Misantropova knihovna

Percy Bysshe Shelley

LYRIKA

(výpisky)

_____

VÁLKA

Moc, lakota a ctižádost teď mění

v suť, smrt a zkázu svět náš zkrvavený.

To jistě smetl mstitel rozzuřený

ten bědný zástup z přeplněné scény.

Co je to tedy král? – Zřím dav se chvít,

jej krutovládci slyším lichotit;

ten milostivě na chvíli mu kyne,

však úsměv vládců, sotva zrozen, hyne.

ĎÁBLOVA PROCHÁZKA

Balada

Svůj rudý nos Satan do škvír úzkých cpal –

řekl bys: jehňátka nevinná,

hřích u nich, kdepak by ten se tu bral!

Snad jen zkoušejí šat či chystají bál –

však čert, ten je lépe zná.

Kněz na modlitbách, k němuž ďábel přišel

a blíž si přised důvěrný co host,

prohlásil, že být zde Pokušitel,

nestrpěl by jeho přítomnost.

Cha! ďas málem vzkřik, toť vyčichlý trik,

vždyť v kočáře, můj milý, by tě nevozili,

kdybys čertu nelíbil se dost.

K tupému králi pak Satan vzlét,

též peklem mu sálal dům.

Tam zástupy křídlatých rarachů zhléd,

zhléd hemžit se pestrý ten raraší svět

poblíž, kde král měl trůn.

Ha! řek si Satan, tu pastvy je dost,

tu pěkně se bude stádečku dařit!

Lidská krev je jim pro radost,

krmí je stony a vzdech těch, co mrou,

a sytě se cpou, než ulehnou.

Ten objem lýtek! V hlavě nic

a v srdci pusto. Aby zbod

za dvacet floutků, ba i víc,

než praskne mu šev u kalhot!

Čert (přirozeností též zvaný)

o mocné takto vzorně dbá.

Ze všeho jejich počínání

on, původce, se vyklubá.

Právníka Satan zmiji skolit zřel,

když na stůl se plazila k němu.

Nápadně si tím ránu připomněl,

již zasadil Kain bratru svému.

Břichatý biskup ke zdaru

kvete – i štíhlý advokát;

v paruce každé, v taláru

ďas hledá úkryt zvláště rád.

PROMĚNNOST

Vše jedno! – Neboť žal i radost plyne

dál řekou času, vždycky širou dost,

a lidské zítřky budou stále jiné!

Nic věčně netrvá – jen proměnnost.

WORDSWORTHOVI¹

Básníku přírody, tys zaplakal,

že v nenávratnu mizí kouzlo chvil:

dětský věk, mládí, první lásky dál

prchly jak sladké sny – stesk po nich zbyl.

Jak útočiště na skále jsi čněl

nad davem, jenž se slepě rval a přel:

v cti chudoby tvůj hlas nám písně tkal,

jež volnosti a pravdě zasvětil.

HYMNUS NA DUŠEVNÍ KRÁSU

Ó duchu KRÁSY, kterým prozářen

je každý lidský tvar – jenž myšlenkám

připínáš křídla – kam jsi prchl, kam?

Proč mizíš, aby v pustém prázdnu jen

zněl šerým údolím žití náš pláč, náš sten?

Člověk by věčný, všemohoucí byl,

kdybys mu se svým průvodem jak král,

neznám a tajemný, vždy v srdci přebýval.

Tvůj stín mne náhle obetkal.

Vzkřik jsem a ruce v nadšení jsem spjal!

LORDU KANCLÉŘI

Falší slov lpící na rtech nevinných

jak do okvětí ukápnutý jed,

předsudky, které od kolébky v nich

až k hrobu budou do lží halit svět.

WILLIAMU SHELLEYOVI²

Pověrou plodící zločin a zmar

je zotročili v květu jar

a budou nás oba proklínat,

že též se raby nechcem stát.

Věř, padnou jednou tyranové v zbroji,

pomine klam, jejž kněží šířili!

Na kraji řeky rozběsněné stojí,

té, jejíž vlny smrtí ztřísnili.

Již kyne dálka azurová,

Řecko, matka svobodného slova.

A Hellady řeč na tvých rtech

probudím, aby nevinný

tvůj věk znal její hrdiny

a její dávnou moudrost vsál.

Budu ji v tobě živit dál,

bys právem vlastencem se zval!

PŘÍTELI PROPUŠTĚNÉMU Z VĚZENÍ

Ať tyran dál

řetězy řinčí, sije žal,

ať vztekem vře, že vstal jsi jaře

jak z dřímot síla – ze žaláře,

v němž marně doufal zkrušit člověka,

jenž má jen jeden cíl – střást pouta odvěká.

VERŠE KRITIKOVI

Kdo zlý je, kdo je licoměrný,

k tomu měj nenávist!

Splatí ti stejně nízkou berní

za výsměch tvůj, buď jist!

Kdo moci, zlatu otročí,

jen k němu přilni zvlášť!

Spíš jej tvá láska ochočí,

než vzruší mě tvá zášť.

Cit, jímž jsem plál a budu plát,

ten nelze rozdělit.

Nenávidím tvůj klam, tvůj chlad –

jak zášť nemám k tobě mít?

NA UVADLOU FIALKU

Vyprchal květu vonný dech!

Svým pláčem jej už nevzkřísím,

již neucítím jeho van!

V osudu jeho tklivém zřím

svůj vlastní úděl psán.

2. část >>>

VYSVĚTLIVKY: