihovna

 

ZPĚV ŠESTÝ

 

TŘETÍ CHVÁLA EPIKÚRA

OBILNÝ OSEV A ZRNO bídnému lidstvu

Athény slavného jména prý rozdaly první,

obrodily mu život a zákony daly

a pro život první mu poskytly útěchu sladkou,

vydavše ze sebe muže tak hluboké mysli,

že z jeho úst kdysi vyšla veškerá pravda

a za jeho božskou vědu, ač zemřel, už dávno

po celém světě sláva až k nebi se nese.

Když on viděl, že mají o živobytí

lidé už postaráno a bezmála o vše,

že pokud možno si mohou bezpečně bydlet

a že ti mocní se v bohatství topí a poctách

a slávě a slynou i dobrým jménem svých synů –

ale že v hlubině srdce jim zůstala úzkost,

jež bez ustání a bezděky život i duši

v nich mučí a v ukrutné nářky ji propukat pudí:

poznal, že tady je vinna nádoba sama

a její vinou se uvnitř pokazí všecko,

co do ní dáš a naliješ dobrého zvenčí;

jednak si všiml, že dno má prasklé a teče,

takže se nijak a nikdy naplnit nedá,

a jednak viděl, že všecko, cokoli pojme,

znečistí jakousi ošklivou pachutí uvnitř.

Slovem pravdy nám tedy očistil srdce,

vytkl strachu a žádosti meze a určil,

v čem to nejvyšší dobro, kam tíhneme všichni,

tkví, a ukázal cestu, jak pěšinou prostou

a přímým směrem se k němu můžeme dostat,

co vlastně za zlo je všady ve věcech lidských,

jak je přirozené a doléhá různě,

jak příroda dá, buď náhodou anebo silou,

ze kterých bran se máme kterému bránit,

a podal důkaz, jak namnoze člověčí srdce

se na vlnách smutku a starosti zbytečně zmítá.

Jako když děti se bojí a lekají všeho

za černé noci, tak my se děsíme za dne

věcí, kterých se netřeba bát o nic více

než představ, kterých se potmě strachují děti.

Nerozežene tu duševní úzkost a temno

denního světla šíp ani paprsky slunce;

dokáže to však rozum a přírodní věda.

Tím raději pokračuji v své načaté písni.

UŽ JSEM TĚ POUČIL o tom, že svatyně světa

má smrtelné tělo, že nebesa před časy vznikla,

a co se na nebi děje a nemůže nedít,

zhruba všecko je jasné; teď poslyš, co zbývá –

jakmile do skvoucí korby se posadit jednou

….....................................................................

Ty mne jen veď, když k metě bělostné běžím,

učená Kalliopé, už na konci dráhy,

Múso, potěcho lidí a rozkoši bohů,

a buď mi vůdkyní k věnci a veliké slávě!

…...............................................................

vznikají všechny a znovu utichne všecko

…...............................................................

co byly, potuchne vztek a všecko se změní.

Ostatní věci, jež na zemi vídají lidé

i na nebi často, když s děsem a úzkostí srdce

strachy z bohů se hluboko sklánějí v duši

a do prachu země se pokořují – to proto,

že neznalost příčin je nutí podřídit všecko

vládě bohů a jejich království uznat.

Vždyť i kdo vědí, jak pokojně žijí si bozi,

a vědí to dobře, přece, když pocítí úžas

nad během světa a zejména nad těmi věcmi,

jež spatřují nad svou hlavou a v oblasti nebes,

v pověry staré se vracejí znovu a přísné

dostanou pány, jež mají za všemohoucí –

ubozí, nevědouce, co vůbec je možné,

co nikoli, kterak má každá věc svoje meze

a každá možnost svůj mezník, hluboko tkvící;

tím více bloudí a do tmy se naslepo řítí.

Vytřes to z duše, tu myšlenku daleko zažeň,

je nehodna bohů a božskému pokoji cizí;

bohů se nedotýkej a mocností svatých,

to nosí škodu. Sic poškodit výsostné božstvo

nelze, je nepojme hněv ani dychtivost pomsty;

leč nejsi-li s to si je myslit v mileném míru

a klidu, jen pobouřené a hnětené hněvem,

do jejich svatyň už nevejdeš s pokojným srdcem

a obrázky ony, jež z jejich svatého těla

co poslové božské krásy se do duší linou,

nebudeš umět v míru a pohodě vnímat.

Jaký život by nastal potom, je zřejmo.

Takový od nás nechť odvrátí soustava pravdy

co nejdál; a proto, ač bylo už řečeno mnoho,

mnoho zbývá a zkrášleno lepými verši

chce být: jest vysvětlit oheň a soustavu nebes,

bouře opěvovat a blýskavé blesky,

jaký je jejich účin a odkud se berou –

aby ses nechvěl a neztrácel hlavu, když nebe

se rozštěpí, odkud se přihnal ten letící oheň

či kam se zas poděl, jak mohl proniknout stěnou

a kterak, natropiv škod, i odtud se ztratil.

PROČ HŘMÍ

ZA PRVÉ: HROMEM se třesou nebesa siná,

protože éterné mraky, co vysoko letí,

jak na ně útočí vichry, se navzájem srazí;

neboť od jasné strany to neduní z nebe,

nýbrž čím hustší je hejno mračen, tím spíše

se odtamtud strhne rachot a hromová rána.

Mimoto nemohou mraky mít hmotu tak hustou

jako dřevo a kámen, ani tak řídkou

jako mlha a letící kotouče kouře;

sice by musely jako to kamení spadat

svou hrubou váhou či těkat jak dým, a pak unést

by nemohly příval krup ani sněhové vločky.

I jiný zvuk se z nich šíří nad širým světem,

jak z plachty, jež uprostřed tyčí a trámů se třepe,

napjata přes velké hlediště leckdy, a šustí,

ba zběsile lítá, když drzý ji roztrhne vítr,

a vydává zvuk jako papír, kdybys ho trhal;

neboť i takový zvuk se dá rozpoznat v hromu,

i visících šatů svist a letící papír,

když jím otáčí vír a vítr doň pere.

Někdy se stává, že mraky se nemohou srazit

čelem naproti čelu; i minou se bokem

a spějíce v opačné strany se o sebe drhnou;

odtud kručivý zvuk nám projede uchem

a trvá tak dlouho, než z těsných prostorů vyjdou.

Stejně se zdává často, že kolísá kosmos,

otřesen třeskutým hromem, že ohromné hradby

širého vesmíru pukly a vybuchly náhle –

když totiž vichry se v jediné mohutné smršti

do mračna zavrtají a vichřice uvnitř

krouživě víříc je nutí více a více

hustý si vytvářet obal a dutinu uvnitř;

když jí pak ubude síly a dravého tlaku,

s hrozným rachotem hromu se roztrhne mračno.

A není divu: i maličký měchýř, když vzduchu

je pln, dá velikou ránu, když najednou praskne.

I na jiný způsob se mraky mohou dát slyšet,

když je provívá vítr; to podobná větvím

oblaka vídáme letět a rozličným třásním;

jako když šumí listí a praskají větve

a severní vítr skrz lesní houštinu táhne.

Také se stává, že rychle vanoucí vichr

prolomí mračno a vedví je rozrazí rovnou.

Co zmůže svým náporem tam, je nad slunce jasné:

vždyť zde, kde je slabší, si nicméně ve větších výškách

podává stromy a z nejhlubších kořenů trhá.

Skrz oblaka běží i proudy, jež s hukotem temným

se jakoby lámou, jak činí i hluboké řeky

a mohutné moře, kde příboj se o břehy tříští.

Někdy plamenný blesk také přeskočí z mraku

na mrak, a padne-li tady snad na množství vláhy

ten oheň, je na místě zdušen a praskaje sténá

a syčí jak železo žhavé, když z planoucí pece

je vyjmeš a hroužíš je hluboko v ledovou lázeň.

Pakli ten oblak, jenž pohltí oheň, je sušší,

rázem vzplane a hoří, praskaje silně,

jak háje vavřínové když stravuje v horách

a ve víru vichru se široko plazící plamen;

žádný klest není slyšet tak strašně jak Foibův

delfský laurus a nic tak nepraská v ohni.

Mohutný rachot je z mraků a velikých výšek

slýchat i z tříštění krup a lámání ledu;

to když vítr je v nějakou těsninu směstná

co laviny ledu – a v sníh a kroupy se lámou.

I tehdy se blýská, když mraky se srazí a množství

semínek ohně z nich vytryskne – jako když ocel

či pazourek o křemen křísne; tu vyskočí světlo

stejně a oheň se třepí v třpytivé jiskry.

