Misantropova knihovna

PRVOTINY

 

Zoufalec

Buďte zdrávy, vlasti modré hory!

Vltavo, buď zdráva v stínech svých!

Ty dědino, jejíž temné bory

šuměly v můj dětský pláč i smích! −

V smích můj, pravím? − Ten kdy uslyšely? −

Vesele můj zřídka planul zrak! −

Dětství-li kdy mého jasně zřely

brány − navždy uzavřel jich žalů mrak!

Časně jsi mi zpustl snů mých ráji,

prázdný mládci zůstaviv jen svět!

Jednou lze jen věnce víti v máji;

jednou vzplane, a již nikdy, květ.

To jest, co mi o žití se snilo? −

To sliboval dětinský můj věk? −

To jest, po čem oko slzy touhy lilo? −

Krásná vlasti! tys jediný vděk.

 

Znova mám svou mladost sníti? −

Aby znova její prchl stín? −

Raději má navždy hrob mne krýti! −

Věčné nic!! v tvůj vrhu já se klín!!! −

 

Vzor krásy

Proč, harfo má, zpívati kdy chtěje

krásy vzor tě pojmu, rokotáš¹

v rukou mých? Proč struna se tak chvěje?

Odvážlivost zpěvu mého znáš?

 

A předc duch můj vzhůru jen se strojí,

v orličí se odváží on let;

nechť se ruka třese, nechť se bojí,

hluboko již pod ním leží svět.

 

S nadhvězdného sestup stolce blíže!

Však co žádám? Bleskem zahynu −

vždyť mne k zemi tělo ještě víže;

sestoupí-li, v nic se rozplynu.

 

 

DRAMATICKÉ ZLOMKY

 

Bratři

Nepochybuj nikdy více,

byť ne vždycky, jednou předc se zdaří,

nesnáze kdy rostou, roste síla.

Někdy zpět, vždy před sebe hleď.

Přistup k oknu a obejmi okem

krajinu, až kde ji hory broubí,

a pak rci, zdaž hodna práce naší

jestiť mzda, vládnouti nad tou zemí?

(u okna)

Ó jak krásná jsi, ty vlasti má!

K nebesům jak vzhůru pnou se hory,

kolem lehká mlha růžně hrá;

v křoví − v skále pernaté jak sbory

hlasně pějí!

Mojí práce ty máš býti mzdou,

krásná vlasti? − Ty kamene drahý,

na Evropy srdci jenž spočíváš,

mým máš býti? − Země svatosvatá!

Od přírody ohrazená pevně

hradbami skalnými, mně snad dána?

V klíně tvém mých otců leží prach,

z klína tvého vykvetl jsem já;

každý strom mne, každý kámen zná −

hor tvých ozvěna opětovala

pláč i smích můj, se mnou v soucitu!

A já vládcem tvým teď býti mám? −

Boje tvé mám bojovati já? −

 

Vzhůru! Vzhůru!

Ó, že krátké tak jest živobytí,

jak bych výš a výše se vždy nesl!

 

Král Fridrich

Počíti kdo co chce, rychle počni,

čas nečeká, jako vítr letí;

povinnost buď rychle plněna;

zdlouha kdo co koná, polou koná.

 

Polesný

Nešťastný každého stébla se chytá, doufaje, že jest s to, aby jej nad vodou udrželo. − Však snad víte, že ten, který se stébla chytá, větším dílem utone.

 

CIKÁNI

Tichá krajino, jak často vábila mě samota tvá v stíny své, aby pobouřenému srdci poklid se navrátil! Jak často vrátilo ticho tvé, rozhostivši se v duši mojí, zrakům mým ztracený mír!

 

Sivý orel − v dlouhém kole

krouží a povídá:

„Proč jsi tak smutný, kmene můj?

Ty kmene můj, rode cikánů?

Smutnější nežli jitra lkání!

Zdaž není krásný ten tvůj byt?

Modrý mu blankyt přístřeším;

zelené hory stěny jeho;

nebeská světla lampy jsou.

Východ i západ růžový,

purpurovými jsou čalouny,

jimž obruby, kvetoucí větve,

v čele stěn jeho, temných hor.

Proč jsi tak smutný, kmene můj?

Ty kmene můj, rode cikánů?“

Odpoví mu lkáním:

„Ó, jak bych nebyl smutný já?

Kde každá zvěř svou peleš má,

tam já cizincem všude jsem.

Kde každá zvěř potravu má,

mně nikdo pokrm nepodá.“

 

 

OBRAZY ZE ŽIVOTA MÉHO

 

Večer na Bezdězi

Bude snad mnohému podivné, že obrazy ze života svého večerem počínám, jako by v tak mladistvém již věku nade mnou se soumračilo? − I mně samému divno býti se vidí, že skoro všecko u mne večerem počíná, a sice tak, že jsem uvyknul počátek všeho večerem − a večer počátkem všeho považovati, a takto se mně i mladost má, první věk života mého, večerem býti zdá. Taktéž, kdykoliv jsem srovnání života lidského s částmi celého dne čítal, soudil jsem, že by neslušelo čas dětinství a první mladosti s jitrem srovnávati; jakož by i neměla léta jinošství polednem slouti, jakož by se i neslušelo věk mužný k odpoledni a stáří k večeru a noci připodobňovati; vždy se mi podobalo, že by se patřilo dětinství večerem, věk jinocha nocí a tak po sobě nazývati.

Neb člověk co dítě vstoupí ve svět tento; v růžových červáncích plane země v objetí večerním jako krásný, tichý obraz; jen nejbližší krajina jest jasná, jen jí lze dohlédnouti; dálné hory před i za námi jen co šeré stíny se míhají po večerním nebi. Tak tichá se objevuje země s tvory svými v jasném oku, v nevinné duši dítěte; ono nespatří než co mu nejblíže, nezná minulosti, nehádá v budoucnost; vše mu tichý, krásný slibuje život, ono v nevinnosti své žije co v libém zápachu luhů večerních; věk jeho rychle pomine, rychleji než večer jarní.

Blíž a blíže pak večer přichází k noci; hvězda za hvězdou vystoupá na obzoru blankytného nebe jako sen za snem, žádost po žádosti v duchu jinochově. Zponenáhla ztrácí tento ze zraků svých zem, na které žije, jak ji hustá zahaluje, jak ji temná víc a více pokrývá noc. On jen vzhůru − vzhůru touží ke snům svým, k nesčíslným hvězdám obrazotvornosti své. Výborně věk tento nazval jazyk náš jinošstvím; mladík ve věku tomto jest cizincem, jest jinochem zemi naší, on v jiných bloudí říších, vzhůru se vzpíná letem myšlének svých, stojí sám, nevidí nic než přeludy vlastních obrazů svých.

Než čím výš a výše vystoupil, tím v chladnější vešel noci stín; posléz nechce býti sám, touží po dnu, sestoupá níž a níže, a vrací se k zemi; − nyní jest mužem, a jitro jeho vzejde, sny jeho zacházejí jako hvězdy noční v ranní záři, a on navrácenou sobě zemi v jitřním, v novém světle uvidí, miluje a žije v ní. Poté nastoupí poledne. Umdlený člověk hledá chladící stín hustého křoví, aby odpočinul po práci. Všecko mlčí, všude ticho, všecko sevřeno vedrem poledním. Člověk ulehne v stínu; v polední páře se míhá tichá země kolem něho jako obraz jeho dětských let; ostatní tvorové v povzdálí jeho stojí co polozapadlé, polouhaslé plamínky, až posléze v bezesném spaní sny jeho zaniknou.

Tak považuji části věku lidského; tak mně večer jasný vždy připomene mladost mou, až někdy šedivý hlavu mou krýti bude vlas, až parného poledne slunce sníží šíji mou.

 

Marinka

„Vzešel máj! Hlubokých muži želů!

Tvou proč bledost ještě kryje tvář?

V přírodu jdi − zlatá slunce zář

růže lícím, poklid vrátí čelu!“

 

Máji! Ó máji! − Krásný máji!! V obejmutí tvém plesá znovu živoucí země! Však běda, že žádný cit tak čist není, aby nebyl smíšen s citem sobě odporným! − Jako v potěšení pocestného, vidoucího ponejprv rozkošnou při cestě své krajinu, mísí se žalost brzkého s ní rozloučení!

Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši!

K vám já toužím tam světla ve říši,

ach a jen země je má!

Člověkem jsem; než člověk pohyne,

ve své mě lůno zas země přivine,

pojme, promění a v postavě jiné

matka má, země, zas mě vydá!

Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši!

K vám budu toužiti světla ve říši,

ach a jen země bude má!

Květinou-li mne životu navrátí,

list můj i květ můj se k světlu obrátí;

však ach, jen země zas tma mě uchvátí.

Vy hvězdy jasné! − Vy hvězdy ve výši! −

Dobrou noc, ó lásko! Zlatá číše,

naplněná smrtonosnou slastí!

Tvoje krásná, klamuplná říše

nebude již nikdy mojí vlastí!

 

Krkonošská pouť

„Tmavou nocí nade vámi jen

zazni moje tiché noční přání:

Dobrou noc! A tichý sen!!!“

 

„Pusto kolem,“ povzdychl jinoch, „pták i zvěř míjí kraj tento, ani strom ani květ nevzejde tuto, jen člověk jediný tiskne se vždy výš a výše v čistější nebe blankyt, a nenalézá zde leč tajemně šustící mech a studený sníh.“ − Pravil jsem, že člověk se tiskne vzhůru k jasnému nebi… „A on musí!“ zvolal jinoch zastíraje si rukou čelo, „musí!“

To byla první pouť jeho; sotva čtyřikráte navštívilo slunce hrobky králů českých v chrámě Pražském od toho času, co on se loučil s Vyšehradem pustým; však jakkoli jen dvacetkráte spatřil rozlévati se studený sníh ustydlé země v chladné slzy, již na této první své pouti seznal, že nevešel v takový svět, jaký jemu slibovala mladistvá obrazotvornost jeho. On s roztouženým srdcem vstoupil v svět, doufaje, že všecky sny, které mladost jeho růžovými zdobily věnci, zde v opravdivost změněné nalezne; byl by celý svět láskou obejmul. Než příliš brzo sklesla opona, a on procitl ze snů mladistvých. Hledal lid, jaký žil ve snách jeho, a pouhé larvy s ousměchem hleděly v oko jeho cituplné: slovem, hledal ráj snů svých v světě tomto, po něm rozevřel náruč, a pouhou, lásky prázdnou zem sevřel na prsa horoucí. Uleknut chtěl se vrátiti v říši mladosti své; než nadarmo jen plakal za sny uprchlými, samoten teď seděl v pustině, hluboko pod ním příroda kvetoucí; nemilovaný a nic nemilující dlel na skalisku osamělém.

 

Zlomky z románu „Kat“

 

Křivoklát

Kdo smutným okem třeba ve svět veselý hledí, tomu, jako skrze smuteční roušku, vše jenom smutně vyhlíží, také svět jenom truchlivý spatřuje.

 

Žádná hvězda nezhasne; jen mrak kvapí přes ni; až přejde, bude opět hvězda zářiti jasně.

Byl-li jsem dříve nespokojen, nyní nespokojenost má nejvyššího stupně dosáhla; já, spustiv se náboženství, nevěřil jsem v Boha, v nesmrtelnost, svět se mi protivil, živ býti jsem nemohl a umříti jsem nechtěl! − Strašný obraz našeho století. − Miloval jsem každé zvíře, každé květině bál jsem se ublížiti, věda, že jednou zhynouti musí, a maje za to, že pobytí její zde to jediné jest, čím se může honositi. Miloval jsem každého člověka z lítosti nad jeho neštěstím; také jsem však i každým člověkem opovrhal pro bídnost jeho, a proto jsem opovrhl i sám sebou. Ničeho jsem si posléze nevážil, a oddav se životu nepořádnému, přál jsem si zapuditi myšlének svých; chtěje udusiti jemnocit, jejžto jsem i dílem za příčinu svého neštěstí a nespokojenosti své považoval, cvičil jsem se v ukrutenstvích; a když ostatní lid se domníval, že z rozkoše jsem se oddal životu nepořádnému i ukrutnosti, byl to jen strašlivý posměch, jaký jsem si ztropil z člověčenství, a jakým jsem i sebe sám na nejvýš trýznil. A kde dědové moji žezlem i mečem vládli, vládl jsem já toliko jejich mečem.

 

Zlomky z rozličných povídek

 

Klášter sázavský

Kdo vysvětlí hluboký bol, probuzený pozdním večerem v srdci lidském, kdy osamělý opozdil se člověk ve krajině krásné? Jest to touha ve kraje, kde se rodí světlo? Aneb v kraje, kde světlo umírá? − Touha, o které Byron psal v následující smysl:

 

„Kdo obrátil kdy k nebi vzhůru hled,

i nevrátil se smuten k zemi zpět? −

Nepřál si perutí, by rychlý let

jej nesl tam u věčna světla svět?“

 

Čí jest to myšlénka, že i nás po strastiplné pouti hluboké to ticho pojme ve klín svůj, že i nám hlubší nastává noc, nežli teď se blíží nade krásnou zemí? − Jest to žel vědomí, že přijde opět, že se vrátí krásný večer ten nad krajinou krásnou, a bude čas, kde jej oko naše více neuhlídá? − Jsou to slzy smutku, že i tato krása pomíjející jest životu našemu? − Kdo odpoví na otázky tyto?

Dávno − dávno již přestalo bíti srdce mnohé, v němž jednou aspoň byl se rozhostil tento cit; dávno − dávno obrácena v prach jsou ňadra, jež byl úžil smutek takový: − na otázky tyto však ještě nikdo neodpověděl.

 

Návrat

Praho! Praho! Ty mé vlasti srdce kamenné! − Ó jak hluboko jsi sklesla v nepravostech svých! − Vrať, ó vrať se!

Vrať, ó vrať se, poněvadž ještě čas, sice věčně popluješ ku zkáze!

Slyš, ó Praho! Praho! Ty mé vlasti srdce kamenné! Vyhořel již plamen ctnosti v prsou synů tvých? − Ó ještě ne! Ještě ne! Vrať, ó vrať se, Praho! Praho! Vlasti mojí srdce kamenné! Bez útrpnosti chováš v lůně svém syny své s nouzí, s bídou, s zoufalostí zápasící; bez ohledu, bez spravedlnosti tamto odrodilci nesmírného přiděluješ bohatství, zatímco věrný syn tvůj hladem umírá. − −

 

Stál sám a stoje plakal nad vlastí svou.

„Běda, nepřátelé sklonili sílu tvou, shrbili šíji tvou a v porobu uvedli dceru otců mých, a ona to neuznává. Pohaněna dcera otců mých, vyschnul pramen prsou jejích, a ona pokojná, neb nemá naděje více.“

 

„Národe můj! V tvém srdci teď se umístiv chci mluviti k tobě jazykem tvým; snad že rád poslechneš, co ze srdce tvého vyšedši pronešeno jest jazykem tvým; vždyť slyšívá každý nejraději sám sebe. Jazyk tvůj jestiť i jazyk můj; a jazykem tím tato jsou první k tobě slova má: Národe můj! Kdo rozesmutnil srdce tvé, kdo polil slzami líce tvoje ladné?“

 

„Nešťastná zemi, hrob mne s tebou sloučí, a nový opět v změněné na tebe mne vyvede postavě život; já s tebou, v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně, a předce jako bys nevěděla, že tvor tvůj po tobě se plazící pro tebe si zoufá. Nešťastná zemi, nešťastná matko! Ty hluboko cítíš žal nesmírný tak nesčíslných tvorů svých, a předc nevidíš konec žádný, vysvobození žádné; náš jednotlivých tvorů jednotlivý jest žal, lůno tvé nám vrátí poklid, tvůj všeobecný žal nezná ukončení žádného.“

 

Karel Hynek Mácha

17. září 1835. − „Co jest jméno po smrti člověka − pouhý zvuk, zaletlé světlo vyhaslé hvězdy, nevyřknutá myšlénka umírajícího, kořist zapomenutí − nic.“

 

25. září 1835. − P. Pa… o mně soudí: „že mám výbornou fantasii a že výborně maluju, ale v pracích mých že jest hlavní chybou, že z nich nevysvítá jakási nutnost idey.“ − Já mu nerozumím, nebo mám za to, že právě v každé mé básni idea je co možná nejvíce provedena. Vlastně bych ale soudil, že on jest básník německý, a že hledá filosofii v básních, jakožto nejnutnější věc; to u př. není v písních národních, a předce jest v nich poesie.

 

Příteli Hindlovi psal dne 28. března 1833:

„Píšete mi, že jste zříceninou; to je lež. Kdo říci může: já jsem zříceninou, musel jindy pevným hradem bývati. − Já jsem pevná věž, ale běda mi opět − beze všeho světla.“

 

Mácha byl neobyčejný duchem i povahou, pln výstředností a velikých záměrů. A právě ta neobyčejnost byla příčinou, že někdy křivě posuzován byl. Jeho „Máj“ kupř. nebyl od mnohých pochopen proto, že bujným vzletem svým daleko se nad obyčejnost básnických výtvorů povznesl.

 

V Nitře roku 1842 od Miloslava Jos. Hurbana v Prešpurku vydané vytištěna jest následující píseň od K. H. Máchy:

Pokraj skály jinoch sedí,

v jeho rukou harfa dřímá,

raněn jitrem na vlast hledí,

procitne a takto třímá:

 

„Pohřb, harfo ty má věrná,

ostrý meč mi v pravou ruku,

vzhůru za mnou, mládi věrná,

ať skončíme vlasti muku.“

Bílá horo, Bílá horo!

Odstrč příkrov, jež tě kryje,

tvoje ráno svítá skoro,

vinu tvou krev naše smyje.

 

Sněžka zdvíhá čelo jasné,

Krkonošů lampa plane,

krvavé až slunce zhasne,

zlaté Čechům jitro vstane.

„Báseň tato“ − praví v poznámce pan Hurban, což patrným důkazem, jak velkého a spravedlivého uznání básník náš i u bratrů Slováků požíval − „jest od nebohého Máchy, básníka mladého nejnadanějšího Čechie, jehož úmrtí tím více želíme i my Slováci, čím více přesvědčeni jsme, že jsme v něm velikého a tvořivého genia ztratili.“

 

Což půvabnějšího k nám kdy zavítati může nežli bohatství myšlének, jasné naladění obrazivosti − slovem: zjevení se plodícího ducha!

„Otrokové jsme my lidé! Hmota jest jen mrtvá látka, příroda jest živým útvarem jejím. Lid na hmotě lpí, chtěje si z ní utvořiti něco jiného, než co věčný zákon z lidí utvořil, neohlížeje se na jejich pošetilost.“

 

Pilné a zkoumavé pozorování přírody mu objevilo vždy nových a krásných stránek jejích a podněcovalo lásku jeho k ní vždy novým a vyšším směrem i popuzovalo jej k vždy vroucnějšímu k ní přilnutí a − k patrnějšímu vždy odvracení se od společenského života. Proto to oblíbení sobě v samotě, proto ty výlety do krajů, ty hojné návštěvy osamělých zbořenišť, kde mysl jeho v tiché zjevy přírodní se ponořivši nejladnějšími obrazy se nasycovala a duše svěžím vzduchem hájů a lučin k novým pracím posilovala.

 

„Marně se snažím onoho souzvuku v lidstvu se dopíditi, který se mi ve všech zjevech přírody odhaluje. Protivy jsoucnosti naší jsou tak patrné a tak hluboko v kořeny bytosti naší zasahují, že již ani v zřídlech pokažené vůle naší spojujícího pásma nenalézám. Duch lidský a příroda jedno byvše, rozpadly se věkem. Příroda jde věčnou, mírnou, zákonitou svou cestou, člověk ale zrušil všecky stopy, které k ní vedou, pozbyv tím původního ladu a podstaty.“

„Koho všední život neladným svým hlukem v samotu zažene, aspoň ve snách někdy v pravou svou vlast nahlídne, a jedno pohlédnutí v ni nahradí mu léta.“

 

„Jen co okamžik plodí, jest docela ryzí, samorostlé. Myšlénka, jež jako blesk shůry slétne, mysl roznítí a v skromné básničce se objeví, jest pravý úryvek srdce básníkova. − Menší básně jsou dítky okamžitého naladění.“

 

„Slohu, na jaký pomýšlím, neučí ani mluvnice, ani skladba, ale neustálé hrabání se v starých knihách českých a přátelské přilnutí k domácím mravům. Jako přítel příteli se odcizí neustálým zacházením s jinými lidmi a zanedbáváním přátelských poměrů, tak i s jazykem jest a se vším, co našeho.“

<<< 2. část

 

VYSVĚTLIVKA: