Pomsta
Až na severním svahu Karpat v Haliči pramení při samé slovenské hranici říčka Ropa a spěchá bystrým tokem do Visloky. Na kopci nad ní stával za dávných časů hrad Libuše, majetek zámožného rodu Zygvultovců. Jeden člen rodu byl prudké povahy a dopustil se těžké viny. Král ho vyobcoval ze země a jeho panství zabral pro královskou komoru.
Mladému Zygvultovi, jedinému synu provinilcovu, nezbývalo, než aby vstoupil do vojska. Vyznamenal se v několika bitvách, i dostal za odměnu nevelikou část otcovského majetku. Říkalo se mu Svoboda. Byl to kousek lesnaté končiny při úpatí vysokých hor. Když utichly zbraně, Zygvult se tam usadil v nuzném, roubeném, došky krytém stavení se svým věrným sluhou Zavilou a s několika čeledíny. Nepropustné hvozdy a pásmo divokých hor je oddělovaly od světa. V té zapadlé pustině se plahočil Zygvult na svých pozemcích, se svými lidmi kácel stromy a na vyklučené půdě zakládal pole. Pracoval, pracoval, ale Zavila dobře viděl, že to nedělá s pravou chutí, že mu dílo nepřirostlo k srdci. Kdykoliv Zygvultovi zbyla chvíle, utíkal z domova. Dal se vždycky na koni jedním směrem: do rodného kraje. Objížděl hrad svých předků, hleděl na jeho zdi, věže a cimbuří jak očarován a na všecko kolem zapomněl. Myslil, pravda, na hodnou, dávno zemřelou matku, na otce, který bezpochyby už někde v cizině dotrpěl, ale nechodil si k hradu jen pro ty vzpomínky. Vedla ho tam hlavně touha, aby jednou krásný hrad byl zase jeho, aby tam mohl bydlit v bohatství a nádheře jako pán velikých statků. Za mladých let se na to těšil, nemohl se dočkat, až se ujme dědictví – a nyní žije jako jezevec, nikdo o něm neví a nikomu nemůže rozkazovat než té hrstce svých lidí, a musí s nimi pracovat jako rovný s rovnými.
Zavila ho někdy na takových vyjížďkách doprovázel, a když viděl jeho smutek, domlouval, jak mohl, ale darmo, touha po majetku seděla příliš hluboko v Zygvultově srdci.
Konečně nastala příznivá změna: Zygvult poznal pěknou dívku. Jmenovala se Rozárka a nikoho z blízkých už na světě neměla. Když se jí Zygvult zeptal, chtěla-li by s ním do samoty, nerozmýšlela se ani hodinu. Brzy tedy byla svatba. Nebylo na ní, pravda, vznešených hostí, u stolu sedělo jenom několik prostých lidiček, ale všichni se upřímně radovali s ženichem. Tušili, že se jim bude veseleji žít, že pán už nebude mezi nimi chodit jako tělo bez duše.
Netěšili se nadarmo. Pán opravdu nejezdil tak často na místa, kde strávil své mládí. Rozárka se těšila, až přijde na svět jejich děťátko, že Zygvult bude se svým osudem docela usmířen. Sotva se však octl chlapeček v náruči svého roditele, ten již spřádal jiné myšlenky nežli šťastná matka.
„Mám syna,“ říkal si, „musím se starat, abych pro něho získal něco jiného než chudá políčka v zapadlé hornatině.“ Za rok už si hošíček spokojeně hrál na upěchované zemi, ale Zygvult si představoval vlastní dětství a litoval, že si jeho dítě nemůže hrávat na kobercích v honosných komnatách. Nadarmo ujišťovala Rozárka svého muže, že je dítěti lépe v teplé roubené jizbici nežli v klenutých kamenných místnostech a že pokvete jako růžička, až se bude moci na jaře batolit po trávníce – Zygvult vedl svou. Rozárka ho často pozorovala úzkostnýma očima a přála si horoucně, aby na ztracené bohatství svého rodu dokonale zapomněl.
„Smělý, kdo se dvěma se bije,“ opakovával si Zygvult po starých, „smělejší, kdo se žení a nic nemá. Vrabec by mé jmění unesl, moucha by s ním uletěla, nemám, kde koně rozsedlat.“
„Nehřeš,“ napomenula ho jeho žena, když to jednou pronesl nahlas, „máme, z čeho bychom žili, a nádhery nám netřeba.“
„Mluvíš tak, protože jsi nic lepšího nepoznala,“ zachmuřeně namítal Zygvult.
„A což to není dobře?“ usmívala se Rozárka, „jsem spokojena s tím, co máme, raduji se z maličkého a jen tehdy se rmoutím, Zygvulte, když nás opouštíš. Mívám starost, aby tě vlci nepřepadli, nebo aby na tebe nevystoupil medvěd. Je jich po lesích dost. Také zlí lidé přepadávají osamělé...“
„Na mně by si toho popadli,“ ušklíbl se mladý muž, „na mně každý zdaleka vidí, že jsem rytíř z Nemanic.“
Jednou se vypravil Zygvult opět na cestu a dlouho, nezvykle dlouho se nevracel. Rozárka měla ve dne dost práce okolo dítěte i ve chlévě, ale když nastal večer, bývalo jí teskno. Muž ji připravoval, že tentokrát se zdrží několik dní, ale uplynul týden, minul druhý, už několik neděl žila Rozárka s dítětem sama – a Zygvult nikde. Ani zprávu neposlal, co ho zdržuje z domova. Ubohá Rozárka pobledla a hubla, protože strachem nemohla spát. Když se jedné noci opět na lůžku beze spánku převracela, uslyšela pod okny šepot. Směle běžela, otevřela okenici – a div nahlas nezajásala: to se vrátil Zygvult a rozmlouval se starým Zavilou. Rozárka utíkala odstrčit závoru, vítala chotě a jako jindy ho radostně objímala. Zarazila se, když pozorovala, že jí muž nevrací její oddanost, že ji roztržitě hladí po vlasech. Jeho myšlenky zřejmě ještě bloudí někde ve světě, odkud se vrátil.
„Co se ti stalo?“ zeptala se starostlivě. I v slabém světle měsíčního srpku pozorovala, že Zygvult je nesvůj, že se mu nechce odpovídat na otázky, kde se tak dlouho zdržel a co tam dělal. Teprve když Zavila odváděl koně a zůstali sami, pravil Zygvult:
„Raduj se, Rozárko! Zítra už nebudeš v této bídné chatrči. Uvedu tě jako hradní paní do lepších síní a naše dítě vyroste v těch místech, kde sám jsem žil jako pachole.“
Rozárka zbledla. „Nechej nás,“ prosila úpěnlivě, „tady v chudobě! Dobře nám tu bylo spolu a k mému blahu netřeba nádherných komnat, hedvábí a zlata. Zůstaňme tady!“
Tušila, ubohá, že Zygvult má podivné záměry, nekalé a nebezpečné. I přiznal se jí skutečně, že chce přepadnout Libuši, hrad svých předků, dokud jeho nynější pán dlí na hodech.
„Ach, Zygvulte, rozmysli si, co chceš udělat! Takového násilného přepadení ani král ani Sestřemil nenechají bez trestu. Uvedeš do neštěstí sebe i nás.“
„Nemohu jinak, Rozárko,“ tvrdil neústupně mladý muž, „Sestřemil mě velmi urazil a já se mu musím pomstít.“
„Co ti udělal?“
„Jel jsem přes Morderůvku, Radislavovu dědinu, i vzkázal mi Radislav, že jeho dcera slaví zasnoubení a mám být prý jeho hostem. Přijal jsem pozvání. Na hradě jsem se sešel s mnohými známými ze svých vojenských let. Odbíjelo poledne, když jsme sedali ke stolům podle stáří a hodností. V tu chvíli se otevřely dveře a vstoupil Sestřemil se svou manželkou. Pro paní bylo připraveno místo po boku nevěsty, Sestřemil měl usednout na konci tabule. Snad by se byl s místem spokojil, ale spatřiv mne počal hostiteli prudce vyčítat, že ho uráží, že mně, chudákovi, dal přednější místo než jemu, majetníku velkého hradu. Povstala hádka a při ní mne Sestřemil odstrčil z mého místa. Byl bych se mu za tu pohanu na místě pomstil, ale jeho sloužící ho bránili. Opustil jsem síň, kde se mi dostalo takového ponížení, a se mnou odjeli z Morderůvky také někteří moji přátelé. Všichni jsou pro to, abychom vykonali pomstu nad pyšným pánem. Čekají pouze na lidi z našeho okolí, abychom zesílili jejich houfy. Než se rozbřeskne, budu pánem kolébky svých předků. V chatrči se s tebou, Rozárko, loučím, na hradě tě zítra uvítám.“
Dokončiv své vysvětlení, již se Zygvult na ženu ani nepodíval, aby se nesetkal s jejíma vyděšenýma očima. Za ním zněl její usedavý pláč. Jindy by toho nesnesl, byl by se vrátil, ale v tu chvíli se již ve vratech zahustilo lidmi: na dvůr vjížděli cizí jezdci a vcházeli horalé z okolí. Zygvult jim rozdával zbraně a za chvíli s nimi opouštěl tichý domov.
Rozárka bděla nad kolébkou svého dítěte, plakala a zas úpěnlivě volala k nebesům, aby její muž nebyl uveden do pokušení, kterému by neodolal. Ach, již v něm vězí a zdá se, že není vyváznutí. Zbytek noci se zdál mladé ženě nekonečně dlouhý. Za svítání vyjelo z lesa několik jezdců. Rozárka mezi nimi hledala svého muže, a když ho nespatřila, nemyslila jinak, nežli že je mrtev. Ve mdlobách se kácela k zemi. Věrný Zavila ji vzkřísil a upokojil, aby se nebála, že Zygvult žije a je dokonce pánem rodného hradu Libuše.
„Já sám bych byl ovšem rád,“ končil starý sluha, „kdyby se to nebylo stalo, ale věc je ukončena, zatím nezbývá než uposlechnout pánova vzkazu. Poručil, abych vám vyřídil, že se máte bez odkladu vydat s dítětem a se služkou na cestu. Máte být cestou pozorni, aby váš průvod nehlučel, aby vás nechytil Sestřemil a neučinil vám, co on učinil jeho čeledi.“
Plačíc loučila se Rozárka s místy, kde prožila dřív tolik milých, ale v poslední době i tolik strastiplných dnů. Přes hodinu jeli všichni lesem jako duchové, než se dostali na jeho kraj. Před jejich zraky se objevila bohatá krajina a nad řekou na strmém kopci nádherný hrad.
Před samou branou si Rozárčin kůň postavil hlavu, že nepůjde dál. Domlouvali mu, pobízeli, bili – nic naplat. Všichni to měli za zlé znamení. Rozárka také. Nepotěšila se ani tím, když ji manžel uváděl do honosných klenutých komnat a vyzýval ji, aby si po cestě odpočinula na rozkošných lehátkách nebo měkkých křeslech.
„A tady do té krásné kolébky vlož našeho synáčka,“ pravil, „plenky jsou ještě teplé. Před chvílí jsem z ní vyhostil dítě svého nepřítele.“
„Plakalo, viď?“ stísněně se ptala Rozárka.
„Neplakalo, jen jeho chůva naříkala, kam nemluvně zanese. Poradil jsem jí, aby šla do naší lesní chatrče, že tam najde pro sebe dost shnilé slámy a kolébku pro nemluvně.“
„Jak je tvrdý můj Zygvult, jak je tvrdý!“ pomyslila si s hrůzou Rozárka, „nebýval takový, dokud jsme spolu ve Svobodě žili.“ I plakala tiše dál, a když její muž odešel, aby odměnil své pomocníky a podělil jejich čeleď medovinou, sotva se odvážila kolem sebe se rozhlédnout. Krásná teplá kolébka vystydla. Rozárka raději svého pacholíčka houpala na rukou, než by ho tam byla položila.
Ani starý Zavila se neradoval. Odvážil se dokonce svému pánu prorokovat, že toho zlým zažije.
„Utnou vám ruku,“ pravil bez obalu, „a z ní vám vypadne, čeho jste neprávem nabyl. Za hříchem chodí v patách trest. Šel i za vinou vašeho otce. A vy jednou vzpomenete na slova starého Zavily.“
Zygvult snesl beze slova výtku svého sluhy. I jemu již počínalo být úzko z toho, co učinil. Vítězství ho netěšilo, nechtěl se však k tomu přiznat. Zatím v dolní části hradu se pilo na zdraví nového pána hradu Libuše a všichni vychvalovali jeho odvahu. Ani jim však nebylo veselo, jak by se zdálo. Všichni věděli, že jim bude podstoupit nesnadný zápas, až Sestřemil se vrátí a se svým lidem podnikne na hrad útok. A což teprve přidá-li se k němu král!
V obavách, ale pokojně minul březnový den, klidně uplynula i noc. Ani následujícího dne se u hradu nic nehnulo. A když nastal třetí den, začal se Zygvult kasat:
„Bezpochyby Sestřemilovi mrzne v kostech, netroufá si na nás.“
Pátého dne už tomu, co předstíral, sám věřil. Když se však té noci probudil, padalo do ložnice od okna růžové světlo. Otevřel okno a vidí: na černé obloze se chvěje rudá zář. Někde hoří. I sešel pán dolů, mezi své lidi. Všichni byli vzhůru, všichni pozorovali zlopověstnou záplavu a hádali, kde asi požár zuří.
„To je Žulavec, můj hrad,“ vykřikl najednou rytíř Stohněv.
„To je trest za pomoc, kterou jsem ti, Zygvulte, poskytl při tvém zločinném podniku!“ A hned letěl do stáje, osedlal spěšně koně, dal si otevřít bránu a hnal se cestou necestou k hořícímu hradu, hlavně aby zvěděl, je-li zachráněna jeho rodina. O zásobách na sýpkách už věděl, že jsou najisto ztraceny.
Zatím na Libuši uvažovali, jak požár vznikl. Od blesku to nebylo, patrně dal Sestřemil hrad zapálit, aby se Stohněvovi pomstil za to, že pomáhal Zygvultovi.
„My tu sedíme a hýříme,“ řeklo potom několik rytířů, „a zatím Sestřemil zapaluje našim ženám a dětem střechy nad hlavami. Snadno hrady páliti, když páni nejsou doma. Odjedeme. Raďte si tu sami. Dost jsme, Zygvulte, pro tebe udělali. Blužší košile než kabát.“
Zygvultovi se svíralo srdce při myšlence, že se svými lidmi neodolá, přilehne-li nepřítel k hradbám. Zašel do ložnice, kde spala jeho žena, vzbudil ji a pověděl, co se děje. Již netajil, že má starosti. Celou pravdu však ženě přece nepověděl: ani slůvkem se nezmínil, že ho přátelé opouštějí. Vyslovil jen obavu, aby se požár nepřenesl do lesů kolem Libuše.
„Modli se, Rozárko,“ žádal, „má mysl vinou zatížená se k modlitbě nevzchopí, mne by Bůh neslyšel.“
„Ach, Zygvulte, prosím za tebe stále – ale bojíš-li se, že hrad chytne, netraťme času a prchněme do Svobody! Tam nám bude zase dobře.“
„Ne,“ odmítl Zygvult, „raději pošlu své lidi na zvědy, kde je Sestřemil, obléhá-li Žulavec a co hodlá dál činit. Na útěk je času dost.“
Zygvult poprosil starého Zavilu, aby sám zajel k Žulavci, ostatní lidi že rozešle na zvědy do bližšího okolí. Ti se záhy vrátili se zprávami, že nikde nic podezřelého nezpozorovali. Uplynul den, přišel soumrak, všichni vyslaní byli už do jednoho na hradě, jen Zavily nikde. Již svítalo, když se ozval na dřevěném mostě před branou dusot jeho koně.
„Zavila je tu,“ volali všichni radostně, ale když se brána otevřela, dech se ve všech zastavil: kůň se vrátil, ale – bez jezdce. Třásl se na všech údech a dlouho trvalo, než se trochu upokojil. Kdyby jen uměl promluvit! Jistě nic radostného by nepověděl! Na všechnu Zygvultovu čeleď padl strach. Konečně jeden z nich se vzchopil:
„Rozkažte mi, pane, poletím na zvědy.“ I vydal se na čerstvém koni tou cestou, kudy se prve vrátil Zavilův oř. Čas míjel v úzkostlivém očekávání. Konečně se na cestě pod hradem ozval opět koňský dusot. Bylo znát, že jezdec uhání s větrem o závod. Běželi mu otevřít. Tentokráte se jezdec vracel živ a zdráv, ale kůň pod ním na nádvoří padl a již nevstal. Trvalo chvíli, že byl posel s to vyrazit slovo. Vykřikl jen jediné:
„Tataři!“
Zygvult a jeho lidé zbledli, jako by jim vycedil krev. To byla stokrát horší novina, než kdyby dostali zprávu, že Sestřemil táhne se s velikým vojskem k Libuši. Každé malé dítě vědělo, co to hrozné slovo znamená. Dvacet let je tomu, kdy vpadli Tataři poprvé do těchto končin. Hrad ušel zkáze, ale dole pod ním Tataři drancovali, pálili a vraždili bez lítosti a přemnohá rodina po tu chvíli vzpomínala na své členy, do tatarského zajetí odvlečené. Sám kníže krakovský Boleslav Stydlivý musel hledat ochrany v Uhřích.
Teď zde byli tedy sveřepí pohané po druhé! Než se nový pán hradu z leknutí vzpamatoval, už bylo slyšet zdola potvrzení poslovy zvěsti: prchající lid se zastavoval pod hradem a volal vzhůru:
„Tataři se ženou, utíkejte!“
Noc byla hrozná. Všichni ztratili hlavu, bloudili hradem jako zmámení, jen Zygvultovi dodávalo pomyšlení na ženu a dítě tolik ducha, že pomýšlel na obranu. Všechna slabší místa na hradbách osadil strážemi, posiloval odvahu svých lidí připomínkou, že se před dvaceti lety hradu nic nestalo, prosil je, aby ho neopouštěli, sliboval a hostil medovinou a vínem. Nadarmo jej Rozárka prosila, aby opustil hrad včas, že ta hrstka jeho lidí neodolá oblehatelům, nadarmo se snažila muže přesvědčit, že se všichni snadněji uchrání v zapadlé samotě pod horami než ve zdech tohoto hradu.
K ránu se ozval zdola strašlivý jek pohanů. Jako mračno kobylek zaplavili podhradí a drali se po zdech. Obrana se zhroutila okamžitě. Stráže byly pobity v kratičkém boji. Nebezpečí se kvapem blížilo vnitřnímu hradu, kde klečela na holé podlaze Rozárka na modlitbách vedle svého plačícího dítěte. Zygvult vrazil do komnaty jako smyslů zbaven.
„Jsme ztraceni,“ volal, „a já sám jsem uvalil na vaše nevinné hlavy toto strašné neštěstí!“
Ještě jednou se vzchopil, aby vyrazil bránit ženu a dítě, ale když na prahu zvedl meč, vletěla oknem tatarská střela a poranila mu paži.
„Neubráním vás,“ vykřikl zděšeně, „Rozárko, poruč duši Bohu!“
Hluk se blížil. Oba manželé očekávali, že co nevidět se rozletí dveře a jimi se vřítí sveřepí nepřátelé, kteří je buď zabijí nebo do otroctví odvlekou – ale náhle se otevřela za nimi dvířka a v nich se objevil stařec ozbrojený mečem.
„Za mnou pojďte,“ volal, „za mnou! Čas kvapí!“
Zygvult v něm poznal Sestřemilova sluhu.
„Zrádce!“ vykřikl, „znám tě! Chceš mě snad sám vydat Tatarům? Pryč ode mne!“
Stařec se obrátil k Rozárce:
„Aspoň ty, nešťastná ženo, důvěřuj mé poctivosti, uchraň sebe a své dítě a pojď za mnou, dokud je čas. Za okamžik bude pozdě.“
Rozárka se dlouho nerozmýšlela. Pohled do starcových očí jí pověděl, že mu může důvěřovat. Popadla pacholíčka, druhou rukou chytila muže za rukáv a táhla ho s sebou za starcem. Vedl ji skrze několik místností k tajným dvířkám, o nichž ani Zygvult nevěděl, a když vešli, zase je pečlivě zavřel. Sestupovali dlouho po schodech a potom se brali ještě dále podzemní chodbou. Vysvítil několik loučí, než se před nimi objevily zákmity denního světla.
Vyšli do hustého křoví v hlubokém hvozdě, ale kmet jim nedovolil, aby se zastavili. Pobízel je ke spěchu, přesvědčoval, tady že zůstat nemohou, že by je Tataři mohli snadno vyslídit. Zygvult se nechtěl přiznat, jak se cítí sláb, že by potřeboval odpočinku po značné ztrátě krve. Připamatovával si kajícně, do jakého nebezpečí uvedl svou rodinu, že přivedl do úplné záhuby věrného Zavilu a všecku čeleď. Kráčel dál, zatínaje zuby bolestí. Konečně ho síly docela opustily, i skácel se ve mdlobách na vlhký mech.
Když se probudil z dlouhého bezvědomí, ležel v jeskyni. Širokým vchodem padalo měsíční světlo na člověka, který u něho seděl na hlídce. Zygvult ho poznal – a strnul. Maně sahal po zbrani, ale raněná paže ho tak zabolela, že jen zaúpěl a malomocně se zvrátil na mechové lůžko.
„Ty jsi Sestřemil, můj nepřítel,“ zašeptal.
„Ano, jsem Sestřemil, jehož hrad jsi přepadl, kterému jsi pobil čeleď a jemuž jsi dítě z kolébky vypudil.“
„To všechno jsem učinil,“ přiznával se Zygvult mdlým hlasem, „nyní jsem v tvé moci. Msti se, jak chceš, ale pověz mi dříve, kde je Rozárka, kde je mé dítě. Co jsi s nimi učinil? Zabil-li jsi je, ukaž mi je dřív, než i mne zbavíš života.“
„Podívej se po jeskyni,“ vyzval Sestřemil raněného jasným hlasem. „Je temná a nepříjemná, ale přece lepší nežli hrad Libuše, který je nyní v moci Tatarů. Ptáš se po ženě? Tamhle klidně spí. Usnula po mnohých nocích, jež probděla u tebe. Přijal jsem ji, nakrmil chlebem, dal jí mléka a tebe jsem polomrtvého donesl na svých plecích do této bezpečné skrýše. A tvé dítě? Můžeš-li, vstaň a podívej se do toho koše! Leží tam s mým synečkem a obě nevinná robátka se ve snu objímají.“
Zygvult dlouho mlčel. Potom – se slzami vděčnosti v očích – vztáhl zdravou paži k Sestřemilovi a oba nepřátelé, kteří se dříve tak nenáviděli, nyní se vroucně objali.
„Zygvulte,“ pravil Sestřemil, „i já jsem vinen. Teprve když nepřítel nás všecky ohrozil, pochopil jsem, že jsme bratří, synové jednoho kraje. Mnoho životů padlo naší vinou i proto, abychom se my zachránili; společně budeme odpykávat společné provinění a vrátíme vlasti, čím jsme zhřešili na jejích dětech.“
Raněný odpověděl němým stiskem ruky. Jím bylo zpečetěno jejich věčné přátelství.