HROM ZNAMENÁME PO BLESKU

Nicméně sluchu se zahřmění později dotkne,

než oči zhlédnou blesk; vždyť putují k uchu

ty věci déle než to, co působí na zrak.

To lze seznat i jinak: jen pozoruj z dálky,

když dvojitou sekyrou někdo peň poráží stromu,

jak dříve uvidíš úder, než seknutí uchu

oznámí zvuk; a blesk je zrovna tak vidět

dříve, než slyšíme hrom – jenž zároveň s ohněm

byl vyslán a z téže srážky i příčiny vzešel.

I NA JINÝ ZPŮSOB ta oblaka letmými blesky

zpestřují kraj a bouře ho blikavě žíhá:

vpadne-li do mračna vítr a na místě krouží,

jak jsem už řekl, až zahoustne oblaku obal,

tu tím, že se hýbe, se vznítí; vždyť pohybem všecko,

jak vidíš, zteplá a vzplane, ba z olova kulka

dokonce taje, když letí obloukem dlouhým.

Ten vařící vzduch když černé protrhne mračno,

tu jako když střelí, se uvolní semena ohně

rázem a slijí se v blesk a blikavý plamen.

Potom se ozve hrom; ten putuje k boltci

déle než to, co vstupuje v zornici oka.

To se však stává jen v mracích hustých a vzhůru

navršených až div a na oblak oblak.

Tím se nedávej zmást, že zdola je vidět

spíš jejich šíři než to, jak vysoko čnějí!

Jen dávej pozor, až oblaka podobná horám

po nebi ponese napříč a nakoso vítr;

nebo až na vršcích skal je uvidíš shluklé,

jak horní na dolní tlačí a na oblak oblak,

když zůstanou stát a větry kol dokola usnou;

tehdy uzříš těch mraků mohutné masy

a jakoby z převislých skalisek sklenuté sluje –

a vpadnou-li do nich větry, když nastane bouře,

a naplní je, pak hubují s hukotem burným

v tom žaláři z oblak a hrozí jak za mříží šelmy,

odtud i odonud z mraků svůj vrhají repot,

a jak hledají cestu a točí se kolem,

shrabují z oblak a sbírají semínek ohně

mnoho – i koluje plamen v té ohnivé peci,

až se protrhne mrak a zasvitnou blesky.

A ještě z těchto příčin ten střelhbitý oheň

o barvě jasného zlata se do země řítí:

že totiž ohnivých semen už oblaky samy

musí být plny; vždyť kdykoli nemají vody,

zpravidla mají lesklý a plamenný odstín.

Nemálo totiž se musely sluneční záře

napít, a proto se rdějí a ohnivě srší.

Ty když zatlačí vítr a vžene a vtěsná

je na jedno místo, tu stisknuty semínka roní

ohně – ta dávají blesku tu plamennou barvu.

I tehdy se blýská, když nebeská oblaka řidnou;

neboť vítr, jak lehounce plynou, je trhá

a drobí; tu tělíska ohně, ta semena blesku,

nutně z nich padají sama; a tehdy se blýská

ne hrozně, bez lomozu a hlučného hromu.

VLASTNOSTI BLESKU

Konečně, jaké je povahy blesk, to ti řeknou

místa, kam sjel, a znamení vpálená žárem,

stopy, z nichž síry se šíří omamný zápach;

to jsou známky ohně, ne větru či deště –

nemluvě o tom, jak často to zapálí střechu

a už je rychlý plamen i v stavení pánem.

Tento oheň, tak jemný jak ve světě žádný,

stvořila příroda z prvků tak drobných a čilých,

že pod sluncem naprosto nic jim nemůže čelit.

Neb silák blesk se prodere domovní stěnou

jak slovo či zvuk a kovem i kamenem projde,

bronz i zlato ti roztaví v mžiknutí oka,

ba aniž rozbije džbán, dá vyvanout vínu

naráz – a žádný div: jeho žár, sotva přijde,

nádobě proděraví a rozředí boky

všecky kol dokola lehko, a vtáhna se dovnitř,

rozpustí víno v prvky a roznese rychle.

Za celý lidský věk by to nesvedlo slunce,

ačkoli žhne a sálá velikým vedrem;

o tolik větší rychlost a moc mají blesky.

JAK VZNIKÁ BOUŘE

NYNÍ, ODKUD SE BEROU a proč jsou tak prudké

v letu, že mohou svým úderem rozčísnout bašty,

rozmetat dům a strhnout mu krovy a krokve,

rozvalit náhrobky hrdin a rušit je z klidu,

zabíjet lidi a porážet skot zde i onde

a podobné věci, jak to, že dokáží tolik,

vyložím teď, abys neztrácel čas mými sliby.

Měj za to, že blesky se rodí z oblaků hustých

a do výše nakupených; vždyť z jasného nebe

a z mraků nepříliš tlustých se neblýská nikdy.

Toť věc nepochybná a nad slunce jasná:

vždyť tenkráte celý blankyt se zatáhne mračny,

jako by z Acherontu se mrákavy zvedly

všecky a veliký prostor by postlaly nebi –

takovou temnou nocí je zacloní mraky

a černá škraboška Děsu se nahoře šklebí,

kdykoli bouře se chystá roztančit blesky.

Mimoto leckdy i černý oblak jak z nebe

spuštěný vodopád smoly se na mořské vlny

sveze naditý tmou a ten za sebou táhne

černou, blesky a vichry těhotnou bouři,

a protože sám je větrů a plamenů plný,

i na souši se ho bojí a hledají úkryt.

Stejně i nad naší hlavou ta bouře má výšku;

přece ty mraky by nemohly zavalit zemi

takovou tmou, kdyby na jedněch nestály druhé

vždy výše a výše, až slunce se za nimi ztratí;

také by nemohly vydat tak ničivý příval,

rozvodnit řeky a zaplavit pole, když přijdou –

jenomže éter je jimi vysoko vystlán.

Tedy v těch místech je větru a plamene plno

všecko a proto to odevšad hřímá a blýská.

Výše jsem řekl, jak mnoho ohnivé látky

chovají výdutě mračen; i z paprsků slunce

a z jeho žáru jí musejí nemálo nasát.

A když ten vítr, jenž mraky zatlačí někam

v jediné místo, z nich vytiskne ohnivých semen

vysoký počet a sám se s tím plamenem smísí,

ten vetřelý vítr tu koluje v prostoře těsné

a blesk si uvnitř té pece ohnivé brousí.

Na dvojí způsob se může vznítit: když zteplá

svou vlastní pohyblivostí a dotykem ohně.

Když je už rozžhaven dost a hutného ohně

náporem nabit, tu blesk už jakoby zralý

naráz roztrhne oblak a trhaným světlem

na všecka místa svítě se střelhbitě nese.

Za ním to zhluboka zahřmí a nebeská klenba

jako by pukla a vráz se řítila shůry.

Zemi pak zachvátí mocné chvění a hukot

běží vysokým nebem; vždyť povětří celé

vrávorá otřeseno, jak rachotí hromy.

Nato se spustí déšť tak těžký a štědrý,

jako by celý éter se proměnil v příval

a řítě se dolů chtěl obnovit potopu světa;

taková průtrž mračen a vichřice burná

se snese, jak uhodí hrom a ohnivá střela.

Také se stává, že v mohutný mrak s oním hrotem

už zralým vpadne vítr a vichřice zvenčí,

roztrhne jej – a už padá ohnivý kužel,

který jmenuje bleskem náš mateřský jazyk.

Stejně i do jiných stran, ať kamkoli letí.

Někdy se stává, že větrný proud nemá ohně,

nicméně dlouhou poutí a letem se vznítí;

některá tělíska totiž ho opustí cestou,

ta větší, co v letu vzduchem mu nemohla stačit,

a jiná si z povětří shrábne a unáší s sebou,

maličká, jež se s ním smísí a vznítí ho v letu

přibližně tak, jako leckdy z olova kulka

se rozžhaví letem, když cestou poztrácí mnoho

studených částic a nakonec ve vzduchu chytí.

Někdy už pouhou ranou se vyvolá oheň,

úderem větru, jenž nemaje ohně je chladný –

a žádný div: když ránu zasadí prudce,

může se stát, že vlastní semínka tepla

mu splynou s prvky věci, jež dostala ránu;

podobně vyskočí jiskra, když o křemen křísne

železo. Nevadí nic, že je studené: stejně

se seběhnou prvky a blesk z nich vyšlehne horký.

Stejně tedy i věc musí od blesku chytit,

je-li jen hořlavá trochu a citlivá k ohni.

Nicméně fičící vítr tak docela chladný

nemůže být: vždyť slétá shůry tak prudce,

že nezahoří-li ohněm už dřív na své cestě,

přichází alespoň ohřát a promíšen s teplem.

RYCHLOST BLESKU

Mrštný je blesk a jeho úder je prudký,

rychle skluzují vesměs a slétají blesky,

ježto už dříve se v mracích ta střelhbitá síla

sbírá a k výboji mocné v ní úsilí stoupá;

mračno pak neudrží to rostoucí vření,

i nastane výbuch a letí to úžasně rychle

jak běhuté šípy, jež obrovský samostříl chrlí.

Ostatně blesk je z atomů drobných a hladkých

a takové hmotě se sotvaco postavit může;

prosmykne se a promkne i nejužší cestou;

překážek tedy ho zdržet a zpomalit může

jen málo – i letí a s velikou rychlostí sklouzne.

Však také všecko těžké svou povahou tíhne

obecně dolů a navíc, když nastane náraz,

rychlost se zdvojnásobí, věc pádněji padá,

pohotověji a rázněji rozetne ranou

všecko, co je jí v cestě, a žene se dále.

Konečně: všecko, co letí dalekou drahou,

má rychlosti stále více; ta pohybem vzrůstá,

mohutní, sílí a padá to pádnějším pádem;

pudí totiž ten pohyb všecky ty prvky

na jedno místo se řítit nejkratší cestou

a na tuto trať je všecky ve víru vrhá.

Snad přibere blesk něco částic i z povětří přímo

cestou a pod jejich ranami zvyšuje rychlost.

Lecčím se promkne a projde – a věc je pak celá

a zdráva, an drobounký oheň jí proklouzne póry;

ledaco zničí – když dopadnou tělíska blesku

na prvky ve věci tam, kde jsou skloubeny ve tkáň.

Lehko roztaví spěž a ve mžiku zlato

přivede ve var; to proto, že z atomů drobných

a tělísek hladkých ta síla je složena jemně;

ta se vkrádají hravě, a vniknuvše náhle,

rozruší všecky vazby a uvolní uzly.

Na podzim nejvíc se otřásá vysoké nebe,

domov lesklých hvězd, i celičká země

a podobně v jarní čas, když se otevrou květy.

Za mrazu totiž je ohně málo a v létě

zemdlí vichry a oblaka nejsou tak hustá.

Když tedy roční čas se zastaví vprostřed,

jsou dány všecky ty rozličné podmínky blesku.

Průliv roku tu mísí chladno i horko,

to dvojí, bez čeho mrak by neukul blesku;

i nastane svár mezi živly a veliký poplach

a v ohni a vichru se zuřivě povětří zvíří.

Počátek tepla je totiž posledkem zimy

a to je období jara; tu zápolí spolu

ty protivy nutně a smíšeny dělají zmatky.

Poslední vedro se mísí s prvními mrazy;

to přichází doba, jíž lidé říkají jeseň;

i tady se třeskutá zima dá do boje s létem.

Proto právem to nazveme průlivem roku;

a žádný div: vždyť za toho času je blesků

nejvíc a na temném nebi se stahuje bouře,

že válkou nerozhodnou se potýká obé,

zde plamen, tam vítr a s nimi ve směsi voda.

BLESKY NESESÍLÁ JUPPITER

TOŤ POZNAT OHENNÝ BLESK v jeho podstatě pravé,

a jakou mocí to činí, to vidět skrznaskrz;

toť lepší než v etruské texty se zbůhdarma hroužit

a skrytého úradku bohů chtít stopovat známky

v tom, odkud přiletěl oheň a na kterou stranu

se obrátil odtud, jak mohl proniknout stěnou

a kterak, natropiv škod, i odtud se ztratil,

či jaké to úder blesku zas neštěstí nese.

Pakliže lomcuje blýskavou nebeskou klenbou

Juppiter, hřímaje hrozně, a ostatní bozi

a metají blesky tam, kam se kterému zachce:

proč jimi nemíří tak, aby zločinů hnusných

netrestanému strůjci se z proklaných prsou

kouřila síra a plamen – k výstraze lidem?

Proč častěji ten, kdo si není ničeho zlého

vědom a nemá viny, se v plamenech svíjí,

náhle zachvácen ohněm a vřetenem z nebe?

Proč perou i na místa pustá a marně se trudí?

Či tím cvičí své paže a ramena tuží?

Proč nechají v hlíně ty střely otupět Otci,

proč trpí to on, proč je nešetří na nepřátele?

Proč konečně nesešle nikdy ten Juppiter k zemi

oheň a hrom, je-li nebe úplně čisté?

Či když se vyrojí mračna, on sestoupí na ně

sám, aby odtud si cíl bral na mušku zblízka?

Proč ostřeluje moře? Co má proti vlnám,

proti tekutým spoustám a plovoucím pláním?

Dále: když chce, aby lidé zásahu ušli,

proč nestřílí tak, aby blesk bylo vidět už v letu?

A chce-li koho snad náhlým překvapit ohněm,

proč rachotí z oné strany, proč hromadí hromy

a hřmot a tmu, aby člověk měl možnost se schovat?

A jak by mohl – co myslíš – současně střílet

do různých stran? Vždyť nepopřeš, že se už stalo,

že v tentýž čas se sneslo několik blesků.

To se už stalo a stává se nezbytně často;

jako když déšť se spustí v rozličných krajích

a prší, i blesků se ukáže najednou mnoho.

Proč konečně bourá i ctihodné svatyně bohů

tím lítým bleskem, i vlastní slovutní sídla,

proč rozbíjí rozkošně zrobené podoby boží

a ráznou ranou své obrazy zbavuje lesku?

Proč vysoká místa si volí hlavně? Proč nesou

nejvíce stop toho ohně temena horská?

DALŠÍ PO TĚCHTO VĚCECH už pochopíš snadno:

na jaký způsob se shůry na moře spouští

préstér, jak říkají v Řecku, či po našem „palič“.

Stává se totiž, že někdy se na moře spustí

z nebe jakýsi sloup a kol dokola vlny

začnou vřít, jak se rozhýbe vanutí vichru,

a každá loď, kterou překvapí taková vřava,

se ocítá v tísni a nejvyšším nebezpečenství.

To když větru se podaří prolomit mračno,

na které útokem hnal; tu je stlačuje dolů

a ono jak sloup se z oblohy na moře spouští

zvolna, jako by shora se napřáhla s něčím

nějaká paže a dlaní to na vlny stlala.

Vítr pak roztrhne sloup, z toho vyrazí vichr

do vln a započne vřít až k nevíře moře.

Neboť ten vír se stáčí níže a níže,

vleče s sebou svůj vláčný oblačný obal

už ztěžklý, a ten když na mořskou hladinu složí,

zplna se na vodu vrhne a s ohromným hlukem

uvede ve var a klokot oceán celý.

Někdy i vřeteno větru se obalí mračny

samo, jak oblačné prvky si ze vzduchu sbírá,

a préstéru spadlému z nebe je podobno jaksi;

když se pak snese k zemi a pukne, tu z něho

s ohromnou silou vír a vichřice vyvře.

Ale protože vzniká jen zřídka a hory

mu na suché zemi jsou v cestě, zjeví se spíše

na volném prostranství mořském a pod nebem širým.

MRAKY

MRAKY VZNIKNOU, když četná tělíska v letu

nahoře v prostoře vzdušné se najednou shluknou,

ta poněkud drsná, jež mohou drobnými růžky

na sobě váznout a stlačena držet se spolu.

Ta způsobí nejdřív, že vzniknou oblaka menší,

jež se pak objímají, druh k druhu se druží,

tím sdružováním rostou a po větru letí

tak dlouho, až divoká bouře se nakonec strhne.

I z nebetyčných hor a temen se někdy,

a to tím více, čím výše se pnou, může kouřit

plynule hustá mlha a oblaky plavé;

to proto, že sotva se zrodí lehounké mráčky,

dřív než je spatří zrak, už je uchvátí vítr

a na samá temena hor je nese a tiskne;

teprve zde, když hustší vytvoří hejno

a větší, jsou viditelné a působí dojmem,

jako by ze štítu skal se zvedaly v azur.

Výšky jsou dokořán větrům; to plyne už z věci,

to cítíme sami, když zlézáme vysoké hory.

Mimoto přemnoho prvků si příroda bere

z celého moře; jen rozvěs po břehu prádlo

a uvidíš sám, co schytá a nasaje vláhy.

Tím spíše mi věř, že mohou mohutnět mraky

dík množství látky, jež stoupá z vlnivé sláně:

svou povahou totiž jsou vláhy příbuzné plně.

Mimoto ze všech řek, ba i ze samé země

před naším zrakem se vznášejí mlhy a páry,

které se odtud vinou a stoupají vzhůru

jak dech, svým závojem oblohu cloní a zvolna

se seskupují, až vytvoří vysoká mračna;

vždyť na ně tlačí i žhavý hvězdonoš éter,

takže zhoustnou a opředou modrojas mračny.

Ba i zvenčí se vkrádají pod naše nebe

tělíska, strůjcové mračen a plynoucích oblak;

že prvků je nesčetný počet, že prostory prázdna

nemají hranic, už víš, a také, jak rychle

tělíska letí a kterak v mžiknutí oka

dovedou urazit dráhu až k nevíře velkou.

Nediv se tedy, že často v kratičkém čase

pokryje bouře a tma tak mocnými mraky,

kdykoli převisne shůry, i moře i souše –

jakmile na všech stranách má štěrbiny éter,

kol dokola jakési průduchy veliký kosmos

a všem je vchod i východ otevřen prvkům.

DÉŠŤ, DUHA, SNÍH

VZHŮRU, TEĎ SLYŠ, jak se sráží v oblačné výši

dešťová vláha, proč prška se na zemi roní

a padá! Tu předně věz, že semínka vody

v nemalém počtu se zvedají společně s mračny

ze všechněch věcí a obé zároveň roste,

jak mraky, tak voda, ta všecka, co v oblacích vězí –

jako když tělo nám roste pospolu s krví,

i pot a veškerá míza, co přebývá v údech.

Často i mořské vláhy se napijí mraky

hojně, jak vlněná rouna, jež při břehu visí,

když oblaky přes širý oceán unáší vítr.

Na stejný způsob se zvedá do mračen voda

i ze všech řek, a když opravdu mnoho té vody

se tam už sejde a rozhojní všelijak zevšad,

z plných oblak se proudem vylévá vláha

pod tlakem dvojím: jsou tepána větrem, a potom

oblačných pluků už sama mohutná masa

je seshora tiskne a tíží, až vytrysknou deště.

Také když ve vanu větrů se oblaky tenčí,

nebo se trhají teplem a pod šípy slunce,

dávají vláhu; tu krápe, jako když taje

a na horkém ohni se rozpouští hromada vosku.

Průtrž je prudká, když mračna jsou obojí silou

stlačena mocně: svou vlastní, i náporem větru.

A deště trvají dlouho a prší a prší,

kdykoli atomy vody se hromadně rojí,

mraky se spojují s mraky a s prškami pršky

navíc a ze všech stran se to ve směsi nese

a celá země dýmá a parami kouří.

Tu když v povětří šerém se paprsky slunce

oprou do dštících oblak a zprotějška blesknou,

v černých mračnech se ukáže barevná duha.

Všecko, co nahoře roste a nahoře vzniká,

docela všecko to, co se vytváří v mracích,

sníh i vítr a kroupy a ledové jíní

i ostrý mráz, jenž tuho spoutává vodstvo

a řeky nedočkavé jak na uzdě drží –

o tom se domyslíš lehko a uhádneš v duchu,

kterak to všecko vzniká a z čeho se rodí,

vskutku-li dobře jsi pochopil úlohu prvků.

ZEMĚTŘESENÍ

POSLOUCHEJ NYNÍ, co působí třesení země!

Na prvém místě si představ, že zrovna jak vrchem,

i pospodu země je plna větrných slují

všady a mocných jezer i nádrží mnoho

chová v lůně, i rokle a skaliska srázná;

že pod hřbetem země se skrytě nejedna řeka

valnými vlnami valí a balvany vláčí:

vždyť země všude se musí podobat sobě.

To je předpoklad věci a úvahy základ:

země se nahoře třese, když velikým pádem

ohromné podsvětní sluje se starobou zhroutí;

to padají celé hory a otřesem náhlým

a mocným chvění se odtud široko šíří.

Nediv se tomu: i vozy nepříliš těžké

když ulicí jedou, tu nejbližší střechy se třesou

a povyskočí, když železné obruče obě

kobrtnou o cokoli, oč zavadí cestou.

Někdy se do těch vod a širokých jezer

sesype stářím kus země jak ohromná hrouda;

i zvlní se voda a kmitem se kymácí země –

jak okrouhlá baňka, jež nemůže stát, dokud voda

se nepřestane v ní třást a semotam zmítat.

Mimoto vítr, když v děrách a dutinách zemských

z jedné strany se strhne a mohutnou silou

se úporně žene a tlačí v prostranné sluje,

skloní se země, kam větru ji schyluje síla.

Tehdy se nakloní domy, jež na zemi stojí,

tím více, čím výše se který dotýká nebe,

sraženy v tutéž stranu se nachýlí šikmo

a povysunuté kladí je hotovo k pádu.

A ještě se bojíme věřit, že veliký vesmír

poslední hodinka čeká a nějaký konec,

když takové zemské masy se vidíme viklat?

Nebýt toho, že větry i spí, tu by zhoubu

světa nemohlo zadržet nic ani zdržet;

ony však jednou slábnou a podruhé sílí,

jakoby v šiku jdou vpřed a couvají zpátky,

takže častěji země jen zhroucením hrozí

nežli se hroutí; je nahnuta jenom – pak sklouzne

zpátky a na svoje místo a těžiště sedne.

Proto se kývají domy: ty nejvyšší nejvíc,

prostřední více než nízké a přízemní málo.

To veliké chvění má ještě příčinu další:

když nějaká vichřice mocná a vítr se náhle

vytvoří v podzemí přímo či pronikne zvenčí,

do zemských dutin se vrhne a rozlehlých slují,

jimi se prohání nejdřív a točí a skučí

v divém spěchu, a potom v rozběhu prudkém

vymrštěn vybuchne ven a hluboko zemi

rozčísne přitom a otevře širokou průrvu.

Taková věc se v Aigiu peloponnéském

stala a v Sidónu syrském: ta města ten výbuch

rozmetal vzduchem a nastalé zemětřesení.

Mimoto zničily mohutné otřesy země

nejedny hradby a leckteré sídelní město

propadlo moři i se svým obyvatelstvem.

Pakli ten vzdušný tlak a zběsilá síla

nemůže vybuchnout ven, pak v početné póry

země vnikne jak třas a ona se chvěje

jak naše tělo, když mráz je až do kostí protkne

a nutí je maně se chvět a drkotat zuby.

Úzkostí dvojí se tedy ve městech třesou:

shora se strachují střech a podzemních jeskyň

zdola, že příroda možná je poboří náhle

a puklá země se rozevře v široký jícen

a zborcena vlastními rumy je bude chtít zasout.

Ačkoli tedy si myslí, že země i nebe

má propůjčen věčný život a nevezme újmy:

přece někdy, když nebezpečí je tady,

obavou třetí je samo potají bodne,

aby jim pod nohama se neslehla země

a nespadla v propast a za ní i veškerý vesmír,

pozbuda opěr, a svět by byl hromadou trosek.

MOŘE NESTOUPÁ

LIDÉ SE DIVÍ, proč příroda nenechá moře

stoupat, když tolik vod se do něho vlévá

a ze všech stran sem všecky spěchají řeky,

nemluvě o bystrých deštích a perutných bouřích,

jež na všecka moře i kraje dští a se lijí,

a o vlastních hlubinných zdrojích: to všecko je kapka

proti mořskému obru a spíš ani to ne;

nediv se tedy, že neroste mohutné moře.

Mimoto mnoho mu upíjí sluneční úpal.

Vidíme přece, jak šaty, napité vodou,

vysušuje svým teplem a paprsky slunce;

a širých moří je pod ním prostřeno mnoho.

Proto, když na každém místě mu odsaje slunce

z hladiny množství mokra ať jakkoli malé,

při rozlehlosti těch vod jim ubere mnoho.

I hladinu smýčící větry si dovedou odnést

vláhy veliký díl; vždyť vídáme zhusta,

jak za jednu jedinou noc umí vysušit vítr

cesty a měkké bláto se na škraloup seschne.

A výše jsem řekl, jak mnoho mořského mokra

si vezmou mraky a odsají z hladiny širé

a nad celým okrskem zemským je porůznu roní,

když na zemi prší a oblaka přinese vítr.

Konečně, ježto má řídké a spojité tělo

země, kol dokola svírajíc okraje moře:

tu jako vody se ze souše do moře lijí,

i slaný živel se v pevninu vsakovat musí;

to se procedí kal a na zem se vrací

čistá voda a řekám napájí zřídla;

odtud se sladký proud už klikatí tudy,

kudy mu tanec vln jednou prorazil cestu.

13. část >>>

<<< 11. část

 

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY: