Misantropova knihovna

 

ETNA

JAK TO PŘIJDE, že z horského kráteru Etny

tak mohutný chochol se občas vyvalí ohně,

vyložím nyní; neb ohromnou pohromou byla

ta plamenná bouře, jež spálila sicilské lány;

i okolní kmeny k ní v hrůze zvedaly oči,

když vidouce dým a jiskry po celé klenbě

nebes, bázeň a starost pojaly v srdci,

jakou že novou věc to příroda strojí.

Při těchto věcech je třeba šíře i hloubky

pohledu tvému a rozhledu na všecky strany;

vzpomeň si znovu, jak velká je hlubina světa,

jak proti celému kosmu je samotné nebe

jen mizivou částkou a méně než takovým zlomkem,

jakým je jediný muž proti veškeré zemi.

To-li si představíš dobře a uvážíš rovně

a uvidíš jasně: pak nad lecčíms přestaneš žasnout.

Diví se někdo z nás, když někomu schvátí

zimnice údy a protkne je horoucí horkost

či nějaká jiná bolest, když ochoří tělo?

Najednou oteče noha a bodavá bolest

najednou zachvátí chrup, ba zasáhne oči,

propukne růže, skrz údy se palčivě plíží,

ať napadla kterýkoli, a tělem se plazí –

a není divu: je po světě semínek mnoho,

země i povětří dost chová neduhu zlého

a právě odtud se těžké choroby šíří.

Stejně si mysli i o celém nebi a zemi,

že dost a dost mají od věků do věků všeho,

co dovede zemí pohnout a najednou otřást,

po vodě dravým vírem i po souši běžet,

z Etny vychrlit oheň a podpálit nebe:

i to se stává, že zahoří nebeská klenba

a že se strhnou bouře a průtrže prudší,

když náhoda takto ta vodní tělíska svede.

Že je ten ohnivý vír tak nadmíru velký?

Ach, vždyť i řeka se zdá jak veletok tomu,

kdo předtím neviděl větší, a strom nebo člověk

mu přijde jak obr a stejně i ostatní věci:

v největší, kterou kdy viděl, už spatřuje kolos –

zatímco všecko i s nebem, zemí a mořem

není nic proti celého vesmíru celku.

Nicméně vyložím nyní, co pudí ten plamen,

že se širokým jícnem tak najednou z Etny

vyhrne ven! Věz předně, že celá ta hora

je dutá, že žulové sluje ji odspodu nesou

a v každé té jeskyni vzduch i vítr se točí.

Rychle letící vzduch totiž vytváří vítr;

ten když se rozpálí vzteky a rozžhaví vůkol

kamení všecko, co může, i hlínu a z útrob

jim vykřeše plameny hbité a horoucí oheň,

vzedme se k ústí a rovnou vysoko vyvře.

Do dálky metá svůj žár a do dálky popel

trousí a chrlí temno i kotouče kouře

a vyhazuje i balvany veliké váhy.

To dělá vybuchlý vzduch, to neváhej uznat.

Nadto i moře té sopce se o paty tříští

namnoze v příboj a zpátky se vrací co odliv.

Z tohoto moře se táhnou sluje až v sopky

hluboký jícen a tudy proniká jistě

….........................................................

a z širého moře je nucen do hloubky vnikat

a hrnout se ven – a tudíž plameny chrlit,

kameny metat a zdvíhat oblaky písku.

Na samém vršku je totiž jícen či ústí,

jak říkáme my – a tamější krajané kráter.

JEST I NĚKOLIK VĚCÍ, že nestačí říci

příčinu jednu, leč více, ač pravá je jedna;

například z dálky když uvidíš bezduché tělo

člověka ležet, tu všemožné příčiny smrti

můžeš uvést a jeho se týče jen jedna –

vždyť nemůžeš podat důkaz, že zahynul mrazem

či pro nemoc nebo snad jedem či dokonce dýkou;

že však z takových věcí ho některá stihla,

to víme. A totéž lze v mnoha případech říci.

NILSKÉ ZÁPLAVY

V létě se rozvodní Nil a zatopí pole,

on jediný v světě. Ta řeka pro celý Egypt

často uprostřed veder se rozlévá zemí –

snad že v tu dobu mu přímo do ústí duje

severák letící v létě, tak řečený pasát;

ten vane proti proudu a zdržuje vlny

a tlačí je zpět – ony stojí a přeteče řeka.

Určitě v opačném směru se nesou ty větry

než sama řeka; jdou od hvězd severní točny

a ona přichází z tropů a z horkého kraje,

prameníc na dálném jihu a v poledním směru

uprostřed plemene černé a osmahlé pleti.

Také je možno, že v řečišti uvízly napříč

vysoké nánosy písku a ucpaly ústí,

když moře zvířené vichrem tam nahnalo písek;

s menší volností tudíž se veletok vlévá

a pomaleji se valí a splavují vlny.

Také je možno, že pršívá u zřídel Nilu

nejvíce tehdy, kdy severní pasátní větry

naženou veškerá oblaka do těchto končin.

Když totiž mračna jsou nahnána k polední straně

a shluknou se tam, jsou tlačena k vysokým horám;

tam je ta síla tísní a tiskne jak v lisu.

Možná že Nil se napájí z hlubiny horstva

v Habeši: bílé sněhy tam vševidné slunce

nutí svým teplem tát a do rovin stékat.

AVERNSKÉ PLESO

NYNÍ TI POVÍM, co značí Avernské pleso

či avernský kraj a jaké vlastnosti mají.

Avernus předně má jméno od ptáků „aves“,

ježto je smrtonosný vší pernaté zvěři;

jakmile do této končiny zabloudí v letu,

nemohou veslovat křídly, své perutě svěsí

a s bezvládně zplihlou šíjí se po hlavě zřítí

k zemi, je-li to místo snad na pevné půdě,

či do vln, je-li snad pod nimi Avernské pleso.

Takové místo je u Kum; tam plny jsou skály

čpavé síry a z horkých jde pramenů pára.

I v athénském městě až na vršku hradu je místo

při chrámu milostné Pallady, vládkyně vody,

kam krákavé vrány se na křídlech nesnesou nikdy,

ba ani tehdy, když oltáře žertvami kouří;

tolik se bojí – ne jejího hrozného hněvu

za svoji drzost, jak řečtí básníci bájí;

ale povaha místa tak působí sama.

I v Sýrii prý je takové místo, že sotva

čtvernožec který chceš o ně zavadí nohou,

srazí ho jakási síla, i svalí se těžce,

jak podsvětním bohům když skolí palice žertvu.

Po řádu přírody všecky ty věci se dějí,

a jaký mají důvod a původ, je vidět;

že v těchto místech je brána do Acherontu,

nevěř ani, že odtud si podsvětní bozi

do krajů Orku tam dolů stahují duše –

jak jeleni větronozí když dechem svých nozder

dovedou z děr, jak se věří, vylákat plazy.

Jak je to vzdáleno pravdy a vzdáleno vědy,

poslouchej nyní; chci promluvit o věci samé.

ŠKODLIVÉ LÁTKY

Především dím, co jsem nejednou řekl už dříve,

že semínka věcí v zemi jsou různého druhu:

mnohá jsou živná a dají se jíst, ale jiná

mohou způsobit nemoc a urychlit konec.

Každému tvoru je něčeho jiného třeba,

aby si uchoval život, jak řečeno výše;

vždyť každý má povahu jinou, je ustrojen jinak

nežli ten druhý a z částeček navzájem různých.

Ledacos škodlivého jde uchem a mnoho

zhoubných a drsných látek se vloudí skrz nozdry;

mnoho je toho, nač nemáme sahat, nač oči

se nesmějí dívat, co jazyku odporně chutná.

Dále: je známo, jak mnoho je věcí, jež člověk

vnímá s nechutí, nerad a k ošklivé škodě:

především jisté stromy tak omamný mají

stín, že vyvolá často i bolení hlavy,

když se kdo pod ně složí a natáhne v trávě.

Na Helikónu je vysoko v horách dřevo,

jež odporným pachem svých květů zabíjí lidi.

To všecko ze země vzchází, ta přemnoha věcí

semena četná a různého druhu, že v prsti

jsou v pestré směsi – leč každé z ní vychází zvláště.

Zhasne-li v noci knot a dotkne se nosu

začerstva čpavým pachem, tu na místě uspí

toho, kdo nemocen padá a tekou mu sliny.

Omamná bobrovina zas uspává ženu

a z útlých rukou jí vypadne třpytivá příze,

vdechne-li ji v ten čas, kdy měsíčky pouští.

Mimoto leccos je s to ti oslabit tělo,

ochromit údy a v útrobách vyšinout duši.

Ba jestliže v horké lázni se zdržuješ dlouho

a koupeš se syt, jak lehko a často v té vaně

a vařící vodě se můžeš v nejlepším skácet!

Jak lehko oharků moc a otravná vůně

ti do mozku vklouzne, když předem nepolkneš vodu!

Když ale horoucí horkost tě pojme a zkruší,

pak vůně vína ti zasadí smrtící ránu.

Vidíš, kterak i v zemi se zplozuje síra

a šeredně páchnoucí chuchvalce zemité smůly?

A kdykoli po žílách zlata a stříbra se pachtí

havíři, krušíce krumpáčem hlubiny hlíny,

jaké pachy tu z thráckých stoupají šachet?

A jaké to zlo asi čiší ze zlatých dolů,

že mění člověku tvář a bere mu barvu?

Zdali vídáš a slýcháš, jak předčasně zmírá

a jak skrovnou má zásobu životní síly,

kdo z nutnosti tvrdé se živí takovou prací?

Tedy všecky ty výpary vypouští země,

vydechujíc je ven a pod širé nebe.

Podobně Avernus na ptactvo odzdola dýchá

smrtící silou, jež z půdy do vzduchu stoupá,

až otráví prostor a povětří do jisté výšky.

Jakmile tedy ptáka sem zanesou křídla,

záhadný jed ho zmámí a oslabí tolik,

že padne přímo tam, odkud plynou ty plyny.

Když se tam zřítí, táž síla onoho plynu

ze všech údů mu zbytky života vezme.

Nejdříve totiž v něm vyvolá jakousi závrať;

potom, jakmile klesne už docela dolů,

do zřídla jedu, i život už vydechnout musí,

protože zla je okolo hotové moře.

Někdy také ta moc, jež se z Avernu vlní,

rozmetá vzduch, který dělí ptáky a půdu,

takže zhruba tu zůstane prostora prázdná.

A jakmile nad to místo se dostane ptáče,

křídla mu selžou, neb v prázdnu je nemá oč opřít,

a vpravo i vlevo je snaze perutí konec.

Když tedy pták se nemůže o křídla opřít

a na nich tkvít, jeho váha ho přinutí klesnout

k zemi, kde leže už bezmála ve vzduchoprázdnu

všemi průduchy těla svou vytrácí duši.

ZÁZRAČNÉ PRAMENY

STUDNIČNÍ VODA je více studená v létě,

kdy země úpalem řidne a semínka ohně,

má-li nějaká vlastní, se rozprchnou na vzduch.

Čím tedy více se půda vysuší teplem,

tím více zchladne ta v zemi ukrytá vláha.

Naopak stiskne-li zemi mráz, až se smrští

a jaksi srazí, pak zajisté takovým stahem

teplo, je-li v ní jaké, se do studny scedí.

U chrámu Ammónova prý vyvěrá pramen,

ledový za dne a horký za noční doby.

Tomu zřídlu se lidé nadmíru diví;

prý žhavé slunce je pod zemí uvádí ve var,

když pustou tmou noc pokryje polovic země.

To je však pravdě a vědě vzdáleno značně.

Té studánce slunce když laská hladinu holou,

nedokáže ji navrchu do varu přivést,

ač takovým žárem to světlo hořejší hoří:

a jak by se mohlo skrz tlusté těleso země

propálit k vodě a dát jí horoucí horko?

Vždyť i domovním zdivem se dovedou dostat

jeho planoucí střely a žár jenom stěží.

Tak co v tom vězí? Nic zvláštního: jenom že půda,

jež obklopuje ten pramen, je nad jiné řídká

a v sousedství vody je mnoho ohnivých semen.

Noc tedy rosnou tmou když zatopí zemi,

náhle zchladne a scelí se hluboko hlína.

Na tento způsob, jak houba zmáčknutá v hrsti,

vytlačí do zřídla všecka svá tělíska ohně;

i zteplá na dotek voda a vydává páru.

Když potom vyjde slunce a uvolní zemi

a teplo a žár do ní vmísí a tím ji i zředí,

tělíska tepla se stěhují na staré místo

a horkost vody se zúplna do země vrací.

Proto se za dne ta studánka studenou stane.

Mimoto paprsky slunce jí hladinu čeří

a v třaslavém světle se voda vlní a řidne,

a semínek ohně co má, ta vypouští všecka

ven – jako mráz, který na jaře vytřásá z těla,

vybavuje se z ledu a pouta si snímá.

I ONEN PRAMEN JE CHLADNÝ, co podpálí koudel,

kterou naň hodíš, a plamen z ní vyšlehne naráz;

podobně louč se od jeho hladiny vznítí

a svítí plovouc, ať vánek ji zanáší, kam chce.

A není divu: je přemnoho ohenných prvků

v té vodě a mimoto nutně i z hlubiny zemské

tepelná tělíska stoupají studánkou celou,

vydechují se ven a prchají na vzduch –

leč v takovém počtu zas ne, aby prohřály pramen;

mimoto tlak je nutí vyšumět z vody

narychlo každé zvlášť a nahoře splynout.

Podobný pramen je v Aradu, v moři: z něj sladká

vyvěrá voda a rozhání hladinu slanou;

i v mnoha jiných zemích dá žíznivým plavcům

užitek moře a poskytne vítaný nápoj,

uprostřed slaných vod se sladkými vlníc.

Podobně mohou skrz tamtu studánku tryskat

a vyvěrat ven ony ohenné prvky a utkvít

na dřívku louče a sejít se v koudele kousku:

pak vzplanou snadno a rychle, protože koudel

a právě tak louč má mnoho ohenné látky.

Nevidíš také, když přidržíš u noční lampy

čerstvě zhašený knot, jak zahoří dříve,

nežli se plamene dotkne, a smolnice rovněž?

Je více látek, jež zpovzdáli dotčeny teplem

zaplanou dřív, než je zblízka napojí plamen.

I s oním zřídlem se děje patrně totéž.

MAGNET

TEĎ ZAČNU O TOM, co zbývá: co je to za řád

a přírodní zákon, že železo poslouchá kámen

ten, který u Řeků sluje dle domova magnet,

ježto se v kraji a vlasti Magnétů našel.

Ten kámen vzbuzuje úžas; on unese řetěz

ze samých kroužků, jak jeden na druhém visí.

Často jich uvidíš pět i více, jak řadou

uvisly na něm a lehký van jimi hýbe:

na prvém visí a vázne zespodu druhý,

na druhém třetí – a kouzlem kamene každý

je spoután i silou, jež prstenci trvale proudí.

V takových věcech je třeba si ujasnit mnohé,

než příčinu onoho zjevu si dokážeš určit,

a klikatou cestou k ní dojdeš, velice dlouhou;

tím pozornějšího mi popřej ucha i ducha!

Především od věcí všech, které kdekoli vidíš,

neustále se nesou a roní a plynou

částky, jež zasáhnou oko a působí na zrak.

Z určitých látek se trvale linou i vůně;

z řeky se šíří chlad a ze slunce teplo,

od moře příboj, jenž hlodá pobřežní hráze,

rozličné prvky se nesou bez konce vzduchem;

konečně v blízkosti moře nám nejednou vnikne

chuť slané vody do úst a cítíme hořkost,

když peluněk míchat a rozpouštět vidíme zblízka.

Tak plynule ode všech věcí se tělíska linou

a do všech stran se odevšad rozeskakují;

oddech jim není znám ani zastávka v toku,

neboť vnímáme stále a napořád všecko

můžeme vidět i čichat a hlaholy slyšet.

Vzpomeň si nyní, jak řídkého těla jsou věci

všecky: to je ti jasné i z prvního zpěvu.

Ten poznatek sice se týče nemála věcí,

ale nejvíce té, o níž hovořit hodlám

zrovna nyní. Je nutno se ujistit znovu,

že není nic nežli hmota, smíšená s prázdnem.

Z kamenů ve stropě sluje se vyráží vlhkost

a tekou z nich jakoby kapky a potůčky potu.

Podobně znoj se řine z celého těla,

roste nám vous a po celé pokožce chloupky.

Do všech tepen se rozplývá pokrm a živí

a množí tkáň až na konci údů, i nehty.

I mráz se prodere bronzem, i teplo a horko,

jak cítíme sami, a cítíme, kterak se šíří

i zlatem a stříbrem, když plnou třímáme číši:

skrz kamenné domovní zdivo se proderou zvuky,

stěnou projde i vůně i zima i horko

a oheň, jenž dovede protknout i odolnou ocel.

Ba kdekoli kruhem nás obemkl oblohy krunýř,

tam může i nemoc a nákaza zabloudit zvenčí,

a jakmile z nebe či země se vichřice strhne,

ovlivní právem vzduch i daleké kraje;

vždyť není nic mimo řídce utkanou hmotu.

K tomu ještě ty prvky, jež tryskají z věcí,

nebudí jedny a tytéž pocity všecky

a s každou věcí se nedruží na stejný způsob.

Především slunce: to praží a vysouší hlínu,

led ale leptá a laviny vysoko čnící

vysoko v horách se pod jeho paprsky taví;

dokonce taje i vosk, který na slunci leží.

Oheň rozlije bronz a zkapalní zlato,

leč maso a kůže se na ohni seschne a smrskne.

Železu po ohni tvrdost dá tekutá voda

a změkčí kůži a maso, jež v udírně ztvrdly.

Bradatým kozám je po chuti z olivy listí

jak ambróziová tresť nebo nekřtěný nektar –

pro nás je trpké a nadevše na světě hořké.

Majoránové masti se štětináč štítí

a utíká před každou vůní; je pro vepře prudkým

jedem; a člověk je po ní jak narozen znovu.

Naopak bláto je pro nás nejhorší špínou –

a totéž bláto je patrně příjemné vepřům:

válejí se v něm celí a bez omrzení.

Zbývá ještě něco – než přikročím k věci,

o kterou jde – co musím povědět napřed.

Ty průliny četné, jež běží různými věcmi,

zajisté mají i povahu navzájem různou,

každá má svoji a vlastní cestou se vine.

Rozličné smysly se kryjí v živoucím těle

a každý jenom to svoje dovede vnímat:

jinam doniká zvuk, jinam z pečeně vůně

a jinam tekutá chuť, jak cítíme všichni.

Mimoto jiná věc se stěhuje stěnou,

jiná jde dřevem a jiná proklouzne zlatem,

jiná se dostane ven skrze sklo nežli stříbro:

tímto teplo a oním zřetelně obraz;

jedno pak projde touž cestou dříve než druhé.

Arci ta různost je dána povahou štěrbin,

všemožně rozmanitých, jak řečeno výše,

jelikož stavba a povaha věcí je různá.

PŘÍČINY MAGNETISMU

Když tedy tohle je prověřeno a všecko

předeslané je po ruce na pravém místě:

co ještě zbývá, se vysvětlí lehko a vyjde

najevo všecko, co železo k magnetu táhne.

Předně: z té rudy se roní přemnoho prvků,

hotový proud, jenž povětří tepe a poltí,

to všecko, co magnet a železo od sebe dělí.

Když je ten prostor už prázdný a volného místa

je uprostřed mnoho, tu najednou železa částky

pádem klouzají v prázdno, leč spojeny spolu,

s nimi i kroužek – a ten jde s úplnou hmotou.

Žádná na světě věc není soudržná tolik

a žádná není z tak hustého pletiva prvků

jako to železo silné a studeně tuhé.

Není pak divu – ač lidem to připadá divné –

že z železa prvků se nemůže do prázdna vřítit

větší díl, aby s nimi nešel i kroužek;

to také činí, jde s nimi, až na magnet skočí

a v neviditelných poutech tam zůstane viset.

Totéž se děje kol dokola na všecky strany:

kde se jen uvolní místo, ať shora či ze stran,

sousední prvky se na místě do prázdna hrnou.

Neboť je honí i nárazy odjinud; samy

od sebe vzletět by nemohly do vzduchu vzhůru.

I další věc může usnadnit takové dění,

ještě něco je pohonem pro tento pohyb:

když totiž v průčelí kroužku se povětří zředí

a místo před ním je volné a prostora prázdná,

tu veškerý vzduch, jenž meškal za kroužkem v týle,

začne ho jaksi tlačit a odzadu strkat.

Okolní vzduch totiž trvale bičuje věci.

Leč tentokrát působí tak, že železo žene,

když z protějška zeje prázdno a pohltí kroužek.

Ten zadní vzduch pak v železe hustými póry

přejemně vnikne až k nejmenším částkám a strká

a žene je vpřed jako plachetní plavidlo vítr.

Konečně vzduch se nezbytně tají i v nitru

každé věci, vždyť všecky jsou řídkého těla,

všecky je obmyká vzduch a u každé číhá.

Tedy ten vzduch, který v železa hloubi je ukryt,

v neklidu věčně a v ruchu se zmítá, a proto

určitě roztřásá kroužek a vzrušuje uvnitř:

i žene se železo tam, kam už skočilo jednou,

v prázdný prostor, kam zkoušelo letět už dříve.

NEPOJÍ SE VŠECKO SE VŠÍM

Někdy se stane, že železo kameni uhne,

má zvyk mu střídavě prchat a zas k němu spěchat.

Kroužky ze Samothráky jsem viděl, jak skáčou

a v měděných miskách jak železné piliny rejdí

jak divé, když tenhle magnet se přidrží zespod:

tak usilovně se hleděly kameni vzdálit.

Takový poplach se strhne za clonou mědi

a není divu: vždyť volné průliny pilin

nejdříve obsadí proud, jenž vyvěrá z mědi;

ten z magnetu přijde až potom – a v železe najde

všecko už plné a nemá, kudy by prošel;

proto je nucen tlouci a bít jako příboj

v železnou tkáň, a co polyká, pokud má volnost,

to vyplivuje a zviřuje za clonou mědi.

Tady se nediv, že z tohoto kamene vlny

jinými věcmi už nesvedou podobně pohnout.

Jedny stojí svou váhou, například zlato;

druhé jsou řídkého těla – tím nedotčen nijak

projede proud a strhnout je nemůže nikam;

k takovým látkám by patřilo patrně dřevo.

Železo leží svou povahou uprostřed obou,

a jakmile pohltí nějaká tělíska mědi,

jež do něho proudí, je magnetu zavřena cesta.

Nicméně tyto věci jsou podobny jiným,

obdobných dvojic mám po ruce mnoho: těch věcí,

z nichž jedna každá se hodí jedině k druhé.

Kvádry, jak vidíš, lze stmelit jedině vápnem,

dřevo je možno slepit jen hovězím klihem,

ba prkno spíše pukne dík vlastnímu vláknu,

než aby bednění zlomilo klihové pouto.

Révový mok se smísí s pramennou vodou;

to neumí těžká smola a lehýnký olej.

Červená červcová barva se do vlny vpíjí,

jedině do ní, a nikdy se vyloužit nedá,

ani kdyby sám Neptun ji příbojem bílil

a vlnami všemi ji vypíral oceán celý.

Nepojí se zlatem zlato jen jediná látka,

nespájí s mědí měď jen šedivá pájka?

A kolik podobných věcí se najde! A nyní?

Tobě už není tak dlouhých zacházek třeba

a silami na ně plýtvat se nesluší pro mne –

raději nemnoha slovy si shrneme mnoho:

když látky svou tkání se jedna sehraje s druhou

tak, aby výčnělky jedné se hodily do děr

druhé a obráceně: toť nejlepší vazba.

Někdy se některé látky zas navzájem spletou

svými kroužky a háčky a drží se spolu;

k magnetu nejspíš se váže železo takto.

NEMOCI Z VODY A VZDUCHU

TEĎ POVÍM, CO NEMOCI NOSÍ a odkud se bere

tak náhle morová hlíza, jež lidskému rodu

může způsobit smrt, i dobytčím stádům.

Předně, jak stojí už výše, jsou nahoře prvky

mnohých látek, těch pro nás životodárných;

ale i těch, které smrt a neduhy nesou,

tam těká dost – a když náhodou vzejdou jak hejno

a zatáhnou nebe, je povětří nákazy plno.

Každý ten neduh a každá ta morová rána

přijde buď zvenčí a shůry jak oblak či mračno

nebeskou drahou, a jindy se zvedne a vzejde

ze země rovnou, když začne tlít a je mokrá,

zalita prudkými dešti a spařena sluncem.

Nevidíš také, jak nezvyklou vodou a vzduchem

trpí každý, kdo z vlasti a domu se vzdálí

příliš – protože tam je to docela jinak?

Oč jiné, myslíš, je povětří nad Británií

než nad Egyptem, kde točna nebes je nízko?

Jak podnebí v Pontu a v Gádech daleko leží

od černých mužů a plemene osmahlé pleti!

A jako těch světových stran je čtvero a různých

a patří pod čtvero větrů a ke čtyřem pásmům:

tak i barva a tvář těch lidí se liší

značně a každý kmen má nemoci jiné.

V povodí Nilu se vyskýtá slonová nemoc,

v samém Egypta srdci, a mimoto nikde.

V Attice trpí nohy a v Acháji oči,

každý kraj je pro jiné ústrojí škodný

a pro jiný úd: toť účinek různého vzduchu.

Hne-li se tedy to povětří našinci cizí

a pro nás neblahý vzduch se rozlézat začne,

plouží se ponenáhlu jak mlha či mračno,

a kudy se táhne, tam všecko zmate a změní;

i ovzduší naše, když konečně nad námi utkví,

si přizpůsobí a zkazí a učiní jiným.

I padne ta pohroma nová a nákaza náhle

do vodních toků a jindy se usadí v klasech

neb v jiné potravě lidské či dobytčí píci,

anebo zůstane viset i v povětří přímo:

a ten zkažený vzduch když vdechneme do plic,

vstřebeme do těla s ním i nákazu nutně.

Na stejný způsob ta nemoc a neduh se snese

najednou na skot a na stáda lenivých ovcí.

Lhostejno, zdali jsme přišli v ty nezdravé kraje

sami a obal vzduchu se rozhodli změnit

či zdali příroda na nás to zkažené klima

či něco, nač nejsme zvyklí, snad seslala sama –

něco, co najednou přijde a přišedši ničí.

MOR V ATHÉNÁCH

TAKOVÝ SMRTÍCÍ PŘÍVAL a morová rána

attická pole a kraj kdysi změnila v hřbitov,

vymetla cesty a vysála občany z města.

V Egyptě vznikla, až v srdci země, a přišla,

změřivši prostory vzdušné i plovoucí pláně,

a na všechen Kekropův lid se nakonec snesla.

Proto je mor a Morana kosily v houfech.

Začlo to tím, že horkostí hořela hlava

a každý měl oči rudé a podlité žárem;

černou krví jim uvnitř mokvalo hrdlo,

cesta hlasu se úžila, ucpána vředy,

jazyk, tlumočník ducha, se krvavě potil,

oslaben, nehybný skorem a na dotek drsný.

Potom, když zhoubná látka se chorému hrdlem

do hrudi smekla a v sklíčeném srdci se slila,

tehdy už života vazby se viklaly všecky.

S dechem od úst jim vanul odporný zápach,

jak mrtvola pohozená když hnije a páchne.

Celé tělo i všecky duševní síly

byly mdlé, neboť dlely už na prahu smrti.

K nesnesitelným mukám se dusivá úzkost

družila stále a v stony se mísilo lkání.

Ve dne a v noci je nejednou popadal škytot,

a nemilosrdně jim škubaje údy i čivy

už vysílenými, je vyčerpával až k smrti.

Po vrchu těla však nebylo na nikom vidět

vysokou teplotu, kůže se nezdála horká,

naopak, při doteku se zdála spíš vlažná

a přitom se rděla vředy jak vypálenými

celá, jako když tělem se rozleze růže.

Zato v nitru se spaloval člověk až v kostech,

jak v ohnivé peci žár mu v žaludku planul

a ani to nejtenčí roucho a nejlehčí chorým

nebylo platno; jen chlad a vánek je vábil.

V studený proud své horečkou hořící údy

vrhali jedni a do vln skákali nazí;

mnozí seshora do studny po hlavě spadli

a s otevřenými ústy tam dopadli na dno:

žízeň neúkojná tak topila vyschlá

těla a bohatý pramen jim nebyl než kapkou.

Úlevy nebylo v zlu – i ležela těla

vyčerpána a lékaři zlekáni zmlkli,

bezradni z tolika horečně podlitých očí,

jak jimi kouleli choří, a neznali spánku.

Příznaků smrti se mimoto vyskytlo mnoho:

duch a mysl už zmatená žalem a strachem,

posupné obočí, divý a urputný pohled,

zjitřený sluch a stálé hučení v uších,

dech rychlý – a jindy se deroucí zřídka a mocně,

kapkami potu se leskla a mokvala šíje,

sliny se táhly jak nitky, žluté jak šafrán,

slané a stěží šly s kašlem a chrapotem z hrdla.

Ruce se kroutily křečí a chvěly se údy,

od nohou stoupalo mrazení pomalu, jistě;

v posledních okamžicích se zúžily nozdry,

koneček nosu se zaostřil, zapadly skráně,

zapadly oči a pokožka na líci zchladla

a tvrdla, brada klesla a na čele kůže

zůstala hladká. A záhy už leželo tělo

ztuhlé a mrtvé. Když poosmé zasvitlo slunce,

anebo v devátý den z nich unikal život.

Pakli kdo, jak to už bývá, té záhubě ušel,

stihl ho černý průjem a ohyzdné vředy,

i uchřadl později přece a neušel smrti –

anebo zkažená krev se mu spustila mocně

z oteklých nozder a přitom ho bolela hlava.

V tu krev se vlily i veškeré životní síly.

Kdo snad té černé krvi a chrlení ušel,

tomu se přesto ta nemoc vrazila v šlachy

a údy, a dokonce tělu i plodidla protkla.

Někteří v smrtelné úzkosti před branou smrti

raději nožem se zbavili mužství a žili,

někteří ruce či nohy obětovali,

jen aby žili, a jiní o oči přišli:

taková smrtelná hrůza je ze smrti jala.

Někteří ztratili paměť a neznali z věcí

žádnou, ba nemohli poznat nic, ani sebe.

Nepochovaných se válelo po zemi mnoho,

na těle tělo, a přesto supi i šelmy

z dosahu strašného puchu se daleko stáhli,

a která okusila, ta hynula rychle.

Ostatně za oněch dnů se objevil zřídka

nějaký pták a neblahé plemeno šelem

nevycházelo z lesů. Vždyť stonaly morem

a většinou mřely. To hlavně psi, na všech cestách

nataženi, se s životem loučili smutně,

věrní, a mor jim z údů vydíral duši.

Bez průvodu a nakvap šel za pohřbem pohřeb.

Pro všecky lék a obecný prostředek nebyl:

co jednomu pomohlo ústy se nalokat vzduchu

a živného vanu a vzhlížet k nebeské klenbě,

to nosilo jiným smrt a nezvratný konec.

Nejsmutnější však bylo a nejžalostnější

na všech těch věcech, že jakmile někdo se shledal

raněna morem, tu odsouzen jaksi už k smrti

ležel, na duchu smuten a zoufalý v srdci

a smrti tváří v tvář tam vypouštěl duši.

Nebylo přestávky žádné a napořád lačná

z oběti na oběť letěla morová hlíza,

i na chundelaté ovce a rohaté krávy.

Proto hlavně tak houfně druh po druhu mřeli.

Neboť kdo zajít k svým drahým v nemoci nechtěl,

jsa příliš života žízniv a boje se smrti,

brzy to odpykal zlou a hanebnou smrtí,

opuštěn, bez účasti a pomoci druhých.

A kdo posloužil druhým, ten nakažen zemřel

z té práce, které stud ho nutil se ujmout

na tklivé prosby chorých a hlasité lkání.

Volili tedy ti nejlepší tento druh smrti.

Kromě toho už každý pastýř a ovčák,

jakož i křivého oradla svalnatý vládce

stonal a v chatrčích ležela stěsnána těla,

pro svůj neduh a nouzi propadlá smrti.

Nad mrtvolami dětí i rodiče mrtvé

bylo tu zhusta vidět a naopak děti,

jak nad těly otců a matek se s životem loučí.

Do města nemalou měrou to neštěstí vnesl

venkov a zemědělci, když odevšad tíhli

choří a nemocní sem a do Athén houfně.

Ti domy přeplnili a prostory všecky;

tím nákaza houstla a smrt je kosila houfně.

Křížem krážem se v ulicích kupila těla

těch, kdo se na vodotrysky a na kašny vrhli

a samou rozkoší z vody se na místě zalkli.

Kdejaké volné místo či veřejná cesta,

tam všude bezvládná těla, už umrlá zpola,

hynula zaneřáděna a pokryta cáry,

vyzáblá na kost a kůži, ve vlastním kalu,

pod svými vředy a špínou už pohřbena skoro.

Morana naplnila i svatyně všecky

bohů nebožtíky a bezduchá těla

po chrámech nebešťanů se vršila všady,

neb uprchlíkům tu strážcové přístřeší přáli.

Nijak zvlášť se už nedbalo o bohoslužby

a bohy; nastalý svízel byl silnější všeho.

I pohřební zvyky už ustaly v městě, ten způsob,

jakým se lidé zde kladli do hrobu dříve;

všechen lid tonul v pustém zmatku a smuten

pohřbíval, jak se dalo, své příbuzné každý.

K strašlivým věcem je nejednou nutila nouze

a chvat: své drahé i na cizí hranice kladli,

s hlasitým lkáním tam pochodní podpalovali

srovnaná drva a často se do krve rvali

a sekali, jen aby mohli své zesnulé hlídat,

o žeh svých lidí se bijíce uprostřed cizích;

znaveni pláčem a žalem se vraceli domů,

kde namnoze z hoře a zármutku ulehli sami;

ani jeden se nenašel, koho by tenkrát

nestihl ani mor, ani smrt, ani smutek.

<<< 12. část

 

LUCRETIUS

v literatuře a filosofii

 

Čtěte Lucretia, abyste pochopili, co Epikúros potíral, nikoli pohanství, nýbrž „křesťanství“, to jest zkázu duší pojmem viny, pojmem trestu a nesmrtelnosti. – Potíral podzemní kulty, celé latentní křesťanství, – již tehdy bylo skutečným vykoupením popírat nesmrtelnost. – A Epikúros by byl zvítězil, každý čestný duch v Římské říši byl epikurejcem.

(Nietzsche: Antikrist)

Horatius, Lucretius, Ovidius a téměř všichni starověcí básníci o sobě mluvili s hrdostí.

(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)

To byl ale génius, ten Lucretius! Předběhl dobu natolik, že teprve nyní začínají fyzici plně chápat, že měl v podstatě pravdu, přes některé jeho podružné omyly, jichž se občas dopouští každý. Sám sice zbytečně ostře kritizuje Hérakleita za malé dílčí chyby, ale i on, Lucretius, vyslovuje mimoděk jinými slovy Hérakleitovy slavné teze „panta rhei“, „vše plyne, vše je v pohybu“ a „boj a svár je otcem všech věcí“. Z dosud přečtených stránek se mi nejvíc líbí Lucretiův ateismus a zdravý rozum, což mu však nijak nebrání používat poetických metafor z řecko-římské mytologie. Líbí se mi, jak pěkně a s citem se vyjadřuje o zvířatech a o přírodě. Zaujalo mě také, jak jednoduše, srozumitelně a názorně vykládá nemálo složitý princip makro- i mikrokosmu, dokonce i „moderní“ teorii entropie! To je prostě génius! Skoro celý den jsem věnoval četbě Lucretia. Čtu pomalu, vychutnávám si každé slovo. Je to požitek číst něco takového. Tohle kdybych se býval učil ve škole, namísto těch suchopárných, nezajímavých faktů, nicneříkajících vzorečků a nerozluštitelných rovnic, možná bych byl získal větší chuť do učení a silnější náklonnost k vědění.

(Misantrop: Reinlebensborn)

Pro člověka neexistuje žádná jistota:
V jakých temnotách jenom
a v jakých nebezpečenstvích uplývá
krátký náš život!
Lucretius, O přírodě, II, 15 (překl. J. Kolář, Praha 1948)

(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)

Cicero je po vzoru Platónově příliš obšírný v něčem, co je od základu mylné a kde lidský duch „zabloudil“, jak by se asi vyjádřil epikúrovec Lucretius.

(Misantrop: Zápisník živého muže)

S vážností a důstojností je vyjádřena nezměrná moc pohlavního pudu v nápisu, který (podle Thea ze Smyrny, De musica) vytesal Osiris na sloup, jejž vystavěl věčnému božství: „Duchu, nebi, slunci, měsíci, zemi, noci, dni a otci všeho toho, co je a co bude, Érótovi; -- právě tak v krásné apostrofě, kterou Lucretius zahajuje své dílo:

Římského národa matko, ty rozkoši bohů i lidí,
Venuše, dárkyně žití.

(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)

 

LUCRETIUS

latinsky

 

Lucretius, O přírodě 5,1050 má „suadere surdis – radit hluchým“. Vztahuje se na lidi, kteří nechtějí slyšet, nedbají na varování, poučení, nemají slitování. Srov.: Házet hrách na stěnu.

 

Quasi cursores vitae lampada tradunt (O přírodě 2,79) – ...jako běžci předávají pochodeň života. O pochodni života (příp. o štafetě života) mluvíme v tomto smyslu dodnes.

VITAQUE MANCIPIO NULLI DATUR, OMNIBUS USU
(Lucretius, O přírodě 3,984)
Život si nekoupí nikdo, však užívat může ho každý

AB IMO PECTORE
(Lucretius, O přírodě 3,57/58)
Z hloubi srdce, z celého srdce, upřímně

QUI GENUS HUMANUM INGENIO SUPERAVIT
(Lucretius, O přírodě 3,1043 [1056])
Kdo schopnostmi ducha převýšil lidský rod
Původně o řeckém filosofu Epikúrovi, později použito na pomníku Isaaca Newtona v Cambridgi.

NIL FIERI DE NILO POSSE (VIDEMUS)
(Lucretius, O přírodě 2,287)
(Vidíme, že) z ničeho nemůže nic vzniknout
V Lucretiově výkladu starověké materialistické filosofie se táž myšlenka vyskytuje podobně i na jiných místech: 1,146n. – nullam rem e nilo gigni – žádná věc nepovstala z ničeho, nil fit ad nihilum – nic (existujícího) se nemůže stát ničím, nemůže se změnit v nic.

E NIHILO NIHIL (GIGNITUR)
Z ničeho nic (nevzniká)
Parafráze Lucretiova Nil fieri de nilo posse (videmus).

MORS IMMORTALIS
(Lucretius, O přírodě 3,868)
Bezsmrtná smrt
Lucretiův básnický obrat (oxymoron) vychází z představy, že smrti není třeba se obávat, že je pouze ukončením životních strastí.
(LATINSKÝ LEXIKON)

Génius básnictví strhává roušku ze sochy Přírody

 

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

Nil – záhadu, proč se rozvodňuje v létě, se pokoušel řešit už první řecký filosof Thalés. - Pozn. překl.