Misantropova knihovna

 

OBJEV OHNĚ

V těchto věcech snad cosi postrádáš mlčky:

byl to blesk, který pozemským lidem dal oheň

prvně, a z něho se každý rozžehl plamen;

vždyť ledacos chytá, jak vidíš, od ohně z nebe

a hoří, jakmile podpal dá nebeské pásmo.

Ale i koruna stromu, když zmítána větrem

se klátí a druhému stromu se do větví opře,

může tou silou a třením vykřesat oheň

a občas vyšlehne plamen a horoucí horko,

jak se o sebe drhnou ty sněti a kmeny.

Oheň mohlo dát lidem i jedno, i druhé.

Žárem ohně pak vařit doměkka jídlo

je navedlo slunce; vždyť viděli v polích, co všecko

v přívalu jeho tepla a paprsků zraje.

MAJETEK * PRÁVNÍ ŘÁD

STAROU STRAVU a bývalý život den ze dne

ohněm a novými věcmi je učili měnit

ti, kteří duchem a důmyslem předčili druhé.

Začali zakládat města a budovat hrady

– pro sebe útočiště a královskou pevnost –

pole rozdělili i stáda a dali

každému podle vloh a krásy a síly.

Mnoho platila síla a slynula sličnost.

Později vynašli jmění a nalezli zlato,

jež vážnost k síle a kráse zlehčilo lehko;

vždyť i ta nejhezčí těla a největší reci

zpravidla bohatšího se stoupenci stanou.

Zato čí život se spravuje pravidlem pravdy,

pro toho veliký poklad je v pokoji srdce

z mála si žít; neb skromný nemívá nouzi.

Nicméně dychtili lidé být slavní a mocní

a tak na pevný základ své postavit štěstí,

aby si v blahobytu a v pokoji žili –

marně: neb ti, co se derou k vrcholu moci,

naplnili tu cestu nebezpečími

a jako blesk ještě z vrcholu člověka sráží

závist nejednou v hanbu a ponurý Tartar.

Závist jako blesk totiž spaluje ráda

vršky a vůbec vše, co je nad jiné vyšší;

proto je lépe žít jako poddaný v klidu

než troufat si řídit říši a na trůně sedět.

Nech je, ať marně a zemdleni krví se potí,

v chtivosti slávy se pachtíce po úzké stezce;

myslí dle cizích úst a po věcech touží

věříce spíše uším než vlastnímu smyslu –

tak tomu bylo a jest a budoucně bude.

Zabili tedy krále a ležela v prachu

odvěká veleba trůnu i vznešené žezlo;

temene slovutný skvost a koruna v krvi

bez důstojenství se octla pod patou lůzy;

rádo se po tom šlape, co budilo hrůzu.

Nejhorší sběř a dav se tak dostaly k moci,

jelikož úřad a vládu chtěl pro sebe každý.

Potom je naučili si starosty volit,

zavedli práva a závazné zákony dali;

ten násilnický život už unavil lidstvo,

umdlené od samých půtek; tím raději samo

pod jařmo práva a zákona sklonilo šíji.

Dřív byli v hněvu hned hotovi k lítější pomstě,

nežli by směli dnes dle řádu a práva;

proto ten dravčí život se zošklivil lidem.

Odtehdy před tresty strach nám ztrpčuje život.

Ve vlastní tenata viník a násilník padá,

odkud vyvstalo zlo, tam se zpravidla vrací

a nesnadno žije v klidu a v pokoji člověk,

jenž mírovou dohodu obce svým jednáním ruší.

I když snad unikne bohům i lidskému rodu,

potají zoufá, že věčně to nebude možné;

leckdo se prý už prozradil, hovoře ze sna,

nebo že horká nemoc naň přišla a blouznil;

skrývaný zločin a hřích tak najevo vyšel.

VZNIK NÁBOŽENSTVÍ

CO K VÍŘE V BOŽSTVO a v bohy plemena celá

přivedlo, proč je po městech oltářů plno,

proč každý rok se obětní slavnosti slaví,

v mocných státech a střediscích slynoucí slavně,

a kde se v člověku bere až podnes ta bázeň,

že bohům další a další svatyně staví

po celém světě a pouť k nim o svátcích koná –

toho příčinu vypsat je nepříliš těžké.

Vždyť smrtelné plémě už tenkrát vídalo bohy,

jejich olbřímí těla a spanilé tváře

při plném vědomí, bdíc a častěji ve snách.

Těm tedy přiřkli i smysly, protože údy

je viděli vládnout a hovořit vznešená slova,

hodná té líbezné tváře a mohutné síly –

a život jim připsali věčný, neb podobu stejnou

a krásu vždy nezměněnou ty vidiny měly,

a hlavně v té víře, že bytosti takové síly

žádná síla tak lehko nemůže zdolat.

I blaženost bohů si myslili nezměrně větší,

protože před smrtí bázní z nich netrpí nikdo,

i proto, že v snách je vídali lehounko konat

spoustu divů a byla to pro ně jen hračka.

Mimoto viděli nebe dle pevného řádu

se točit a ročně se rozličná období vracet

a nebyli s to si vysvětlit, proč se tak děje;

i nezbylo jim než vložit do rukou bohů

všecko, a jejich vůle že spravuje všecko.

Za sídlo bohů a domov určili nebe,

protože nebem se kutálí slunce i luna,

luna i den a noc a mlčící hvězdy,

létavice i komety, bloudící v temnu,

mračna a déšť a sníh a větry i kroupy,

blesky a dravý rachot a hrozivé hromy.

Ó neblahé lidské plémě, proč takové skutky

připsalo bohům a s nimi i zavilou zlobu!

Jakou to metlu si upletli na sebe sami,

co na nás ran, jak mnoho slz našim dětem!

To není zbožnost, co chvíli se s pokrytou hlavou

utíkat k soše a obcházet kdekterý oltář

či tváří k zemi se vrhat a rozpínat ruce

před chrámy bohů či oltáře dobytčí krví

bohatě skrápět a hromadit na sliby sliby –

nýbrž s pokojem v duši se na všecko dívat.

Kdykoli vzhlédneme k velebné nebeské klenbě,

k éteru tkvícímu výše než třaslavé hvězdy,

a trati slunce i luny nám na mysl přijdou:

tu v našem srdci, už jinými stísněném strastmi,

začne zvedat hlavu a procitne další

starost, zda po různých kruzích ta souhvězdí bílá

snad nevodí nějaká božská nám neznámá mocnost.

Chybí nám totiž v těch pochybách odpověď na to,

zdali měl nějaký vznik a počátek vesmír

a má-li i mez, až po kterou ohrady světa

a mlčící sféry svou lopotu vydrží snášet,

či zdali bez konce bytí jim bohové dali,

tak aby po všechen čas se točíce mohly

vzdorovat tvrdému náporu věčného věku.

A v kterém těle by nestydlo obavou z bohů

srdce a pod kým se nelomí kolena děsem,

když strašlivou ranou blesku se spálena země

třese a po celém nebi se rozléhá rachot?

Netrnou kmeny a národy, netrhnou sebou

králové pyšní, jak boží je ranila bázeň,

že snad nastává čas, aby pykali těžce

za každý ohavný skutek a rouhavé slovo?

Stejně když mořská bouře a divoký vichr

i velitele i loďstvo vlnami vláčí

a zároveň početné pluky a válečné slony:

což nečiní sliby a neprosí bohy i bouře,

modle se vyděšen o klid a o šťastný vítr?

Nicméně marně: je nejednou zběsilou smrští

zachvácen stejně a unášen k mělčinám smrti.

Tak velice doléhá jakási neznámá síla

na lidské věci, i z prutů svázaných krásně

si šašky tropí a po krutých sekyrách šlape.

Když konečně pod námi země se kymácí celá,

když padají zborcena města či hrozí se zhroutit:

jaký tu div, že lidstvo nad sebou zoufá

a mocnosti velké i bohů zázračné síly

nechává ve světě dál, aby řídily všecko!

KOVY

ZBÝVALO OBJEVIT MĚĎ a železo, zlato,

stříbro zároveň zvážit a olovo zkusit,

když obrovské hvozdy žár ohně obrátil v popel

vysoko v horách, snad založen nebeským bleskem;

mohly ho vznítit i po lesích válčící kmeny,

na nepřátele hrůzu tak chtějíce pustit;

snad úrodná pole, když půda byla tak žírná,

hodlali zvětšit a pastviny obrátit v role,

či pobít více zvířat a zbohatnout lovem;

dřív totiž lovili ohněm a chytali do jam,

než věšeli v lese léč a honili se psy.

Ať se vzal odkudkoli ten plamenný požár:

když praskaje hrozně i s dlouhými kořeny všecky

porosty strávil a ohněm propálil hlínu,

ze žhavých žil se do prázdných prohlubní půdy

lily a stékaly stružky stříbra a zlata,

pramínky mědi a olova. Když je pak našli

už ztuhlé, jak v hlíně se jasným blýskotem svítí,

zvábeni jejich hladkou a třpytivou krásou,

sbírali je, a hle! měly podobu štěrbin

a každý kousek byl věrným odlitkem škvíry.

Tu dostali nápad, že dají se roztavit teplem

a v libovolné tvary a podoby slévat,

ba že je možno je kout a vytepat v čepel

nad pomyšlení tenkou a jakkoli ostrou

a nástroj mít, s nímž by mohli porážet lesy,

dříví štípat a nahladko hoblovat klády,

jakož i prorážet, vrtat a otvory hloubit.

Napřed to zkoušeli dělat i zlatem a stříbrem

o nic méně než mocí tvrdého bronzu –

marně: ty kovy to nezmohly, tupěly, měkly

a nesnášely tak dobře tu robotu tvrdou.

V úctě chovali bronz a zhrdali zlatem,

že je neostré, chabé a neužitečné;

teď upadl bronz a zlato se nadevše cení.

Letící čas nese nové časy i věcem.

Co mívalo cenu, to není nakonec ničím,

namísto toho se z temnoty dere věc jiná,

je žádoucnější den ze dne a chválami slyne,

a kdo ji získá, má u lidí úžasnou úctu.

Nyní ještě, jak nalezli železnou rudu,

toho se, Memmie, sám už domyslíš lehko.

Nejstarší zbraň byly ruce, zuby a nehty,

kameny, jakož i klacky, jež urvali v lese,

a plameny, jakmile na oheň pračlověk přišel.

Vlastnosti bronzu a železa poznali potom.

Avšak dříve než železem robili bronzem,

který je kujnějším kovem, a bylo ho více.

Bronzem kypřili půdu a bronzovou zbraní

bouřili v boji, s ní hlava nehlava bili

a loupili pole i stáda: před jejím ostřím

netěžko couvalo nahé a bezbranné všecko.

Pozvolna železný meč potom ovládl pole,

měděný srp svou podobou vzbuzoval posměch,

útroby zemské se jali ocelí ruchat

a ošidný boj se vyrovnal pro obě strany.

BITVY

PŮVODNĚ NA KOŇSKÝ HŘBET si oděnec sedal,

zvíře obracel uzdou a pravicí sekal;

s vozem a dvojspřežím v seč se později pouštěl,

s dvojspřežím zase dřív než se čtverospřežím

a nakonec nasedal na vůz, jejž obrnil srpy.

Potom s chapadlem hada své ošklivé slony

s baštami na zádech Punové uvykli rány

v bitvě snášet a Martovy legie plašit.

Po zbrani zbraň tak plodil neblahý nesvár,

postrach pro lidské plémě, když propukne vojna,

a válečné hrůzy se stupňovaly den ze dne.

V bitevním poli to také zkoušeli s býky

a zkusili pustit i kance na líté vrahy.

Podobně mohutné lvy asi pustili napřed

i s krutými krotiteli a biřici s biči,

aby je mohli řídit a podržet v poutech –

marně: rozohněni v tom krveprolití

děsili zběsilí vlastní i protější tlupy,

hroznou hřívou své hlavy vlajíce všady;

jezdci pro samý řev své splašené koně

nemohli upokojit a usměrnit uzdou.

Lvice podrážděny se vrhaly skokem

zevšad a tlamou se po jedněch odpředu hnaly,

a kdo netušil nic, toho odzadu braly

a vítěznou ranou ho strhly v objetí k zemi,

zaťavše do něho drápy a zuřivé zuby.

Shazovali a šlapali býci své pány,

koňská břicha a boky na rohy brali

zespod a zemi jak divocí kopyty ryli.

Mocnými kly své spojence vraždili kanci,

ve vzteku zlomená kopí svou brotíce krví,

a bez rozdílu jezdce i pěšáky kláli.

Před divým klem totiž zvířata uskakovala

stranou, i na zadní nohy se stavěla vztykem –

marně: s přeťatými už šlachami pádem

těžkým jak dlouhá, tak široká padala k zemi.

A která si dříve, jak myslili, zkrotili doma,

ta viděli zdivočelá v tom divokém díle,

v krvi a křiku a zmatku a hrůze a hluku

a ani část jich už nemohli nazpátek přivést:

všeliké šelmy se totiž rozprchly všecky,

jako když dnes se špatně spoutaní sloni

rozutekou a zle své řidiče zřídí.

Leč pro vítězství to lidé dělali sotva,

spíš aby ztrápili druhé – a zemřeli sami,

když zoufali nad svým počtem a neměli zbraně;

ačli to provedli vskutku. Je nesnadno věřit,

že by nebyli předem to tušili v duši,

co hrozného zla z toho vzejde pro obě strany.

Spíše se taková věc mohla stát někde v kosmu,

v těch světech různých a stvořených na různý způsob,

než na kterékoli jedné a určité zemi.

ŘEMESLA

PLETENÝ ŠAT MĚLI DŘÍVE než suknici tkanou;

ta přišla až po železe; vždyť bez něho látku

nemožno tkát, ani vyrobit taková hladká

vřetena, paprsky, cívky a drnčící brda.

Muže přivedla příroda k předení vlny

dříve než ženy; jeť veškeré pohlaví mužské

v řemesle obratnější a o mnoho lepší.

Pak rolníci drsní v tom začli spatřovat nečest;

proto se rozhodli ženským to přenechat rukám,

zároveň sami se roboty podejmout tuhé

a tuhou prací své ruce i kolena tužit.

ZEMĚDĚLSTVÍ

Vzorem v setí jim byla příroda sama,

tvůrkyně všeho, i mistryní ve štěpování,

protože pecky i žaludy spadalé z větví

viděli vyhánět na jaře pometla prutů;

proto i do kmenů štípit se rozhodli rouby

a pro mladé odnože do hlíny dolíky hloubit.

Potom pokaždé jinak své políčko milé

zkoušeli pěstit; vždyť viděli plodiny plané,

jak krotnou dík péči a půdě pěstěné pěkně.

Do hor couvat den ze dne nutili lesy

a dole na úpatí přát roviny rolím,

tak aby získali v pláních i po chlumech louky,

rybníky, strouhy, lány i vinice bujné

a stříbřitý pás je vroubil a přetínal oliv,

táhna se po údolích a vršcích a pláních,

tak jako dnes, kdy pestrou krajina krásou

a sladkými štěpnicemi se protkána zdobí

a dokola kolem ji bujarý vinohrad věnčí.

ZPĚV, HUDBA, TANEC

Ptáků lahodný hlas člověk napodoboval

ústy o mnoho dřív, než dokázal zpívat

a s libostí naslouchat hladce se linoucí písni,

a teprve zefyr svým hvizdem v rákosí dutém

na dutou třtinu si naučil pastýře pískat,

až zvládli ponenáhlu to líbezné lkání,

jež zpívá a vydává flétna zpod tisknoucích prstů,

dítko odlehlých lesů a hájů a hvozdů,

pastýřských pustin a jejich blažené prázdně.

Takto se konejšilo a kochalo srdce,

krmí už nasyceno; tu vhod přijde všecko;

tu nejednou do měkké trávy si lehnuvše spolu

a do stínu velkého stromu blíž potůčku vody

prostředky nevelkými své těšili tělo,

zvláště když nebe se smálo a zelený pažit

v jarním období roku se zapestřil kvítím.

Tehdy si na škádlení a na hovor zvykli

i na sladký smích; to rozkvetla vesnická músa.

Tehdy kol hlav a ramen si vinuli věnce

z květin a listí, jak rozmar jim veselý velel,

a toporně, mimo takt se nutíce k tanci,

toporným chodidlem tepali matičku zemi;

odtud sladký smích a srdečný řehot,

že všecko jim bylo nové a podivuhodné.

Odtud i stráže si za spánek útěchu našly:

ohýbat hlasy a rozličné nápěvy zpívat

či našpulit pysky a v otvory šalmaje foukat;

to převzali hlídači stád a činí tak podnes.

Začali dbát i taktu a rozkoš a libost,

s níž slýcháme hudbu dnes, není za nehet větší,

než jakou z ní měli ti lesní synové země.

Přítomná věc je ve cti a silně se líbí,

pokud jsme neměli dřív něco příjemnějšího;

leč s objevem novým a zpravidla dokonalejším

smysl pro ono staré se ničí a mění.

I přestal jim chutnat žalud a pohrdli lůžky

vystlanými jen senem a kupami listí.

Vážnosti pozbyl i oblek z kůže; ten prvně

spatřen budil, jak myslím, takovou závist,

že kdo ho první nosil, byl zákeřně zabit;

a přece vzal zasvé a na cáry v krvavé rvačce

ho roztrhali, jež nebyly k ničemu dobré.

Tenkráte kůže – a nyní šarlat a zlato

touhou člověka trýzní a trmácí válkou;

tím větší je tuším vina, jež ulpěla na nás.

Nahého rozence země, jenž kožešin neměl,

trápil mráz; zato našinec nevezme škody,

nemá-li nach a klenoty na něm a zlato;

k ochraně těla mu stačí laciná látka.

Darmo se tedy a naprázdno lopotí lidstvo

po celý život a planým se věnuje vášním –

a není divu, když nezná v majetku míru

a vůbec tu mez, až po kterou rozkoše rostou;

tak života loď se znenáhla na hloubce octla

a veliké vlny války se vzedmuly ze dna.

Bdělé slunce a luna, jež vozí své světlo

kol otáčivé a veliké svatyně světa,

o střídě ročních dob jim ponětí daly,

a že to běží dle pevného počtu a řádu.

PÍSMO, MOŘEPLAVBA, UMĚNÍ

Už bydlili ve stínu stěn a mohutných věží,

na dílčích lánech a v mezích orali zemi,

mořskými plachetnicemi se pestřilo moře

a spojence ku pomoci už vázaly smlouvy,

když hrdinské činy se jali zvěstovat veršem

básníci; nedlouho předtím se vynašlo písmo.

Proto náš věk se nemůže dohlédnout dějin

starších, leda když rozum jim na stopu přijde.

Plavidla, šlechtění půdy a zákony, hradby,

nástroje, silnice, látky a podobné věci,

výsady všecky i veškeré životní slasti,

obrazy, básně a mistrovsky ztvárněné sochy,

to přinesl cvik a zkušenost zvídavé mysli,

když tak pozvolna vpřed krok za krokem spěli.

Z neznáma znenáhla věci tak dobývá doba

všecky a rozum je vyzvedá na světlo světa;

vidouce v duchu, jak jedno je druhému svící,

konečně na samý vrchol se dostali uměn.

12. část >>>

<<< 10. část

 

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

válečné slony – přepravil do Itálie épeirský král Pyrrhos, když napadl r. 280 Římany. - Pozn. překl.