Misantropova knihovna

(výpisky)
 

RABÍNDRANÁTH THÁKUR:

HLADOVÉ KAMENY

Je více věcí mezi nebem a zemí, než o čem píší vaše noviny.

Jak nezměrné království, jak nekonečné vězení!

ŠARATČANDRA ČATTERDŽI:

SUCHO

Jaký pán, takový dobytek.

Gafur se hlasitě rozplakal. „Alláhu!“ bědoval s tváří zvednutou k černé obloze poseté hvězdami. „Potrestej mě, jak se ti zlíbí – býk Maheš umřel se žízní v hrdle. Nikdo mu nenechal ani ten nejmenší proužek země, kde by se moh napást. Ale prosím tě, nikdy neodpusť statkáři, že mu nedovolil žrát trávu a pít vodu, které jsi nám dal!“

PRÉMČAND:

RUBÁŠ

Což je možné divit se charakteru a myšlení zahalečů ve společnosti, kde se ti, kdo dnem i nocí dřeli, neměli o nic lépe než oni, a těm, kdo dovedli využívat slabostí chudáků, se dařilo? Můžeme dokonce tvrdit, že Ghísú byl mnohem rozumnější než pracovití rolníci, když se přidal k vyvržené společnosti pobudů, místo aby se stal jedním z neuvažující, udřené kasty venkovanů. Aspoň že se nemusel dřít dnem i nocí do úpadu. A nadto se jeho bližní neobohacovali nepoctivě na účet jeho prostoty a nezáludnosti.

Je to na světě špatný pořádek, zaživa člověk nemá na sebe kus hadru, a když zemře, musí mít nové plátno na rubáš.

Mádhava volal: „Ach otče, jak ta ubožačka zaživa strašně trpěla! Jak bolestně umírala!“

Začal plakat a křičet, rukama si zakrýval oči. Ghísú ho utěšoval: „Proč pláčeš, synu? Měl bys být rád, že se zbavila tohohle pozemského otroctví. Byla osvobozena od trápení. Má šťastný osud, že tak brzy unikla Majiným poutům.“

Oba se pak zvedli a dali se do zpěvu: „Ó Majo, ó klamavá! Proč nás šálíš?“

PRÉMČAND:

VÝPOVĚĎ

Kancelářský úředník je němá tvář. Zamračíš-li se na dělníka, zamračí se také a varovně vstane. Vynadáš-li nosiči, praští ti zavazadlem a zmizí. Okřikneš-li žebráka, aspoň se na tebe zlostně podívá, než si půjde po svých. I ten osel někdy párkrát vyhodí, když už má všeho dost, ale chudákovi úředníkovi můžete klidně vyhrožovat, nadávat, okřikovat ho i kopat, a on se ani nezamračí. To snad ani žádný asketa z povolání nedovede tak ovládat svá hnutí jako on. Je ztělesnění spokojenosti se vším, vtělená trpělivost, poslušný služebník, zkrátka má všechny lidské ctnosti. Osud se někdy usměje i na zříceninu. O svátku světel na ni zazáří světla, v období dešťů se zazelená, příroda má o ni jakýs takýs zájem. Ale na chudáka úředníčka se štěstí neusměje nikdy. V jeho temném osudu nikdy nezabliká světélko. Na jeho zažloutlé tváři se nikdy neobjeví světlo úsměvu. Právě takovou němou tváří byl Lála Fatahčand.

Člověka prý ovlivňuje i jeho jméno. Ale u Fatahčanda se to nijak nepotvrdilo. Fatahčand – Luna Vítězství! Nebylo by nijak přehnané, kdyby se jmenoval Hárčand – Luna Porážky. V životě ho porážky a zklamání obklopovaly ze všech stran. Neměl pravého přítele ani jednoho – s kým se spřátelil, ten ho oklamal. Hřbet měl ohnutý, v srdci žádnou odvahu ani sílu. Co se děje ve světě, o tom nemíval ani ponětí. Tento i onen svět pro něho začínaly a končily v kanceláři. Staral se jen o své zaměstnání, a tak trávil dny života. Nedbal o věci duchovní, žádná zábava, žádné hry.

Fatahčand byl sice kancelářský úředník, ale přece jen to byl i člověk. Kdyby měl sílu, kdyby měl nějakou zbraň... Ale v jeho postavení mu bylo osudem určeno snášet rány.

O svůj život se nebál. Copak mu život poskytoval takové blaho, aby se o ně musel bát?

Psa můžete tlouci klackem, kopat, dělat s ním cokoli, ale jen do té chvíle, než zavrčí. Uvidíme, kam se poděje vaše odvaha, až zavrčí a vrhne se na vás. Takhle teď bylo pánovi. Dokud si byl jist, že si Fatahčand nechá mlčky líbit okřikování, nadávky, rány bičem i kopance, byl velký hrdina, ale teď tu Fatahčand stojí zachmuřený, s připravenou holí jako číhající šelma. Stačí drsnější slovo a zdvihne hůl.

„Dávám výpověď. Už nechci mít nad sebou takového mizeru, jako jsi ty.“

S těmi slovy vykročil Fatahčand z pokoje a klidně kráčel domů. Dnes pocítil radost ze skutečného vítězství. Dosud nikdy se tak neradoval. Bylo to první vítězství jeho života.

MULK RÁDŽ ÁNAND:

ODBOROVÁ ORGANIZACE HOLIČŮ

Holič Čandu přišel v krásných šatech, jaké nosí padre sáhib z misijní školy.

„Ten prasečí potomek! Opováží se mi přinést do domu kabelu z kravské kůže, plášť z kostí bůhvíjakého zvířete a černé anglické boty! Táhni! Táhni odtud, ty ďáble! Znečišťuješ moje náboženství!“

„Ale já jsem se přece oblíkl jako doktor, pane statkáři,“ bránil se Čandu.

„Jdi pryč, prase, jdi pryč a vem si na sebe něco, co odpovídá tvému nízkému postavení holiče! Okamžitě pustíš z hlavy ty svoje novoty, nebo ti dám napráskat! Ven! Ven, ty ničemo!“ křičel statkář. „Neopovažuj se ke mně přiblížit, nebo budu muset dát celý dům vyčistit posvátným kravským trusem.“

Čandu honem pospíchal k hokynářství. Kupec mu spílá:

„Ty čuníku, běháš si tu jako šašek, místo abys trochu hleděl na svou důstojnost! Nosíš nečisté šaty špitálníků! Táhni odtud a vrať se ve svém vlastním oblečení! Potom si dám od tebe ostříhat hlavu.“ A pobožně si sáhl na posvátný cůpek vlasů na hlavě.

R. K. NÁRÁJAN:

ASTROLOGŮV DEN

Čelo měl ozdobeno popelem a rumělkou a oči mu zářily ostrým nadpřirozeným leskem, který byl ve skutečnosti jen důsledkem toho, jak neustále pátral po zákaznících; ale prostí klienti jej považovali za prorocké světlo a čerpali z něho posilu. Působivost jeho očí podstatně zesilovala jejich poloha, neboť byly umístěny mezi pomalovaným čelem a černými licousy, jež se mu vlnily po tvářích; v takovém zasazení by zářily i oči hlupáka. Korunou celkového dojmu byl turban šafránové barvy, který si omotal kolem hlavy. Zdálo se, že tato barva nikdy neselže – přitahovala lidi jako květy jiřin či dahlií včely. Když stál na prahu života, neměl naprosto v úmyslu stát se kdy astrologem; a nevěděl o nic líp, co bude s ostatními, než co se stane třeba už v příštím okamžiku s ním samým. Hvězdy mu byly stejně cizí jako jeho nevinným zákazníkům. Ale říkal věci, které dokázaly potěšit, a každého něčím udivil; byla to spíš věc cviku, praxe a chytrého hádání.

Měl praktickou znalost lidských útrap: sňatky, peníze a změť lidských vztahů. Dlouhá zkušenost zostřila jeho vnímavost. Během pěti minut věděl, co není v pořádku. Nikdy neotevřel ústa dřív, dokud zákazník nemluvil aspoň deset minut a neposkytl mu dostatek látky na tucet odpovědí a rad. Když se zahleděl do dlaně člověka před sebou a řekl: „Po mnoha stránkách nesklízíte plné ovoce svého úsilí,“ devět osob z deseti bylo ochotno s ním souhlasit. Nebo se zeptal: „Není ve vaší rodině nějaká žena, třeba i vzdálená příbuzná, která vás nemá v lásce?“ Nebo nabídl rozbor povahy: „Většina vašich potíží vyplývá z vašeho nitra. Jak byste na tom mohl být se Saturnem jinak? Máte horkou krev a drsný zevnějšek.“ To mu okamžitě získalo jejich srdce, neboť i ten největší dobrák si o sobě myslí, že vypadá hrozivě.

RÁDŽA RÁO:

KRÁMEK

Už pár let navštěvovala Haidarpur každoročně „bohyně“, jak se říkalo morové epidemii. Město bylo poloprázdné. Jenom hvězdy stály na obloze v celé své čistotě a síle. Jen ty jako by věděly, že život je věčný.

Jedné noci dostala Rati strašlivou horečku. Nebylo samozřejmě pochyb, že je to mor. Představa nemocnice ji děsila. Nikdo neví, co tam dělají; rozřežou vás, píchají vás do kůže a dělají milión hříšných věcí. To už je lepší smrt. Vlivem jakési podivné síly, kterou si Rati vypěstovala, jí smrt připadala bezvýznamná. Ne že by jí to bylo jedno, ale měla pocit, že se jí nedotkne. Její vůle jako by byla silnější než smrt. Byla přesvědčena, že nemůže umřít... že nezemře. Bohyně si ji nevezme.

Netřeba dodávat, že Rati čtvrtého dne k ránu zemřela a ještě téhož dne odpoledne ji spálili. Bylo po ní. Její vůle byla příliš křehká ve srovnání s ohněm, který ji strávil. Zvítězila smrt.

RÁDŽA RÁO:

NIMKA

Dobro je, co má úroveň, a zlo, co je úspěšné. I ta kočka věděla, co je dobré – nebylo ji třeba volat, když byla polévka hotova a zbytky odneseny na dvůr; kočka už tam čekala, jako by správné věci přicházely ze správných míst v nejvhodnější čas. Kdo o sobě ví, že je dobrý, o tom to vědí i zvířata. Kočka nikdy nemňoukala – nemuseli jste na ni volat – ten drobný černý, bíle pruhovaný tvor s chlupatou důstojnou vděčností vždy už čekal. Toto je dobrota, pokud dobrota potřebuje definici. Nimočka byla dobrá, velice dobrá a měla prostou skutečnou krásu, kterou jako by nešlo vymazat, i kdybyste jí poznamenali tvář mnoha křížky. V tom právě je krása – vždycky bude, a vy se jí nemůžete zmocnit, a proto se nemůžete pošpinit. Jak byste mohli, vždyť když o kráse meditujete, skončíte meditací – můžete si k tomu dokonce dát šálek čaje.

Tehdy jsem byl labutí. Nimka znala indické rčení, že labuť dovede oddělit mléko od vody – dobré od zlého, a protože jsem věděl, že je dobrá, poznávala ve mně labuť. Labuť plachtila dovnitř i ven a Indie se stala zemí, kde se všechno, co je všude jinde zlé, napraví. Ind je ve svých hloubkách příliš prostý – není-li kočky, není dobra. Úspěch je hřích.

Jméno je všechno. Všichni jsme nominalisté. Předmět existuje, protože má jméno. Odstraň jméno a předmět je prázdný prostor. Odstraň prázdný prostor a předmět je realitou.

Když Hitler okupoval Francii, často jsem myslel na to, co se asi stalo s Nimočkou. Nimka psala, že když hitlerovská policie viděla fotografie Tolstého a Gándhího, už nikdy ji neobtěžovala. Věděla, že se jí nic zlého nemůže stát. Úspěchem pohrdala ze všeho nejvíc. Věřila, že jednoho dne ovládne svět pravda. Doufala, že Mahátma Gándhí by mohl ještě stále svět zachránit. Měla ráda Hitlera, protože on měl rád Indii... Mahátma Gándhí byl zastřelen a Nimka věděla, že za spravedlivost se musí platit.

Tenhle Mahátma Gándhí zná palčivou bolest lidstva. Na každý šelest při drhnutí podlahy a na každé zajíknutí plačícího dítěte na ulici odpoví hlas, a to je Mahátma Gándhí. Mahátma Gándhí, řekla mi Nimka včera, není člověk, není to světec, je to země. Zelené louky se musí vlnit v jasném slunci a muži se musí sklánět nad požatým obilím. Musí tam lítat labuť a dobrota je dobro, protože to není úspěch. Ctnost je výsadou ženy, muž je neobjevitelný. Nimka nebyla smutná. Její srdce si osvojilo důvěrnou znalost smutku, který byl téměř spřízněn s radostí. Byla vřelá a mluvila krásně. Její francouzština měla ono slovanské zabarvení, které mění jazyk skoro ve zpěv. Nimka od života nic nežádala. Nežádala nic ode mne. Když jsem se loučil, neptala se, kdy mě zase uvidí. Věděla, že život, který skončil, je věčný. Když vás zastřelí, stanete se nesmrtelným.

KRIŠAN ČANDAR:

METAŘ KÁLÚ

Velice se mu líbilo, když mu nějaké zvíře, třeba kráva nebo buvolice, olizovalo lysou lebku. Dával si ji olizovat tak dlouho, dokud na něho nepřišla dřímota. Když jsem ho tak viděl klímat, zvláštní hřejivý pocit mi naplňoval srdce, jako bych před sebou viděl smutnou, nyvou krásu naší země. Ve svém krátkém životě jsem spatřil nejkrásnější ženy, poupata nejlíbeznějších květů, velkolepé přírodní jevy, ale nikde jsem neshledal tak prostou, krásnou pohodu. Pole se táhlo daleko široko, obloha bez mráčků se jasně modrala a Kálúova lebka se leskla jako zrcadlo. Jazyk krávy ji zvolna s tichým mlaskáním olizoval, jako by ji hladil. I mně se chtělo dát si oholit hlavu, posadit se vedle Kálúa ke krávě, dřímat a usnout.

Kálú měl velmi rád zvířata. Naše kráva by byla za něho život dala. Stejně tak koza, třebaže koza je tvor nevěrnější než žena. Ale Kálú Bhangí – to bylo něco jiného. Jenom Kálú dával těm dvěma zvířatům pít, jenom on je krmil, vodil na pastvu a večer uvazoval do stáje. Kráva i koza rozuměly každému jeho pohybu, jako člověk rozumí malému dítěti. Několikrát jsem šel za ním. Kozu i krávu na lesní cestě pustil, ale ony mu přesto šly těsně po boku, vyrovnávajíce krok, jako by si tři přátelé vyšli na procházku. Když se kráva pustila do zelené travičky při cestě, koza začala okusovat mladé lístky z keřů a Kálú hledal jedlé traviny. Některé jedl sám, jiné dával koze. Rozprávěl sám se sebou nebo se svými zvířaty. Zvířata mu odpovídala zamečením nebo zabučením, někdy trhla nohou, jindy zastříhala ušima, někdy zamávala ocasem nebo poskočila. Nemohl jsem pochopit, o čem spolu rozmlouvají. Když Kálú opět vykročil, kráva se přestala pást, koza nechala být křoví a obě se k němu přidaly. Když přišli k říčce nebo k pramenu, lehl si Kálú na břicho a začal pít ústy přímo z vodní hladiny jako jeho zvířata. Když Kálú ulehl do zelené trávy, usadila se koza vedle něho a složila nohy pod sebe jako muslim při modlitbě. Kráva si k němu sedla tak, že se mi zdálo, jako by to byla jeho manželka, která právě připravila oběd. Z každého pohledu, z každého hnutí její rozumné tváře vyzařovala laskavá jistota zkušené hospodyně. Když začala přežvykovat, zdálo se mi, že pořádná manželka si hledí ruční práce nebo plete svetr pro Kálúa.

Kromě toho znal Kálú Bhangí každé zvíře a každého ptáka v lese. Když mu na cestě vběhl pod nohy brouček, zvedl ho a posadil do křoví. Když se v trávě ozvala promyka, která hubí jedovaté hady, odpovídal její řečí. Znal řeč všech ptáků, koroptví, bažantů, zelených i červených papoušků. Sedmiletému klukovi, jako jsem byl já, připadal lepší než vlastní rodiče.

A to je všechno. Už si nemohu vzpomenout na nic zajímavého o Kálúovi.

Před osmi lety Kálú Bhangí umřel. Kráva a koza dva dny nežraly ani nepily. Smutně stály pod oknem opuštěné místnosti a teskně naříkaly. Inu, vždyť to byla jen zvířata...

TAKAŘI ŠIVAŠANKARA PILLAI:

OTEC A SYN

Všechny překážky pocházejí od lidí – překážky, které si lidé v životě kupí. Příroda se na takové věci neohlíží.

Láska i nenávist se rodí z častého styku. Nevznikají jen tak.

CHUŠVANT SINH:

KARMA

Lady Lálová otevřela mosaznou schránku na svačinu a vzala si chomáč zkrabacených čapátí a trochu nakládaného manga. Pustila se do jídla.

Lady Lálová dojedla a vstala, ale stále ještě cucala pecku nakládaného manga. Když si šla k vodovodu vypláchnout ústa a omýt ruce, ulevila si dlouhým hlasitým říhnutím. Po mytí si ústa i ruce osušila cípem sárí. Při tom stále znova říhala, vzdávajíc bohům dík za milost sytého pokrmu.

Rozčilování, strkání a spěch jsou projevem špatné výchovy.

PÁLAGUMMI PADMARÁDŽU:

NA ČLUNU

Po západu slunce se svět ponořil do zádumčivého oparu. Člun měkce klouzal po tiché řece.

Drobné vlnky pleskaly do boků lodí. Široko daleko nebylo známek života a mrtvý svět vydával tichounké zvuky. Nebylo je slyšet, ale tělo je cítilo a v mysli vyvolávaly ozvěnu. Do vědomí se vkrádal pocit, že život dospívá ke svému konci – pocit míru, nevyhnutelného a zcela beznadějného.

Co je vlastně štěstí? Nespočívá jenom v tom, že nám chybí pocit, že jsme nešťastní?

ŠÁNTARAMA RÁO:

KOMU NA TOM ZÁLEŽÍ?

Tak pojď, budeme bojovat za svobodu. Sundej mi pásku z očí. Postavím se popravčí četě jako muž.

Se svými krátkými vlasy, rtěnkou a bez tiky, znaménka uprostřed čela, nejsem žádná „lehká holka“, i když pracuji u novin. (Pracující děvče bylo v té době v Bombaji stále ještě jistou zvláštností. Pokud jste pocházeli z nóbl rodiny, která vás mohla živit, neměli jste proč výdělečně pracovat. Vhodná by byla sociální činnost, ale ne něco tak pochybného jako novinářství.)

Hospůdka u Joea se stala naší oblíbenou restaurací. Měli tam góanského kuchaře, což znamenalo, že na rozdíl od ostatních indických restaurací jste si mohli objednat hovězí. Většina hinduistů hovězí nejí, nevaří, ani je nesnese v domě; takže je to nejlevnější maso v Bombaji. U Joea jsme snědli hodně hovězího a já jsem si často pomyslela, jak se asi Ánand musel doma večer bavit, když si představil, jaké by bylo matčino zděšení, kdyby věděla, že má Ánand v sobě krvavý biftek.

Jednou mě Džanakí požádala, abych ji naučila tančit, a mne to přivedlo do nečekaných rozpaků. Na její neznalosti západních mravů bylo něco velmi osvěžujícího a já jsem nechtěla být svědkem toho, jak o to přichází.

Rozhodně jsem však neočekávala, že na mne pohlédne jako na nepřítele a řekne: „No ovšem, láska. Já nechci, aby mě miloval. Chci, aby si mě vzal.“

Když teď o tom přemýšlím, nemohu se nepozastavit nad svou tehdejší naivitou. Pravda je, že ženy – spíš mám na mysli pouze ženy určitého druhu, Džanakina druhu – zdědily za ta staletí plná hořkosti nemilosrdný pud sebezáchovy. Ovšem, připadá mi hrozné, že by jej dosud měly potřebovat; ale bylo by pošetilé popírat, že ho na větší části naší planety stále ještě potřebují. Svět si podle Džanakí nezasluhoval nic víc než ono chladné a lstivé odhodlání najít bezpečí a udržet si je a onen postoj, že všechno je povoleno – ne v lásce, které nepřikládala žádnou důležitost, ale ve válce, neboť to byla válka, dobývání a pozbývání království. Stejně jako ve válce mělo jediný smysl vítězství, dobytí, úspěch, nebo jak tomu chcete říkat. A nejabsurdnější na tom vlastně bylo, že nikdo by nebyl víc zděšen než Džanakí, kdybyste ji nazvali feministkou.

Dali jsme si indické jídlo a Ánand na mne letmo tázavě pohlédl: „Víno ne, myslím. Žádné víno, které by šlo pít k indickému jídlu, vlastně neexistuje, viď?“

VYSVĚTLIVKY:

Džanakí – jedno z mnoha jmen Síty, hinduistické bohyně polních prací (srov. s českým „síti“), jejímiž nejvlastnějšími vlastnostmi jsou sebeobětování, odvaha a čistota. – Vysv. Mis.