Karel Hynek Mácha - výpisky z díla 2.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko − v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
„Vy, jenž dalekosáhlým během svým
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlivci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte:
Vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete v dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlast jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou!“
PÍSNĚ
1.
Až zařva český lev
na nepřátely vstane,
až prapor vzhůru vzplane:
má jemu budiž krev.
Však posud dřímá hněv!
Větřík jen lehce vane,
vře srdce mu oddané
a zní mu jen můj zpěv!
3.
V širém poli dubec stojí,
pod ním dřínek zakvétá,
nad ním za vzdálené hory
sivý holub zalétá.
Hledá háj, kde pokoj bydlí,
nezní dravých ptáků hluk,
jaro kde panuje navždy,
nehrozí myslivce luk.
Tak i jinoch pokoj hledá,
prchá vln zbouřených chřest,
domnívá se, v širém světě
někde přec že pokoj jest.
Však on darmo, darmo hledá,
všude s ním jest trýzeň zlá;
příčinu on nepokoje
v srdci vlastním s sebou má.
6.
Poshov sobě na mém hrobě.
Vylítne skřivánek pozdní,
zazpívá v rozmarném pění:
„Již ho není − již ho není!“
LOVECKÁ
Hurá!
Tak vesele jasný uvítán buď den,
jenž modrém se na nebi zdvíhá,
ven ze dvora temna, u prostoře jen
tam veselo nám; jen ze dvoru ven,
a hlučno ať zpěv se rozlíhá,
by hluboký přírody zaplašil sen! −
Hurá! hurá! hurá!
Již zpěvem každý se probudil tvor,
i ozvěna hlasně od dalekých hor
co daleký zpěv se ozývá.
Hurá! hurá! hurá!
Ba milý je život a milý je bor,
je nerad opouští uhoněný tvor.
Hurá! hurá! hurá!
A lapený jelen umírá,
a vesele hlučně se rozléhá les:
Hurá! hurá! hurá!
Již padl a neslyší vrahů svých ples,
víc nikdy svůj rodný již neuzří les.
NOC
Člověkem jsem; než člověk pohyne,
ve své mě lůno zas země přivine,
zajme, promění a v postavě jiné
matka má, země, zas mě vydá!
POMNĚNKY ZASÁZAVSKÉ
Želetinky háje
modré stíny plodí,
modrými tam stíny
mnohá srnka chodí.
Jedna srnka bílá
nade všecky jiné,
které tamo mají
své obydlí stinné.
Vzešly hvězdy zlaté,
luna zasvitala,
všecky srnka bílá
krásou převýšila.
Srnko, bílá srnko,
uposlechni radu,
opusť háje tmavé,
pojď v město do sadu.
Ubíhala ona
dále ve křovinu;
miluje vždy srnka
svobodnou krajinu.
CIZINEC
Cizinec bydlí na pusté skále,
slunce mu sotva zasvítá!
Chlad a mlhy tam panují stále −
květina tam nevykvítá!
Jakž možno jen, že si nezoufá?
Jak zlomená květina vadne.
Štěstí proň, že v nic nedoufá
než − v klidný růvek v zemi chladné!
Zem studená ho skryje,
kde? − Zda hrob jeho komu znám?
Neoželen tam kdesi shnije −
v hrobě jak v životě − jen sám!
Plakat proň žádný as nebude,
jakž u domácích bývá −
cizinci jen vichr zahude
a někdy v noci sejček zazpívá!
UMÍRAJÍCÍ
Jako poutník z vlasti když se ubírá,
ještě jednou kol se ohlédne,
těžký bol mu prsa svírá,
oko vlhne − tvář mu zbledne −
nebyloť ve vlasti nikdy tak krásně −
nesvítiloť nikdy slunce tak jasně!
DOBROU NOC!
Dobrou noc, ó lásko! zlatá číše,
naplněná smrtonosnou slastí!
Tvoje krásná, klamuplná říše
nebude již nikdy mojí vlastí.
DVA ZÁKEŘNÍCI
Vlastí mou teď tmavý les,
druhem meč můj ocelivý
a mou milkou černá noc.
MNICH
Smích, jenž tak jest řídký host,
z hrdla jej vynutí jediná zoufalost;
neb člověk, největší jestli ho tiskne hřích,
z vlastního trápení ještě si tropí smích.
Přípis k Máji panu H. K.
Čechové jsou národ dobrý!
Nešťastný, jenž v nouzi lká,
nechť se k Čechu obrátí,
ten mu rychlou pomoc dá.
Věrný syn i bratr náš,
dobré Čechů srdce máš.
Věrný syn jsi Čechů kmene,
věrný bratr bratřím svým;
jazyk český je i tobě
otců drahým dědictvím.
České hory − české doly −
české luhy − český háj −
širá vlast − ta česká země
nejmilejší tobě ráj.
Básně bez nápisů a zlomky
1.
Jest pěvcův osud světem putovati,
kamkoliv dojde, vlast nalézá svou,
všech po nivách zří růže vykvétati,
jimiž ověnčí harfu zvučivou.
2.
Aniž křičte, že vám stavbu bořím,
jež by sama v krátkém padla čase;
neb kdy základ krysy rozlézají,
celý dům se větrem již kolébá,
jehož krov se k zemi skoupě shýbá,
jakou schránu střechy jeho dají? −
A kde nové stavení má státi,
zdaž je radno zas do výše hnáti
na základě onom stavbu jinou,
jenž byl pádu předešle již vinou?
Protož buď i základ vyvržený,
nový základ vložte v zemi plodnou;
na něm nový dům buď založený,
jehož střechy přede bouří škodnou
i před parnem denním vás uchrání.
3.
V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové
moje vzejdou zlatý jako máj;
jaký mladosti mně slibovali snové,
takový že najdu v světě ráj.
Než ach brzo, příliš brzo přešli,
v tmavošedé noci lůno vešli! −
Hledám lidi, v mém jak ve snu žili;
bez srdce však larvy najdu jen; −
snové moji, běda! − snové − byli,
jestoty je všecky zničil den.
V širý svět po ráji touhou mroucí
rámě moje rozestíral jsem −
po ráji − a na prsa horoucí
pouhou, lásky prázdnou tisknu zem.
7.
V přírodě jak vše se jindy smálo,
radosti vše do se mělo znak;
v květu kolem oudolí kdy stálo,
můj kdy podle řeky bloudil zrak:
teď však slzy v zraky moje loudí
příroda i hvězdný nebe strop,
s řekou kvílím, tak kdy oko bloudí,
svět se zdá mi býti štěstí hrob.
Předc kdy nad lesem na skále sedím,
kolem níž večerní mlha hrá,
do zmodralé dálky smutný hledím,
tento svět jak krásný se mně zdá!
Celou zem v svou náruč jmouti toužím,
v večerní se ztopiti chci zář;
citem tímto darmo však se soužím,
neb kam vzhlédnu, tam mně schází − tvář.
11.
Příroda se neusmívá,
první zvíře zdá se člověk jen,
vpravo, vlevo, všude hrob zívá;
nesmrtelnost − májový jen sen!