Misantropova knihovna

„První krok k filosofii je bezvěrectví.“
(poslední Diderotova slova)

 

TOHLE NENÍ POVÍDKA

Třeba doznat, že jest dosti mužů velmi dobrých a dosti žen velmi špatných. To právě vídáme každý den, a někdy nemusíme vyjít ze svého domu. A pak, jsou-li ženy špatné a mužové velmi dobří, jsou také ženy velmi dobré a muži hodně špatní. Ale tohle jest také skoro obvyklé. Vyskytne-li se dobrý a poctivý muž, Prozřetelnost vydá ho špatné ženě. Vyskytne-li se dobrá a poctivá žena, stane se pospasem špatného muže, aby všecko bylo v nejlepším pořádku.
 

Příteli, nejmoudřejší z nás jest opravdu šťasten, že se neseznal s ženou krásnou nebo šerednou, důvtipnou nebo pitomou, která by ho zbláznila, až by ho zavřeli do ústavu pro choromyslné.

 

O ŽENÁCH

Některé ženy umřou, aniž kdy zažily krajní rozkoš. Tento pocit, který bych beze všeho uznal za přechodnou epilepsii, jest vzácný pro ně.

Jestliže uslyšíte, že žena pomlouvá lásku a literát zneceňuje veřejné uznání, řeknete o ženě, že její půvaby se tratí, a o literátu, že jeho nadání mizí.

Nikdy muž nezasedl v Delfech na posvátnou trojnožku. Úloha pythie sluší jen ženě. Jedině hlava ženská může se nadchnout natolik, že vážně vyciťuje příchod boha, že zmítá se, rve se za vlasy, vzpíná se, volá:

„Cítím ho, cítím, už jest tady bůh.“

A dospívá k opravdové rozmluvě s ním.

Samotář svatý Jeroným, prudký jak v ideách tak výrazech, říkával současným vůdcům bludařů:

„Obracejte se k ženám. Přijímají hbitě. Neboť jsou nevědomé. Rozšiřují snadno. Neboť jsou lehkomyslné. Podržují dlouho. Neboť jsou svéhlavé.“

Kdo je uhádá, jest jejich nesmiřitelný nepřítel. Jestli je milujete, zhubí vás, samy se zahubí.

Žena má v sobě samé orgán schopný strašlivých křečí, vládnoucí jí samou a budící v její obraznosti všeliké přízraky.

Žena za mlada hysterická, stává se pobožnůstkářkou v letitém věku.

Žena, posedlá hysterismem, prožívá cosi pekelnického nebo nebeského. Někdy jsem se až zachvěl nad tím. Viděl jsem ji, slyšel jsem ji zuřit, jako divokou šelmu, která jest součástkou její.

Kvietismus jest pokrytectvím neřestného muže, a pravým náboženstvím něžné ženy.

Byla to žena, která chodila ulicemi alexandrijskými, bosa, hlavu rozcuchanou, s pochodní v ruce, s konví v druhé ruce, a říkala:

„Touto pochodní spálím nebe, a touto vodou uhasím peklo, aby člověk miloval boha jedině pro boha samého.“

Tato úloha sluší jen ženě. Ale tuto bujnou obraznost, tohoto ducha, který zdá se nám nezkrotným, zmůžeme pouhým slovem.

Ženy jsou poddány epidemické krutosti. Příklad jedné ženy strhuje jich houf. Pouze první z nich je zločinná. Ostatní jsou nemocné.

Ó ženy, vy jste děti opravdu zvláštní! S trochou bolesti a jemnocitu. Ženy trpí jako my dětskými chorobami, v dospělém věku trpící nevolností, která je uschopňuje stát se ženou a matkou.

Po dlouhou řadu let každým měsícem nastane táž nevolnost.

Stane se matkou. Stav těhotenství jest trapný skoro všem ženám. V bolestech, s nebezpečím života, na vrub svých půvabů, často na újmu zdraví, dávají život dětem.

První schrána dítěte, a obě nádrže jeho krmě, orgány, které vyznačují pohlaví ženské, jsou přístupny dvojí nezhojitelné nemoci.

Právě tělesnou nevolností příroda je uschopnila stát se matkou.

Skoro ve všech zemích krutost občanských zákonů proti ženám ztížila krutost přírody. Zacházeli s nimi jako se slabomyslnými dětmi.

Ideje spravedlnosti, ctnosti, neřesti, dobroty, zlovůle, plynou na povrchu jejich duše. S celou houževnatostí přírodní zachovaly samolásku a osobní zájem. Navenek uhlazenější než my, zůstaly opravdovými divochy uvnitř, více či méně veskrze machiavellistické.

Symbol žen všeobecně jest symbol Apokalypsy, na jejímž čele jest napsáno: tajemství.

Ptal se kdos, zda ženy jsou způsobilé k přátelství. Jsou ženy, které jsou muži, a muži, kteří jsou ženami. A přiznávám se, že nikdy bych nechtěl mít přítelem muže zženštilého.

Jestliže máme více rozumu než ženy, mají zas ony daleko více instinktu než my.

Jedinou věc, jakou pochytly, jest dobře nosit list fíkový, jaký zdědily po své prarodičce. Všecko, co jim říkali a opakovali osmnáct až devatenáct let po sobě, scvrká se v tohle:

„Dceruško, dejte si pozor na svůj list fíkový. Váš fíkový list jest v pořádku, váš fíkový list není v pořádku.“

U záletnického národa nejméně procítěnou věcí jest hodnota vyznání lásky. Muž a žena v ní vidí pouhou výměnu požitku.

Přece však, co značí ono slovo tak lehkomyslně pronášené, tak ničemně pojímané:

„Miluji vás?“

Značí opravdu tohle:

„Jestliže chcete mi obětovat svou nevinu a svou mravnost, pozbýt úcty, jakou chováte sama k sobě a jakou máte u jiných, chodit s očima sklopenýma ve společnosti, aspoň, dokud návykem prostopášnickým nestanete se dosti drzou, vzdát se všeho počestného postavení, umořit svoje rodiče bolestí a poskytnout mně okamžik rozkoše, budu vám za to opravdu vděčen.“

Matky, čtěte tyto řádky svým dcerám. Jest to v krátkém podání počátek všech lichotných hovorů, jaké jim budou říkat. A nemůžete je varovat dosti zavčas.

Zatímco my čteme knihy, ony čtou ve veliké knize světa. Proto též jejich nevědomost je uschopňuje přijímat rychle pravdu, když se jim ukazuje. Žádná autorita je nepodmanila.

Kdežto pravda při vstupu do našich lebek shledává Platóna, Aristotela, Epikúra, Zénóna, jako stráže ozbrojené píkami, aby ji vypudili, ženy bývají málokdy soustavné, vždycky na vůli okamžiku.

Duše žen není počestnější nežli naše, ale stud jim brání rozmlouvat tak volně jako my, a proto si utvořily cvrlikání, kterým člověk řekne počestně všecko, co chce, když se prozpíval v jejich ptačí budce.

 

DVA PŘÁTELÉ Z BOURBONNE

Byli zde dva mužové, které mohl bych nazvat Orestem a Pyladem z Bourbonne.

Jsou lidé, kteří mluví o těchto dvou lidech jako o vzorech vzácného přátelství.

Ale čím jest v očích boha nejvzácnější ctnost prostá zbožného smýšlení, povinné úcty k církvi a jejím sluhům a poslušnosti zákonů mocnářových?

Felix byl nuzák, který nic neměl. Olivier byl také nuzák, který nic neměl. A usoudíte, že celkem na světě není plného a pevného přátelství nežli mezi lidmi, kteří nic nemají.

Tehdy člověk bývá vším jměním přítele svého, a jeho přítel bývá vším jeho jměním.

Odtud plyne pravda zkušenosti, že neštěstí upíná svazky. A přibyla zase látka malého paragrafu pro první vydání knihy Ducha.
 

Jestli to není pravda, jest to aspoň veřejné mínění.

 

VRTKAVOST VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ

O NAŠICH SOUKROMÝCH ČINECH

Všecka pitomá veřejnost začala jednomyslně klábosit.

A takto se stává, že od úst k ústům, směšnými ozvěnami jedněch po druhých, řádný muž bývá rozhlášen za sprosťáka, duchaplný muž za pitomce, poctivec za darebu, odvážný muž za třeštíka a naopak. Ne, tihle domýšliví žvastouni nestojí za to, abychom jejich pochvalu, jejich pohanu cenili za něco ve svém životě.

A pak se divíte, že pustý žvást těch lidiček mě omrzuje, rozhořčuje, uráží.
 

„Člověk má mlčet, když nezná.“

„Ale třeba nedůvěřovat, aby člověk mlčel.“

„A jaká obtíž nedůvěřovat?“

„Neuvěřit dvaceti lidem, kterých si vážíme, na prospěch člověka, jehož neznáme.“

„Eh, pane, nežádám tolik záruk, když má se zjistit dobro.“

„Ale což zlo?...“
 

„Neumím nenávidět. Ale nikdo neumí lépe pohrdat a neproberu se z pohrdání.

Snadno mě lze zranit a rána mé duše se nezaceluje, krvácí pořád. Naprosto nebudu si stěžovat. Neboť stesk zprvu obtěžuje, nakonec zjitřuje bolest, a pak soustrast jest cit, který snižuje toho, kdo jej vnuká. Uzavru svou bolest a bolestí zhynu.“

„Myslím, že jsem kdys slyšel velmi komickou parodii této řeči.“

„A tohle by nestačilo zahloubit člověka do lesa daleko od celé této slušné holoty, které není nic posvátného?“
 

Přísahy pronešené před oltářem byly stíhány tolika zpronevěrami, že nijak si necením slavného slibu zítřejšího. Přítomnost boha není tak strašlivá pro vás jako úsudek našich bližních.
 

Věci jaksi okázalé na nás působí a my se necháme strhnout k hloupému obdivu, když bychom měli pokrčit rameny a smát se.
 

Prosím, abyste upřel oči na obecenstvo, na tento blbý dav, který nás soudí, který rozhoduje nad naší ctí, který nás vynáší do oblak nebo nás strhuje do bláta, a kterého dbáme tím více, čím méně máme energie a mužnosti. Otroci veřejnosti, vy byste mohli být adoptivními syny tyrana, ale nikdy se nedožijete čtvrtého dne id.¹

 

VOLTAIROVY DĚJINY

SOUDNÍHO DVORU PAŘÍŽSKÉHO

KRITIKA

Toto dílo jest tak jistě od Voltaira, jako není ode mne. Kdo jiný nežli on umí psát tak lehce, tak půvabně a tak bezstarostně.

Přec ale ohrazuje se proti tomu. A má pravdu. Dovedl urazit soudní dvůr a znelíbit se mocnáři.

Nenávistní úředníci až dosud mlčeli. Ale čekají, že autor se prohřeší nějakým prostořekým slovem. A náš mistr naneštěstí jest přespříliš k tomu náchylný.

Zažluklost úředních sborů nehasne nikdy. Když se nemohou pomstít na původci, mstí se na jeho lidech, mstí se na jeho potomcích.

Voltaire velmi jasně dokazuje fakty, že naše dnešní soudní dvory (parlamenty) jsou pouhé placené soudnické dvory, jejichž domnělé výsady jsou jakýmisi usurpacemi, založenými na okolnostech náhodných, někdy velmi malicherných.

Učenější muž byl by patrně tento důležitý předmět hlouběji probral. Vykládaje nám původ nároků soudního dvoru, byl by nám ukázal ducha tohoto sboru.

Byli bychom viděli, jak je nesnášenlivý, pobožnický, pitomý, jak zachovává své gotické a vandalské zvyklosti a vymítá zdravý rozum.

Byli bychom viděli, jak horlivě plete se do všeho, do náboženství, do vlády, do války, do policie, do financí, do umění a do věd, a vždycky pomate všecko podle své nevědomosti, svého zájmu a svých předsudků.

Byli bychom viděli, jak zavírá oči před základem věci a vždycky je ovládán nesmyslnými formalitami.

Byli bychom viděli, jak je zaprodán vyšší moci, jak většina jeho členů je placena dvorem a jak je nejurputnějším nepřítelem veškeré svobody, otrokem velmožů, utlačitelem drobného lidu.

Byli bychom viděli, jak se pachtí za poctami a bohatstvím stůj co stůj.

Byli bychom viděli, jak v nejistých případech, prodchlý týmž duchem jako teolog, chýlí se skoro vždy na stranu nesmyslnou a směšnou.

Byli bychom viděli, jak z nevystihlé nedůslednosti zabíhá do inkvizice a přisluhuje kněžské zběsilosti, zapaluje hranice, chystá mučidla po vůli fanatických kněží.

Byli bychom viděli, jak sám provádí inkvizici ve svém trestním řízení.

Byli bychom viděli, jak sbor nejubožejší, nejnevědomější, nejmalichernější, nejspoutanější, nejsvéhlavější, nejzlobnější, nejpodlejší, nejosobivější, jaký jen si lze představit, staví se bez ustání proti veřejnému dobru nebo se o ně snaží jen ze špatných pohnutek, nemaje zdravého názoru o správě nebo veřejném prospěchu, nemaje smyslu pro svou důležitost a důstojnost, nesmiřitelný nepřítel filosofie a rozumu.

„Jest dobře skryt, komu vidět řiť,“ praví triviální přísloví: Voltaire zapírá toto dílo.

 

LIST PANU *** O ABBÉ GALIANIM

Je velmi plytké pořád jen soudit mravy podle zásad spekulativních. Takto dívám se na lidi; tudíž takto jednám s nimi. Nebo též: ze své zkušenosti vím, že většina lidí takto se chová; tudíž budu se chovat jako oni. Krásný to důsledek!

 

STESKY PO MÉM STARÉM ŽUPANU

ANEB

RADA TĚM, KDO MAJÍ VÍCE VKUSU NEŽ JMĚNÍ

Chudoba má své volnosti.

Ó Diogene, kdybys viděl svého žáka v nádherném plášti Aristippově, jak by ses zasmál!

Ó Aristippe, ten nádherný plášť byl zaplacen mnoha podlostmi. Jak srovnat tvůj změkčilý, plazivý, zženštilý život s volným a přímým životem otrhaného cynika! Opustil jsem sud, kde jsem vládl, abych sloužil pod tyranem.

 

 

OPTIMISMUS

Svět, to je pitomost! Ach, přece jen krásná pitomost! Podle několika obyvatel malabarských jest to jedna ze čtyřiasedmdesáti komedií, jakými se Hospodin baví.

Leibniz, původce optimismu, právě tak veliký básník, jako hluboký filosof, vypráví někde, že v memfiském chrámě byla vysoká pyramida zeměkoulí postavených nad sebou. Otázán cestovatelem stran této pyramidy a těchto koulí, kněz prý odpověděl, že jsou to všecky možné světy a nejdokonalejší je na vrcholu. Zvědav, aby uviděl tento nejdokonalejší svět, cestovatel prý vystoupil na vrchol pyramidy, a první, co zahlédl, dívaje se na kouli vrcholovou, bylo to, jak Tarquinius znásilňuje Lukrécii.

Tizian: Znásilnění Lukrécie (1571)

 

 

ZÁBAVA FILOSOFA

S MARŠÁLOVOU DE ***

Po několika mých slovech, která ji poučila a překvapila – neboť byla přesvědčena, že šibeničníkem je a šibenicí skončí, kdo popírá nejsvětější trojici – řekla mi:

„Tak vy tedy nevěříte v nic?“

„Nevěřím.“

„Přec ale vaše morálka jest morálka věřícího.“

„Proč ne, když jsem poctivec.“

„A vy žijete podle té morálky?“

„Jak umím nejlépe.“

„Cože! Vy nekradete, vy nevraždíte, vy neloupíte?“

„Velmi zřídka.“

„Co tedy získáte svým nevěřením?“

„Zhola nic, paní maršálová. Cožpak se věří, když lze něco vyzískat?“

„Nevím. Ale důvod zájmový nikterak nevadí v záležitostech vezdejších a nadsvětských. Trochu mě to mrzí pro ubohost lidského pokolení. Už nejsme jinací. Ale cožpak vy tedy nekradete?“

„Ne, na mou čest.“

„Jestliže nejste ani zloděj, ani vrah, připusťte aspoň, že nejste důsledný.“

„Pročpak?“

„Protože kdybych neměla doufat v nic a ničeho se obávat po své smrti, neodepřela bych si leckterých slastí na tomto světě. Přiznávám se, že půjčuji bohu na lichvářské úroky. A vy neočekáváte ničeho?“

„Nic.“

„To je smutné. Uznejte přec, že jste hodně zlomyslný nebo opravdu šílený. Jakou pohnutku má asi nevěrec, aby byl dobrý, není-li blázen?“

„Nemyslíte, že zkušeností poznáme, že koneckonců pro naše štěstí na světě jest lépe být poctivcem nežli ničemou? Býváme jen nedůslední. A jest něco všednějšího nad nedůslednost?“

„Žel, naneštěstí ne. Věříme a každý den si počínáme, jako bychom nevěřili.“

„A bez víry jednáme skoro tak, jako bychom věřili.“

„Dobrá. Ale co by vadilo, abychom měli o důvod více ke konání dobra, totiž o náboženství, a o důvod méně ke konání zla, totiž o nevíru?“

„Nic, kdyby náboženství bylo popudem ke konání dobra a nevíra ke konání zla.“

„Cožpak je nějaká pochybnost o tom? Což není duchem náboženství, aby bez ustání čelilo sprosté neřestné povaze lidské, a není duchem nevíry, aby ji ponechávala její zlobě, osvobozujíc ji od strachu?“

„Tím, paní maršálová, octneme se v dlouhé rozpravě. Musím chytit věci trochu z vysoka. Kdybyste mi nerozuměla, byla by to věru má chyba.“

„To je zdvořilé, ale musíte vědět, že jsem čítala jenom své hodinky a že jsem se sotva více čím zabývala než evangeliem a plozením dětí. Ale začněte.“

„Tak tedy jste přesvědčena, že náboženství má více výhod nežli vad. A proto je nazýváte dobrem?“

„Ano.“

„Já naprosto nepochybuji, že váš správce vás okrádá trochu míň ve svatvečer velkonoční nežli druhý den po svátcích. A že tu a tam náboženství zamezí řadě drobných závad a způsobí řadu drobných výhod.“

„Drobet za drobtem, dělá to sumu.“

„Ale věříte, že strašlivé zkázy, jaké zavinilo v dobách minulých a jaké zaviní v budoucích dobách, dosti se uhradí těmito nuznými výhodami? Pomyslete jen, že stvořilo a udržuje napořád nejpříkřejší antipatii mezi národy. Není muslima, kterému by nebylo činem milým bohu a svatému proroku vyhubit všecky křesťany, kteří též nejsou tuze snášenlivější. Pomyslete, že utvořilo a udržuje v též zemi rozdíly, které se málokdy uklidí bez prolévání krve. Naše dějiny nám podávají až příliš čerstvé a neblahé příklady. Pomyslete jen, že utvořilo a udržuje ve společnosti, mezi občany a v rodinách mezi příbuznými nejsilnější a nejtrvalejší nenávisti. Kristus řekl, že přišel odloučit manžela od ženy, matku od dětí, bratra od sestry, přítele od přítele. A jeho předpověď splnila se až příliš věrně.“

„To jsou jen zlořády, ale není to jádro věci.“

„Jest to jádro věci, jestliže zlořády od ní jsou neodlučny.“

„A jak mně dokážete, že zlořády náboženství jsou neodlučny od náboženství?“

„Velmi snadno. Řekněte mi, kdyby nevlídník býval si umínil způsobit neštěstí lidského pokolení, co býval by vymyslil lepšího nad víru v bytost nepochopitelnou, o které by se lidé nikdy nesrozuměli a které by přičítali větší cenu než svému životu? Nuže, lze odloučit od pojmu božstva nejhlubší nepochopitelnost a největší cenu?“

„Usuzuji, že jest to myšlenka, která není bez následků v hlavách bláznů.“

„A dodejte, že blázni vždy byli a budou většinou světa. A že nejnebezpečnější jsou blázni, jaké dělá náboženství a kterých kazimíři společnosti umějí příležitostně dobře využít.“

„Ale jest třeba něčeho, co zastraší lidi od zlých činů, které unikají přísnosti zákonů. A jestliže zničíte náboženství, čím je nahradíte?“

„Když bych neměl ničím je vystřídat, ještě by bylo o strašný předsudek méně. Nehledě na to, že v žádném století a u žádného národa náboženská víra nebyla základem národních mravů. Bohové, jaké uctívali tihle staří Řekové a Římané, nejřádnější lidé na světě, byli nejpustší holota: takový Jupiter, spálit ho zaživa; taková Venuše, zavřít ji do špitálu; takový Merkur, vsadit ho do věže.“

„A vy myslíte, že je naprosto lhostejno, jestli jsme křesťany či pohany? Že jako pohané nestáli bychom níž? A že jako křesťané nestojíme výš?“

„Na mou věru, o tom jsem přesvědčen, až na to, že bychom byli trochu veselejší.“

„To není možné.“

„Ale, paní maršálová, copak jsou nějací křesťané? Já jsem žádné ještě neviděl. Otevřel jsem nový zákon, který moje sousedka mnohokrát pročítala. Neboť byl velmi očtělý. Přečetl jsem jí kázání na hoře a při každé nauce optal jsem se jí: Děláte tohle? A tohleto? A tohle zas? Ne. Odpověděla mi, že jest to věc obvyklá, jako by nebylo něco obvyklejšího nežli nazývat se křesťanem a nebýt jím. Taková počestná žena, křesťanka, pobožná žena! Po tomhle příkladu a po stotisíci jiných podobných příkladů, jaký opravdový vliv mohu připustit náboženství na mravy? Skoro žádný, a tím lépe!“

„Jakže, tím lépe?“

„Ano, paní. Kdyby tak se zachtělo dvaceti tisícům pařížských obyvatel přesně zařídit svůj život podle kázání na hoře...“

„Nu, tak bylo by několik krásných ňader více zahaleno!“

„A tolik bláznů, že policejní úředník by nevěděl, co s nimi počít. Neboť naše blázince by pro ně nestačily. V písmě svatém jsou dvě morálky: jedna všeobecná a společná všem národům, kterou se lidé přibližně řídí; druhá, zvláštní u každého národa, které se věří, kterou kázají v kostele, kterou vychvalují v domácnostech a kterou se naprosto neřídí. S náboženstvím jest to jako s mnišskými řády, které veskrze časem se uvolňují. Jsou to ztřeštěnosti, které nemohou zdolat ustavičný tlak přírody, která nás přivádí nazpět k zákonu svému. Pokušení je příliš blízké a peklo je příliš daleké. Ničeho, co by stálo za to, aby se tím moudrý zákonodárce zabýval, nečekejte od soustavy podivných mínění, která účinkuje pouze na děti; která ponouká k zločinům pohodlným pokáním; která posílá viníka žádat odpuštění od boha pro křivdu spáchanou na člověku a která snižuje řád přirozených a mravních povinností, převádějíc je na řád chimérických povinností.“

„Nerozumím vám.“

„Paní maršálová, optejte se vikáře své fary, co je horší zločin: nachcat do posvátné nádoby, nebo zhanobit pověst počestné ženy? Při prvním hrůzou se zachvěje, bude křičet o svatokrádeži. A zmatek idejí a zvrácenost duchů dovrší občanský zákon, který sotva se zmiňuje o pomluvě, zatímco svatokrádež trestá upálením.“
 

Ponechávám každému smýšlet po jeho způsobu, jen když mně ponechá smýšlet po mém způsobu.
 

„Řekněte mi upřímně: nijak se vám nepříčí, že nebudete ničím po smrti?“

„Nemám této naděje, protože touha nevnukla mně tuto ješitnou myšlenku. Ale neberu ji nikomu. Jestli kdo může věřit, že bude vidět, když nebude mít očí; že bude slyšet, když nebude mít uší; že bude myslit, když nebude mít hlavu; že bude milovat, když nebude mít srdce; že bude vnímat, když nebude mít smyslů; že bude žít, když ho už nikde nebude; že bude něčím bez rozlohy a bez místa, souhlasím.“

„Pane, jest strašlivá věc býti zatracen. Hořet po celou věčnost, to je hodně dlouho.“

„La Fontaine věřil, že nám tam bude jako rybě ve vodě.“

 

ÚVOD DO HLAVNÍCH ZÁSAD

ANEB

PŘIJETÍ FILOSOFA

I.

Mudřec: Koho nám přivádíte?

Kmotr: Mladíka, který chce se stát mužem.

Mudřec: Co žádá?

Kmotr: Moudrost.

Mudřec: Je ženat?

Kmotr: Nikoli. Ani se neožení.

Mudřec: Kterého je národa?

Kmotr: Narodil se ve Francii, ale dal se naturalizovat za divocha.

Kmotr: Kterého je náboženství?

Kmotr: Jeho rodiče ho udělali katolíkem. Nyní chce se stát filosofem.

Mudřec: Tohle jsou velmi dobré přípravy. Teď musíme vyšetřit jeho zásady. Mladíku, čemu věříte?

Proselyta²: Ničemu, leda co se může dokázat.

Mudřec: Minulost, když jí už není, nelze dokázat.

Proselyta: Nevěřím jí.

Mudřec: Budoucnost, pokud ještě nenastala, nelze dokázat.

Proselyta: Nevěřím jí.

Mudřec: Přítomnost pomine, když se prokazuje.

Proselyta: Nevěřím.

Mudřec: Velmi dobře. Tak tedy vy nevěříte svědectví lidí?

Proselyta: Ne, když mně odporuje.

Mudřec: Věříte ve svědectví boha?

Proselyta: Ne, jakmile přichází mně od lidí.

Mudřec: Věříte v boha?

Proselyta: Přijde na to. Jestli tím slovem se míní příroda, život vesmírný, všeobecný pohyb, věřím tomu. Ale dále už nevěřím.

Mudřec: Věříte ve zjevení?

Proselyta: Mám je za pružinu, které užívají kněží, aby vládli národům.

Mudřec: Věříte v příběhy, které o něm vyprávějí?

Proselyta: Ne, poněvadž všichni lidé jsou buď klamáni, nebo klamající.

Mudřec: Věříte ve svědectví, jakým je opírají?

Proselyta: Ne, poněvadž jich nezkoumám.

Mudřec: Věříte, že božstvo žádá co od lidí?

Proselyta: Ne, leda to, aby se řídili svým instinktem.

Mudřec: Co si myslíte o duši?

Proselyta: Že může být věru pouhým výsledkem našich vjemů.

Mudřec: Jaké jsou podle vašeho mínění povinnosti člověka?

Proselyta: Nemá vůbec povinností, pokud se narodil volný a nezávislý.

Mudřec: Co si myslíte o spravedlnosti a nespravedlnosti?

Proselyta: Že jsou to pouhé věci zvyklostí.

Mudřec: O věčných trestech a odměnách?

Proselyta: Že jsou to politické výmysly, aby krotily lid.

Mudřec: Věříte, že víra jest pouhou lehkověrnou pověrou pro nevědomce a hlupáky?

Proselyta? Věřím. Neboť to je dokázáno.

Mudřec: Tohle je hotový muž. Teď, abych vám docela vrátil svobodu, odekřtívám vás jménem autorů Emila³, Ducha⁴ a Slovníku filosofického⁵. Teď jste už opravdový filosof a patříte k šťastným žákům Přírody.

 

ÚVOD DO HLAVNÍCH ZÁSAD

ANEB

PŘIJETÍ FILOSOFA

II.

PROSELYTA ODPOVÍDAJÍCÍ SÁM OD SEBE⁶

Mudřec: Koho nám přivádíte?

Kmotr: Mladíka upřímného, který hledá pravdu.

Mudřec: Je ženat?

Kmotr: Ne, ale doufá se oženit. Považuje bezženství za útok proti přírodě.

Mudřec: Jaké má náboženství?

Kmotr: Řídí se náboženstvím, jaké má napsáno v srdci svém; náboženstvím, které vodilo Sókraty a Aristidy.

Mudřec: Mladíku, čemu věříte?

Proselyta: Všemu, co je dokázáno. Fyzikální a matematický důkaz má přednost před morálním důkazem. A právě v převrácení tohoto řádu vznikly všecky omyly, které se hemží na zemi. Právě tím zakořenila se všecka falešná náboženství a otevřela se brána všem nesmyslnostem. A autorita dosazená všude na místo nejsamozřejmějších principů učinila z celého vesmíru školu lži.

Mudřec: Věříte svědectví lidí?

Proselyta: Ano, jakmile vím, že jsou osvícení a upřímní. Ale je tolik šejdířů a nevědomců!

Mudřec: Věříte svědectví boha?

Proselyta: Cožpak bůh mluví?

Mudřec: Ano, mluvil se svými vyvolenci.

Proselyta: S kým? Se Zoroastrem? S Noem? S Mojžíšem? S Mohamedem? Je spousta těch, kdo se honosí, že bůh s nimi mluvil. Ale je smutné, že s každým mluvil jinak. Komu z nich věřit? Ošemetníci! Proč mě hledíte ošálit? Co si mám počít s vašimi domnělými zjeveními? Či nestačí mně hlas mého svědomí? Vaše klamné věročlánky střídají se a ničí sebe navzájem. Hlas svědomí jest vždycky a všude týž. Nehleďte svými křivými naukami zatemnit toto božské světlo. Jděte mi z očí.

Mudřec: Věříte v zjevení?

Proselyta: Na zemi je tolik zjevení, kolik náboženství.⁷ Všude se lidé snaží opírat své výmysly autoritou nebeskou. Všude vidím hromadu nesmyslností, pro kterou je mi líto slabosti lidského ducha. Či lidé nevidí, že člověk, nemoha věřit všemu, nakonec pak nevěří ničemu? Ale náboženství netvořili filosofové. Jsou výtvorem nevědomých nadšenců nebo ctižádostivých sobců.

Mudřec: Co si myslíte o původu zla?

Proselyta: Neřeknu s Popem, že všecko je dobré. Zlo existuje. A je nezbytný následek všeobecných zákonů přírodních a ne účinek směšného jablka. Aby nebylo zla, musily by tyto zákony být jinaké. Ba řeknu dál, že jsem se nejednou co možná vynasnažil, abych pojal svět beze zla, a že se mně to nikdy nepodařilo. Odmyslete si hlad a žízeň u zvířat; co je upozorní, aby si opatřila své potřeby? Odmyslete si u nich bolest; čím rozpoznají, co hrozí jejich životu? Pope velmi dobře dokázal podle Leibnize, že svět nemůže být, než co jest. Ale když usoudil, že všecko je dobré, vyslovil nesmyslnost. Měl pouze říci, že všecko je nezbytné.

 

ROZHOVOR OTCE S DĚTMI

Jsou pravdy, které nejsou pro blázny. Nebudu je hlásat. Ale ponechám si je pro sebe.
 

„Otče, uvážíme-li vše přesně, není vůbec zákonů pro moudrého člověka. Pokud všecky zákony mají výjimky, mudřec musí posoudit případy, kdy se má řídit a neřídit zákony.“

„Tuze bych nelitoval,“ odpověděl mi, „kdyby v městě byl jeden nebo dva takoví občané jako ty. Ale nebydlel bych tam, kdyby všichni takto smýšleli.“

 

LIST MÉMU BRATRU

Duch se neuklidní leda tím, co uznává za pravdu. Srdce nemiluje než to, co pokládá za dobré. Nátlakem člověk stane se pokrytcem, je-li slaboch, mučedníkem, je-li smělec. Ať slabochem či smělcem, vždycky pocítí nespravedlnost pronásledování, a tím se rozhořčí. Jestliže smí se vytrhnout vlásek tomu, kdo jinak smýšlí než my, bude lze rozhodovat o jeho hlavě. Neboť nespravedlnost nemá hranic.
 

Jestliže vaše přesvědčení vás opravňuje nenávidět mne, proč by mne moje přesvědčení neopravňovalo také vás nenávidět? Jestliže voláte: na mojí straně jest pravda, budu volat právě tak hlasitě jako vy: pravda jest na straně mojí.
 

Kdyby nesnášenlivec jasně se vyslovil, kdo vlastně jest, který kout země nebyl by mu uzavřen?

 

Jsou okolnosti, kdy jsme právě tak přesvědčeni o omylu jako o pravdě. Jestliže vaše pravda mne zatracuje, zatratí vás můj blud, který uznávám za pravdu.
 

 

GULISTÁN

ANEB

SEN BÁSNÍKA SÁDÍHO

Sádí psal v polovici třináctého století. Pěstoval vlohy ducha svého, jaký mu příroda udělila. Složil báseň nazvanou Gulistán aneb Růžová zahrada. Zde jest úvod básně přeložen po mém způsobu:

Jednou v noci připomínal jsem si dny, které jsem prožil. Viděl jsem, jak málo jsem měl dobrých chvil, a byl jsem tím zkormoucen, a psal jsem tyto verše, které obrážely mou náladu.

Každým okamžikem část osobnosti mé vyprchává. Žel, jak málo jí zbylo.

Nešťastníku, máš už padesát let a ještě spíš!

Probuď se!

Příroda ti uložila úkol. Odejdeš, aniž jsi jej splnil?

Zora už vyšla a oči líného poutníka dosud se neotevřely.

Chceš být podoben těm nesmyslníkům?

Nerdíš se, vida houževnatost lidí v nicotné věci?

Nebyl bys přítelem ošemetníka a nevidíš, že nic tak nemámí jako svět?

Jest nejvyšší čas.

Jest pozdě. Ale ještě můžeš, jestliže nedopustíš, aby tě kouzla rozkoše upoutala.

Nuže, Sádí, prober se!

Básník dodává:

Zrale jsem uvážil tyto věci: viděl jsem, že jest to pravda, a uchýlil jsem se do samoty.

Opustil jsem společnost lidskou.

Vyhladil jsem z mysli své všecky světácké hovory, které jsem slýchal.

Umínil jsem si, že neřeknu příště nikdy nic zbytečného, a utvořil jsem toto rozhodnutí sám u sebe.

Nepronesl jsem ani slova.

Jestli jsem později kdy otevřel ústa, stalo se tak jen pro to, abych zjevil, že míním v samotě, daleko od lidí, klidný, zapadlý, neznámý, prožít zbytek života svého.

A rozjímal jsem o díle, které bych nazval Růžovým sadem, a začal jsem dílo, které jsem dokonal dříve, než uvadly růže.

Výňatek z druhé kapitoly:

Zatímco jsem byl mnichem, hluboce pronikl jsem morálku a sebe samého.

Mé úvahy navršily se v mozku mém jako vody bystřin v jezeře, které chystá se rozlít.

Rozjímal jsem o nedokonalostech světských lidí, a o dokonalostech lidí svého stavu.

Pyšněl jsem ve svých myšlenkách a cítil jsem potřebu projevit navenek úctu k sobě a zhrdání vůči jiným.

Býval bych rád rozšířil tyto city po celém světě, a odebral jsem se do Balbeku, který se mi zdál jevištěm důstojným pro mne.

Brzo jsem se odvážil vejít do chrámu nejvíce hledaného, abych tam kázal lidu.

Šel jsem chrámem a chvílemi házel jsem pohrdavé pohledy na houfy věřících, které se rozestupovaly při mém příchodu.

Nesčetný je dav lidu, který je pouze lidem.

Viděl jsem hlavy hlupáků, bylo jich spousta, a sotva jsem postřehl několik důmyslných hlav.

Zdály se mně jako květy máku mezi klasy obilí dozrálého k žatvě.

Konečně začal jsem svoje kázání.

Za předmět vzal jsem tresty boží.

Vzpomněl jsem si, že jsem slýchal od svých učitelů:

„Synu, vnukejte bázeň boží. Nikdo nectí kněze, není-li bůh strašlivý.“

Potom jsem útočil na neřesti, které zasluhují muk pekelných.

Zajížděl jsem na onu samolásku, která povznáší duši a vede k nezávislosti. Vzpomněl jsem, že mně říkali moji učitelé:

„Synu, vnukejte pokoru, a budou vás velebit.“

Mudrci se usmívali a lid zíval.

Postřehl jsem, že mám pramálo moci na své posluchače.

Pocítil jsem k nim prudké rozhořčení, a nemoha je dojmout, byl bych je rád vyhladil.

Líčil jsem mudrce jako nepřátele státu a občanů a knížete a knížecích milostnic a dětí.

Tyto svaté útoky neměly nejmenšího účinu a slezl jsem z kazatelny.

Mniši mě doprovázali domů. Jeden z nich mi řekl:

„Mudrci osvítili Balbek. Dnes už cítíme se lidským brakem. Tma jest rozptýlena a kořist uniká nočním ptákům.

Kdo jsme vyvázli z bludu, i kdo jsme uvázli v bludu, stejně jsme žalostni, a nemůžeme už těšit se z bludu ani u sebe, ani u druhých.

Vidíme, jak navždycky tratí se nám úcta lidu, které jsme obětovali líbezné city lásky a přátelství a půvaby lidskosti.

Závoj pohrdání nás zastírá a vidíme výtečnost, která námi pohrdá.

Radost už nebývá v nás.“

Svlékl jsem mnišský svůj hábit a odebral jsem se k mudrci, řka jemu:

„Právě odcházím od lidí, kteří se odloučili od lidí, kteří jsou v nenávisti u nich a kteří též mají v nenávisti lidi. Přicházím učit se s vámi!“

„Ó Sádí,“ odpověděl mně mudřec, „srdce tvé jest vnímavé a blahovolné. Víš všecko. Žij s námi!“

 

DOPLNĚK K CESTOPISU BOUGAINVILLOVU

I.

Nadpřirozené a božské řády se upevňují a zvěčňují, proměňujíce se časem v zákony občanské a národní. A občanské a národní řády se posvěcují a zvrhají v předpisy nadpřirozené a božské. Toť z nejchmurnějších přerodů (palingenezí). Přidali tak o vlásek více k úvazu, kterým nás svírají.
 

Každý boj vzniká ze společného nároku na totéž vlastnictví. Civilizovaný člověk má s civilizovaným člověkem společný nárok na držení pozemku, jehož oba okraje zaujímají oba dva. A tento pozemek stává se podnětem různice mezi nimi. A tygr má s divochem společný nárok na držení lesa. A toť jest nejprvotnější nárok a příčina nejpradávnější války.
 

II.

Loučení starého náčelníka Otaiťanů (Tahiťanů)

„Žeň se, jak tobě libo, za těmi svými slastmi života. Ale dovol rozumným bytostem, aby stanuli, jakmile nepřetržitá dřina jim vynese pouze domnělé výhody. Jestli nás přemluvíš, abychom přešli úzkou mez potřeby, kdy přestaneme pracovat? Kdy budeme požívat? Úhrn svých lopot ročních a denních co nejvíce jsme zmenšili, protože není nic milejšího nad odpočinek. Jeď si jen do své země se rozrušovat a trápit se, pokud ti bude jen libo. Nás nech jen v pokoji. Odjeď! Jeď pryč, a provinilé vody, které tebe ušetřily cestou, nechť smyjí vinu a pomstí nás, pohltíce tebe před tvým návratem! A vy, Otaitové, vraťte se do svých chýží, vraťte se všichni. A tito hanební cizáci nechť za svého odjezdu slyší jen hukot příboje a vidí jen pěnu, která ve vzteku svém bělí pustý břeh!“
 

III.

Rozhovor kaplana a Orua

Oru: Třeštíš, jestli myslíš, že nahoře či dole, v celém vesmíru, jest nějaké nic, které může co přidat nebo ujmout zákonům přírodním. Přikážeš opak, ale nikdo neposlechne.

Rozmnožíš zločince a nešťastníky obavou, trestem a výčitkami. Zaneřádíš svědomí. Zkazíš ducha. Pak už nebudou vědět, co mají konat nebo nechat. Zmateni ve stavu nevinnosti, klidní v zločinu, ztratí z očí polární hvězdu své cesty.

Tvoji zákonodárci zuří či nezuří? Zuří-li, jsou to divoká zvířata, která tlukou přírodu. Jestliže nezuří, pak jsou to pitomci, kteří svou vážnost vydali v opovržení zbytečným zákazem.

A zločin a zhýralost projevuje se ve všeliké podobě. A tvoje společnost, jejímž krásným pořádkem tvůj pán se honosí, bude zajisté pouhou kupou pokrytců, kteří potají šlapou po zákonech, nebo kupou nešťastníků, kteří sami jsou nástroji svých trestů, podrobujíce se jim, nebo kupou pitomců, v nichž předsudky naprosto ohlušily hlas přírody, nebo tlupou zmetků, v nichž příroda nevymáhá svá práva.

Příteli, mýlíš se, jestliže myslíš, že všecko je odbyto, prohlásí-li se jednou zákon, vymyslí-li se potupné slovo, ustanoví-li se trest.
 

IV.

Další rozhovor

Jakmile nějaké hmotné příčiny, tak třeba nezbytí překonat neúrodnost půdy, napnou důvtip člověka, soudím, že toto úsilí věru ho zavádí za mez cíle, a překročí-li se mez potřeby, člověk se zmítá na bezmezném oceánu rozmarů, odkud se už nedostane.
 

Mravy jsou mi obecným podřízením a chováním shodným se zákony dobrými nebo špatnými. Jestliže zákony jsou dobré, mravy jsou dobré. Jestliže zákony jsou špatné, mravy jsou špatné. Jestliže zákony, dobré či špatné, nejsou zachovávány, nastává nejhorší stav společnosti, není vůbec mravů.
 

Když vidím stromy vyrostlé kolem našich paláců a šat náprsní, který zastírá a odhaluje část ňader ženských, jest mi, jako bych poznával tajnou připomínku lesů a výzvu k prvotní svobodě našeho starého bydliště.

Otaiťan (Tahiťan) by nám řekl:

„Proč se zastíráš? Zač se stydíš? Děláš co zlého, když povolíš nejvznešenějšímu popudu přírody?“
 

Jak se stalo, že úkon, který má tak slavnostní účel a k němuž nás příroda vybízí nejmocnější návnadou; že největší, nejslastnější, nejnevinnější rozkoš stala se nejvydatnějším pramenem naší zkaženosti a našich zlořádů?
 

Jak jsme vzdáleni přírodě a štěstí! Vládu přírody nelze zmařit: nadarmo ji zahrazují překážkami, potrvá dále.
 

Jistě rozmnožíte tresty tím více, čím budou podivnější vaše zákazy. Stanete se krutými a přece nijak neumoříte mou přirozenost. Jak by byl krátký zákoník národů, kdyby se upravil přesně podle zákoníku přirozeného! Kolik bludů a neřestí bylo by ušetřeno lidem!

Chcete vědět stručné dějiny skoro vší naší bědy? Jsou takové:

Byl člověk přirozený. Na tomto člověku vypěstili člověka umělého. A v úkrytu povstala občanská válka, která trvá po celý život. Jednou přirozený člověk nabývá vrchu, jindy bývá poražen člověkem morálním a umělým.

Přece však jsou krajní případy, které přivádějí člověka k jeho původní prostotě: Bída a nemoc, dva velicí zaklínači.
 

A.: Řekněte mi, má-li se civilizovat člověk, či ponechat svému pudu?

B.: Jestliže míníte být jeho tyranem, civilizujte ho. Otravujte ho co možná nejvíce morálkou nepřirozenou. Čiňte mu všeliké závady. Ohraďte jeho pohyby tisícerou překážkou. Vetkněte mu přízraky, které ho děsí. Prodlužte na věky boj v jeho nitru a hleďte, aby přirozený člověk vždycky byl spoután u nohou mravního člověka.

Chcete, aby člověk byl šťasten a svoboden? Nemíchejte se do jeho záležitostí. A buďte povždy přesvědčen, že ne pro vás, nýbrž pro sebe oni moudří zákonodárci vás uhnětli a utvářili, jak jste už nyní.

Odkazuji na všecka zřízení politická, občanská a náboženská: zkoumejte je do dna. A tuze bych se mýlil, jestliže neuvidíte, jak lidské pokolení hrbí se věk za věkem k jařmu, jaké hrstka ničemů umínila si uložit lidstvu.

Nedůvěřujte tomu, kdo chce dělat pořádek. Pořádat, toť vždycky stávat se pánem druhých tím, že je krušíme.

A.: Tak tedy volil byste raději stav surové a divoké přírody?

B.: Na mou věru, neosmělím se to vyslovit. Ale vím, že měšťák už nejednou svlékl se a vrátil se do lesa a že dosud nikdy zálesák neoblékl se a neusadil se v městě.

A.: Jak vidím, celkem se chýlíte k mínění, že lidé jsou tím horší a nešťastnější, čím jsou civilizovanější.
 

Slídiví a řevnivě ostražití pánové postarali se, aby lid udrželi ve stavu, jakému říkáte otupělost.
 

Není tak nebezpečno být bláznem s blázny nežli být moudrým docela sám.

 

O VYCHOVÁNÍ

Šťasten, kdo má odvahu. Si fractus illabatur orbis, impavidum ferient ruinae.⁸ Bez záchvěvu uvidí kolísat svět.

 

Nabytých vědomostí daleko si tak necením jako ctností. A rozsáhlosti ducha nesmírně více nežli nabytých vědomostí. Vědomosti se ztrácejí. Rozsáhlost ducha trvá. Mezi duchem rozlehlým a duchem vzdělaným jest rozdíl člověka a jeho bedny.

 

MATČINY MYŠLENKY O VÝCHOVĚ DĚTÍ

Lež jest vždycky škodlivá. Jediná chyba ducha stačí, aby zkazila vkus a morálku. S jedinou falešnou myšlenkou můžeme stát se barbarem. Rveme štětce malířům z ruky, kácíme veliká díla sochařská, pálíme díla geniální, stáváme se duší malou a krutou. Cit nenávisti se rozmáhá, cit blahovůle se úží. Žijeme v mučivém napětí a bojíme se smrti.
 

Co jsem uznával za pravdu, bylo nepravda. Co jsem miloval jakožto dobré, bylo zlé. Co jsem obdivoval jako krásu, byla nestvůra. Ale nezáviselo na mně, abych jinak viděl.

 

V povaze lidské jsou dva opačné základy: sebeláska, která nás vyzývá k sobě, a blahovůle, která nás rozptyluje.

 

Připomínej si často, že stačí jediný špatný a mocný člověk, aby sto tisíc jiných lidí plakalo, naříkalo a proklínalo svůj život.

 

Synu můj, ve štěstí se ukážeš dobrým. Ale neštěstí tebe ukáže velkým. Jestli jest krásné vidět klidného muže, jest to právě ve chvíli, kdy nehody hrnou se na něho.

 

BOULANGER

Nejsou vzácné příklady hochů, zpitomělých v rukou pedantských profesorů, kteří je ohňupují přes nejlepší nadání hochů. Ale vždy překvapují. Takovým příkladem je též La Fontaine, jenž pohrdáním k pedantům srší v dílech svých. Tak například:

„Jistý hoch čpěl školní zásadou,
dvojitý hňup, řádný nečlověk,
právě pedantickou výsadou
kazit mladý rozum, mladý věk.“

 

Jest nemožno, aby neustálý pobyt v polích, stálá podívaná na přírodu, pohled na hory, řeky a lesy nepovznášela a nerozšířila vzácnou duši.

 

ABBÉ GALIANI

Básníci jsou vznešení blázni, kteří mají svůj větroplašný spád řeči.

 

BÍLÝ PTÁK

POHÁDKA

Tato povídka je starobylá. Neboť je z doby, kdy králové milovali pravdu.
 

Polychresta (Mnohopotřebná) chtěla by, aby jí člověk plodil děti od rána do večera. A nezdá se mi nic tak sprostopustým, jako takový život.

 

Daleko snadněji odejdeme od Pravdy, nežli k ní dospějeme.

 

Nikdy se nenaučíme dobře tomu, čemu se neučíme ze záliby.
 

Není horších hlušců, nežli kdo nechtějí slyšet.
 

Obraz krásné ženy jest špatný společník muže, který hledá Pravdu.
 

Víla Pravda se neměnila, ale člověk byl měnlivý vůči ní. Libovala si v procházkách, filosofii a samotě; psala drsně, všecko viděla, všecko přečetla, všecko si zapamatovala, kochajíc se ve spisech povahopisných a mravopisných, jen když se do toho nepletlo náboženství. V její přítomnosti bylo zakázáno mluvit o svém bohu, o své milostnici a o svém králi. Matematika byla skoro jediným jejím studiem. Hudba jí nebyla proti mysli, obzvláště italská.
 

Víla Pravda vyprávěla, jaké zlé kousky se zálibou jí provádí Lhář:

„Jednou vyhlašuje mě za starou a přežilou, po druhé za mladou a netvárnou. Někdy mě vyšňoří tou měrou, že mi nezbývá nic z mé hodnosti a že by mě uznali za směšnou seknu⁹. Jindy zase mně uštědří vzezření divoké a urputné. Zkrátka, ať mě jakkoli vypodobí, vždycky mě znešvaří.¹⁰ Ale nadarmo mě přetváří, dobré oči mě vždycky poznají.“
 

Víla Pravda dala už po sté prohlásit starodávné zákony proti pomlouvání: zakázala pouštět domněnky o pověsti nepřítele, třebas i prokázaného ničemy, pod trestem vyhoštění z jejího dvora. Zdvojnásobila přísnost. A jestliže jsme přece jen pomlouvali, rázem nás zarazila a náhle se optala:

„Stalo se to vám? Viděl jste, co vypravujete?“

Málokdy byla uspokojena našimi odpověďmi.

 

Nikoli, není už slušnosti. Milostné poměry zvrhly se v strašlivou prostopášnost. Stud jest neznám na zemském povrchu.
 

Vrátil jsem se k Pravdě, která zdála se mně krásnější nežli kdy jindy. Toť pravá útěcha v protivenstvích a nikdy nezdá se nám tak krásnou, jako když jsme nešťastni.
 

Za všech dob sňatky patřily do oboru Lhářova.

 

Bohové mohli si nechat a nedávat lidem orgány řeči, kdyby bývali trochu důmyslní a velmi láskyplní. Lidé výborně rozuměli by sobě beze slov, kdežto teď někdy mluvívají po celé hodiny, aniž sobě rozumějí. Jest jedině řeč skutků, která bývá málokdy dvojsmyslná. Soudilo by se o povaze podle jednání a o jednání podle povahy, takže nikdo by nerozumoval nesprávně.

 

 

 

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY: