Misantropova knihovna

(výpisky)
 

Pohled na zkrocování líbí se vždy. Naším největším uspokojením jest dívati se na všeliké odrůdy ochočenosti. Proto bývá tolik lidí na cestě, kudy táhnou průvody královské.
 

Vlk byl učený, muž také. − Jen nezvrhni se na člověka, říkával mu jeho přítel.

Vlk nekousal nikdy, muž někdy. Aspoň kousati bylo právem Ursovým. Ursus nenáviděl lidí; aby pak dotvrdil svou nenávist k lidem, stal se kejklířem. Co více, tento kejklíř a nepřítel lidí, buď aby rozšířil se, buď aby doplnil se, byl lékařem.
 

Vypravovalo se o něm, že byl dříve nějaký čas zavřen v blázinci; prokázali mu čest, že považovali ho za pomateného, avšak propustili ho zpozorovavše, že byl jen básníkem.
 

Pronešení průpovídky odlehčuje. Vlk upokojí se vytím, ovce vlnou, les pěnicí, žena láskou a filosof naučnou větou.

 

Ursus vyznačoval se v samomluvách. Jsa povahy plaché a mnohomluvné, maje přání nikoho neviděti a potřebu s někým mluviti, pomáhal si mluvě sám s sebou. Kdo žil o samotě, ví, jak velice jest samomluva přirozena. Slovo uvnitř pálí. Mluvení do větru jest zpryšťovadlem. Mluviti nahlas a sám vypadá jako rozmluva s bohem, jehož máme v sobě. Býval to, jak vůbec známo, zvyk Sokratův. Mluvíval k sobě. Luther také. Ursus řídil se těmito velkými muži. Měl onu míšeneckou vlastnost, že býval svým vlastním posluchačstvem. Kladl si otázky a odpovídal k nim; chválil se a nadával si. Bylo ho slyšet s ulice, jak v boudě mluví sám s sebou. Lidé jdoucí kolem, kteří mají zvláštní způsob oceňovati duchaplné lidi, říkali: Toť blázen!

 

Na štěstí nepřišel Ursus nikdy do Nizozemí. Byli by ho tam zajisté chtěli vážiti, aby přesvědčili se, má-li pravidelnou váhu, nad níž a pod níž jest člověk čarodějníkem. Váha ta byla v Hollandsku moudře ustanovena zákonem. Nic nebylo jednodušším a duchaplnějším. Byl to důkaz. Dali vás na váhy a pravda ukázala se, jestliže jste porušili rovnováhu: příliš těžký byl oběšen; příliš lehký upálen. Možno dnes ještě viděti v Udewateru váhy na čarodějníky, slouží však teď k vážení sýra; tak kleslo náboženství!

 

Jsa velmi chudým a velmi urputným a seznámiv se v lese s Homem, dostal chuť k toulavému živobytí. Vzal si toho vlka za společníka a odešel s ním na cesty žije, svoboden, velký život náhody.

Ursus měl medvědí kůži, do níž oblékal se v dny „velkého přetvoření“; říkal: Mám dvojí kůži; tato jest ta pravá.

O určení člověka měl takový náhled, že jedl brambory, kteroužto nečistou stravou krmili tehdy prasata i galejní otroky.

Byl shrbeným a zádumčivým. Shrbená šíje starcova jest sklonkem života. Stařec jest myslící zříceninou.

Toto dělo se před sto a osmdesáti lety, za času, kdy lidé byli trochu více vlky než nyní.

Ne mnohem více.

 

Osel, čtyřnohý to snílek od lidí špatně pochopený, někdy nepokojně stříhává ušima, řekne-li filosof nějakou hloupost. V životě bývá osel mezi naší myšlenkou a námi třetí osobou; to překáží.

Jako přítele Ursus měl radši Homo než psa, jsa toho náhledu, že vlk má mnohem dále k přátelství.

Vlk naučil muže, co sám uměl, obejíti se bez přístřeší, obejíti se bez chleba, obejíti se bez ohně, dávati přednost hladu v lese před otroctvím v paláci.

 

Zlato ztrácí každým rokem ohmatáním jednu čtrnácterosetinu svého obsahu; z toho následuje, že při čtrnácti stech milionech zlata, obíhajících po celé zemi, každý rok přichází jeden milion na zmar. Tento milion zlata rozpráší se, uletí, lítá sem i tam, jest prvkem, stane se vzdušným, tíží, tlačí, tísní a obtěžkává svědomí a smísí se s duší bohatých, které činí pyšnými, a s duší chudých, které činí divými.

 

Ursus nenáležel k žádné tlupě. Ursus žil s Ursem; zcela sám s sebou samým, jenom vlk zdvořile třel se o něho svou kušnou. Ursus byl by si přál býti Karaibem; nemoha jím však býti, byl samotářem. Samotář jest zdrobňovacím slovem pro divocha, přijatým vzdělaností. Člověk jest tím osamělejším, čím více potuluje se. Proto stále měnil své sídlo. Zůstati někde zdálo se mu býti otroctvím. V lesích byl doma. Na jeho boudě nelíbilo se mu jen to, že měla dvéře a okna a že podobala se domu. Byl by dostihl ideálu svého, kdyby byl mohl dáti jeskyni na čtyři kola a cestovati v sluji.

Neusmíval se, ale smál se; někdy, ano často; smál se trpce. Úsměv má cosi přisvědčujícího, kdežto smích bývá často zamítnutím.

Jeho velkým úkolem bylo nenáviděti pokolení lidské. Byl nesmiřitelným v této nenávisti. Přišed na to, že život lidský jest věcí ohavnou, zpozorovav, že jedna metla stojí nad druhou, králové nad národem, válka nad králi, mor nad válkou, hlad nad morem, nerozum nade vším, shledav jakousi pokutu již v samém toliko žití, poznav, že smrt jest osvobozením: když přivedli mu nemocného, uzdravil ho. Měl prášky a nápoje k prodloužení života starců. Pomáhal chromým na nohy a propouštěl je se slovy: „Teď jsi zas na nohou. Kéž bys mohl dlouho choditi v tomto slzavém údolí!“ Viděl-li chudáka umírajícího hladem, dal mu všecky haléře, které měl právě při sobě, bruče: „Žij, bídníče! Jez! Vydrž dlouho! Já nezkrátím tvůj trest!“ − Pak mnul si ruce a pravil: „Činím lidem, co mohu zlého.“

Kolem jdoucí mohli zadním okénkem čísti na stropě boudy následující nápis, psaný uvnitř, avšak zvenčí viditelný a namalovaný velkými písmeny: Ursus, filosof.

 

Lid má potřebu smíchu; králové také. Trhy musí míti svého paňácu; Louvry musí míti šaška.

Namáhání se člověka, aby opatřil si radost, bývá někdy hodno pozornosti filosofa.

 

Dítě ustanovené za hračku lidí není nic nového. (Jsou takové děti posud.) V dobách prostoty a divokosti činí to zvláštní průmysl. Sedmnácté století, nazvané stoletím velkým, bylo jednou takovou dobou. Jest to věk velmi byzantinský: měl prostotu velmi pokaženou a divokost šetrnou; podivná to odrůda vzdělanosti. Tygr špulící tlamu. Věk ten mnoho zužitkovával děti.

Aby člověk-hračka vydařil se, musí vzíti se časně do práce. S trpaslíkem muselo počíti se od mala. Hrálo se s dětstvím. Avšak dítě rovné, nepokřivené, jest málo zábavným. Hrbaté jest žertovnějším.

Příroda jest nám hrubým nástinem. Člověk vždy chtěl přivěsiti něco pánu Bohu. Člověk předělává tvorstvo, někdy k dobrému, někdy k zlému. Šašek dvorní nebyl ničím jiným než pokusem učiniti z člověka zase opici. Pokrok to nazpátek. Mistrovské dílo zpátečnictví.

Opice povýšené o stupeň činily protiváhu lidem zhovaděným a zdivočelým.

Snižování člověka vede k jeho znetvořování. Potlačení přirozenosti doplňováno zohavováním. Jistí krvežíznivci oněch časů velmi dobře dovedli zničiti v obličeji lidském podobu boží.

Tak povstávaly bytosti, jichž zákon životní byl ohavně jednoduchý: dovolení trpěti, příkaz baviti.

Prodávati lidi bylo věcí zcela obyčejnou. Za našich dnů bojováno za zachování toho práva. Známo, že asi před sto lety kurfirst hessenský prodával své poddané králi anglickému, který potřeboval lidí, aby nechal je pobíti v Americe. Šlo se ke kurfirstovi hessenskému, jako chodí se k řezníkovi kupovati maso. Kurfirst hessenský měl na prodej maso pro děla. Kníže ten rozvěšel své poddané v svém krámě. Kupujte, jsou na prodej.

 

Otrhanci měli zavazadla, což zdá se ukazovati k životu kočovnému; žebráci kočující musí míti něco; rádi by někdy uletěli jako ptáci, nemohou však, leda by se vzdali své výživy.

 

V ruce spánku jest prst smrti.

 

Dobří uzrávají. Zlí hnijou.

 

V člověku vězí zvíře, na štěstí uvádí ho zpět ke skutečnosti.

 

Každá cesta do výše zaplatí se cestou dolů.

 

Samomluva jest kouřem vnitřních ohňů ducha.

 

Co řeklo se o králích, možno říci o vlnách. Jste jich lidem, jste jich kořistí. Co oni zaviní, vy to odnesete.

 

Nic nečiní tak srdce z kamene, jako když člověk leží v teplé posteli.

Nelítostnou poušť pochopoval; ale neúprosné město, to bylo příliš.

Těm, které děsí mlčení, líbí se řvaní.

 

Hltat, slovo to pochází od holoty. Žijeme v době, kde drzost cizopásků dosáhla svého vrcholu.

Drazí přátelé, pomozte si z bouře, já mám dost co dělat, abych pomohl si životem. Ah! U čerta! Což mám já hostinec? Proč přicházejí ke mně pocestní? Všeobecná slota stříká blátem až do mé chudoby. Spadnou mi do mé boudy ohyzdné kapky z velké lidské kaluže.

Lid není hoden učenosti, poněvadž lid jest jen množstvím hlupáků, zmotaná směsice všelikých věků, pohlaví, povah a poměrů, kterou mudrcové za všech časů rozhodně opovrhovali a jejíž výstřednosti a zuřivost i nejmírnější ve své spravedlnosti mají v ošklivosti. Ah! Mrzí mě ten svět. Bez toho člověk dlouho nežije. Jest brzo tentam, ten život lidský. Ah! Nikoli, jest dlouhý. Někdy, abychom nezmalátněli, abychom v pitomosti své svolili žíti a abychom neužili překrásných příležitostí oběsiti se, které nám poskytují všecky provazy a všecky hřebíky, příroda dělá, jako by trochu starala se o člověka. Nechá růsti obilí, nechá uzráti hrozen, nechá zpívati slavíka, ta potměšilá příroda. Někdy paprsek zoře aneb sklenice kořalky, a to nazývá se štěstím. Tenounký proužek blaha kolem nesmírného prostěradla bídy. Máme určení, na které ďábel udělal látku a jemuž Bůh dal lemování.

 

Může být cosi nesmyslnějšího? Kam poděli bychom se, kdyby ledaskdo měl právo? Možno mysleti si, aby všichni vládli? Možno představiti si obec řízenou občany? Občané jsou spřežením a spřežení není kočím. Založiti něco na hlasování jest tolik, co svěřovati to větrům. Chcete, aby státy měnily se jako oblaky? Nepořádek nezřídí řád. Jestli zmatek stavitelem, budova bude Babylonem. A pak jaké to tyranství, ta domnělá svoboda! Já chci baviti se a nikoli vládnouti. Hlasovati mě nudí; chci tančiti. Jakým dobrodiním prozřetelnosti jest kníže, jenž béře všecko na sebe! Chtít říditi se sám, jaký to podivný nápad! Lid má vůdce zapotřebí. Jsa nevědomým, lid jest slepým. Což nemívá slepý psa? Proč ale jest lid nevědomým? Protože jím musí býti. Nevědomost jest stráží ctnosti. Kde není vyhlídek, není ctižádosti; nevědomý nalézá se v prospěšné temnotě, která potlačujíc zrak, potlačuje zlé chtíče. Z toho pochází nevinnost. Kdo čte, myslí, rozumuje. Nerozumovati jest povinností; jest to také štěstím. Tyto pravdy jsou nepopíratelny. Společnost zakládá se na nich.

 

Omezenost má svá práva; má ale své meze. Dovoleno býti blbcem, nesmí se ale býti buřičem. Ať jest kdo hloupým, jak se mu líbí, jen ať nedává zlého příkladu. Od hlupáků žádá se jen, aby byli poctiví, začež mohou domýšleti se, že jsou základy monarchií.

 

Nebýti přítomen. To jest tolik, co býti urážlivým.

 

Pravidlem buď: Nevypleňujte neřestí, chcete-li míti půvabné ženy. Jinak podobati se budete hlupákům, kteří zahlazují housenky blázníce za motýly.

 

Námořník někdy uváže jen volně provaz, jenž má sloužiti proti větru, nechávaje utáhnouti uzel větrem. Tak hloupým jest vítr a lid.

 

Obnovující se popravy jsou velkým znamením velké moci.

 

Tělo na jistém stupni krásy má skoro právo k nahotě; pokrývá se oslněním jako závojem.

 

Upejpavost má tu dobrou stránku, že snižuje počet pokolení lidského. Nečiní se mu více pocta býti z něho. Záleží především na tom, aby pokolení lidské drželo se ve vzdálenosti. Ostatně v upejpavosti jest trochu mudrlantství, jež líbí se ženám. Jsou to hradby a příkopy. Každá upejpavka vypadá vzdorovitě. To chrání.

Býti manžely, to nesluší obličeji, činí stužky, které nosíme, vybledlými, nás starými. Surovost manželství tvoří nezměnitelné poměry, potlačuje vůli, zabíjí volbu, má skladbu jako mluvnice, nahražuje vnuknutí pravopisem, činí z lásky úlohu, ničí tajemství života, činí průzračnými občasné a nutné úkony, béře oblak s pohledu na ženu v košili, dává práva ponižující pro toho, kdo je vykonává, i pro toho, kdo jest jim podroben, zvrací nakloněním vážítka na jednu stranu půvabnou rovnováhu mezi pohlavím silným a pohlavím mocným, mezi silou a krásou, a činí zde pána a tam otrokyni, kdežto mimo manželství jest tu otrok a královna. Může býti co hrubšího, než zevšedniti lože až tak daleko, že stane se cudným? Jaká to hloupost!

 

Vévodkyně Josiana jednou pravila ke Swiftovi:

− Domýšlíte se, vy ostatní, že vaše opovržení něco platí.

„Vy ostatní“ znamenalo pokolení lidské.

Zaznamenejme jeden slavný čin lorda Davida: osmělil se nositi své vlastní vlasy. Odpor proti vlásenkám počal. Jako r. 1824 Eugène Deveria odvážil se první nechat sobě růsti vous, r. 1702 Price Devereux odvážil se první do veřejnosti, předstíraje učenou úpravu vlasů, se svými vlastními vlasy. Odvážiti se svých vlasů bylo skoro tolik, co odvážiti se své hlavy. Pohoršení bylo všeobecným. Price Devereux byl veřejně potupen a věru věc ta stála za to. Když posměch byl největší, objevil se náhle lord David také se svými vlasy a bez vlásenky. Takové věci ohlašují konec společnosti. Lord David byl tupen ještě více. Odolal statně. Price Devereux byl první, David Dirry-Moir druhý. Někdy bývá to mnohem těžší býti druhým než prvním. Třeba k tomu méně ducha, ale více odvahy. První, opojen novotou, snad neznal nebezpečí; druhý vidí propast a vrhne se do ní.

Abychom mimochodem zaznamenali tuto důležitou událost v dějinách, povězme, že pravá přednost ve válce proti vlásence náleží královně Kristině švédské, která nosívala mužské šaty a od r. 1680 ukazovala se s přirozenými kaštanovými vlasy svými, pudrovanými a načechranými bez úpravy a krátce přistřiženými. Měla mimo to „několik chloupků na bradě,“ praví Misson.

Papež také svou bullou z měsíce března 1694 poněkud připravil vlásenku o vážnost, sňav ji s hlav biskupů a kněží a nařídiv, aby duchovní nechali sobě růsti vlasy.

Lid zachoval své vlasy i za Ludvíka XIV. jako lev svou hřívu. Takovým způsobem byl svobodným.

 

Lord David učil poručence ranám pěstí, kterými vytloukají se zuby, a ranám palcem, kterými vyrážejí se oči. Není nic dojemnějšího. Připravoval se tak k životu politickému, do něhož měl později povolán býti. Není to maličkost státi se dokonalým šlechticem.

 

Národové mají hloupý zvyk, že přičítají králi, co činí sami.

 

Trpaslík má výborný prostředek, aby byl vyšším obra: sedne si na jeho ramena.

 

Socha jízdecká, vyhražená toliko králům, představuje velmi dobře království; kůň, to národ. Jenomže kůň ten pomalu přetvořuje se. S počátku jest to osel, konečně jest to lev. Tu svrhne na zemi svého jezdce a někdy ho pohltí. Že by lev mohl státi se opět oslem, překvapuje, jest tomu ale tak.

 

Bývá prospěšno znáti jednání lidí, a moudro bdíti poněkud nad ním.

 

Barkilphedro octl se mezi dvěma náboženstvími s duší svou na zemi. Není to postavení právě špatné pro jisté plazivé povahy. Jisté cesty přejíti lze jen po břiše.

Kdo utkán jest ze samé noci, jak mohl by prominouti tolik paprsků?

 

Býti „pro“ jest mocí jen tehdy, když jsme zároveň „proti“.

 

Býti zlým jest tolik, co oplývati. Takový člověk, jehož máme za chudého a jenž jím skutečně jest, má celé své bohatství v zlomyslnosti a dává mu také přednost. Vše záleží na vnitřní spokojenosti. Učiniti něco zlého, což jest totéž, co něco dobrého, jest více než míti peníze. Zlým jest to pro toho, kdo tím trpí, dobrým pro toho, kdo to činí. Katesby, spolupracovník Guye Fawkese v papežském spiknutí prachovém, pravil: Kdybych viděl, jak parlament letí do povětří, nevzal bych za to ani milion šterlinků.

 

Co špatného vypravuje se vám o jiných, osvěžuje jaksi!

 

Jest hluboká podobnost mezi přirozenou vášní, závistí, a státním úřadem, špehounstvím. Špehoun chytá pro jiného, jako pes; závistivý chytá pro sebe samého, jako kočka.

Bytosti skryté a jedovaté nejsou tak řídkými, jak myslí se. Žijeme uprostřed neblahých poklesků. Proč jsou zlosynové? Uchvacující to otázka. Snílek stále si ji klade a myslitel nikdy ji nerozřeší. Odtud pochází truchlivé oko filosofů stále upřené na horu temnoty, kterou jest osud a s které ohromné strašidlo zla hází hrstmi hady na zem.

 

Plochá zvířata vniknou všude. Ludvík XIV. měl štěnice ve své posteli a jezuity ve své politice.

 

Kdo nemá v moci své myšlenky, nemá v moci své jednání.

 

Nahlas mluví mocnář; pošeptmu mluví svrchovanost.

 

Nenávist je stejně mocná jako láska.

 

Poněvadž král jest nevědomcem, praví paní de Montchevreuil¹, musíme opovrhovati učenci.

Jméno Barkilphedra nedostalo se až do dějepisu. Krtkář neschytá všecky krtky.

Barkilphedro, bývalý kandidát duchovního stavu, trochu studoval všecko; prolítnouti všecko má za výsledek nic. Možno býti obětí omnis rei scibilis (všehovědění). Míti pod lebkou sud Danaidek² jest neštěstím celého pokolení učenců, které možno nazvati neplodnými. Co byl Barkilphedro vpravil do svého mozku, nechalo jej prázdným.

Duch jako příroda hrozí se prázdnoty. V prázdnotu klade příroda lásku; duch klade tam často nenávist. Nenávist zaměstnává.

Nenávist kvůli nenávisti nacházíme skutečně v přírodě častěji, než se myslí.

Člověk nenávidí, musí přece něco dělati.

Nenáviděti neurčitě jest sladké a stačí nějaký čas; konečně ale musí míti nenávist předmět. Hněv rozdělený na celé tvorstvo vyčerpá se jako každý samotářský požitek. Nenávist bez předmětu podobá se střele bez cíle. Při hře té zajímá právě proražení srdce.

Nelze nenáviděti jen pro čest. Třeba nějakého okořenění, muže, ženy, někoho ku zničení.

 

Myšlenka jest střelou. Úmysl a puška jsou si podobny.

 

Co jest neočekávaným, vytryskne, nikdo neví odkud. Hlubiny pod životem jsou hrůzyplny. Není nenávisti malé. Nenávist jest vždy ohromná. Zachovává svou velkost i v nejmenší bytosti a zůstává hrozitánskou. Nenávist jest celou nenávistí. Slon, jehož nenávidí mravenec, jest v nebezpečí.

 

Kat pálící žhavým železem sám také trochu se spálí a nevšímá si toho. Protože druhý trpí více, necítí ničeho. Pohled na svíjejícího se odsouzeného zbavuje ho bolesti. Zlosyn cítí radost z toho, co trpícímu činí bolest. Ta muka ho příjemně dráždí. Člověk zlý rozraduje se jen ohavně. Poprava obráží se v něm co blaženost. Vévoda z Alby ohříval si ruce na hranici. Ohniště, bolest; odlesk, radost. Naše temná stránka jest nevyzpytatelna. Vybraná poprava, praví se, což má snad trojí hrozný smysl: vyhledání muk, utrpení mučeného, rozkoš mučitele. Ctižádost, chuť, všecka tato slova znamenají někoho obětovaného a někoho uspokojeného. Smutná to věc, že naděje může býti převrácenou. Nepřáti někomu jest tolik, co přáti mu zlé. Proč ne dobré? Či kloní se snad vůle naše hlavně k zlému? Jednou z největších prací spravedlivého jest vypleňovati stále z duše zlomyslnost nesnadno vyhubitelnou. Skoro všecky naše chtíče, prozkoumáme-li je, zahrnují v sobě něco nechvalného. Pro dokonalého zlosyna, a tato šeredná dokonalost jest na světě, čím hůře pro druhé znamená tím lépe pro mne. Noc to lidská.

 

Nenechte si nikdy prokázati službu! Zneužije se toho. Nenechte se nikdy lapiti s hladovým žaludkem. Pomohou vám. Býti zavázaným jest tolik, co býti zužitkovávaným. Šťastní, mocní používají chvíle, kdy nastrkujete ruku, aby dali vám do ní haléř, a od té chvíle, kdy jste bídnými, učinili z vás otroka a to otroka druhu nejhoršího, otroka milosrdenství, otroka nuceného milovat! Jaká to hanebnost! Jaká nešetrnost! Jaká nástraha hrdosti vaší! A jest konec všemu, jste odsouzeni navždy, abyste muže toho měli za hodného, abyste ženu tu měli za krásnou, abyste zůstali v druhé řadě podřízeného, abyste přisvědčovali, chválili, obdivovali, pochlebovali, kořili se, abyste na svých kolenou dělali si mozoly klekáním, abyste oslazovali svá slova, hlodá-li ve vás zlost, hnětete-li v sobě vztek a bouří-li a pění-li to ve vás divěji a hořčeji než v oceánu.

Tak boháči činí z chudých vězně.

Tento lep dobrého skutku, jímž vás pomazali, lpí na vás a drží vás navždy.

Almužna nedá se odčiniti. Vděčnost, toť umrtvení. Dobrodiní odporně a lepkavě k vám se váže, což vadí volnosti vašich pohybů. Ó, těch proklatých boháčů, jichž milosrdenství krutě postihlo vás, učence! Vskutku. Jste jejich majetkem. Koupili vás. Zač? Za kost, kterou vytrhli svému psovi, aby ji podali vám. Hodili vám tuto kost na hlavu. Kamenovali vás, pomáhajíce vám. Toť jedno. Ohryzali jste tu kost, ano či ne? Měli jste také svůj podíl v psinci. Děkujte tedy. Děkujte stále. Zbožňujte své pány. Klekejte donekonečna. Dobrodiní uvaluje vás samo sebou v poníženost, v kterou jste svolili. Žádají, abyste cítili se chuďasy a je abyste měli za bohy. Vaše ponížení je povyšuje. Vaše shrbení je vzpřimuje. Ve zvuku jich hlasu jest cosi nestydatého. Jejich rodinné události, sňatky, křty, těhotenství, porody, týkají se vás. Narodí se jim štěně, dobrá, složíte znělku. Jste básníkem, abyste byl sprostým. Není-li to k zbláznění? Trochu více a dají vám donositi své staré střevíce.

„Kohopak to máte u sebe, můj drahoušku? Jak jest ohyzdným! Co jest to za člověka?“ − „Nevím, jest to školomet, kterého živím.“ − Tak mluví mezi sebou ty husy. Ani nepřitlumí hlasu. Slyšíte to a zůstanete jako stroj přívětivým. Jste-li ostatně nemocen, pošlou vám vaši páni lékaře. Nikoliv ale svého. U příležitosti zeptají se na vás. Poněvadž nejsou s vámi stejného druhu a jsou nepřípustnými, jsou přívětivými. Poněvadž jsou na příkré výši, jsou vlídnými. Vědí, že rovnost s vámi jest nemožnou. Pro samé opovržení jsou zdvořilými. U stolu pokývnou na vás trochu. Někdy vědí, jak píšete své jméno. Nedají vám znáti, že jsou ochránci vašimi, jinak, než šlapajíce prostomyslně po všem, v čem jste nedůtklivi a choulostivi. Nakládají s vámi dobrotivě!

Není to dosti hanebno?

Zajisté.

Ach, vy páni boháči, protože nemůžete všecko shltati, protože bohatství vaše vedlo by k přejedení, poněvadž žaludky vaše jsou malé jako naše; protože konečně jest lépe rozdati zbytky, než je zahoditi, vynášíte toto sousto hozené chudým za vznešený čin! Ach, dáváte nám chleba, dáváte nám přístřeší, dáváte nám oděv, dáváte nám úřad a jste tak smělými, bláznivými, ukrutnými, nerozumnými a nesmyslnými, že domýšlíte se, jako bychom byli vám zavázanými! Ten chléb jest chlebem otroctví, to přístřeší jest čeledníkem, ten oděv jest livrejí, ten úřad jest úsměškem, placeným, ovšem, ale zblbujícím. Ach, domníváte se, že máte právo pohaněti nás obydlím a stravou; domýšlíte se, že jsme vašimi dlužníky a očekáváte vděčnost! Nuže, sníme vás! Nuže, vykucháme vás a spolkneme vás zaživa a rozkousáme svými zuby, k čemu lne vaše srdce!

Může samozvanství těch boháčů, proklatých to miláčků náhody, jíti dále? Stavěti se šlechetným k nám a podporovati nás a usmívati se na nás, kteří bychom vypili jich krev a oblízali si poté rty! Může býti strašnější nespravedlnosti, než že sprostá žena ode dvora měla nenáviděnou moc býti dobroditelkou a že muž vznešenější mohl odsouzen býti, aby sbíral drobty padající z takové ruky? Nebyla by to příčina vyplivnouti všecko do povětří a vyhoditi do nebes celou zemi?

 

V rohu starých map z patnáctého věku nalézá se široké prázdné místo bez hranic a jména, kde napsána jsou tato tři slova: Hic sunt leones. (Zde jsou lvové.) Tento děsný kout nalézá se také v člověku. Vášně toulají se a řvou někde v nás a možno také říci o temné stránce naší duše: Zde jsou lvové.

Býti člověkem jízlivým, míti v sobě vůli z ocele, nenávist z diamantu, horoucí touhu po rozhodnutí, a nic nespáliti, nic nestíti, nic nezničiti! Vydati se z celé nenávisti skorem pro nic a za nic! Není to dosti ponižujícím, když jest člověk strojem nepřátelským na rozdrcení světa?

 

Poškrťte celý svět, nezpůsobte ale nikomu krvácení z nosu. Kdo zabíjí, jest obratným, kdo raní, jest neohrabaným.

Mluvte zlé, nečiňte je. Aneb, učiníte-li něco zlého, ať je to ve velkém.

Zapíchněte, ale nepoškrabte. Leda by nehty byly jedovaté. Polehčující to okolnost.

Každý pidimužík naplněný nenávistí jest lahvičkou, v níž zavřen jest drak Šalamounův. Lahvička pramalá, drak nesmírný. Hrozné stlačení čekající na chvíli roztáhnutí se. Nudění se chlácholené zamýšleným výbuchem. Obsah jest větší než nádoba. Skrytý obr, něco podivného!

 

Býti velmi malým a hnáti útokem na někoho velmi velkého jest skvělým činem! Krásná to věc býti blechou lva.

 

„Zvířata jsou šťastna,“ pravila královna, „nemusí se báti, že přijdou do pekla.“

„Jsou tam,“ vece Josiana.

 

Jest prozřetelnost ďáblova, jako jest prozřetelnost boží?

 

Velký dav má příliš mnoho hlav, než aby měl myšlénku, a příliš mnoho očí, než aby měl zrak.

 

Příroda potěšuje všecky samoty; příroda přispívá ku pomoci všelikému opuštění; kde všecko schází, ona dá se celá; ona rozvíjí a zazelená se znovu na všech sutinách.

 

Víš, jak dobrý bůh zapaluje ten oheň, kterému říkáme láska? Postaví ženskou dolů, ďábla doprostřed, mužského na ďábla. Zápalka, to jest pohled, a všecko plápolá.

 

V lásce ukazuje se kohout. Orel se ale skrývá.

Žíti v někom jiném jest nebezpečno. Sobectví jest dobrým kořenem štěstí.

Buď filosofem. Býti moudrým jest tolik, co býti nezranitelným. Nikdy jsem nezaplakal. Mocí své moudrosti.

 

Býti slepým a zamilovaným jest tolik, co býti dvojnásobně slepým. V takovém stavu člověk snívá; klam jest chlebem snu; vzíti klam lásce jest tolik, co vzíti jí potravu. Ostatně nemají se ženě nikdy říkati slova nesnadná k pochopení. Sní pak o tom. A často sní špatně.

 

Podati svou celou podstatu v svém plodu jest mistrovstvím všelikého tvorstva. Ropucha, která vyvedla ropuchu, vykonala mistrovské dílo. Pochybujete? Zkuste to sami.

 

Pohled na věci a na lidi toho, jenž jest nade vším. Opovržení jest políčkem zpovzdálí. Zpolíčkujme ho. Líbí se mi, jest tedy špatný. Slouží mi, nenávidím ho tedy. Kde jest kámen nějaký, abych ho uhodil? Knězi, dej sem svůj kámen. Dej ho do klatby. Filosofe, dej sem svůj kámen. Rousseau, ztup ho. Řečníku, vyplij naň křeménky ze svých úst. Ať shromáždí dav a stvoří samotu.

 

Nízké ceny lákají nízké třídy.

 

Jakého motýla housenkou jest tento pozemský život? Není dítěte, které by nerostlo pro zmrzačení! Není panny, která by nedospívala pro poddání se! Není růže, která by nepučela pro slinu!

Živočichu, svět jest tím, čím jest, nepotřebuje tebe, aby chodil špatně. Nestarej se o to. Nevšímej si toho, co jest mimo tebe.

 

Kdož mají zde dole štěstí na základě výsady shůry, nemají rádi, když někdo dovolí si míti radosti pod nimi. Boj se jich. Nepleť se mezi ně, aby oni nepletli se do tebe.

 

Byl by to žertovný filosof, který by radil ubohé chudině, aby si stěžovala na šířku a tíži lordů. Sám Plautus netkl by se té směšnosti. Bylo by to tolik, jako kdyby housenka hubovala na nohu slona. Viděl jsem jednou, jak hroch šlápl na krtkovu hromádku; rozšlápl ji; byl nevinen. Nevěděl ani, že jsou tam krtkové, ten dobrák mastodon. Milý hochu, krtkové rozšlápnutí, toť pokolení lidské. Zničení jest zákonem. A myslíš, že krtek sám neničí pranic? On jest hrochem molu, který jest zase hrochem nálevníka. Nemudrujme ale. Milý hochu, kočáry jsou. Lord jest v nich, lid jest pod koly, moudrý uhne se. Jdi stranou a nech je přejeti. Já mám lordy rád a vyhýbám se jim.

Život jest tolik, co choditi.

 

− Reptej, hlupáku. A pak kdyby všichni lidé roztroušení bědovali, byl by to krásný vřeskot. Mlčet, takový jest zákon. Jsem přesvědčen, že pán bůh káže zatracencům, aby mlčeli, jinak by byl pán bůh odsouzen, aby poslouchal věčný tento křik. Štěstí Olympu vykupuje se za mlčení Kokytu³. Mlč tedy, lide. Kdo nejsou spokojení, jsou rýpalové.

− Ano, bručel Gwynplaine zamyšlen, z pekla chudých utvořen jest ráj bohatých.

 

Natáhněte uši; jsou-li malé, vejde se do nich málo pravdy. Jsou-li velké, vnikne tam mnoho hlupáctví. Pozor tedy.

Smích jest z rovněž tak dobré rodiny jako smích. Když tázali se Démokrita: „Jak to víš?“ odpověděl: „Směju se.“ A já, kdyby tázal se kdo: „Proč smějete se?“ odpověděl bych: „Vím.“ Ostatně, já se nesměju. Já jsem opravovatelem národních bludů. Cídím vaše rozumy. Jsou špinavy. Bůh dopouští, aby lid klamal se a byl klamán. Kdykoliv ale vidím skvrny, a bludy jsou skvrnami, vycídím je.

 

Můžete věřiti v boha dvojím způsobem: buď jako žízeň věří v pomeranč, anebo jak osel věří v bič.

 

My všichni jsme slepí. Lakomec jest slepý; vidí zlato a nevidí bohatství. Marnotratník jest slepý; vidí počátek a nevidí konec. Fiflena jest slepá; nevidí vrásek. Učenec jest slepý; nevidí svou nevědomost. Poctivý člověk jest slepý; nevidí darebáka. Já jsem slepý; mluvím a nevidím, že jste hluší.

Chvalná nedůvěra jest vlastností mudrce.

 

Ve věcech církevních přemýšlení znamená kacířství.

Jméno Shakespearovo potřebovalo sto třicet let, než dostalo se z Anglicka do Francie; voda jest zdí; a kdyby Voltaire nebyl Shakespearovi pomohl, čehož později velmi litoval, Shakespeare posud snad by nalézal se na druhé straně zdi, v Anglicku, co zajatec slávy ostrovní.

 

Cosi neurčitého v duchu pudí vás k nočním procházkám a toulání se za svitu hvězd; mladost jest tajemným čekáním; proto chodívá ráda v noci, bez cíle.

 

Ku strachu před policií třeba jen míti strach; není třeba býti viníkem. Ursus nepřál si zrovna styku se šerify, profousy, fojty a soudci. Nebažil pranic po tom, aby viděl tyto úřednické tváře zblízka. Byl zrovna tak zvědav viděti úřady jako zajíc stavěcí psy.

 

Lepší jest nepřítelem dobrého.

 

Lid pozná udavačství a překazí je. Býti podezřelým odporučuje. Lid z pudu přijímá to za své, čemu se hrozí. Udáno-li něco, jest to počátkem zapovězeného ovoce; všecko spěchá okusiti toho. Nic není lepšího pro úspěch. Nepřátelé dělají vydatný hluk, který zvyšuje a osvěžuje vítězství. Přítel mnohem rychleji umdlí ve chvále než nepřítel v urážkách. Urážeti jest tolik, co neškoditi. To nevědí nepřátelé. Nedovedou zdržeti se urážek a tím prospívají. Nemohou mlčeti, což udržuje obecenstvo v bdělosti.

Dej pozor na svou hanebnou tlamu. Jest pravidlo pro lidi vznešené: nic nedělati; a jest pravidlo pro lidi malé: nic nemluviti. Chudý má jen jednoho přítele: mlčení. Smí pronésti jen dvě slabiky: Ano. Svoliti a přisvědčiti, toť všecko právo jeho. Ano, soudče. Ano, králi.

 

Při nejmenším znepokojení upláchnouti; takové hrdinství já provozuji a schvaluji. V odvážlivosti řiď se dle ptáků a v žvatlavosti řiď se dle ryb.

 

Mužové spravedlnosti činí tak zvláštní a tajemný dojem, že i osvobozený prchá před nimi.

 

Jsem učenec divoký, oni jsou učenci ochočení. Doktoři mučí učené. Falešná věda jest výměškem pravé vědy; a užívá se jí ku zkáze filosofů. Filosofové plodíce sofisty zplozují své vlastní neštěstí.

 

Nevydáváme Ursa za člověka vybíravého. Měl nestydatost, že užíval slov, které vyslovovaly jeho myšlenku. Neměl více vkusu než Voltaire.

 

Bohatství činí krásným. Pleť jest bělejší, oko hrdější, chůze ušlechtilejší, půvabnost smělejší. Nic nevyrovná se nestydaté leposti těch rukou, které nepracují.

Mlčeti o někom zdá se býti tolik, co odstrkovati ho. Bojíme se, že bychom vyptáváním se přivolali ho. Uzavřeme se mlčením, jako bychom se uzavřeli dveřmi.

 

Ursus, který byl žil, věděl, jak nebezpečnou jest smělá všetečnost. Zvědavost musí vždy býti v poměru k zvědavému; kdo naslouchá, odvažuje se uchem svým; kdo číhá, odvažuje se okem. Neslyšeti nic jest moudré. Nedutati jest silou. Zavřete oči, nejste-li tak šťastnými býti slepci; zacpěte si uši, nemáte-li výhodu býti hluchými; podvažte si jazyk, nejste-li tak dokonalými býti němými. Lhostejnost jest rozumností. Nehýbejte se ani, jest to zdravé. Stavte se mrtvými, nezabijou vás. Hmyz jest tak chytrým.

Choutky vznešeného života musí býti posvátnými osobám sprostým. Všichni ti plazové, kterým říká se chudina, učiní nejlépe, když zalezou do svých děr, zpozorují-li něco neobyčejného.

 

Vznešení jsou tím, čím chtějí býti; malí jsou tím, čím mohou býti.

 

Štěstí jako moře má svůj příliv. Pro dokonale šťastné jest znepokojujícím to, že moře zase opadává.

 

Jsou dva způsoby nepřístupnosti: býti velmi vysoko nebo velmi nízko. Druhý způsob jest snad aspoň tak žádoucím jako první. Jistěji než orel ujde šípu, nálevník ujde zašlápnutí. Toť bezpečnost malosti.

 

Ursus hleděl na lásku, tak jako lékař pozoruje svého nemocného. Měl to, co nazývalo se „zrak hippokratický“.

 

V lásce nic není tak mocným jako zvyk. Celý život v tom se soustřeďuje. Znovuobjevování se hvězd jest zvykem všehomíra. Příroda jest milenkou a slunce jest milencem. Světlo jest oslňující karyatidou, která nese svět. Každý den ve vznešené chvíli země pokrytá nocí opírá se o vycházející slunce. Býti dva ve tmách a zbožňovati se; milovati se v úplném mlčení; člověk by si zvykl na takovou věčnost.

 

Máme ucho světla, k němuž mluví duch, a ucho temnoty, k němuž mluví pud. Nevědomé chtění přirozenosti vstupuje do vědomí. Tebe, ženo, potřebujeme.

 

Láska nechtíc nasytí se ráje. Neboť ráj, toť Eva, a Eva byla ženou, matka smyslná, kojná pozemská, požehnané lůno pokolení, prs nevyčerpatelný mléka, chůva novorozeného světa; a ňadra vylučují křídla. Panenství jest toliko nadějí mateřství. Ani jediný z těchto ptáčků neujde.

 

Kráčel bez cíle s oním roztržitým kýváním, které míváme v samotě. Nemíti nikoho kolem sebe, to podporuje v toulání.

 

Proč říká se „zamilovaný“? Mělo by se říkati „posedlý“. Býti posedlý ďáblem jest výjimkou; býti posedlý ženou jest pravidlem. Každý muž podlehne tomuto zcizení sama sebe. Jaká to čarodějnice, hezká žena! Pravé jméno lásky jest zajetí. Muž učiněn zajatým duší ženy. Tělem jejím také. Někdy ještě více tělem než duší. Duše jest milenkou; tělo jest milostnicí. Ďáblovi děje se křivda. On nepokoušel Evu. Eva pokoušela jeho. Žena začala. Lucifer šel klidně kolem. Spatřil ženu. Stal se Satanášem.

 

Tělo vyzývá − podivná to věc − stydlivost. Nic tak nepůsobí zmatek v nás. Stydí se − to nestydaté.

 

Strašná to chvíle, když muž chce nahotu. Tajemný to převrat, jejž prodělá každá láska a v němž ideál jest v nebezpečí. Chvíle to nebeského zkažení. Sklouznutí v chybu jest možné. Co temnoty jest v té bělosti Venušině!

 

Nejasné volání přírody jest neúprosné. Musel míti ženu. Celou ženu − jaká to propast! Sráz to, z něhož viděti jen první stupeň.

Cítíme-li, že nás nikdo neposlouchá, mluvíváme.

 

Vše to, co jest v propasti, jest i v člověku.

 

Ah! Vy jste šťastni. Toť přestupek. Již jsem vás varoval. Ah! Vy jste šťastni. Hleďte tedy, aby vás nikdo neviděl. Stlačte se na místečko co možná malé. Štěstí mělo by zalézati do děr. Udělejte se ještě menšími, než jste, můžete-li. Spokojení lidé měli by se ukrývati jako zločinci. Ah! Vy záříte radostí, zlí, blysknaví červíčkové, zašlápnou vás a stane se vám dobře.

 

Není pokrytečtějšího slova nad to, které říkáváme sobě v duchu: Chci věděti, na čem jsem. Vlastně nechceme to dokonce věděti. Bojíme se toho. K úzkosti druží se jakási temná snaha nedomysleti. Člověk nepřiznává se k tomu, rád by ale couvl, a dělá si proto výčitky.

 

Smrt jest propuštěním na svobodu do nekonečna.

 

Býti veden neznámou mocí zákona jest hrozné. Člověk, který neleká se ničeho, jest zmaten před spravedlností. Proč? Protože spravedlnost lidská jest jen přítmím, v němž soudce tápe.

 

Gwynplaine posud měl se za silného; stačil si; vystačiti si jest tolik, co býti mocným. Žil osamělý, domýšleje se, že býti osamělým jest tolik, co býti nepřemožitelným. A hle! Najednou octl se pod nátlakem šeredné moci společenské. Jak brániti se proti tomu strašnému neznámému, proti zákonu? Klesal pod tou záhadou. Jakýsi neznámý strach nalezl otvor v jeho brnění.

Vnitřní pohnutí, které ho trápilo, bylo mu podporou; bez bouře byla by plachta hadrem.

 

Padati do mdlob jest zbraní ženy a ponížením muže.

Zákon nezná skoro práva. Z jedné strany má trest, z druhé lidskost. Filosofové protestují, ale uplyne ještě nějaký čas, než soudnictví lidské splyne se spravedlností.

 

Roku 1867 odsouzen člověk jeden k roztrhání na čtyři čtvrti, které podány byly ženě, královně.⁴ Ostatně mučidel v Anglicku nikdy se neužívalo. Dějepis to praví. Sluší to hezky dějepisu. Matěj z Westminsteru poznamenává, že „zákon saský, velmi mírný a dobrotivý“ netrestal zločince smrtí, a dodává: „Uřízli jim toliko nos, vypíchli jim oči a utrhli jim části pohlavní.“ Toliko!

 

Zákony ctí každý, vyjma lupiče, kteří plení lesy, kde laňky mívají mladé.

 

Mořem i osudem hýbe jeden a týž vánek.

 

Myslíte, že jsou jen holky nestydaté? Důvody státní jsou jimi také. Spáchati zločin a honositi se tím: v tom máte celé dějiny. Král znamená se tak jako zločinec. Prospěch vyžadoval by toho, aby unikli četníkovi a dějepisu; ale mrzelo by je to, chtějí radši, aby byli známí a poznáni. Spáchá se zlý skutek a dá se na to vlastní znak. Doplniti se nestydatostí, udati sebe sám, učiniti svůj zločin nevyhubitelným: v tom záleží nestydatá chvástavost zlosyna.

Jest velmi příjemné vykonati spravedlivý skutek, který jest nepříjemným tomu, koho nemáme rádi.

 

Nejošklivější věcí na tomto světě dovede býti cizí radost.

Úžas jest znamením malého ducha.

 

Jaká to hanba držeti svou nenávist v skříni jako dýku v museu! Trpké to ponížení!

 

Člověk padá pod neočekávaným jako vůl pod palicí.

Člověk divý, v němž sloučen jest člověk svobodný, jest skoro zrovna tak nepokojným v paláci jako ve vězení.

Všecko se odhaluje. Ach! Ukradli, zradili, zničili, vydědili, zavraždili mě! Mrtvola mého osudu plovala po moři a náhle dotkla se země a vstala živoucí! Zrozuju se znova! Zrozuju se! Cítil jsem dobře pod svými hadry bíti srdce někoho jiného než bídníka, a když obrátil jsem se k lidem, cítil jsem dobře, že oni jsou stádem a že já nejsem psem, nýbrž pastýřem! Pastýřové národů, vůdcové lidí, strážcové a pánové, tím byli moji otcové, a čím byli oni, tím jsem i já! Jsem šlechtic a mám meč, mám erb a mám korunu. Ach! To vše mi vzali! Byl jsem obyvatelem světla a učinili ze mne obyvatele tmy! Hodili mě do stoky! Och! Ti loupežníci, kteří trýznili mé mládí! Vidím je opět. Byl jsem kusem masa, jež na hrobě trhalo hejno krkavců. Krvácel jsem a křičel pod těmito hroznými stíny. Ach! Tam tedy svrhli mě, aby zašlápli mě kolemjdoucí, pod šlapáním všech, poslední pod pokolením lidským, níže než sluha, níže než pacholek, níže než pohůnek, níže než otrok, tam, kde chaos stává se kloakou, na dně zmizení! A odtamtud vycházím! Odtamtud vystupuju! Odtamtud vstávám z mrtvých! Zde jsem. Odplata!

Kde jsem? Na vrcholu. Tato klenba, velikost, ten dóm světa, všemohoucnost, jest mým domem. Jsem jedním z bohů tohoto vzdušného chrámu, bydlím tam, nepřístupný. Vstupuju na tuto výši, na kterou jsem pohlížel zdola a odkud padalo tolik paprsků, že zavřel jsem oči, do tohoto nedobytného panství, do této nepřemožitelné pevnosti šťastných. Jsem tam. Jsem z ní. Ach, kolo se rozhodně otočilo! Byl jsem dole, teď jsem nahoře. Nahoře navždy. Z hlubin, do nichž mě uvrhli, vyšvihnu se až k obzoru. Budu míti výběr radovánek a rozkoší a tulák Gwynplaine, jenž neměl práva utrhnouti si květinku na trávníku, bude moci trhati hvězdy na nebi!

Ten, jemuž nebránila nerovnost zápasu, aby zápasil; ten, jenž vida, jak kolem něho učinilo se strašné zatmění lidského pokolení, poddal se tomu a hrdě kráčel dále.

 

Někdo snad řekne: „Vy se vzdáváte politiky?“ O politiku, drazí přátelé, starám se tolik, jako o ježaté chlupy osla. Dostal jsem jednou ránu holí od baroneta. Myslel jsem si, to postačí, rozumím politice.

 

− Anděli!

− Dea? Andělem? Jsi blázen, Gwynplaine! Jen jeden savec má křídla a to jest netopýr.

 

Zdá se mi, že lid mě uráží. Cicero má pravdu: plebs fex urbis. (Sprostý lid jest výkalem města). To nic, kárejme chátru.

 

Lidé jsou mezi vámi opilí, jsou tam také opilé. Mužové jsou nečistí a ženy jsou šeredné. Máte všeliké výtečné příčiny: zahálku, lenošení, odpočinek mezi dvěma krádežemi, víno, pivo, kořalku, pálenku a půvab jednoho pohlaví pro druhé. Ku podivu. Jste veselí, ale hulákáte. Co byste ale řekli tomu, kdybych já, když mluvíte o lásce s lady v komůrce, krátil si čas štěkáním na blízku? To by vám překáželo. Nuže nám to překáží. Dovoluju vám, abyste mlčeli.

Pozoruji dva darebáky, kteří strkají své obratné drápy do kapes svých pitomých sousedů. Drazí zlodějové, styďte se trochu. Rýpněte souseda, ale neokrádejte ho. Lidé budou zlobiti se méně, když jim vyrazíte oko, než když jim štípnete haléř. Rozbijte mu nos, buď si. Občan drží více na své peníze než na svou krásu. Ostatně nejsem takovým šosákem, abych káral zloděje. Již to zlo jest tu. Každý je připouští a každý je dělá. Nikdo není vyjmut z hmyzu svých hříchů. Nemluvím jen o tomto hříchu. Nesvrbí nás všecky něco? Tleskejte, občané. Loučím se na chvíli s vaším hulákáním.

Co říkáš té ožralé holotě, Gwynplaine? Jsou utišeni? Pochybuju. Čeho možno nadíti se od lidu, který tak strašně jí a který se nacpe tabákem tak, že v této zemi někdy i učenci sami píšou často svá díla s dýmkou v ústech!

 

Gwynplaine spatřil strašnou věc: nahou ženskou.

Nahou nikoliv doslovně. Tato ženská byla oblečena. Oblek její záležel z košile, velmi dlouhé, jako bývají roucha andělů na obrazech svatých, ale tak jemné, že zdála se býti navlhčenou. Následek toho byl, že ženská byla skoro nahá, což jest zrádnější a nebezpečnější než úplná nahota.

Ostatně tento způsob, spáti nahý, pocházel z Itálie a sahal až k Římanům.

Nahá žena jest ženou ozbrojenou.

Tento tvor byl nahý s takovou klidností, jako by měl právo k božskému cynismu, měl bezpečí Olympanky, která ví, že jest dcerou propasti a která může říci k oceánu: Otče! Nepřístupná i hrdá vydávala se všemu kolem jdoucímu, zrakům, tužbám, vášním, snům, spíc rovněž tak pyšně na loži budoáru jako Venuše v nesmírné pěně.

Poblouzení jsou v člověku skryta. Neřesti mají v našem ústrojí neviditelnou cestu zcela připravenou. I nevinní, na pohled čistí, máme to v sobě. Býti bez poskvrny neznamená býti bez chyby. Láska jest zákonem. Rozkoš jest pastí. Jest opilost a jest opilství. Opilostí jest chtíti ženu; opilstvím jest chtíti tuto ženu.

Co počíti proti tomuto setkání? Nebylo tu šustění látky hedvábných vypuklin, obleku širokého a svůdného, přílišnosti záletnické ukazující a skrývající. Byla tu nahota ve své strašné jednoduchosti. Jakési tajemné vyzvání, nestydatě rajské. Veškerá temná stránka muže vybídnuta. Eva horší než Satan. Splynutí lidskosti a nadlidskosti. Pobuřující vytržení končící vítězstvím zvířecího pudu nad povinností. Svrchovaný obrys krásy jest neodolatelný. Vyjde-li z ideálu a vtělí-li se, bývá to pro muže neblahým přiblížením.

 

Žena, toť hlína toužící býti blátem.

Takové jest to pokolení lidské. Nepřátelské, ale plazivé. Drak, ale červ.

 

A přece hlas jakýsi praví nám, že jest to zločinem býti slabým.

 

Šlechta pokládá za slávu, co ženy považují za ponížení: sestárnouti. Ale ženy i šlechta zaujaty jsou stejným klamem: že zachovaly se.

Já přicházím z hlubin. Vy jste vznešení a bohatí. Je to nebezpečné. Těžíte z noci. Mějte se ale na pozoru, jest velká moc − jitřenka. Zoře nemůže býti potlačena. Přijde. Přichází. Má v sobě prak neodolatelného světla. A kdo zabrání tomu praku, aby hodil slunce na nebe? Slunce, toť právo. Vy jste výsadou. Bojte se. Pravý pán domu zatluče na dveře. Kdo jest matkou výsady? Náhoda. A kdo jest jejím dítětem? Zneužívání. Ani náhoda ani zneužívání nejsou pevné. Obě mají zlý zítřek. Varuju vás. Žaluju vás z vašeho štěstí. Jest utkáno z neštěstí jiných. Jsem zoufalým obhájcem a hájím věci ztracené. Já nejsem ničím jiným, leč hlasem. Byl jsem uvržen do propasti. Proč? Abych viděl její dno. Jsem potápečem a vynesl jsem perlu − pravdu. Mluvím, protože vím. Zkusil jsem. Viděl jsem. Hanba − pil jsem ji. A vyvrhnu ji před vámi a toto vyvrhnutí všech běd postříká vaše nohy a vzedme se. Přicházím zespod útlaku. Mohu vám říci, jak tížíte. Ó, víte vy, co jste? Vidíte, co činíte? Nikoli. Vstoupil jsem do té temnoty, kterou nazýváte společností. První věc, kterou jsem viděl, byl zákon v podobě šibenice. Jak, vy berete dělníkovi, abyste přidali zahaleči? Toto cizopasné království vy držíte.

 

Jejich veselost byla vzteklá. Byli veselostí a nenávistí celí bez sebe. Smích lidí dělá někdy, seč jest, aby zavraždil. Smích stal se násilím. Jejich blbý chechtot odstrkuje skutky, místo aby je zkoumal, a odsuzuje otázky, místo aby je řešil.

 

Octli jsme se v dobách, kdy zvířata mluvila. Uprostřed úst lidských morda zvířecí má slovo.

 

Jsem strašným mužem, který se směje. Který se směje čemu? Vám. Sobě. Všemu. Čím jest jeho smích? Vaším zločinem a jeho mukou. Tento zločin vrhá vám v tvář; tato muka plije vám v obličej. Tento smích znamená nenávist, nucené mlčení, vztek, zoufalost. Tento smích jest plodem muk. Tento smích jest smíchem násilí. Jsem symbolem! Jsem vtělené Všecko! Představuju lidstvo, jakým učinili je pánové jeho. Člověk jest mrzákem. Co učinili mně, učiněno lidskému pokolení. Zohaveno mu právo, spravedlnost, pravda, rozum, vtip, jako mně oči, nos a uši; jako mně i jemu položena do srdce záplava hněvu a bolesti a na tvář maska spokojenosti.

Žádný dav neodolá pokušení páchati vesele zlo.

Staří jsou hluší na uši a mladí na rozum.

Mnoho lidí breptá, ale velmi málo jich mluví.

Zklamání spouští se jako luk s děsnou silou a vrhá člověka, tuto střelu, k pravdě!

 

Kdo jest na vrcholu hory, hledí do propasti. Kdo jest na dně pádu, hledí do nebe. A člověk si pomyslí: byl jsem tam!

 

Mezi lidmi a jeho obličejem byla maska, mezi společností a jeho duchem byla zeď. Nahoře byl nemožným. Přišel tam celý nasáklý vodou ze studně pravdy. Byl odporný těm knížatům páchnoucím lží. Kdo žije klamem, tomu zapáchá pravda. Kdo má žízeň po lichocení, vyvrhne skutečnost, které napil se náhodou. Obviňování je zbytečné. Poznání stačí. Kde jsou pánové a knížata, nesmí se nic očekávati.

Společnost mu nabídla a dala manželství. Manželství? Viděl na prahu prostituci.

 

Byl vyvržen skoro dřív, než byl přijat. Ze svého vyhnanství učinil útulek. Mohl pokládati se za vítěze nad životem. Náhle objevily se nové síly proti němu z hlubin neznáma, již ne s hrozbami, nýbrž s lichocením a úsměvem; jemu, jenž proniknut byl celý andělskou láskou, objevila se láska ďábelská a tělesná; zmocnilo se ho tělo, kdežto on žil v ideálu; zaslechl slova rozkoše podobná výkřikům zuřivosti; pocítil tisknutí náruče ženy, jako by vinul se kolem něho had.

Gwynplaine hleděl na ten svět, do kterého byl nahlédl, s chladným pohledem, který jest pohledem odhodlaným. Manželství, ale ne láska; rodina, ale ne bratrství; bohatství, ale ne svědomí; krása, ale ne stud; soudnictví, ale ne spravedlnost; pořádek, ale ne rovnováha; moc, ale ne osvícenost; autorita, ale ne právo; lesk, ale ne světlo. Neúprosný to účet. Čím byla společnost? Nenávistí. A v hloubi duše své zvolal: Společnost jest macechou. Příroda jest matkou. Společnost, toť svět tělesný; příroda, toť svět duševní. První vede do hrobu, do dřevěné truhly v jámě, k červům, a končí tam. Druhá vede k rozepjatým křídlům, k proměně v jitřenku, k vystoupení na nebesa, a počíná tam. Gwynplaine předvedl si, co společnost mu učinila a co učinila mu příroda. Jak dobrou byla k němu příroda! Jak byla mu nápomocna, ona, která jest duší! Všecko bylo mu vzato, všecko; duše vrátila mu všecko.

Kdyby člověk mohl opustiti bolest jako opouští město! Život jest dlouhým ztrácením všeho, co milujeme. Necháváme za sebou řadu bolestí. Osud nás zasypává spoustou nesnesitelných utrpení. A pak se divme, že starci opakují se. Zoufalost dělá z nich dětiny. Ach, opouštím je navždy, ta nenáviděná hlavní města, plná kněží, úřadů, luzy. Vidím raději třepetati se listí v lese.

 

SOUVISEJÍCÍ ODKAZ:

Victor Hugo: Bonzové

VYSVĚTLIVKY: