Misantropova knihovna

Družina knížete Vladimíra byla složena z nevšedních lidí. Byli to bohatýři, jichž sláva už za jejich života letěla Ruskem. A když Vladimír – Krásné slunečko – navždy odešel a jeho druhové se za ním trousili cestou, z níž není návratu, byli oslavováni básněmi. Ty pak byly opakovány, měněny, rozšiřovány, až zůstaly v té podobě, jak je začali ruští sběratelé v devatenáctém století zaznamenávat. Říká se jim byliny.

Ruští mužici zvláště rádi slýchali o Iljovi Muromci, jednak že to byl sedlák jako oni, jednak že v jeho postavě jako by byla ztělesněna tajemná, dlouho skrytě dřímající síla ruského národa. Muromci bydlili tam, kde se spojuje řeka Volha s Okou. Ve vsi Koročarově u města Muromu žil sedlák Ivan Timofejič se svou ženou a jediným synem Iljou. Jako v českých pohádkách lehal Honza za pecí docela neužitečně, dokud nepřišla jeho chvíle, tak sedal Ilja v rodném stavení u vyřezávaného okénka a díval se, jak mu mamička po dvoře pobíhá, jak otec zapřahá a na pole vyjíždí a – nehnul se. Nemohl. Nevládl rukama ani nohama. Nikdo ve vsi to nemohl pochopit, vždyť se tělo Iljovo vyvíjelo správně, ba vyrůstal v hotového obra s širokou hrudí, a jak sedal u okna, podobal se balvanu, zarostlému do země. Jeho vrstevníci se už dávno oženili, chopili se práce jako samostatní hospodáři, děti se za nimi batolily – Ilja však sedal bezmocně a jen se díval, jak jde život jeho vesnicí od jara do zimy, jak stromy obrůstají zelení a zase listy shazují, rok za rokem, rok za rokem.

Jednou za časného letního jitra se za zavřenými vraty znenadání ozvaly silné, naléhavé hlasy:

„Iljo Muromče, selský synku, vstaň, otevři nám široká vrata a pusť nás do domu. Jsme poutníci a potřebujeme osvěžení.“

Ilja se rozplakal:

„Jak mám otevřít dubová vrata, když nevládnu rukama ani nohama? Už třicet let sedím, krutá nemoc mi váže údy, a jsem zde sám, otec ani matka ještě nejsou vzhůru.“

„Zkus to, Iljo, vstaň a choď!“ zněla odpověď.

Hlas, který ho zval k chůzi, zněl Iljovi jako dosud nikdy žádné slovo z lidských úst. Zdálo se mu, jako by nebe k němu hovořilo, i pokusil se a hle, šlo to docela dobře. Spěšným, pružným krokem vyšel na dvůr, otevřel vrata a poklonil se poutníkům. Jak radostně si je vedl do jizbice! Poutníci usedli za stůl a syn Ivana Timofejiče poprvé v životě obsluhoval hosty. V nezámožné domácnosti nebylo lahůdek, které by jim rád předložil. Shledal jen chléb, krušec soli a trochu rudého vína.

„Bůh s vámi, poutníci,“ povídá Ilja, „vezměte, co vám mohu nabídnout, jezte a pijte k slávě boží.“

Poutník vznešenějšího výrazu ve tváři se chopil číše, a v té chvíli se prostá jizbice naplnila zvláštním jasem. Vycházela z poutníkovy hlavy:

„Pojď, Iljo Muromče, napij se s námi ohnivého vína,“ pravil. Ilja se chopil nádoby a pil. Sotva polkl první doušek, zvláštní žár mu projel mohutným tělem, krev se mu zrovna rozhořela, svaly tuhly, a na celém těle mu vyrazil pot. Příval strašné síly naplnil Ilju od hlavy do paty a vděčnost ho srazila do prachu před podivným poutníkem.

„Co cítíš, Iljo?“ ptá se host.

„Takovou sílu v sobě cítím,“ hlásí radostně Ilja, „že bych snadno mohl vyvrátit z kořene všecku Rus.“

I dal mu cizinec ještě jednou napít a pravil:

„Bude z tebe, Iljo, takový bohatýr, jakému nebude ve světě rovno. Smrt v boji ti není souzena, proto můžeš s kýmkoli zápasit, jen se vyhýbej, aby ses nedostal do sporu se Svatogorem, jehož tíži země sotva může unést, se Samsonem, který má na hlavě sedm archandělských vlasů, a s Volgou, který by tě zmohl ne silou, ale chytrostí. Nebij se ani s rodem Mikulovým, který matka země má ve zvláštní lásce. Opatři si bohatýského koně, kup prvního hřebečka, který se ti nahodí, a po tři měsíce s ním nevyjížděj, jen ho vykrmuj bílým jarním prosem. Až hřebečka vykrmíš, voď ho po tři noci v sadě a ve třech rosách si ho vykoupej! Potom zkus, jak umí skákat. Přehoupne-li se snadno přes vysoký plot z jedné i z druhé strany, můžeš na něm jezdit, kam se ti zachce.“

Než se Ilja Muromec vzpamatoval, byli poutníci ti tam. A bývalý mrzák přešťasten změnou, která se s ním stala, by byl rád bez odkladu vyzkoušel svou sílu. Tehdy bylo na čem ji zkoušet, selská práce byla tvrdá. Iljův otec právě minulého dne o tom hovořil, že půjdou čistit prohořelý les od dubových kmenů, aby tam mohl založit nová pole. Ilja odolal pokušení vzbudit rodiče a povědět jim o zázraku, chtěl je raději dokonale překvapit. Vzal těžké sekery a bral se k řece na spáleniště. Tam řádil, až bylo nepodobno víře: netrvalo dlouho, ležely dubové kmeny všechny na zemi, netrvalo dlouho, všechny byly naházeny do hluboké řeky. Ilja se bral domů a cítil sladkost prvního vykonaného díla. Doma se posadil jako jindy a nechal odejít rodiče k řece. Těšil se, jak budou překvapeni, kdo těžkou robotu za ně vykonal. A byli – jak by ne! Požářiště před nimi leželo připraveno, aby jen pluh zabral v nových brázdách, kmeny byly pryč, řeka je už odplavila, kořání vyškubáno ze země a také kamsi odplaveno říčním proudem.

„Jaké se to staly divy? Kdo tu práci za nás vykonal?“ žasli sedlák se selkou. Že by jejich vlastní syn je byl zastal, to jim ani na mysl nevstoupilo. Doma je čekalo nové překvapení. Ilja jim jde vstříc, rovný jako svíce, pěkný mládenec, statnější než jiní mladí mužové z dědiny.

I bylo vypravování až do večera a radosti až až!

Jednoho dne přistoupil Ilja před rodiče a řekl:

„Tatíčku můj, Ivane Timofejiči, i vy, má paní matičko! Dejte mi požehnání! Chci odejet do Kyjeva, ke knížeti Vladimírovi, abych mu pomáhal a ochraňoval ho, abych se i za křesťanskou víru postavil.“

„Na dobré podniky ti požehnání dám,“ odpověděl Timofejič, „na špatné požehnání není.“ I požehnali rodiče synovi a starý sedlák mu ještě přidal dvojí napomenutí: aby nepomýšlel ve zlém na Tatařína a v poli neubíjel žádného křesťana. Ilja se poklonil rodičům až k zemi, potom poděkoval za požehnání i radu, sedl na koně a vydal se na cestu. Když se octl za dědinou, pobodl koně, ten se rázem oddělil od země, skočil výš než vzrostlý strom a trochu níž nežli obláček. Prvním skokem přeskočil patnácte verst, když skočil podruhé, pod kopyty mu vytryskl pramen a povalil dub. Z toho dubu hned Ilja sroubil kapličku a na ní napsal, že tamtudy jel silný, mocný bohatýr Ilja Muromec, Ivánovič. Takovou měl radost z nabytého zdraví a síly. Mířil k Černigovu, ale než se tam dostal, dojel ke křižovatce. Už nevypadal jako statný mládenec, proměnil se ve starce a svého bujarého koně v starou herku.

Tam, kde se cesty křížily, ležel bílým sluncem rozpálený kámen a na něm bylo starobylým písmem napsáno:

„Dáš-li se vpravo, bude z tebe boháč, dáš-li se vlevo, oženíš se, pojedeš-li přímo, budeš zabit.“

„A já pojedu přímo,“ řekl si Ilja Muromec. „Bohatství mně netřeba, ženit se mně nepřísluší, zabíti mne není proč a vzíti si není co.“

A přece si sebevědomě vypočítal, že by bylo co vzít: tmavý kaftan za sto rublů, pás a šišák po tisíci, toulec se střelami za dva tisíce, koně se sedlem pak není možno ocenit.

Jel tedy junák bez bázně k Brynským lesům, přes hory Sionské a řeku Smorodinu k městu Černigovu. Dlouho jel bez překážky, až před Brynskými lesy na něho vystoupili Tataříni. I sňal svůj luk, nakládal do něho pozlacené střely a všechny útočníky od prvního do posledního zdolal. Cesta však nebyla volná, před Sionskými horami narazil na rotu zlodějů a loupežníků.

„Aj, to jste vy, rákosníci, zloději? Zabíti mne není proč, vzíti mně není co. Leda černý kaftan za sto rublů, pás a šišák po tisíci, toulec se střelami za dva tisíce, koně se sedlem ocenit nelze. Vy jste mladí, já jsem stár. Víte co, nechte mne, abych se s vámi vyrovnal. Pak se po staru přede mnou pokloníte.“ I sňal Ilja Muromec luk, na hedvábnou tětivu položil kalenou střelu a zeptal se:

„Mám střílet do vás nebo do dubu?“

Dořekl a již střela fičela vzduchem. Když dopadla, byl silný dub na třísky, na tenké třísky. I polekali se rákosníci, padli tváří na zem a vzpamatovali se, teprv když Ilja na ně zahovořil.

„Pojď k nám,“ vyzvali ho potom, „budeš naším atamanem.“

„Nepůjdu,“ odmítl hrdina, „já jedu ke knížeti Vladimírovi, abych mu pomohl a jeho ochraňoval.“

I dostal se bez překážky do Černigova a vojvoda ho rád viděl. Byl dokonce k němu pozván, aby u něho pojedl chleba se solí, Ilja však poděkoval, že má namířeno do slavného Kyjeva, ať mu raději ukáží přímou cestičku.

„Ach, Iljo Muromče,“ odpověděli mu bojaři a knížata, „přímá cestička teď není přístupna. Na té cestě už třicet let sedí Slavík loupežník na sedmadvaceti dubech a jezdec ani pěší tamtudy neprojde.“

Ilja neřekl tak ani tak, poklonil se jim a rovnou si zamířil těmi Brynskými lesy a černými smolenskými bažinami. Jel cestou, kudy po třicet let se živá duše neodvážila, a když se dostal k dubům, najel na Slavíka loupežníka. Ten zaslechnuv koňský dusot, zahvízdal po slavičímu, zasyčel po hadímu, zařval po zvířecímu. I zježila se srst na Iljovu koni, a přes tu chvíli klopýtl.

„I ty vlčí sousto, trávový měchu,“ dopálil se Ilja, střelil kalenou střelou a trefil Slavíka loupežníka do pravého oka. Jako opravdový trávový měch svalil se obávaný loupežník na zem. Ilja ho přivázal ke svému koni, projel zlodějskou závorou a dostal se k Slavíkovu dvoru. Bylo to rozsáhlé stavení, železnými tyčemi ohrazené, a na každé tyčce bylo po bohatýrské hlavě, jak je nelida kdysi odpravoval ze světa.

Slavíkova žena uviděla, kdo přijíždí, spatřila i svého muže, spoutaného, bezmocného, i zatroubila na německé trubky, aby zburcovala svých devět synů.

„Vstaňte, vzbuďte se,“ volala, „otevřte mé okované truhly, vyneste na dvůr můj zlatý poklad, jděte vstříc mužikovi, který veze vašeho otce v řemenech.“

S tím synové nesouhlasili, raději volili se proměniti na černé havrany s železnými zobci, aby rozklovali Ilju Muromce.

I běžela Slavíkova žena sama bohatýrovi vstříc a zvolala:

„Udatný, dobrý mládenče, vezmi si od nás zlatých pokladů, kolik se ti zachce, jen propusť Slavíka loupežníka, nevoz ho do Kyjeva hradu!“

Ilja se po pokladech ani neohlédl, havrani mu nic neudělali, i pošvihl svého koně a ten letěl jako sokol rovnou do Kyjeva. Tam jej Ilja přivázal k dubovému sloupu a rovnou do knížecí síně.

U knížete Vladimíra se právě konal hodokvas. Bylo tam mnoho knížat, bojarů i mnoho slavných bohatýrů ze vší Rusi. Hned nalili novému příchozímu zeleného vína a ten pozdraviv ikony a pokloniv se knížeti a kněžně, vyprázdnil velikou číši jedním douškem.

„Řekni, mládenče,“ oslovil kníže hosta, „jak tě zovou jménem a kterak ti říkají po otci?“

„Přelaskavý stolný kníže Vladimíre,“ odpověděl bohatýr, „mne zovou Ilja Muromec Ivánovič. Přijel jsem z města Muroma, ze vsi Koročarova rovnou cestou.“

„To se jen tak staví, kníže Vladimíre,“ pohrdlivě zahovořili přítomní. „Jak by mohl přijeti přímou cestou, když je už po třicet let zalehnuta Slavíkem loupežníkem? Ani myš tamtudy neproklouzne.“

„Nu, pohleď, mocný kníže, na mou kořist,“ vypjal Ilja bohatýrskou hruď. „Přivezl jsem ti Slavíka loupežníka.“

Všichni se odebrali na dvůr, všichni Vladimírovi bohatýři, mezi nimi Samson Kolyvanovič, Suchan Domantjevič, bohatýr Svatogor, sedm bratří Zborovičů i Polkan, a junák Ilja všechny vedl ke svému zajatci.

Kníže Vladimír i kněhyně by byli rádi uslyšeli pověstný loupežnický hvizd Slavíkův. I zabalil Ilja oba do sobolích kožichů a Slavíkovi přikázal:

„Slavíku loupežníku, potěš knížete Vladimíra, zasyč po hadímu, zařvi po zvířecímu, ale nejprve se ozvi polohvizdem slavičím!“

Zajatec však neposlechl, zahvízdal naplno. Kníže a kněžna jedva zůstali živi, nejsilnější bohatýři padli a po čtyřech se rozutíkali na všechny strany. I škod bylo na hrůzu, neboť koně knížecích hostí se splašili a rozběhli se; ani všechny nepochytali. –

Jednou prý potkal Ilja Muromec Ivana poutníka. Měl na sobě houni, která vážila padesát pudů, klobouk měl devítipudový a berlu dlouhou na deset sáhů. Potkat někoho takového, už měl Ilja tisíc chutí měřit svou sílu.

„Hoj, Iljo Muromče,“ volá žebrák, „což se nepamatuješ, že jsme z jedné dědiny? A nyní se na mne chystáš jako na svého nepřítele. A nic nevíš, že na slavné město Kyjev se přihrnulo neštěstí a kníže Vladimír lituje, že tam nejsi. Přijel nevěrný bohatýr, nečistý netvor Idolisko, hlavu má jako pivní kotel, záda na sáh široká, sní na posezení býka a vypije kotel piva.“

„Ivane poutníče,“ povídá hrdina, „půjč mi na něho svou poutnickou hůl.“

„Nepůjčím,“ odmítl poutník.

„Popadneme-li se spolu do křížku, velký Ivane, dopadne to s tebou špatně, mně není smrt v zápase souzena. Zhyneš a berla bude má.“

I rozzlobil se poutník, zvedl berlu, zarazil ji do země a bral se dál. Ilja měl co dělat, než ji vyvrátil.

Než přišel ke knížecímu dvoru, oděl se za žebráka a před dveřmi zavolal bohatýrským hlasem:

„Hoj, kníže Vladimíre, pošli mně, žebrákovi, almužnu.“

„Pojď dovnitř, žebráku,“ pozval kyjevský kníže Ilju, „dám ti jíst a pít a na cestu almužnu ve zlatě.“

Stojí žebrák při peci a dívá se, jak Idolisko hoduje. Přinesli mu celého býka pečeného a toho snědl i s kostmi. Potom vypil kotel piva, který ke stolu dvanáct sluhů mělo co nésti.

„Můj tatíček,“ ozval se žebrák od pece, „měl jednu obžernou kobylu. Tolik jedla a pila, až pukla.“

To Idoliska rozzlobilo. Vzal svůj ocelový kinžál a povídá:

„Hoj, ty žebráče pocestný, proč mne nenecháš na pokoji? Kdybych tě vzal do ruky a druhou připlácl, bude z tebe omáčka. Já bych se i s vaším Iljou Muromcem chytil do křížku, kdyby tady byl, ale s tebou?“

I mrštil kinžálem po Iljovi. Ten se maličko uhnul a nůž se zabodl do stěny.

Potom vzal Ilja do ruky svůj řecký klobouček, udeřil jím Idoliska po hlavě – a třeba to učinil jen polehoučku, prorazil jím domovní stěnu a tou dírou tělo vyhodil ven.

Kníže Vladimír se zaradoval, že se zbavil netvorného Idoliska, pochválil Ilju Muromce a již toho dne ho zařadil mezi své nejsilnější bohatýry.

Brzy potom byla uspořádána u dvora knížete kyjevského veliká hostina. Pozvaní jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli, a protože bylo na počastovanou vína až nazbyt, rozvázaly se jim brzy jazyky. Kdo mnoho mluví, buď lže, nebo se chlubí. Bojaři nelhali, ale počali se sami vynášeti do nebeského království a vychloubati se vším možným.

„Já mám doma takové hromady stříbra, že se mi v Rusi málokdo vyrovná,“ naparoval se jeden.

„Což u mne o stříbro – ale já jsem si nahromadil zlata, že už pro ně místa nemám,“ ofoukl se na něho druhý.

„A já bych vám všemi svými perlami mohl oči vytlouci,“ chvástal se třetí.

„To všechno nic není, ale já ode všeho toho mám – poklad náramný,“ vytruboval na celou hodovní síň čtvrtý.

„Už jste se dost navychloubali,“ zarazil kníže Vladimír ty nechutné chvástanice, „nyní vás začnu obdarovávat, někoho čistým stříbrem, jiného červeným zlatem, jiného kulatými perlami.“

A bojaři, třebas dříve byli sami svými trubači a nevěděli, jak by se dost vynášeli, nyní se tlačili chutě okolo knížete a natahovali ruce.

„Všechny jsi obdařil, tatíčku Vladimíre,“ poznamenala potom kněžna, „jenom jednoho dobrého, udatného mládence jsi nepoctil: Ilju Muromce.“

„Ó, ty jsi, kněžno, nerozumná,“ odpověděl Vladimír. „Tomu já přece chystám zvláštní dary: ty, které mám od Busormanova, od Tatařína. Obdařím ho sobolím kožichem.“

Ilja vzal kožich, nepoděkoval, ale jako bez rozumu chytil jej za rukávec a začal jím tlouci cihlovou podlahu, povídaje sám k sobě:

„Bůh mně káže tlouci tím kožichem o podlahu – rozkáže-li mně jednou bíti Tatařína Busormanova?“

Všichni žasli, potom se pohoršeně ptali:

„Podívej se, tatíčku Vladimíre! Všichni jsme byli spokojeni s tím, co jsi nám daroval, jen Ilja Muromec bije tvým darem o podlahu. Měl bys ho dát zavést do vysokých hor, uvrhnout do hlubokých sklepů, zahradit mřížemi a zavalit štěrkem a houštím.“

Poslechl kníže rady nemilostivých huňáčů, dal dopravit Ilju do hor, zavříti do přehlubokých sklepů, zavalit houštím a štěrkem. Kněžna si však věděla rady: dala udělat podkopy a po tři roky dávala krmit a napájet Ilju Muromce, aby nezahynul.

Po třech letech se přivalila na Rusko pohroma: nepřítel obstoupil se svými vojsky nevěřícími Kyjev na šedesát verst dokola. I zesmutněli Kyjevané, nejvíce však kníže sám.

„Proč ses všecek zarmoutil, proč věšíš hlavu a klopíš oči k cihlové podlaze?“ ptala se kněžna.

„Jako bys nevěděla, ty nerozumná kněžno,“ odpovídá nevrle Vladimír, „že nás obklíčila síla nevěřících – a my nemáme zachránce! Ó kdyby ještě žil Ilja Muromec, ten dobrý mládenec!“

„Nuže, vyřiď svým sluhům, těm nemilostivým huňáčům,“ radí kněžna, „aby zašli na vysoké hory a rozvalili houští, štěrk a kameny, a otevřeli železné mříže – snad Ilja Muromec žije!“

„Ty jsi přece jen, kněžno, nerozumná,“ vede svou Vladimír. „Setneš-li někomu hlavu, což ona může přirůst k pleci? Jak by mohl žít Ilja Muromec?“

„Jen pošli, uvidíš,“ znovu naléhala kněžna a Vladimír si dal říci. Jelo tedy poselstvo do vysokých hor, rozvalilo křoví, odstranilo kamení, odemklo mříž a zavolalo do hlubokých sklepů:

„Dobrý zdatný junáku Iljo, jsi živ nebo nejsi?“ A když se jim Ilja ozval, spustili žebříky a zajatec po třech letech uviděl boží sluníčko. A když ho dovedli ke knížeti, Ilja nic nevyčítal. Vlast je v nebezpečí, Ilja ji půjde zachránit, ale jen poznamenává, že nemá dobrého koně ani bohatýrské zbroje.

Všechno mu dali, Ilja se posadil do čerkeského sedla a rozjel se na nepřátele. Po celé tři dni a tři noci mezi nimi řádil jako zhoubná bouře, sílu jejich potřel a potom se vrátil do Kyjeva, hodil sebou na lože a celé tři dni a tři noci se vyspával z únavy.

Snad proto, že se Iljovi Muromci znelíbilo na suché zemi, když v jejím lůnu byl na tři léta zaživa pochován, odebral se k Chvalinskému moři a tam si dal udělat neslýchaně veliký koráb. Měl tam prý dokonce tři kostely, tři kláštery, trojí německé hokynářství a tři hospody. Loď byla omalována po dračím a měla na pět set veslařů. Námořníci byli trojí národnosti, aby se mezi sebou nemohli smluviti. Koráb Sokol zůstával ustavičně na vlnách, nikdy nezakotvil u písčitých břehů, ani u příkrých pobřežních skal.

Jednou zpozoroval turecký pán, Saltan Saltanovič, plachty a hned uhodl, čí to loď.

„Usedněte, děti, v lehké loďky,“ poručil svým poddaným, „veslujte ke korábu Sokolu! Zajměte Ilju Muromce a jeho druha, Dobrynju Nikitiče, skloňte pod meč.“

Ilja Muromec uměl však víc než chleba jíst. I na tu vzdálenost zaslechl sultánova slova a poručil:

„Dobrynjuško, Nikitinův synu, rychle mi přines můj pevný luk, dvanáct pudů těžký, přines mi také sáhodlouhou kalenou střelu!“

A když dostal, co žádal, hovořil bohatýr tak mocným hlasem, že sultán porozuměl, co povídá:

„Poleť, má kalená střelo, vzduchem, nepadej do vody ani na zem, ale padni v turecký hrad v zelený sad, v bílý stan, za zlatý stůl, k samotnému Saltanu v tureckou hruď a proraz mu jeho bujné srdce.“

Toho se Saltan zděsil. Pádil od mořského břehu a hlasitě volal:

„Nedej, bože, setkati se s Iljou Muromcem nám ani našim dětem, ani vnukům, ani pravnukům!“

Ani pro nejzdatnějšího junáka však se nezastaví čas. Šel den za dnem, jako když prší, běžel týden za týdnem, jako když tráva roste, ubíhal rok za rokem, jako řeka běží – Iljovi Muromci prošel čas života a bylo mu pomýšleti na smrt. Byl z něho už stařík, mnoho hrdinských činů vykonal, stále však bylo jeho majetkem jen to, co nesl na sobě – a jeho dobrý kůň. Na něm se vydal po široké cestě vedoucí z Cařihradu do Kyjeva a jednoho dne při ní spatřil překrásný kříž.

„Ten kříž zde jen tak nestojí,“ povídá si Ilja, „stojí nad hlubokým sklepením a v něm je přenesmírně zlata a stříbra.“

I seskočil s koně, vyvrátil kříž, sestoupil do sklepení, vynesl odtamtud veliký poklad a dal se s ním na cestu. Donesl jej do Kyjeva a tam hned poručil za všecko to bohatství stavěti chrám. Když velkolepou stavbu dobudovali, Ilja tam zkameněl a ruský lid po staletí věřil, že jeho ostatky opravdu nezetlely.

Smutno bylo Rusi po statném Iljovi a donští kozáci, kdykoli mezi nimi nebylo, jak mělo být, vzpomínali, že to je proto, že už není Ilji, který jim býval atamanem.

Také na Iljova druha, Dobrynju Nikitiče, se dlouho vzpomínalo. Co se o něm dochovalo v paměti lidu, má skoro výlučně pohádkový ráz.

Dobrynjuška byl vychován svou moudrou, milující matkou. Když dospěl a začal se bavívat lovem, dostal od ní napomenutí, aby nejezdil k dračím doupatům v Soročinských horách, aby odtamtud nepouštěl ruských zajatců, a aby se nekoupal v řece Pučaji, která hned u pramene teče bystře, dál už je sveřepá a potom teče, jako by ohněm šlehal. Tím byla probuzena Dobrynjova zvědavost, a že zakázané ovoce nejlíp chutnává, vydal se co nejdříve na cestu do Soročinských hor. Když se dostal k Dračím slujím, nebyl tam starý drak, zato spousta malinkých dráčat. I pobodl mládenec koně a tak pošlapali velmi mnoho té havěti. Propustiv ruské zajatce, bral se k řece. Ač ho děvušky na břehu varovaly, vstoupil bez váhání do prudkého proudu a napříč jím přeplaval. Vtom uslyšel hukot, jako by se bouře blížila: to drak o třech hlavách a dvanácti chobotech se přihnal a lidským hlasem zahovořil:

„Už jsi v mých drápech a v mé vůli, Dobrynjo, čeho se mi zachce, to s tebou vykonám: buď tebe sežehnu ohněm, nebo tě vezmu do zajetí, nebo tě sám pohltím.“

I zarmoutil se Dobrynja a vzpomněl na matku:

„Nevelela mi rodná matička, abych nepošlapal dráčata, abych nepustil ruské zajatce a nevykoupal se v této řece? Varovala mne a já ji neposlechl!“

Napadlo ho, že by se zachránil, kdyby se ponořil do vody, ale jakkoli to třikrát zkusil, vždycky viděl nad sebou žhavé bílé tělo draka-Ohniváka. To už Dobrynju dohněvalo. Vyskočil, popadl těžký šišák, který ležel na břehu, rozpřáhl se a srazil drakovo tělo do trávy. Potom mu šlápl na hruď a chystal se, že mu utrhne jeho tři hlavy. I začal netvor prositi:

„Nechej mne, udatný junáku, poletovat po bílém světě, po svaté Rusi. Víš co, napíšeme spolu úpis, že na věky věků se nebudeme pronásledovat.“

Napsali úpis, potvrdili podpisy a rozešli se navždy. Drak zmizel v povětří, Dobrynja se vrátil domů, ale matičce se nepochlubil, co vyváděl.

Po čase se oženil se sličnou silnou bohatýrkou Natasjou Nikoličnou, právě tak odvážnou jako byl sám, ale potom ji na dlouhý čas opustil a vydal se na jih za dobrodružstvím.

„Kdy tě mám čekat domů?“ ptala se Natasja.

„Čekej mne tři léta. Nepřijdu-li, čekej další tři roky. Kdybych se po šesti letech nevrátil, jsi volná, vdej se za knížete nebo bojara nebo za kteréhokoliv mohutného bohatýra, ale za jednoho se nevdávej: za Aljošu Popoviče.“

Prošla tři léta, po nich další tři a hospodáře doma nebylo. Přijel však do Dobrynjova dvora jeho pobratim Aleš Popovič a zvěstoval neblahou novinu: Dobrynja prý leží ubit v širém poli s prolomenou hlavou a prostřelenými plecemi, hlavu má na vrbovém keři. Plakala Natasja, ještě víc však truchlila hrdinova matka.

„Budu čekat ještě šest let,“ pravila mladá vdova, „potom se teprve provdám.“

Uslyšel o tom kníže Vladimír a počal jí domlouvat, aby tak dlouho nezůstávala vdovou, aby se provdala třeba za Aljošu Popoviče. Natasja splnila své slovo, čekala ještě šest let, ale nesplnila mužovo přání, aby se nevdávala za Aljošu Popoviče: chystala se svatba. Již tři dny se hodovalo, toho dne měla být Natasja oddána s Aljošou v chrámě.

V tu dobu dlel Dobrynja u Cařihradu.

„Ach, ty vlčí sousto, ty medvědí srsti,“ domlouval svému koni, „proč dnes přes tu chvíli klopýtáš?“

„Ty nic nevíš,“ zahovořil koník lidským hlasem, „tvá Natasja se dnes vdává za Aljošu Popoviče.“

Jak to Dobrynja uslyšel, pobodl oře a již to šlo letem přes jezera i řeky, z chlumu na chlum, s větrem o závod. Když dospěli do Kyjeva, nejel Dobrynja vraty, skočil rovnou přes městské hradby. Neptal se vrátných ani dveřníků, všechny bral za šíji a odstrkoval, šel do síní bez ohlášení. A všichni na něho žalovali:

„Proč jsi sem zajel, udatný mládenče,“ ptá se jeho matka, „proč vcházíš bez ohlášení? Kdyby žil ještě můj milý syn Dobrynja Nikitič, usekl by ti hlavu za takové jednání.“

„Já jsem se včera s Dobrynjou rozešel,“ povídá nezvaný host, „poručil mi, abych se poptal, co dělá jeho žena Natasja.“

„Natasja se vdává,“ pravila stará máť. „Aljoša přinesl zprávu, že Dobrynja Nikitič není mezi živými. Přehořce jsem pro něho plakala.“

„Dobrynja Nikitič mi nakazoval,“ pokračoval cizinec, „nahodí-li se mi jíti na hostinu, abych si oblékl jeho pěvecké šaty, abych vzal jeho javorové housličky, že je všechno na stolku v nové světničce.“

Hlavní hostina se měla konat na Vladimírově dvoře a tam šel pěvec se svými houslemi. Šel neohlášen a rovnou se ptal knížete, kde je místo pro pěvce.

„Vaše místo je na peci,“ ukázal kníže.

Tam začal Dobrynja natahovat zlacené struny a zpíval.

„Toto není obyčejný pěvec, jak se toulají krajem,“ povídají hosté, „to je nějaký dobrý, zdatný ruský mládenec.“

„Sestup s té peci,“ vyzval ho sám Vladimír, „usedni buď vedle mne nebo naproti mně, nebo si sám místo vyber.“

Usadil se tedy Dobrynja Nikitič proti Natasji, do číše, kterou mu naplnili vínem, vpustil svůj snubní prsten a podal pohár nevěstě se slovy:

„Vezmi tuto číši jednou rukou a vypij víno jedním douškem. Nedopiješ-li do dna, dobra nespatříš.“

Poslechla nevěsta – a hle – na dně poháru se třpytí prsten, který tak dobře znala. I vztyčila se a pravila:

„Sluníčko, Vladimíre stolnokyjevský! Není mým mužem ten, jenž sedí vedle mne, můj muž je ten, který mi právě podal číši zeleného vína.“

Za chvilku ležela u nohou svého manžela a prosila, aby jí odpustil, že ho neposlechla. Jí odpustil Dobrynja hned, ale s výčitkou se obrátil na knížete Vladimíra, že byl starosvatem při všem tom jednání a málem by byl zasnoubil Popovičovi ženu živého muže. Vladimír se zastyděl, Aljoša Popovič pak počal odprošovat Dobrynju, že poseděl vedle jeho ženy.

„To bych ti odpustil, že ses chtěl s mou ženou zasnoubit,“ pravil Dobrynja, „ale to ti nemohu odpustit, že jsi přišel ohlásit lživou zprávu, že ležím ubit v širém poli. Má matička pro mne přežalostně plakala. Této viny ti neodpustím.“

I chytil Aljošu za kadeře, vytáhl přes stůl, udeřil jím o podlahu a jeho cestovní dubová hůl dopadala nelítostně na podvodníkova záda. Potom vzal Dobrynja svou mladou ženu, šel s ní do rodného dvora a tam vedle rozradostnělé matky ještě dlouho v dobrém zdraví žil.

Pěknou pohodu domova mu kalilo jen jediné: že na výpravách mnoho nevinných ubil, mnoho žen ovdovil, z mnoha dětí sirot nadělal. Vyčítal si to a nebylo divu, že když jednoho dne potkal Smrt, nejprve ji hodlal přemoci a prosil o lhůtu dvou let, aby se mohl kát ze svých hříchů.

„Nedám,“ neúprosně prohlásila Smrt.

„Aspoň hodinu mi popřej,“ žádal naléhavě Dobrynja Nikitič.

„Ani minutku,“ zněla odpověď, Smrt se rozpřáhla kosou, přesekla Dobrynjovi v těle žilečky, podsekla bystré nohy. Padl bohatýr s koně a jak jím Smrt buchla, tak zůstal. Už ho nevzbudili.

Krásné slunečko >>>

<<< Bohatýr Volga

VYSVĚTLIVKA:

Chvalinské moře = slovanský název Kaspického moře. – Vysv. Mis.