Nořím se do četby Platóna
Nořím se do četby Platóna. Přiletěl motýl okáč černohnědý, usedl normálně na stránku rozevřené knihy a svým dlouhým sosákem se jal nerušeně sát její stopové šťávy. Pobaveně jsem se nad ním usmíval, protože to vypadalo, jako by si chtěl také číst.
(Misantrop: Reinlebensborn 5.)
Mravenci už zase mají naspěch a opravují svůj platónsky dokonalý hmyzí stát po zimním útlumu.
(Misantrop: Reinlebensborn 1.)
Když je nějaký ušlechtilý tvor nucen pracovat s chátrou nebo dokonce otročit tvoru tak neušlechtilému a zkaženému, jako je člověk, pak je to čirý komunismus; nebo demokracie, již Platón řadí v pořadí společenských zřízení na druhé nejhorší místo, hned po tyranii.
(Misantrop: Reinlebensborn 6.)
v Platónovi opět poznávám toho vytříbeného řeckého ducha antiky, jejž mám rád, s moudrostí prostnou a jasně formulovanou. Jeho Πολίτεια, tedy „Ústava“ či „Stát“ nebo „Obec“ mi v něčem připomíná Hitlerův Mein Kampf; tam se také rozvíjí představy o podobě nového ideálního státu, jenž je přirovnáván k lidskému organismu a měl by být také tak spravován a léčen. Platónova rozprava o počátcích obce, kde dává v přímou souvislost neuměřené plození dětí s bídou a válkou, a nadbytečné hromadění majetku a zvyšování nepotřebných potřeb s těžším životem a s drahotou, to zase připomíná Malthuse. Kdyby Platón napsal takovouto knihu dnes, homofilové, demokrati a feministky by ho za to jistě roztrhali na cucky aneb mu oči vyškrábaly. Ale daleko pravděpodobněji by tohoto veleducha nikdo nečetl nebo vůbec neuznal za hodného pozornosti. Buď by se mu vysmáli, nebo by ho odmítli a zatratili, ale spíše by jej ignorovali. Dnes se, lidužel, píší a čtou zcela jiné knihy. Závažná díla nikoho nezajímají. Trapné nesmysly typu Denik Ostravaka – to teď frčí. Ani to není zábavné. Však takové škváry by Platón nepovoloval vůbec tisknout, natož číst! Obec, podle Platónových představ, by vůbec byla docela slušná nacistická totalita! Mám takové tušení, že Hitler Ústavu četl a mnoho věcí z ní použil do Mein Kampfu: cenzura umění, pěstování músiky a gymnastiky, přísná eugenická opatření, utracování méněcenných dětí, euthanasie nevyléčitelných jedinců, vláda aristokratické elity (čti NSDAP!), silná, vypěstovaná, vysoce uvědomělá třída vojensky vycvičených strážců (čti SS!), nerozšiřování obce (říše) nad její možnosti a její celistvost a podobně – ještě nejsem u konce. Zajímavá četba!
(Misantrop: Reinlebensborn 5.)
Domnívám se, vzácné panstvo, že by ze všech dobře řízených a opravdu spořádaných států měli být navždycky vyobcováni básníci, jak radil Platón.
Platón velmi krásně nazval naději snem bdícího.
(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)
Platón to vyjádřil v mýtu o jeskyni, když řekl: Ti, kteří kromě jeskyně viděli pravé sluneční světlo a skutečně jsoucí věci (ideje), nemohou potom v jeskyni už vidět, protože jejich oči si odvykly temnotě. Proto správně nerozeznávají stíny a jsou vysmíváni od jiných, kteří z této jeskyně, od stínů, nikdy neodešli. Také ve Faidru říká, že bez jistého šílenství by nemohl být žádný opravdový básník, dokonce že každý, kdo v pomíjivých věcech rozpozná věčné ideje, se jeví jako šílený.
(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)
Zajisté Platón neví, kam má zařadit ženy, zda k rozumným tvorům či k hovadům.
(Rabelais: Gargantua a Pantagruel)
Neboť tím, že Platón, jak se zdá, jest na rozpacích, má-li ženu zařaditi mezi tvory rozumné či nerozumné, nic jiného nemínil, nežli naznačiti charakteristickou známku toho pohlaví – pošetilost.
(Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznovství)
Když Platón došel na práh smrti, velebil své ochranné božstvo a osud především za to, že se narodil jako člověk, pak za to, že se narodil jako Řek, ne barbar nebo nějaké zvíře, které je od přírody nerozumné, a navíc že jeho zrození připadlo do časů Sókratových.
(Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů)
Platón přiznává rostlinám jedině žádostivost, a to kvůli jejich silnému pudu výživy (srv. dialog Timáios).
(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)
Co se týká Platóna, tak jsem toho mínění, že za svůj periodicky se objevující teismus vděčí Židům. Numénios ho proto nazývá Moses graecians: Τι γαρ εστι Πλάτων, ή Μωυσής αττικιζων; a předhazuje mu, že své učení o Bohu a stvoření ukradl (αποσυλησας) z Mojžíšových spisů. Kléméns Alexandrijský se často vrací k tomu, že Platón Mojžíše znal a využil. Poté co kapucínsky pohaněl a zesměšnil všechny řecké filosofy, protože žádný z nich nebyl Žid, chválí jen Platóna a v jásotu nad ním vypovídá, že jako se naučil geometrii od Egypťanů, astronomii od Babyloňanů, magii od Thráků, také mnoho od Asyřanů, tak teismu se naučil od Židů. Podle Plútarcha a lépe podle Lactantia Platón děkoval přírodě, že se stal člověkem a ne zvířetem, mužem a ne ženou, Řekem a ne barbarem.
(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)
Platón a jemu podobní se můžou jít bodnout.
Ten Platón není nic moc; nezáživné, nelíbí se mi to. Čtu to – tu Ústavu – ani ne tak pro autora samého, nebo pro toto jeho dílo, jako spíše kvůli vyhledávání marginálií a detailů, jež by mě přivedly na stopu nějakých neznámých starořeckých reálií, rčení, přísloví, pověstí, osobností, způsobu mluvy a podobně. V tom je ta kniha přínosem, jinak je to zatím všedně napsaná nuda a literární slabota, soudě zatím podle První Knihy s názvem „Sókratés“. Dovolím si tvrdit, že Já píšu lépe. Opět poznávám to, co už jsem poznal dávno: že slavní lidé, všeobecně považovaní za největší velikány, jsou ve většině ti největší blbci.
(Misantrop: Reinlebensborn 5.)
Žádný jiný pojem není ve filosofii tak zneužíván jako pojem příčiny. Od scholastiky, vlastně už od Platóna a Aristotela, je filosofie z velké části neustálým zneužíváním obecných pojmů. Nakonec z ní dokonce vznikne pouhý slovní krám: nejodpornější příklad něčeho takového nám poskytuje hlavu matoucí hegelovství, které je dohnáno až k úplnému nesmyslu. Ale již i scholastika často zdegenerovala na slovní krám. Co totiž znamená absolutno? – Něco, co tu jednou je a po čem se (pod trestem) nelze dál ptát, odkud a proč tu je. Kabinetní kousek pro profesory filosofie!
(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)
Platón je sice považován za odpůrce sofistů, ale mnohé jeho dialektické konstrukce klopýtají samy o sebe a jsou tak zašmodrchané, až jim není rozumět. Platón se pokouší pochopit svět rozumem, kdežto smysly, city, zvířecími instinkty, intuicí pohrdá jako druhořadými prostředky poznání. Platón je učenec každým coulem, ale je to nudný patron; ani to není pořádný filosof, spíše akademik či profesor. Žvaní prázdně jako po otravě durmanem. Když ho srovnám kupříkladu s takovým Friedrichem Nietzschem, jenž je zároveň myslitelem i básníkem... Nietzsche sám nazývá Platóna a jemu podobné vyšší lidi „posvátnými lhavci“.
(Misantrop: Reinlebensborn 6.)
Kniha O Slovanech úplně jinak mě nepřestává stránku po stránce, odstavec po odstavci nevýslovně popuzovat, odpuzovat a urážet mou inteligenci. A nejen inteligenci mou, jak dokládá autorovo tvrzení, že to racionální v Platónově díle vpašovali tam jeho – jak jinak! – poddaní, otročtí, praslovanští písaři, a to bez Platónova vědomí! No to je slovo do pranice! Že by si po sobě Platón nikdy znovu nepřečetl, co napsal? Nebo, jak směle a bez uzardění tvrdí pan Horák, co nadiktoval svým praslovanským písařům? To se mi nezdá možné. To je prostě špatný vtip, nic jiného.
(Misantrop: Reinlebensborn 11.)
Platón mě nebaví. Na začátku Knihy sedmé Ústavy popisuje své slavné podobenství o jeskyni; mně to až tak skvělé nepřipadá. Nudí mě to, ale chci dočíst celou knihu. Jde to ztuha a pomalu, málokde v rozložitém textu narazím na něco vskutku objevného, nevšedního, vzrušujícího, na pěknou větu, nad níž bych zajásal nadšením. Je to takové fádní a nezajímavé. Co jsem toho již přečetl, leč málo z toho mi utkvělo v paměti. Pro mne zbytečnost. Jdu se radši projít a naslouchat svým vlastním myšlenkám uprostřed zádumčivých lesních tišin.
(Misantrop: Reinlebensborn 6.)
Soudím, že je velmi krásné podobenství, kterým objasňuje Platón, proč se právem vzdalují moudří lidé z politického života: když totiž vidí, jak lidé, vyhrnuvší se do ulic, nechávají se promáčet vytrvalým deštěm, a nemohou je přemluvit, aby se ukryli před deštěm a vešli pod střechu, vědouce dobře, že nic nepořídí, vyjdou-li sami, ledaže spolu s nimi zmoknou, zdržují se v příbytcích a mají dosti na tom, nemohou-li již vyléčit cizí pošetilost, že jsou aspoň sami v bezpečí.
Mnohem správněji hodnotí Platón (v úvodu k Ústavě) stáří jako šťastné, pokud je konečně pryč neustále nás znepokojující pohlavní pud. Dokonce by se dalo tvrdit, že rozmanité a nekonečné vrtochy, které plodí pohlavní pud, a z nich vznikající afekty, udržují v člověku stálé mírné pomatení smyslů.
(Schopenhauer: Aforismy k životní moudrosti)
Platón: „Slast je největší chvástalka na světě.“
(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)
Ten Platón má sice dost hluchých míst, jak už to tak bývá u knih, jež si nenapíšeme sami, ale přesto se tam pár pěkných vět dá vyzobnout. Dokonce jsem tam našel i jednu větičku, která by se hodila i do této mé knížky, poněvadž s ní úplně souzní, hle:
„Když jest přirozený stav tělesný porušen, nelze žíti, ani při všem jídle a pití a při všem bohatství a vší moci, jakpak by bylo lze žíti při poruše a pokažení přirozeného stavu samého pramene našeho života?“
(Misantrop: Reinlebensborn 5.)
Dočetl jsem Knihu devátou Platónovy Ústavy. Ještě zbývá desátá a budu to mít přelouskané. Potom si ještě opíšu hodně zajímavostí z poznámkového aparátu na konci. S Platónem sice v mnohém zásadně nesouhlasím, ale něco z politiky, z lidských povah a z podstaty fungování obce vystihl dokonale a jako by mluvil o dnešku. Z některých jeho líčení dokonce poznávám konkrétní skutečné živé politiky nebo jiné osoby! Z toho je vidět, že člověk zůstává za všech dob člověkem a nic se nemění k lepšímu, leda k horšímu. Myslím, že už nyní – 32 strany před koncem – mohu prohlásit, že Ústava mi byla podle očekávání přínosem, zase jsem o trochu moudřejší a vzdělanější a sečtělejší, a tudíž to nebyla tak docela marná námaha proklestit se houštinami Platónova leckde nesnadného a jinde přímo nudného textu. Hlavně však jsem doplnil další cenné dílky skládačky do mého plastického obrazu antického Řecka a jeho doby, která mě enormně zajímá.
(Misantrop: Reinlebensborn 6.)
Akadémický filosof Kleombrotos z Ambrakie skočil se skály po přečtení Platónova dialogu Faidón, aby si ověřil Platónovy výklady o nesmrtelnosti duše.
Pošetilostmi dá se ovládati mocné a ohromné zvíře – lid. Který stát kdy přijal zákony Platónovy?
(Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznovství)
Postačí, že začnou dva horlivě disputovat, je-li větší Platón či Aristotelés – a již kupí se lidé, čekajíce, kdy počnou padat facky.
(Klíma: Filosofické fragmenty)
Platón i pravda mi jsou drazí, ale pravda je mi dražší.
Pravda, a víra, že něco je pravda: dva světy zájmů, ležící každý zcela jinde, téměř protichůdné světy, – každého z obojího docházíme zcela různými cestami. V tom být vědoucím – to na Východě téměř dělá mudrce: tak tomu rozumějí bráhmani, tak tomu rozumí Platón.
Tyran Dionýsios se sešel s Platónem a vyposlechl jeho názory.
Platón vykládal, jak blažený je život spravedlivých a jak bědný je život nespravedlivých. Tyran, jenž si to vykládal jako narážku na svou osobu, nesnesl takové výklady a dal svou nevůli najevo. Nakonec se ho prudce rozhněván zeptal, s jakým úmyslem vlastně přišel na Sicilii. Platón řekl: „Abych hledal dobrého muže.“ Na to mu tyran odpověděl: „Při bozích, toť se zdá, žes takového ještě nenašel.“
Platón pospíchal pryč lodí. Dionýsios tajně poprosil Pollida, aby Platóna během plavby zabil, a kdyby to snad nešlo, alespoň prodal do otroctví; Platónovi prý z toho nevznikne žádná škoda, nýbrž – řekl ironicky – „jsa spravedlivý bude blažený, i když se stane otrokem.“
Jako si divoké zvíře časem a dlouhým stykem zvykne na dotyk člověka, tak si i Dionýsios zvykl na Platónovu společnost a jeho výklady.
Dionýsios se snažil smazat nepřátelství tím, že při Platónově odjezdu uspořádal na rozloučenou přátelskou hostinu, při níž mu řekl něco v tomto smyslu: „Myslím, Platóne, že asi budeš svým přátelům filosofům na mne žalovat hrozné věci?“ On však odpověděl s úsměvem: „Snad bohdá nebude v Akadémii takový nedostatek látky k rozhovorům, abychom museli mluvit o tobě.“
Dión měl v úmyslu zrušit neukázněnou demokracii, jež podle Platóna není vůbec ústavou, nýbrž jakousi jarmareční směsí všech možných ústav, a místo ní zavést zdokonalenou ústavu podle vzoru spartského a krétského, v níž by byly sloučeny prvky lidovlády a království a v níž by byla vedoucí složkou aristokracie, rozhodující o nejdůležitějších věcech.
(Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů)
Myslím, že jako světská knížata mají v podezření a nenávisti lidi příliš rozumné, jako tyran Dionýsios Platóna, zato však oblibují si lidi přihlouplé a prostoduché.
(Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznovství)
Rozhodl jsem se uzavřít se na zbytek svých dnů uvnitř svého domu a dát přednost životu, který se mnohým zdá zženštilý a nečinný, a rozmlouvám zde s filosofií, s Platónem a s pravdou.
Toho, kdo chce být opravdu bohat, vybízí Platón, aby nerozmnožoval majetek, nýbrž omezoval svou nenasytnost, poněvadž ten, kdo nekrotí svou touhu po bohatství, není prost ani chudoby, ani nedostatku.
(Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů)
Pro Platóna byla účelem filosofie ona vyrovnanost, která pramení z osvobození se od světa.
Měl jsem už od přírody sklon k filosofii a k tomu, co dobrého z ní plyne, a své přirozené sklony jsem ještě ze všech sil upevňoval, a tak když jsem dospěl do jinošského věku, netoužil jsem ani po úřadech, ani po poctách, ale hned jsem se snažil stát se pozorovatelem přírodních zákonů. Tato láska mě přivedla do Athén a spřátelila s Platónem.
Platónova sláva, která se zaskvěla zásluhou jeho života i proto, že přírodní nutnost podřídil božským principům jako mocnějším, otevřela vědám cestu ke všem lidem.
(Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů)
Platón věřil, že účelem života je rozjímání. Činnost má hodnotu jen v tom, že rozjímání umožní.
Platón pravil, že nevědomost je pro neznalce takovým zlem, jako slepota pro nevidomé.
(Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů)
Ve všech dobách je totéž, všechno dění a vznikání je jen zdánlivé, jedině ideje jsou trvalé, čas ideální. To říká Platón.
(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)
Nejen Platón, ale i protestanti a jiné zbožné duše hrozí bezbožníkům materialistům trestem smrti, a jak známo, když mohli, tedy to i praktikovali.
Všechny systémy morálky starověku, jedině vyjma platónského, byly návody k blaženému životu: podle toho u nich neměla ctnost svůj účel mimo smrt, nýbrž v tomto světě. Neboť jen ona jim byla pravou cestou k blaženému životu; proto si ji volili moudří.
(Schopenhauer: Svět jako vůle a představa)
No nic, nořím se do poslední (desáté) Knihy Platónovy Ústavy. Tou to „dorazil“! Bláboly o nesmrtelné duši, o posledním soudu na věčnosti a podobně. Tahle kapitola se nejvíc podobá Bibli. Je vidět, že půda pro nástup křesťanství byla připravena již dávno před Kristem, právě přispěním a vinou takovýchto protipřírodních filosofů. Nerozpoznání konečné moudrosti jakkoli zdánlivě nerozumné přírody a přílišné spoléhání na viklavý lidský rozum, to je, myslím, to hlavní, co bych Platónovi vyčítal. Nejsem z něj zklamaný, protože jsem něco podobného čekal. Nicméně chtěl jsem si tu knihu přečíst a to jsem taky udělal. Alespoň už vím, jak to myslel s tou „hudební policií“, co myslel „platonickou láskou“, proč byl vegetariánem a jak to asi bylo s jeho údajnou homosexualitou, na což na všechno jsem si mohl utvořit vlastní názor. Ze starých Řeků je svým dochovaným dílem asi nejlepší Epikúros. Lepších řeckých filosofů, než je Platón, kteří vynikli zvláště svou praktickou filosofií, je pak daleko víc, jež zplodila skvělá řecká kultura. Myslím tím všechny ty víceméně bezejmenné a neznámé misantropy, tuláky v otrhaných hadrech, poustevníky v horách, sudech a opuštěných chrámech přírodních božstev; lidi, kteří žijí a myslí jako divoká zvířata. Tomu Já říkám „praktická přírodní filosofie“ a té se držím jako vzoru.
(Misantrop: Reinlebensborn 6.)
Platón má pravdu: músika a gymnastika, to teprve navozuje tu správnou harmonii mysli a těla – a zlepšuje soustředěnost.
(Misantrop: Reinlebensborn 6.)
Když Kýrénští prosili Luculla, aby jim dal zákony, připomněl jim jakýsi Platónův výrok a odvětil, že je těžké dávat zákony, když se jim vede tak dobře.
(Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů)
Platón nepochybně dobře předvídal, že nebudou-li vládcové sami filosofovat, nikdy se nevzdají zvrácených předsudků, kterými jsou od dětství skrz naskrz prosyceni, a nikdy neschválí rad filosofů.
Za kralování Numova se nepřipomínají v celém světě ani války, ani povstání, ani převraty, ani proti němu samému nepřátelské činy nebo závist nebo úklady nebo spiknutí občanů, ale úcta před jeho ctností vydala zřejmé svědectví a potvrzení onoho výroku Platónova, jejž se tento mudrc odvážil o něco málo později pronést o vedení státu, že pro lidi jediným ukončením trampot a běd a vyváznutím z nich je to, když se v jedno sloučí věhlas mudrce s královskou mocí, dodá sílu ctnosti a učiní ji mocnější, než je špatnost. Neboť vskutku na výsost šťastný je mudrc sám a na výsost šťastni jsou i ti, kteří poslouchají slova vycházející z úst mudrcových. A je zřejmé, že nikdo jiný nepoznal tuto zásadu lépe než Numa.
(Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů)
Cicero potvrdil jako pravdivou Platónovu předpověď, že státy budou mít pokoj od potíží, až se šťastným řízením osudu u jednoho člověka sejde velká moc, moudrost a spravedlnost.
(Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů)
Na konci Knihy šesté upadá Platón ve své Ústavě opět do nudného blábolení. Usínám a procitám až se soumrakem. Loučím se s Reinlebensbornem tichým zastavením před skvoucím západním obzorem s potemnělým podmračeným nebem. Úplňková noc může začít. Toto nazývám praktickou filosofií přírody, drahý Platóne! Toto spočinutí beze slov je filosofičtější než jakkoli dovedně sestrojená teorie. Ale v jednom má Platón pravdu: Filosofové by měli vládnout chátře.
(Misantrop: Reinlebensborn 6.)
