Založení Těšína
Nepříliš daleko od místa, kde na nějaký čas usadil se Bivoj se svou manželkou, když prchal před krevní mstou, žil kníže Lešek. Poslouchali ho lidé žijící na horní Visle, obyvatelé usedlí v Beskydách při hranicích Moravy a poslouchali ho rádi. Lešek jim byl tím, čím Krok byl kmeni Čechů. Spíš moudrým rádcem, nežli vládcem. Léta plynula, Leškovi dorůstali synové, on sám však pomalu ztrácel svou bývalou svěžest, stáří naň začalo doléhat, a již by docela rád odevzdal knížectví slezské některému ze svých synů – ale kterému? Bolkovi nebo Leškovi? Nebo nejmladšímu Těšimírovi? Měl je všechny stejně rád a mládenci měli všichni tolik schopností a dobrých vlastností, že se k vládě hodili všichni. Byli i u lidu stejně oblíbeni a jako se otec neuměl rozhodnout pro některého, aby mu dal před ostatními přednost, tak by se byli rozmýšleli Slezané mladí i staří, bohatí i chudí, koho z nich by chtěli za nového knížete. Jednoho dne se Lešek díval na hvězdnatou oblohu a spatřil blízko sebe tři stejně jasné hvězdy. Připomněly mu jeho syny. Druhého rána si je zavolal a pravil:
„Moji milí synové, vidíte, že jsem zestárl a možná, že jsou již dny mého života sečteny. Nám věkem sešlým už je každý den z milosti darován. Nežli však pro mne přijde Morana, rád bych viděl knížecí čapku na hlavě toho z vás, kdo je jí nejvíce hoden. Vím, že jste všichni dobrého srdce a rozumní. Ať bych zvolil z vás nejstaršího nebo prostředního nebo nejmladšího, osvědčili byste se ve vládě nad mým dobrým slezským lidem. Nerad bych některému z vás ublížil. Soudím, že vám všem chybí zkušenosti a těch člověk nejspíše nabude, když mnoho vidí, mnoho slyší a pozná cizí krajiny. Vydejte se za moudrostí a zkušeností. Poznejte také západní krajiny dosud neobydlené. Mám zprávy, že jsou tam krajiny porostlé krásnými doubravami, že tam je všude mnoho líbezných luk, radost pastýřů, a dost míst, která by se mohla proměniti v úrodná pole. Jděte, prozkoumejte je, snad by se mohly obydlit našimi lidmi. Mé požehnání vás doprovodí, kamkoli se obrátíte. Až se opět shledáme, do roka a do dne, bude mi bezpochyby snadnější se rozhodnout, koho bych měl uvést na knížecí stolec. Ukáži vám večer tři hvězdy. Vyvolte si každý svou a za ní se vydejte do světa.“
Leškovi synové byli překvapeni, ale otcův návrh jim nebyl proti mysli. Již za tři dny byli připraveni na cestu a nastalo loučení. Všichni tři stejně odění, stejnými zbraněmi opatření, na stejných koních vyjeli z brány a dlouho ještě kývali na otce, který je z okna svého hradu sledoval. Na nejbližší křižovatce však se rozloučili a každý si namířil jinam, za hvězdou, kterou si zvolil jako určovatelku směru. Nebyli rádi, že se museli rozloučit. Společně by se jim bylo cestovalo veseleji a bezpečněji, ale neodvážili se učinit jinak, než jak jim otec radil. A když tak jeli rovinami i horami, lesy i dědinami, teprve po sobě mocněji toužili, než by se doma sami byli nadáli. V lesích se otužovali zápasy s divokými šelmami, mezi lidmi sbírali zkušenosti, všímali si povětří i toku řek, stromoví i drobných rostlinek, dokud trvalo léto. Hůře se jim cestovalo na podzim, ještě hůře v zimě, ale mrazy konečně zeslábly, sníh roztál a sešel, slunečko začalo zas jasněji zářit a hřát, bohyně Vesna se ujala vlády a mládence už víc těšil svět. Ještě více se radovali, že se dosýpá určený čas, kdy se budou moci vrátit domů.
Vzpomínali na otce, je-li zdráv, vzpomínali na sebe navzájem, kudy kdo z nich bloudí a nepřihodilo-li se některému něco nemilého nebo dokonce nepotkalo-li je neštěstí. Každého večera pozorovali své hvězdy a byli rádi, že všecky přívětivě mrkají, že se lesknou stejně jasnou září, jako když se vydávali z rodného hradu.
Jednoho dne jede Bolko lesem a uvažuje, že se již začne vyptávat na cestu k domovu, když náhle jeho kůň vesele zařehtal a bez pobídky se dal do klusu. A slyš! V lese jsou ještě nějací jiní koně. Ozvali se stejně radostným zařehtáním a zrovna dva, jeden z pravé, druhý z levé strany. I dupot již je slyšet a mezi stromy se zakmitaly pestré oděvy jezdců. Dobří bohové – vždyť to jsou bratři, Lešek a Těšimír! Do řehotu zvířat se mísí jásavé hlasy všech tří sourozenců a již se objímají, usedají u blízké studánky, společně z ní pijí, jako by se nejvzácnějším vínem napájeli, a vypravování nemá konce.
„Tuhle studánku nazveme studánkou bratrské lásky,“ navrhl nejmladší a oba druzí souhlasili.
„Jak se náš milý otec podiví, až mu povíme, jakým hotovým zázrakem jsme se sešli,“ mínil Bolko.
Slunce se schýlilo k západu, přišel večer, bratři se těšili z krásy měsíční noci i z nečekané příhody. Usoudili, že to je znamení, aby se již nikdy nerozešli.
„Postavíme tady hrad a nazveme jej Těšínem, když jsme se tu tak potěšili,“ poradil prostřední bratr Lešek.
„Ano, společně jej zbudujeme a navrhneme otci, aby nám dovolil i společně vládnout,“ vykřikl Bolko, který jako nejstarší měl nejvíc práva něco takového říci. A již letěly čapky do vzduchu na znamení souhlasu i radosti, až se věrní koníci otáčeli, nechápajíce dobře, proč se jejich páni tak rozveselili. Bratřím se pěkně jelo domů a měkko i teplo jim bylo u srdce, když v otcových očích spatřili slzy radosti nad tím, jak se rozhodli.
Těšín je teď rozdělen: část je česká, část je polská. Dva bratrské národy se setkávají u bývalé studánky sourozenecké lásky – kéž mezi nimi už nikdy nic jiného nestojí než věrná bratrská láska!