Takový prý byl Sókratés
V Platónově dialogu nadepsaném Hostina Alkibiades praví mezi jiným, promlouvaje s pochvalou o svém učiteli Sokratovi, beze sporu králi filosofů, že je podoben silénům. Silény byly tehdy krabičky, jaké vídáme nyní v krámech lékárníků, pomalované na povrchu veselými rozmarnými figurkami, jako jsou harpyje, satyrové, housata s uzdou, rohatí zajíci, osedlané kachny, okřídlení kozlové, zapřažení jeleni, a jinými takovými obrázky žertovně zkreslenými tak, aby rozesmály lidi, jako činíval Silén, učitel dobrého Bakcha; ale uvnitř se ukrývalo jemné a vzácné zboží, jako balšám, šedá ambra, amom, pižmo, cibet, drahé kamení a jiné drahocenné věci. Takový prý byl Sokrates: za jeho vzhled a zevnějšek nebyli byste dali ani kousek cibule; tak šeredné bylo jeho tělo a směšné jeho vystupování, nos špičatý, pohled býčí, obličej blázna; mravy prostoduché, oblek selský, bez peněz, málo oblíbený u žen, neschopný ke všem státním úřadům, stále se smál, s každým si stejně připíjel, vždy výsměšný, vždy tajil svou božskou moudrost. Ale kdybyste byli otevřeli tuto schránku, byli byste nalezli uvnitř nebeské a neocenitelné zboží, rozum nadlidský, podivuhodnou sílu duševní, nepřemožitelnou odvahu, nevídanou střídmost, bezpečný vnitřní klid, dokonalou sebedůvěru, neuvěřitelné pohrdání tím vším, proč se lidé tolik nabdí, naběhají, napracují, pouštějí se na moře a do bitev.
(Rabelais: Gargantua a Pantagruel)
Zda někdy Sókrata něco pohněvalo?
U Sókrata bylo znamením hněvu, že nechal hlas poklesnout a šetřil slovy. Na tom se poznalo, že bojuje sám se sebou.
(Seneca: O hněvu)
Řekl Sókratés otrokovi: „Pocítil bys mou ruku, kdybych nebyl rozhněván.“
(Seneca: O hněvu)
Se Sókratem se v důsledku častých disputací často skutečně špatně nakládalo, což však trpně snášel: když jednou dostal kopanec, přijal ho s trpělivostí a řekl člověku, který se mu divil: „Kdyby mě byl kopl osel, hnal bych ho před soud?“ Na otázku netupí-li ho ten a ten člověk, odpověděl: „Nikoli, mne se to totiž netýká.“
(Schopenhauer: Aforismy k životní moudrosti)
Jen ať si každý zvyká nedbat na urážky a odpovídat na každou jako Sókratés, řka: „Mne se to netýká, protože já takový nejsem.“ Arabové ovšem nemají filosofa Sókratova formátu. Arabové nemají vůbec žádného filosofa. To bude tou rasou. Kde je povoleno jen věřit, tam je zakázáno přemýšlet. Arábii by patřilo podstrčit jí nějakého vskutku dobrého skeptického filosofa, aby se naučila myslit. Jenže tam právě každý samostatně přemýšlející duch musí nutně skončit otráven, jako byl v Athénách otráven Sókratés. U nás, v naší kultuře, ta tehdejší nechvalně známá antická tyranida vstoupila díky zavraždění jednoho nepohodlného filosofa do dějin. V muslimském světě je však tyranida běžným zřízením; tam by si toho nikdo ani nevšiml.
Sókratés prý jednou dostal políček a řekl pouze: „Je nepříjemné, že lidé nevědí, kdy by měli vyjít na ulici s přilbou na hlavě.“
(Seneca: O hněvu)
Sókratés: „O ničem nejsem víc přesvědčen než o nutnosti neměnit zaměření svého života podle vašich názorů. Klidně si veďte ze všech stran obvyklé řeči: nebudu si myslet, že mě tupíte, ale že fňukáte jako malé děti, když jim něco je.“
(Seneca: O blaženém životě)
Sókratés říkával názorům většiny lidí bubáky, strašáky dětí.
(Marcus Aurelius: Hovory k sobě)
Uposlechněte moudrého Sókrata a mne a sejděte se všichni dospělí ke společné poradě a naučte se buď uměřenosti, anebo si raději dejte oprátku na krk.
Mnoho starověkých filosofů žilo vegetariánsky, tak např. Sókratés, a jiní.
(Wiśniewska-Roszkowska: Vegetariánství)
Sókratés, v očích bohů i lidí nejmoudřejší smrtelník, se chlubíval, že se nikdy nepodíval do hospody ani nevěnoval pozornost žádnému shromáždění četnějšího davu.
Sókratés míní, že filosof nemá se účastniti věcí veřejných.
(Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznovství)
Pro Sókrata byla účelem filosofie ona vyrovnanost, která pramení z osvobození se od světa.
Ze svobodných umění se má začít s tím, jež nás učí být svobodnými. Větší část dosavadních věd nám ničím neprospívá; a i v těch, jichž užíváme, je velmi mnoho zbytečných rozvláčností a podrobností, takže bychom učinili nejlépe, kdybychom na ně zcela zapomněli a podle návodu Sókratova se zabývali pouze těmi studiemi, ze kterých nám plyne prospěch.
Snad si smíme připomenout onoho Atéňana, jenž rovněž vyhlásil válku čisté „vědeckosti“, Sókrata, jenž povýšil osobní egoismus na morálku i v říši problémů.
Ten, jehož nejdůležitějším učením bylo, aby nechtěl věděti nic, leč co jest užitečné, táže se jako Sókratés: „K čemu to? K čemu jest potřebné věděti to, nač se mne ptáš?“ To bude od nynějška slovo posvátné, slovo rozhodující ve všech činech našeho života.
(Rousseau: Emil čili O vychování)
Alexander a Gaius Caesar a Pompeius: čím jsou proti Diogenovi a Hérákleitovi a Sókratovi! Neboť tito dospěli k chápání věcí, jejich činné síly i hmotné podstaty, a jejich rozum byl neoblomný; kdežto oni – kolika starostmi se trudili a čemu všemu otročili!
(Marcus Aurelius: Hovory k sobě)
Ptám se, jakým státem se má mudrc zabývat. Athénským, v němž byl odsouzen Sókratés? Budu-li chtít přehlédnout všechny státy jeden po druhém, nenaleznu žádný, který by mohl snést mudrce nebo který by mohl snést mudrc.
(Seneca: O volném čase)
Který stát kdy přijal zásady Sókratovy?
(Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznovství)
Velcí duchové všech dob dávali volnému času největší hodnotu. Neboť volný čas jednoho každého je natolik hodnotný, jak je hodnotný on sám. Diogenés Lærtios zpravuje, že Sókratés „chválil volný čas jako nejkrásnější majetek“.
(Schopenhauer: Aforismy k životní moudrosti)
Zópyros prohlásil Sókrata za hloupého a těžkopádného... a dodal, že je i záletný.
Lidé, kteří se oddali studiu moudrosti, bývají nejen v ostatních věcech, nýbrž obzvláště v plození dětí velmi nešťastni; příroda totiž sama – a na tom trvám – postarala se, aby toto zlo moudrosti dále se nerozlézalo mezi smrtelníky. Vždyť známo jest, že moudrý Sókratés měl – jak kdosi dobře řekl – děti podobnější matce než otci, to jest hloupé.
(Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznovství)
Sókratés měl ženu a ta, když ho nemohla přimět, aby říkal dámám zdvořilosti, ponižovala ho.
Klasické Řecko ústy Platóna, žáka Sókratova, řeší to neobyčejně přiléhavě v jeho pojednání, zdaž jest lépe být zamilovaným či nezamilovaným. Platón naráží tam na manželský poměr svého učitele Sókrata a praví, že i největší učenec a mudřec bývá zpolíčkován.
Chce-li mít muž svoji sexuální hračku-ženu stále při – ruce, musí vstupovat do manželství se ženou a neustálým intelektuálním stykem s ní a snahou dorozumět se s ní klesá nutně na její duševní úroveň. Proto se všichni myslitelé a filosofové nikdy nehrnuli do manželství, a když si vzal Sókratés Xantipu, byla to pro něj katastrofa. (Když byl odsouzen k vypití bolehlavu za "kažení mládeže", ani se chudák moc nebránil, i když mohl utéci − proč asi? Také ten jeho slavný výrok: "Vím, že nic nevím," se nám nyní jeví v úplně odlišném světle a chápeme jej spíše jako nějaký hysterický výkřik po obzvlášť bouřlivé manželské hádce.)
(Misantrop: Z poustevníkovy lesní moudrosti)
Ženatý filosof patří do komedie, taková je má věta: a ona známá výjimka, zlostný Sókratés, ten se asi oženil ironice, aby právě tuto větu dokázal.
(Nietzsche: Genealogie morálky)
Říká si nyní ve svém věčném sebelichocení „Němá“. Patrně tedy neumí mluvit! A přece je ženin jazyk již od dob Sókratových pověstný.
Domnívám se − a Sókratés je mi svědkem − že kdo má na mysli pojmy živé a jasné, dovede je také vyjádřit, byť to byly třeba banality, nebo je-li němý, posunky.
To, že například filosof Sókratés je vyzdvihován jako typický představitel „řeckého zázraku“, ačkoli byl ve skutečnosti jeho největším odpůrcem a věrozvěstem zániku, podvratníkem, rebelem bez příčiny, protosocialistou a protokřesťanem, je dnes naprosto běžné – lidužel.
Odkudpak víme, zdali filosof Télaugés nebyl svým smýšlením lepší než Sókratés? Neboť tady přece nestačí, že Sókratés zemřel slavněji, že dovedl obratněji rozmlouvat se sofisty a vytrvaleji přenocovat v mrazu pod širým nebem, ani to, že maje nařízeno přivést kteréhosi Salamíňana, uznal za šlechetnější rozkazu se vzepřít a pak „si hrdě ulicemi vykračovat“, což by bylo svrchovaně neuvěřitelné, i kdyby to bylo pravda.
(Marcus Aurelius: Hovory k sobě)
Mně se hlavně nelíbily ty Sókratovy sofistické bláboly a sáhodlouhé výklady o tom, co je spravedlivé a co není a kdo je spravedlivý nebo kdo není... – to byla otrava; jako kdyby na tom záleželo.
Vím, že Sókratés nic neví.
Sókratés: „Labutě, které jsou ne bez důvodu zasvěceny Apollónovi, to proto, že od něho, jak se zdá, mají věštecký dar a s jeho pomocí předvídají, co dobrého má v sobě smrt, umírají s radostným zpěvem. A stejně si mají počínat všichni lidé dobří a moudří.“ Vždyť, jak praví Sókratés, celý život filosofů je přípravou na smrt.
Špatní lidé žijí, aby jedli a pili. Dobří lidé jedí a pijí proto, aby žili.
Nežiji, abych jedl, ale jím, abych mohl žít.
Vím, že nic nevím.
Radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe.
Nejvyšším úkolem není teoretické poznání, ale praktické umění žít.
Kdo chce hýbat světem, ať nejprve hýbe sám sebou.
Poslyšte, co o něm povídá Plútarchos: „Obžalovaní v Athénách hájívali se obyčejně před soudem uměle sestrojenými frázemi a namáhali se obměkčiti soudce slzami a prosbami. Sókratovi se prostě zdálo nedůstojným užívati takových prostředků. Dle athénského obyčeje musel obžalovaný sám označiti trest, o kterém se domníval, že ho zasloužil. Když tuto otázku položili Sókratovi, prohlásil, že myslí, že by zasloužil stejně jako vítěz her olympijských, aby žil v budoucnu na státní útraty... Touto odpovědí ještě více rozzuřil své soudce. Několik mezi těmi, kteří se vyslovili z počátku proti trestu smrti, hlasovali potom pro. Byl tedy odsouzen.“
Démokrita zahubily vši, Sókrata jiné vši. Proč tohle všechno?
(Marcus Aurelius: Hovory k sobě)
Kdo je dnes bezectný? Sókratés, nebo soud, který mu poručil vypít bolehlav?
Nemám bezhlavou bojovnost Sókratovu. On zvolil předem prohraný boj. Sókratés padl za oběť své bezmezné a zásadní úctě k zákonu.
(Misantrop: Plivanec na rozloučenou)
Sókratés možná věděl, že nic neví, ale alespoň věděl něco. Kdežto jeho spoluobčané, jeho kati a vrazi, si mysleli, že vědí všechno, a přitom nevěděli nic. Sókratés věděl, že nic neví, ale pořád to bylo víc, než co věděla ta pakáž okolo něj. Tak to chodí dodnes. Nic znamená víc než všechno, a nevědomost je cennější nad znalost. Sókratés měl zapomenout ještě na něco, aby nevěděl už zhola nic: měl zapomenout na lidské zákony i na tu verbež, která je tvoří.
„Vím, že nic nevím,“ prohlásil kdysi vtipně i moudře starý Sókratés. – „Nevím, že nic nevím,“ opakují teď po něm nepřesně všichni nemoudří, kteří se naopak domnívají, že vědí všechno.
Sókratés zahynul jen proto, že byl filosof.
(Plútarchos: Souběžné životopisy)
